PODIVEN
(Petr Pithart, Petr Příhoda, Milan Otáhal)
ČEŠI V DĚJINÁCH NOVÉ DOBY
(Pokus o zrcadlo)
Rozmluvy, Praha, 1991
obálka Pavel Helísek
ISBN 80-85336-09-X
dejiny, história, Československo
702 s., čeština
hmotnosť: 832 g
tvrdá väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky
8,00 €
*bib14* in *H-kris*
Tato kniha je po dlouhé době prvním pokusem pojmout novočeské dějiny jako srozumitelný příběh. Není to odborné historické dílo, ale rukověť, která má sloužit k orientaci laikovi. Z jaké pozice je psána? Je na místě odpovědět: z ekumenické. Autorský kolektiv tu vytvořili: lékař-psychoanalytik, právník-politolog a odborný historik. Reprezentují tři odlišná stanoviska: katolické křesťanství, konzervativní liberalismus a (sebe)kritický socialismus. Jejich společnou snahou bylo zachovat ohrožené české dějinné vědomí, ale zbavit je vžitých předsudků a mystifikací.
Kniha vznikala v době tzv. normalizace a byla zamýšlena jako „samizdat“. Žánrem je to esej, poznámkový aparát pořízen nebyl. Z pietních důvodů zachovali autoři pro označení svého kolektivu kryptonym „Podiven“. Vyjadřují tím respekt k údivu, který je dle Aristotela prvotním předpokladem poznání.
Novodobé české dějiny začínají autorům národním obrozením. První část díla končí první světovou válkou, druhá nacistickou okupací. Třetí měla obsáhnout léta od roku 1939 až do současnosti. Práci na knize přerušila listopadová revoluce. Autory jsou Petr Pithart, Petr Příhoda a Milan Otáhal. Uvědomují si svou povinnost napsat i část třetí.
X. POUHÝCH DVACET LET...
Přirovnáme-li meziválečné dvacetiletí k lidskému věku, v němž někteří rozlišují životní „dopoledne“ a „odpoledne“, snadno v něm rozeznáme dvě etapy. Ta první začala zaváděním zvyklostí, při nichž pak už zůstalo. Řada z nich nebyla vlastně žádnou novotou, ustavila se už za „starého Rakouska“. Tehdá se těmito stereotypy řídil život provincie, jímž jsme byli. Nyní měly určovat řečiště i rytmus života celku v každém ohledu obsáhlejšího a významnějšího, totiž státu; v tom bylo to nové.
Oním nemilosrdným obratem, který změnil „dopolední“ vzestup v „odpolední“ sesouvání, byla velká hospodářská krize, která zasáhla všechny průmyslové země. Pro všechny byla předělem. O nás se potvrdilo to, co platilo i předtím a co bude platit ještě zřetelněji v letech příštích: rozhodující vlivy přicházejí zvenčí, v našich rukou zůstává způsob jejich recepce. Jde-li o vlivy destruktivní, nastává zkouška naší vitality. Tak jako je infekce zkouškou obranyschopnosti těla.
Pokusme se nyní sledovat osudy naší „první“ - a vlastně jediné - republiky tak, jak šel život, tedy chronologicky. Jediné proto, že žádná z těch dalších, ať už ta „druhá“ nebo ty následující, které se zatím nikdo nepokusil očíslovat, nebyla v pravém smyslu „res publica“, tedy „věc veřejná“.
1. Nezajištěný vzestup (1918- 1929)
a) Léta formováni
Vláda nového nástupnického státu ve středu Evropy měla zprvu v rukou jen něco přes polovinu území, na něž si dělala nárok. RČS totiž vznikala několik měsíců: od počátku září 1918, kdy byla Česká národní rada poprvé uznána (Spojenými státy) jako prozatímní československá vláda, do konce prosince 1918, kdy bylo českým vojskem obsazeno východní Slovensko. Po celou tuto dobu se utvářely resp. vyjasňovaly ty skutečnosti, které pokládáme za atributy státu v plném smyslu, tedy orgány jeho moci a území, na němž je tato moc vykonávána (jednoznačně bylo československé území definováno dokonce až v létě 1920 při uzavření mírové smlouvy s Maďarskem, kdy byla stanovena hranice slovensko-maďarská). Protože právní vědomí velí stanovit určitější mez, byl jako počátek existence našeho státu zvolen den, kdy vznikl první zárodek jeho zákonodárné a výkonné moci na jeho příštím území, kdy tedy Národní výbor vydal zákon o „zřízení samostatného státu československého“, když předtím jeho funkcionáři převzali pražský Obilní úřad. Tím dnem byl 28. říjen.
Ostatní státotvorné činy následovaly teprve potom, leckdy i se značnými nesnázemi. Rakouské vojenské velitelství kapitulovalo 30. října, když se jeho posádky, skládající se převážně z Maďarů a Rumunů, rozutekly. Týž den se ústy svých zástupců v Turčanském svatém Martině (kteří nevěděli, co se stalo o dva dny dříve v Praze) přihlásilo k RČS Slovensko. V průběhu prvního týdne si sudetští Němci vytvořili čtyři správní celky, neboť nemínili vstoupit do svazku vznikající RČS. Obsazování těchto území českým vojskem trvalo do půli prosince, aniž by se setkalo s významnějším odporem. V půli listopadu oktrojoval Národní výbor prozatímní ústavu a rozšířil se v revoluční zastupitelský sbor - Národní shromáždění. Masaryk se vrátil do vlasti 21. prosince. Obsazování Slovenska probíhalo svízelněji než obsazování německých území, protože Maďaři kladli odpor. Neobešlo se bez zásahu zmocněnců vítězných velmoci a skončilo krátce před koncem roku. Nebylo však definitivní tečkou: o slovenských krajích měly znovu rozhodovat zbraně i vůle velmocí v příštím roce. Předmětem konfliktu česko-polského bylo až do konce ledna 1919 Těšínsko.
Účinná státotvorná vůle českého národa se tedy začala viditelné projevovat až po 28. říjnu. Působila v souznění s mocnějšími silami, které jí předem připravily půdu a bez nichž by sotva vůbec vznikla. Připomeňme si znovu: nezbytnou podmínkou vzniku RČS byl rozklad vyčerpané habsburské říše a vůle vítězných velmocí, především Francie. Bez této vůle a bez ztráty rakousko-uherské vůle k životu by
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
... posledná veta ...
Další kapitoly českých dějin budou toho dokladem.
KRÁLIKOVÁ, ULRIKA
