HILAR, KAREL HUGO - DIVADELNÍ PROMENÁDY

HILAR, KAREL HUGO

DIVADELNÍ PROMENÁDY
Zápisník dojmův a idejí
1906 - 1914

Fr. Borový, Praha, 1915

publicistika, divadlo, kultúra,
132 s., čeština
hmotnosť: 255 g

mäkká väzba
stav: dobrý, zosušené lepenie väzby

2,80 €

*kvaja*ume*

OSKAROVY KOMOEDIE

ESSAI O SPOLEČENSKÝCH HRÁCH WILDEOVÝCH

Vějíř lady Windermereové, hraný poprvé v »St. James's-Theatre« dne 20. února 1892, založil společenskou slávu Wildeovu, zmenil poměry jeho peněz, získal mu v širším smyslu londýnské obecenstvo. Dal mu první divadelní úspěch. Horečkou večera opilý autor vystoupí na konci predstavení před oponu, pokyne rukou, osloví hlediště: »Těší mne, že se obecenstvo bavilo. Totéž mohl bych říci o sobě«, drže v ústech zapálenou cigarettu, s níž v rozechvění vyšel ze zákulisí... To tehdy ještě nebyl zcela on: vladař masky, rozmarný hráč a opovrhovatel obecenstvem, bez něhož nedovedl existovati,

A pak následovaly ostatní úspěchy: Bezvýznamná žena, Ideální manžel, Triviální komoedie pro seriosní lidi. Dobyl Londýna. Dobyl Paříže. Byl bohat. Byl králem. V literární společnosti mluvil s ironií o těchto pracích, o nichž se mluvilo jako o pouhých kratochvílích »nesrovnatelného Oskara«. Byly roztomilé a velmi chytré, myslilo se v informovaných kruzích literatury; ale necenily se. André Gide, jeden z pařížských jeho přátel, vyznává, že »Wilde sám projevoval často roztomilé pohrdání ke svým komoediím, jímž jsem se dal strhnouti. Přiznávám, že jsem dlouho věřil, že jest mi viděti v Ideálním manželu nebo v Bezvýznamné ženě toliko dramatické kratochvíle, of no importance, nic více.«

Anglické kritice byly na komoediích příliš nápadny francouzské vlivy již odbytých »Odett«, »Francillonů«, vlivy od Scriba přes Musetta k Dumasovi a nonchalantní pósa autorova, než aby se jimi zabývala vážněji a jinak, než jako saisonními attrakcemi. Ale převalilo se sotva dvacetiletí, autor zmizel, improvisované, spěšné a koketní dílo zůstalo, zvláštní věc! zůstalo a z mlhy zvířeného prachu, který se zatím usadil, vystupuje o zcela odlišných vlastnostech, vystupuje přes všechnu módnost a časovost jako mnohovýznamné a initiativní, jako dílo z nejtypičtějších a nejsvéráznějších své doby. Nemluvím o Vějíři, Ženě, nebo Manželu. Toť jsou duchaplné kitche, jež budou brzy zapomenuty. Ale ze hry jako Triviální komoedie pro seriosní lidi, která nebyla druhdy než »ohromně chytrou fraškou pro odpoledne« a o níž po premiere kritik »Truthu« napsal na příklad, »že nemá ani v nejmenším úmyslu zabývati se vážně páně Oskarovým kusem ze St. James's-Theatru, jako ani v nejmenším mu nenapadá po diner zdůvodňovati vnitřní obsah nadívané omeletty«, stala se klassická hra moderního veseloherního repertoiru, vzácný a příkladný výraz satyrického ducha na moderním jevišti, moderní komické arcidílo, po jehož bok může se řaditi jen několik málo prací moderní veseloherní invence.

Co je tedy originalitou těchto veselých her, tak příkladně nepůvodních, kde elegance dialogu Musettova pojí se ke scribovské lehkosti invence scény a motivace, k divadelnosti a napínavosti her Dumasových, k ideové

HRADECKÝ, ADOLF - VOLÁ PRAHA

HRADECKÝ, ADOLF
SKÁLOVÁ, DITA

VOLÁ PRAHA
Reportáž z míst, kde končila válka

Rudé právo, Praha, 1950
edícia Kihovna Rudého Práva (12)
obálka Věra Holubová

história, II. svetová vojna, próza krátka, poviedky,
96 s., čeština
hmotnosť: 64 g

mäkká väzba
stav: dobrý

2,50 €

*kvaja* in *H-2-2*

Knižočka obsahuje historický článok s názvom "Pražské povstání" od Adolfa Hradeckého a krátku poviedku s názvom "...a oni přišli" od Dity Skálovej .

PONDĚLÍ 7. KVĚTNA

Sedmý květen přinesl nejtěžší chvíle bojů. Němcům se podařilo na mnoha místech prorvat barikády a postoupit dále. Tanky pronikly až na Staroměstské náměstí a ohrožují sídlo České národní rady v Bartolomějské ulici. Německá letadla po celý den bombardují a ostřelují Prahu, dělostřelectvo střílí s letenské stráně a z Rokosky na barikádu na Trojském mostě.

V Braníku a na Pankráci nutí nacisté terorem obyvatelstvo, aby rozebíralo barikády. Do pondělí do půl deváté se bojovalo na Lobkovicově náměstí, kde se konečně vzdalo na pět set Němců. Odpoledne se Němci probili barikádami na Vinohradech a v Libni. Na Smíchově bojují revoluční jednotky a ukořisťují pancéřový vlak.

V těchto těžkých dnech byla bojující Praha svědkem nezměrného hrdinství pracujícího lidu i pokusů o zradu se strany buržoasie.

Za těžké situace došlo totiž k vážným komplikacím s rozhlasem. Protože budova rozhlasu byla od sídla České národní rady rozdělena frontou, bylo možno dodávat zprávy rozhlasu jen telefonicky. A tak se stalo, že si hlasatelé v pražském rozhlase hlásili co chtěli.

Na jihovýchod od Prahy se v té době shromáždila větší skupina vojsk zrádce generála Vlasova, jehož příslušníci se chtěli vetřít mezi revoluční bojovníky a zde si ohřívat svou polívčičku. Pražský rozhlas pojednou počal vysílat zprávu o „ultimatu“ vlasovců Němcům. Soudruh Smrkovský jménem České národní rady protestuje proti podobnému vysílání a žádá vysílat zprávu ČNR. Hlasatelé však odmítli vysílat zprávy České národní rady a dále vysílali zprávy zrádců a vlasovců, služebníků Hitlera, vrahů sovětských lidí i československých partyzánů.

Bylo proto nutno vypnout budovu rozhlasu ve Stalinově třídě a zřídit náhradní vysílací stanici v budově Husova sboru na Vinohradech. Vlasovci měli dopomoci reakci a domácím kapitalistickým živlům chopit se v Praze moci a splnit tak Frankův a Bienertův plán na vytvoření nové "autonomní vlády“.

Česká národní rada odmítla veškerá jednání s vlasovci a prohlásila akci vlasovců za jejich vlastní věc. Když vlasovci viděli, že jim v Praze pšenice nepokvete, v dojemné shodě s esesáky a gestapáky odtáhli do amerického zajetí.

Stalo se také, že se v Obecním domě sešla skupina národních socialistů, vytvořila si nějakou „radu“, diskutovala při pivě, ale když se přiblížily německé tanky, pánové se rozutekli a bylo po slávě.

A ještě jeden temný stín utkvěl na skvělém bojovém vystoupení pražského lidu. Byla to činnost v létě 1949 odsouzeného zrádce bývalého generála Kutlvašra, který po únoru spekuloval na provedení převratu a obsazení naší vlasti cizími okupačními vojsky. Kutlvašr, který po celou dobu války nenašel „příležitost“ zapojit se do skutečného odbojového hnutí, vysoký důstojník, jehož to bylo především povinností, vetřel se do vojenského vedení povstání 5. května a všemi silami se snažil utlumit nejen protifašistický ráz povstání, ale především jeho sociální charakter. On to byl, kdo se vnutil jako vojenský velitel Prahy, kdo vyjednával s wehrmachtem a gestapem o jeho volný odchod z Prahy, kdo vyjednával s vlasovci. Gestapáckým vrahům, kteří měli na svědomí tisíce životů našich lidí, dal volný průchod. Tyto okolnosti mu samozřejmě sloužily k získání sympatií reakce. Kutlvašr vyhrožoval, že v případě potlačení povstání dá zatknout Českou národní radu a odevzdá ji Němcům, a uvažoval o kapitulaci povstání. Především o něm a o jemu podobných hovoří dokument, nalezený ve spisech generála barona Pucklera, který měl své stanoviště velitelství v budově právnické fakulty a který svým podřízeným sdělil, že české měšťanské kruhy chtějí boj vzdát, že však komunisté boj vedou a bojují nejtvrději.

Jedním z blízkých lidí Kutlvašra byl mjr. Nechanský, který byl před povstáním shozen jako parašutista na našem území. Nechanský, špion a zrádce ve službách amerických

NOR, A. C. - PROFESORA ISIDORA BRUKLÍKA SLÁVA I PÁD

NOR, A. C.

PROFESORA ISIDORA BRUKLÍKA SLÁVA I PÁD

Moravské kolo spisovatelů, Brno, 1937
obálka Ant. Heythum
2. vydanie

beletria, próza krátka, humor,
132 s., čeština
hmotnosť: 167 g

tvrdá dobová preväzba, voviazaná obálka, podpis autora
stav: dobrý

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-5*

Zřejmě si dal práci s dopisem pana profesora Bruklínka. V Radiojournalu byl totiž ustanoven zvláštní úředník ku prostudování všech tajů dopisu páně profesorova. A když po několikadenním lopoceni byl dopis hluboce a až do základů probrán, odeslali páni z Radiojournalu obsažnou odpověď, jejíž znění jsme přibližně reprodukovali.

Jak již řečeno, tato odpověď se dotkla profesora Bruklínka nelibě. Nenesl dobře též okolnost, že ve zpětných adresách i agitačním hesle obálky byly tytéž chyby jako dříve a že je profesor Bruklínek musil nadále opravovat.

Proto přišel ke kamarádům (opět nevyzván, ale na to si již přátelé profesora Bruklínka v těchto pohnutých časech zvykli) značně rozčilen a sděloval jim roztrpčeně, jaký je náhled Radiojournalu. Jednu debatu, velmi rozčilující, absolvoval profesor Bruklínek již doma, přes to se mu však nyní opět třásly ruce, když ukazoval nový dopis Radiojournalu přátelům v kavárně.

„Na to jim nepřistupujte! —“ řekli přátelé, rovněž značně pohoršeni, slovy a ústy inženýra Pipka.

„Ukažte mi ještě jednou ten váš dopis —“ žádal znenadání doktor Poš.

Když pak pročetl dopis profesora Bruklínka a novou odpověď Radiojournalu, prohlásil doktor Poš hlasem, plným závažnosti:

„A na vaše finanční požadavky vůbec nereagují, to je také podezřelé —“

„Vida —“ pronesli ostatní jakoby jedním hrdlem.

Ale profesor Kalousek byl odlišného názoru. (Bál se, že by mohl ztratit jediný přístup k Radiojournalu prostřednictvím tušené příští protekce kolegy Bruklínka.)

Proto profesor Kalousek právě teď řekl: „Nikoli, pánové! Proč by se toho měl profesor Bruklínek vzdát? Proč by měl kapitulovat? Proč by jim neměl na jejich požadavek přistoupit? Vždyť to je jen začátek, časem může zase mluvit o přírodě na podzim, o přírodě v zimě, o přírodě na jaře, o přírodě o vánocích a velikonocích a o každoměsíčních proměnách přírody. To nemůže neprospívat. Chápu důsažnost přednášek kolegy Bruklínka, ale zároveň vím, že tady je nebezpečí tohleto: odřekne-li kolega Bruklínek, může se stát, že oni si najdou pro toto téma někoho jiného ...“

„Ježíši —“ vzdychl profesor Bruklínek zmučeně. „ .. .třeba ovšem ne tak povolaného —“ 

KUFFNER, JOZEF - VĚDA ČI BÁCHORA?

KUFFNER, JOZEF

VĚDA ČI BÁCHORA?
paběrky k otázce slovanského dávnověku

F. Topič, Praha, 1912

história
232 s., čeština
hmotnosť: 212 g

mäkká väzba
stav: dobrý

5,00 € PREDANÉ

*kvaja* in *H-2-7*

VZDĚLANÍ BARBAŘI.

A druhá představa nemožná: stav evropských národů za starověku! Mimo Řecko a Řím vidí Věda ve starověké Evropě jen divočinu, močál, prales, lid ve stavu přírodním. V pustinách mezi lesem a močálem prohánějí se tlupy surových praobyvatelů jako v indiánské povídce. Teprve vítězný Řím vnáší světlo a teplo vzdělanosti do krajin barbarů bližších i vzdálenějších.

— A měly se věci snad jinak?

Měly se dojista především přirozeně. A je-li přirozeno, aby příroda v jakémkoli vývoji provozovala skoky? Vysoká vzdělanost řecká a římská nevystřídala u sousedních národů žádný přírodní stav. Mohla vystřídat leda jinou, starší, snad méně vyspělou, přece však jen vzdě1anonost určitého a značného stupně. Či se dá myslit, aby dnešní evropská kultura nebyla plodem a výsledkem nežli krátkého tisíciletí, které po starověku následovalo?

Co je tisíciletí v životě lidstva!

— A přece mluví zprávy starověké zcela zřetelně! Řekové a Římané nejmenuji své sousedy jinak, než barbary!

Pouhé slovo a jaký zmatek! Slovo mělo za stara jiný význam. Barbar tolik co c i z i n e c.

— A výslovné zprávy pozdější! Kronikáři pátého, šestého, sedmého věku ještě líčí Slovany jako lid nejnižšího stupně. Slované jsou lid zanedbaný, jenž ve své krajině močálovité bídně svůj život tráví v kalu a špíně! . . .

Jaký doklad! Jakoby v samotném d n e š n í m dvacátém věku, a v zemích nejvzdělanějších, mezi národy osvícenými, nebylo tříd, krajů a stavů, které svůj život bídně tráví v kalu a špíně! Jakoby příroda i kultura nebyly plny protiv! Jakoby protiva nebyla samou podstatou života! A všude vedle přepychu a nádhery jakoby neměly sídlo chudoba a nouze, vedle nejvyššího vzdělání nejhorší zanedbanost, vedle moudrosti hloupost!

— Staří autoři líčí jako divochy ty Kelty, Germany, Goty, Vandaly, Daky, Avary, Huny a jiné pronárody, s nimiž jim bylo válčiti. Nejhorších barev k obrazu užívají.

A což my, osvícenci dvacátého věku? Býváme-li jemnocitnější u volbě barev, jakmile běží o to, vylíčit souseda, s nímž jsme se octli ve sporu a válce?

— A kdyby ani přímých zpráv nebylo! Kde jsou jaké doklady, které by dopouštěly domněnku, že v Evropě starověké byla ještě jiná nějaká vzdělanost kromě Řecka a Říma? A dokonce snad i starší vzdělanost!...

Tu by byla jakási vrcholná otázka. Takové vymáhají přesnou odpověď. Jsou-li doklady či nejsou? Věda o starověku Evropy spokojuje se představami docela mlhavými. K otázce vůbec nedospěla. Nechává ji mimo sebe, nestará se o ni.

KÁLAL, MIROSLAV - SLOVENSKÝ SLOVNÍK Z LITERATÚRY AJ NÁREČÍ

KÁLAL, MIROSLAV

SLOVENSKÝ SLOVNÍK Z LITERATÚRY AJ NÁREČÍ
(Slovensko-český slovník a český ukazovateľ)
s praktickou mluvnicou československou

Miroslav Kálal, Banská Bystrica, 1924

prekladové slovníky, podpis autora,
cca 1200 strán, slovenčina, čeština
hmotnosť: 558 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: veľmi dobrý, autorské venovanie

NEPREDAJNÉ

*H-6-5*

SENECA, LUCIUS ANNAEUS - O DUŠEVNÍM KLIDU

SENECA, LUCIUS ANNAEUS

O DUŠEVNÍM KLIDU
(De tranquillitate animi)

Supraphon, Praha, 1984
edícia Lyra Pragensis (8)
preklad Václav Bahník
ilustrácie Cyril Bouda
2. vydanie, 22.000 výtlačkov

filozofia, miniknihy,
120 s., čeština
hmotnosť: 40 g

tvrdá celokožená väzba, kolibríkový formát
stav: veľmi dobrý

9,90 € in *H-2-5* PREDANÉ

*home*

Avšak dejme tomu, že ses dostal do obtížné životní situace a neštěstí, ať už veřejné, nebo soukromé, ti hodilo na krk oprátku, kterou nemůžeš ani rozvázat, ani přetrhnout. Pomysli si na lidi spoutané na nohou, jak zprvu těžce snášejí pouta, která jsou břemenem a překážejí v chůzi, avšak později, když se rozhodli, že se kvůli nim nebudou rozčilovat, ale že se s nimi smíří, jak je nutnost naučí snášet je statečně a zvyk lehce. V každém způsobu života najdeš potěšení, zotavení a radosti, dáš-li si záležet na tom, abys své potíže raději považoval za bezvýznamné, než aby sis je zošklivoval.

Příroda, která věděla, pro jaké trápení se rodíme, si o nás ničím jiným nezískala takovou zásluhu jako tím, že vynalezla zvyk jako úlevu v potížích a umožnila nám rychle se spřátelit i s největšími ranami. Kdyby protivenství při svém průběhu mělo stále stejnou sílu, jakou měl první úder, nikdo by je neunesl.

Všichni jsme spjati s osudem, nékdo řetězem zlatým a volným, jiný tísným a nevzhledným, ale co na tom záleží? Všichni lidé jsou pod týmž dozorem, připoutáni jsou i ti, kteří připoutali, a nepředpokládám, že bys považoval řetěz na levé ruce za lehčí. Jednoho poutají čestné úřady, druhého majetek; nékteré tíží jejich urozenost, jiné jejich nízký původ; jedni mají nad hlavou cizí tyranii, druzí svou vlastní; jedny drží stále na témže místě vyhnanství, druhé kněžský úřad. Celý život je otroctví.

Proto je nutno zvyknout si na své postavení, stěžovat si na ně co nejméně a nenechat si ujít žádnou příjemnost, kterou nám nabízí.

JEDLIČKA, I. M. - DÍVKA S TALISMANEM

JEDLIČKA, IVAN MILAN

DÍVKA S TALISMANEM
Kriminální příběhy

Novinář, Praha, 1988
obálka Milan Maršo
1. vydanie, 99.000 výtlačkov
59-043-87

beletria, detektívky,
216 s., čeština
hmotnosť: 249 g

mäkká väzba s prebalom
stav: dobrý

0,10 € darované THCK

*zlaci*

Hlas v telefonu zněl zpočátku nesrozumitelně. Z pronikavé fistule přecházel v chrčení a zase naopak. Postřehnutelná byla sotva každá desátá slabika. Až snad tak za minutu se dalo z toho vodopádu vyrozumět, že Troníček zabíjí Troníčkovou. No jakej Troníček, že se ještě ptáte, přece tady vedle v baráku, Vojta Troníček, a vraždí svou starou, Dášu Troníčkovou, co dělá za rohem v samoobsluze kasírku. Jestli tady nebudete hned, tak to přijedete s křížkem po funuse, to už chudáka Dášu nevzkřísí ani zázračnej doktor Grýnvald z Dubí.

Manželské pračky jsou ta nejnevděčnější záležitost, do jaké se můžete zamíchat. Napohled — spíš na poslech — to často vypadá hrůzyplně, ale ti dva třeba už druhý den jsou zase jako hrdličky. Nebo to přijde s mnoha výslechy a spisy až k trestnímu senátu, ale tam se manželé jeden proti druhému vzdají svědectví — a je to.

Nejlepší by tedy bylo na takové domácí šarvátky se vybodnout. Jenže ona někdy některá končí opravdu nedobře, anebo přímo tragicky — a jak můžete napřed vědět, o co vlastně jde?

Hlídku už zdaleka vítal hurónský řev z prvního patra šedivého paneláku.

Ty čubko jedna! Já tě na fleku zabiju! Tak tys mně to akorát chtěla říct, jo? To ti tak věřím, ty děvko proradná! A že nevíš, kdo to na tebe šmátnul, jo? Tak já ti pomůžu, ať si vzpomeneš — tu máš — tu máš . . . ! Ozval se vřískot, až uši zaléhaly.

Za dveřmi s lesklou jmenovkou Vojtěch Troníček se naskytl jeden z těch obrazů, které měl na mysli Machar, když sestavoval svou sbírku básní Zde by měly kvést růže.

Rozcuchaná, zbědovaná, v potrhané domácí blůzce, potiskem dlaně na levé tváři, se stružkou krve od pikantního nosíku, s poškrábanýma rukama jako se stříškou nad hlavou se krčila v koutě ještě mladá žena. A jako rozběsněný bůh pomsty se nad ní tyčil chlapík v tričku, které nemohlo zakrýt mohutné bicepsy.

Tak už toho raději necháme, pane Troníček, ne?, povídá nevzrušeně nadstrážmistr. Na takový výstupy není nikdo ze sousedů zvědavý, a koukejte, jak jste své paní setřel šminku. Nebo se snad chcete jít k nám na pár hodin uklidnit?

Ne, to pan Troníček rozhodně nechtěl. Ale také se mu nechtělo jen tak to vzdát a zahalit se do mlčení.

Já vám něco povím — a vy mi pak řeknete, co byste dělal, kdyby se vám stalo to samý. Vidíte? Koukněte se! Co to je!

Manžel Troníček mával v ruce čímsi apartním. Byly to dámské kalhotky. Já blbec jsem jí tohle koupil v Tuzexu k narozeninám, v celejch Teplicích fajnovější neseženete — a podívejte se na to! No!

Taky mně vylezly oči navrch hlavy, když vona mrcha přišla a jako neviňátko se začala svlíkat. Najednou koukám a vidím tady to — ty otisky třech smilnejch prstů — tomu švihákovi nestála ani za to, aby si napřed ruce umyl. A jak je měl vod šmíru nebo vod čeho, tak — — jaks mi to mohla udělat, ty běhno!

Paní Dáša Troníčková, za svobodna Dokoupilová, co dělá za rohem v samoobsluze kasírku, našla v přítomnosti dvou uniforem odvahu.

Je to žárlivec bláznivá, já mu zrovna chtěla říct, co se mi stalo, a on místo aby... Hned ráno jdu žádat o rozvod. A půjdu a půjdu a půjdu, abys věděl, Troníčková zadupala a hněvivě blýskla ořechovýma očima po Troníčkovi. Co se jí stalo, se všichni dozvěděli vzápětí.

.................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Takový je už zákon relativity.

PRATOLINI, VASCO - PRÍBEHY CHUDOBNÝCH MILENCOV

PRATOLINI, VASCO

PRÍBEHY CHUDOBNÝCH MILENCOV
(Cronache di poveri amanti)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1981
edícia Retro (6)
preklad Ľudmila Peterajová
obálka Ján Krížik, Ladislav Borodáč
2. vydanie, 50.000 výtlačkov
13-72-046-81

beletria, román
312 s., slovenčina
hmotnosť: 271 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

0,10 € darované THCK

*zlaci*

Vasco Pratolini (nar. 19. októbra 1913 vo Florencii) je okrem iného autorom diel: Štvrť chudobných (1945), Príbehy chudobných milencov (1947), Hrdina našich čias (1949), Dievčatá zo San Frediana (1950), troch kníh poviedok, ďalej románu Mettello (1955) — prvej časti trilógie Talianska história — za toto vrcholné dielo bol odmenený najvýznamnejšou talianskou literárnou cenou Viareggia. Románová kronika Príbehy chudobných milencov vyšla v Taliansku viac ako desať ráz a bola preložená do pätnástich jazykov. I v tomto románe uvádza autor čitateľa do prostredia chudobnej florentskej štvrte, ktorej obyvatelia prežívajú jedno z najťažších období v histórii Talianska —tragické roky 1925—26, keď po smutne preslávenom Pochode na Rím prichádza k moci fašizmus. Jednotlivé príbehy vytvárajú celistvý dejový prúd, vyvolávajú presvedčivú atmosféru a vykresľujú charaktery prostých hrdinov. Je v nich láska štyroch pekných dievčat, ktoré v ulici del Corno volajú Anjelmi Strážcami, láska nežná i drsná, náruživá i kúpená za peniaze, zvrátenosť zostarnutej a nevládnej Panej, ktorá svojimi intrigami ovláda a tyranizuje obyvateľov uličky, vražda statočného kováča Macista, surový útok na Alberta, ktorý podľahne zraneniu v nemocnici, i uväznenie komunistu Uga. Život napokon presvedčí aj drobných ľudí, čo zo strachu či neuvedomelosti „nechceli vedieť", aká je skutočnosť a že prevratné udalosti politického charakteru v Taliansku a vo svete sa týkajú každého z nich.

Predavač zeleniny a ovocia Ugo najradšej chodieva so svojím vozíkom na dve miesta. Zavčas ráno preberie tovar od veľkoobchodníkov na tržisku SanťAmbrogio, naloží zeleninu a pohne sa smerom k ľudovým štvrtiam Affrico a Madonnone. Popoludní sa venuje ovociu, ktoré predáva v Cure. Ugo je na svete sám a zarobí dosť, aby sa najedol, vypil si a hovel svojim chúťkam. V peňaženke má vždy odloženú nejakú väčšiu bankovku: jeho imanie sa pohybuje medzi troma až piatimi tisícami lír. Leto je výhodné obdobie pre tento druh obchodovania. Ovocia je dosť, nechcú ho nechať hniť v skladoch. V popoludňajších hodinách sú obchodníci nútení rozpredať ho drobným predavačom, ktorí ho rozvezú vozíkmi až do okrajových štvrtí a dobre si zarobia.

Ugo je spotený a spokojný s dnešným dňom. Dnes sa zastavil na rohu ulice Gioberti a zakrátko rozpredal svoj metrák tekvíc, baklažánov, fazúľ a trpkastých paradajok. Popoludní pred závodmi Berta sa zbavil celého vozíka marhúľ a maslových broskýň, ktoré musel predať pod cenu o desať až pätnásť centesimov na kilo vinou miestnych záhradníkov.

V Cure stratil Ugo oddanú zákazníčku: Milenu, ktorá teraz nakupuje na ulici dei Neri a potom odchádza domov variť večeru. Posledné dve hodiny podvečer býva Alfredo v obchode sám. Spočítava pokladnicu a spokojne sa usmieva nad tým, ako Milena starostlivo rozdeľuje drobné mince do jednotlivých oddelení. Potom stiahne roletu a sadne na električku: príde domov práve včas k horúcej polievke. Dnes večer Milena pri električke stretla Uga, tlačiaceho do mesta vozík. Zistila, že zabudla na ovocie. Ugo jej rád prenechal polovicu marhúľ, ktoré mal odložené pre Máriu.

Ugo prešiel cez mesto v košeli, so zapálenou cigaretou. Zastavil sa na štvrť litra vína vo vinárni na ulici San Gallo. Do ulice del Corno vkročil s áriou o víťaznom toreadorovi. Všetci v ulici už vedia, že Carmen je Mária Carresiová. Ale „zbor“ sa mu neozval. Clorinda, vracajúca sa z požehnania, sa naňho nepochopiteľne významne pozrela. A Staderini, ktorý si vyniesol prácu na ulicu, pri pozdrave zas významne zažmurkal. akoby ho chcel upozorniť na nebezpečenstvo. Sprvu sa Ugo nazdal, že ho hľadala polícia. V minulých dňoch boli u niektorých súdruhov prehliadky a voľakto mu bol povedal, že toho malého zhrbeného súdruha zaistili. Ugo spomalil chôdzu a zadržiaval vozík, ale keď uvidel Macista, ktorý stál vo dveráeh vyhne a mydlil si ruky, vtiahol vozík pokojne dnu. Maciste ho prijal chladne. No uňho to nie je nič mimoriadne, je nevravnej povahy. Ugo sa zahanbil pre svoj strach; uložil vozík ako obyčajne do kúta oproti ohnisku a chystal sa odísť.

„Počkaj,“ oslovil ho Maciste. „Musím ti niečo povedať.“ Oplákol si ruky a tvár, sklonený nad vedrom plným vody, a utrel sa uterákom, prehodeným cez plecia: vodu vylial doprostred ulice. Vrátil sa s prázdnym vedrom a povedal: „Dnes bola u Carresiovcov zvada zo žiarlivosti. Mária sa musela dať ošetriť na prvej pomoci.“

Ugo si obliekal sako: zarazil sa a jeden rukáv mu ostal visieť. „Prečo? Vari ju Beppino zbil?“

Maciste zrazu stratil trpezlivosť. Položil vedro na zem — jeho mohutná postava sa ťažko zohýbala — vystrel sa a založil si ruky. Zachmúrene povedal: „Čo si spadol z neba ?“ Nedbal, že jeho mocný hlas môže počuť celá ulica. „Každý už vie, že máš s Máriou pletky. Mária je teraz doma a má oviazanú hlavu. Beppino sa od rána nevrátil. Čo chceš robiť?“

Ugo si sadol na jedno koleso vozíka, sklonil hlavu a mädlil si ruky. Povedal: „Veď nie sú žiadne dôkazy. Mária nebude decko a nevytára mu nič.“

Maciste ešte vždy stál; vyzeral ako Samson očakávajúci odsúdenca na lešení pod gilotínou. Rozhovor bol dlhý a obaja sa nehýbali zo svojich miest. Ugo sa snažil Macistovi vysvetliť, ako sa veci vyvíjali, a začal od ranných stretnutí v kuchyni: „Mária je pekné dievča a s Beppinom sa nedá žiť.“ Ugo neurobil predsa nič iné, iba odtrhol zrelú hrušku. Pred pätnástimi dňami sa zišli v hoteli na ulici delľ Amorino, v tom istom, kde aj Nesi zaviedol Auroru.

Maciste je vysoký a mohutný ako Samson a neveľmi pružný v myslení. Ale je prísny sudca a moralista. Je akoby z „iných čias“: ale takí ľudia sa nájdu v každej dobe. Ich zásluhou svet ešte beží vo svojich koľajach. Nechal Uga, aby skončil svoje rozprávanie. „Choď zavrieť bránu,“ povedal. „Beppino by sa mohol vrátiť a zbadať ťa prv, ako si rozvážíš, čo urobíš.“ Chce však hovoriť s Ugom za zavretými dverami. „No? Čo chceš robiť?“ opakuje.

Ugo je mladík, ktorý sa spolieha na svoje inštinkty. Koná podľa citových výbuchov a popudov a je vždy presvedčený, že má pravdu. Odpovedá: „Ráno som tu nebol. Môžem predstierať, že o ničom neviem. 

...............................................................................................................................................................

...posledná veta...

Potom sa mu zdalo, že spravil hlúposť ako malý chlapec.

BEŠŤÁKOVÁ, EVA - VOLÁNÍ ČERNÉ KACHNY

BEŠŤÁKOVÁ, EVA

VOLÁNÍ ČERNÉ KACHNY
povídky pro mládež

Nava, 1993
1. vydanie
ISBN 80-85254-25-5

beletria, próza krátka, poviedky,
140 s., čeština
hmotnosť: 162 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

0,50 €

*zlaci*

Komu jsou určeny tyto tajemné a dobrodružné příběhy? Autorka Eva Bešťáková ráda přiznává, že při jejich psaní myslela především na mladého, dospívajícího čtenáře. Povídky však zaujmou i dospělého, zejména za předpokladu, že má rád tajemství, překvapení a záhady lidské psychiky. První oddíl - Tajemství - obsahuje především tajuplné příběhy o osudech vymykajících se běžným životním pořádkům, druhý oddíl - Dobrodružství - soustřeďuje dějovější a dramatičtější příběhy s prvky hororu i trochou humoru, a konečně třetí oddíl - Fantazie - je plný sci-fi povídek s vesmírnými záhadami, cestami ke hvězdám i vymoženostmi daleké budoucnosti, nechybí tu však ani odlehčující pohled na běžná všední trápení pozemšťanů.

Strom zvaný katalpa

Rozložitý strom se silným kmenem a desítkami pokroucených větví, vysoký osamělý strom cizokrajného vzhledu vyčníval z rovné krajiny málo úrodných políček a zanedbaných luk, která už nesloužila ani jako pastviny. Neužitečný strom v podhorském kraji, vzdálený lidským příbytkům i zájmům, strom nesmyslně zatoulaný od druhů krajanů, které tvořily majestátní alej v zahradním parku, čítal nejméně dvě stě let v letokruzích skrytých pod rozpukanou kůrou. Stál tu jako svědek lijáků, sněhových vánic, slunečního žáru i březnového větru, slibujícího vždy znovu vláhu a život; byl to strom samotář a lidé mu tak říkali, protože neznali jeho pravé jméno katalpa.

Zatímco strom pamatoval trpké i šťastné chvíle mnoha pokolení, v okolí už nežil nikdo, kdo by mohl potvrdit pověst o jeho vzniku: při zakládání zámeckého parku prý vítr odnesl pár semen doprostřed nehostinné planiny a země jim dala vzklíčit... Lidé znali už jen jeho dnešní podobu - mohutný kmen, mocné větve i kořeny a úhledné květy, které se koncem léta proměňovaly v uzoučké tobolky a visely z křivých větví, podobné žlutohnědým hádkům či drobným liánám.

Strom žil sám a střežil mnohá tajemství. Pro lidi byl jenom vítaným zdrojem stínu, nic víc. Jeden člověk se však se stromem spřátelil a často k němu přicházel navečer, kdy utichali ptáci a slunce mírnilo svůj žár. Vyhledával strom i v zimě a nevadila mu ani podzimní nepohoda či tma. Cestu ke stromu by našel i v noci, vždyť křivolaké větve se zřetelně rýsovaly proti temné obloze, ať byly zasněžené nebo obsypané květy. Člověk znal cestu ke stromu a strom znal jeho tajemství. Snad o něm věděli i lidé ze vsi, ale mlčeli a nevysmívali se, předstírali, že si podvečerních cest starého učitele nevšímají.

Před léty učil většinu z nich. Při hodinách zpěvu hrával na housle, někdy v kostelíku na varhany, ale ze všeho nejradši na flétnu. Chodíval s vesnickou kapelou i k muzice, když bylo třeba, s dětmi podnikal výlety do okolí i ke stromu, k němuž teď ve stáří chodil už sám, měl rád přírodu a učil děti znát její krásu. Vlastni děti neměl, ale tím víc miloval svou ženu. Jak už to v takových případech bývá, a když přišla při povodni o život, těžce onemocněl a dlouho se probíral z nervového otřesu. Nakonec se uzdravil, začal znovu chodit i mluvit, ale sluch už se mu nevrátil, a tak musel přestat učit i hrát. Stal se vesnickým podivínem, dožívajícím léta stáří v osamělosti a úzkostném tichu. Podivný člověk se nakonec zákonitě spřátelil s podivným stromem.

Vidíš, říkal mu, když došel po dlouhé procházce planinou až ke kraji cesty, u které strom stál jako přírodní ukazatel pro poutníky. Jsem zase u tebe. Zahrajeme si?

Vytáhl z dutiny stromu malou flétnu zabalenou do hadříků a uloženou v pouzdře, usedl na suchou trávu, opřel se zády o kmen a začal pískat na nástroj, který kdysi tak mistrně ovládal. Neslyšel jediný tón, a tak se nad polem do dálky nesla melodie slabá, nečistá, místy až hodně zmrzačená, ale strom ji trpělivě snášel, naslouchal a slabě šelestil listím.

Učitel předpokládal, že hraje špatně, proto chodil až sem, kde jeho hru nemohl nikdo slyšet. Ale když hrál a vzpomínal, byl velmi šťasten, flétna mu přivolávala před oči tisíce zapomenutých a odvátých obrazů jeho dlouhého, kdysi tak zajímavého života. Ve hře, které naslouchal už Jen srdcem, vyprávěl mlčenlivému stromu, ptákům a polím o věcech, které se nedaly vrátit.

Jednou zjara onemocněl a celé týdny bojoval s následky chřipky. Když konečně začal vycházet a odvážil se do polí, bylo už léto. Vypravil se ke stromu, aby si zahrál dřív než dozraje úroda, než se v polích objeví lidé a stroje.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

...posledná veta...
Nevím...