KALINA, ONDREJ - SOBRANÉ PRÁCE ONDREJA KALINU I.

KALINA, ONDREJ

SOBRANÉ PRÁCE ONDREJA KALINU
Sväzok I.

Kníhtlačiarsky účast. spolok, Turčiansky sv. Martin, 1927
2. vydanie

beletria, próza krátka, poviedky,
192 s., slovenčina
hmotnosť: 251 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, dobová preväzba, na frontispice malý podpis majiteľa

3,50 €

*mipet2*  in **S2P**

MLADOSŤ.

Povesť.

I.

Jedného letného popoludnia sudca Lackovič a jeho sestrenec vybrali sa do blízkych kúpeľov na tanečnú zábavu, sriadenú na počesť všetkých Aničiek. Pálčivosť popoludňajšieho slniečka až žihala a pichala, povetrie bolo dusné. Nad vysokými horami, kam sa since klonilo k západu a kam viedla cesta našich priateľov do kúpeľov, vystupovaly na nebi čierno-sivé mračná. Na ceste zastihla ich búrka, a do kúpeľného mesta došli pozde v noci dokonale premoknutí. Sestrencovi Lackovičovmu drkotaly zuby nočným chladom, a trasúc sa na celom tele, zúbožene chúlil sa do svojho svrchníčka.

Voz zastal pred hostincom. Na hrmot kočiara vyšla predo dvere majiteľka hostinca, vdova Pšeničková, a keď rozoznala vo tme Lackoviča, ktorého čakala, vítala ho srdečne.

„To sú vzácni hostia!“ zvolala. „A veru v tomto počasí neočakávali sme vašej návštevy."

„Keď sme vyšli z domu, bolo pekne", riekol Lackovič. „Boli by sme tu už dávnejšie bývali,

 ale čakali sme na ceste, dúfajúc, že búrka prejde."

„Moji drahí páni!" riekla hostinská súcitne.

„Prosíme vás“,  pokračoval sudca, „ak možno, dajte nám pripraviť ešte teraz teplý kúpeľ, lebo sme premrzli. Tu medzi týmito horami máte opravdivú zimu.”

„Úbohé kuriatka, u nás tak býva po búrke", odvetila Pšeničková.

Keď vstúpili do domu, hostinská vydala potrebné rozkazy. Netrvalo dlho, a slúžka so svetlom v lampáši prišla k ním, úctive ich vyzvúc, aby ju nasledovali do kúpeľa. Viedla ich cez sady chodníkom, vysypaným pieskom. Miestami museli obchádzať kaluže, ktoré nastekaly z dažďovej vody. Slúžka, kráčajúc pred nimi, upozorňovala ich a bedlive svietila na cestu. Za sadmi na úpätí vrchu bol drevený stav s oddielnymi komôrkami pre kúpele. Vo dvoch slúžka rozsvietila, pripravila vodu vo vani, a potom, odoberúc vrchné šatstvo od mužských, zaniesla ho do kuchyne osušiť.

Lackovič, ostanúc samotný, pomyslel si: „Či uvidím ešte dnes večer moje dievča, ktorého zjav tak milo a blažene zasvietil do šera môjho kloniaceho sa veku?“

A sostúpil do vane.

Bol starý mládenec, temä ktorého lesklo sa širokou lysinou, ale srdce mal dosiaľ vrelé. Keď v Chochoľove na púti poznal mladučkú dcéru vdovy Pšeničkovej, srdce jeho zašveholilo jarnou piesňou, a umienil si, že k vôli nej rozlúči sa so stavom staromládeneckým. 

HORVÁTH, JÓZSEF - POSLEDNÉ DEJSTVO

HORVÁTH, JÓZSEF
NEMES, JÁNOS
PINTÉR, ISTVÁN
SZABÓ, LÁSZLÓ

POSLEDNÉ DEJSTVO
(Az utolsó felvonás)

Slovenské vydavateľstvo politickej literatúry, Bratislava, 1960
preklad Mikuláš Langer
obálka Jozef Baláž
edícia Bojujúca kniha
1. vydanie, 8.000 výtlačkov

beletria, román
480 s., slovenčina
hmotnosť: 554 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

0,50 €

*mipet2*  in **S1P**

S radosťou predkladáme slovenským čitateľom našu knihu reportáži. Predovšetkým preto, že aj slovenský ľud bol živým svedkom a účastníkom udalostí opísaných v Poslednom dejstve. Hrôzy apokalyptických dní hitlerizmu a bezohľadnosť horthyovského fašizmu pretrpel práve tak ako maďarský ľud. Posledné dejstvo preto tak živo zapôsobilo na maďarských čitateľov, lebo od začiatku do konca ide o pravdivé reportáže, o skutočnosť podopretú historickými výskumami. Nemohlo to ani byť ináč. Z pamäti čitateľov ešte dlho nebude možné zotrieť spomienky na tieto udalosti.

Ani sa nesmie stať, aby toto obdobie upadlo do zabudnutia. Na vysvetlenie stačí poukázať na dve skutočnosti. Roku 1956 na krátky, prechodný čas vzkriesila sa v Maďarsku minulosť, ,,mŕtvola, ktorú sme roku 1945, po oslobodení, zle pochovali". Ako iniciátori maďarských kontrarevolučný ch udalostí sa vynorili práve tí istí krvilační lotri, s ktorými sa čitateľ stretáva v Poslednom dejstve: bývalí žandári, nyilasovskí banditi, zlosynovia, verní hitlerizmu, fašizmu. Mnohí z nich sa zaodeli do rúcha aktuálnosti tentoraz už ako nemaskovaní agenti imperializmu. Ale mnohí ani nezmenili kostým, obliekli si bývalé žandárske uniformy, vytiahli z naftalínu rovnošatu Horthyho telesnej stráže a pod. Táto zberba koncom roku 1956 chcela znovu oživiť svet Horthyho, znovu obnoviť všetko to utrpenie, do ktorého starý režim vohnal podunajský ľud, robotníkov, roľníkov, inteligenciu. Veľa exponentov horthyovského sveta, ktorí vystupujú v našej knihe, stálo v prvej línii kontrarevolúcie, ba čo viac, sám Horthy, rýchlo-rýchlo sa ponúkol západným ochrancom, že sa vráti do Maďarska a prevezme moc. Koleso histórie však nemohli obrátiť. Znovuobjavenie sa horthyovcov však poukazuje na to, že ešte ostražitejšie musíme strážiť našu ľudovú moc a raz navždy zabrániť tomu, aby fašizmus v akejkoľvek forme a odtieni znovu napadol náš ľud. Posledné dejstvo pomohlo predostrieť pred mládež, ktorá v Maďarsku odvtedy vyrástla, hrôzy uplynulého obdobia, ved ona ich ešte nemohla prežil, a pomohlo jej vštepiť vedomú nenávisť voči každej odrode fašizmu.

Druhá príčina, pre ktorú je história Posledného dejstva nanajvýš aktuálna, sú početné pokusy o oživenie nemeckého militarizmu a revanšizmu, ktorého sme všetci svedkami. V bonnskej vláde znovu účinkujú vedúce osobnosti hitlerovského režimu. Veľa nemeckých vedúcich činiteľov z Posledného dejstva si spokojne žije a činí sa v bonnskom štáte ako napr. aj Weesenmeyer, bývalý hitlerovský ,,gauleiter” Maďarska a mnoho iných. V Poslednom dejstve pripomíname tie časy, keď takíto ľudia rozkazovali Európe nielen preto, aby sme odhalili kus histórie, ktorá ostala v mnohých podrobnostiach zatajená, ale najmä prelo, aby sa v nás všetkých upevnilo odhodlanie ešte dôslednejšie sa postaviť proti snahám novodobých revanšistov.

V duchu týchto myšlienok pozdravujeme slovenských čitateľov a prajeme im, aby táto kniha poslúžila spoločnej socialistickej budúcnosti.

Horthy: „Hlavné mesto neopustím”

Píše sa 14. október 1944.

Podplukovník Tost, oddaný pobočník a zbrojnoš, vchádza tichučko do Horthyho pracovne a hlási:

— Vaša excelencia, poslušne hlásim, páni už došli!

Horthy, sediac so sklonenou hlavou, ani sa na pobočníka

neobzrie. Pohráva sa s prstami na písacom stole. Očividne sa trápi a je celkom zabraný do svojich myšlienok. Iba o dobrú chvíľu sa strhne:

— Čo je?

— Vaša excelencia žiadala, aby prišiel pán ministerský predseda Lakatos, pán minister zahraničných vecí Henney, pán generálporučík Vattay a pán generálplukovník Vörös.

— Aha, áno, dobre.

Páni vchádzajú. Horthy im pohybom ruky naznačí, aby si posadali. Pohľady Lakatosa a ostatných návštevníkov sa stretajú. Horthy má očividne tiesnivú náladu, má vpadnuté líca, zdá sa, že prebdel noc. Vörös si vyťahuje z aktovky poznámky, medziiným aj velikánsku mapu. Horthy si ich ani naďalej zaveľa nevšíma.

Len po dlhšom čase sa ozve:

— Vörös, čo viete o situácii?

Náčelník generálneho štábu sa hned pohotove púšťa do vysvetľovania:

— Vaša excelencia, osud debrecínskej bitky je rozhodnutý. Aspoň sa to tak javí... Niektoré nemecké jednotky ešte síce bojujú, ale niet najmenších pochýb, že o niekoľko dní ustúpia.

— So — znova Horthy skloní hlavu — Schweinerei! Toto mi Friesner nesľuboval! Nuž, ale to je jedno!

Vörös referuje ďalej. Horthy ho už ani nepočúva. V myšlienkach je celkom inde. Dumá, či má povedať ministerskému predsedovi, ministrovi zahraničných vecí a Vörösovi to, čo zatiaľ ešte nevedia, že generál Faraghó podpísal v Moskve dohodu o prímerí... Vie o tom zatiaľ iba Horthy, jeho syn, ďalej jeho manželka, opatrovníčka najdôležitejších tajností, pani Ilona, Horthyho nevesta a napokon generálporučík Vattay a Gyula Ambrózy, šéfovia vojenského a civilného kabinetu.

Keď Vörös dokončí referát, ostávajú všetci sedieť a vyčkávajú. Čo, ak sa chce Horthy na niečo opýtať, alebo chce sem-tam niečo doplniť. Ale Horthy, v tiesnivom tichu, pozvoľna a slávnostne vstáva, ako pri nejakej ceremónii, a slávnostným hlasom vraví:

— Páni, zajtra oznámim rozhlasovým prejavom národu, že vystupujeme z vojny. Faraghó podpísal v Moskve dohodu o prímerí.

Táto zpráva udrela Lakatosa, Vörösa a Henneyho doslovne po hlave. Od tých čias, čo sa Faraghó s delegáciou zdržuje v Moskve, aby podľa pokynov ríšskeho správcu rokovali o prímerí, už sa neraz pokúšali od Horthyho niečo vyzvedieť. Ríšsky správca ich však vždy odbavil vyhýbavou odpoveďou, povedal niekoľko všeobecných slov a vždy len pripomínal, že to nie je také jednoduché, že treba veľa času, kým sa všetko vyjasní. Ministerský predseda, minister zahraničných vecí a vojenskí velitelia očakávali preto takúto zprávu oveľa neskôr. A teraz vysvitlo, že Horthy už aj uzavrel dohodu o prímerí.

Medzičasom prišiel aj Ambrózy. Jeho a Vattayho neprekvapujú slová ríšskeho správcu, oni už vedia o veci a lichotí im, že v takejto dôležitej informácii predstihli ešte aj vedúcich predstaviteľov vlády. Dávajú to lakatosovcom najavo miernym, sebavedomým úsmevom.

Lakatos povzdychne:

— Už zajtra . . .?

— Áno, áno — prikyvuje Horthy.

Lakatos horúčkovite premýšľa. Zajachtávajúc sa, znova prehovorí, dobre zvážiac každé slovíčko:

— Excelencia, je otázne, či je tento krok náležite pripravený.

Horthy ho nervózne prerušuje:

— Zdá sa, že máte obavy. Čujme!

— Je to veľmi riskantné — pokračuje Lakatos opatrne, akoby ani nebol začul Horthyho poznámku. —    Pri Budapešti

VÁLEK, IGOR - MALÝ LEXIKÓN LITERÁRNYCH DIEL

VÁLEK, IGOR

MALÝ LEXIKÓN LITERÁRNYCH DIEL
Svetoví autori

Knižné centrum, Žilina, 2002
edícia Malé lexikóny Knižného centra (2)
ISBN 80-8064-136-6

encyklopédie, literárna teória
192 s., slovenčina
hmotnosť: 170 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: veľmi dobrý

1,00 €

*mipet2*  in **S4Z**

VERLAINE, PAUL - PODZIMNÍ PÍSEŇ

VERLAINE, PAUL

PODZIMNÍ PÍSEŇ
v českých překladech

Vydané k 25. výročiu vzniku nakladateľstva Odeon

Odeon, Praha
predslov Adolf Kroupa
kresby Péarona, Felixa Regameya, Henry Crosa, F. A. Cazalsa
nepredajný výtlačok
1.000 výtlačkov

poézia, literatúra francúzska
42 s., čeština
hmotnosť: 125 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

4,50 €

*H-TV-2*

Báseň v českých překladech 18 českých básníků

Dlouhý ston táh 

na violách 

jeseně, 

podivný žal 

srdce mi jal 

znaveně.

Bledý jsem stál 

a vzpomínal, 

přešel čas, 

teď v pláči sním, 

když uslyším 

hodin hlas.

A kráčel jsem 

ve větru zlém, 

jenž mě nes 

jak ze zahrad list, 

který zvad 

a pak zas kles.

Jaroslav Seifert - 1930

V jeseně sklon 

lká houslí ston, 

dlouhý skon, 

mým srdcem zní 

znavení 

nudný ton.

Bled, dušný již, 

hodin když 

zní sten,

vzpomínám svých 

dnů uplynulých, 

uslzen;

a potácím se 

větrem zlým, 

jehož svist 

mne štve sem tam, 

jak byl bych sám 

uschlý list.

Emanuel z Lešehradu - 1930

REMARQUE, ERICH MARIA - NA ZÁPADE NIČ NOVÉHO

REMARQUE, ERICH MARIA

NA ZÁPADE NIČ NOVÉHO
(Im Westen nichts neues)

Smena, Bratislava, 1966
preklad Milan Žuffa
ilustroval Miloš Urbásek
50.000 výtlačkov

beletria, román
176 s., slovenčina
hmotnosť: 274 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal po krajoch ohnutý

5,00 € PREDANÉ

*mipet2* 

Najslávnejší autorov román z prostredia prvej svetovej vojny rozpráva o generácii chlapcov, ktorí v roku 1914 rovno zo školských lavíc, s vlajúcimi zástavami, nadšením a vojenskú hudbou, tiahli na front, odkiaľ sa vrátili zničení na duchu aj na tele, hoci unikli smrtiacim granátom. Mladí ľudia, vychovaní svojimi učiteľmi k tomu, že umieranie na bojisku je svätou povinnosťou a otázkou cti, spoznali skutočnú tvár nezmyselnej vojny, a ak sa z nej niektorí vrátili, nedokázali zakotviť v novom živote, nechápali ho - príliš desivé boli zážitky zo zákopov, príliš živé spomienky na padlých kamarátov. Román je krutou obžalobou a pravdivým obrazom tragédie vojny, ktorá nezabíja jednotlivca, ale mrzačí celé generácie - najstrašnejší totiž nie je výbuch granátu, ale zasiahnuté ľudské srdce ...

VII

Stiahnu nás dozadu, ďalej ako zvyčajne, k poľnému doplňovaciemu útvaru, aby nás nanovo sformovali. Naša kompánia potrebuje vyše sto nových vojakov na doplnenie.

Ak nemáme službu, potĺkame sa len tak. Po dvochdňoch k nám prichádza Himmelstoss. Odkedy bol v zákopoch, stratil veľkú hubu. Navrhuje nám, aby sme sa zmierili. Súhlasím, lebo som videl, ako pomáhal odnášať Westhusa, ktorému to rozmliaždilo chrbát. A keďže aj skutočne rozumne rozpráva, nemáme nič proti tomu, že nás pozýva do kantíny. Iba Tjaden je nedôverčivý a zdržanlivý.

Ale napokon sa nechá získať, lebo nám Himmelstoss povedal, že má zastupovať kuchynského bugriša, čo ide na dovolenku. Ako dôkaz vytiahne hneď pre nás dva funty cukru a Tjadenovi osobitne pol funta masla. Zariadi dokonca, že nás na najbližšie tri dni odvelili do kuchyne škrabať zemiaky. Jedlo, ktoré nám tam predkladá, sa vyrovná dôstojníckej strave.

Tak máme hneď oboje, čo potrebuje vojak k šťastiu: dobré jedlo a pokoj. Keď sa to tak vezme, je to málo. Ešte pred niekoľkými rokmi by sme boli sami sebou hrozne opovrhovali. Teraz sme takmer spokojní. Na všetko sa dá zvyknúť, aj na zákopy.

Zvyk je na príčine, že zdanlivo rýchlo zabúdame. Predvčerom sme boli ešte v ohni, dnes robíme voloviny a potĺkame sa po okolí, zajtra ideme opäť do zákopov. V skutočnosti nezabúdame na nič. Pokiaľ musíme byť tu, v poli, klesajú frontové dni, čo sú za nami, v nás na dno ako kamene, lebo sú príliš ťažké, aby sme mohli ihneď o nich rozmýšľať. Keby sme to urobili, zabili by nás dodatočne, lebo toľko som si už všimol: hrôza je znesiteľná, ak sa človek jednoducho prikrčí, ale zabíja, ak o nej rozmýšľa.

Presne tak, ako sa meníme na zvieratá, keď ideme dopredu, lebo to je jediné, čo nás zachráni, tak sa, keď máme pokoj, stávame povrchnými vtipkármi a spachtošmi. Nemôžeme ináč, je to doslova nutnosť. Chceme žiť za každú cenu, preto sa nemôžeme zaťažovať pocitmi, ktoré môžu byť v mieri dekoratívne, tu sú však falošné. Kemmerich je mŕtvy, Haie Westhus umiera, s telom Hansa Kramera budú mať v súdny deň ťažkosti, aby ho po plnom zásahu pozbierali dohromady, Martens nemá nohy, Meyer je mŕtvy, Marx je mŕtvy, Beyer je mŕtvy, Hämmerling je mŕtvy, niekde leží stodvadsať rozstrieľaných mužov; je to prekliate, ale čo nás do toho, my žijeme. Keby sme ich mohli zachrániť, to by ste sa pozreli, bolo by nám jedno, či tam sami zostaneme, tak by sme sa dali do toho, lebo keď chceme, máme sakramentskú guráž. Ani sa veľmi nebojíme — desí nás iba smrť, ale to je niečo iné, to je fyzické.

Naši kamaráti sú však mŕtvi, nemôžeme im nijako pomôcť, majú pokoj — ktovie, čo nás ešte čaká, chceme sa niekde rozvaliť a spať alebo žrať, koľko sa do nás zmestí, a slopať a fajčiť, aby hodiny neutekali nadarmo. Život je krátky.

Keď sa vraciame do tyla, hrôzy frontu miznú, zaháňame ich hrubými a štipľavými vtipmi; keď niekto zomrie, povie sa, že je v riti, a tak hovoríme o všetkom, to nás chráni pred zbláznením; kým berieme všetko takto, kladieme odpor. Nezabúdame! Čo sa píše vo vojnových novinách o zlatom humore vojakov, ktorí len čo sa vrátili z bubnovej paľby, hneď organizujú tancovačku, sú dristy. Nerobíme to z humoru, ale máme humor, lebo ináč by sme skapali. A celý ten krám už rovnako dlho nevydrží, humor je mesiac čo mesiac trpkejší.

Viem, že všetko, čo sa dnes, kým je vojna, prepadá do nás ako kamene, sa po vojne opäť prebudí, a až potom začne roztržka na život a na smrť.

KÁLLAY, KAROL - SLOVENSKÉ RIEKY

KÁLLAY, KAROL

SLOVENSKÉ RIEKY

Osveta, Martin, 1955
obálka Osvald A. Klapper
kresby Osvald A. Klapper
úvod František Oktavec
1. vydanie, 7.400 výtlačkov

publikácie obrázkové, monografie,
142 s., slovenčina
hmotnosť: 620 g

tvrdá väzba

9,00 € stav: dobrý, bez prebalu, pečiatky v knihe

PREDANÉ stav: dobrý (bez prebalu), na frontispice neutorské venovanie a pečiatka "Akademie výtvarných umění Praha7" *mipet2*geo*

FUKS, LADISLAV - PAN THEODOR MUNDSTOCK

FUKS, LADISLAV

PAN THEODOR MUNDSTOCK

Československý spisovatel, Praha, 1969
ilustrácie Stanislav Kolíbal
2. vydanie

beletria, román
184 s., čeština
hmotnosť: 330 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

1,00 € PREDANÉ

*mipet2*

Autorův románový debut (1963) byl už ve své době oceňován jako mimořádný literární čin. Co hlavně upoutalo pozornost, byla originalita Fuksova životního názoru a způsob vyprávění. Až podivně působí titulní postava nenápadného, čestného, pasivního úředníka, lpícího na lidské důstojnosti a dobrotě a hledajícího postup, jak se ubránit a uniknout před blížícími se hrozbami. Osobitá je vypravěčova perspektiva, takže četba provokuje nejistotu, nakolik je realita absurdní a temná, nebo banální a obyčejná, a zvědavost, jestli je příběh bláhový a groteskní, nebo smutný. Ani nevíme, jestli román myslí na tísnivý obraz doby, anebo na docela osobní autorovu úzkost. Právě ze sugestivní tajuplnosti se rodila autorova sláva zasahující nejenom českou kulturu. Hned následovaly překlady do mnoha jazyků a dílo se tak obracelo k těm, kdo se trápili tragédií holokaustu a existenční nejistotou soudobého člověka.

XV

K páté hodine usedne ke stolu rodiny Šternovy.

Paní Šternová a babička nepřestávají žasnout.

Šimon se podivuje.

Frýda se jen dívá.

Otto mlčí.

Skromně se usmívá a říká, že kvůli tomuhle nepřišel. . .

Konečně tedy, konečně babička v sametové židli a krajkách důstojného čepce začne...

„Zaplať pánbůh, že přišli, už zase nevědí, co dělat. Už je zas chytla kocovina.“

„Představějí si, že už zase pochybují, že to do jara skončí.“

„Kdyby žili tady, to by si svůj vzhled nezachovali! To by zestárli za jeden večer jako já.“

Simon si zatím klekl na židli na protější straně stolu a s pusou v dlani se na něho díval velkýma důvěřivýma očima.

Frýda v rozpuštěných vlasech začala hledět do ubrusu.

A paní Šternová řekla:

„Já už to prostě nedokážu. Ona říká do jara! Copak není jaro? Není duben? Nebyl už pésach?“ Pak se zeptala:

„Víte, že už i paní Schleimová? Znal jste ji vůbec?“

Řekl, že má od něho zuby. Ta že to čekala.

„Kdo čeká, dočká se,“ řekla babička, „Schleim to čekala.“

A dodala:

„Aby tě pánbůh netrestal!“

A tím byl dán povel k prvému výkřiku paní Šternové.

„Aby mě pánbůh netrestal,“ zvolala, „tak já asi lžu a ona nejela. Anebo jsem jí to přála, ne? Já jsem to Schleimové přála, já jsem říkala, Schleimová. . . “

„Prosím tě, nech toho,“ ozval se Otto, promluviv dřív, než se kdo nadál, ale bylo to marné.

„Nech taky Kolba, ne, ten taky ještě nejel,“ otočila se prudce k němu, „taky ještě sedí doma v bytě a Emy mu vyváří, já jsem tuhle slyšela, že nadívaný krůty, a chystá se na výlet do Itálie. K moři, víte,“ obrátila se opět k panu Mundstockovi, „teď na jaře to tam prý všechno kvete. . . A Neufeldovi to nemají na cestě,“ zvolala, „ještě se nesmluvili s Kopytem, víte, s tím sběratelem,“ hlas paní Šternové náhle nabyl klidnějšího tónu, „to vám budu musit ještě povědět. Jo ale Nettlovi, to asi nevíte, jsou tam už měsíc,“ opět se vzrušila. „Jestli však ještě!“ zvolala. „Frýda měla sen!“ „Ale sen,“ zašeptala Frýda a zdvihla k němu oči, „to ještě nemusí nic znamenat.“

„Že prý nás všechny zastřelili. ..“ vyjel Šimon a tázavě na něho pohlédl s hlavou podepřenou o dlaně. „Že tam stál jeden v uniformě, na takovým cvičišti, a měl kulomet a my jsme stáli před ním a on do nás s tím kulometem střílel. To on asi neviděl, že tam stojíme, to by přeci nebyl střílel, kdyby nás viděl... “

„Ano, je to předrážděná fantazie,“ přisvědčil, „lidé si dnes moc vymýšlejí. Člověk musí brát skutečnost a ne kdejakou řeč ! To je cesta k spáse!“

„Ale pane Mundstock,“ zvolala paní Šternová, předstírajíc údiv, „to je právě to, co já činím! Brát skutečnost a ne kdejakou řeč. Ale to se tady právě neuznává! To se mi tady právě vyčítá! A víte proč? Protože ta skutečnost se těmhle nelíbí. Oni se kroutí, víte? Oni by nejraději žili jako v míru. Měl jste vidět, jak se do mě pustili, když jsem řekla, že ten Ottův obchod se střižním zbožím má nějaký Němec. Kam prý na to chodím, představte si! Jako bych si to byla vymyslila. On ho má, víte,“ hodila rukou na Ottu, který jen seděl a mlčel, „on tam stojí za pultem a stříhá manšestr. A máte vidět, jak mu jdou kšefty! On jen peníze hrabe...“ Šimon se rozpustile zasmál. „A ty se nesměj!“ obořila se na něho a řekla: „Pak se diví, že ztrácím nervy. Kde má člověk nabírat sil? Já se lidem nedivím, když se utíkají k vidinám, já ne. Někde záchranu hledat musí! Copak může člověk vydržet? Já jen ještě čekám, kdy mně kdo začne vyčítat, že se modlím. Co říkám, vyčítat! U nás se, pane Mundstock, nevyčítá. U nás se nadává! Ty jseš blázen, ty se modlíš! Hotový koncentrák!“ Paní Šternová se skoro rozplakala. „Ale ať mi někdo přijde!“ vzchopila se, „já si vzpomínám, jako děti, to nebyl jeden svátek, abysme nešli do synagógy. Pésach, šavuot, chanuka, Nový rok, Den smíření, ale teď budu snad zvrhlá, ne?“

„Prosím tě, Klára, nikdo ti nic nevyčítá,“ příkře řekla babička. „Bodejť by jo,“ zvolala, „protože se bojíte. Oni náhodou slyšeli,“

KAHOUN, KAROL - KLÁRA PATAKIOVÁ

KAHOUN, KAROL

KLÁRA PATAKIOVÁ

Pallas, Bratislava, 1978
edícia Profily (44)
obálka Bohuslav Blažej
Fotografie R. Kedro, H. Fialová, J. Kysela, M. Robinsonová, J. Nový
1. vydanie, 2.000 výtlačkov

publikácie obrázkové, monografie, výtvarné umenie,
120 s., slovenčina
hmotnosť: 515 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

PREDANÉ

*mipet2* (in *X02*)

Klára Patakiová je príslušníčkou generácie prvých absolventov slovenskej Vysokej školy výtvarných umení v Bratislave. Do umeleckej praxe, konkrétnych tvorivých, spoločenských i osobných súvislostí vstupovala s vedomím realistického videnia životnej skutočnosti, poznávanej z pozícií počiatočného lyrizmu, obohateného neskôr i racionálnym prehodnocovaním výrazu. Jej dielo sa v narastajúcich vývinových súvislostiach čoraz intenzívnejšie koncentrovalo na rezbárske postupy umeleckého transformovania a výrazového zhodnotenia osobitých kvalít dreva, jeho fyzickej nevšednosti, jedinečnej textúry, farebnosti tónov i objemovej celistvosti. Lyrickosť citových spojení, humanizmus ľudských kontaktov a vzťahov má v Patakiovej poňatí aj objektívny dosah v kontexte slovenského sochárstva. Pomerne rozsiahla aktivita v pomníkových a pamätníkových kreáciách i dielach dotvárajúcich výtvarne zhodnotené spoločenské prostredie má oporné ťažisko v symbolickej plastike Ženy (pamätník v Nemeckej), v spoluúčasti na výtvarnom dotvorení Múzea I. Slovenskej národnej rady 1848 (Myjava), pamätníka SNP na Jankovom vŕšku i v koncipovaní a realizácii pomníkov SNP a Oslobodenia (v Sušanoch, Kľačne, Štiavnických Baniach) a v rade ďalších prác. Aktuálnosť jej diela, demonštrovaná tiež výstavami posledného obdobia, zaraďuje sochárku medzi tých slovenských výtvarných umelcov, ktorí z pozícií osobnostného hľadania riešia závažné otázky umeleckej výpovede o hodnotách a cieľoch našej socialistickej kultúry. Prvá knižná monografia o Kláre Patakiovej sleduje východiská, premeny a istoty celku jej doterajšieho sochárskeho diela.

PIŠÚTOVÁ, IRENA - MAĽOVANÝ SEN

PIŠÚTOVÁ, IRENA

MAĽOVANÝ SEN
Slovenská ľudová maľba na skle v 20. storočí

Tatran, Bratislava, 1983
fotografie Klement Šilinger
prebal Kamil Pecho
1. prepracované vydanie, 5.000 výtlačkov

publikácie obrázkové, výtvarné umenie
112 s., slovenčina
hmotnosť: 825 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

11,00 € PREDANÉ

*mipet2*

HERRMANN, IGNÁT - TRÉ KAPITOL Z MALOMĚSTSKÉ KRONIKY

HERRMANN, IGNÁT

TRÉ KAPITOL Z MALOMĚSTSKÉ KRONIKY

Když si náš dědeček babičku bral...
O nešťastném subjektu Šmelhausovi
Osudná svatební cesta

F. Topič, Praha, 1930
grafická úprava Cyril Bouda
600 výtlačkov

próza krátka, beletria, číslovaný výtlačok, bibliofilia
110 s., čb ilustrácie, čeština
hmotnosť: 240 g

stav: výborný, "...600 výtisků vesměs číslovaných, z nichž č. 1-100 na ručním papíře hadrovém podepsáno autorem, svázano v pergamenu, č. 101-600 na antiku vázáno v plátně" ..."tento výtisk má číslo 300." ... na ľavej prednej predsádke vlepený  ExLibris "Taňa Pexová" (česká tanečníčka)

NEPREDAJNÉ

*H-6-5*

Oženil se roku 1808 s dcerou kutnohorského provazníka a měšťana Ptačovského, pannou Kačenkou, a měl s ní čtrnáct dětí. Osm dcer a šest synů. První dítě — dcera Anna — narodilo se mu r. 1809, poslední pak — syn Václav, a již druhý toho jména, ježto prvý Václav byl zemřel—přišel na svět r. 1833. Téměř čtvrtstoletí paní Kateřina Pospíšilová povíjela choti svému dcery a syny, ovšem zase mnohé z nich s bolestí pohřbívala. Toliko devět dětí manželům P. vyrostlo, ale i z těch pak dcera Luisa a syn Bohuslav zemřeli ve věku mladém, sotva že vdavkami nebo ženitbou odešli z domu otcovského. Ze sedmi zbývajících nedožila dcera Marie (opěvaná někdy Boleslavem Jablonským) šedesátky. Čtyři synové však zemřeli, překročivše dávno sedmdesátku, a dvě dcery žily nad osmdesát let. Věku největšího ze všech dětí Pospíšilových dožila matka má, kteráž zesnula, když byla dovršila osmdesát a tři léta. Dosáhla bezmála věku otce svého, děda Pospíšila.

V prvé však polovině třicátých let minulého století hemžilo se pod hradeckou střechou Pospíšilovou devět nebo deset jeho zdravých, dílem dospívajících, dílem vyrůstajících potomků. Plných života a plných nadějí do budoucnosti. Připočítejme k tomu deset nebo dvanáct lidí, zaměstnaných dole v tiskárně a v knihkupectví, a dvě nebo tři služky, a vidíme, jak rušno bývalo v domě Pospíšilově, zvláště když přibyl ještě nějaký host nebo hostů několik. Bylť Jan Pospíšil muž hostůmilovný, dům jeho vždy byl otevřen literátům, profesorům i páterům, z nichž mnozí nepřicházeli na den jediný, nýbrž déle pobývali. Za toto pohostinství a častování přátel do stalo se Pospíšilovi jména Hostivít, kteréž pak nadobro vytisklo druhé jeho jméno František, jak se původně podpisoval: Jan František.

Byl tedy hradecký dům Jana Hostivíta Pospíšila téměř malou říší, malým královstvím, a Jan Hostivít „vévodil“ tu všem rukou pevnou, mnohdy drsnou, někdy až týravou. Vlastní jeho děti ještě v pozdním věku, ba na samém sklonku života vzpomínaly toho, a někdy dosti trpce. Neboť osud leckterého z nich mohl se utvářiti jinak, mnohá hořkost života mohla býti ušetřena. Jan Hostivít byl ve své říši malým despotou, a vlastní jeho choť, dobrá babička Kateřina, kterou ve svých dopisech z Prahy do Hradce nazýval „svatěmilovanou manželkou“, říkávala o něm s povzdechem:

„Jo, jo, náš pantáta, to je potentát!“

A to nikterak neříkala proto snad, aby se jí povedla hříčka „pantáta-potentát“. Myslila to docela upřímně. Slýchal jsem to ještě sám z jejích úst — pochopil jsem ovšem až později.

Nu, Pospíšil byl synem doby své. Grunt jeho byl nepochybně dobrý, a kdyby se mu v mládí bylo dostalo většího vzdělání, mohl býti člověkem naprosto dokonalým. Byl však synem zedníkovým a vychodil pouhou dvojtřídku. Maličká pak tiskárna Korcova v Kutné Hoře, ve které se vyučil tiskařství a která jen tak živořila, nemohla jeho nedostatečné vzdělání rozhojniti. Ostatně svého původního zaměstnání pro nedostatek práce v tiskárně Korcově brzy zanechal a stal se písařem šepmistrovským (jak jsem vylíčil v prvém díle svých „Blednoucích obrázků“). Zdálo se mu, že písařství jest něčím vznešenějším,

ŠUPLER, JÚLIUS - HOKEJ, MOJA VÁŠEŇ

ŠUPLER, JÚLIUS
PODMICHAL, ĽUDO

HOKEJ, MOJA VÁŠEŇ

Riki Slovakia, Bratislava, 1998
fotografie Jozef Mýtny
ISBN 80-968101-0-3

životopisy, šport
176 s., slovenčina
hmotnosť: 985 g

tvrdá väzba, veľký formát
stav: výborný

1,60 €

*mipet2* (in *X02*)

LICHNEROVÁ, ALŽBETA - HÁČKOVANÁ ČIPKA

LICHNEROVÁ, ALŽBETA

HÁČKOVANÁ ČIPKA

Práca, Bratislava, 1986
edícia Knižnica praktických príručiek Práce (2/1986)
obálka Peter Rašla
fotografie Miloš Vančo
1. vydanie, 55.000 výtlačkov

hobby
96 s., slovenčina
hmotnosť: 700 g

tvrdá väzba, veľký formát
stav: výborný

3,60 €

*mipet2*

PETR, JAN - VZPOMÍNÁME KARLA KOVAŘOVICE

PETR, JAN

VZPOMÍNÁME KARLA KOVAŘOVICE
Jak jej zachovávají v paměti jeho současníci

I.L. Kober, Praha, 1940
ilustrácie Boettinger, Gottlieb, Štenbera
1.300 výtlačkov

hudba, vážna hudba, životopisy, fejtóny
252 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 707 g

tvrdá väzba
stav: výborný

NEPREDAJNÉ

*H-6-1*

Obsáhlá vzpomínková kniha vydaná u příležitosti 20. výročí smrti hudebního skladatele a šéfa opery Národního divadla Praha. Tato kniha vydána byla u příležitosti dvaceti let od smrti hudebního skladatele a šéfa opery Národního divadla v Praze. Vydáno 1300 výtisků, z toho 300 číslovaných, na papíru »Jan Wellem«. Tento výtisk má číslo 57. Kreslené obrázky od Boettingra, Gottlieba a Štembery. — Fotografické snímky z alba rodiny Kovařovicovy, ze sbírky archiváře Národního divadla Václava Podrabského, některé pořídil Jan Petr. Vydalo nakladatelství I. L. Kober v Praze k 6. prosinci 1940. Vytiskla knihtiskárna Josefa Čermáka v Praze. 

Jak jsem poznal Karla Kovařovice.

Jaroslav Kocian

Poznal jsem Kovařovice jako desítiletý hoch na Národopisné výstavě v Praze. Přišel jsem tam tehdy se svým tatínkem. Zastavili jsme se s velkým zájmem u výstavního orchestru, který řídil Karel Kovařovic. Vzpomínám, že hráli Dvořákova Josefa Kajetána Tyla. Koncert působil na mne nejhlubším dojmem.

Asi za rok poté šel jsem s ústeckým ředitelem škol Karlem Em. Zeinerem a svým otcem do Pressů u Přívrat zahráti Kovařovicovi. Pobýval tam tehdy na své dovolené u známých. Nepamatuji se již, co jsem mu tenkrát hrál, jen tolik vím doposud, že mne udivoval svým přednesem z listu.

Pak jsem se sešel s Kovařovicem již jako umělec na polském matiné v Národním divadle. Hrál jsem s orchestrem koncert Karlowicze Mieczyslawa a Wieniawskiho koncert d-moll. Bylo to 25. ledna 1915. Koncert řídil Karel Kovařovic.

Pro Kovařovice nemám dosti slov nadšení — byl to největší muzikant, jakého jsem kdy poznal.

Po velké světové válce v roce 1919 konalo se umělecké turné do Londýna, Paříže a do Švýcar. Byl to hromadný zájezd Českého kvarteta, Moravských učitelů a orchestru Národního divadla za spoluúčinkování Emmy Destinnové a Jaroslava Kociana. Hrál jsem tenkrát Sukovu Fantasii a Dvořákův koncert. Tehdejší zájezd měl veliký úspěch. Karel Kovařovic měl z toho upřímnou radost. Při koncertech šlo všechno bezvadně. Neměl mi co říci, byl zcela spokojen s mým přednesem.

S hlediska lidského byl Kovařovic typem sám pro sebe — byl opakem naturelu Dvořákova.