THOMA.ZDENĚK - ZEMĚ BOHŮ A DÉMONŮ

THOMA.ZDENĚK

ZEMĚ BOHŮ A DÉMONŮ

Panorama, Praha, 1984
edícia Cesty
mapy Karel Zpěvák
fotografie Zdeněk Thoma
obálka Miloslav Fulín
1. vydanie, 31.000 výtlačkov

cestopis, geografia
232 s., 16 s. čb fotografií, 24 s., far. fotografií, 6 máp, čeština
hmotnosť: 675 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

4,00 €

*H-TV-3*

„Co nejkrásnějšího jsi viděl v Nepálu?“ zpovídali mě známí po návratu a mysleli na bělostné štíty Himálaje, na bohatě zdobené dřevěné pagody, na sněžného muže i na kláštery ztracené v klínu hor.

Co jim odpovědět? Nejel jsem do Nepálu jen za horskými vrcholy či za uměleckými památkami. Přitahovali mne především jeho obyvatelé. Všude, v ulicích prastarých měst, na vesnických návsích, v divokých horských údolích, jsem se setkával s nevšedními a hrdými lidmi, kteří mne přijímali s přátelským úsměvem.

Na první pohled se zdá, že v Nepálu žijí lidé, jejichž představy o životě, blahobytu, štěstí, práci nebo třeba o hygieně se s našimi představami příliš nesrovnávají. Když jsem se s nimi seznámil blíž a pozoroval jejich každodenní činnost, úsilí, snahu, poznal jsem, že i oni mají stejné radosti i starosti, city i zájmy, a uvědomil jsem si, jak je svět ve své zdánlivé odlišnosti vlastně jednolitý. Když se mne teď přátelé ptají, co jsem viděl v Nepálu krásného a úžasného, odpovídám:

..Viděl jsem svatého muže, jak si sype na hlavu popel; mladou ženu v sárí, tisknoucí pevně v náručí své dítě a šťastně se usmívající; vesnického kluka, který poprvé v životě spatřil traktor a úžasem ztratil řeč; babičku ze zeleninového trhu, co plácla posvátnou krávu užírající její zboží: evropského „hipíka“ prokouřeného hašišem, který sedával pod Šivovou pagodou a klaněl se Slunci i Měsíci; otrhaného horala, jenž šlapal sedm dni po horských stezkách, aby mohl navštívit biograf; ženicha s květinovým věncem kolem krku, poprvé se dotýkajícího své ženy, kterou mu vybrali; osmiletého žebráka bez domova, vozícího se se mnou na rámu bicyklu; šerpské nosičky, které si do černých vlasů vetkly červené květy rododendronu a rozeběhly se s výskáním k vesnici...“

O tom všem je tato kniha.

ÚDOLÍM KÁLÍ GANDAKÍ

Kdysi jsem četl nádhernou knížku: Tajemný Mustang. Nepojednávalo se v ní o koních, ale o tajuplném území ležícím na náhorní plošině u tibetských hranic. Barvité vyprávění francouzského etnografa Peissela, který se jako jeden z mála cizinců do Mustangu dostal, nás s Petrem tak okouzlilo, že jsme zatoužili osobně poznat život chudých obyvatel tohoto kdysi samostatného království. Území v srdci velehor, dosud zcela nedotčené vlivy naši civilizace, kde žijí hrdí svérázní lidé stejně tak jako před staletími. To by byly snímky a skutečné dobrodružství!

Po nepálských horách však cizinci nesmí putovat, jak se jim zachce. Vysokohorská turistika, které se v Nepálu říká anglicky trekking, podléhá - stejně jako horolezectví - určitým pravidlům. Každý turista musí podat žádost o povoleni cesty doloženou vlastní fotografií. Podle délky trasy se vybírá i poplatek: kolem sedmdesáti rupií za týden. Povolených oblastí není mnoho, ale občas přibývají další. Nepálský trekking se stal hitem posledního desetiletí. Snad proto, že poskytuje romantiku objevitelských cest v podivuhodně krásné velehorské přírodě. Stále více cizinců se vydává pěšky do rozsáhlého podhůří Himálaje, překonává vysoké průsmyky, vystupuje na nepříliš náročné vrcholy a poznává rázovité vesnice ztracené v dalekých údolích za mnoha horskými hřebeny. Ze sto padesáti tisíc zahraničních návštěvníků, kteří každoročně přijíždějí do Nepálu, se jich na vícedenní pěší túry do hor vydává asi pětina. Některé trasy lze projít za pár dní, po jiných se dá putovat třeba měsíc.

Úředník na imigračním úřadě nám Mustang (nepálsky vlastně Mustán) v žádosti rázně škrtl. Získali jsme pouze povolení projít náročnou trasou z Pókhary údolím řeky Kálí Gandakí na sever do oblasti posvátného Muktináthu a zpět dalším údolím řeky Maršjangadí. Během tří týdnů můžeme uskutečnit jednu z nejkrásnějších túr v Himálaji a obejít celý masív osmitisícové Annapúrny. V jednom místě, v Džomsomu, se dostaneme do vzdálenosti necelých čtyř denních pochodů od opevněného hlavního města Mustangu Lo Mantangu, kde dosud žijí dědiční králové, uznávající v posledních dvou stoletích svrchovanost nepálského vládce. Úředník však stroze zdůrazňuje, že oblast Mustangu je pro turisty přísně uzavřena.

„Požádejte o povolení pro cestu do Mustangu až v Džomsomu!“ radí nám Čátur. „To je středisko okresu, v kterém leží i oblast Mustangu. Na tibetských hranicích je dnes už klid, tak vám to snad povolí. Dám vám adresu na zaměstnance naší obchodní firmy, který v Džomsomu pracuje. Určitě vám pomůže ...“

„A co když to nevyjde?“

„To záleží na vás. Já myslím, že v těch horách vás stejně nikdo nezadrží, když půjdete načerno . . .“

Je rozhodnuto. V Káthmándú déle sedět nehodláme. Nakupujeme větší množství potravin - zásoby pro dobu, až se budeme potají plížit stezkami z Džomsomu do Lo Mantangu. Hned na příští ráno si rezervujeme lístky na autobus do Pókhary.

Pókhara leží 125 kilometrů na západ od Káthmándú a je s ní spojena moderní silnicí dokončenou v roce 1974. S přihlédnutím k místnímu terénu, rozvážné jízdě nepálských řidičů a povážlivému technickému stavu vozidla jsme se ani nedivili, že jsme v autobuse strávili celý den.

O Pókhaře se tvrdí, že je to město, dokonce dvacetitisícové, ale její vzhled ničemu takovému nenasvědčuje. Zvláště jižní část rozhozená mezi letiště a velké jezero Phévátál Evropanovi připomíná vesnické letovisko. Třebaže Pókhara leží v nižší nadmořské výšce než Káthmándú, k bílým horám je blíž. Za jasného počasí se v klidné hladině jezera zrcadlí nádherné panoráma horského hřebene střední části Himálaje s dominujícím štítem Mačapučháré, v překladu Rybí ocas. Škoda že jsme se o tom nemohli přesvědčit, odpoledne se strhla bouřka a na horách seděla temná mračna.

Našli jsme si nocleh a vydali se k letišti. Je to docela obyčejná travnatá louka, na které se pase dobytek. Když zahouká siréna, letištní personál a pastevci zvířata s halasem odeženou a letadlo může přistát. Okolo stojí pár lepších hotelů a také několik turistických kanceláří. Už v autobusu jsme se dohodli, že by bylo lepší najmout na cestu do Džomsomu jednoho nosiče. Aspoň se tam dostaneme rychleji. V jedné kanceláři se informujeme, kde by se takový chlapík dal sehnat.

„To nebude snadné,“ pravil rozvážně šerpský majitel: „Obyčejně se jich tu kolem letiště potlouká spousta. Ted je však plná sezóna a zrovna dnes ráno šly nahoru dvě velké výpravy. Možná za pár dní.“

„My ale potřebujeme jen jednoho nosiče.“

„Tím hůř se vám ho podaří sehnat," říká Šerpa. „A asi vás to bude stát víc peněz.“

„Jak to?“ podivujeme se.

„Víte, oni nosiči nemají rádi, když musí jít sami. Nemají si s kým povídat, přijdou o spoustu legrace. Raději šlapou za míň peněz ve větší partě. No, zkusím někoho sehnat. Zastavte se zítra!“

Druhý den ráno před uzavřenou kanceláří potkáváme mladého chlapíka.

„Vy jste náš nosič?“ ptáme se.

Kouká udiveně, ale po té sugestivní otázce se pohotově chápe příležitosti. Jmenuje se Thamsin, je mu dvacet let, měří kolem sto padesáti centimetrů a postavy je spíše útlé. Krosna, kterou jsme mu připravili, váží pětadvacet kilogramů, unese ji vůbec? Hoch horlivě kývá hlavou. Najednou si připadáme jako vykořisťovatelé. Když však vidíme, jak Thamsin zavazadlem lehce pohazuje, obavy nás přejdou. Můžeme vyrazit.

VIŠŇOVSKÝ, MIKULÁŠ - MALÝ TEOLOGICKÝ LEXIKON

VIŠŇOVSKÝ, MIKULÁŠ

MALÝ TEOLOGICKÝ LEXIKON

Cirkevné nakladateľstvo, Bratislava, 1989
ako záujmová publikácia Spolku sv. Vojtecha Trnava
pre potreby ZKD "Pacem in Terris" v SSR
2. vydanie
ISBN 80-85128-37-3

náboženská literatúra
512 s., slovenčina
hmotnosť: 370 g

tvrdá väzba, malý formát

1.) 5,30 € stav: veľmi dobrý *H-TV-3*
2.) 3,60 € stav: dobrý, knižničné pečiatky *H-TV-3*

BEDNÁŘ, KAMIL - OHLASY SLOVA K MLADÝM

BEDNÁŘ, KAMIL

OHLASY SLOVA K MLADÝM

Václav Petr, Praha, 1941
edícia Svazky úvah a studií (55)

literárna teória
35 s., čeština
hmotnosť: 234 g

tvrdá väzba (preväzba spolu s viacerými inými zväzkami)
stav: výborný

NEPREDAJNÉ

*H-6-5*

Nechť mi není kladeno za zlé, vypůjčím-li si z článku V. Černého ještě obhajobu mladé poesie proti výtkám, že je asociální: „Především budiž řečeno jasně, že nikdo nemá nejmenšího práva komandovat nejmladší naše básníky k těm či oněm obecným zájmům a názorům. I bez nich by mohli vytvořit významné dílo básnické.“ „Básnická družina Jarního almanachu však nesociální není. Položili jsme si tuto otázku již ve svém úvodu k almanachu a budiž nám dovoleno opakovat z něho několik vět: „Jsou básníci této družiny asociální? Nevěřím tomu. Co víme o několika z nich, protiví se tomu podezření. Jsou-li většinou chladní k ideologiím a sociálním programům, plyne to z jejich zásadního stanoviska k realitě, z jejich názoru o nestejném významu otázek: představa hromadného cíle a obecného programu, ideový aparát, jímž nazírat a řešit problém uspořádání lidského společenství, vyplynou nutně z nové představy člověka (o niž usilují především). Věc uspořádání problémů, nikoliv jejich potlačování.“ Nuže, správnost tohoto mého mínění je nečekaně potvrzena analysou, již podnikl na sobě a vrstevnících Kamil Bednář: „Směr dolů, jenž přiměl mladé lidi, aby v sobě sestupovali až nejhlouběji, tam, kde teprve najdou, čeho by se sami v sobě pevněji zachytili, je jenom prvním směrem. Bude-li nalezen základ bytosti nerozhlodaný a neotřesený, dostaví se opět pohyb opačný: stoupání od sebe nejhlubšího k sobě povrchovému, k člověku civilisovanému, společenskému, se vztahy k lidem, myšlence, minulosti a budoucnosti. K člověku, ovšem, k člověku novému,“ a ještě: „Hledati dále nahého člověka a učiniti jej východiskem pro stavbu nového člověka společenského..." Že nezapomenou na sociální stránku životní, že nebudou uvolňovat pouta, která lidského jednotlivce váží k celku, plyne přece už ze zřetele elkového, jejž mladí básníci uplatňují na rozdíl od doby předchozí, z jejich odporu k atomisaci a relativisaci člověka, již s oblibou pěstovala právě doba předešlá. Opakuji: Mladí jen obracejí postup a pořad dvou souvisejících a na sobě závislých zájmů a úkolů, majíce za to, že ideologie sociální a ideál sociálně politický vyplynou jako následek a výraz z prožitku člověka a z představy o jeho povaze a poslání. Nejsou nesociální (a rád bych věděl, neplní-li básník svou nejvlastnější sociální funkci už tam, kde hledá, co je v člověku základně dáno, usiluje o nejvyšší míru duchovní ryzosti a čistoty a buduje novou koncepci lidskosti), ale rozpojují, rozlišují zájem sociální a interes politický. A o tom lze jen říci, že ten, kdo roztříští tuto falešnou a zapeklitou záměnu, velmi se zaslouží. Zrovna tak jako ten, kdo zamezí nedomyšlenou identifikaci dvou jiných, neorganicky srůstajících představ: představy duchovnosti či vniternosti a představy reakčnosti. Jedním slovem: zvnitřnění poesie naprosto není odklonem od lidského universa. Hájíc vnitřní život, klade poesie odpor oněm mocnostem světa, jež vytvářejí lidskou „universalitu“ tím, že mění člověka v zlomek stáda a mrzačí samostatnou část jeho sama. Cesta k universu, k národu, lidstvu vede přes osobní nitro, a v sobě samém mám nejvíc naděje, že se setkám nejen se mnou, ale i se všemi ostatními, jdu-li v sobě dostatečně hluboko. Až tam, kde z podstaty sama ducha vysvitne, po imperativu svobody, i imperativ lidské vzájemnosti!“

PRAŽÁK, PŘEMYSL - NERUDA O HUDBĚ

PRAŽÁK, PŘEMYSL

NERUDA O HUDBĚ

Václav Petr, Praha, 1941
edícia Svazky úvah a studií (54)

hudba, hudobná teória,
31 s., čeština
hmotnosť: 234 g

tvrdá väzba (preväzba spolu s viacerými inými zväzkami)
stav: výborný

NEPREDAJNÉ

*H-6-5*

Bedřich Smetana má v projevech Nerudových hudby se dotýkajících postavení velmi význačné, ba můžeme říci přímo výsadní. Od prvního osobního setkání, provázeného určitou vzájemnou nedůvěrou, prošel Nerudův vztah k Smetanovi bohatým vývojem rostoucím z prosté sympatie k oddanému přátelství a chlapsky ryzí lásce. Nebyl to však jen prvek osobní náklonnosti, jenž předznamenával Nerudův vztah k Smetanovi. Neruda dovedl nad to s obdivuhodným instinktem vystihnouti, jaký zjev vyrůstá ve Smetanovi české hudbě i celé naší kultuře a nebyl ani na okamžik v pochybnostech, kde je jeho místo v bojích o Smetanu. Proto také jeho projevy Smetanou se obírající, jichž se tu pro omezenost místa možno ovšem dotknouti jen letmo, jsou od počátku značeny základním tónem nadšení, víry a očekávání nej vyšších hodnot od Smetanova genia. Neruda za celou dobu svého života nezakolísal v přesvědčení o hodnotě Smetanova díla. Je pravda, že najdeme v jeho Smetanovských projevech některé mezery, ale najíti bezpečnou odpověď na otázku, co bylo jejich příčinou, se těžko podaří. Skutečností nezvratnou je, že Neruda neváhal nikdy ani na okamžik býti uvědomělým propagátorem a obhájcem Smetanovým a že právě v době nej prudších bojů o Smetanu zasahoval on nejdůrazněj V roce 1872, v době nově se rozvíjejících bojů o Smetanu, uveřejňuje Neruda v Národních listech Smetanův souhrnný portrét. Je zajímavý po nejedné stránce. Jeho význam vynikne tím více, když si uvědomíme, že Neruda tu hodnotí Smetanu už zcela v duchu dnešního názoru, ač v době psaní portrétu uplynulo teprve 9 let od počátku Smetanovy činnosti v Čechách a největší díla čekala ještě v jeho duši na své uvolnění pro světlo tohoto světa. Zřejmou tendencí této práce Nerudovy bylo ukázati veřejnosti, kdo to vlastně Smetana je a vylíčením velikosti jeho zjevu novostí a výbojností mistrových děl namnoze desorientovanou veřejnost uvésti na správnou cestu.

Neruda sledoval se zájmem všechny kroky Smetanovy, upozorňoval opětně na premiéry Smetanových děl a jejich význam, domáhal se repris jeho oper a zasahoval delšími i kratšími poznámkami a celými články, kdykoli toho situace vyžadovala.

Braniboři v Čechách, Dalibor, Prodaná nevěsta, Hubička, Dvě vdovy, Libuše, Tajemství — pro každou z těchto oper najde Neruda slova obdivu, upozorňuje na ně své čtenáře a sám pro sebe měří na jejich krásách své přesvědčení o jedinečnosti Smetanova genia. Zvláštní zalíbení nalezl Neruda v Daliboru, v němž zejména duetto Milady a Dalibora z druhého jednání mu doslova učarovalo. Několikráte skvělým rouchem slovním a bohatstvím obrazového přirovnání líčí nemizící dojem, jejž v něm zanechalo toto „obrovsky vznešené finale, jemuž v celé dramatické literatuře není žádné finale rovno“. V Braniborech v Čechách mu připadají ženská tercetta jako hudba z jiného světa a zejména ho oslňují skvělé sbory prvního jednání; na výtku kteréhosi kritika, že Smetana dává v této opeře zpívati sboru pražské luzy, vtipně v zastoupení Smetanově slibuje, že Smetana napíše operu komickou a v té budou sbory — velkostatkářů. 

BITNAR, VILÉM - INFERIORITA ČESKÉ LITERATURY KATOLICKÉ

BITNAR, VILÉM

INFERIORITA ČESKÉ LITERATURY KATOLICKÉ

Václav Petr, Praha, 1941
edícia Svazky úvah a studií (53)

história, jazykoveda
32 s., čeština
hmotnosť: 234 g

tvrdá väzba (preväzba spolu s viacerými inými zväzkami)
stav: výborný

NEPREDAJNÉ

*H-6-5*

Kněz budějovické diecése František Vaněk, pelhřimovský prelát, po zajímavém básnickém debutu věnoval se soustavné práci homiletické, soustřediv kolem své revue „Kazatelna“ výkvět českých i cizích spisovatelů. Stal se iniciátorem katolické publicistiky, stál u kolébky řady českých novin, uvedl sochaře Františka Bílka do „Nového Života“ a ještě na sklonku plodného života vynikl v beletrii, zejména svým románovým dílem „Na krásné samotě“, vyznamenaným cenou České Akademie.

Strahovský opat a prelát Metod Jan Zavoral po činnosti literárně kritické v „Hlídce literární“ věnoval se homiletice, vynikl nejen jako skvělý kazatel, ale také jako spisovatel i překladatel autorů světové literatury posvátného řečnictví. Stal se předním spolupracovníkem Vaňkovy „Kazatelny“, vydal překlad kazatelského díla Lacordairova, a stal se nezapomenutelným svým klasickým kázáním o Františku Serafínském, proneseným při zahájení prvního sjezdu literární Katolické Moderny v Praze.

Pražský katecheta Karel Vrátný vyrostl v typ houževnatého literárního bojovníka pro katolickou akci kulturní. Znalost řečí umožnila mu překládali slavná díla románských i germánských literatur. V duchu literárního programu Dostála Lutinova přeložil první po Vrchlickém celou Dantovu Božskou komedii, stal se uznávaným znalcem literatur nordických, zejména staroislandských ság. Ale psal i původní lyriku, byl literárním esejistou rozsáhlé erudice, břitkým polemikem, znalcem moderní kultury s nesmlouvavě katolickým přesvědčením.

Moravský novinář Jan Spáčil Žeranovský vedle původních básní věnoval se překladalelství německé a francouzské poesie, v Ottově „Sborníku světové poesie“ vydal překlad „Trofejí“ José Maria de Herédia, v říšských nakladatelstvích pak několik překladů poesie Jaroslava Vrchlického do němčiny.

Moravský kněz Josef Vraštil, profesor a ředitel jesuitského gymnasia, po studiu díla polského apologety Maryána Zdziechowskiho věnoval se biblistice, stal se znalcem starobylých rukopisných biblí, proslul jako literární historik, vydavší památky po obrozenských i barokových autorech.

Kněz olomoucké diecése Bedřich Konařík Bečvan po vzrušujícím románě „Dalila“ psal verše, povídky, dramatické hry, věnoval se výtvamické esejistice, vydal monografie o básnících, proslul jako horlivý propagátor léčby alkoholiků.

Kněz pražské diecése Josef Pospíšil, ředitel ústavu Valentineum v Libni, vydal několik svazků lyriky a satirických básní, psal psychologické povídky a romány, sbírku jeho náboženských písní zhudebnil Josef Bohuslav Foerster.

Kněz brněnské diecése Jakub Deml, lyrik, meditátor, obávaný polemik a břitký kritik současné kultury slovesné i umělecké, počal v „Novém Životě“ pěstovati uvědomělý kult mystického výtvarnictví Františka Bílka, později věnoval se i malířskému dílu Felixe Jeneweina, ale nejhlouběji zasáhl do duchovního dění oddaným kultem díla Otakara Březiny. Překládal i díla velkých mystiků a svými „Šlépějemi“ vytvořil odlišný typ revuálních sborníků. Snahy o poznání povahy barokového období podporoval básnickými překlady „Slavíka Svatého Bonaventury“, oblíbeného díla protireformačních básníků, a vydáním Vašicových edicí.

Moravský laik Josef Florian, zprvu středoškolský profesor, usadil se ve Staré Říši, kde soustřeďoval horlivé jinochy k pěstování duchovního života a k literární práci. Vyšel z „Nového Života“

KOŘÍNEK, JAN - EVROPAN MEZI MOHAMEDÁNY

KOŘÍNEK, JAN

EVROPAN MEZI MOHAMEDÁNY

Václav Petr, Praha, 1941
edícia Svazky úvah a studií (52)

cestopis
36 s., čeština
hmotnosť: 234 g

tvrdá väzba (preväzba spolu s viacerými inými zväzkami)
stav: výborný

NEPREDAJNÉ

*H-6-5*

Typickým pro Islamismus je mnohoženství. To mu bývá také nejčastěji vytýkáno, ačkoliv neoficielní mnohoženství není mezi křesťany právě raritou. Mohamed dovoluje věřícímu čtyři zákonité manželky a neomezený počet otrokyň, při čemž nerozlišuje práva dětí manželských a nemanželských. V tomto ohledu neměl Islam nikdy předsudků. Ve skutečnosti ovšem není každý mohamedán mnohožencem. Ne, že by po tom netoužil, to nikoliv, touhou každého mohamedána je míti alespoň dvě ženy, aby tím dokázal svůj životní standard a nalezl nové potěšení v náručí mladé ženy, když již prvá odkvétá, ale nemá na to prostě dostatečné prostředky. Chudák, plahočící se divokou pustinou, drobný chalupník, obdařený četným potomstvem, nebude míti možnost přivésti k chudému svému ohni ještě druhou ženu.

Ženu si také musí vykoupiti, nedostane ji zadarmo, nebo dokonce ještě s přídavkem věna, jako křesťan. V tomto výkupu, nechci říci koupi, bych neviděl nic tak ošklivého. Je to starý zvyk, vžitý, který možno s trochou sofistiky a poesie právě tak představiti jako krásné odškodné rodičům, kteří nevěstu vychovali, právě tak, jako mrzký kup lidské bytosti, člověka nehodný.

Korán mluví také o ženách ukořistěných, z jichž řad si vybéře svoji ženu moslemín statečný, který se jich zmocní a také ten, který nemá dosti prostředků, aby pojal za ženu svobodnou příslušnici svého vlastního kmene. Zen ukořistěných ovšem v dnešních dobách již skoro není a tak nezbývá ženěníchtivému mohamedánu, než ženu si vykoupiti. Výše výkupného se mění přirozeně podle sociálního postavení rodiny nevěsty a její krásy.

Rozvod je u mohamedánů snadný, skoro jako v Americe. Všechna práva jsou však na straně mužově. Muž je pánem a podle potřeby i tělesně trestá, jak ho k tomu oprávňuje jeho Kniha knih — Korán.

Není kamarádských manželství, není většinou soužití mezi mužem a ženou. Toto se v naprosté většině omezuje na styk tělesný, který bývá častý. V Islamu jsou muž a žena dva světy, žijící úplně odděleně jeden od druhého a scházející se jedině v noční tmě. Muž si žije svým životem, to je hlavní život, který jedině platí. Muž bojuje, obchoduje, řemeslničí, modlí se, diskutuje, baví se, rozpráví se svými přáteli, pojídá svá jídla pohodlně rozložen na sedačkách či polštářích. Ženy nejsou přítomny u jídla, jedí samy zvlášť. K velké míse, ze které se jí, zasedne buď pán domu sám, nebo se svými přáteli, aby při jídle hovořili o všem možném, jen o svých ženách ne.

Zena žije stranou životem vedlejším, který nikoho nezajímá. Je zde, aby skýtala potěšení manželi, rodila mu děti (hlavně chlapce) a v chudých neb chudších rodinách vařila a se dřela.

Takový je život velké většiny žen Islamu. Je pochopitelno, že svými vrozenými vlastnostmi a svým důvtipem se snažila mohamedánská žena zlepšiti si své postavení. Někdy se jí to podařilo, dík hlavně její kráse a inteligenci a Islam zná i matky či staré chůvy, nebo ženy, které byly důvěrnicemi vynikajících panovníků.

Příklad evropských žen dodal musulmankám odvahy ve vymáhání jejich práv. Nezůstal také bez vlivu na mladou generaci mužů. Mnohým se zalíbilo v mladých dvojicích Evropanů, jdoucích bok po boku životem a jali se dívati se na svoji družku jinak. Vzpomínám si, jak jsem kdysi viděl takový mladý veselý párek, dětinsky se těšící z jízdy v poutovém automobilu. Žena byla úplně zahalena, jen oči bylo viděti z bělostného šatu, ale její zvonivý smích bylo slyšeti daleko a její mladý muž se zjevně těšil z její radosti.

SVAZKY ÚVAH A STUDIÍ 51-54

HEGER, LADISLAV - NĚMECKÝ JAZYK V EVROPĚ
Václav Petr, Praha, 1941
edícia Svazky úvah a studií (51)

KOŘÍNEK, JAN - EVROPAN MEZI MOHAMEDÁNY
Václav Petr, Praha, 1941
edícia Svazky úvah a studií (52)

BITNAR, VILÉM - INFERIORITA ČESKÉ LITERATURY KATOLICKÉ
Václav Petr, Praha, 1941
edícia Svazky úvah a studií (53)


PRAŽÁK, PŘEMYSL - NERUDA O HUDBĚ

Václav Petr, Praha, 1941
edícia Svazky úvah a studií (543)

jazykoveda
50 s.+36 s.+ 32 s.+36 s.čeština
hmotnosť: 234 g

tvrdá väzba (preväzba spolu s viacerými inými zväzkami)
stav: výborný

9,00 € DAROVANÉ

*H-6-6*

Ze skandinávských zemí zlepšilo se postavení francouzštiny a angličtiny na úkor němčiny jen ve Švédsku, a to zákony z let 1928 a 1933. Také v baltských státech se zhoršovalo postavení němčiny ve prospěch angličtiny a francouzštiny — ku podivu právě v posledním desítiletí.

Ve státech jižní Evropy, zvláště ve státech románských, měla francouzština pochopitelně vždy postavení privilegované. Jenom v Rumunsku, které doslalo po světové válce silnou menšinu německou, v Bulharsku a Jugoslávii zaujímala němčina ve školním plánu významnější místo, i když se nemohla měřiti s francouzštinou. Ale tu bylo možno v posledním desítiletí pozoroval tendenci k přeorientování od francouzštiny k němčině. Po událostech posledního roku tato tendence ovšem ještě zesílila a projevuje se také už prakticky. Podobný vývoj je pozorovat i v ostatních jižních státech, zvláště ve spřáteleném Španělsku generála Franca a ve spojenecké Itálii. Pozornost německému jazyku začalo věnovat sice už republikánské Španělsko, ale roku 1938 nastal obrat zásadní: němčina s italštinou se octla na prvém místě, a teprve na druhém francouzština s angličtinou. Němčina ovšem není stále ještě povinným předmětem na středních školách španělských, poněvadž žák má možnost volit si jako první cizí jazyk buď italštinu nebo němčinu, jako druhý cizí jazyk může si volit jeden ze zbývající dvojice. V Itálii ustupovala francouzština ve prospěch nejen němčiny, ale také, a to ve větší míře, ve prospěch angličtiny. V Portugalsku byla němčina zavedena na střední školu r. 1930.

V Řecku ovládala do r. 1930 cizojazyčné vzdělání úplně francouzština, ale od r. 1938 je provedena v zásadě rovnost mezi francouzštinou, němčinou a angličtinou; žák může si voliti jeden z těchto tří jazyků. Praktická rovnost nemohla býti provedena ovšem hned, poněvadž nebylo dosti školených učitelů němčiny. V Turecku zaujímá francouzština na střed. školách dosud privilegované postavení, ale v posledních letech byl i tu pozorovat odklon od tohoto jazyka směrem k angličtině a němčině. Postavení němčiny zde zvláště zesílilo; na nově zakládané vysoké školy povolávala turecká vláda většinou německé profesory: na vysokou zemědělskou školu v Ankaře bylo povoláno 14 německých profesorů, kteří přednášeli německy. Kromě toho byli zde přijímáni na vysoké školy němečtí profesoři-emigranti, většinou židé; na universitu v Cařihradě jich bylo jmenováno 40, a většina přednášela také jen německy. Mimo to posílali skoro všichni němečtí emigranti, židy z toho nevyjímajíc, své děti do německých škol. V Maďarsku, bývalém Československu a Polsku zaujímala němčina první místo mezi cizími jazyky hned po válce, jednak pro přímé sousedství a živý styk hospodářský, jednak proto, že ve všech posledních třech státech žila silná německá menšina. V Maďarsku a Československu mělo vyučování němčiny tradici z Rakousko-Uherska, v Polsku však v částech, odstoupených Ruskem, nastoupila němčina na místo ruštiny. Podle Thierfeldera znamená „Vývoj němčiny jako vyučovacího předmětu v Polsku zajisté nejdůležitější zisk, který mohl německý jazyk po světové válce zaznamenali.“ A byl to zisk nejen co do počtu hodin vyučovacích, ale i co do jejich kvality. Polské učebnice němčiny stály výše než naše jak po stránce metodiky jazykově-gramatické, tak také po stránce výběru látky literárně vlastivědné. Polští středoškolští germanisté, organisováni v deset pracovních skupin okrskových, scházeli se pravidelně k debatním schůzím o didaktických otázkách, na které zvali i zahraniční odborníky. Ve Varšavě měli zvláštní ústav s odbornou knihovnou a se sbírkou pomůcek pro vyučování němčině. Dozor nad vyučováním němčině nebyl byrokratický, nýbrž byl ...

DUMAS, ALEXANDRE - GRÓF MONTE CHRISTO I. - VI.

DUMAS, ALEXANDRE

GRÓF MONTE CHRISTO
sošit 1 - 54
vychádza týždenne

František Jurák, Bratislava, 1944 (?)
preklad Peter Suchanský
ilustrácie Karol Mann

beletria, román,
32 s. x 54 dielov, slovenčina
hmotnosť celkom 2010 g

mäkká väzba
stav: používané

cena: 29,00 PREDANÉ

*H-TV-2* (exBIB07)

Hľadáte ušľachtilú zábavu? Máte radi romantiku a dobrodružstvo? Nezameškajte sa prihlásiť za odberateľa! Práve začíname vydávať najslávnejší svetochýrny román spisovateľa ALEXANDRA DUMASA v týždenných a bohato ilustrovaných sošitoch o 32 stranách v najlacnejšom vydaniu po Ks 2.50.

Tento svetovou čitateľskou verejnosťou obľúbený román obsahuje dobrodružný a tajomný život námorníka Edmunda Dantésa, jeho pád ako i lásku ku krásnej Mercédes, žalárovanie a útek, až sa stal bohatým grófom Monte Christo, najväčším pomstiteľom krivdy nad nepriateľmi, ktorí ho v mladosti olúpili o lásku a šťastie.

Dielo preložil náš populárny spisovateľ Peter Suchanský, ktorý pekným slohom podáva dramatický spád románu a drží čitateľa v stálom napätí a vzrušení, ktoré sa stupňuje od sošitu k sošitu. Krásnymi ilustráciami a kresbami sa dielo ešte viac približuje k duši čitateľovej, aby o ňom ostal hlboký dojem čo najdlhšie.

Tento krásny a hodnotný román bol preložený do všetkých svetových jazykov a bol už viackrát i zfilmovaný.

V snahe, aby sa dqstalo dielo medzi najširšie čitateľské vrstvy našej verejnosti, rozhodli sme sa pre jeho vydávanie v lacných sošitoch, aby si ho každý mohol pohodlne a ľahko zaopatriť.

Sošity budú vychádzať pravidelne týždenne a bude ich možno dostať v každom kníhkupectve, v staničných a novinár. kioskoch, v trafikách, alebo priamo v nakladateľstve FRANTIŠEK JURÁK, Bratislava, Česká ul. 19. Bratislava

OROSOVÁ, MARTINA - KOŠICKÁ CITADELA

OROSOVÁ, MARTINA
ŽAŽOVÁ, HENRIETA

KOŠICKÁ CITADELA

A21, Bratislava, 2011
1. vydanie, 2.000 výtlačkov
ISBN 978-80-970831-4-4

história, dejiny,
192 s., čb a far fot., slovenčina
hmotnosť: 1066 g

tvrdá väzba
stav: výborný, nepoužívaná

9,00 € PREDANÉ

*H-TV-4*

Citadely boli pevnosti s mohutnými hradbami prispôsobené na kruhovú obranu. Mohli byť súčasťou mesta a nadväzovať svojim opevnením na jeho hradby, ale mohli stáť aj samostatne v určitej vzdialenosti od mesta. Sústredila sa v nich vojenská posádka, pre ktorú tu boli vybudované kasárne, nemocnica, kostol, sklad zbraní, pušného prachu, potravín, ale aj remeselnícke dielne uspokojujúce potreby vojska. Košická citadela bola postavená na príkaz cisára Leopolda I. Habsburského z dôvodu zabezpečenia obrany Košíc a posilnenia protitureckej obrannej línie. Jej výstavba začala v lete 1671 po demolácii domov na južnom predmestí podľa plánu Jakuba von Holsta. Mala hviezdicovitý tvar tvorený piatimi bastiónmi s názvami Leopold, Claudia, Montecuccoli, Cintorínsky a Mlynský bastión. Na scénu vojenských dejín vystúpila v roku 1682, keď z nej povstalci Imricha Thökölyho dobyli mesto. Od začiatku 18. storočia boli murované konštrukcie citadely postupne rozoberané a materiál druhotne využívaný na nové stavby. Systematické ničenie citadely a vyrovnávanie terénu viedlo k jej úplnému zániku. Na jej mieste vyrástla mestská časť Košice-Juh. Priarcheologickom výskume v roku 2010 bola odkrytá časť bastiónu Leopold a fragmenty citadely vyhlásené za archeologickú národnú kultúrnu pamiatku.

KING, STEPHEN - TALIZMAN

KING, STEPHEN
STRAUB, PETER

TALIZMAN
(The Talisman)

Ina, Bratislava, 1993
preklad Jarmila Hrabinová
prebal Silvia Vojtková
1. vydanie
ISBN 80-85680-19-X

beletria, román, sci-fi,
550 s., slovenčina
hmotnosť 738 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

15,00 € PREDANÉ

*H-TV-4(3)* rimle

Do rúk sa vám dostáva hrôzostrašné rozprávanie dvoch svetoznámych autorov bestsellerov Stephena Kinga a Petra Strauba. Podarilo sa im vytvoriť majstrovské dielo, ktoré v sebe spája prvky dobrodružného príbehu a hororu.

Hned v úvode sa zoznamujeme s hlavným hrdinom, dvanásťročným Jackom Sawyerom, ktorý sa ocitne v tichom letovisku na ľudoprázdnom newhampshirskom pobreží. Je po sezóne a Jacky so svojou matkou sú jedinými návštevníkmi hotela Alhambra. Jack je plný zmätených pocitov. Jeho matka, herečka Lily Cavanaughová. ktorá po dve desaťročia kraľovala v druhotriednych filmoch, pred niečím uteká. Najprv predáva dom v Los Angeles, potom opúšťa aj prenajatý byt v New Yorku a nakoniec sa ukrýva spolu s Jackom tu, v tomto strašidelnom hoteli. Jack si uvedomuje, že je obklopený smrťou. Najprv záhadne umiera jeho otec Phil, potom aj poručík, dobrý strýko Tommy. Uniká matka len pred bývalým spoločníkom svojho manžela Morganom Sloatom, ktorý sa chce zmocniť celého majetku, alebo aj pred svojou strašnou chorobou? Jack sa totiž obáva, že jeho matka je chorá, že trpí smrteľnou chorobou. na ktorú neexistuje liek. A tak bezradne blúdi po opustenom morskom pobreží a trápi sa nespočetnými otázkami. Na mnohé z nich mu dá odpoveď až stretnutie s novým priateľom, starým černochom Lesterom Speedy Parketom. Speedy mu naznačí, čo treba robiť. Jack má pred sebou poslanie. Aby zachránil život svojej matky, musí sa vydať na dlhú púť k druhému oceánu, kde ho čaká Talizman. Okrem toho sa dozvie, že súbežne s naším svetom existuje ešte iný svet, svet našich denných snov. Speedy ho nazýva prosto Teritóriami. Niektorí ľudia v ňom majú svojich dvojníkov. A vo chvíli, keď sa Jack napije zázračného nápoja, ktorý mu umožní preniesť sa do Teritórií, začína sa odvíjať príbeh jeho putovania, plný desivých zážitkov, pripomínajúcich tie najstrašnejšie nočné mory. Na svojej ceste naprieč americkým kontinentom sa stretáva s dobrom i zlom. V Teritóriách zlo predstavujú netvory, ktoré ho predtým prenasledovali v hrôzostrašných snoch, ale jeho hlavným pôvodcom je strýko Morgan Sloat, ktorý sa tu mení na svojho Dvojníka. Morgana z Orrisu. uchádzača o trón zomierajúcej kráľovnej. A doma, v Spojených štátoch, sú to nástrahy moderného života. Násilie, drogy, chamtivá túžba po peniazoch, falošná viera...

Jack na svojej ceste, v zápase o prežitie, dospieva. Ale stretáva sa i s dobrom. Nájdu sa ľudia i bytosti, ktoré mu pomáhajú, i keď musia pri tom zahynúť. Podarí sa mu naplniť svoje poslanie? Získa Talizman? To vám už prezradí tento tajomný príbeh, ktorý sa číta doslova na jeden dych od začiatku do konca.

Keď som mal šesť rokov...

Vo výčape, ktorý sa po dva predchádzajúce večery o tomto čase už vyprázdňoval, bol krik, akoby tu štamgasti chceli vyčkať úsvit. Všimol si, že dva stoly zmizli - padli za obeť v bitke, ktorá sa strhla tesne pred jeho poslednou výpravou na toalety. Tam, kde predtým boli stoly, teraz sa tancovalo.

"Konečne," povedal Smokey, keď Jack s námahou prešiel za výčapným pultom až na druhý koniec a položil debnu vedľa chladiaceho boxu. "Daj ju dnu a vráť sa po ten posraný Budweiser. Ten si mal doniesť najprv."

"Ale Lori nepovedala..."

Keď mu Smokey ťažkou topánkou dupol na tenisku, v nohe mu vybuchla krutá, pálčivá bolesť. Jack pridusene vykríkol. V očiach cítil horúce slzy.

"Drž hubu," zrúkol Smokey. "Lori nerozozná hovno od marmelády a ty si dosť bystrý, aby si to vedel. Choď a dones mi debnu Budweisera."

Krívajúc sa vrátil do skladu. Zišlo mu na um, či nemá polámané prsty. Vôbec by sa nečudoval. V hlave mu hučalo od dymu, hluku a drsného rytmu The Genny Valley Boys. Dvaja z nich sa na pódiu očividne tackali. V hlave sa mu jasne črtala myšlienka: nemôže čakať do záverečnej. Dlhšie to už nevydrží. Ak Oatley bolo väzením a oatleyský výčap celou, jeho stálymi strážcami boli vyčerpanosť a Smokey Updike. A vyčerpanosť ho možno strážila ešte lepšie.

Aj keď mal obavy, ako budú Teritóriá na tomto mieste vyzerať, čoraz väčšmi bol presvedčený, že jedinú istú cestu preč odtiaľto mu sľubuje zázračný nápoj. Mohol by sa trochu napiť a preniesť sa tam... a keby sa mu podarilo prejsť aspoň dva-tri kilometre smerom na západ, potom by sa mohol znova napiť a preskočiť naspäť do USA, ďaleko od tohto hrozného mesta, možno až do Bushvillu, alebo dokonca do Pembroku.

Keď som mal šesť rokov, keď mal Jacky šesť rokov, keď...

Zobral Budweiser a vypotkýnal sa z dverí... a tam stál vysoký, mohutný kovboj s velkými rukami, ten, čo vyzeral ako Randolph Scott, a hľadel naňho.

"Ahoj, Jack," povedal a Jack si s narastajúcim zdesením uvedomil, že dúhovky mužových očí sú žlté ako kuracie beháky. "Nepovedal ti niekto, že máš vypadnúť? Asi dobre nepočuješ, čo?"

Jack stál, v rukách sa mu triasla debna s Budweiserom, a uprene hľadel do tých žltých očí. Odrazu mu v mysli začala pulzovať hrozná myšlienka, že práve toto naňho striehlo v tuneli, tento muž-čudo s mŕtvymi žltými očami.

"Dajte mi pokoj," povedal, ale podarilo sa mu dostať zo seba len šepot, ktorý mu primŕzal na perách.

Muž pristúpil ešte bližšie k Jackovi. "Mal si odísť."

Jack cúval... a keď sa oprel o stenu a kovboj, ktorý vyzeral ako Randolph Scott, sa k nemu skláňal, zacítil z jeho dychu pach mŕtveho mäsa.

2

Od štvrtka popoludní až doteraz, keď po skončení smeny začali prichádzať do výčapu každodenní hostia, zazvonil telefón dva razy.

Keď zazvonil prvý raz, Jack necítil strach - bol to poisťovací agent a volal kvôli združenému fondu.

O dve hodiny neskôr, keď dal Jack do vreca poslednú fľašu z minulého večera, telefón znovu prenikavo zadrnčal. Tentoraz mykol hlavou ako zviera, ktoré zacíti oheň v suchom lese... ibaže to, čo cítil, nebol oheň, ale ľad. Obrátil sa k telefónu, ktorý bol len na meter od neho. Počul, ako mu zapraskali šľachy na krku. Pomyslel si, že určite uvidí telefón pokrytý ľadom, ľadom, ktorý vyráža z čiernej plastikovej schránky, tlačí sa z dierok v slúchadle v podobe modrých ľadových čiar, tenkých ako tuha v ceruzke, a v cencúľoch visí z ciferníka sťa brada.

Ale bol to len obyčajný telefón. Chlad a smrť sa skrývali v jeho vnútri.

Hľadel naň ako zhypnotizovaný.

"Jack!" zvrieskol Smokey. "Zober ten prekliaty telefón! Za čo ťa, doriti, platím?"

Jack pozrel smerom k Smokeymu, zúfalý ako zviera zahnané do rohu... ale Smokey sa naňho len uprene díval, pery tenké, na tvári netrpezlivý výraz, ktorý sa na nej zjavil vždy tesne predtým, než Lori jednu strelil. Pohol sa k telefónu, sotva si uvedomoval, že hýbe nohami. Čoraz hlbšie a hlbšie vstupoval do tej ľadovej schránky a cítil, že mu na ramenách naskakuje husia koža a vlhkosť v nose sa premieňa na srieň.

Načiahol sa a zdvihol slúchadlo. Ruka mu znecitlivela. Priložil si ho k uchu. Ucho mu znecitlivelo.

"Oatleyský výčap," povedal do tej mŕtvej čierňavy a aj ústa mu znecitliveli.

Hlas vychádzajúci z telefónu bol chrapľavý, škrípavý, bol to hlas čohosi, čo bolo dávno mŕtve, hlas bytosti, ktorú nikto živý nikdy nevidel a pohľad na ňu by mohol človeka priviesť do šialenstva alebo usmrtiť, ostal by ležať s perami pokrytými inovaťou a s vytreštenými očami oslepenými ľadovou smršťou. "Jack," zašepkal zo slúchadla drsný, chrčivý hlas, a vtedy mu aj tvár znecitlivela.

KING, STEPHEN - TRETIE OKO

KING, STEPHEN

TRETIE OKO
(The Dark Half)

Práca, Bratislava, 1992
preklad Veronika Redererová
prebal Juraj Maxon
edícia Knižnica Triumf 3/92
1. vydanie
ISBN 80-7094-280-0

beletria, román, horor,
392 s., slovenčina
hmotnosť: 542 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

5,00 € PREDANÉ

*H-TV-4(3) rimle

Thada Beaumonta prenasleduje zlá nočná mora v podobe Georgea Starka. Svoj príchod ohlasuje čudným zvukom — Thad počuje hlas tisícov čvirikajúcich vrabcov a v mysli sa mu vynára zlovestná predtucha: Vrabce už zasa letia.

Spisovateľ Thad Beaumont začal pred rokmi písať pod pseudonymom George Stark. Stal sa z neho komerčne úspešný autor kriminálnych „krvákov“. Postupom času zo Starka vyrastie takmer samostatná postava, akoby sa prebudilo k životu „horšie ja“ Thada Beaumonta. Vždy, keď začne písať ďalšiu zo „Starkových“ kníh, akoby sa aj on sám premenil z doktora Beaumonta na pána Starka. Lenže Thad už prekonal svoju životnú a tvorivú krízu, je šťastným otcom dvoch malých dvojčiat a Stark mu začína prekážať. Chce sa ho zbaviť, a tak sa jedného dňa koná pohreb na cintoríne v malom mestečku Castle Rock. Pozostalí však nesmútia, naopak, otvorene dávajú najavo svoju radosť, že sa zbavili nepríjemného príbuzného. Lenže George Stark nie je z tých, čo sa nechajú bez reptania zlikvidovať...

V mestečku Castle Rock ktosi brutálne zavraždí starého vojnového invalida Homera Gamachea. V jeho aute polícia nájde množstvo odtlačkov a ukáže sa, že sú to odtlačky Thada Beaumonta. Lenže Thad má našťastie na čas vraždy skalopevné alibi. Séria ďalších brutálnych vrážd sa odohrá vo Washingtone a v New Yorku, a obete sú vždy istým spôsobom späté s Thadom. Celý prípad vyšetruje castlerockský šerif Pangborn. Jeho podozrenie voči Beaumontovi postupne slabne a aj on sám sa zrazu ocitne vo víre udalostí, ktoré nemôže vysvetliť nijaká logika na svete.

Stredobodom týchto hrôz je George Stark— „horšie ja“ Thada Beaumonta, ktoré ožilo a odtrhlo sa od svojho dvojčaťa. Stark ako neľútostný zabijak ničí všetkých, čo stoja na ceste medzi ním a jeho stvoriteľom. Stark sa blíži a Thad zmobilizuje všetky sily, aby ochránil rodinu a seba. A vtedy sa nad jazerom Castle Lake zjavia sprievodcovia živých mŕtvol na ceste do sveta živých... Komu však pomôžu, po koho si prišli?

Tretie oko je ďalší z románov Stephena Kinga, spisovateľa, ktorého si obľúbili aj slovenskí čitatelia. Je to príbeh hrôzostrašný a pritom skutočný, príbeh o človeku, čo zneužil dar od Boha a svojím vnútorným tretím okom hľadel na veci, ktoré majú ostať pochované v hlbinách podvedomia.

STEPHEN KING žije so svojou manželkou v meste Bangor v štáte Maine. Tento v súčasnosti najúspešnejší svetový spisovateľ napísal niekoľko kníh aj pod pseudonymom Richard Bachman.

Štrnásť

ŠIALENÁ PLNKA

1

Chlapík s idiotsky riedkymi mačacími fúzikmi bol oveľa rýchlejší, než Stark pôvodne predpokladal.

Stark čakal Michaela Donaldsona rovno za ohybom chodby pri dverách jeho bytu. Všetko by prebehlo oveľa ľahšie, keby sa Stark dostal dnu prvý, ako sa mu to podarilo u tej mrchy, ale už letmým pohľadom sa presvedčil, že zámka na dverách, na rozdiel od tej jej, nebola nainštalovaná len tak hala-bala. Mohlo to však aj tak dopadnúť dobre. Bolo neskoro a všetky králiky v králikárni by mali sladko spinkať a snívať o ďatelinke. Donaldson sám by mal byť pripitý a pomalý — ak sa vraciaš domov o štvrť na jednu v noci, asi to nebude z mestskej knižnice.

Donaldson naozaj vyzeral mierne pripitý, ale vôbec nebol pomalý.

Len čo začal cinkať a klinkať zväzkom kľúčov, Stark vystúpil spoza ohybu chodby a švihol britvou. Zamýšľal toho chlapa rýchlo a účinne oslepiť. Potom, o zlomok sekundy prv, ako sa zmôže na čosi viac než prvý výkrik, otvorí Donaldsonovi hrdlo, presekne mu hltan a hrtan a zároveň hlasivky.

Stark sa neusiloval pohybovať potichu. Chcel, aby ho Donaldson počul, chcel, aby sa k nemu obrátil tvárou. Tým mu to uľahčí.

Donaldson sa spočiatku správal podľa očakávania. Stark mu švihol britvou smerom do tváre v krátkom priamom oblúku. Donaldsonovi sa však podarilo trochu uhnúť hlavou nie veľmi, avšak oveľa väčšmi, než Stark rátal. Britva nezachytila oči, ale zviezla sa po čele a odhalila kosť. Plát kože ovisol Donaldsonovi nad obočím ako uvoľnený pás tapety.

,,Pomoc!“ zabečal Donaldson priškrteným barančím hlasom a Starkovi bolo zrazu jasné, že s nim bude mať veľa roboty. Dočerta!

Stark sa k nemu priblížil, britvu držal pred vlastnými očami s čepeľou mierne naklonenou, ako keď toreador zdraví býka pred koridou. V poriadku. Hra sa nemôže zakaždým odvíjať presne podľa vopred určených pravidiel. Špehúňa síce neoslepil, ale z reznej rany na čele sa mu valili litre krvi, a ak malý Donaldson čosi videl, tak len cez lepkavú červenú hmlu.

Švihol Donaldsonovi po krku, a ten mizerák mykol hlavou dozadu tak rýchlo ako štrkáč, keď odskočí z dosahu úderu. Mal neuveriteľnú rýchlosť a Stark sa pristihol, že toho chlapa trochu obdivuje napriek jeho idiotským riedkym mačacím fúzom.

Čepeľ rozrazila vzduch len pol centimetra od chlapovho hrdla. Znovu zakričal o pomoc. Králiky v tomto veľkomeste, v tomto Veľkom červivom jablku, nikdy nespia veľmi tvrdo. Už budú hore. Stark zmenil smer, stiahol čepeľ späť a zároveň sa vypol na špičky a vrhol sa telom vpred. Bol to graciózny baletný pohyb a mal všetko skoncovať. No Donaldsonovi sa akosi podarilo zdvihnúť ruku do výšky krku. Namiesto osudnej rany mu Stark zasadil len sériu dlhých nehlbokých rezných rán, ktoré neskôr policajný patológ označí ako obranné. Donaldson vystrel ruku dlaňou napred a britva mu prešla po všetkých štyroch prstoch v mieste, kde vyrastajú z dlane. Na prstenníku nosil ťažký pečatný prsteň a vďaka tomu ostal prstenník jediný nedotknutý. Ozvalo sa výrazné krátke kovové brinnnk! — keď ostrie prešlo po prsteni a zanechalo v rýdzom zlate jemnú ryhu. Ostatné tri prsty britva čisto odrezala, vkĺzla do mäsa ľahko ako nahriaty nôž do masla. Po preseknutí šliach klesli prsty ako odložené handrové bábky, iba prstenník ostal vztýčený, akoby bol Donaldson v zmätku a hrôze použil na známe vulgárne gesto nesprávny prst.

Keď tentoraz Donaldson otvoril ústa, z celej sily zavyl a Stark pochopil, že odtiaľto už neodíde nepozorovaný. Teraz na to mohol dať krk. Pôvodne si myslel, že sa mu to podarí, lebo Donaldsona nemienil nechať nažive tak dlho, aby stihol zakričať o pomoc, lenže dopadlo to ináč. Napriek všetkému nemal v úmysle nechať Donaldsona nažive. Keď raz načneš takúto špinavú robotu, nemôžeš to nechať, dokiaľ nie je hotová buď robota, alebo ty.

Stark sa vrhol vpred. Presunuli sa po chodbe ďalej, takmer až k dverám susedného bytu. Švihol britvou bokom, aby očistil čepeľ. Jemná spŕška kvapiek sa rozprskla na smotanovo vymaľovanej stene.

Na vzdialenejšom konci chodby sa otvorili dvere a chlap v modrom pyžamovom kabáte s rozstrapatenými vlasmi vystrčil von hlavu a plecia.

„Čo sa tu robí?“ zakričal drsne, čím naznačoval, že ho nezaujíma, ak je tu aj rímsky pápež, večierok už skončil.

„Vražda,“ odvetil Stark konverzačným tónom 

KING, STEPHEN - VRECE KOSTÍ

KING, STEPHEN

VRECE KOSTÍ
(Bag of Bones)

Ikar, Bratislava, 2000
preklad Marína Gálisová
prebal Jacek Kopalski, Viera Fabianová
ISBN 80-7118-883-2

beletria, román, horor,
512 s., slovenčina
hmotnosť: 573 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

7,00 € PREDANÉ

*H-TV-4(3)

Hlavnou postavou je spisovateľ Michael Noonan, ktorému náhle zomiera manželka. Až po pitve sa dozvedá, že jeho žena čakala dieťa, dcérku, po ktorej dlho túžili. Po tejto traumatizujúcej udalosti Michael stráca schopnosť písať a postihujú ho desivé sny, v ktorých sa vracia na svoje letné sídlo k jazeru Dark Score, do zrubu Sara Laughs. Keď nočné mory neustávajú, Michael sa rozhodne, že strávi na chate leto, vypátra príčinu svojich snov a možno začne opäť písať.

V oblasti menom TR-90, ktorá leží pri jazere a je to skôr osídlenie ako mestečko, sa stretáva s Mattie, mladou vdovou, ktorá sama vychováva dcérku Kyru.

Jej svokor, bohatý Max Devore, jej chce dieťa odobrať, ale Michael sa rozhodne Mattie pomôcť a najme jej právnika.

Po dlhých útrapách sa Michaelovi podarí rozlúštiť záhadu zrubu Sara Laughs aj hrozivú silu, ktorá núti obyvateľov TR-90, aby už dlhé roky prinášali obety pomstychtivému duchovi. Michael sa vzdáva kariéry spisovateľa a rozhodne sa osvojiť si Kyru, ktorú len zázrakom zachránil z pazúrov zla.

Kráčal som po Ulici na sever. Lemovali ju lampióny, ale ani jeden nesvietil, pretože bol biely deň - jasný biely deň. Matné, oparom tlmené júlové svetlo zmizlo. Obloha mala tmavozafírovú farbu, ktorá je výhradným majetkom októbra. Pod ňou svietilo indigové jazero a odrážalo zlatisté lúče slnka. Stromy horeli ako fakle, tesne za vrcholným štádiom jesenného sfarbenia. Južný vietor sa okolo mňa pohrával s napadaným lístím a v šuchotavých, voňavých závanoch mi ujúkal pomedzi nohy. Lampióny prikyvovali, akoby sa im jeseň preveľmi páčila. Niekde vpredu znela tichá hudba. Sara a Red-Tops. Sara to znovu riadne rozkrútila, vyspevovala a zároveň sa smiala tak, ako to len ona vedela... len prečo znel ten smiech takmer ako vrčanie?

„Počúvaj, beloch, nikdy by som nezabila vlastné dieťa. Ako ti také čosi mohlo zísť na um?“

Zvrtol som sa na opätku, presvedčený, že stojí rovno za mnou, ale nik tam nebol. Alebo...

Bola tam Zelená pani, ibaže si svoju listovú róbu prezliekla, vymenila ju za jesennú toaletu a stala sa Žltou paňou. Holý borovicový konár za ňou ešte stále ukazoval na cestu: choď na sever, mladý muž, choď na sever. Nedaleko od nej stála pri chodníku ďalšia vŕba, presne tá, ktorej som sa kŕčovito držal, keď ma pochytil ten strašný pocit, že sa topím.

Čakal som, že znovu príde - že sa mi ústa a hrdlo naplnia železitou chuťou jazera -, ale nič sa nestalo. Opäť som si pohľadom premeral Žltú paniu a za ňou sa moje oči dotkli Sary Laughs. Dom tam stál, ale bol omnoho menší. Nemal severné ani južné krídlo, ba ani druhé poschodie. A nestál pri ňom Johannin ateliér. Nič z toho ešte nepostavili. Vŕba-žena so mnou pricestovala až z roku 1998 a neopustila ma ani druhá vŕba-kamarátka, naklonená nad jazerom. Takže -

„Kde som?“ spýtal som sa Žltej panej a prikyvujúcich lampiónov. Vtom mi zišla na um lepšia otázka. „Kedy som?“ Odpoveď neprišla. „Je to sen, však? Spím v posteli a toto sa mi sníva.“

Kdesi v diaľke na rozžiarenom, zlatisto sa blýskajúcom zrkadle jazera zakričala potáplica. Dvakrát. Raz znamená áno, dvakrát nie, uvedomil som si. Kdeže sen, Michael. Neviem, čo by to ehe mohlo byť - možno dajaké duchovné cestovanie v čase -, ale nie je to sen.

„Je toto skutočnosť?“ položil som otázku doprázdna a odkiaľsi spoza stromov, kde chodník, ktorý bude neskôr známy ako lesná cesta číslo štyridsaťdva, beží smerom k prašnej ceste, ktorá sa stane hlavnou cestou číslo šesťdesiatosem, zakrákala vrana. Len raz.

Podišiel som k vŕbe, čo sa klaňala jazeru, objal som ju rukou (v hlave sa mi zaiskrila spomienka na Mattin pás, na kĺzanie látky na jej pokožke) a pozrel som do vody, napoly som chcel, aby tam ležal ten utopený chlapec, a napoly som sa toho obával. Chlapec tam nebol, ale na mieste, kde predtým ležal, bolo čosi iné. Palička so zlatou hlavicou. Palička od Boston Post. Okolo nej boli obkrútené stuhy, konce im lenivo povievali vo vode - biele stuhy s jasnočervenými okrajmi. Pohľad na takto zabalenú Royceovu paličku mi pripomenul maturity na strednej škole a taktovku, ktorou máva predseda triedy, keď vedie vyobliekaných študentov na miesta. Teraz som pochopil, prečo mi starý nezdvihol telefón. Royce Merrill už na žiadne telefóny reagovať nebude. Bolo mi to jasné a vedel som aj to, že som sa ocitol v čase ešte pred Royceovým narodením. Bola tu Sara Tidwellová, počul som ju spievať, a v roku 1903, keď sa narodil Royce, už bola Sara dva roky preč, odišla aj so svojou rodinou, ktorou boli Red Top Boys.

„Choď, Mojžiš,“ povedal som paličke, obalenej stuhami, uloženej vo vode. „Choď do zasľúbenej krajiny.“

Kráčal som ďalej, za hudbou, studený vzduch a ujúkajúci vietor ma poháňali. Teraz som už počul aj hlasy, veľa hlasov, rozprávali sa, kričali a smiali sa. Nad nimi sa ozýval drsný, nástojčivý krik vyvolávača: „Poďte, ľudkovia, rýchlo, rýchlo, rýchlo! Všetko máme, všetko u nás nájdete, ale rýchlo, predstavenie sa začína už o desať minút! Uvidíte hadiu ženu Angelinu, krúti sa, tancuje, očarí vám zrak a ukradne srdce, ale nechoďte k nej blízko, lebo jej uhryznutie je smrteľné! Uvidíte chlapca so psou tvárou, hrôzu z južných morí! Uvidíte človeka-kostlivca! Uvidíte obludu menom Gila, ktorá je pozostatkom Bohom dávno zabudnutých čias! Uvidíte bradatú ženu a všetkých vraždiacich Marťanov! Všetko máme u nás, tak rýchlo, rýchlo, rýchlo!“