GRYM, PAVEL - DOUFÁNÍ

GRYM, PAVEL

DOUFÁNÍ
texty a meditace

Naše vojsko, Praha, 1990
200 výtlačkov

literatúra česká, poézia, podpis autora
16 s., čeština
hmotnosť: 52 g

mäkká väzba
stav: dobrý

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-2*

HAMPL, JOSEF - ZÁKLADY ELEKTROTECHNIKY

HAMPL, JOSEF
KLEINHAMPL, Z. V.

ZÁKLADY ELEKTROTECHNIKY
elektrická zařízení automobilů

Nadas, Praha, 1978
obálka Josef Buben
1. vydanie, 1.500 výtlačkov
31-018-78

učebnice, elektrotechnika, automobily,
220 s., 78 obr., 5 príloh, čeština
hmotnosť: 346 g

mäkká väzba s PVC prebalom
stav: dobrý

2,90 €

*gopal2* in *H-parap*R4

KRŠÁK, PAVOL - NOVOVEKÉ OLYMPIÁDY

KRŠÁK, PAVOL

NOVOVEKÉ OLYMPIÁDY
Olympijské hry a ich hrdinovia od Atén po Moskvu

Šport, Bratislava, 1982
obálka Peter Pospíšil, Milan Chvíla
2. rozšírené a revidované vydanie, 20.000 výtlačkov

encyklopédie, šport,
448 s., čb fot., slovenčina
77-019-82

tvrdá väzba s prebalom

0,60 € stav: zachovalá, prebal poškodený *gopal2*sport
0,90 € stav: dobrý *kocan2*sport*

Slovenská športová literatúra ešte nemá veľa takých diel, ktoré by spĺňali všestranne náročné kritériá literatúry faktu. Tradícia sa začala budovať len v posledných dvoch desaťročiach a začať bolo treba naozaj od základu — knihami o aktuálnych športových udalostiach, ktoré stáli v popredí záujmu čitateľov. Až potom sa mohlo uvažovať aj o dielach, ktoré by prekračovali rámec aktuality. Táto „škola" slovenskej športovej literatúry faktu mala napokon tiež určité prednosti: to, čo sa v prvých rokoch len vybrusovalo, či skôr len črtalo, postupne presahovalo pôvodný rámec, nadobúdalo novú kvalitu. Klasickým príkladom tohto vývoja boli diela Imricha Hornáčka.

K novej kvalite vo svojej tvorbe sa postupne prepracoval aj Pavol Kršák, ktorý s Hornáčkom autorsky spolupracoval na jeho poslednej knihe Montreal — Innsbruck 1976. V tom čase mal už sám za sebou niekoľko kníh s olympijskou tematikou a tejto téme sa venuje dodnes. Tak sa zrodila kniha Novoveké olympiády, ktorá zaplnila veľkú medzeru v slovenskej športovej literatúre a zaslúžene sa stala Športovou knihou 1979.

V slovenskej ani českej literatúre nemáme iné dielo, ktoré by tak komplexne, so znalosťou problematiky, spracúvalo dejiny novovekých olympijských hier a pritom rátalo aj oprávneným záujmom čitateľov o živý prúd v olympijskom hnutí, o ľudí a ich činy, o rozmanité osudy hrdinov hier od Atén až po Moskvu. Rozsah knihy, prirodzene, nútil autora vyberať, hodnotiť, takže nie všetci dostali. dostatočný priestor, ale aj tak možno povedať, že napísal knihu, ktorá je prehliadkou olympijského hnutia a jeho najslávnejších postáv a zároveň základným informátorom. Q jej kvalitách výrečne svedčí aj fakt, že v rozpätí troch rokov vychádza už v druhom vydaní.

BEŠĽAGE, VLADIMÍR - BOLESŤ

BEŠĽAGE, VLADIMÍR
(Beșleagă, Vladimir)

BOLESŤ
(Boľ)

Smena, Bratislava, 1985
edícia Rovesník
preklad Jozefína Lackovičová
ilustrácie Marián Oravec
prebal Ľubica Štuková, Marián Oravec
1. vydanie, 3.500 výtlačkov
73-047-85

beletria, román, literatúra moldavská
214 s., slovenčina
hmotnosť: 325 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

0,40 € DAROVANÉ

*zukol5*

6

Emil bol pokojnej, vyrovnanej povahy, vari trochu aj pomalý. Ak ho matka poprosila, aby doma čosi pomohol, vyniesol smeti, alebo šiel požičať k susedom zápalky, musela mu to zopakovať niekoľko ráz, kým sa odtrhol od svojich papierov a knižiek, alebo kým položil nástroje, ktorými dačo majstroval na kraji stola, čo mu slúžil ako ponk, ako vravieval otec a po ňom aj Emil. Lučika vždy kričala: „Už si bol? " — „Už idem. " — „Akože, iba teraz? " — „Už som išiel! " Skočil, a už bol pri dverách. Ale keď sa človek pozrel naňho cez okno, videl, ako pomaly kráča, zamyslený, z kroka na krok.

Alebo sa to len Lučike zdalo? Ona bola vrtká ako veverica, do čohokoľvek sa pustila, a nestrpela, keď niekto robil halabala, aby sa toho striasol, ako hovorievala, čo si pamätala ešte od matky z detstva. „To je čokľovská fajta, " vzdychala Lučika, keď si spomenula na mŕtveho muža, ktorý bol skôr nenáhlivý človek.

No keď sa Emil začal hrať s ostatnými deťmi, celkom sa zmenil. Lučika len pozerala, ako behá, skáče, rozdáva frčky alebo aj zauchá... Pozrime sa, a ja som si myslela, že spí aj chodiačky... Bola tomu rada, lebo vedela, že život nie je ľahký, ona to v plnej miere zakúsila, ešte keď v detstve začala bývať v internáte a potom v slobodárni. V živote sa treba vedieť oháňať, inakšie ťa celkom odstavia... No len čo Emil ostal sám, videla, ako sa mení, uzatvára do seba, nevidí, nepočuje, ani čo by žil v akomsi inom svete, kam nikoho nepúšťa. Lučika sa často nad tým zamýšľala, aj ju to hnevalo, pretože čo ako sa usilovala preniknúť do jeho sveta, nedarilo sa jej to — zamkol sa na sedem zámok a ostal sám. Túto jeho vlastnosť Lučika Spatarová pozorovala najmä v poslednom čase. A zbadala uňho aj nové povahové črty. Myslela si, že ak je to jej dieťa, ak mu dala život, pozná ho do najskrytejšieho kútika duše. Ale so začudovaním zisťovala, že ho nepozná, zavše jej tak odpovedal, až ústa otvárala. Ale to sa stalo len zriedkakedy. Častejšie mlčal. Mlčal a rozmýšľal. Robil všetko, čo mu povedali.

V ostatnom bol Emil chlapec ako všetky dnešné deti. Pravda, detstvo mal zložité. Prudké zvraty v živote poznačili jeho správanie a teraz, v štrnástich rokoch, začínal byť zanovitý. Inakšie vyrastal ako všetci chlapci a dievčatá — medzi domom, ulicou, škôlkou a školou... Ibaže ho rodičia častejšie brávali so sebou do práce, lebo ho niekedy nemali s kým nechať. Stáva sa to mladým ľuďom, keď deti prídu skôr, ako majú vlastný kút. Stalo sa to aj mladomanželom Čokla — Spatarová. Lučika trvala na tom, aby si mohla ponechať svoje dievčenské priezvisko. Keď sa Emil narodil, bývala istý čas v slobodárni s dvoma nevydatými robotníčkami. Tudorel býval v oddelení pre mužov. A v slobodárni, ako to už býva — každý má svoj denný poriadok. Dieťa treba uložiť do postele skôr a dievčence prichádzali neskoro. Emil sa nevyspal, takže na druhý deň, keď ho Lučika zavčas ráno niesla na Skuľanku (tam sa otvorila nová škôlka a boli voľné miesta), celé dopoludnie býval ospanlivý, pri raňajkách zjedol zopár lyžíc a zaspal s hlavou na tanieri.

Neskôr dostali samostatnú izbu v slobodárni, potom sa presťahovali sem a Emil začal chodiť do školy. Miestnosť predelili priečkou a chlapec mal vlastnú izbu. Žilo sa im lepšie, ale Lučika cítila, že syn sa jej pomaly odcudzuje a čoraz väčšmi sa pripútava k otcovi, možno preto, že podrástol. Alebo začal byť chápavejší...? Alebo... že by mu Tudorel bol čosi povedal? Je pravda, že rozmaznával syna, často ho vozil na aute a od desiatich rokov si ho zavše posadil na kolená a učil ho šoférovať, často mu vravieval, že keď trochu podrastie, pôjdu na ďalekú cestu, uvidia prekrásne Karpaty s nebotyčnými končiarmi, potom zídu z hôr a ukáže

.......................................................................................

... posledná veta ...

A vykročil k dverám rodičovského domu.

AKSIONOV, VASILIJ - POMARANČE Z MAROKA

AKSIONOV, VASILIJ

POMARANČE Z MAROKA
(Apeľsiny iz Maroko)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1965
edícia Záhrada (2)
preklad Viera Marušiaková
doslov Jozef Marušiak
obálka Anastázia Miertušová
ilustrácie Anastázia Miertušová
1. vydanie (5.500 výtlačkov)
72-027-65

beletria, román, literatúra ruská,
224 s., slovenčina
hmotnosť: 232 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

NEDOSTUPNÉ

*zukol5* in *H-parap*R5

Uverejnenie Aksionovovho románu Pomaranče z Maroka očakávalo sa v Sovietskom sväze s netrpezlivosťou a len čo sa objavil roku 1963 v časopise Junosť, rozbehla sa na stránkach dennej tlače prudká polemika. Sám autor o tom hovorí: „Pochopiteľne, že vo mne negatívna kritika nevzbudzovala nijaké prijemné pocity, s trpkosťou som čítal mnohé kritické výroky. ” Čitatelia mu písali, schvaľovali, kritizovali. Pod tlakom širokej čitateľskej mienky autor román doplnil a čiastočne prepracoval.

Vasilija Aksionova poznáme u nás z úspešného románu Kolegovia, (bol inscenovaný aj v televízii, podobne televízia inscenovala aj jeho poviedku Ocko, prečítaj mi... ); Lístok preštiknutý hviezdami bol v SSSR sfilmovaný pod názvom Môj mladší brat. Roku 1964 vyšla v Moskve kniha poviedok Katapult, kde sú uverejnené aj Pomaranče z Maroka.

Dej tohto nového dielka odohráva sa na Ďalekom východe. (Aksionov žil istý čas v Magadane, v Ochotsku a na Sachalíne). Hrdinami sú mladí geológovia, inžinieri, námorníci, stavbári. Na oko celkom nepatrná príhoda — do prístavu privezie loď uprostred zimy náklad pomarančov — poskytne autorovi zámienku odhaliť vzájomné vzťahy a charaktery mladých hrdinov. V centre je ľúbostná epizóda, napísaná sviežo a originálne. Aksionov ako jemný psychológ nerieši problém vznikajúceho citu medzi Kaťou a inžinierom Kalčanovom, život ho dorieši sám...

Aksionov je autor naozaj moderný a spisovateľ J. Bondariov o ňom právom povedal, že z jeho prózy „atmosféra súčasnosti” priam dýcha.

ĽUDMILA KRAVČENKOVÁ

Dnes mám akýsi prázdny večer. Schôdza kultúmo-spoločenskej komisie je odložená, skúška je až zajtra. Otrava.

— Decká, horúca voda vás už čaká, — povedala I. R. — Poďakujte sa mi, všetko som vám pripravila na pranie.

Tá I. R. je hrozná, stále nám pripomína všelijaké nepríjemnosti a nudné povinnosti.

— Ja nebudem prať, — povedala Marusia, — nemám čas. Sťopa má dnes priepustku.

— Možno nám päťka prepustí práčovňu na zajtra, — hádala Nina.

— Hej, prepustí, môžeš čakať, — povedala I. R.

Nikomu sa nechcelo prať a všetky zatíchli.

Ninka vytiahla svoje sviatočné veci — sveter a velvetovú sukňu s velikánskymi vreckami, kapronky, topánky a všetko rozložila na posteli. Samozrejme, chystať sa na večer je oveľa príjemnejšie ako prať.

— Nie, decká, — povedala som, — operme si aspoň drobnú bielizeň.

Strašne sa mi nechcelo prať, možno najmenej zo všetkých, ale povedala som to preto, lebo človek sa má podľa môjho presvedčenia naučiť rozumne ovládať svoje chúťky.

— Neblázni, Ľuska, — odula Ninka pery, ale vstala.

Preobliekli sme sa do županov a šli do práčovne. I. R. nám naozaj všetko pripravila. Kotol bol horúci, korytá a lavóry boli na stoloch. Zaháčkovali sme dvere, aby chlapci neliezli za nami do práčovne so svojimi hrubými vtipmi, a dali sa do práce.

Práčovňu hneď naplnili kúdoly pary. Žiarovka pod povalou vyzerala ako rozmazaná žltá škvrna. Dievčatá sa smiali a mne sa zdalo, že ich smiech zaznieva odkiaľsi zďaleka, lebo som ich v hustej pare skoro vôbec nevidela. Jasne som videla len Ninine holé chudé pliecka. Pokukovala na mňa. Keď perieme alebo sa kúpeme, vždy na mňa pokukuje, akoby sa porovnávala so mnou. Mám pekné plecia, a keď sa Ninka na mňa díva, vždy sa mi chce smiať. Ale nikdy to nedám najavo, lebo viem, že človeka charakterizuje ani nie tak zovňajšia ako skôr vnútorná krása.

Popri mne preplávala ružová polonahá a mohutná Sima. Položila lavór pod kohútik a začala

.........................................................................................

... posledná veta ...

Aj bičom sa trocha ušlo.

UMĚNÍ STŘEDOVĚKU

UMĚNÍ STŘEDOVĚKU
(L´art et l´Homme)

Odeon, Praha, 1969
edícia Světové dějiny (34)
preklad Edgar Knobloch, Vladimír Mikeš, Jiří Pechar
obálka Josef Ficenec
1. vydanie, 38.000 výtlačkov
história, umenie, encyklopédie,

tvrdá väzba s prebalom, veľký formát
1046 čb a 36 far. fot., čeština
stav: dobrý, pečiatky v knihe

9,00 €

*trsos* in *H-bar*FR

Roku 1967 vyšel český překlad prvního ze čtyř svazků encyklopedie Umění a lidstvo (vyd. Larousse). Na tento samostatně koncipovaný svazek o umění pravěku a starověku navazuje nyní kniha Umění středověku, zabývající se výtvarnou kulturou prvních staletí naší éry, tj. raně křesťanským uměním, výtvory barbarských kmenů v době stěhování národů, až po slohově vyhraněná díla období románského a gotického. Autoři — především hlavní vydavatel René Huyghe — považují lidskou kulturu za nedělitelnou a zdůrazňují, že žádné umění nevznikalo v izolaci od okolního světa. Proto jsou ve svých statích o výtvarné produkci jednotlivých epoch vždy vedeni snahou ukázat její souvislost s jinými kulturami, často i značně vzdálenými. Tak jako v knize Umění pravěku a starověku zajímají je i v této syntéze opět především vztahy mezi Západem a Východem, mezi nimiž docházelo k výměně hodnot od nepaměti. Je tu zase řečeno mnoho nového a podnětného o vzájemném působení a prolínání jednotlivých civilizací. V období středověku je pochopitelně věnována velká pozornost Přednímu a Střednímu východu, které byly tehdy spjaty jak se západním, tak s východním světem. Formující se umění evropské nelze pochopit bez znalosti kultury byzantské, bez porovnávání s perským uměním Parthů a Sásánovců ani konečně bez studia odlišně zaměřené tvorby muslimů, kteří pronikli přes severní Afriku a Španělsko až hluboko do Francie. Střední východ měl ovšem tehdy zároveň styky i s Indií, s jihovýchodní Asií a dále s Čínou. I tyto vzdálené asijské kulturní oblasti jsou proto zahrnuty do tohoto svazku. Jedna z kapitol charakterizuje nádherné chrámové stavby indické a khmerské, hodnotí díla javánská, výtvarnou produkci Číny, především její malířství, dále umění Koreje a tehdy vznikající umění japonské.

Každá z pěti kapitol, které tvoří náplň tohoto svazku, má opět (tak jako v knize Umění pravěku a starověku) úvod nazvaný Umění, život a ideje. Je zaměřen, především na celkovou charakteristiku umění z hlediska jeho vztahu k životu společnosti a jejímu myšlení. Pak následují odborně studie napsané světovými znalci, kteří se vyrovnávají s nejnovějšími výsledky vědeckých výzkumů. Nakonec jsou připojeny přehledy hlavních historických událostí, nej významnějších děl, škol atd., vždy v chronologickém sledu.

Kniha obsahuje 1046 černobílých a 36 barevných reprodukcí, které spolu s přehlednými mapkami názorně doplňují odborný výklad.

Tento bohatě dokumentovaný, obsáhlý a vědecky hodnotný svazek nám pomáhá pochopit umění období, které má v dějinách naší kultury základní význam.

VERNE, JULES - CESTOVNÍ STIPENDIA

VERNE, JULES

CESTOVNÍ STIPENDIA
nezkrácené vydání
(Bourses de Voyage)

Návrat, Brno, 1995
edícia Jules Verne - spisy (17)
preklad Vítězslav Unzeitig (upr. Petr Dorňák)
ilustrácie L. Benett
obálka Petr Pelikán
ISBN 80-7174-350-X

literatúra francúzska, beletria, román, dobrodružné
360 s., čeština
hmotnosť: 600 g

tvrdá väzba, veľký formát
stav: zachovalý, pečiatky v knihe, dosky z jednej strane oddelené od bloku knihy

9,50 € PREDANÉ

*bib19*

Dílo, které autor vytvořil téměř na sklonku svého života, vypráví dramatický příběh skupiny osmi chlapců z jedné londýnské školy, kteří byli za odměnu vybráni na prázdnový výlet na lodi po ostrovech Velkých a Malých Antil. Výlet pro studenty uspořádala paní Seymourová, milionářka žijící osaměle na jednom z antilských ostrovů, v rámci své dobročinné činnosti. Návštěvou u ní měl také výlet skončit a každý student měl od ní ještě obdržet stipedium 700 liber šterlinků.

Guadeloupe

Vzdálenost, která dělí Antiguu od Guadeloupe, nebo lépe řečeno od skupiny ostrovů tohoto jména, je jen sto až sto dvacet mil.

Za obyčejných okolností by Alert mohl být, podporován pasátními větry, když opustí přístav ráno 16. srpna, za čtyřiadvacet hodin u cíle.

Louis Clodion tedy mohl jen doufat, že již za úsvitu následujícího dne se na obzoru objeví první výšiny francouzských Antii.

Nebylo tomu tak. Bezvětří, či spíše slabý vítr zadržely plavbu lodi, i když rozvinula veškeré plachtoví. A také se dostali do krátkého a protivného vlnění přes nedostatečný vítr. To pocházelo z toho, že tato část ostrova, velmi otevřená širému moři, už nebyla chráněna ostrovy. Vlnobití, rušené několika protiproudy, se tříštilo, než dosáhlo Montserratských skal. I kdyby byl Alert býval podporován silným větrem, nebyl by se vyhnul prudkým otřesům této plavby. Z toho vyplývalo, že pan Horatio Patterson vyslovil jisté pochybnosti o účinku třešňových jader jako prostředku proti mořské nemoci.

Přesně vzato, Hany Markel by také mohl veplout za Montserrat, kde už bylo vlnobití méně silné. Ale mohl by se vystavit příliš častým setkáním s jinými loděmi, čemuž se chtěl rozhodně vyhnout. Mimo to by se cesta prodloužila asi o sto třicet mil. Bylo by nutné sestoupit až k jižnímu konci Guadeloupe, obeplout je a potom se vydat, možná proti větru, k Pointe-á-Pitre.

Guadeloupe se skládá ze dvou velikých ostrovů.

Západní ostrov je vlastní Guadeloupe; Karibové jej nazvali Curucuera. Oficiálně se nazývá Basse Terre, jakkoliv je její reliéf ze skupiny nejvyšší; toto jméno pochází spíš od její polohy vůči pasátním větrům.

Východní ostrov je na mapách zachycen jako Grande Terre, ačkoliv jeho plošný obsah je menší nežli plošný obsah druhého ostrova. Celková rozloha obou ostrovů je šestnáct set tři čtvereční kilometry a má sto třicet šest tisíc obyvatel.

Basse Terre a Grande Terre jsou odděleny říčkou slané vody, jejíž šířka kolísá mezi třiceti až sto dvaceti metry a kterou mohou plout lodi o ponoru asi sedmi stop. Alert by tímto průchodem, který je nejkratší, mohl proplout za nejvyššího přílivu, a to by ještě opatrný kapitán neudělal. Proto Harry Markel zamířil na širé moře východně od souostroví. Tato plavba trvala čtyřicet hodin místo čtyřiadvaceti a teprve ráno 18. srpna se trojstěžník objevil v ústí zátoky, kam se vlévá solná říčka a v jejímž pozadí leží Pointe-a-Pitre.

Nejdříve musel proplout řadou ostrůvků kolem nádrží, které tvoří přístav a kam vede přístup úzkým a klikatým průlivem.

Pět let uplynulo od té doby, co rodina Louise Clodiona opustila Antily, mimo bratra jeho matky, který zůstal v Pointe-ä-Pitre. S dětmi se rodiče usadili ve Francii, v Nantes, kde řídil pan Clodion veliký loďařský závod pro dálné cesty. Mladý Louis si tedy zachoval vzpomínku na svůj rodný domov, odkud odešel až v patnácti letech, a hodlal po něm provést své druhy.

Protože cestovali od východu, spatřil Alert nejdříve předhoří de la Grande-Vigie na Grande Terre, nejsevernější z celého souostroví, pak předhoří des Gros-Caps, pak předhoří de L´Anse aux Loups, potom záliv St. Marguerrity a zcela na jihozápadním konci Grande Terre předhoří des Cháteaux.

Louis Clodion mohl ukázat na východním pobřeží město Moule, třetí v osadě co do velikosti, s deseti tisíci obyvateli. Tam vyčkávají lodi s nákladem cukru na příznivé příležitosti k vyplutí na moře, které v těchto končinách působí takové pohromy.

...........................................................................................

... posledná veta ...

"Ne varietur!" odpověděl pan Horatio Patterson, tisknouce úpřimně paní Pattersonovou v objetí.

VERNE, JULES - DOBRODRUŽNÁ ZÁVĚŤ

VERNE, JULES

DOBRODRUŽNÁ ZÁVĚŤ
nezkrácené vydání

Návrat, Brno, 1995
edícia Jules Verne - spisy (11)
preklad Hugo Kosterka (upr. Petr Dorňák)
ilustrácie G. Roux
obálka Petr Pelikán
ISBN 80-7174-613-4

literatúra francúzska, beletria, román, dobrodružné
408 s., čeština
hmotnosť: 745 g

tvrdá väzba, veľký formát
stav: zachovalý, pečiatky v knihe, mierne uvoľnená väzba

5,90 €

*bib19*belx-fra*in*H-bar-RL

Dobrodružná závěť, nebo také Neobyčejná dobrodružství mistra Antifera. Na počátku vypravování se seznamujeme s bohatým Egypťanem Kalmykem pašou z Káhiry, který má jediné dva příbuzné, chudého a nenávistného bratrance Murada a jeho syna Sauka. Murad našeptává egyptskému místokráli, že Kalmyk paša proti němu chystá spiknutí a doufá, že tak získá bratrancův nesmírný majetek. Kalmyk paša se cítí ohrožen a roku 1831 se rozhodne, že své bohatství uložené ve zlatě, diamantech a drahých kamenech pečlivě uschová. Na radu kapitána jedné lodi zakopá svůj poklad na zcela neznámém ostrůvku, který teprve nedávno vznikl zvednutím mořského dna při sopečné činnosti.

Vypravují se události na cestě z Bonu do Alžíru a pak na parníku z Alžíru do Dakaru

M istr Antifer se domníval, že nasedne do vlaku na železnici spojující Bone s Alžírem: ale přišel o dvacet let dříve. Proto byl nemálo překvapen druhý den ráno odpovědí hoteliéra, jehož se na tu záležitost tázal.

„Jakže... z Bonu do Alžíru tedy žádná železniční dráha nevede? “ vykřikl a vyskočil.

„Nevede, pane, ale za několik let povede... chcete-li snad počkat... “ zažertoval si hoteliér.

Pro Ben Omara by ovšem nebylo nic příjemnějšího, neboť podle všeho bude nutno ubírat se k cíli po moři, aby se vyhnuli zbytečnému zdržování. Antifer byl také ihned rozhodnut.

„Je snad přichystána k odjezdu nějaká loď? “ otázal se vztekle.

„Ano... zrovna ráno odjíždí. “

„Vzhůru na ni! “

A tak v šest hodin ráno vyjížděl mistr Antifer z Bonu na parníčku se svými společníky — z nichž dva, totiž Gildase Tregomena a Juhela si sám vyvolil, zatímco ostatní tři, Zambuko, Ben Omar a Nazim byli jeho společnosti vnuceni. 

Je zbytečné se příliš rozvláčně rozepisovat o událostech plavby několika set kilometrů.

Gildas Tregomen by dal ovšem mnohem raději přednost cestě ve vlaku než na lodi, což by mu bylo umožnilo prohlédnout si oknem krajiny, které za několik let později měla probrázdit zajímavá železniční dráha.

Zato se utěšoval tím, že se za všechno odškodní v Alžíru. Jestliže se mistr Antifer domníval, že najde hned po svém příjezdu loď nachystanou odplout na západní africké pobřeží, velmi se mýlil a bude mít právě tam příležitost, vyzkoušet svou trpělivost! A za tu dobu kolik rozkošných vycházek bude moci patron podniknout do okolí, a možná že do Blidahu, k potoku opic!... Že patron nezíská nic nálezem pokladu, bylo jisté! Proto ať si alespoň nashromáždí bohatou zásobu vzpomínek ze své cesty do hlavního alžírského města.

Bylo osm hodin večer, když parník, který jel velmi rychle, zakotvil v alžírském přístavu.

V této končině byla koncem března ještě dost temná noc, ačkoliv se třpytila hvězdami. Rozlitá hmota města se utápěla v temnotě; severním směrem bylo obklopeno skupinou Kasbahy, této tak toužebně očekávané Kasbahy! Gildas Tregomen, když vycházel z nádraží, si okamžitě všiml, že musí vystupovat po schodech přiléhajících k nástupišti, nesenému monumentálními arkádami, a že musí kráčet podél něho, zanechávaje po levé straně park třpytící se samými světly, kde by se byl rád zastavil, ke skupině budov s hotelem de ľ Europe, v němž byl mistr Antifer se svým zástupem velmi pohostinně přijat.

K dispozici jim bylo vykázáno několik pokojů, a sice Tregomenův sousedil s Juhelovým; cestující tam odložili svá zavazadla a sestoupili do jídelny. Tam se zdrželi při jídle do devíti hodin a poněvadž měli dost času na parník, co jim zbývalo rozumného, než jít spát, posilnit končetiny osvěžujícím spánkem, aby byli zítra svěží a čilí pro celou řadu vycházek po městě.

Juhel nicméně ještě chtěl, než se oddal odpočinku, po takové dlouhé jízdě zcela ospravedlněnému, jmenovitě v pravý parný a zaprášený alžírský den — napsat list své snoubence. Hned k němu usedl, jakmile přišel do svého pokoje. Zítra jej odešle, a za tři dny bude jeho zpráva tam. Ovšem, list Enogatě nesdělí nic nového, nežli, že Juhel hoří nedočkavostí a že ji miluje z celého srdce — což ovšem pro ni nebylo nic nového.

.................................................................................................................

... posledná veta ...

Proto bude možné, podat za několik století, docela jiné rozluštění tohoto podivného dobrodružství mistra Antifera a jeho společníků...!

MOŽEJKO, IGOR - 27 OSTATNÝCH DIVOV SVETA

MOŽEJKO, IGOR

27 OSTATNÝCH DIVOV SVETA
(Drugije 27 čudes)

Mladé letá, Bratislava, 1974
preklad Ján Mojžiš
ilustrácie František Škoda
10.000 výtlačkov
66-048-74

história, cestopis, architektúra,
284 s., slovenčina
hmotnosť: 344 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: dobrý, pečiatky v knihe

2,00 €

*bib14* *bib14* in *H-parap*R5

Rytier Ruiz Gonzáles de Clavijo prišiel už neskoro. Oneskoril sa o celých dvesto rokov — nenašiel už Afrásjáb, jeho múry, mešity, mauzóleá ani paláce. No aj tak, keď v podvečer dlhého, horúceho a prašného dňa španielski poslovia, vyslaní na dvor velkého Tímúra, uzreli v diaľke Samarkand, rytier bol ohromený. „Je tu toľko záhrad a viníc, že keď sa človek priblíži k mestu,“ písal, „vidí len samý les vysokých stromov a uprostred lesa samotné mesto. “

Poslovia vkročili do nádherného, jedinečného mesta, ktorému sa nevyrovnalo ani jedno mesto stredoveku. Písal sa rok 1404. „Železný“ Chromý Tímúr dobyl pol sveta a nahnal do novej metropoly množstvo otrokov: maliarov, architektov, murárov, rezbárov, klenotníkov... Tímúrova moc siahala široko-ďaleko. Bol nesmierne bohatý a pyšný. Dediny okolo Samarkandu dal premenovať. Odteraz sa nazývali takto: Bagdad, Káhira, Damask — najväčšie mestá na svete mali byť v porovnaní s Tímúrovou metropolou iba dedinami.

V Samarkande vládol stavebný ruch — mauzóleá Šáh-i Zinda boli obložené lešením, zástupy otrokov nosili tehly na múry mešity Bíbíchánum, zruční chorezmskí majstri obkladali kachličkami Registán. Mesto bolo ako z okru a belasé a tmavomodré obkladačky na múroch mešít a štvorce bazénov vyzerali ako kúsky neba, rozhodené po žltej zemi. Vôkol šumelo trinásť sadov — široký zelený prstenec. Najväčší z nich — Bagh-i-Džahán — bol taký rozľahlý, že jedného dňa, ako tvrdia kronikári, zablúdil v ňom staviteľov kôň a našli ho až o mesiac.

Čoskoro však Tímúr zomrel a o niekoľko desaťročí jeho potomci presťahovali panovnícke sídlo do Buchary. Zostali len stavby, vybudované majstrami, ktorých mená sa nikto nikdy nedozvedel. No slová samarkandského historika, ktoré povedal o Timúrovej mešite: „Naše diela vydávajú o nás svedectvo“, sú správne. Diela prežili aj veľkú ríšu, aj ľudí, ktorí ju vytvorili, aj spomienky na výboje a bitky.

... Ak niekedy vystúpite z lietadla alebo autobusu v dnešnom Samarkande, spomeniete si na slová španielskeho rytiera: „Je tu toľko záhrad a viníc..

Samarkand je veľké moderné mesto s vlastnou univerzitou, školami, divadlami. Zeleň už dávno zavítala do jeho ulíc, normálne asfaltovaných ulíc. No Tímúrov Samarkand ešte vždy žije a silueta rozprávkových mešít napodiv prirodzene splýva s jeho modernou tvárou.

Sady, tak ako pred päťsto rokmi, obklopujú ho zeleným pásom. No nie sú to už tie sady, ktoré videl Ruiz Gonzáles de Clavijo. Počas mnohotisícročnej histórie okolo mesta neraz vyrástli sady a neraz sa mesto zmenilo na púšť.

Z Afrásjábu, predka Samarkandu a rovesníka starého Ríma, zostal iba velikánsky holý pahorok na sever od mesta. Pätnásť metrov kultúrnych vrstiev, črepín, tehál, to je raj pre archeológov, to je aj rozprávanie o mnohých stáročiach života Afrásjábu. Pri jeho múroch stáli armády Alexandra Makedónskeho, prichádzali sem kušanskí králi a oddiely prvých kalifov. Už v staroveku vybudovali v Afrásjábe

JUNAS, JÁN - VÍŤAZI NAD CHOROBAMI

JUNAS, JÁN

VÍŤAZI NAD CHOROBAMI
slávni lekári

Mladé letá, Bratislava, 1974
ilustrácie Pavol Blažo
1. vydanie, 7.000 výtlačkov
66-179-74

veda, história, životopisy, medicína klasická, zdravie
230 s., slovenčina
hmotnosť: 250 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: dobrý, pečiatky v knihe

1,50 € PREDANÉ

*bib14* in *H-parap*R5

HERITES, FRANTIŠEK - TŘI CESTY

HERITES, FRANTIŠEK

TŘI CESTY

J. Otto, Praha, 1927
ilustrácia P. Dillinger
500 "číslovaných exemplářů na ručním papíře Van Gelderově"

beletria, román, literatúra česká, číslovaný výtlačok
124 s., čeština
hmotnosť: 396 g

tvrdá väzba (dobová preväzba s voviazanou orignálnou obálkou)
stav: veľmi dobrý, výtlačok č. 245/500

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-2*

Starý Vencl stál opodál a závistivě prohlížel si kočár, který byl přijel pro pana Valentu.

Nebydlil již v bytě dřívějším, v ulici; bydlil na náměstí, v celé řadě pokojů, zcela nově a elegantně zařízených.

K Vendovi se přidružila Voršila.

„Jsou to tak změny! “ řekla, ukazujíc na povoz, čekající před domem.

„Ba, jsou, “ přisvědčil stařec.

Nebylo ani možno, aby byl požádán za dopravu na pout r-skou. Neměl již slavného svého spřežení. Šimla skončila život vysílením a ranou do hlavy; bryčka rozpadla se v prvky, z nichž byla složena, a tyto prodány jednotlivě, když se nenalezl milovník, který by je koupil pohromadě pro některou sbírku starožitností. On sám, majetník, starý Vencl, byl v městském špitále, živ z almužny současníkův a zbožné mysli předků, již odkazy dobročinnými pamatovali na bídu budoucích.

A přece, jako by byl zkrácen v starých právech svých, jako by mu bylo ukřivděno, Venci se hněval a zlobil.

„Jo, těm už teď není všecko po chuti —“ řekl s trpkostí člověka uraženého ve svých nejlepších citech. „Kde pak! Inu ovšem... I to se podívejme! “ zvolal s ironickým podivem, když koně u kočáru zařehtali a nedočkavě a netrpělivě hrabali půdu, podkovami cinkajíce o dláždění. „Je tohle nějaká bujnost! “ posmíval se, ze žárlivosti patrně, i jal se vypravovati Voršile, kterak on v rukou měl docela jinou krev,,, — ne šimlu, “ podotkl — ale za svého mládí, když byl u hraběte Fésteticze, dole v Banátu a Slavonii. To jezdili spolu! To byla radost! Hrabě ani jinak nejel, nežli s ním A ji-

nak to nešlo, než jako když hrom bije — přes hory, doly, v jednom trysku... A čtyřspřeží muselo se obrátit na takovém místečku jako talíř!

„Co pak to — ale tohle je nějaké panstvo! “ podotkla Voršila, přetrhujíc další líčení slavných dob Vendových a zlomyslně ukazovala na Valentovy, již vycházeli z domu. Dávno již u nich nebyla. Nová paní propustila ji hned po svém příchodu; nemohla jí potřebovat, staré, šedivé báby, těžkopádné a nemotorné; vzala si služku mladší, čilejší a čipernější.

Babce nebylo tehdáž zle; měla aspoň padesát zlatých úspor a všecko příbuzenstvo se o ni tahalo. Každý ji chtěl vzíti k sobě, míti ji u sebe, aby mu bohatství své odkázala; lákali stařenu všemožnými sliby. Zvolila konečně vzdálenou sestřenici, která měla domek s mužem na polovic, i půjčila jim peníze. Přišla však o ně. Domek byl prodán v exekuční dražbě a majetníci odešli kamsi do Vídně na práci. Voršile nezbyla nežli mošna a hůl žebrácká. Do špitálu jí nevzali, neboť nebyla městská jako Vencl.

.....................................................................................

... posledná veta ...

Ve spánku se tak dobře na všecko zapomíná!