FUKS, LADISLAVPAN THEODOR MUNDSTOCK
Československý spisovatel, Praha, 1969
ilustrácie Stanislav Kolíbal
2. vydanie
beletria, román
184 s., čeština
hmotnosť: 330 g
tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu
1,00 € PREDANÉ
*mipet2*
Autorův románový debut (1963) byl už ve své době oceňován jako mimořádný literární čin. Co hlavně upoutalo pozornost, byla originalita Fuksova životního názoru a způsob vyprávění. Až podivně působí titulní postava nenápadného, čestného, pasivního úředníka, lpícího na lidské důstojnosti a dobrotě a hledajícího postup, jak se ubránit a uniknout před blížícími se hrozbami. Osobitá je vypravěčova perspektiva, takže četba provokuje nejistotu, nakolik je realita absurdní a temná, nebo banální a obyčejná, a zvědavost, jestli je příběh bláhový a groteskní, nebo smutný. Ani nevíme, jestli román myslí na tísnivý obraz doby, anebo na docela osobní autorovu úzkost. Právě ze sugestivní tajuplnosti se rodila autorova sláva zasahující nejenom českou kulturu. Hned následovaly překlady do mnoha jazyků a dílo se tak obracelo k těm, kdo se trápili tragédií holokaustu a existenční nejistotou soudobého člověka.
XV
K páté hodine usedne ke stolu rodiny Šternovy.
Paní Šternová a babička nepřestávají žasnout.
Šimon se podivuje.
Frýda se jen dívá.
Otto mlčí.
Skromně se usmívá a říká, že kvůli tomuhle nepřišel. . .
Konečně tedy, konečně babička v sametové židli a krajkách důstojného čepce začne...
„Zaplať pánbůh, že přišli, už zase nevědí, co dělat. Už je zas chytla kocovina.“
„Představějí si, že už zase pochybují, že to do jara skončí.“
„Kdyby žili tady, to by si svůj vzhled nezachovali! To by zestárli za jeden večer jako já.“
Simon si zatím klekl na židli na protější straně stolu a s pusou v dlani se na něho díval velkýma důvěřivýma očima.
Frýda v rozpuštěných vlasech začala hledět do ubrusu.
A paní Šternová řekla:
„Já už to prostě nedokážu. Ona říká do jara! Copak není jaro? Není duben? Nebyl už pésach?“ Pak se zeptala:
„Víte, že už i paní Schleimová? Znal jste ji vůbec?“
Řekl, že má od něho zuby. Ta že to čekala.
„Kdo čeká, dočká se,“ řekla babička, „Schleim to čekala.“
A dodala:
„Aby tě pánbůh netrestal!“
A tím byl dán povel k prvému výkřiku paní Šternové.
„Aby mě pánbůh netrestal,“ zvolala, „tak já asi lžu a ona nejela. Anebo jsem jí to přála, ne? Já jsem to Schleimové přála, já jsem říkala, Schleimová. . . “
„Prosím tě, nech toho,“ ozval se Otto, promluviv dřív, než se kdo nadál, ale bylo to marné.
„Nech taky Kolba, ne, ten taky ještě nejel,“ otočila se prudce k němu, „taky ještě sedí doma v bytě a Emy mu vyváří, já jsem tuhle slyšela, že nadívaný krůty, a chystá se na výlet do Itálie. K moři, víte,“ obrátila se opět k panu Mundstockovi, „teď na jaře to tam prý všechno kvete. . . A Neufeldovi to nemají na cestě,“ zvolala, „ještě se nesmluvili s Kopytem, víte, s tím sběratelem,“ hlas paní Šternové náhle nabyl klidnějšího tónu, „to vám budu musit ještě povědět. Jo ale Nettlovi, to asi nevíte, jsou tam už měsíc,“ opět se vzrušila. „Jestli však ještě!“ zvolala. „Frýda měla sen!“ „Ale sen,“ zašeptala Frýda a zdvihla k němu oči, „to ještě nemusí nic znamenat.“
„Že prý nás všechny zastřelili. ..“ vyjel Šimon a tázavě na něho pohlédl s hlavou podepřenou o dlaně. „Že tam stál jeden v uniformě, na takovým cvičišti, a měl kulomet a my jsme stáli před ním a on do nás s tím kulometem střílel. To on asi neviděl, že tam stojíme, to by přeci nebyl střílel, kdyby nás viděl... “
„Ano, je to předrážděná fantazie,“ přisvědčil, „lidé si dnes moc vymýšlejí. Člověk musí brát skutečnost a ne kdejakou řeč ! To je cesta k spáse!“
„Ale pane Mundstock,“ zvolala paní Šternová, předstírajíc údiv, „to je právě to, co já činím! Brát skutečnost a ne kdejakou řeč. Ale to se tady právě neuznává! To se mi tady právě vyčítá! A víte proč? Protože ta skutečnost se těmhle nelíbí. Oni se kroutí, víte? Oni by nejraději žili jako v míru. Měl jste vidět, jak se do mě pustili, když jsem řekla, že ten Ottův obchod se střižním zbožím má nějaký Němec. Kam prý na to chodím, představte si! Jako bych si to byla vymyslila. On ho má, víte,“ hodila rukou na Ottu, který jen seděl a mlčel, „on tam stojí za pultem a stříhá manšestr. A máte vidět, jak mu jdou kšefty! On jen peníze hrabe...“ Šimon se rozpustile zasmál. „A ty se nesměj!“ obořila se na něho a řekla: „Pak se diví, že ztrácím nervy. Kde má člověk nabírat sil? Já se lidem nedivím, když se utíkají k vidinám, já ne. Někde záchranu hledat musí! Copak může člověk vydržet? Já jen ještě čekám, kdy mně kdo začne vyčítat, že se modlím. Co říkám, vyčítat! U nás se, pane Mundstock, nevyčítá. U nás se nadává! Ty jseš blázen, ty se modlíš! Hotový koncentrák!“ Paní Šternová se skoro rozplakala. „Ale ať mi někdo přijde!“ vzchopila se, „já si vzpomínám, jako děti, to nebyl jeden svátek, abysme nešli do synagógy. Pésach, šavuot, chanuka, Nový rok, Den smíření, ale teď budu snad zvrhlá, ne?“
„Prosím tě, Klára, nikdo ti nic nevyčítá,“ příkře řekla babička. „Bodejť by jo,“ zvolala, „protože se bojíte. Oni náhodou slyšeli,“
