STEFFEN, ALBERT - KRISE V ŽIVOTĚ UMĚLCOVĚ

STEFFEN, ALBERT

KRISE V ŽIVOTĚ UMĚLCOVĚ
(Die Krisis im Leben des Künstlers)

F. Topič, Praha, 1928
preklad Milada Topičová
ilustrácia na predsádke Cyril Bouda
1.100 výtlačkov, z nich 200 číslovaných, 1-50 na ručnom papieri Zandersovom, 51-200 na Simi Japane

filozofia, eseje,
78 s., čeština
hmotnosť: 95 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

predané

*kvaja*fil*

Snažil jsem se vylíčiti, kterak zrození sebevědomí vyvolalo v lidské přirozenosti roztržku mezi myšlením a žádostí, rozumem a smyslovostí, mezi pudem tvořivým a pudem hmotným. Poukazoval jsem k tomu, že bylo období ve vývoji lidstva, kdy duševní schopnosti myšlení, cítění a chtění nebyly posud od sebe odděleny, kdy tvořily ještě jednotu, celek, řízený zevně, z kosmu, Bohy. Vnitřní i vnější svět byly ještě nerozděleny, v onom stadiu, které mythos nazývá „Zlatým věkem“. Když Řek rané doby, orfik, který prožíval ještě odlesk této doby, pohlédl na moře, pocítil ve svém nitru sílu, jakási bytost vynořila se obrazně, nazýval ji Poseidonem. Náležela duši lidské i moři, oběma. V takovém poměru žil člověk také ke světlu, vzduchu a vrstvám země. Cítil, že splývá se živly. Byl v nadsmyslném světě postav. Kosmické skutečnosti nevstupovaly do nitra jeho jako myšlenky, nýbrž jako obrazy. Planety viděl (abychom jmenovali zvlášť osvětlující příklad jeho zážitku) jako imaginaci, jako bytosti, Bohy. Nevěděl ničeho o zákonech Koperníkových, ani o čarách Frauenhoferových, viděl však vědění toto v barvách a tvarech, v pohybu a součinnosti postav, jež spatřoval. Slyšel je ve zvucích, pociťoval v chutech. Barva, tón, chuť, které se mu vynořily, pravily mu: Toto jest působení určité planety. Viděl červeň a cítil: Venuše, Země a Merkur stojí k sobě v určitém poměru. Pocítil olovnatou příchuť a cítil: Taková je síla, která vychází ze Saturnu.

Z této jednotnosti duševního života vytvářel člověk své umění. Nemohl jináče, než býti umělcem. Umění bylo mu dáno kosmem. Bylo jeho zrcadlením, jež získávalo duši vlastní život a vybavovalo podivuhodné obrazy.

Mám dva příklady, které vyjímám z Příručky staroorientálské duchovní kultury Alfreda Jeremiase.

Za prvé: Zdi Ekbatan měly, podle Herodota, barvy planet. Zlatou (barva slunce), stříbrnou (měsíce), modrou (Merkuru), bílou (Venuše), červenou (Mars), barvu santalového dřeva (Jupiter), černou (Saturn).

Za druhé: Nejstarší památka kultu, v Bismaji nalezená, je pěti- a sedmistrunový nástroj.

Taková fakta (ve jmenované knize najdeme ještě mnoho takových) dokazují, že je dějepisně oprávněno říci: pravzor člověka jest umělec. Člověk však byl umělcem, jako jím je bobr vytvářející svoji stavbu. Má schopnost, ale nikoli vědomí. Právě tak, jako málo včely vědí, jaká kosmická tajemství jsou ve struktuře buněk, které stavějí, tak málo věděl on, podle jakých zákonu tvořil. Člověk měl všechny zvířecí schopnosti jakožto esencielní vědomost. Spojoval v sobě bytost orla, býka a lva (abychom jmenovali hlavní typy) v jednotné součinnosti. Byli Částmi jeho organismu. Byl zvířecí říší.

ŠAFAŘÍK, JOSEF - CESTOU K POSLEDNÍMU

ŠAFAŘÍK, JOSEF

CESTOU K POSLEDNÍMU

Atlantis, Brno, 1992
obálka Milivoj Husák
1. vydanie
ISBN 80-7108-021-7

náboženstvo, filozofia, eseje,
624 s., čeština
hmotnosť: 775 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky

3,00 €

*bib14*fil

Ve svém šestisetstránkovém eseji, který vznikl jako výsledek mnohaleté soustředěné práce o samotě, podává Josef Šafařík (1907–1992) zamyšlení nad situací člověka, společnosti a kultury v období, jež prohlásilo Boha za mrtvého, ale je stále poznamenáno smrtí člověka na kříži. Šafařík spatřuje smysl této události v tom, že Ježíš, který měl na Golgotě proti sobě veškerou myslitelnou moc, dokázal svým činem proměnit smrt-ortel ve smrt-apel, ve výzvu, jež proti neustále rostoucí moci prosazuje svobodně jednající osobnost. Ve světě posedlém mocí zní Šafaříkův hlas varovně, ale také pevně.

Co v přírodě se děje s nutností zákona, v mentalitě lidské probíhá jako nutkání, posedlost. Křesťan, mentální odsouzenec k smrti - oběť i moc zároveň - pokud může říkat: „Mám Boha,“ nemá ho doopravdy a zúplna; teprve když se zcela zřekne sebe, bytosti, a patří beze zbytku Bohu a může říkat: Já nežiji, to Bůh žije ve mně, zakouší Boha v plnosti. Jenže to je stará známá šalba pokušitele: zřekneš-li se být, cokoli tě může v moci mít. Jako sebeoběť, jako prázdný futrál posedlý mocichtivostí, dokážeš vpustit v sebe cokoli k bohorovné moci. Mocenský ekvivalent oběti, tj. vůle k moci kvůli moci, posedlost mocí, která už nemůže říkat: Mám moc, aby to či ono bylo, ale jen: Moc má mě, aby ona větší ještě mocí byla, lhostejno, čím je futrál pomalován a popsán. To je genealogie a mentální technologie apokalypsy - specifika mentálního odsouzence k smrti, jehož existence obíhá pevně uzavřený mentální okruh relace oběti a moci. Ten okruh nemá sám v sobě východiska, proto Heidegger soudí, že technik není schopen pochopit human condition v technickém věku, není ani s to si uvědomit apokalyptickou perspektivu jeho, natož pomoci člověku z ní. Patočka s odvoláním na prominentní fysiky dovozuje, že přesto - a souhlasně s Heideggerem - musí se hledat východisko v technice samé, v porozumění samé „podstatě techniky“ jako nutného opaku techniky, jak se nám jeví. Ovšem pouhé uvědomění, že my nemáme techniku, ale technika má nás, samo nic nevyřeší, naopak všecky možnosti a triumfální úspěchy vědy a techniky v relaci oběti a moci ještě víc zafixuje. Patočkova „ryzí oběť“ fysiků je scestný pojem. Není „ryzí oběti“, jako není „ryzí moci“. Zdálo by se, že za šťastnější konec chopil věc Teilhard de Chardin, když odmítl představu, že cesta k Bohu vyžaduje od člověka sebe obětovat, a postavil se za myšlenku, že naopak je třeba člověku „projít hmotou“ a „sebe Bohu realisovat, být sám sebou jak jen možno“, ale na nesmiřitelném antagonismu bytostného a mocenského ztroskotal. A přece již Golgota katarsní inversí šibenice v kříž, smrti zcizené ve smrt sobě přivlastněnou, svěrací vražedný kruh oběti a moci zlomila.

Stojí za povšimnutí, že od počátku novověku, tedy od úsvitu novodobé vědy a techniky, vyvstává v evropské kultuře znova a znova myšlenka „návratu“. Předtucha, že vědeckotechnická civilisace představuje jakési definitivum apokalyptické perspektivy lidstva, ze které už není úniku „vpřed“ - do zásvětí (vymizelého) eschatologické budoucnosti, ale jen „vzad“ - do znovuoživené minulosti? Renesance, reformace, Rousseau, romantismus... a nejnověji Husserl, Heidegger a u nás jejich žák Patočka jasně už vysloveným „návratem do stavu předvědeckého“.

Husserl vidí počátek krise v druhé polovině 19. století, kdy „světový názor moderního člověka určovaly výhradně positivní vědy a jimi vyvolaná oslepující prosperita...Vědy o pouhých faktech vytvářejí lidi vidoucí jen fakty. V našich životních úzkostech... nemá nám tato věda co říci. Zásadně vylučuje právě ty otázky, které jsou za našich neblahých časů nejpalčivějšími otázkami pro člověka vydaného nejosudovějším obratům: vylučuje otázky o smyslu nebo nesmyslnosti celé lidské existence... Co dovede věda říci o rozumu a nerozumu, co dovede říci o nás lidech?... Badatel pečlivě vyloučil veškerá hodnotící hlediska kulturního tvoření... Je to krise, která nenapadá odborně vědeckou stránku theoretických a praktických úspěchů, přesto však od základů otřásá celým smyslem jejich pravdy... Ocitáme se v krajním nebezpečí, že utoneme v záplavě skepse a vydáme z rukou svou vlastní pravdu...“ O pseudoidentifikaci číslem říká Husserl, že se vědci „lehce nechali svést k tomu, aby v těchto vzorcích a v jejich smyslu spatřovali pravé bytí přírody samé... Operuje se s písmeny, se spojovacími a vztažnými znaménky (+, x, = atd.) podle pravidel hry a v podstatě opravdu nejinak než při hře v karty

.................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Suď o tom, co kdo suď.

SKALSKÝ, VLADIMÍR - KĽÚČOVÉ SLOVÁ: PRAHA, SLOVENSKO, LITERATÚRA

SKALSKÝ, VLADIMÍR

KĽÚČOVÉ SLOVÁ: PRAHA, SLOVENSKO, LITERATÚRA
Eseje ilustrované umeleckými fotografiami Petra Župníka

Slovenský literárny klub v ČR, Praha, 2004
fotografie Peter Župník
obálka Milada Čerepušťáková
1. vydanie
ISBN 80-903581-0-1

publicistika, eseje
136 s., slovenčina
hmotnosť: 182 g

mäkká väzba
stav: dobrý

3,20 €

*zukol*  in **S7Z**

PETER ŽUPNÍK - Narodil sa roku 1961 v Levoči ako syn Ukrajinca a Češky. Vyštudoval umeleckú fotografiu na FAMU v Prahe, je považovaný za člena takzvanej Slovenskej novej vlny či Generácie 60. Pôsobí ako fotograf na voľnej nohe, od prvej polovice deväťdesiatych rokov žije v Paríži. Jeho fotografie sú v zbierkach galérií v Paríži, Lausanne, Austine, Bostone, Bratislave, Prahe, Brne či Spišskej Novej Vsi, vrátane Centre Georges Pompidou, European House of Photography alebo Slovenskej národnej galérie. Vystavoval samostatne i na kolektívnych výstavách okrem Česka, Slovenska a Francúzska tiež v Poľsku, Holandsku, Švajčiarsku, Nemecku, USA a Japonsku - celkovo ide o asi päťdesiatku výstav. Jeho tvorba je zachytená tiež knižne, ďalšie tituly fotografiami ilustroval.

VLADIMÍR SKALSKÝ - Narodil sa roku 1 972 v Prešove, vyštudoval teoretickú fyziku na Matematicko-fyzikálnej fakulte Univerzity Karlovej. Od roku 1990 žije v Prahe. Od roku 1992 pôsobí v oblasti česko-slovenských vzťahov ako novinár, organizátor a manažér. V súčasnosti je štatutárnym podpredsedom Slovensko-českého klubu a Slovenského literárneho klubu v ČR, členom Rady vlády ČR pre národnostné menšiny a zastáva ďalšie verejné funkcie. Je šéfredaktorom internetového denníka Český a slovenský svet, zástupcom šéfredaktorky časopisu Slovenské dotyky a výkonným podpredsedom redakčného kruhu literárneho štvrťročníka Zrkadlenie-Zrcadlení. Je autorom, spoluautorom či editorom desiatky kníh, vrátane svojho básnického debutu K tichu (2000). Koordinuje viaceré medzinárodné kultúrne a vzdelávacie projekty.

Wolfgang Kempelen

BRATISLAVSKÝ FAUST

Ku géniu loci Bratislavy patrí rovnako ako hoci Schöne Náci, sympatický obecný pomätenec, okúzľujúci po vojne na ulici svojím správaním a staromódnym oblečením. Lenže Wolfgang Kempelen nebol pomätenec, ani bežný človek. Bol to skôr bratislavský Faust, ak mám nájsť prirovnanie blízke Pražanom. Pritom v encyklopédiách sa väčšinou píše suchá charakteristika: polytechnik, vynálezca. On však bol čímsi viac - hľadačom, iluzionistom i obeťou ilúzií, osobnosťou fascinujúcou Európu i fascinovanou svojimi víziami...

Po prvý raz som sa s ním - trochu nepriamo - stretol už ako dieťa, vlastniace vtedy moderný počítač Sinclair ZX Spectrum. Mal som aj preň určený šachový program anglickej proveniencie a nevalnej kvality „The Turk“. Na úvodnej strane tejto počítačovej hry bol podivný umelý Turek, hrajúci šach. Vôbec som vtedy nevedel, že autorom tohto svetoznámeho automatu bol Wolfgang Kempelen. Mal som na tom drevnom počítači aj hlasový simulátor. A rovnako ako v prípade šachového automatu som nevedel, že prvý, kto sa o podobný simulátor s istými úspechmi pokúšal, bol ten istý Bratislavčan.

So súčasným hlavným mestom Slovenska, v ktorom však kedysi neprevažoval slovenský živel, sú tak či onak spojené i mená mnohých ďalších osobností svetovej vedy: Regiomontanus, Paracelsus, Segner, Bel, Edison, Nobel, Einstein... Bratislavčan Filip Lenard získal v roku 1905 Nobelovu cenu. Wolfgang Kempelen sa však všetkým porovnaniam vymyká.

Narodil sa 23. januára 1734 v Bratislave, kde prežil takmer celý život. Jeho otec Engelbert Kempelen bol vysokým colným úradníkom, cisár Karol III. ho dokonca povýšil do šľachtického stavu. Wolfgang Kempelen študoval filozofiu a právo v Győri a vo Viedni. Ovládal osem jazykov, okrem rodnej nemčiny a úradnej latinčiny tiež všetky hlavné svetové jazyky, maďarčinu a slovenčinu. Tieto i ďalšie osobnostné kvality ho predurčili, aby zastával významné funkcie. Už krátko po skončení štúdií sa stal tajomníkom uhorskej dvorskej komory a ako tridsaťročného ho Mária Terézia menovala riaditeľom soľných baní v celom Uhorsku. Dozeral však napríklad aj na kolonizáciu Banátu, kde viedol boj proti zbojníckym bandám, a v Temešvári. Riadil tiež presťahovanie univerzity z Trnavy do Budína. Ako riaditeľ soľných baní zmodernizoval banské zariadenie a zaslúžil sa o vytvorenie lepších podmienok pre baníkov, čím sa zvýšila produktivita baní. V osemdesiatych rokoch konal dozor nad rekonštrukciou budínskeho hradu i nad stavbou mestského divadla.

Kempelen sa vyznamenal aj ako priekopník nových myšlienok: počas pobytu v Banáte tu zaviedol pestovanie ľanu a postavil manufaktúru na súkno. Pre bratislavský hrad skonštruoval čerpadlo, ktoré ťahalo vodu z Dunaja, vo viedenskom Schönbrunne postavil vodomet, v Bratislave vybudoval pontónový most a na Žitnom ostrove zavlažovacie zariadenie.

Písal dokonca aj verše a drámy, hoci v týchto oblastiach sa príliš nepresadil. Zaznamenal vari jediný úspech hodný zaznamenania, a to keď jeho melodrámu Perseus a Andromeda hrali v roku 1781 v Národnom divadle vo Viedni. Bol i uznávaným maliarom a rytcom.

Najväčšiu slávu však priniesli Kempelenovi dva tajomné mechanizmy - šachový a hovoriaci automat. Boli to výsledky jeho túžby, ktorú sám akoby zhrnul vo vete: „Možno sa napokon na konci tohto, na objavy tak bohatého stroročia objaví majstrovská ruka, ktorá taký vynález, ktorý sa doteraz pokladal za nemožný, zakrátko realizuje do úplnej dokonalosti.“ Keď bol v roku 1769 svedkom Pelletierových „matematických predstavení“, založených prevažne na magnetizme, vyhlásil na mieste, že zhotoví omnoho dokonalejší automat. A skutočne, o šesť mesiacov neskôr predstavil svojho hráča šachu. Za akýmsi písacím strojom, plným prevodových mechanizmov, sedela figurína Turka, hrajúca šach. A to tak dobre, že porážala aj zdatných hráčov. Predviedol ho pred viedenským dvorom i pred ruskou delegáciou na čele s veľkokniežaťom Pavlom. Kempelen s automatom absolvoval aj turné po Nemecku, Francúzsku a Anglicku. Pred začatím hry vždy otvoril stroj, aby ukázal, že sú v ňom iba mechanizmy, uvádzajúce do pohybu figurínu Turka. Pri hre dokázal Turek prstami chytiť šachovú figúrku a preložiť ju na patričné miesto. Turek aj pokyvoval hlavou pri garde, šachu, či záporne pri chybnom ťahu súpera. Zhruba po každom dvanástom ťahu bolo treba stroj znovu natiahnuť. Na začiatku deväťdesiatych rokov kúpil automat od Kempelena pruský kráľ Fridrich II. Hral na ňom aj cisár Napoleon. Napokon sa dostal do rúk princa Eugena Beaurnaisa, ktorý oň však údajne stratil záujem, keď sa dozvedel „tajomstvo“ automatu. To s pravdepodobnosťou blízkou istote spočívalo v tom, že v ňom sedel živý šachista, možno skrytý za systémom zrkadiel. V každom prípade bola obdivuhodná mechanická stránka šachistu, kombinujúca zrejme pružinový pohon s riadením ukrytého hráča.

V prípade šachového automatu bol teda Kempelen, hnaný túžbou prísť s obrovským objavom a nútený do toho i vlastným prísľubom, iluzionistom. 

BRIKCIUS, EUGEN - VYLOŽENÍ UMĚLCI ANEB KUNSTHISTORICKÉ POHÁDKY

BRIKCIUS, EUGEN

VYLOŽENÍ UMĚLCI ANEB KUNSTHISTORICKÉ POHÁDKY

Inverze, Praha, 1991
obálka Vladimír Nárožník
predslov Ivan Dubský
doslov Pavel Šrut
5.000 výtlačkov
ISBN 80-900632-4-1

próza krátka, eseje, umenie,
136 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 207 g

mäkká väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

0,90 €

*H-6-4*

Devět esejů o osmi výtvarných umělcích čs. nonkonformního umění (Nepraš, Slavík, Sekal, Benýšek, Jilemnická, Ráčková, Němec, Kouba). Prvním z devíti textů je esej o čs. akčním umění, ve kterém tento klasik happeningu skládá hlubokou poklonu fotbalistovi Antonínu Panenkovi jako umělci. Součástí knihy je řada reprodukcí děl pojednávaných umělců.

ROLLAND, ROMAIN - EMPEDOKLES Z AKRAGANTU

ROLLAND, ROMAIN

EMPEDOKLES Z AKRAGANTU
(Empédocle d’ Agrigente et l’ âge de la haine)

Supraphon, Praha, 1986
edícia Lyra Pragensis (77)
preklad Zuzana Barochová, Jaroslav Pokorný
ilustrácie Josef Kábrt
1. vydanie, 9.000 výtlačkov

eseje, miniknihy, literatúra francúzska
128 s., čeština
hmotnosť 46 g

tvrdá väzba v koži, kolibríkový formát
stav: veľmi dobrý

4,50 € predané

*H-2-8*

Esej o řeckém filosofovi. Doplněno úryvky z Životopisu od Diogena Laertia a Zlomky, které obsahují úryvky básní O podstatě světa a Očistná píseň.

LESSING, GOTTHOLD EPHRAIM - HAMBURSKÁ DRAMATURGIE

LESSING, GOTTHOLD EPHRAIM

HAMBURSKÁ DRAMATURGIE
výbor

Československý spisovatel, Praha, 1951
edícia Kritická knihovna (7)
výber, preklad, úvod - Josef Pospíšil
obálka Josef Paukert
1. vydanie, 4.400 výtlačkov
30109-447

divadlo, eseje,
272 s., čeština
hmotnosť: 356 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

1,90 €

*bibb* in **O2**

Brzy uplyne dvě stě let od doby, kdy Lessing psal články své „Hamburské dramaturgie”. Obnovujeme-li dnes její vydání, činíme tak proto, že mnohé Lessingovy estetické názory dosud nepozbyly své platnosti a že požadavky, které tento velký kritik kladl na divadelní umění své doby, jsou blízké úsilí naší současné estetiky.

Lessing žije v době rozkladu feudálních zřízení, kdy mladá německá buržoasie se hlásí o svá práva hospodářská i politická. V umění se stává Lessing jejím prvním mluvčím. Jako dramatik je svou Minnou von Bamhelm a zvláště Miss Sarou Sampsonovou zakladatelem německého měšťanského dramatu. Jako estetik ostře vystupuje proti vyumělkovaným kriteriím feudálního umění, representovaného francouzským klasicismem. Nové Lessingovy estetické požadavky mají přímo revoluční význam. Proti Corneillovi, Racinovi a Voltairovi vyzdvihuje Lessing Shakespeara, v němž vidí vzor dramatika pravdivých lidských vztahů. Ironisuje neživotnost dramatických postav, sloužících jen dramatické zápletce autorově, a žádá vykreslení pravdivého lidského charakteru, který musí být podkladem každého slova a jednání na jevišti. Nikoli okázalé tituly, nýbrž lidské srdce má promlouvat k divákovi, který nalézá v divadle odpovědi na otázky života. Lessing se neomezuje pouze na text dramatu. Klade nové požadavky i na ostatní složky divadelního umění: na herectví, z něhož vylučuje deklamaci ve prospěch přirozeného projevu, na hudbu, která nemá překvapovat neodůvodněnými afekty, nýbrž být doprovodem a posilou dojmu divákova.

Z toho je zřejmé, proč se vracíme dnes k závažnému dílu G. E. Lessinga, bojovníka za pravdivost dramatického uměni.

ARISTOTELES O TRAGEDII

Osmatřicátého večera (v úterý dne 7. července) byla provedena Merope páně Voltairova.

Voltaire vytvořil tuto truchlohru z podnětu Maffeiho Meropy, prý roku 1737 a prý v Cirey u své Uranie, markýzy du Chatelet. Neboť již v lednu 1738 ležel rukopis v Paříži u pátera Brumoye, který se jako jesuita a jako autor díla „Théatre des Grecs“ nejlépe hodil k tomu, aby rozšířil nej lepší předběžné posudky o hře a aby podle nich naladil očekávání hlavního města. Brumoy ji ukázal spisovatelovým přátelům a jistě ji poslal i starému otci Tourneminovi; ten, velmi polichocen, že se ho jeho milý syn Voltaire táže o radu ve věci truchlohry, jíž právě mnoho nerozuměl, napsal psaníčko plné chvály, které pak bylo otiskováno na začátku díla pro poučení a pro výstrahu všem nepovolaným uměleckým kritikům. Merope se v něm prohlašuje za jednu z nejdokonalejších truchloher, za pravý vzor; nyní můžeme být docela spokojeni, že se Euripidův kus téhož obsahu ztratil; nebo lépe řečeno, tento kus už není ztracen, Voltaire nám jej napsal znovu.

Jakkoli s tím musil být pan Voltaire spokojen, přece jen, jak se zdá, se nechtěl ukvapit s provedením, k němuž došlo teprve roku 1743. Jeho diplomatické otálení mu přineslo všechny plody, které od něho mohl očekávat. Merope se setkala s nejneobyčejnějším úspěchem a parter prokázal básníkovi čest, jež do té doby neměla příkladu. Obecenstvo se sice již odedávna chovalo výtečně i k starému Corneillovi; jeho křeslo v divadle zůstávalo vždy prázdné, i když byl sebevětší nával, a když přišel, všechno povstalo — pocta, která ve Francii přísluší jen princům z krve královské.

Corneille byl v divadle vážen jako ve svém domě; a objeví-li se pán domu, co se sluší více, než aby mu hosté dali najevo svou zdvořilost? Voltaira však potkalo ještě něco jiného: parter dychtil spatřit tvář muže, kterého tolik obdivoval; sotva tedy představeni skončilo, žádal si ho spatřit a volal a křičel a hlučel, až Voltaire musil vystoupit a dát se okukovat a dát si tleskat. Nevím, co z obojího by mě tu bylo zarazilo více, zda dětinská zvědavost obecenstva nebo básníkova marnivá ochota. Jakpak si lidé myslí, že básník vypadá? Jinak než ostatní lidé? A jak slabý musí být dojem, kterým zapůsobilo dílo, nežádá-li si obecenstvo v tom okamžiku nic jiného, než postavit proti dílu osobu mistrovu! Myslím, že skutečné umělecké dílo nás naplní samo do té míry, že zapomene na jeho původce, že na ně nepohlížíme jako na výtvor jedné jediné bytosti, nýbrž jako na výtvor všeobecné přirozenosti. Young říká o slunci, že by bylo hříchem pohanů, kdyby jej nevzývali. Je-li v této nadsázce nějaký smysl, je takový: lesk a nádhera slunce jsou tak veliké, tak oslňující, že musíme odpustit prostšímu člověku, je-li pro něho přirozené, že si nedovedl představit větší nádheru, větší lesk, jestliže se tedy ztrácel v obdivu slunce tak, že ani nepomyslil na jeho stvořitele. Mám za to, že pravá příčina, proč máme tak málo spolehlivých zpráv o Homérově osobě a o jeho životě, tkví ve výtečnosti jeho básní. Stojíme plni úžasu nad širokou šumíci řekou, aniž myslíme na její pramen v horách. Nechceme to vědět, přijdeme si na své i tehdy, když zapomeneme, že Homér, smyrenský učitel, Homér, slepý žebrák, je týž Homér, který nás tak nadchl

PAPINI, GIOVANNI - ESSAYE O UMENÍ

PAPINI, GIOVANNI

ESSAYE O UMENÍ

Elán, Bratislava, 1943
preklad Milan Pišút, Leone Pacini, Blahoslav Hečko, Mikuláš Šprinc, Jozef Telgársky, Kamil Mečiar, Ján Smrek
úvod Leone Pacini
edícia Komorná knižnica (6)
prebal Giovanni Costetti
1.500 výtlačkov

próza krátka, eseje,
96 s., slovenčina
hmotnosť: 126 g

mäkká väzba
stav: dobrý, číslované vydanie 1308/1500

NEPREDAJNÉ

*H-7-1*

ČAPEK, KAREL - MĚL JSEM PSA A KOČKU

ČAPEK, KAREL

MĚL JSEM PSA A KOČKU

Melantrich, Praha, 1996
edícia Česká próza
obálka Pavel Hrach
2. vydanie
ISBN 80-7023-228-5

fejtóny, eseje, próza krátka,
136 s., čeština
hmotnosť: 122 g

mäkká väzba s prebalom
stav: dobrý

2,00 € PREDANÉ

*zimpa* in **O1**

Historky o psech a kočkách patří do tvorby Karla Čapka stejně neodmyslitelně jako příběhy zahradnické, filmařské, divadelní. Tvoří v díle velkého humanisty jakýsi odpočinkový protějšek všem civilizačním můrám z Továrny na Absolutno, Krakatitu či Války s mloky - a z jiného úhlu pohledu doplňují v dobrém slova smyslu moralistní práce publicistické (Sloupkový ambit, Marsyas), beletristické (Hordubal, Obyčejný život, První parta) či dramatické (Matka, Bílá nemoc). Půvabná, vtipná i jímavá, a především hluboce lidská knížka Měl jsem psa a kočku vyšla poprvé v neúplné podobě po Čapkově smrti v roce 1939, tento kompletní soubor vydal před více než třiceti lety Československý spisovatel. Důvod, proč se Melantrich vrací k tomuto zdánlivě okrajovému, ale v podstatě velmi typickému dílku Karla Čapka, je prostý: Čapkovy postřehy ze života zvířat a lidí nejen nestárnou, ale v dnešní uspěchané době znamenají oázu klidu, míru, lásky a obyčejného štěstí. A to jistě není málo.

Potom přišel ke mně jeden pán, chovatel cenou poctěného zvířete z dynastie hrubosrstých foxteriérů, jménem Bube von Plessberg, zapsaný pod č. 193 E. D. F. St. B. 12233, M. F. T. 371 /II (totiž ten pejsek, ne ten pán), a zeptal se mne přísně, mám-li rodokmen. Přiznal jsem se, že ne, že můj dědeček byl sedlák; přes tento nedostatek rodokmenu uznal Irisku za vhodnou partii pro svého svěřence, chvále její světla, slechy, masku, běhy a jiné stránky její povahy. Nazítří přivedl urozeného ženicha a představil jej mé fence. Iris počala nadšeně lítat jako šíp, pokud si lze představit šíp chlupatý, kličkující a točící se do kolečka; bylo to vyzvání: Pojď, dvoř se mi, chytej, hoň; pojď, budeme si hrát na zelené louce; poletíme nekonečným prostorem, až se nám budou uši třepat; ach, jak jsi krásný, můj princi! Načež on (totiž ten pán, nikoliv ten pes) zabručel, že to nejde, že by se mu Bubik udýchal; pak sevřel vzpouzející se fenku mezi koleny a přitáhl k ní mladého manžela za obojek. Myslím, že Iris byla dotčena ve svých nej jemnějších citech, ale je to loajální pejsek; chovala se vzorně. Vidíš, to jsou takzvaná manželská pouta: mít hlavu sevřenu mezi koleny.

Pak začala ztrácet humor a chlupy; byla zahloubaná do sebe a chvílemi jí bylo špatně; olezlá, s těžkými boky a hřbetem kostnatým — To vypadám, člověče! Že jsem o tři roky starší? Ach, kde je mé mládí! všecko je v tahu... i ten bílý, kudrnatý hoch s uchem černým jako uhel... Nato zoufale vzdychla a šla se nažrat. Jednoho dne zalezla do své boudy — je to místo hanby; zalézá do ní, jen když je bita a myslí si, že se jí stala křivda; tedy zalezla do boudy a nevynořila se z ní, ani když jsme nej sladšími hlasy volali kočku. Po několika hodinách přišly domácí ženské a zvěstovaly záříce — ženské při takových okolnostech vždycky září — že máme štěňátka. Odhad jejich počtu kolísal mezi dvěma a čtrnácti, neboť Iris k nim nikoho nepustila; bylo jen vidět, že se tam hemží nějaké černé a bílé skvrny. Po dvou dnech se ukázalo, že jsou čtyři.

KONRÁD, KAREL - FANFÁRY A HRANY

KONRÁD, KAREL

FANFÁRY A HRANY

Melantrich, Praha, 1949
graficky upravil J. Bursík
1.vydanie, 5.000 výtlačkov

beletria, próza krátka, eseje, dedikácia autora, podpis autora,
126 s., čeština
hmotnosť: 161 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý, na patitule venovanie autora s podpisom a s vročením 23.VII.1949

NEPREDAJNÉ

*H-6-5*

Spisovatel Karel Konrád, jeden z nejhouževnatějších bojovníků za nový sociální řád, shrnul v této knížce zdravice našim význačným jubilantům a zemřelým spolubojovníkům i hrdinům, kteří se stali obětí šestiletého běsnění nacismu v našich zemích. Úvodní fanfárou vítá příchod Rudé armády v slavných květnových dnech pětačtyřicátého roku, další črtou se loučí s válečnou anekdotou, spolubojovnicí proti německé tyranii, pietně vzpomíná lidických mučedníků, varovně vyzdvihuje neblahou památku 15. března 1939 a jako prvnímu velkému muži tiskne pravici národnímu umělci Josefu Horovi. S. K. Neumann, V. Vydra, F. Šrámek, ministr V. Kopecký, Ivan Olbracht, primátor V. Vacek, spisovatelka M. Majerová, komponista Jaroslav Ježek, kritik B. Václavek, Ivan Sekanina, Jiří Wolker, J. Kratochvil, Julius Fučík, a mnoho a mnoho jiných defiluje před čtenářovými zraky, vyvoláváni Konrádovými jiskřivými a láskyplnými zdravicemi, životnými, plnými optimismu, prostými veškeré plačtivé sentimentality i tehdy, sklání-li se autor nikoliv nad živými obličeji, nýbrž pouze nad chladnou posmrtnou maskou svého oslavence. V pastelové galerii těchto Konrádových přátel a spolubojovníků jsou muži a ženy mnoha různých povolání, dělníci, inženýři, novináři, spisovatelé, herečky, politikové — ale jeden výrazný společný znak mají všichni: všichni ze všech svých sil a s plným zápalem svých čistých srdcí obětovali životy nejsvětějšímu poslání, jaké kdy mohlo být člověku vytyčeno. Boji za sociální spravedlnost lidstva.

MALÉ ZASTAVENÍ K 65. NAROZENINÁM NÁRODNÍHO UMĚLCE IVANA OLBRACHTA

Ivan Olbracht byl nadmíru zapáleným a velmi nadaným posluchačem filosofické fakulty, kde studoval historii. Ta byla již od dětských let jeho největší vášní; v rodinných památkách je sešit, tenký, ale rozložitý, na němž stojí psáno secesně ozdobnými písmeny: „Dějiny národa českého slovem i obrazem od Kamila Zemana“ (což je, jak známo, rodné jméno Olbrachtovo). Ale poznání čtvrtého občanského stavu, poznání údělu dělnické třídy zlákalo Ivana, aby od práce na historii desertoval: zběhl k praporu těch statečných a velikých bojovníků za práva, spravedlnost a štěstí přítomnosti; za budoucnost lidu.

Dnes, u příležitosti Ivanových pětašedesátých narozenin, může si naše dělnická třída přisvojovat s hrdostí všechny vzácné plody umění soudruha Olbrachta (i když je majetkem celého národa), neboť láska k těžkému osudu pracujícího člověka a vcítění se do jeho zápolení zrodila v Ivanovi, toužícím věnovat se výhradně dějezpytu, básníka a věštce.

Zradil historickou vědu, aby však do ní vstoupil sám, celý—: jako živoucí a vpravdě národní umělec.

Za 25 let (nebo abych mluvil s dějepisnou obřadností: za čtvrt století), co se již znám s Olbrachtem, zažil jsem nemálo historek, často zaostřených jako meč bohatýrů, který se dvakrát zrcadlí, jednou na stropě a po druhé v sklence vína, jak je tomu po zákonu ruských bylin.

V r. 1936—8 bývali jsme v létě ve Štoských kúpelích, obdařených, jako ostatně celé Slovensko, nadbytkem přírodních půvabů. Olbracht měl velmi rád Slováky, vždycky věřil ve velké nadání slovenského lidu.

Napadá mně, při vzpomínce na Štos, připomínka pro literární historiky: všimněte si, že všichni vášniví rybáři v české literatuře se vyznačují prazvláštní duševní a charakterovou čistotou, viz: Jiří Mahen, S. K. Neumann, Ivan Olbracht.

Ve Štosu bylo i několik adeptů krásného písemnictví, kteří přinášeli rané práce svého usilování Olbrachtovi; zvláště jedna spisovatelka, vynikající spíše tělesnými než slohovými vděky; její literární pokusy byly vskutku velmi mlhavých hodnot.

Ivan trpělivě přečetl rukopisy. Stačilo mu malé, jen zcela malé pokynutí, nepatrná neobvyklost autorova pohledu na sujet, na jeho rozvíjení anebo na vnitřní dění, a úplně kvůli tomu zapomněl na všechno podprůměrné předchozí líčení, aby dodával odvahy pisateli-začátečníku. Uplatňoval však vždy jedinou osobní výhradu, kouzelně vykládaje, že není přítel theoretisování, než jedno že může přece jen raditi: „Pište o skutečnostech se vší určitostí. Nepište nikdy — dejme tomu: pták zpíval na stromě. Ale vždy — na příklad —: kos zpíval na hrušni. . .“

Ivane Olbrachte, v tvém díle nezpívá jen kos nebo drozd. Ale všichni zpěvaví ptáci, kteří oblažují svými písněmi českou zemi!