BENDER, ERICH F. - HELGA

BENDER, ERICH F.

HELGA
(Helga)
Láska - sex - regulácia pôrodnosti - vznik človeka

Osveta, Martin, 1971
preklad  K. Sapák, V. Šolcová
doslov K. Poradovský
1. vydanie, 30.000 výtlačkov

sexualita, rodina
224 s., čb a far. foto, slovenčina
hmotnosť: 565 g

tvrdá väzba s prebalom, väčší formát
stav: výborný, nepoužívaná, venovanie na predsádke

1,00 €

*BIB09*

Áno, milý čitateľ, nemýlite sa! S titulom HELGA ste sa už stretli. Pravdaže, bol to film, ktorý vznikol podľa nemeckej pôvodiny tejto knihy a o ktorom sa hovorilo doma, na ulici, na pracovisku, všade. Rozviazali sa jazyky mladým, starším i najstarším; dievčatám i chlapcom; ženám i mužom, lebo film bol ako vlna, ktorá zaplnila takmer prázdne miesto, miesto o nič menej dôležité ako poznatky o kozmonautike a kybernetike.

Žijeme v období ovládanom vedou, preto sa nemôžme a ani nechceme uspokojiť iba s určitými domnienkami. Moderný človek má predsa právo na to, aby bol poučený. Načože sú však všetky čo ako múdre spisy o správnom sexuálnom živote, ak ľudia nepoznajú svoje vlastné telo a ak sú im neznáme tie najsamozrejmejšie a najjednoduchšie skutočnosti. A práve preto treba o nich hovoriť. Nikomu však nemožno povedať „tak alebo onak" sa máš alebo musíš vo svojich intímnych vzťahoch správať. Nedá sa to. Veď ľudia sú takí rozdielni, a teda aj v týchto vzťahoch zreteľne vidno rozdiely medzi nimi. Predovšetkým mladých ľudí treba viesť k tomu, aby vo svojich vzájomných vzťahoch hľadali a nachádzali lásku, vzájomnú úctu a porozumenie, ktoré by sa mohli stať dobrým základom neskoršieho manželstva. Mladí ľudia sa musia najprv dokonale poznať, dôverovať si a naučiť sa milovať skôr, ako sa poznajú len telesne. V sexuálnom splynutí majú nielen mladí, ale aj dospelí vidieť vyvrcholenie vzťahov medzi mužom a ženou.

Autor knihy sa otvorene pozrel týmto skutočnostiam do očí a pomenoval ich pravým menom. Kniha vás oboznámi so vznikom života na Zemi a s vývojom človeka, porozpráva vám o žene a mužovi, o ich vzájomných vzťahoch ako aj o základných otázkach sexuológie. „Grunt" knihy tvoria poznatky o zrodení nového človeka. Veľmi prístupným spôsobom sa zoznámite so skladbou mužských i ženských pohlavných orgánov, ich funkciou a poslaním pri plodení potomstva. Pomocou slova i obrazu sa výstižne a názorne poučíte o priebehu tehotnosti, pôrodu a šestonedelia.

Pohlavná, sexuálna výchova, spôsoby ochrany pred počatím, nahota ako otázka častých debát, vznik, príčiny, sociálne a spoločenské dôsledky prostitúcie ako aj chorobné zameranie pohlavného pudu, ktoré autor neospravedlňuje, ale ho chápe, rozumie mu a usiluje sa ho vysvetliť, to sú kapitoly, ktoré vhodne dopĺňajú, spolu s množstvom fotografií zo spomenutého filmu, problematiku diela HELGA.

Nech sa teda kniha stane dobrým poradcom a priateľom všetkým tým, ktorí chcú preniknúť do základných biologických pochodov vo vzťahu medzi mužom a ženou a túžia po hlbšom poznaní človeka a jeho života.

... Ak však matka odpovie: „Rastú mamičkám v bruchu", je to odpoveď pre dieťa zrozumiteľná, ktorú ani neskôr nebude treba naprávať, lebo dieťa sa niekedy bude usilovať svoje vedomosti uplatniť aj pred druhými. Od iných detí alebo dospelých sa náhodou dozvie, že informácia, ktorú dostalo od matky, líši sa od toho, čo rozprávajú iní. A niet vari dieťaťa, ktoré by sa vtedy samé seba neopýtalo, prečo mu to matka nepovedala tiež takto? Čo tu nesúhlasí? Prečo má predo mnou tajnosti? Ak sme už predtým zakázali dieťaťu hrať sa so svojím prirodzením, dá si pravdepodobne aj tento zákaz do spojitosti s nepresnou a neúplnou informáciou. Zahniezdi sa v ňom myšlienka, že vznik detí je niečo tajné alebo zakázané. Súčasne s tým vzťah rodičov a detí stráca priezračnú a nevyhnutnú úprimnosť.

O niečo neskôr príde nová otázka: ,,Ale ako sa deti dostanú z brucha von?" A tu už matky väčšinou kapitulujú. Museli by dieťaťu porozprávať o pôrode — a to v ich predstavách patrí medzi tabu. Priznávame sa, že odpoveď na túto otázku je ťažká v tom, že presahuje chápavost’ dieťaťa, ak by mu matka chcela vysvetliť celý priebeh pôrodu. A v mnohom prípade to nevie ani sama matka, hoci už rodila. Nepozná presne priebeh a podstatu pôrodu, predovšetkým však nedokáže to všetko opísať. A napokon nie je to ani potrebné. Pre dieťa je odpoveď jednoduchá. Ženy a dievčatá majú pošvu. To dieťa už vie (alebo malo by vedieť). Keď mu vysvetlíme, že pošva ženy sa môže pri pôrode otvoriť, pretože je pružná, a že tade príde na svet dieťa, odpoveď na otázku je pravdivá a primeraná rozumovej úrovni dieťaťa. Podobne to môžeme vysvetliť aj chlapcom. Muži a chlapci majú penis, ženy a dievčatá pošvu. Keď chlapcovi odpovieme na otázku rovnako, hneď mu ,,zapne", že deti môžu porodiť iba ženy.

Nepotrvá dlho a dieťaťu príde na um ďalšia otázka: ,,Ak dieťa rastie v bruchu matky a potom sa pošvou porodí, ako sa vlastne do brucha dostalo?"

Aj na túto otázku musíme odpovedať pravdivo. Platí tu to isté, čo sme povedali pri úlohe odpovedať na predchádzajúce otázky. Odpoveď musí byť primeraná vnímavosti dieťaťa. Musí byť primeraná jeho veku. Ťažko tu dať všeobecný recept. Rodičia musia svoje dieťa poznať a vedieť, čo môže v tom-ktorom období svojho vývinu pochopiť. Ak mu však vysvetlíme, že v otcovom tele sa tvorí semeno a v matkinom tele nepatrné vajíčko, že otec vloží penis do pošvy matky a ním prenesie semeno do matkinho brucha, že z oplodneného vajíčka vzniká dieťa, vysvetlenie je pravdivé a zrozumiteľné.

Bolo by nenapraviteľnou chybou nedať jednoznačné a jasné vysvetlenie. Od kamarátov alebo spolužiakov dieťa počuje - skôr alebo neskôr iné verzie, ktoré často obsahujú plno falošných predstáv. Pri tom si spomenie na vysvetlenie, ktoré dostalo od rodičov. Dôvera, ktorú mu rodičia dali pravdivou informáciou, sa opláca. Zostáva nedotknuté „tajomnými" verziami. Rodičia svoje dieťa poučili, iné verzie už nie sú také zaujímavé. A tak, ako sa bude ďalej vyvíjať, príde za rodičmi s novými otázkami, ktoré budú vždy presnejšie a náročnejšie. Omyly, ktoré sa šíria z iných zdrojov informácií, dajú sa pritom ľahko opraviť.

Spočiatku možno odpovedať iba na otázky z oblasti biológie. Ale dieťa v tomto čase ani nechce viac vedieť. Okrem toho by si rodičia mali uvedomiť, že ani dobre myslené poučenie deti neodradí od sexuálne ladených hier. Tzv. „hry na doktora", „na tatu a na mamu“ ap., sú v určitom období života detí celkom prirodzené. Dieťa jednoducho chce uspokojiť svoju zvedavosť. Tento detský „voyeurizmus", pohlavné špehúnstvo, je dokonca potrebný a patrí k podstate normálneho vývoja, ak dieťa chce objaviť a poznať telo druhého človeka. Od určitého veku, keď je zvedavosť uspokojená, tieto hry aj tak prestanú. Nemalo by nás naľakať ani to, keď cieľom zvedavosti sú práve pohlavné orgány. Tieto hry skrývajú v sebe pre deti niečo mystické. Sú rozšírené po celom svete. Aj u tzv. primitívov, u ktorých sexualita nie je pre deti tajomstvo a pohlavný akt je čímsi dôverne známym, vďaka naskrze voľnej výchove a voľným vzťahom sú takéto hry úplne bežné. Len málokde mimo Európy sa sexuálne hry deťom zakazujú. Zákazy aj tak nemôžu deťom zabrániť hrať sa takto, a nie inak. Naopak, čaro spojené s tajomstvom ešte zvyšuje ich význam.

Vo vysokovyvinutých ázijských kultúrach bola a je nevraživosť k telu neznáma. Deti sa tam už od skorej mladosti pripravujú na svoju pohlavnú úlohu muža a ženy. Všeobecne sa deťom neuberá na detskosti a prechod z detstva do dospelosti prežívajú naskrze prirodzene. Taký ostrý zlom, aký u nás mládež prežíva v puberte, je tam úplne neznámy.

Počas puberty a tesne pred ňou sú otázky mladých nástojčivejšie. Ak už ako malé deti našli dôveru k svojim rodičom a ak rodičia o týchto otázkach ....

VERNE, JULES - DVA ROKY PRÁZDNIN

VERNE, JULES

DVA ROKY PRÁZDNIN
(Deux ans de vacances)

Mladé letá, Bratislava, 1977
edícia Knihy J. Verna
preklad Peter Ždán
ilustrácie Ondrej Máriassy
5. vydanie, 74.000 výtlačkov

knihy pre deti, dobrodružné
304 s., slovenčina
hmotnosť: 437 g

tvrdá väzba, papierový prebal

PREDANÉ stav: dobrý, prebal ošúchaný
PREDANÉ stav: dobrý, chrbát vyblednutý
PREDANÉ stav: veľmi dobrý, nepoužívaná *BIB09*

Ostrov, či pevnina? To bola neodbytná a vážna otázka, ktorou sa najväčšmi zapodievali Briant, Gordon a Doniphan. Pre svoje povahy a inteligenciu sa stávali skutočnými náčelníkmi tohto malého sveta. Často sa o tom zhovárali, mysliac na budúcnosť, zatiaľ čo najmladší sa venovali iba prítomnosti. Či už bola táto zem ostrovom alebo kontinentom, bolo zjavné, že nepatrí do tropického pásma. Dalo sa to vidieť na rastlinstve, duboch, bukoch, brezách, jelšiach, boroviciach a jedliach rôznych odrôd, na početných myrtovitých a lomikameňovitých rastlinách, ktoré sa vôbec nevyskytujú v stredných oblastiach Tichomoria. Zdalo sa dokonca, že toto územie musí byť na vyššej zemepisnej šírke ako Nový Zéland, čiže bližšie k južnému pólu. Mohli sa teda obávať, že zimy sú tu veľmi tuhé. Pôda v lese na úpätí skalnej vyvýšeniny bola už pokrytá hrubým kobercom opadnutého lístia. Iba borovice a jedle si zachovali ihličie, lebo sa obnovuje postupne a nikdy neopadne naraz.

— Preto si myslím, — poznamenal Gordon na druhý deň po tom, ako pripravili loď na stále bývanie, — že bude rozumné, keď sa neusadíme natrvalo na tejto strane pobrežia.

— I ja som tej mienky, — povedal Doniphan. — Ak budeme čakať, kým sa zhorší počasie, potom už bude neskoro hľadať nejaké obývané miesto, ktoré môže byť stovky míľ ďaleko!

— Len trpezlivosť! - ozval sa Briant. - Veď je ešte len polovica marca.

— Nuž hej, - pokračoval Doniphan, - pekné počasie môže trvať až do konca apríla a za šesť týždňov sa dá prejsť pekný kus cesty...

— Ak by nejaká cesta bola, — namietol Briant.

— A prečo by nebola?

— Pravdaže, — prisvedčil Gordon. — Lenže keby aj bola, či vieme, kam nás zavedie?

— Ja viem len toľko, — odpovedal Doniphan, — že by bolo rozumné odísť zo škunera ešte pred príchodom mrazov a dažďov, a preto nesmieme vidieť na každom kroku ťažkosti!

— Radšej ich predvídať, — namietol Briant, — než sa bláznivo odvážiť na cestu cez krajinu, ktorú nepoznáme!

— Ľahké je, - odpovedal ostro Doniphan, - nazvať bláznom každého, kto je inakšej mienky!

Doniphanova odpoveď azda mohla vyvolať nové Briantove námietky a zmeniť tak rozhovor na škriepku, ale tu zakročil Gordon.

— Škriepka nič neosoží, — povedal, — a ak sa chceme stadeto dostať, musíme sa najprv dohodnúť. Doniphan správne hovorí, že sa treba bez meškania vydať na cestu, ak sme blízko nejakej obývanej krajiny. Ale či je to možné! — spytuje sa Briant. A v tomto má aj on pravdu!

— Dočerta, Gordon! — rozohnil sa Doniphan, — či už pôjdeme hore na sever, či sa pustíme na juh, alebo zamierime na východ, nakoniec predsa len voľakde musíme prísť...

— Áno, ak sme na pevnine, — povedal Briant, — ale sotva, ak sme na ostrove a ak je tento ostrov pustý!

— A preto musíme najprv zistiť, kde sme, — odpovedal Gordon. — Opustiť Chrt, keď ani nevieme, či je aj na východe more, alebo nie...

— Ech! Práveže on nás opustí! — zvolal Doniphan, vždy náchylný tvrdohlavo sa pridržiavať svojej mienky. — Na tomto brehu neodolá náporom jesenných búrok!

— To pripúšťam, - odvetil Gordon, — ale jednako musíme najprv vedieť, kam ideme, než sa odvážime do vnútrozemia.

Gordon hovoril tak presvedčivo, že sa Doniphan voľky-nevoľky musel podvoliť.

— Som ochotný ísť na výskumy, — povedal Briant.

— Ja tiež, — doložil Doniphan.

— Ochotní sme všetci, — povedal Gordon, — lenže by bolo nerozumné vláčiť maličkých na prieskum, ktorý môže byť dlhý a únavný; preto myslím, že na to postačia dvaja-traja.

— Veľká škoda, — poznamenal Briant, — že tu nie je nablízku nejaký vyšší kopec, z ktorého by sa dal terén lepšie preskúmať. Nanešťastie sme v nížine, a ani keď sme boli ešte na mori, nezbadal som nikde na obzore ani jediný vyšší vrch. Zdá sa, že je tu len táto skalná vyvýšenina za pobrežným lesom. Ďalej sú akiste lesy, roviny a močiare, cez ktoré preteká rieka. Jej ústie sme už preskúmali.

LISTY HETÉR

LISTY HETÉR

Svoboda, Praha, 1970
edícia Antická knihovna (8)
preklad Václav Bahník
predhovor Radislav Hošek
obálka Leo Novotný
1. vydanie, 55.000 výtlačkov

antológia,literatúra staroveká,literatúra rímska,
232 s., čeština
hmotnosť: 287 g

tvrdá väzba, papierový prebal

2,90 € stav: dobrý *w-gagot*b-ita*

PREDANÉ stav: dobrý *BIB09*

 Milostné dopisy hetér patři k pozdním výtvorům řecké literatury. Jsou to elegantně a pikantně líčené scény řeckého života a představují nesmírně cenný kulturně historický pramen k poznání soukromého života řeckého člověka. Známe jména bezmála sto padesáti řeckých hetér — kněžek lásky —, jejichž milostné listy nic neztratily na svém půvabu dodnes. Vždyť kromě pouličních holek bylo mezi nimi mnoho mladých žen, které absolvovaly zvláštní školy pro hetéry, osvojily si bezvadné společenské chování, dovedly zpívat, tančit, hrát na různé nástroje, ale vyznaly se i v literatuře a ve filosofii.

Není divu, že hetéry byly pro své estetické i etické hodnoty nezřídka i trvale milovány. Názor tehdejší společnosti na tyto umělkyně lásky, oddávající se mužům sice za peníze, ale většinou podle vlastního zalíbení, nebyl dotčen pokřivujícím vztahem soukromého vlastníka k bytosti hmotně i duchovně podřízené.

,,Prodáváš se, jako se prodává žoldnéř, a svezeš každého, kdo zaplatí, jako námořní kapitán. Pijeme z tebe jako z řek, bereme tě do rukou jako růže. Nestyď se za svou přístupnost, buď naopak hrdá na to, že jsi stále po ruce. Vždyť i voda je pro všechny, oheň nepatří jen jednomu, slunce je božstvo společné celému lidstvu. Tvůj dům je chrám krásy, kdo do něj vstoupí, je kněz, kdo si v něm dává věnec na hlavu, je poutník, a peníze, to jsou desátky. Vládni poddaným k jejich radosti a nechť tě i nadále provází jejich úcta.“

V této rozkošné knížce milostné korespondence hetér se zvlášť zřetelně zrcadlí lidské vztahy ve světě antiky, vábící současného člověka, zmítaného rozpory moderní civilizace, svou kouzelnou bezprostředností a otevřeností.

15/ Poučení po lopatě

Filúmené Kritónovi

Proč se obtěžuješ psaním tolika dopisů? Padesát zlaťáků potřebuji, a žádné milostné dopisy. A tak plať, máš-li mě rád, a máš-li rád peníze, neotravuj.

Zdravím tě.

I Hetéry dovedou být vděčné

Bakchis Hypereidovi

My hetéry, všechny, kolik nás je, ti skládáme svůj dík, a vděčnost jedné jako druhé není o nic menší než vděčnost Frynina, neboť proces, který začal ten lump všech lumpů Euthiás, týkal se sice Fryny samotné, avšak znamenal nebezpečí pro nás všechny. Vždyť nedostaneme-li nic, až si budeme říkat o peníze za své milování, nebo budeme-li odsuzovány jako bezbožné za to, že budeme po vůli těm, kteří nám něco dají, uděláme líp, když pověsíme své řemeslo na hřebík; ušetříme tak aspoň nepříjemnosti samy sobě a nezpůsobíme také žádné svým přátelům.

Teď už si nebudeme muset na své povolání naříkat, protože Euthiás se zachoval jako sprosťák, naopak budeme si řemesla hledět, protože Hypereidés se osvědčil jako člověk ve všem všudy správný. Kéž ti tvé ušlechtilé jednání přinese hodně štěstí! Ve Fryně sis už zajistil výbornou milenku a my ostatní jsme připraveny kdykoli za ni zaskočit. Kdybys svou řeč, kterou jsi Frynu bájil před soudem, ještě sepsal pro veřejnost, pak bychom tě my, hetéry, opravdu daly udělat celého ze zlata, a ještě by sis mohl vybrat, ve kterém řeckém městě bys chtěl stát.

4/ Tvůj ochránce je kavalír

Bakchis Fryně Moje znejmilejší Fryno,

když jsi byla v nebezpečí, nebyl můj strach o tebe zdaleka tak velký, jako je teď má radost nad tím, že ses zbavila toho špíny Euthie a žes našla v Hypereidovi takového kavalíra. Já si myslím, že ti ten soud přinesl Štěstí, vždyť tě ten proces proslavil nejen v Athénách, ale i v celém Řecku.

Pro Euthiu hude pořádným trestem už to, že se sám připravil o potěšení stýkat se s tebou. Mám dojem, že to trochu přehnal s tou svou mileneckou žárlivostí, když ho popadl vztek — nemá ani trochu filipa. Můžeš si být jistá, že tě má ještě i teď raději než Hypereidés. U toho je totiž jasné, že chce, abys mu projevovala oddanost a lásku z vděčnosti za jeho obhajobu, kdežto Euthiu podněcuje ještě víc k lásce špatný výsledek procesu. Můžeš od něho znova čekat prosby a nářky a hodně peněz. Nesmíš se však dát obměkčit jeho prosbami, to bys, holčičko, zradila zájmy všech hetér a Hypereidés by si mohl myslit, že pomáhal někomu, kdo si to nezaslouží. A nedej také na ty, co tvrdí, že by ti byl obhájce houby platný, kdyby sis nebyla roztrhla před soudci šat a neukázala jim kozičky. Vždyť nebýt jeho řeči, neměla bys možnost učinit to v pravou chvíli.

5/ I hetéry dovedou být solidární

Bakchis Myrrhině

Kéž dá všemocná Afrodita, abys už nikdy nesehnala lepšího milence, ale abys musela až do konce života žít s Euthiou, s nímž se ted zahazuješ! Ty nešťastná ženská bláznivá, vždyť ses s takovým zvířetem úplně zničila! Ty se asi spoléháš na svou krásu — ale nepleť se, je přece jasné, že Myrrhinu hude milovat jen Fryně natruc.

Zřejmě chceš dopálit Hypereida za to, že jsi ted u něho klesla v kursu. A tak má Euthiás milenku sobě rovnou a ty zas milence, který se hodí k tobě. Jen na něm něco chtěj, v tu chvíli uvidíš, že se k tobě bude chovat, jako bys podpálila loděnice nebo rozvracela veřejný ...

OVIDIUS, PUBLIUS NASO - PROMĚNY

OVIDIUS, PUBLIUS NASO

PROMĚNY
(Metamorphoses)

Svoboda, Praha, 1974
edícia Antická knihovna (25)
preklad Ivan Bureš
predhovor Eva Kuťáková
obálka Leo Novotný
2. prepracované vydanie (v Svobode 1.), 39.750 výtlačkov

literatúra staroveká,
516 s., čeština
hmotnosť: 549 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý

5,00 € NENÁJDENÉ

*BIB09*

Ovidiovy Proměny (Metamorfosy) jsou básnickým dílem v hexametrech. Skládají se z patnácti knih a obsahují více než 200 bájí, které se zakončují nějakou proměnou. Téma proměny zaujímá v mytologii starých národů významné místo. Básně tvoří souvislý celek a jsou navzájem chronologicky spojeny. Autor postupuje od stvoření světa, jež je první „proměnou“, proměnou prvotního chaosu v kosmos, k historickým dobám až po nejnovější, oficiálně uznanou „proměnu“ Julia Caesara v kometu.

Po stránce umělecké jsou Proměny dílem, které dalo vyniknout nejsilnějším stránkám Ovidiova básnického nadání, hravé lehkosti jeho fantazie a umění vyjádřit duševní hnutí jednajících osob. S neobyčejnou lehkostí střídá Ovidius obrazy smutné a veselé, dojemné a hrozné, vznešené a směšné. Láska zde vystupuje v nejrozličnějších obdobách, ačkoliv milostná témata ani zdaleka nejsou jediná. Najdeme zde například popis idylického života chudé a zbožné manželské dvojice (Filémón a Baucis), ale nescházejí ani plasticky vypracované obrazy bitev a bojových scén. Při vší této různotvárnosti převládá sloh krátkého, dynamického a citově zabarveného vyprávění. Mýtus se proměňuje v půvabnou novelu, oživenou psychologickými postřehy a hojností detailů. Zajímavé je podání bohů, kteří jsou organizováni po římském způsobu: ti nejmocnější bydlí na nebi ve zvláštních palácích, kdežto pro „plebs“ jsou i zde vyhrazena jiná místa. Chování božských postav úplně odpovídá mravům římské galantní společnosti: klepy a milostná dobrodružství jsou jejich hlavním zaměstnáním. Jupiter podobně jako manžel v komediích provádí své kousky tajně, aby se to žárlivá žena nedověděla; dobře ví, že „vznešenost a láska se k sobě vespolek nehodí“.

V posledních částech díla přechází Ovidius od řeckých bájí a pověstí k italským a římským. Závěrečná kniha obsahuje mezi jiným výklad Pýthagorova učení o převtělování duší, tedy jakési filosofické zdůvodnění „proměn“.

Dílo, jež básník vytvořil před drtivou ranou osudu, totiž před odchodem do vyhnanství, přetrvalo a přetrvá věky. Vzdělané lidstvo mu bude navěky vzdávat díky a projevovat opravdovou úctu a obdiv za plynné a radostné verše jeho mladé Múzy, jejichž motivem byla ponejvíce láska, ale hlavně za PROMĚNY, ten půvabný svět dávných bájí, nad jejichž kouzlem a krásou se nám tají dech. Proto právem pokládáme Ovidia za jednoho z nejslavnějších a nejnadanějších světových básníků.

Latina, jazyk starých Římanů, bývala jedním z nejdůležitějšich učebních předmětů na gymnasiích téměř všech typů. Bývala oblíbeným předmětem, ale i postrachem mnohých studentů a samozřejmě zdrojem nejrůznějších studentských příhod, na něž se pak po létech tak rádo se smíchem vzpomíná. Snad nejnebezpečnějším úskalím, kterých ostatně jazyk latinský skýtal nepřeberné množství, byly překlady textů římských klasiků, ať už to byl v próze Caesar či řeči Ciceronovy v senátě, nebo — „nejhorší“ ze všeho — básně Ovidiovy, Vergiliovy, Horatiovy a jiných. Tu pak studenti sahali k „záchranným prostředkům“ různého druhu. A dopadalo to také různě.

Byla kompozice, už nevím, z kterého to bylo básníka, a pod lavicí, jakmile bylo dáno téma, šustily listy taháků, takových těch knížeček překladů, určených jen pro školní potřebu. Nějak jsem v taháku místo našel a jal se horečně opisovat, než se ,,latinská babička“, jak jsme naší profesorce familiárně mezi sebou říkali, vzbudí k bedlivější pozornosti. V tom spěchu jsem si nevšiml, že autor přeložil klasika v hexametru. Snad jsem to přehlédl proto, že to bylo tištěno v souvislých, plných řádcích. A šťastně jsem to opsal.

Asi za týden přinesla ,,latinská babička“ opravené kompozice, a ještě než je rozdala, pozvala mne k tabuli a nadiktovala ,,můj“ překlad. Pak zavelela, abych označil metrum, a tu k svému úžasu jsem zjistil, že vychází hexametr. Špičatě poznamenala, že ani netušila, jakého básníka má ve třídě. Napíše i kompozici v hexametru. Pak kategoricky žádala, abych jí dal tištěný překlad, odkud jsem to opsal. Nevím, jaký čertík mě posedl, že jsem to neudělal, a když i v následujících hodinách se toho domáhala, tu jsem prohrabal všechny hromady tiskovin u naší milé dodavatelky školské literatury a koupil překlad téhož autora od jiného překladatele, který se držel trochu otročtěji textu než ten můj. Jak to dopadlo, to už ani nevím, ale žádný větší karambol z toho asi nebyl.

V hodinách její latiny jsme často poprvé brali do ruky v dokonalých překladech řecké a římské klasiky, které nám přinášela, mnohdy rozdrbané, ze své knihovny. Tak se nám dostával do ruky Aischylos: i Sofokles, Euripides i Platon. Ale spokojena s námi tuze nebyla. To silně podtrhla svým výrokem při poslední hodině latiny, než jsme šli na ten takzvaný „svatý týden“: „Tak tedy jděte k maturitě! Ovládáte latinu asi tak, jako kdybych vás učila týden turečtině.“

Vladimír Havel

Vzpomínka z almanachu vydaného k padesátému výročí gymnasia v Strakonicích 1920—1970

KNIHA VI

Arachné

Všechno to vypravování si poslechla Athéna ráda, schválila píseň Múz i hněv, jímž vzplanuly právem.

K sobě pak děla: „Však chválit je málo, my hleďme být samy chváleny, naším božstvím my nestrpme beztrestně zhrdat!“

Na osud Arachny lýdské hned mysl svou upjala, neboť doslechla, že se chce rovnat ta dívka Minervě slávou v umění přísti a tkát. Jen uměním proslulá byla, nikoli rodem či stavem: vždyt otec fókajským nachem napouštěl savou vlnu — byl z Kolofóna, slul Idmón; matka už zemřela — z lidu však byla i ona, a stavem rovná manželu svému. Však Arachné po lýdských městech chtěla i proslulé jméno svým uměním získat, ač vyšla toliko z malého domu a bydlila v Hypaiách malých. Aby uvidět mohly ta její zázračná díla, často opustí víly sad viniční rodného Tmólu, často opustí nymfy břeh Paktólu, rodné své řeky.

Ale pak nejenom hotové dílo vždy vídaly rády, nýbrž i postup tkaní, tak půvabná byla to práce.

Dosud surovou vlnu ať kupila do prvních kupek, prsty do ní ať vjela a čechrala stále a stále vločky dlouhými tahy, až zjemněly do řídké mlhy, vřeténko oblé ať pod lehkým palcem se točilo hbitě, roucho ať tkala, vždy Athény žačku bys v dívce byl tušil. To však odmítá dívka, znát nechce se k mistryni božské: „Jen ať si závodí se mnou, když prohraji, pokutu přijmu."

V stařenu změní se Pallas, dá nepravé šediny k čelu, těžce se o berli belhá a v dívčinu chaloupku vchází.

„Před tím, co přináší stáří, se vždycky nemusí prchat,“ k děvčeti praví, „vždyť zkušenost přichází teprve s léty. Nezhrdej tedy mou radou! Ty hleď si jen takové slávy, nejlépe ze smrtelníků že ty znáš zpracovat vlnu, ale bohyni ustup a popros ji za odpuštění za svoje slova, ty smělá! Když poprosíš, odpustí ráda!“ Posupně vzhlédne k ní dívka, nit načatou upustí z ruky, k ráně již skoro se chystá a s vášnivým výrazem hněvu odsekne Athéně takto, nic nevědouc, ke komu mluví: „Hloupé nesmysly mluvíš, jsi zkrušena vysokým stářím, neboť i dlouho žít škodí. Ať poslouchá takové řeči tvoje dcera neb snacha, ač máš-li je, vždyť mám já sama pro sebe důvtipu dost! Tvé rady jsou zbytečné pro mne, na svém úmyslu trvám, chci pustit se s Athénou v závod. Pročpak nepřišla sama? Proč brání se zápasu se mnou?“ „Přišla, je tady,“ dí bohyně chladně, tvář stařeny sejme, v podobě pravé se zjeví. Hned před jejím božstvím se skloní víly i Lýdanky mladé, jen dívka se nepolekala.

Avšak i proti své vůli se Arachné zarděla; červeň náhle jí zbarvila tvář a zmizela, jako se barví nachově vzduch v té chvíli, kdy nad obzor vychází Zora, ale za krátkou dobu zas od slunce východu zbělá.

Dívka v svém úmyslu trvá a po hloupém vítězství bažíc, řítí se ve svůj osud. I nemá už námitek Pallas, zanechá varovných domluv a nechce už odkládat zápas.

Beze všech průtahů obě se postaví v opačnou stranu, každá jemňoučkou přízí svůj stav si popíná zručně.

V osnovu váže se příze a hřeben nit osnovy dělí, uprostřed osnovy špičatým člunkem se vetkává útek, ruka jej odvíjí z klubka, a když jej už protáhly přízí, přirazí paprsek, vsazené zuby pak přitisknou útek.

LUCANUS, MARCUS ANNAEUS - FARSALSKÉ POLE

LUCANUS, MARCUS ANNAEUS

FARSALSKÉ POLE

Svoboda, Praha, 1976
edícia Antická knihovna (33)
preklad Jana Nechutová
predhovor Eva Kuťáková
obálka Leo Novotný
1. vydanie, 23.750 výtlačkov

literatúra staroveká,
372 s., čeština
hmotnosť: 430 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý

3,20 € NENÁJDENÉ

*BIB09*

Jediné zachované dílo mladého básníka, synovce filosofa Seneky, je vynikajícím dokladem nemocné doby, výrazem „ztracených iluzí” římské aristokracie a zároveň významným uměleckým dílem. Lucanus, zpočátku osobní přítel císaře Nerona, měl možnost nahlédnout do života nejvyšší římské společnosti, a to jej posléze přivedlo k republikánskému smýšlení a k účasti v Pisonově spiknutí. Když bylo spiknutí v roce 65 odhaleno, byl Lucanův osud zpečetěn a „z laskavosti” císařovy směl skončit svůj život libovolným druhem smrti.

Přesto, že Lucanus zemřel ve svých 26 letech, byl autorem velmi plodným. Starověk znal celou řadu jeho básnických i prozaických děl. Nám se zachovalo pouze jeho nejvýznamnější dílo, nedokončený historický epos o občanské válce (Bellum civile nebo také Pharsalia), který předkládáme čtenářům pod názvem Farsalské pole. Námětem básně je válka mezi Caesarem a Pompeiem, jež vedla k pádu republiky. Lucanus postupně vykládá hlavní události této války, počínaje vystoupením Caesarovým a jeho přechodem přes Rubikon, líčí bitvu u Farsálu a smrt Pompeiovu; báseň je přerušena v epizodě Caesarova pobytu v Egyptě. Děj probíhá bez zásahů olympských bohů, chod událostí řídí Osud. Hlavní nit vyprávění se často ztrácí v dlouhých odbočkách, popisech, čarodějných scénách, ale i ve scénách bojových. Lucanus zde spojuje rétorickou obratnost s talentem a vášnivým zaujetím mladého člověka. Řeči jeho postav odpovídají přísným požadavkům řečnické teorie, jsou náležitě vybaveny vybroušenými básnickými tropy a figurami. Lucanus miluje vyjadřování v krátkých pointovaných větách, antiteze, apostrofy, prudké kontrasty a ponuré obrazy. Je tak poplatný deklamačnímu slohu své doby, který na rozdíl od „starého” slohu Ciceronovy generace dostal jméno „nový”.

Lucanův epos Farsalské pole byl vyhledáván čtenáři po celou dobu trvání evropské vzdělanosti, zvláštní oblibě se však těšil v 17. - 18. století, v době anglické a francouzské buržoázni revoluce, kdy byl pojímán jako manifest republikánství a nenávisti k despocii.

Domluvil, odvázal loďku a plachty svěřil hned větrům. Ty když začaly vát, tu nejenže padaly vzduchem hvězdy a zanechávaly v svém letu ohnivou dráhu, zdálo se dokonce, že se i souhvězdí třásla, jež pevně nejvýše na nebi stojí; jde mořskou hladinou černá hrůza a v dlouhém běhu se zdvíhají vlny, zle svými hřebeny hrozící — nejisté je, kam vát bude vítr; hladina kypí a svědčí, že začala bouře. Vtom praví správce zmítané loďky: „Jen pohleď, co zběsilá voda chystá! Zda západní duje, či východní vítr, je zcela  nejisté. Ókean zprava i zleva loď bičuje zrádně. Vítr je v mracích i v nebi. Když hledíme k hukotu moře, zmítá jím západní vítr. Vždyť v takové spoušti přec břehů hesperských nemůže dosáhnout loď ani trosečník její. Jediná spása: té cesty se vzdát, směr zaměnit, který není nám přán! Nuž dovol s tou týranou loďkou se vrátit k břehu, ať pevná zem nám není vzdálena příliš!“ Caesar, jist tím, že obtíže všechny mu ustoupí, praví: „Pohrdni hrozbami moře, svěř plachty zuřícím větrům! Jestli plout do Itálie se bráníš z návodu nebes, z návodu mého tam pluj! Máš jediný k obavám důvod oprávněný — že nevíš, kdo jsem: ten, kterého nikdy bohové neopustí, jemu Štěstěna tehdy jen škodí, přijde-li na prosbu teprv. Pluj bezpečně uprostřed bouře, když jsem ti ochráncem já! Zde nebesům hrozí a moři zkáza, ne naší loďce! Když tíží ji Caesar, to břímě chrání ji před vlnobitím! To šílené běsnění větrů nebude trvat už dlouho. Tvá loďka prospěje vlnám. Nazpátek nepluj! Hleď na břeh co nejbližší s plachtami doplout! Výběžek kalaberský v svůj přístav tě přijme, to věř mi, jestli už k záchraně člunu a mne nám nebude dána jiná země. Ty nevíš, co taková pohroma chystá: v běsnění nebe a moře přec sama Štěstěna bledá, čím by mi na prospěch byla!“ — Než dál mohl hovořit, dravá vichřice z rozbité loďky jim urvala strhaná lana, dolů pak smetla i plachty, co nad křehkým stožárem vlály. Zlověstně zaskřípal člun, jak v kloubech sroubení prasklo. Potom z celého světa se řítilo nebezpečenství. První jsi z Ókeanu ty, Caure, vystrčil hlavu, přitom jsi způsobil příboj. Již zuřilo moře, jež vzdouvals, všechny vody své nyní vstříc mohutným skaliskům zvedá. Naproti Cauru jde Boreás chladný, jenž vody zas vrací, hladina v pochybách vázne, kdo z nich jí stane se vládcem. Sveřepý severák skythský však zvítězil, stočil ty vody, z písků, na dně až skrytých, tak učinil mělčinu pouhou. Boreás nevznesl vlny až ke skalám, vždyť jeho proudy lámou se nárazy Cauru — a vzkypělé vody jsou schopny srážet se ještě i tehdy, když úplně ustaly větry. Myslel bych, ani Euros že nepřestal hrozit a Notos, černý bouřnými mraky, že neleží v Aiola skalním vězení, ale že všechny ty větry se řítí, a každý z obvyklé strany a brání si zhoubnými víry své říše, takže zůstalo moře stát uprostřed. Nevelká moře strhnou ty větry však s sebou: tak Tyrrhénské přechází do vln egejských, do loňského se Jaderské s hukotem valí. Kolik to vysokých hor, jež nadarmo tepalo moře, zakryl ten neblahý den! Ach, kolik svých vrcholů země pohřbila, zdolaná živly! Vždyť na našem břehu tak mocné vlny se nemohou zvednout, ty oklikou z jiného světa, z velkého Ókeanu, se přihnaly, svírají zemi, a ten mohutný příval pak vytváří zlověstné vlny. Olympský vládce tak přijal kdys na pomoc znaveným bleskům

CARUS, TITUS LUCRETIUS - O PŘÍRODĚ

CARUS, TITUS LUCRETIUS

O PŘÍRODĚ
(De rerum natura)

Svoboda, Praha, 1971
edícia Antická knihovna (12)
preklad Julie Nováková
2. prepracované vydanie (v tomto vydavateľstve 1.), 27.600 výtlačkov

literatúra staroveká, poézia
272 s., čeština
hmotnosť: 344 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý

3,20 € NENÁJDENÉ

*BIB09*

V proslulém eposu O přírodě vykladá Lucretius Epikurovu filosofii blaženosti na tomto světě. Účelem tohoto díla bylo zbavit lidi strachu před bohy, před smrtí a před osudem, zachránit člověka z mravní bídy v dobách nejistot a velkých společenských přesunů. Lucretius zapřísahá své spoluobčany, aby se nepachtili za mocí, slávou, bohatstvím; v předvečer občanských válek prosí bohyni Venuši o mír; úchvatně líčí přírodu, ale i věčný pokoj smrti. Jeho velebáseň, která ve své době soutěžila s Vergiliovým eposem o rolnictví o titul nej krásnější starořímské skladby, promlouvá dosud plným hlasem i ke čtenáři moderního věku:

Proto ano, ba ano! to příjmení „matka“ má země právem, neb lidstvo povila ona a v určitý čas i všecky živoucí tvory, co se jich honí a hemží hluboko v horách, a zároveň nebeské ptactvo pestrého peří.

Že však nějaká mez musí pro plodnost platit, ustala jako žena, jež zeslábne stářím.

Čas totiž celý svět s jeho tvářností mění, z jednoho stavu se všecko obrací v druhý, nic nevydrží být sebou, všecko je v toku a všecko přetváří příroda v podobu novou. Jedno vadne a trouchniví, umdleno věkem, a pod tím už pučí druhé a dere se z prachu. Tvářnost celého světa tak převrací doba, z jednoho stavu se země obrací v druhý, nemůže už, co kdysi, a nosí zas nové.

Úplný překlad Lucretiova eposu je teprve dílem naší doby. V roce 1945 dostávají čeští čtenáři citlivý překlad Lucretia z pera Julie Novákové; o tři roky později vychází posmrtně klasicizující překlad Josefa Koláře. Dnes předstupuje nakladatelství Svoboda před čtenáře s druhým, přepracovaným vydáním překladu Julie Novákové.

Zpěv Čtvrtý

V ZAPADLÉ KONČINĚ MÚS, kam nevkročil člověk,
až já — je rozkoš se blížit k netknutým zřídlům a pít;
je rozkoš si nové květiny trhat
a pro svou hlavu je splétat v nádherný věnec,
jejž nevtiskly dosavad nikomu na skráně Músy:
předně že zvěstuji veliké věci a z tuhých okovů pověr
že hledím vyprostit ducha;
potom že zpívám tak jasně o temných věcech,
krášle všecko v své písni básnickým kouzlem.

I to má totiž svůj dobrý a patrný důvod;
jako když lékař se protivný peluněk děcku pokouší podat,
kol dokola okolek číše sladkým a plavým mu napřed pomaže medem,
aby se bezelstné dítě tak ošálit dalo alespoň po rty
a mezitím peluňku spolklo odporný odvar,
tou mýlkou neduhu ušlo a na tento způsob se zhojit a zesílit mohlo:
podobně nyní i já — neboť nauka tato nezasvěceným se zdá být poněkud hořká
a dav se jí straní a hrozí — chci učení naše vyzpívat s Músami
básní luzného zvuku a lahodným múzickým medem je pomazat jaksi,
zda by se na tento způsob snad na moje verše upoutat dal tvůj duch,
až prohlédneš do dna věci i svět, jeho řád a podstatu celou.

JAKÉ JE PODSTATY DUCH, jsem vyložil výše, 

z čeho je složen, jak žije ve svazku s tělem 

a kterak v prvotní prvky se rozkladem vrací.

Ted začneme o tom, co s tamtím souvisí těsně:

to jsou ony tak řečené obrázky věcí,

které se věcem jak blána slupují z těla,

sloupnuty sem a tam se povětřím nesou,

a střetajíce se s námi, i v bdění, i ve snu

na nás pouštějí hrůzu: to hledíme leckdy

na mrtvých stíny a podoby úžasně věrné,

jež ze mdloby spánku nás nejednou vytrhly strašně.

To nejsou z Acherontu snad uprchlé duše,

nevěř, že stíny se vznášejí ve středu živých

či že by po smrti z nás snad zbývalo něco:

neboť podstata ducha i podstata těla

společnou smrtí se rozešly ve svoje prvky.

Proto ti říkám, že s vrchu a hladiny věcí se nesou podoby věcí a obrázky jemné.

I s myslí tupou je možno to poznat: viz další.

O prvcích věcí všech je uzavřen výklad,

jaké že jsou a jak různými tvary se liší,

jak puzeny neklidem věčným se hýbají samy

a na jaký způsob z nich kdekterá věc může povstat;

teď začneme o tom, co s tamtím souvisí těsně:

to jsou ony tak řečené obrázky věcí,

které by mohly slout i blány či slupky,

neb obrázek nese tvar i podobu věci,

z jejíhož těla se pokaždé odloupne k letu.

Předně od mnoha věcí, jež vidíme okem, 

uvolňují se prvky: bud v rozptylu řídkém, 

jako z polena kouř a z plamene teplo; 

anebo v spleti a hustě, jako když v létě

ARTEMIDÓROS - SNÁŘ

ARTEMIDÓROS

SNÁŘ
(Artemidori Daldiani Onirocriticon libri V)

Svoboda, Praha, 1974
edícia Antická knihovna (26)
preklad Radislav Hošek
predhovor Petr Horák
obálka Leo Novotný
1. vydanie, 45.000 výtlačkov

literatúra staroveká, ezoterika,
336 s., čeština
hmotnosť: 446 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý

3,60 € NENÁJDENÉ

*BIB09*

Artemidóros z Efesu nebo po matce z Daldis byl charakteristickým představitelem vědy druhého století n. 1., které usilovalo o shrnutí dosavadního bádání a o jeho tlumočeni jasným stylem nejširším masám. K tomuto cíli směřoval i náš autor, a proto se jeho dílo stalo natolik oblíbenou četbou, že zatlačilo všechny své předchůdce. I po zániku antiky trvala obliba Artemidórova Snáře v prostředí byzantském i arabském, které si v 9. století n. l. vytvořilo vlastní překlad. Renesanční Evropa se opírala o knižní vydání řeckého textu v Benátkách z r. 1517 a o jeho překlady zprvu do latiny, později i do ostatních světových jazyků. Také v naší době se objevil úplný překlad Snáře ve Švýcarsku a jeho literární přepracování v Polsku.

Na Artemidórův Snář se můžeme dívat jako na dílo tehdejší vědy a pozorovat v něm odraz dávných filosofických a náboženských představ, případně pokusy o dosažení pravdivých poznatků. Snář byl však už v době svého vzniku též dílem literárním, které mělo čtenáři vedle poučení přinést i zábavu a ukázat sečtělost a znalost svého autora. Pro nás je především ojedinělým dílem, které dovoluje proniknout do starostí denního života všeho obyvatelstva, zvláště jeho nižších vrstev, do rozvrstvení sociálního i myšlenkového a také do bohatého světa celého tehdejšího vědění. Náš čtenář jistě nebude hledat u Artemidóra svou budoucnost, nýbrž bude s nadhledem a místy i s úsměvem pročítat vážná tvrzení antického autora, který chtěl v rámci svých možností v tehdejším rozbouřeném světě dát svému čtenáři životní jistotu.

Jasný Artemidórův výklad, množství případů z každodenního života veřejného, soukromého i intimního, pohledy do přírody a četné přírodovědné a lékařské poznatky, nečekané detaily a zajímavosti z kultů, her, nočních slavností apod. najdou i dnes vděčného čtenáře. Přírodovědci, lékaři, psychologové i literáti najdou v Artemidórově Snáři jeden z kamenů, které stojí v základech jejich dnešní vědy.

73/ Ve výkladu o pohlavním styku je nejlépe látku rozdělit, a to za prvé na výklad o styku odpovídajícím přírodě, zákonu a zvyku, za druhé na výklad o styku protizákonném a za třetí na výklad o styku protipřirozeném. Nejprve tedy výklad o styku podle zákona. Mít styk s vlastní ženou, která se ráda, sama od sebe a dobrovolně oddá, je pro všechny stejným dílem dobré. Žena je totiž bud řemeslo snícího, nebo činnost, jíž si opatřuje předměty rozkoše, nebo práce, které stojí v čele a dělá jí vedoucího právě tak, jak ho dělá ženě, a sen tak naznačuje prospěch z takovýchto činností; neboť jak se lidé radují z milostných her, tak se radují i z toho, co jim přináší zisk. Jestliže by se manželka vzpěčovala nebo se nechtěla oddat, znamená to opak. Týž výklad platí i o milence. Mít styk s hetérami, které stojí u veřejných domů, naznačuje malou hanbu a nepatrné vydání. Neboť lidé, kteří se k nim přibližují, současně docházejí pohany a vynakládají peníze. Avšak k tomu, abychom se podjali jakékoliv práce, jsou hetéry dobré, neboť ony jsou některými lidmi nazývány „pracovnicemi“ a samy sebe dávají k dispozici bez jakéhokoliv zdráhání. Znamená dále dobro vcházet do veřejných domů a moci odtud vyjiti, kdežto nemoci vyjiti je zlověstné. Znám také jednoho, co ve snu vešel do veřejného domu a nemohl z něho vyjít; ten člověk zemřel za několik dní poté — v duchu tohoto výkladu, který se na něm vyplnil. Toto místo se totiž nazývá veřejným — právě tak jako to, které přijímá mrtvé — a je záhubou mnoha lidských semen, a podobá se tedy právem smrti. Nic však s tímto místem nemají společného ony ženy; ty totiž znamenají příznivé věci, avšak místo příznivé není. Proto je daleko výhodnější spatřit ve snu hetéry, které se potulují. Příznivé jsou dále i ty, které vysedávají u veřejných domů, přijímají peníze a jsou viděny i při souloži. Jestliže by se někdo domníval, že měl styk se ženou, kterou neznal, pak — je-li dobře stavěná, půvabná, v drahocenném a jemném odění, se zlatými náramky a sama se oddá — to snícímu naznačuje dobro, a to nemalé, které se mu vyplní. Jestliže je to stařena — odporná, ošklivá, špatně zabalená, jsoucí na obtíž a sama se neoddá — znamená to opak předešlého. Neznámé ženy je totiž nutno považovat za zobrazení událostí, které se spícímu přihodí v budoucnu. Jaká tedy to je žena a v jakém je postavení, taková okolnost potká snícího. Mít styk s vlastní otrokyni i otrokem přináší prospěch, protože otroci jsou majetkem snícího. Naznačují tedy, že snící našel potěšení ve svém majetku, jako kdyby se jeho jmění zmnožilo a stalo mnohem cennějším. Být však otrokovi předmětem styku není dobré, neboť to naznačuje opovržení a škodu ze strany otroka. Stejný význam má i to, dojde-li k tomu ze strany bratra — ať už je násilník mladší nebo starší — nebo nepřítele. Mít styk s přátelsky známou ženou, pokud by někdo ten sen spatřil v milostném vzruchu a v touze po té ženě, nenaznačuje nic — a to pro vypjatou žádost. Netouží-li však po té ženě, je to pro něho dobré znamení, pokud je žena zámožná. Muž totiž dosáhne něčeho velmi prospěšného od té ženy nebo skrze tu ženu, kterou spatřil ve snu. Neboť taková žena, která někomu poskytuje své vlastní tělo, dojista by poskytla i to, co je kolem tohoto těla. Takovýto sen, i když se odehrával v době ženiných mystérií, častokrát snícímu prospěl, neboť taková žena dovoluje dotknout se i toho, co se nesmí vyslovit. Dotknout se ženy, která je zákonitě provdána, není dobré vzhledem k tomuto zákonu. Neboť k jakým trestům zákon přivádí toho, kdo byl dopaden při cizoložství, k takovým přivádí i sen. Být předmětem styku někomu známému je pro ženu příjemné prospešné, ať je ten známý kdokoliv. Pro muže být předmětem styku muži bohatšímu a staršímu znamená dobro, neboť od takovýchto lidí se obvykle bere. Ale být předmětem styku pro člověka mladšího a bez prostředků nepřináší prospěch, neboť takovým se zpravidla musí dávat. Totéž znamená i sen, je-li násilníkem starší a žebrák. Jestliže měl někdo ve snu dojem, že rukou napíná úd, pak znásilní otroka nebo otrokyni a to skrze k údu vztažené ruce, které se týkají obsluhy. Nemá-li služebníky, může očekávat ztrátu — skrze to, že své sémě vyprázdnil nadarmo. Znám jednoho otroka, který svému pánu stahoval ve snu předkožku, a ten se stal vychovatelem a pěstounem jeho synů, neboť držel v rukou pánův úd, který byl znakem pánových dětí. A dále znám jednoho, kterému se ve snu totéž dálo od pána — ten byl postaven ke kůlu a dostal mnoho ran a takto s ním tedy jeho pán naložil.

O protizákonném styku je třeba uvažovat takto. Mít styk s vlastním synem, který ještě nemá pět let, znamená pro dítě smrt, jak jsem s tím často udělal zkušenost. Je zřejmé, že se to naznaěuje skrze zkažení děcka, protože i záhubu nazýváme slovem „zkáza“. Má-li však chlapec přes pět let, ale ještě ne deset, bude stižen nemocí a ten, co sen spatřil, udělá něco bláhového a utrpí škodu: prvý onemocní skrze to, že byl v dětském věku před vyspěním bolestivě zneužit, druhý bude mít škodu skrze svůj nerozum. Vždyť pro toho, kdo je duševně zdráv, není charakteristické dotknout se svého nebo cizího syna v takovém věku. Je-li takto milovaný syn dospělý a je-li otec chudobný, pak až bude posílat syna do školy a mít s tím náklady, bude se vydávat z peněz. Jestliže by něco takového uviděl ve snu bohatý, pak až bude svému synu poskytovat hojné dary a připisovat je k jeho dobru, utrpí ....

APULEIUS - ZLATÝ OSEL

APULEIUS

ZLATÝ OSEL

Svoboda, Praha, 1974
edícia Antická knihovna (22)
preklad Václav Bahník
predhovor Eva Kuťáková
obálka Leo Novotný
1. vydanie, 34.750 výtlačkov

literatúra staroveká, román
334 s., čeština
hmotnosť: 448 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý

2,40 € NENÁJDENÉ

*BIB09*

Apuleiův román —jediný v celistvosti uchovaný z celého římského písemnictví — o proměně lehkomyslného římského mladíka Lucia v tvrdohlavého ušatcc a jeho strastiplné celoroční úsilí o dosažení lidské podoby stal se bestsellerem starověku a pro svou úspěšnost byl již tehdy nazván Zlatým oslem (původní titul je Proměny). Není divu. Je tu mnoho přitažlivého i pro dnešního čtenáře: mladý, urozený hrdina prožívá četná a rozmanitá dobrodružství, trpí, strádá, ale nakonec se přece dočká šťastného konce. K hlavní linii vyprávění se cestou přidává mnoho dalších. Před čtenářem vystupují čarodějnice, nebožtíci, duchové, nevěrné ženy, ukrutní páni, záhadný drak, lupiči, únosy, vraždy, ale nechybí ani pohádka — jedna z nejkrásnějších ve světové literatuře — magie, zasvěcování do božských mystérií. Řečeno slovy dnešní terminologie je zde opravdu všechno od hororu přes detektivku po milostná dobrodružství, takže román může uspokojit čtenáře žádostivého senzační četby, ale klade si nicméně i vyšší umělecké nároky: má svou formu, etiku, obsahuje autobiografické prvky, je svého druhu moralitou i alegorií a snaží se vést čtenáře cestou poznání vyšších životních zásad, jež byly vlastní autorovi, římskému vzdělanci s klasickou řeckou školou a stoupenci tzv. druhé sofistiky z druhého století našeho letopočtu v císařském Římě doby filosofa na trůnu, Marka Aurelia. Zázračná atmosféra, nadsázka, podobenství, satirický hrot spíše podtrhly, než zastřely reálnou motivaci Apuleiova příběhu a jeho kniha se tak stala zrcadlem mravů i v bohatých epizodách zarámovaných ve vyprávění hlavního hrdiny. Apuleiův vynikající román inspiroval starověké i novodobé básníky a umělce, Boccaccio, Morlini a jiní novověcí spisovatelé se zhlédli v některých motivech, stejně jako La Fontaine, Moliére, Corneille nebo náš Vrchlický. Z výtvarníků připomeňme Raffaela, Canovu a Thorwaldsena a českého tvůrce cyklů litografií k Apuleiově knize H. Böttingera. Nový, moderní překlad Apuleiova zázračného, ale přitom do reality zahleděného příběhu bude jistě uvítán milovníky antické i dobrodružné literatury.

KNIHA DEVÁTÁ

Tak si ten ničemný kat ozbrojoval proti mně své zločinné ruce. Hrozivá blízkost tak strašného nebezpečí urychlila mé rozhodnutí, dlouho jsem se nerozmýšlel a rozhodl jsem se zachránit útěkem před hrozícími jatkami.

Hned přervu provaz, kterým mě uvázali u žlabu, co mi nohy stačí, vyrazím prudkým během a každou chvíli vyhodím kopyty, abych chránil svůj život. Proletím nej-bližší sloupovou chodbou a bez váhání vrazím do jídelny, kde pán domu hodoval s kněžími bohyně na hostině uspořádané po oběti. Při tom svém vpádu jsem přirozeně vrážel do připraveného nádobí a všechno jsem převracel, dokonce i slavnostně vyzdobené stoly. Pohled na tu hroznou zkázu hospodáře rozzlobil, svěřil mě do opatrování jednomu ze sluhů a důtklivě mu přikázal, aby mě jako dotěrné a svévolné zvíře zavřel na nějakém bezpečném místě, abych znova nezjankovatěl a nerozehnal jejich pokojnou hostinu ještě jednou. Tímto chytrým nápadem jsem si mazaně zajistil bezpečnost, zachránil jsem se z rukou řezníkových a měl jsem radost, že jsem pod ochranou spásného vězení.

Ale je to marné. Jestliže Štěstěna nechce, synu člověka se nic nevydaří; vynalož všechnu moudrost světa, použij nejmazanější nápady, nepodaří se ti zvrátit nebo změnit osudové rozhodnutí božské prozřetelnosti. Mně právě ten nápad, který mi zajistil bezpečnost, jak se mi jednu chvíli zdálo, přivodil jiné velké nebezpečí, ba přímo mě ohrozil okamžitou smrtí.

Jak jsem se potom dověděl z řeči služebnictva, vpadl totiž znenadání do jídelny nějaký mladý otrok, tváře se mu chvěly rozčilením, a oznámil pánovi, že před krátkou chvílí přiběhl ze sousední uličky vzteklý pes a vnikl jako vichřice zadními dvířky do domu, zuřivě se vrhl na lovecké psy, pak zamířil do sousední stáje, tam napadl se stejnou divokostí většinu dobytčat a nakonec neušetřil ani lidi. Mezkař Myrtilos, kuchař Héfaistión, komorník Hypnofilos, lékař Apollónios a mnoho dalších z čeledi se ho pokoušeli zahnat, a on je přitom pokousal na různých místech těla. Je už také jisté, že se některá dobytčata nakazila jedovatým kousnutím — projevují se u nich stejné příznaky vztekliny.

Tato zpráva je okamžitě všechny vzrušila. Byli přesvědčeni, že i já jsem zdivočel působením téže choroby, každý chytil nějakou zbraň, jeden druhému dodával odvahu k odražení záhuby hrozící všem a hnali se na mne — spíš to vypadalo, jako by oni byli tím běsněním zachváceni. Nepochybně by mě byli rozsekali na kusy těmi svými oštěpy a loveckými kopími nebo ještě spíš dvojsečnými sekerami, které jim sluhové snadno obstarali, kdybych nebyl postřehl bouři nenadálého nebezpečí a nevrazil okamžitě do pokoje, kde byli ubytováni mí pánové. Tu za mnou zavřeli a zatarasili dveře, oblehli onen pokoj a Čekali, až mě ta smrtelná choroba svou nepolevující zuřivostí vysílí a umoří a já pojdu, aniž by riskovali setkání se mnou. A tak jsem byl konečně volný, využil jsem té šťastné příležitosti, že jsem byl sám, lehl jsem si na ustlanou postel a po dlouhé době jsem se konečně zas jednou vyspal jako člověk.

Probudil jsem se, když už byl jasný den; měkké lůžko zahnalo mou únavu a já odpočatý vyskočím a poslouchám, jak se mí strážci, kteří strávili noc hlídáním, dohadují o mém osudu.

„Co myslíte, má toho ubohého osla pořád ještě v moci vzteklina?“ ptal se jeden.