LESSING, GOTTHOLD EPHRAIMHAMBURSKÁ DRAMATURGIE
výbor
Československý spisovatel, Praha, 1951
edícia Kritická knihovna (7)
výber, preklad, úvod - Josef Pospíšil
obálka Josef Paukert
1. vydanie, 4.400 výtlačkov
30109-447
divadlo, eseje,
272 s., čeština
hmotnosť: 356 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý
1,90 €
*bibb* in **O2**
Brzy uplyne dvě stě let od doby, kdy Lessing psal články své „Hamburské dramaturgie”. Obnovujeme-li dnes její vydání, činíme tak proto, že mnohé Lessingovy estetické názory dosud nepozbyly své platnosti a že požadavky, které tento velký kritik kladl na divadelní umění své doby, jsou blízké úsilí naší současné estetiky.
Lessing žije v době rozkladu feudálních zřízení, kdy mladá německá buržoasie se hlásí o svá práva hospodářská i politická. V umění se stává Lessing jejím prvním mluvčím. Jako dramatik je svou Minnou von Bamhelm a zvláště Miss Sarou Sampsonovou zakladatelem německého měšťanského dramatu. Jako estetik ostře vystupuje proti vyumělkovaným kriteriím feudálního umění, representovaného francouzským klasicismem. Nové Lessingovy estetické požadavky mají přímo revoluční význam. Proti Corneillovi, Racinovi a Voltairovi vyzdvihuje Lessing Shakespeara, v němž vidí vzor dramatika pravdivých lidských vztahů. Ironisuje neživotnost dramatických postav, sloužících jen dramatické zápletce autorově, a žádá vykreslení pravdivého lidského charakteru, který musí být podkladem každého slova a jednání na jevišti. Nikoli okázalé tituly, nýbrž lidské srdce má promlouvat k divákovi, který nalézá v divadle odpovědi na otázky života. Lessing se neomezuje pouze na text dramatu. Klade nové požadavky i na ostatní složky divadelního umění: na herectví, z něhož vylučuje deklamaci ve prospěch přirozeného projevu, na hudbu, která nemá překvapovat neodůvodněnými afekty, nýbrž být doprovodem a posilou dojmu divákova.
Z toho je zřejmé, proč se vracíme dnes k závažnému dílu G. E. Lessinga, bojovníka za pravdivost dramatického uměni.
ARISTOTELES O TRAGEDII
Osmatřicátého večera (v úterý dne 7. července) byla provedena Merope páně Voltairova.
Voltaire vytvořil tuto truchlohru z podnětu Maffeiho Meropy, prý roku 1737 a prý v Cirey u své Uranie, markýzy du Chatelet. Neboť již v lednu 1738 ležel rukopis v Paříži u pátera Brumoye, který se jako jesuita a jako autor díla „Théatre des Grecs“ nejlépe hodil k tomu, aby rozšířil nej lepší předběžné posudky o hře a aby podle nich naladil očekávání hlavního města. Brumoy ji ukázal spisovatelovým přátelům a jistě ji poslal i starému otci Tourneminovi; ten, velmi polichocen, že se ho jeho milý syn Voltaire táže o radu ve věci truchlohry, jíž právě mnoho nerozuměl, napsal psaníčko plné chvály, které pak bylo otiskováno na začátku díla pro poučení a pro výstrahu všem nepovolaným uměleckým kritikům. Merope se v něm prohlašuje za jednu z nejdokonalejších truchloher, za pravý vzor; nyní můžeme být docela spokojeni, že se Euripidův kus téhož obsahu ztratil; nebo lépe řečeno, tento kus už není ztracen, Voltaire nám jej napsal znovu.
Jakkoli s tím musil být pan Voltaire spokojen, přece jen, jak se zdá, se nechtěl ukvapit s provedením, k němuž došlo teprve roku 1743. Jeho diplomatické otálení mu přineslo všechny plody, které od něho mohl očekávat. Merope se setkala s nejneobyčejnějším úspěchem a parter prokázal básníkovi čest, jež do té doby neměla příkladu. Obecenstvo se sice již odedávna chovalo výtečně i k starému Corneillovi; jeho křeslo v divadle zůstávalo vždy prázdné, i když byl sebevětší nával, a když přišel, všechno povstalo — pocta, která ve Francii přísluší jen princům z krve královské.
Corneille byl v divadle vážen jako ve svém domě; a objeví-li se pán domu, co se sluší více, než aby mu hosté dali najevo svou zdvořilost? Voltaira však potkalo ještě něco jiného: parter dychtil spatřit tvář muže, kterého tolik obdivoval; sotva tedy představeni skončilo, žádal si ho spatřit a volal a křičel a hlučel, až Voltaire musil vystoupit a dát se okukovat a dát si tleskat. Nevím, co z obojího by mě tu bylo zarazilo více, zda dětinská zvědavost obecenstva nebo básníkova marnivá ochota. Jakpak si lidé myslí, že básník vypadá? Jinak než ostatní lidé? A jak slabý musí být dojem, kterým zapůsobilo dílo, nežádá-li si obecenstvo v tom okamžiku nic jiného, než postavit proti dílu osobu mistrovu! Myslím, že skutečné umělecké dílo nás naplní samo do té míry, že zapomene na jeho původce, že na ně nepohlížíme jako na výtvor jedné jediné bytosti, nýbrž jako na výtvor všeobecné přirozenosti. Young říká o slunci, že by bylo hříchem pohanů, kdyby jej nevzývali. Je-li v této nadsázce nějaký smysl, je takový: lesk a nádhera slunce jsou tak veliké, tak oslňující, že musíme odpustit prostšímu člověku, je-li pro něho přirozené, že si nedovedl představit větší nádheru, větší lesk, jestliže se tedy ztrácel v obdivu slunce tak, že ani nepomyslil na jeho stvořitele. Mám za to, že pravá příčina, proč máme tak málo spolehlivých zpráv o Homérově osobě a o jeho životě, tkví ve výtečnosti jeho básní. Stojíme plni úžasu nad širokou šumíci řekou, aniž myslíme na její pramen v horách. Nechceme to vědět, přijdeme si na své i tehdy, když zapomeneme, že Homér, smyrenský učitel, Homér, slepý žebrák, je týž Homér, který nás tak nadchl
