MAJAKOVSKIJ, VLADIMÍR - SEBE, MILOVANÉMU

MAJAKOVSKIJ, VLADIMÍR

SEBE, MILOVANÉMU

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1989
výber zostavil Ľubomír Feldek, Peter Birčák
preklad Ľubomír Feldek, Peter Birčák
prebal Pavel Blažo
1. vydanie, 2.000 výtlačkov
ISBN 80-220-0121-X

próza krátka, poézia,
376 s., slovenčina
hmotnosť: 950 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

9,90 € PREDANÉ

*H-TV-3*

Na Majakovskom nás nikdy neprestane fascinovať obrovské ľudské nasadenie v poézii a obrovské básnické v živote. Dokonalé stotožnenie života a poézie je nemožné - ale práve preto všetka česť tým, ktorí sa o to pokúšali a neváhali zájsť do krajnosti. Mark Twain raz o istom človeku povedal: „Jeho telo je malé, ale aj tak je priveľké pre jeho dušu.“ Keby Twain bol videl Majakovského osobne alebo na fotografii a keby bol čítal jeho verše, bol by asi o ňom povedal: „Jeho telo bolo veľké, ale aj tak bolo pre jeho dušu primalé.“ Majakovskij prijal jedno z rizík, aké môže básnik prijať - riziko plurálu. Hovoril nielen za seba, ale hlásal a sľuboval, prisahal aj za iných, akoby za celú realitu, v ktorej žil - aj za tú časť reality, ktorú nemal ako donútiť, aby splnila jeho slová.

A predsa jeho báseň toto riziko vydržala, a ak sa realita s jeho básňou rozchádzala, vyčítame to dnes skôr tej realite - a nie nádhernému srdcu tohto básnika, ktorého manželstvo s dobou bolo z jeho strany také poctivé a verné, že vstúpilo ako legenda do večnosti.

Ľubomír Feldek

Mimoriadne výpravnú publikáciu z tvorby V. V. Majakovského dopĺňajú texty N. Serebrova, Leva Kassiľa, Lidije Sejfullinovej, spomienok Dmitrija Šostakoviča a básní venovaných Majakovskému od Mariny Cvetajvovej, Borisa Pasternaka, Anny Achmatovovej, Velemira Chlebnikova. Publikácia je ilustrovaná dielami výtvarného umenia Majakovského doby - diela Nátálie Gončarovovej, Kazimíra Maleviča, Lily Brikovej, skupiny LEF, skupiny Okná satiry ROSTA, ukážkami z plagátovej tvorby, návrhov kostýmov a scénických realizácií, a portrétmi Majakovského. 

Verše vybral a preložil Ľubomír Feldek, prozaickú časť vybral a preložil Peter Birčák. Doslov k výtvarnej časti napísal Bohumír Bachratý.

NIČ NECHÁPU

Vošiel som k holičovi a vravím

ako priateľ:

„Láskavo pričešte mi, prosím, uši.“

A hladký holič zrazu zihličnatel, 

tvár pretiahla sa - dostala tvar hrušky. 

„Zblaznel si, 

ryšavec!“

začali skákať slová.

Nadávky sypali sa mu cez zuby riedke 

a dĺĺĺĺho

chechtala sa čiasi hlava, 

trčiaca z davu ako stará reďkev.

/1913/

ŠTECH, VÁCLAV VILÉM - O PROJEVU VÝTVARNOU FORMOU

ŠTECH, VÁCLAV VILÉM

O PROJEVU VÝTVARNOU FORMOU

Jan Laichter, Praha, 1915
edícia Umění a řemeslo (11)

umenie
124 s., čb fot. čeština
hmotnosť: 262 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

*H-6-5*

NEPREDAJNÉ

Tato knížka byla napsána r. 1909-1910. Nyní rozmnožil jsem ji v kapitole třetí a čtvrté o podrobnější příklady základních tvrzení a přepracoval věcně v části jednající o architektuře. Přejímal-li jsem dříve Schmarsowův názor o prostoru jako počátku a základu vší architektury, jsem nyní přesvědčen, že tvar předchází prostor a v tomto smyslu doplnil jsem jednotu svého, jinak samostatného pokusu o nové roztřídění výtvarných umění.

Thematem stýká se práce moje s Worringerovou knihou „Abstraktion und Einfühlung“, která vyšla v době, kdy problém a jeho formulace byl pro mne již v základu rozřešen, a s níž rozcházím se netoliko v pojetí základních jevů, ale i v methodě jejich historického výkladu. Použil jsem jenom Worringerova názvu abstrakce, pro jeden prvotní proud výrazové činnosti lidské, který klade jej jako opačný pól Lippsova pojmu vcítění. Pochod vciťovací zdál se mi však příslušeti k podstatě obou proudů — Wundt správně podotýká, že je nutnou součástkou každé, i neestetické představy — proto konstruoval jsem název individualisace, jenž zdál se mi naznačovati také tvůrčí stránku celého pochodu. Sám dělil jsem původně umění na rytmické a dynamické. Třetí jev nazývá Wundt ideálním (Idealkunst), ačkoliv tento přívlastek patří jistě veškerému umění. Slovo idealisace naznačuje po mém lépe nedokončenou snahu přiblížiti se ideálu.

Jinak ponechal jsem i stylisticky svým názorům starý výraz, ježto nechtěl jsem docílením lepší čitelnosti vzíti práci bezprostřednost i intensitu, s jakou byla kdysi myšlena. Proto nerozšířil jsem ji také o důsledky a podrobnosti plynoucí ze základních thesí; některé variace thematu obsáhne připravovaná knížka „Umění a život.“

Děkuji upřímně na tomto místě panu MUDru. J. Baborovi za veškeru vlídnou účast a pomoc při studiu i opatřování těžce přístupné literatury o paleolitu.

Planá nad Lužnicí, v červnu 1914.

V. V. Stech.

Výtvarné umění přírodních národů má téměř veskrze charakter abstraktní, je — měřeno našimi měřítky — příliš fantastickou soustavou dekorativních i kultových forem, povahy vypravovací, hmotným ztělesněním náboženské soustavy přírodních lidí (u nichž je náboženství součtem jejich vědeckých poznatků, schránou všech jejich abstraktních pojmů), dokladem jejich logiky a jejich usuzování o duševních jevech.

Obklopeni přírodou a nadáni ostrým smyslem pro ni tvoří přírodní lidé přece výhradně v hieratické abstrakci, která vnutí svéráznost každého jevu do celkové soustavy, přičlení jej k úhrnnému sociálnímu výrazu. Nedovedou pozorovati svoje okolí bez rušivých představ náboženských, nefantasticky, žijí s ním v těsném svazku, který uvědomují si však teprve při odloučení, takže až hynou steskem — jsouce živi v přírodě, neovládají ji, a nevnímají jako skutečnost bez náboženských představ předem přimyšlovaných. Přírodní člověk vidí nejprve jenom jednotlivosti (slabikuje obraz), nedovede se vcítiti za materiální realitu (barvu, papír, tisk), protože mu chybí představy apercepční a cvik v apercipujícím t.j. srovnávajícím a vztahujícím myšlení.

Jenom u národů žijících na úrovni starší doby kamenné, tedy v poměrně nejníže vyvinuté společenské kultuře, nalezneme individualisující umělecké tvoření, tak u Křováků, Australců nebo některých Hyperborejců. U nich nerozrušila náboženská spekulace smysly pro realitu, smyslně-konkrétní, nefantastické vidění, které je nutnou podmínkou jejich existence, úplně odvislé od výtěžku honby s nástroji nejprimitivnějšími. Křováci neznají hospodářství, neužívají nářadí, nevyznají se ani v hrnčířství, užívajíce pštrosích vajec jako nádob; vedou těkavý život nomadů téměř bez příbytků. „Nešťastné děti okamžiku“ vyznamenávají se velikými schopnostmi u jednotlivců a naprostým nedostatkem toho, co nazýváme sociálními instinkty. Ostrost smyslů, tělesná otužitost, divoké sebevědomí, vzdorná smělost až k opovrhování smrtí, při tom úlisná chytrost a neobyčejná znalost přírody a jejího života. Za to duševní schopnosti associační a apercepční jsou omezeny jen na pomezí konkrétních smyslných představ, neboť nedovedou mysliti abstraktně, nechápou na příklad ani abstrakce pojmu čísla. Nejsou s to spočítati kusy svého stáda, přece však neztratí žádného, pamatujíce si každý kus zcela smyslně přesně podle jeho životních známek.

ENCYKLOPÉDIA ASTRONÓMIE

ENCYKLOPÉDIA ASTRONÓMIE

Obzor, Bratislava, 1987
edícia Encyklopédie vydavateľstva Obzor
fotografie Zdenka Ferechová, Dušan Kalmančok, Ján Štohl
prebal Tibor Hrabovský
1. vydanie, 40.000 výtlačkov

encyklopédie, astronómia,
760 s., slovenčina
hmotnosť: 1420 g

tvrdá väzba s prebalom

8,00 € stav: výborný *H-TV-3*
6,50 € stav: dobrý, zadné dosky uvoľnené *hroda**enc*

Astronómia (hvezdárstvo) je veda o vesmíre, jeho zložení a štruktúre, fyzikálnych vlastnostiach, pohyboch a vývoji. Jej začiatky siahajú ďaleko do minulosti. Rozvinula sa v Egypte, Babylónii, Číne, Indii a Grécku. Výrazný pokrok zaznamenala v novoveku. V súčasnosti sa delí na veľa odborov. Jej význam vo vedecko-technickom pokroku je veľký.

Encyklopédia astronómie vysvetľuje v abecedne usporiadaných heslách základné pojmy, podáva informácie o predmete a metódach výskumu astronómie, poznatky o Slnku a telesách slnečnej sústavy, o hviezdach, galaxiách a supergalaxiách, o ich chemickom zložení a fyzikálnych vlastnostiach, o vzniku, vývoji, stavbe a zákonitostiach ich pohybu.

Obsahuje aj heslá osobnosti, ktoré sa zaslúžili o rozvoj astronómie, informácie o astronomických vedeckých ústavoch a observatóriách, o publikáciách, ročenkách a katalógoch, ako aj tabuľky podávajúce dôležité astronomické údaje a prehľady letov do vesmíru.

Astronómia má veľký význam pre spoločnosť. Jej poznatky sú nenahraditeľným prínosom pre rozvoj vied a svetonázorovú výchovu, o čom svedčia aj dejiny astronómie. Využívajú sa pri udržaní presného času, pri zostavovaní kalendára, v geodézii, kartografii, geofyzike a kozmonautike.

Encyklopédia astronómie je bohato ilustrovaná, obsahuje takmer päťsto čiernobielych a do tristo farebných fotografii, tristopäťdesiat farebných ilustrácii a vyše dvadsať peroviek.

Je určená nielen pre odborných pracovníkov z oblasti prírodných, technických a spoločenských vied, ale aj pre študentov a poslucháčov vysokých škôl, najmä však pre široký okruh čitateľov, členov astronomických krúžkov, astronómov amatérov, záujemcov o encyklopedickú literatúru a literatúru faktu.

FILM A DIVADLO 1977

FILM A DIVADLO 1977
Ročník XXI.

Obzor, Bratislava, Divadelný ústav
vychádza dvojtýždenne
26 čísel - kompletný ročník

film, divadlo, časopis,
36 s., čb a far. fot., slovenčina
hmotnosť: 2012 g

tvrdá väzba, veľký formát
stav: veľmi dobrý

9,00 € PREDANÉ

*H-TV-3

RIEMANN, HUGO - KATECHISMUS DĚJIN HUDBY I.

RIEMANN, HUGO

KATECHISMUS DĚJIN HUDBY
I. díl
Dějiny hudebních nástrojů a dějiny osnov tónových a notace

Mojmír Urbánek, Praha, 1903
edícia Illustrované katechismy (2)
preklad Jaromír Borecký
2. opravené vydanie

hudba, hudobná teória
130 s., čb obr., čeština
hmotnosť: 183 g

tvrdá väzba
stav: výborný, na predsádke a na frontispice malá pečiatka majiteľa

NEPREDAJNÉ

Vlídné přijetí, jehož dostalo se této dějepisné knížce, ponouká spisovatele, aby ponechal jí starou její formu spracovaní v otázkách a odpovědích Jevilo se mu to vymáháno již ohledem na školy, ve kterých zdomácněla jako rukověť pro vyučování dějinám hudby, aby změnou celkového rozvrženi nebyla zaviněna porucha. Toliko v jednotlivých podrobnostech byly ovšem nutny opravy a doplňky, jež snadno se převedou do vydání anglického (v Londýně, Augener Cie.) i ruského (v Moskvě, Jurgenson). Mocný rozkvět bádání hudebně historického za poslední decennia dokázal neudržitelnost mnohého názoru, tak mnohou epochu zcela nově osvětlil, že jednotlivé paragrafy obsahově dlužno bylo úplně přeliti. Spisovatel sám ve svých "Dějinách hudební theorie v9.—19. století" (Geschichte der Musiktheorie im 9.—19. Jahrhundert, Lipsko, Max Hesse 1898), v typografické studii "Písmo a tisk not" (Notenschrift und Notendruck, 1896, není na skladě knihkupeckém) a v několika menších pracích ("Über die Melodik der Minnesänger", O melodice pěvců lásky 1897; "Über die französische Ouvertuře", O francouzské ouvertuře 1898) přispěl svou hřivnou k objasnění důležitých otázek a nemohl ovšem pominouti kladné výsledky těchto i jiných prací odborných; domníval se však že není potřebí rozpřádati je šířeji, aby nebyl katechismu vzat jeho všeobecně orientující ráz. Nikoli seznamování s palčivými otázkami nynějšího bádání, nýbrž umožnění pohodlného přehledu po vývoji hudebního umění v průběhu staletí tanulo mu neustále jakožto úkol katechismu před očima. I v novém spracování svém knížka nečiní tedy nároku, jevíti se dílem, jež otvírá prameny. Že přece však v mnohých částech obsahuje skutečně malé monografie, svod materiálu jinak jen po různu shledatelného, uznáno bylo již při prvém vydání; bohdá dojde i druhé proto neméně přívětivého přijetí.

83. Ustoupilo naše století opět od sestavování různých barev zvukových, přidrželo se opět výhradného pěstění hudby nástroji téže barvy?

Ne i ano. Netoliko podrželo soubor bohatého na rozmanité barvy orchestru, nýbrž mnohem dále jej stupňovalo, avšak uchováváním starých a sestrojením nových čeledí zjednalo si možnost, dle potřeby a libosti pro celé skladby anebo pro jednotlivá místa větších děl omeziti se na plnou harmonii nástrojů téže barvy.

84. Kdy orchestru přibyl klarinet ?

Byl vynalezen kolem 1690. od Krištofa Dennera v Norimberce, téhož, kterýž i počet zákolen fagotu zmenšil (Stockfagott), či spíše umístěním otvoru, přefouknutí do duodecimy usnadňujícího, vytvořen z francouzského chalumeau (sr. 77). Hluboký rejstřík (původně jediný) podržel jméno starého nástroje (šalmaj), přefouknutý obdržel jméno vysoké trubky sólové (c1arino), jež poznenáhlu byla jím nahražena a nástroji své jméno v zdrobnělém tvaru přenechala (klarinet, vlastně tolik co malý klarin).

85. Zda-li klarinet v rozmanitých polohách hlasových byl stavěn ?

Ano, pozvolna povstávaly výše a níže laděné druhy; vedle klarinetu do C stavěn klarinet do D, Es, F a As (malé klarinetky) a hlubší do H, B a A; v altové poloze byly nástroje do F (roh basetový) a Es, v basové do B a A stavěny. Basové klarinety jsou nejmladší, do A laděný vynořuje se teprve v skladbách Wagnerových. Ad. Saxem sestrojený kontrabasový klarinet nedošel rozšíření. Rohu basetového se dnes opět již neužívá, altový klarinet do Es nalezl upotřebeni toliko v anglické vojenské hudbě. Es klarinet jest hlavní součástkou vojenských kapel, ještě vyšší sotva kdy již se objevují, D klarinet osamocuje v operním orchestru. Všeobecně užívá se dnes pro orchestr pouze klarinetů C, B, A i basových klarinetů B, A; nejoblíbenějším jest B klarinet.

86. Kdy vynalezen roh ?

O kruhovitě točených žesťových nástrojích již Vegetius Renatus Flavius ve 4. století (sr. 78) pod jménem buccina t.j. pozoun se zmiňuje. Jméno a nástroj dlužno však v dějinách velmi dobře rozeznávati, totiž právě tak smí se k těmto buccinám vztahovati vývin rohu, jako vývin trub ku staré tubě. Beze vší pochyby všechny ony antické a středověké žesťové nástroje, porovnány s dnešními, byly vysoké polohy tónové a jen skrovné délky. Egyptské a hebrejské tuby nebo pozouny ztěží byly delší čtyř stop, ale nejspíše tak daleko mensurované, že byly s to, aby svůj nejhlubší vlastní tón udaly, totiž nebyly dle dnešních pojmů přec vlastně svou polohou tónovou ani trubkami, nýbrž kornety nebo polnicemi. Též bucciny měly as na nejvýš délku vyšších odrůd trubkových. Lesnice, jak ji ještě Virdung (1511) vyobrazuje, měla jen jeden závit, byla tudíž, jak se zdá, toliko krátká. Zvyšování mensury, jež trompétě dalo její břeskný zvuk, rohu roztouženou stísněnost, pozounu jeho mohutnost, zavádělo se pomalu zajisté během staletí; jím stalo se používání nejhlubších tónů nejistým nebo nemožným, a byli nuceni, aby znovu získali hloubku, zdvojovati délku trub. Snad i častěji zmiňovaná snaha po doplnění nástrojových čeledí přispěla, že přišlo se na nejvhodnější délky. Nepřetržitý vývoj antických rohů býčích, beraních a středověkých loveckých až na lesnici naší doby naprosto nelze předpokládati; jich epigony byly spíše zapomenuté nyní cinky. Skutečný roh, t. j. několikráte vinutý, trompe de chasse nebo cor de chasse zvaný (něm. Jagdhorn), nalézáme konečně v 17. století; Mersenne (1637) udává pro největší druh délku asi 7 stop, to byly by po dnešních pojmech rohy ve vysokém D. Hrabě Sporck importoval prý je koncem století do Německa. První partitura vykazující trompes de chasse je Lullyova »Pr i n ce sse d’Elide« (1664). Partitury Bachovy a Handlovy činí již na lesní roh nároky, jimž sotva naši dnešní hornisté mohou, jak známo, stačiti. Původní hlavní ladění lesnice (jakož i trubek, kotlů a také hoboji, rovněž záhy kombinovaných s rohy, i fléten) jest D—dur. Avšak vedle toho objevily se četně rohy v Es, F a G, i hlubší v C a B, a posléze (před zavedením chromatických rohů) měli všechna ladění od vysokého C do hlubokého A. Kotouče ladicí, prvně při trubce, jak se zdá, upotřebené, přenesl k. 1760. drážďanský cornista Antonín Josef Hampel na lesnici; připadl i r. 1753 na ucpávané tóny, jimiž částečně doplněny mezery přirozené stupnice tohoto nástroje. Také jiná zlepšení rohů v Německu byla učiněna (hlasovod [Stimmzug], dusítko). Kolem poloviny předešlého století byla tudíž lesnice, či jak později na rozdíl od chromatických nástrojů zvána, přirozený roh konstruován, a 1765 vystoupil již Rodolphe jako první vynikající virtuos na kornu.

87. Které jsou žesťové nástroje orchestrové v předešlém století?

Kromě rohů jen trubky a pozouny. Trubky vyvinuly se úplně v dnešní svůj tvar (s podlouhle taženými závity) a stavěny v mnoha laděních od vysokého A do hlubokého A. Měly ještě dříve, nežli rohy, ladicí kotouče, také výtaž (zá-

ENCYKLOPÉDIA DRAMATICKÝCH UMENÍ SLOVENSKA 2

ENCYKLOPÉDIA DRAMATICKÝCH UMENÍ SLOVENSKA 2 (M-Ž)

Veda, Bratislava, 1990
prebal Oto Takáč
1. vydanie, 25.000 výtlačkov
ISBN 80-224-0001-7

encyklopédie, film, divadlo, umenie,
712 s., čb a far. fot., slovenčina
hmotnosť: 1853 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: výborný

6,20 € (spolu za oba diely)

*H-TV-3*
*zukol2* in *021*

Dramatické umenia tvoria skupinu štyroch relatívne samostatných druhov. Divadelné umenie ako najstaršie z nich plní už niekoľko storočí humanizačné úlohy. Film sa zrodil ako technická atrakcia a iba postupne sa stal svojbytným umením. Rozhlas a televízia vznikli ako technické masovokomunikačné médiá a na istom stupni vývoja sa istou časťou svojej činnosti stali osobitným druhom dramatických umení so špecifickými esteticko-umeleckými funkciami.

V slovenskej národnej kultúre majú dramatické umenia významné miesto. Ochotnícke divadlo sa od prvej tretiny 19. storočia zúčastňovalo na boji za zachovanie národného povedomia a za sociálne oslobodenie pracujúceho ľudu. Profesionálne divadlo vzniklo na Slovensku po utvorení Československa bez primeranej prípravy a náležitých podmienok. Napriek tomu má v súčasnosti vysokú úroveň, porovnateľnú so staršími divadelnými kultúrami. V povojnovom období vstupuje do našej kultúry film, ktorý sa ako národná kultúrna ustanovizeň konštituoval znárodnením kinematografie roku 1945, po masovom rozširovaní rozhlasu a televízie sa začali v rámci týchto masovokomunikačných médií konštituovať ich umelecko-dramatické zložky.

Základným spojivom všetkých dramatických umení je herec. Divadlo vzniklo v živej interakcii herca a diváka. Ponúklo svoje už vyspelé herectvo, neskôr aj réžiu, scénografiu a dramaturgiu filmu, rozhlasu a televízii. Všetky tieto zložky sa museli zmeniť a prispôsobiť. Túto jednostrannú väzbu nahradila v čase zrelosti filmu a dnes už aj televízie dvojstranná väzba vzájomných vplyvov a podnetov. Divadlo už nie iba vplýva na film a televíziu, resp. rozhlasovú dramatickú tvorbu,

ale aj preberá a modifikuje postupy napr. filmovej a televíznej techniky.

Štvorica druhov dramatických umení - divadlo, film, televízia a rozhlas-tvorí superštruktúru utužovanú vzájomnými dialektickými vzťahmi a vplyvmi pri zachovávaní si vlastných špecifík. Spoločným menovateľom všetkých dramatických umení je, že na tvorbe každého dramatického diela sa zúčastňujú viacerí tvorcovia (autor, dramatik, scenárista, režisér, herec, scénograf, kameraman, skladateľ ap.). Tým sa stávajú dramatické umenia umeniami kolektívnymi, pričom nesú vždy pečať niektorej svojej zložky (režijnej, hereckej, výtvarnej, hudobnej alebo tanečnej).

Ak nazrieme hlbšie do vývinových premien dramatických umení, zistíme, že ich neurčoval iba vnútorný vývin v rámci svojho druhu, ale aj široký evolučný proces vývinu ľudskej spoločnosti, jej smerovanie, jej úroveň, sociálno-ekonomické a technické výdobytky. Poznáme pokusy zmapovať jednotlivé dramatické umenia, ale nie sú nám známe pokusy predstaviť ich vo vzájomnej integrite, ktorá je v druhej polovici 20. storočia neodmysliteľnou črtou ich vývoja.

Encyklopédia dramatických umení Slovenska v dvoch zväzkoch (I. zväzok obsahuje písmená A-L, II. zväzok písmená M-Ž) vznikla z impulzu predstaviť verejnosti v ucelenom encyklopedickom spracovaní históriu dramatických umení na Slovensku v ich vývinových etapách a v kontexte celej národnej kultúry ako originálny projekt, ktorý nemá svoj pendant. Vznikla na základe spoločenskej potreby zmapovať na úrovni príslušných vedných disciplín v ucelenom encyklopedickom systéme dramatické umenia ako najmasovejšie a najexponovanejšie druhy umení.

Encyklopédia dramatických umení Slovenska má vlastivedný charakter s osobitným zreteľom na slovensko-český kontext. Integrálnou súčasťou encyklopédie sú reálie dramatických kultúr národností žijúcich na Slovensku. Vzťah k inonárodným kultúram celého sveta, ktorý je prezentovaný na divadelných javiskách, v televízii a rozhlase dielami rozličných národných a jazykových proveniencií a vo filme dielami mnohých národných kinematografií, našiel tiež svoje miesto v tomto encyklopedickom diele. V abecednom zoradení uvádzame menné i vecné heslá, pojmy, vrátane technických prostriedkov, pričom ide o pokus kodifikovať doteraz veľmi rozkolísané názvoslovie dramatických umení. Uvádzajú sa aj rozsiahle vzťahy k iným druhom umenia, k literatúre, hudbe, výtvarnému umeniu a architektúre.

Prípravou a vytvorením náročného projektu bol poverený Encyklopedický ústav SAV. Absencia historického spracovania jednotlivých druhov dramatických umení si vyžiadala počas hľadania koncepcie diela, aj počas prác na ňom organizovanie základného výskumu za pomoci spolupracovníkov z viacerých ústavov SAV (predovšetkým Umenovedný ústav SAV), ako aj mimo SAV (Slovenský filmový ústav, Vysoká škola múzických umení a i.). Rozhodujúcu úlohu pri tvorbe tohto diela zohral kolektív odborných pracovníkov Encyklopedického ústavu SAV, ktorý vypracoval projekt, organizoval základný výskum, sám sa na ňom aktívne zúčastnil, ako aj na tvorbe hesiel a výslednom formulovaní celého diela, vrátane výberu a zabezpečovania ilustrácií. Iba profesionálna úroveň pracoviska umožnila vznik tohto diela. Počas prác sa vybudovala mimoriadne cenná dokumentácia slovenských dramatických umení, nahrádzajúca materiálovú základňu, ktorá na Slovensku chýba.

Zložitosť a rôznorodosť materiálu si vyžiadala osobitnú metodiku spracovania. Encyklopédia venuje mimoriadnu pozornosť obdobiu socialistickej epochy, keď nastal najväčší rozmach dramatických umení na Slovensku. Tieto umenia prechádzajú v svojom tvorivom procese i zásluhou nových technických prostriedkov neustálymi zmenami, ktoré hlboko zasahujú do života spoločnosti. Počas vzniku encyklopédie sa začal rozširovať nový prostriedok audiovizuálnej informácie - video, ktorý veľmi rýchlo preberá nielen funkciu nového distributéra audiovizuálneho umenia, ale začína si dynamicky vytvárať aj vlastné výrazové prostriedky. Aj tieto skutočnosti encyklopédia dramatických umení zaznamenáva.

Používateľov Encyklopédie dramatických umení Slovenska musíme upozorniť, že register diel, zverejnený v druhom zväzku, je integrálnou súčasťou celého diela, pretože prostredníctvom neho možno identifikovať autorov diel.

Vyslovujeme poďakovanie všetkým inštitúciám, ktoré svojou materiálovou pomocou, informáciami alebo inak pomáhali pri vzniku tohto diela, najmä profesionálnym divadlám na Slovensku, Slovenskému filmovému ústavu, Československej televízii v SSR, Čs. rozhlasu, Matici slovenskej, Ústavu umeleckej kritiky a divadelnej dokumentácie v Bratislave, Divadelnému ústavu v Prahe, Historickému ústavu Slovenského národného múzea v Bratislave a Štátnemu divadlu v Brne.

ENCYKLOPÉDIA DRAMATICKÝCH UMENÍ SLOVENSKA 1

ENCYKLOPÉDIA DRAMATICKÝCH UMENÍ SLOVENSKA 1 (A-L)

Veda, Bratislava, 1989
prebal Oto Takáč
1. vydanie, 25.000 výtlačkov
ISBN 80-224-0000-9

encyklopédie, film, divadlo, umenie,
696 s., čb a far. fot., slovenčina
hmotnosť: 1888 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

2,00 € tento diel *hroda**enc*
4,00 € (spolu za oba diely)

*H-TV-3*
*zukol2* in *021*

Dramatické umenia tvoria skupinu štyroch relatívne samostatných druhov. Divadelné umenie ako najstaršie z nich plní už niekoľko storočí humanizačné úlohy. Film sa zrodil ako technická atrakcia a iba postupne sa stal svojbytným umením. Rozhlas a televízia vznikli ako technické masovokomunikačné médiá a na istom stupni vývoja sa istou časťou svojej činnosti stali osobitným druhom dramatických umení so špecifickými esteticko-umeleckými funkciami.

V slovenskej národnej kultúre majú dramatické umenia významné miesto. Ochotnícke divadlo sa od prvej tretiny 19. storočia zúčastňovalo na boji za zachovanie národného povedomia a za sociálne oslobodenie pracujúceho ľudu. Profesionálne divadlo vzniklo na Slovensku po utvorení Československa bez primeranej prípravy a náležitých podmienok. Napriek tomu má v súčasnosti vysokú úroveň, porovnateľnú so staršími divadelnými kultúrami. V povojnovom období vstupuje do našej kultúry film, ktorý sa ako národná kultúrna ustanovizeň konštituoval znárodnením kinematografie roku 1945, po masovom rozširovaní rozhlasu a televízie sa začali v rámci týchto masovokomunikačných médií konštituovať ich umelecko-dramatické zložky.

Základným spojivom všetkých dramatických umení je herec. Divadlo vzniklo v živej interakcii herca a diváka. Ponúklo svoje už vyspelé herectvo, neskôr aj réžiu, scénografiu a dramaturgiu filmu, rozhlasu a televízii. Všetky tieto zložky sa museli zmeniť a prispôsobiť. Túto jednostrannú väzbu nahradila v čase zrelosti filmu a dnes už aj televízie dvojstranná väzba vzájomných vplyvov a podnetov. Divadlo už nie iba vplýva na film a televíziu, resp. rozhlasovú dramatickú tvorbu,

ale aj preberá a modifikuje postupy napr. filmovej a televíznej techniky.

Štvorica druhov dramatických umení - divadlo, film, televízia a rozhlas-tvorí superštruktúru utužovanú vzájomnými dialektickými vzťahmi a vplyvmi pri zachovávaní si vlastných špecifík. Spoločným menovateľom všetkých dramatických umení je, že na tvorbe každého dramatického diela sa zúčastňujú viacerí tvorcovia (autor, dramatik, scenárista, režisér, herec, scénograf, kameraman, skladateľ ap.). Tým sa stávajú dramatické umenia umeniami kolektívnymi, pričom nesú vždy pečať niektorej svojej zložky (režijnej, hereckej, výtvarnej, hudobnej alebo tanečnej).

Ak nazrieme hlbšie do vývinových premien dramatických umení, zistíme, že ich neurčoval iba vnútorný vývin v rámci svojho druhu, ale aj široký evolučný proces vývinu ľudskej spoločnosti, jej smerovanie, jej úroveň, sociálno-ekonomické a technické výdobytky. Poznáme pokusy zmapovať jednotlivé dramatické umenia, ale nie sú nám známe pokusy predstaviť ich vo vzájomnej integrite, ktorá je v druhej polovici 20. storočia neodmysliteľnou črtou ich vývoja.

Encyklopédia dramatických umení Slovenska v dvoch zväzkoch (I. zväzok obsahuje písmená A-L, II. zväzok písmená M-Ž) vznikla z impulzu predstaviť verejnosti v ucelenom encyklopedickom spracovaní históriu dramatických umení na Slovensku v ich vývinových etapách a v kontexte celej národnej kultúry ako originálny projekt, ktorý nemá svoj pendant. Vznikla na základe spoločenskej potreby zmapovať na úrovni príslušných vedných disciplín v ucelenom encyklopedickom systéme dramatické umenia ako najmasovejšie a najexponovanejšie druhy umení.

Encyklopédia dramatických umení Slovenska má vlastivedný charakter s osobitným zreteľom na slovensko-český kontext. Integrálnou súčasťou encyklopédie sú reálie dramatických kultúr národností žijúcich na Slovensku. Vzťah k inonárodným kultúram celého sveta, ktorý je prezentovaný na divadelných javiskách, v televízii a rozhlase dielami rozličných národných a jazykových proveniencií a vo filme dielami mnohých národných kinematografií, našiel tiež svoje miesto v tomto encyklopedickom diele. V abecednom zoradení uvádzame menné i vecné heslá, pojmy, vrátane technických prostriedkov, pričom ide o pokus kodifikovať doteraz veľmi rozkolísané názvoslovie dramatických umení. Uvádzajú sa aj rozsiahle vzťahy k iným druhom umenia, k literatúre, hudbe, výtvarnému umeniu a architektúre.

Prípravou a vytvorením náročného projektu bol poverený Encyklopedický ústav SAV. Absencia historického spracovania jednotlivých druhov dramatických umení si vyžiadala počas hľadania koncepcie diela, aj počas prác na ňom organizovanie základného výskumu za pomoci spolupracovníkov z viacerých ústavov SAV (predovšetkým Umenovedný ústav SAV), ako aj mimo SAV (Slovenský filmový ústav, Vysoká škola múzických umení a i.). Rozhodujúcu úlohu pri tvorbe tohto diela zohral kolektív odborných pracovníkov Encyklopedického ústavu SAV, ktorý vypracoval projekt, organizoval základný výskum, sám sa na ňom aktívne zúčastnil, ako aj na tvorbe hesiel a výslednom formulovaní celého diela, vrátane výberu a zabezpečovania ilustrácií. Iba profesionálna úroveň pracoviska umožnila vznik tohto diela. Počas prác sa vybudovala mimoriadne cenná dokumentácia slovenských dramatických umení, nahrádzajúca materiálovú základňu, ktorá na Slovensku chýba.

Zložitosť a rôznorodosť materiálu si vyžiadala osobitnú metodiku spracovania. Encyklopédia venuje mimoriadnu pozornosť obdobiu socialistickej epochy, keď nastal najväčší rozmach dramatických umení na Slovensku. Tieto umenia prechádzajú v svojom tvorivom procese i zásluhou nových technických prostriedkov neustálymi zmenami, ktoré hlboko zasahujú do života spoločnosti. Počas vzniku encyklopédie sa začal rozširovať nový prostriedok audiovizuálnej informácie - video, ktorý veľmi rýchlo preberá nielen funkciu nového distributéra audiovizuálneho umenia, ale začína si dynamicky vytvárať aj vlastné výrazové prostriedky. Aj tieto skutočnosti encyklopédia dramatických umení zaznamenáva.

Používateľov Encyklopédie dramatických umení Slovenska musíme upozorniť, že register diel, zverejnený v druhom zväzku, je integrálnou súčasťou celého diela, pretože prostredníctvom neho možno identifikovať autorov diel.

Vyslovujeme poďakovanie všetkým inštitúciám, ktoré svojou materiálovou pomocou, informáciami alebo inak pomáhali pri vzniku tohto diela, najmä profesionálnym divadlám na Slovensku, Slovenskému filmovému ústavu, Československej televízii v SSR, Čs. rozhlasu, Matici slovenskej, Ústavu umeleckej kritiky a divadelnej dokumentácie v Bratislave, Divadelnému ústavu v Prahe, Historickému ústavu Slovenského národného múzea v Bratislave a Štátnemu divadlu v Brne.

CLEMENCEAU, GEORGES - DEMOSTHENES

CLEMENCEAU, GEORGES

DEMOSTHENES

Politický klub Československé národní demokracie, Praha, 1930
preklad Ota Dubský
predhovor František Novotný
životopis od Josefa Folprechta
grafická úprava J. R. Marek
900 výtlačkov (z toho 6 mimo predaj a 94 na japane číslovaných)

história, životopisy, starovek,
150 s., čeština
hmotnosť: 274 g

tvrdá väzba
stav: výborný

NEPREDAJNÉ

*H-7-1*

.... V oné době, kdy toto divoké drama se navazovalo z Makedonie do Athén, vystoupil muž svrchované mohoucnosti, v němž slovo a činnost měly splynouti, aby nám odkázaly možnosti odvety, jež budou mít vždycky cenu jen úporností řady soudržných vůlí.

Uvádím okolnosti, dřive než ukáži na osoby. Líčím hnutí prostředí, abych vysvětlil hnutí jednotlivcova ve vzájemném spolupůsobení. Anarchie asiatisujících kmenů v ustavičném boji nedovolila poznati krásu řeckého sblížení. Všeřecký Zeus je tužbou. Procítiti více méně matněji vzdálený ideál a určiti jeho odporující si hnutí protiklady atavismů a rozmachů vývojových, toť podstata lidských dějin. Kázání Nazaretského byla jediné z lásky. Jaká krveprolévání následovala po něm mezi křesťany pro doktrinářské otázky kacířské ve jménu společného Boha milosrdenství svět objímajícího!

Tu se objevuje ve vývojích řecké civilisace hlavní úloha athénského Demosthena, vrhajícího se do nejtužšího semknutí strašlivé půtky, v níž má v každé chvíli držeti v rukou své nejisté město, aby přemohl zároveň vojáky své vlastní sporné věci i vojáky nepřítelovy. Obecná umdlévání hrdinnosti, ba i prosté vůle byla obvyklými zjevy, a to jednak pro nezpůsobilost vůdců, jednak pro ochabování davu, který je nakloněn následovati spíše toho, kdo lichotí jeho zděděným pudům, než kazatele, žádající na něm, aby trpěl pro ideál, jenž je nad jejich dosah. Nemyslím, že bychom se tomu měli diviti.

Tytéž zákony způsobují, že padá kámen a vzlétá pták.

Osobní reakce jednotlivce, soustředěného ve svých hlubinách, umožňují mu metodicky uspořádati úsilí vyšší, než jsou snahy třeštícího davu, který nedovede sjednotiti obecný sběh souhlasu, leda za vzájemných ústupků slabosti, při níž se tříští pružná pera inteligence i vůle. Nechť je sebe cennější pro nezbytnou kontrolu, přece zástup neučiní objevů Koperníkových, Galileiových, Newtonových, Pasteurových. Ať rády či nerady, Athény chtěly jít za Demosthenem. V den nadšení mohl se dav na Pnyxu pustit do nebezpečné hry. Ale bylo otázkou náhody očekávat od příslovečné lehkomyslnosti lidu athénského souvislosti hledisek a trvalých rozhodnutí. Je něco jiného mluvit o svobodě, o samostatnosti, ba i o vlasti, nebo uskutečniti vnitřni ukázněnost, častokráte drsnou, k níž velí nezištná služba vznešeným zájmům, jež lze snáze vyhlašovati než uskutečňovati v životě.

Není potřebí zabíhat až do Athén, abychom zachytili životně protiklad dvou stavů lidské činnosti. Od rozechvělého zvuku solva k tuhým pracím ukázněné činnosti je ještě hodně daleko. Kolik krásných vznětů zaniklo po cestě! Pod tvrdým zákonodárstvím římským Řecko, vypleněné, vyssáté, zpustošené, musilo snášet soustavné vykořisťování od bezuzdné soldatesky, než došlo k zbožnému pustošení křesťanů. Zničení athénského idealismu bylo definitivně skončeno. ....

KLÍMA, JOSEF - SPOLEČNOST A KULTURA STAROVĚKÉ MEZOPOTÁMIE

KLÍMA, JOSEF

SPOLEČNOST A KULTURA STAROVĚKÉ MEZOPOTÁMIE

Nakladatelství Českoslovennské akademie věd, Praha, 1963
edícia Nové obzory vědy (10)
2. doplnené a opravené vydanie, 7.000 výtlačkov
obálka Josef Prchal

história, dejiny, archeológia,
244 s., 55 čb obr., 16 príloh, čeština
hmotnosť: 327 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

4,00 € PREDANÉ

*H-TV-2*

Na podkladě především klínopisných pramenů sumersko-akkadských,archeologického bádání, všestranné literatury, sleduje autor v hlavních rysech vývoj hospodářskospolečenských vztahů a kulturních projevů ve starověké Mezopotámii, svérázné představitelce nejstarší civilizace v povodí Eufratu a Tigridu. Jde o oblast, do níž je lokalizováno mnoho bájí a pověstí (biblický ráj, báje o potopě, legenda o stavbě babylónské věže aj.). Toto území je zvláštním středem pozornosti v celém vývoji lidstva, neboť zde záhy vznikla nejen zemědělská, ale i městská civilizace a bylo zde také vynalezeno písmo.

Od zeměpisných údajů přechází autor k vylíčení osidlování země a uspořádání ústrojí politické moci od vesnické občiny přes městské státy až k despotické vládní formě babylónské a asyrské. Rozebírá třídní vztahy společnosti i její nadstavbu. Část výkladu věnuje nejstaršímu staroorientálnímu zákonodárnému dílu Chammurabiho a mezopotamské vzdělanosti. Nakonec podává souborný přehled sumerské i akkadské literární tvorby. Celek tvoří plastický obraz života obyvatelstva starověké Mezopotámie, který je cenným obohacením dějin Předního východu vůbec.

HARRER, HEINRICH - SEDM LET V TIBETU

HARRER, HEINRICH

SEDM LET V TIBETU
Můj život na dvoře dalajlámy

Olympia, Praha, 1970
edícia Výpravy odvážných cestovatelů
preklad Arnošt Černík
fotografie Heinrich Harrer
obálka Z. Ziegler
1. vydanie, 15.000 výtlačkov

cestopis, Ázia
380 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 585 g

tvrdá väzba s prebalom

PREDANÉ

5,90 € stav: prebal narušený, knižný blok vo veľmi dobrom stave *H-2-6*
3,90 € stav: dobrý, bez prebalu *h-2-6* 

Od dob křesťanských misionářů, kteří se první začali zajímat o tajemný horský stát v klínu Himálaje, usilovali mnozí slavní cestovatelé proniknout na jeho území. Jen několika vyvoleným se to podařilo. Čelné místo mezi nimi zaujímá především Čech Oldřich z Pordenone, jehož cestopis patřil k nejčtenějším knihám své doby. V předválečných letech se o průzkum Tibetu zasloužil zejména Sven Hedin, ledacos jsme se také dozvěděli od neúspěšných britských výprav na Mount Everest a z několika málo přírodovědeckých expedic. Když vyšla kniha Heinricha Harrera Sedm let v Tibetu, vzbudila proto pravou senzaci. Podává totiž nejzasvěcenější a nej úplnější obraz země. Během několika let dosáhla celkového nákladu přes dva milióny výtisků.

Heinrich Harrer prožil svá léta v Tibetu šťastnou náhodou. Cestou z horolezecké expedice k Nangá Parbatu byl při vypuknutí druhé světové války internován v britském táboře, odkud se mu spolu s Petrem Aufschnaiterem podařilo uprchnout do Tibetu. Dlouhé měsíce putuje o hladu ledovými pustinami, až se po mnoha dobrodružstvích dostane v převlečení do Lhasy, kde se stává učitelem a přítelem mladého dalajlámy.

Rakušan Harrer začal životní dráhu jako úspěšný sportovec. V roce 1937 dobývá titulu akademického mistra světa ve sjezdu na lyžích, jako první vystupuje severní stěnou na Eiger, stává se přeborníkem své země v golfu. Avšak záhy se věnuje pouze cestování. Kromě asijských velehor navštěvuje Novou Guineu (překlad knihy Přicházím z doby kamenné vydala Olympia 1967), Jižní i Severní Ameriku. V roce 1965 je jmenován řádným profesorem geografie ve Štýrském Hradci, kde také zřídil vlastní muzeum bohatých sbírek z cest.

STÁTNÍ VĚŠTEC

Tak jako obyvatelstvo při svých starostech všedního života vyhledává radu a pomoc u proroků a lamů, tak se i vláda před velkým rozhodnutím ptá státní věštírny. Prosil jsem svého přítele Wangdulu, aby mě jednou vzal s sebou na oficiální dotaz. A tak jsme časného rána vyjeli na koních do kláštera Näčhung. Úřad státního věštce vykonával tehdy devatenáctiletý mnich. Pocházel z prostých poměrů, při všech zkouškách však vzbudil pozornost svými mediálními schopnostmi. I když neměl ještě takovou rutinu jako jeho předchůdce, který spolupůsobil při vyhledání dalajlámy, očekávalo se od něho mnoho. Často jsem si lámal hlavu, zda se dokáže pohroužit před tolika lidmi v tak krátké době do hlubokého transu proto, že má neslýchanou koncentrační schopnost, nebo zda používá drogy či jiných prostředků.

Aby mohl vydat věštbu, musí mnich odpoutat svého ducha od těla a umožnit tak bohu do něho vstoupit a hovořit jeho ústy. V takovém okamžiku se stává prostřednictvím svých mediálních vloh manifestací boha. To je přesvědčení všech Tibeťanů a věřil tomu i Wangdula.

Za podobných úvah jsme překonali osm kilometrů do kláštera Näčhung. Z chrámu vstříc nám zaznívala temná, nepříjemná hudba. Vstoupili jsme. Prostředí bylo strašidelné, ze všech stěn se na nás šklebily děsivé grimasy a lebky. Vzduch naplněný dýmem z kadidla tížil na prsou. Právě přiváděli mladého mnicha ze soukromé kobky do pochmurné chrámové haly. Měl na hrudi okrouhlé kovové zrcadlo. Sluhové věštec zahalili do pestrých hedvábných rouch a vedli ho k jeho křeslu. Potom se všichni od něho vzdálili. Kromě tlumené tísnivé hudby nebylo slyšet nikde ani zvuk. Médium se začalo soustřeďovat. Pozoroval jsem je ostře, neodtrhl jsem z jeho rysů oka. Neunikl mi nejmenší pohyb tváře. Zdálo se, jako by z něj pozvolna vyprchával život. Najednou bylo úplně nehybné, obličej se mu proměnil ve strnulou masku. A náhle — jakoby zasaženo bleskem — se vymrštilo. Prostorem prolétla úleva: bůh do něj vstoupil. Médium se začalo chvět stále silněji, pot se mu perlil na čele. Tu již k němu přistupují sluhové a posazují mu na hlavu ohromnou fantastickou korunu. Je tak těžká, že ji musí držet dva muži, a když ji věštci posadí na temeno, klesne jeho útlá postava pod tíhou tiary ještě hlouběji do podušek křesla. Není divu, že média dlouho nežijí, napadá mě; obrovská tělesná a duševní námaha těchto seancí stravuje síly.

Třes věštcův se stále stupňuje, příliš zatížená hlava se kymácí ze strany na stranu, oči mu vylézají z důlků. Obličej je odulý a pokrytý nezdravým ruměncem, mezi zuby vyrážejí sykavé hlásky. Najednou médium vyskočí, sluhové mu chtějí pomoci, vysmekne se jim a za zvuků hoboje se začne mladý mnich otáčet v podivuhodném extatickém tanci. Jeho steny a skřípání zubů jsou jediné lidské zvuky v chrámu.

Teď začal divoce bušit ohromným prstenem na třpytivý štít na prsou. Chřestění přehlušuje temné víření bubnů. Potom se otáčí na jedné noze, vzpřímí se navzdory váze ohromné koruny, která byla předtím těžká pro dva muže. Sluhové naplní věštcovy dlaně ječným zrním a on je začne házet mezi ustrašený zástup přihlížejících, všechno se sklání. Skoro se strachuji, že budu považován za vetřelce. Mnich je nevypočitatelný . . . Neruším boha? Po chvíli se věštec uklidňuje. Sluhové ho pevně uchopili, předstupuje před něj kabinetní ministr. Položí mu přes tíží skloněnou hlavu hedvábnou stuhu a začne mu klást otázky pečlivě zformulované kabinetem. Obsazení místa guvernéra, vyhledání vysokého .....