štvrtok 16. mája 2019

SEKERA, JIŘÍ - CHOV KOROPTVÍ

SEKERA, JIŘÍ

CHOV KOROPTVÍ

Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 1956
edícia Lesnická knihovna
obálka Jiří Židlický, Ondřej Švarc
1. vydanie, 8.000 výtlačkov

poľnohospodárstvo, chovateľstvo,
86 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 120 g

mäkká väzba
stav: dobrý

3,00 € PREDANÉ

*regihu* in *H-2-9*






JIRSÍK, JOSEF - JAK POZNÁM PTÁKY V PŘÍRODĚ

JIRSÍK, JOSEF

JAK POZNÁM PTÁKY V PŘÍRODĚ
Úplný klíč k poznávání všeho u nás hnízdícího k nám se zatoulávajícího ptactva ve volné přírodě
42 obrazů obsahujících 124 ilustrací

Vesmír, Praha, 1944
kresba a obálka Josef Jirsík
3. vydanie

zoológia, biológia
168 s., čeština
hmotnosť: 172 g

mäkká väzba
stav: dobrý

7,50 €

*regihu* in *H-2-9*

Zájemcům o náš ptačí svět dostává se touto knížkou po prvé do ruky klíč, který jim usnadní naučiti se znáti ptáky přímo ve volné přírodě. Všecky naše dosavadní klíče k určování ptáků jsou sestrojeny v předpokladu, že určovatel má v ruce mrtvý objekt. K určení příslušníků naší ptačí říše ve volné přírodě podle určitých nápadných znaků, barev, zpěvu a pod. neměli jsme dosud v naší literatuře přírodopisné soustavné pomůcky a proto je snad znalost ptáků u nás tak žalostná. Autor kromě toho připojil u jednotlivých druhů i popisy hnízd a jejich umístění, popis a rozměry vajec, dobu hnízdění, popis mladých ptáků, takže se každý svědomitým studiem příručky může naučiti znáti naše ptáky dokonale. Je k tomu ovšem třeba velké trpělivosti a dobrého triedru.









NĚMCOVÁ, BOŽENA - BABIČKA

NĚMCOVÁ, BOŽENA

BABIČKA
(Babička)

Mladé letá, Bratislava, 1995
preklad Jozef Felix
doslov Hana Urbancová
obálka Svetozár Mydlo
11. vydanie
ISBN 80-06-00602-4

beletria, román
240 s., slovenčina
hmotnosť: 328 s

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

PREDANÉ

*kolha* in * H-kris*

Božena Němcová, autorka nezabudnuteľnej knižky mnohých generácií, sa narodila pred stosedemdesiatimi piatimi rokmi. Jej Babička, plná ľudskosti, lásky a dobroty si nás dodnes podmaňuje. Práve v súčasnosti cítime, akoby v medziľudských vzťahoch ubúdalo hrejivej lásky a porozumenia. Ba ubúda aj takých vzácnych ľudí, akými boli nielen babička Boženy Němcovej, ale aj ďalšie postavy z tejto knihy. Veľmi by sme si želali, aby sa „vrátila“ nielen Babička, ale aby do našich sŕdc prenikol aspoň lúč jej veľkosti, morálnej čistoty , spravodlivosti a pochopenia. Veríme, že sa malým i veľkým čitateľom ďalším vydaním tejto knihy zavďačíme.






Bol to zvyk ako v mlyne, tak aj v horárni a na Starom bielidle, že nech už ktokoľvek prišiel na Štedrý deň a Božie narodenie, jesť a piť dostal do sýtosti, a keby nikto nebol prišiel, bola by šla babička hľadať hosťa na rázcestie. No ako sa však zaradovala vtedy, keď nenazdajky prišiel pred Štedrým dňom syn Gašpar a bratov syn z Olešnice. Celého pol dňa od radosti plakala a podchvíľou odbehávala od pečenia pletenákov do izby, kde hostia sedeli medzi deťmi, aby sa na syna podívala, aby sa synovca opýtala, čo robí ten a tá v Olešnici, a deťom neraz opakovala: „Ako tu vidíte strýčka, priam taký istý v tvári bol aj váš dedo, ibaže vzrast nemá po ňom.“ Deti si obzerali strýčkov zo všetkých strán a veľmi sa im páčili, najmä to, že im milo na každú ich otázku odpovedali.

Každý rok sa chceli deti postiť, aby videli zlaté prasiatko, ale nikdy to nedokázali, vôľa bola dobrá, ale telo slabé. Na Štedrý deň kdekto bol štedro obdarovaný, aj hydina a statok dostali pletenáky a po večeri vzala babička zo všetkého, čo bolo na večeru, po kúsku, hodila polovicu do potoka, polovicu zahrabala do sadu pod strom, aby voda bola čistá a zdravá a zem úrodná, a napokon všetky odrobinky zozbierala a hodila „ohňu“ aby „neškodil“. Za chlievom triasla Betka bezom a volala: „Trasiem, trasiem bez, povedz mi ty, pes, kde môj milý dnes.“ A v izbe liali dievčatá olovo a vosk a deti púšťali na vodu sviečočky v orechových škrupinách. Ján tajne postrkoval misu, v ktorej bola voda, aby sa pohla, a škrupinky, predstavujúce loďky života, kolembali sa od kraja k prostriedku; potom volal radostne: „Dívajte sa, ja sa dostanem ďaleko, ďaleko do sveta!“ - „Ach, milý chlapče, keď sa dostaneš do prúdu života, medzi víry a úskaliny, keď budú vlny loďkou tvojho života sem a tam metať, potom si budeš túžobne spomínať na tichý prístav, z ktorého si vyplával,“ riekla tíško matka, rozkrajujúc chlapcovo jablko „na šťastie“ vo dve priečne polovice. Jadrá tvorili hviezdu, tri čisté lúče, no dva boli neúplné, od červa zožraté. S povzdychom ho odložila nabok a rozkrojila druhé pre Barunku; no keď videla hviezdu znovu zatemnenú, povedala si: ,Teda ani jeden, ani druhý nebude úplne šťastný!´ Rozkrojila ešte pre Vilka a Adelku a v tých boli zdravé hviezdičky so štyrmi lúčmi. ,Tí možno,´ myslela si matka a Adelka ju vytrhla z dumiek, ponosujúc sa práve, že jej lodička nechce plávať od kraja a sviečočka že už dohára. - „Veď aj moja zhasína a nezašla ďaleko,“ povedal Vilko. Vtom zasa drcol niekto do nádoby, voda sa rozkolísala a lodičky plávajúce uprostred sa potopili. „Ľaľa, ľaľa, vy skôr umriete ako my!“ volali Adelka s Vilkom. - „Zato nič, len keď sme boli ďaleko,“ odvetila Barunka a Ján prisvedčil; ale matka sa smutne dívala na tie zhasnuté svetlá a predtucha sa zmocnila jej duše, či predsa len nie je tá nevinná detská hra veštbou ich budúcnosti. -„Prinesie nám niečo Ježiško?“ vyzvedali sa potajme deti babičky, keď sa začalo upratovať zo stola. - „To ja nemôžem vedieť, počujte, či cengá,“ riekla babička. Menšie deti si stali k oknu, nazdávajúc sa, že Ježiško musí ísť okolo okien a že ich počuje. - „Vari neviete, že Ježiška nemožno vidieť ani počuť?“ povedala babička. „Ježiško sedí v nebi na jasnom tróne a posiela darčeky dobrým deťom po anjeloch, ktorí ich prinášajú na zlatých oblakoch. Nič iné nepočujete okrem zacengania.“ Deti sa dívali do okien, zbožne počúvajúc babičku. Vtom sa kmitla okolo okien jasná žiara a zvonku sa ozval hlas zvončeka. Deti zopäli ruky a Adelka vzápätí tíško zašepkala: „Babička, to svetlo bolo Jezuliatko, všakver?“ Babička prisvedčila a vtom už aj matka vchádzala do dverí a oznamovala deťom, že im Ježiško priniesol darčeky do babičkinej izby. To bol zhon, to bolo radosti, keď videli osvetlený, ozdobený stromček a pod ním toľko krásnych darov! Babička síce nepoznala ten spôsob, medzi ľudom sa to nerobilo, ale páčil sa jej; dlho pred Vianocami vždy už sama pamätala na stromček a dcére ho pomohla ozdobovať. „V Nise a v Kladsku napospol všade je to vo zvyku;
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

"Šťastná to žena!"




DVOŘÁK, FRANTIŠEK - JÁN KUPECKÝ

DVOŘÁK, FRANTIŠEK - JÁN KUPECKÝ

Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry, Bratislava, 1955
edícia Knižnica výtvarného umenia (19)
prebal Vladimír Janský
1. vydanie, 4.400 výtlačkov

umenie, výtvarné umenie
160 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 480 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

PREDANÉ

*regihu* in *H-2-9*








KOTZWINKLE, WILLIAM - E.T. MIMOZEMŠŤAN

KOTZWINKLE, WILLIAM

E.T. MIMOZEMŠŤAN
(E. T. the Extra-Terrestrial in his adventure on earth)

Smena, Bratislava, 1988
edícia Labyrint (137)
preklad Dana Oravcová
doslov Ondrej Herec
obálka Karol Rosmány
1. vydanie, 90.000 výtlačkov
073-079-88 ETM

beletria, román, sci-fi,
176 s., slovenčina
hmotnosť: 165 g

mäkká väzba

0,90 € stav: dobrý *scifi*

PREDANÉ stav: dobrý *kolha*





Mary stála pred registračnou skriňou a listovala vo fascikloch. Ešte je iba jedenásť a ona má už nohy ako z olova. Pozrela na stoh papierov, ktoré ešte musí pozakladať. Najradšej by ich založila do odpadovej šachty; aká očarujúca záplava odlietajúcej korešpondencie!

„Mary, ak by ste mali chvíľku času, skočte s týmito poznámkami dolu na obchodné oddelenie, dobre?"

Ak budem mať chvíľu času? Pozrela sa na svojho zamestnávateľa. Je to debil, tyran, sadista a hlupák. Keby nebol ženatý, zaraz sa zaňho vydá — aby mohla sedieť.

„Samozrejme, pán Crowder. Raz-dva to vybavím."

„A po ceste by ste mohli. . ."

„Samozrejme."

„Veď ešte neviete, o čo ide." Crowder v rozpakoch zdvihol obočie.

„Prepáčte, pán Crowder, ale registračka sa zasa takmer prevrhla. Stáva sa to bežne . . ."

„Čože?"

keď sú všetky zásuvky pootvárané."

Aspoň na chvíľu odpúta jeho pozornosť, teraz zmätene zíza na registračnú skriňu. Neraz ju zarážalo, ako sa bez akejkoľvek kvalifikácie dokázal tak vyšvihnúť, ale ešte častejšie uvažovala nad tým, ako je možné, že sa ešte pri ňom nezbláznila. Čo keby dala výpoveď? A to hneď. A zamestná sa na benzínovej pumpe. Automechanici majú aspoň zmysel pre humor, najmä keď sa vŕtajú v jej aute.

„Keď sú všetky zásuvky pootvárané, vravíte?" Crowder skúmavo hľadel na registračnú skriňu.

„Radšej to neskúšajte."

„Potom by sme ju mali vari — pribiť na stenu, nie?"

„Zišlo by sa." A čo tak pribiť na stenu teba, uvažovala Mary, a používať ťa ako pripínaciu tabuľu?

„Dám vedieť údržbárovi." Crowder odpochodoval a až do obeda mala od neho pokoj. Cez obedňajšiu prestávku sa usadila na lavičke v parku s tučnou obloženou žemľou a masírovala si chodidlo. Postaršia žena vedľa nej sa bavila s kýmsi, kto sa skrýval v jej nákupnej taške.

Mary si ju prezrela — asi bývalá úradníčka v administratíve.

Takto skončím aj ja. V dômyselnom rozhovore s papierovým vreckom.

Natiahla nohy pred seba a vzdychla si. Keby sa tak chcel zjaviť ten Pravý a so správnymi kreditnými kartami. Privrela oči a privolávala si jeho obraz.

Tvrdošijne sa jej však vracala predstava postavičky neprevyšujúcej stojan na dáždniky. Terigala sa k nej s lízankou v ruke.
„Služobne, však?" opýtal sa spolucestujúci v desaťtisícovej výške.

„Tak, tak,“ odpovedal mikrobiológ. „Na konferenciu . . ."
Elliot si odomkol skrinku v suteréne a s takým elánom vrazil do nej učebnice, až papiere vyhúkli a rozleteli sa po zemi. Haraburdy mizerné, darmo sa usiluje vbiť si čo-to do hlavy, škola je v porovnaní s hviezdnym svitom iba prízemná taľafatka. Zabuchol dvierka a vracal sa po chodbe. Tieto sivé školské múry by sa náramne uplatnili vo väzení. A navyše rovno oproti nemu kráča Vlezúň roka — Lance.

Niesol si dvojstránku časopisu Time. Zarámoval do nej Elliotovu tvár. „Chlapec roka — podávajú si s ním ruku prezidenti, králi a — E.T.-ovia." Posunul časopis tak, aby sa ta vmestili obaja. „Pravda, je tam ešte jedna tvár, dobre ju poznáme, všakáno, tá ružovučká tvár a modré oči. . ."

Typický vlezúň, nechutný, až človeku naskakujú zimomriavky. Elliot ich cítil po celom tele a horko-ťažko odolával túžbe kopnúť Lancea do zadku.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Nato ho hmlistá žiara pohltila i s kvietkom v náruči.

STYX, PETR - ZACHÁZENÍ S BLÁZNEM

STYX, PETR

ZACHÁZENÍ S BLÁZNEM
Antipsychiatrie

Společnost pro reklamu a tisk, Brno, 1991

psychiatria, mentálne choroby,
128 s., čeština
hmotnosť: 160 g

mäkká väzba
stav: zachovalá, knižničné pečiatky

2,50 € PREDANÉ

*bib14*






PARANOIA

Tak jako u «stahujícího se» nemocného, je i zde třeba poukázat na zřejmý vývoj nedůvěry v «paranoidní postoje». Nedůvěřivost sama o sobě je každému tvoru vlastní a z hlediska bezpečí pro život, nepostradatelná. Život v lidské společnosti klade značné nároky na korekci přirozené nedůvěřivosti a schopnosti spolupráce. Bezpečná fyzická, psychická, či sociální «vzdálenost» jedince od ostatních lidí je značně variabilní a je otázkou, nakolik ji lze vůbec respektovat.

Nedůvěřivost se však může stát v sociálním chování jedince dominantním rysem. Vyvolává pak negativní odezvu a tím se zpětně posiluje. Nedůvěřivost se snadno změní v podezírání a člověk se zásadním a netolerovaným způsobem začne odlišovat od obecně přijímaných postojů v dané kultuře. Jeho stav je označován jako »paranoidní postoj» (para = mimo, nos = myšlení, rozum).

Obecně existují některé situace, které u citlivých, senzitivních jedinců nahrávají vzniku paranoidního ladění. Může to být například přechod do neznámého prostředí (domova důchodců), ale také imigrace nebo emigrace, (zvláště je-li spojena s neznalostí jazyka). Může se objevit u člověka s nepříznivým sociálním znakem - stigmatem, o kterém se postižený domnívá, že je středem nepřátelského zájmu sociálního okolí. Nepřátelské postoje vůči svému »stigmatu» má totiž i on sám. Snadno podlehne nevraživému ladění i skupina lidí — třeba obyvatelé domu vůči cikánské rodině. Jindy postihne blud ohrožení i celou rodinu, je-li nositelem této myšlenky vlivný člen, například otec. Vznikne folie a deux - indukovaná psychóza. Paranoidnímu ladění podlehnou snadno lidé vyčlenění ze sociálního kontaktu pro svoji fyzickou vadu. Například staří lidé omezení v pohybu, často pak lidé neslyšící, nebo pro svůj sociální status, starší alkoholici.

S paranoidními postoji se tedy můžeme setkat všude tam, kde jsou lidé odděleni od běžného sociálního života. Nedostatek výměny informací činí i běžné situace ohrožujícími. Člověk začne lehce věřit tomu, že mnohé věd a události se dějí kvůli němu. Na významu pak mohou nabývat i takové situace, které jsou pro normálně informované lidi bezvýznamné (nefungující výtah, fronta lidí). Takové podněty se potom pro izolovaného jedince stávají významnými symboly a určují jeho jednám. Další nemožnost přiměřené komunikace je důvodem, že člověku stále více scházejí odpovědi na otázky, které se v něm s nepřiměřenou naléhavostí vynořují. Běžný okolní svět se stává záhadným.

V souvislosti s paranoidními stavy je zdůrazňován hlavně obranný mechanismus — «projekce». Při ní vlastní nepřátelská pozice vůči světu zapříčiňuje, že obklopující společenský svět je nemocným vnímán jako nenávidějící a nepřátelský v duchu zákona projekce — «podle sebe soudím tebe». Vlastní negativní pocity nemocného, směrované k druhým lidem, se stávají jeho nedílnou součástí. Svět jako takový a lidé jako takoví se stávají ohrožujícími. Z podobné pozice je už jen malý krok k vytváření sebeklamů a přeludů, které chování nemocného v jeho očích opodstatňují. Často je paranoidní vnímání světa výsledkem ranných negativních vztahů, na jejichž základě se rozvíjejí záporné vztahy k lidem, do nichž nemocný promítá svoje negativní zkušenosti, nereálná přání a pocity viny. Typickou je například závislá pozice hýčkaného dítěte, ve které se nemocný cítí stále «malým» vůči dospělým, kteří (viděni «zespodu») se zdají vyšší, mocnější a moudřejší. Potom je od nich vyžadována "absolutní spravedlnost» a dokonalá péče. Pokud dospělí neobstojí, rodí se v závislém «dítěti» pocit křivdy a vzpoury.

Příklad: Na psychiatrické oddělení byl přeložen padesátiletý muž, původně léčený na interním oddělení, kde byl stále agresivnější. Posléze psal četné stížnosti i na ministerstvo zdravotnictví. Spolupráce se zdravotníky vázla, bylo nutno přistoupit k jeho umístění na psychiatrii. Teprve v klidném a tolerantním kontaktu s terapeutem začal nemocný hovořit o své nesplněné touze. Aby jej matka, která ho «neměla ráda», stále hýčkala a opatrovala. Později v chápajícím a přátelském vztahu přijal skutečnost, že trvalou mateřskou a akceptující péči mu žádné nemocniční oddělení nemůže již vynahradit a prakticky ani poskytnout.

Nesmíme však zapomínat na situace, kdy na počátku tohoto onemocnění stojí skutečná křivda, anebo nepříznivá sociální konstelace, která vznikla v důsledku nepříjemné události. Pracovní kolektivy, často v rámci nepřítomnosti jiné shody, označí «oběť» jako «zlé dítě», o kterém se potom po straně hovoří. Mezi obětí a ostatními vzniká sociální bariéra, vedoucí k vzájemně podezíravým postojům. Nemocný potom vede život »pronásledovaného pronásledovatele» a taková situace směřuje k duševnímu onemocnění. Nezvratná přesvědčení o »ohrožující realitě» mohou mít často reálný podklad, i když jsou řazena k psychotickému postižení. Paranoidní jedinci, na rozdíl od autisticky postižených (kteří se stávají «jinými lidmi»), mimo své bludy většinou zůstávají tím, kým byli. Zachovávají si svoji osobnost. Je však zřejmé, že i autismus může logicky vést k paranoidním postojům. Je velmi silnou bariérou před vnějším světem. Současně však znemožňuje revizi mylných přesvědčení o »nepřátelském okolí», ve kterém nemocný nachází určitou, byť negativní jistotu. Je to přijatelnější, než aby připustil, že postoje druhých jsou často neutrální a lhostejné. Nemusí tomu tak být vždy a on ve svém uzavření není schopen rozlišit, kdy která situace nastává.

Paranoidními postoji tak může «být řešen» i pocit samoty a sníženého sebehodnocení. V psychóze člověk nezůstává osamělý. Jeho vnitřní svět, kromě skutečných postav, často vykreslených v duchu postojů nemocného (rodiče v ironickém šklebu s vyplazenými jazyky), může být zabydlený vyobrazenými osobami, které slouží k vytvoření nereálné imaginární společnosti — »pseudokomuni-ty» (Cameron). I v psychóze je člověk velmi sociální bytostí. Dobře organizovaná pseudokomunita je spikleneckým společenstvím nemocného. Někdy jen náznak nepřátelského sdělení skutečnými osobami může v takové pseudokomunitě nabýt konkrétního tvaru. (Usměrňující zdravotník jako «zlý skřet».)

Nejčastějším signálem paranoidního onemocnění je projevovaná změna pocitů k nejbližšímu sociálnímu okolí. Rodiče nebo partner jsou zaskočeni, když dosud
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

To už je však námět na další samostatnou knihu.



PEROUTKA, FERDINAND - BUDOVÁNÍ STÁTU II.

PEROUTKA, FERDINAND

BUDOVÁNÍ STÁTU II.
1919

Lidové noviny, Praha, 1991
obálka Pavel Štefan
prílohy Jarmila Fromková
3. vydanie
ISBN 80-7106-037-2

dejiny, história, Československo,
440 s., čeština
hmotnosť: 570 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky

3,00 € PREDANÉ

*bib14* in *H-kris*






VZNIK VÁLKY NA SLOVENSKU

Zatím, co se všichni mocně rozčilovali pro tyto otázky vnitřní politiky, ocitlo se Československo, neočekávaně a skoro nepozorovaně, uprostřed pravidelné války. Její nebezpečí bylo zmírňováno tou okolností, že konečná pomoc Dohody byla jistá. Táž okolnost však způsobila, že i když už válka vypukla, velká část politiků za touto předpokládanou záštitou pokračovala v horlivém přetřásání osobních a stranických záležitostí, stavíc je na stupnici svého zájmu na místo první a zahraniční konflikt teprve na některé z dalších míst. Takto roztržitě jsa veden, neobjevoval se národ dlouho ve stavu odhodlanosti a pohotovosti, potřebném k vybojování války. Následky budou popsány.

Z československých sousedů od samého počátku nejnepokojnějším jevilo se Maďarsko, jistě proto, že národní pýcha nejvíce v něm byla vypěstována. Nejtíže ze všech poražených smiřovalo se Maďarsko s novými, chudšími poměry. Nejdále jsouc vzdáleno armádám dohodovým, projevovalo také nejvíce chuti ještě jednou zkusit štěstí válečné. Mimo to opovrhovalo — někdy z dobrých důvodů — vojenskou silou leckterého nového státu a důvěřovalo, že zejména na slovenské frontě by válka byla podnik snadný. Hrabě Károlyi několikráte vyzkoušel v drobných šarvátkách na konci minulého roku, jak velký odpor Dohody by se objevil v takovém případě. Ukázalo se, že beznadějně veliký. Ani nejbojovnější Maďaři se nedomýšleli, že mohou vzdorovat vůli této skutečné nynější vládkyně Evropy. Aby došlo ke skutečné válce, bylo třeba, aby se dříve udála nějaká změna v dosavadní situaci, jejímž následkem by mohla být větší opatrnost Dohody v podnicích vůči Maďarsku. Mnoho Maďarů se domnívalo, že taková změna se udála v posledních dnech březnových.

20. března se dostavil šéf dohodové mise v Budapešti francouzský podplukovník Vyx k prezidentovi Károlyimu a předal mu nótu velvyslanecké konference, určující novou demarkační linii, podle níž se měli Maďaři stáhnout o dalších 50—80 kilometrů do vnitra své země. Nóta měla charakter ultimáta a její požadavky měly být splněny do čtyřiadvaceti hodin. Sdělení nenechávalo Maďary na pochybách, že Slovensko, Sedmihradsko a Chorvatsko jsou pro ně definitivně ztraceny. Podplukovník Vyx na přímý Károlyiův dotaz odpověděl, že tato nová demarkační čára představuje i novou politickou hranici. Až do této chvíle se Maďaři nevzdávali nadějí. Považovali už starou demarkační čáru za nesnesitelnou. Zejména Károlyi doufal, že pomocí svých styků na západě dosáhne zlepšení. Nyní nastal pravý opak; nejhorší obavy se splňovaly. Jeden z maďarských svědků této události píše ve svých pamětech: „Zdrceni, bezradní hleděli jsme strnule na zástupce Dohody, sedícího před námi.“ Ministerský předseda Berinkey řekl Vyxovi, že dosavadní vládě maďarské, která je poslední závorou na dveřích, za nimiž se skrývá chaos, je nemožno svým souhlasem zpečetit tuto potupu; že jí nezbývá než odstoupit, ale že její odchod pravděpodobně bude znamenat revoluci a anarchii. Vyx se omezil na to, že vojenským způsobem opakoval požadavky ultimáta.

Hazardní politická odpověď Maďarska se dostavila s rychlostí, jíž se vyznačují rozhodnutí zoufalců. Hrabě Károlyi ihned svolal ministerskou radu a podal tento výklad a návrh:

„Jen čistě sociálně demokratická vláda může udržet pokoj v zemi. Skutečná moc byla stejně už několik měsíců v rukou organizovaného dělnictva. Nechceme-li splnit vražedné podmínky Dohody, potřebujeme jednotného vojska. Takové jednotné vojsko může v této periodě hospodářské krize a rozhořčených třídních bojů vytvořit jen sociálně demokratická strana. Západní orientace, politika, vybudovaná na Wilsonovi, definitivně ztroskotala. Potřebujeme novou orientaci, která nám zajistí sympatie dělnické internacionály. Za takových okolností dosavadní koaliční vláda jen zhoršuje situaci, neboť první podmínkou boje stala se úplná morální a sociální jednota vlády... Nová sociálně demokratická vláda bude muset uzavřít spolek s komunisty, aby v zemi nepovstávaly nepořádek a obtíže, dokud se povede tento boj na život a na smrt proti imperialistickým vetřelcům. “

Také vysocí důstojníci, vojenští poradci vlády, se připojili k tomuto mínění, překonavše v sobě všechno to, co se v nich vzpíralo proti této cestě, která se jim v mnohém ohledu musila zdát cestou do hlubin noci. Plukovníci Stromfeld a Tombor, požádáni o dobrozdání, pravili v ministerstvu války, že všechen pacifismus musí být odhozen a celá země vyzvána k ozbrojenému povstání; místo západní orientace musí být přijata východní, která bude hledat sympatie sovětského Ruska; vlády je nyní schopna jedině sociální demokracie pod tou podmínkou, že se smíří a sjednotí s komunisty, aby tak byl umožněn společný postup s ruským vojskem, které stojí na severní hranici bývalého Rakouska. Plukovník Tombor vypracoval zvláštní memorandum, ve kterém dával za příklad patriotismus ruských bolševiků, jenž zachrání Rusko před lupičským imperialismem Dohody.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Teprve novelizací zákona bylo umožněno vydání volebního řádu a aktivování zákona, které muselo být v listopadu 1921 vymáháno společnou interpelací obou socilistických stran ve vládě, jež ve věci socializace zřejmě už nepovažovala za potřebné spěchat.


FERIANC, O. - VTÁCTVO SVÄTOJURSKÉHO ŠÚRU

FERIANC, O.

VTÁCTVO SVÄTOJURSKÉHO ŠÚRU

Sborník prác Prírodovedeckej fakulty Slovenskej univerzity v Bratislava
Práce Zoologického ústavu č.2
Bratislava, 1943

zoológia, biológia
28 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 75 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

9,00 €

*regihu* in *H-kris*FR





streda 15. mája 2019

LARSON, GLEN A. - KNIGHT RIDER 2

LARSON, GLEN A.
HILL, ROGER

KNIGHT RIDER 2 - Smrteľná dôvera
(Knight Rider Book 2: Trust doesn´t Rust)

Ikar, Bratislava, 1994
preklad Ivana Milkovová
obálka Viera Fabianová
ISBN 80-7118-029-7

beletria, dobrodružné,
168 s., far. fot., slovenčina
hmotnosť: 255 g

tvrdá väzba
stav: dobrý

0,90 € PREDANÉ

*kolha* in *H-kris*

Druhý diel knižnej verzie napínavého televízneho seriálu KNIGHT RIDER o Michaelovi Knightovi a jeho superaute. PRVÉ VYDANIE V SLOVENČINE! Michael vie, že jeho auto je jedinečné. Vyzbrojené špeciálnymi mikroprocesormi a takmer nezničiteľné je superautom budúceho storočia. Ale KNIGHT 2000 zvaný KITT má rivala... Nezodpovední zločinci ukradli Karra, jeho prvý prototyp, a zneužívajú ho na krádeže a ničenie. Michael Knight im v tom musí zabrániť. A tak dôjde k neuveriteľnému stretnutiu — jedno super-auto bojuje proti druhému ... Román Glena A. Larsona a Rogera Hilla napísaný na základe seriálu Universal television KNIGHT RIDER, ktorého tvorcom a autorom je Glen A. Larson. Prepracovaný z epizódy Smrteľná dôvera, ktorú napísal Steven E. de Souze.








„Museli to byť zlí duchovia alkoholu, ktorí nechali Noeho upadnúť do nemilosti,“ povedal Rev. „Alebo to bol Mojžiš? Nech je to ako chce, želal by som si mať ešte jednu fľašu.“

Tony sa znova pokúšal objaviť v tme nejaký vypínač. „Nerob si starosti. Nech už odtiaľto vynesieme čokoľvek, budeme si za to môcť kúpiť, čo len budeme chcieť. Lepšie veci ako túto odpornú lacnú žbrndu: poriadnu whisky, turecké cigarety a vášnivé baby. Chápeš?“

„Na to asi nie sú žiadne špeciálne prikázania.“ Tonyho ruka nahmatala chladnú oceľ. „No prosím, tu to máme.“

Šmátral hore-dolu po malom vypínači — nič sa nedialo. V stene vo výške očí ich bolo zapustených ešte päť. Sklamane zahundral a skúsil šťastie s ďalším.

Nastal skrat, hneď tam bolo cítiť spálený prach. V škatuľke vypínača preskakovali iskry.

„Do frasa! Tu sa už celé mesiace nič nepoužívalo!“ Rev zapálil zápalku a prezeral si vypínače. „Hej, Tony — na tomto tu je napísané nebezpečenstvo.“ „Ukáž! Nemám v úmysle vlastným pričinením sa upiecť.“

Ďalšia zápalka osvietila miestnosť a Tony mohol rozlúštiť celý text.

NEBEZPEČENSTVO (LABORATÓRIUM TRl) NEZAPÍNAŤ PRÚD

SPLNOMOCNENEC 8/2/82: DEVON MILES

„To nič neznamená,“ povedal Tony. „Skúsime to! Rýchlo prepol zvyšné vypínače. Jeden zlovestne zapraskal, ale napokon sa na druhom konci miestnosti rozsvietila lampa nad jednou prázdnou poličkou. „No vidíš?“ povedal Tony víťazoslávne.

„Cesty Pána sú nevyspytateľné,“ odvetil Rev. „Ale ako to, že svieti len jedna?“

„Možno vybrali žiarovky, keď odtiaľto odchádzali. Jedno majú totiž títo bohatí starí frfloši spoločné: sú lakomí ako Škóti, keď ide o maličkosti. Ale teraz aspoň vidíme, kadiaľ treba ísť.“

Vo svetle osamotenej lampy mohol Tony rozoznať chodbu a na nej po oboch stranách zatvorené dvere. Zabočil do nej a nečakane sa dotkol pavučiny.

„Fuj! Prekliata háveď!“ Ako posadnutý rozhadzoval okolo seba rukami.

„Dúfam, že nie sú všetky dvere zamknuté,“ poznamenal Rev.

„Ako to?“

„Lebo som zabudol sochor.“

„Idiot!“

„Ľutujem. Všeličo iné mi chodilo po rozume.“ „To si viem predstaviť — skúsme najskôr tieto prvé.“ Tony podišiel k najbližším dverám a stisol kľučku. Na chodbe bolo príliš tma, aby sa dal rozlúštiť nápis na dverách: laboratórium i.

„Nemá to zmysel,“ skonštatoval Tony. „Sú dobre zavreté. Pohľadajme radšej niečo na vylomenie.“ Našli kúsok trubice, ale nedala sa zasunúť medzi dvere a rám. Zopár tenkých kovových platničiek bolo príliš pružných na to, aby mohli byť užitočné. Tonymu preblesla hlavou myšlienka použiť ukradnutý revolver, ale ten si chcel predsa radšej odložiť pre prípad, že by pri úteku došlo k prestrelke. Rozhodol sa, že túto možnosť pred Revom nespomenie.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

"Poďme domov."

utorok 14. mája 2019

NÁRODOPIS SLOVÁKOV V MAĎARSKU 1998

NÁRODOPIS SLOVÁKOV V MAĎARSKU 14. (1998)

Maďarská národopisná spoločnosť
A Magyar Néprajzi Társaság kiadványa
obálka Anna Illésová Botyánszka

folklór, história
186 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 300 g

mäkká väzba
stav: dobrý

9,90 € PREDANÉ

*regihu* in * H-2-9*