Vitajte v mojom antikvariáte!

Chcete mať prehľad o najnovších prírastkoch? Zadajte svoju e-mailovú adresu do kolónky "Prírastky kníh na e-mail" v ľavom stĺpci a na váš e-mail príde maximálne jedna správa denne.

Alebo sa staňte členom stránky na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/ripakovantikvariat/
Vyberte si to, čo je Vašej duši najbližšie.

Ak sa Vám niečo zapáči, napíšte mi na
riporipo@gmail.com
Postup bude nasledujúci :

a.) uveďte tituly, o ktoré máte záujem
b.) uveďte Vašu adresu, prípadne telefón
c.) skontrolujem dostupnosť kníh a následne vám pošlem pokyny na platbu vopred. Na dobierku, po zlých skúsenostiach, neposielam.
d.) Dáte mi avízo o zrealizovaní platby.
e.) Po obdržaní platby na môj účet vám knihy do troch dní posielam

Jednoduché, však? )

ANTIKVÁRIUM (magyarul)

Ha Magyarországról van, és bármelyik könyv érdekelné, kérjük írjon a riporipo@gmail.com címre. A könyvek küldhetök postán. Ha átutazóban van Kassán, a megrendelt könyveket személyesen is átveheti.

piatok 24. januára 2020

HVIEZDOSLAV, PAVOL ORSZÁGH - ODKAZY

HVIEZDOSLAV, PAVOL ORSZÁGH

ODKAZY

Matica slovenská, Martin, 1951
edícia Hviezdoslavova knižnica (1)
ilustrácia Emil Makovický
3. vydanie, 20.000 výtlačkov

poézia, literatúra slovenská,
230 s., slovenčina
hmotnosť: 293 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, ušpinené dosky, knižničné pečiatky

DAROVANÉ

*gopal2*








HAMAJDA, PETR - PAN ANDRTEJKR A SIR VERYMAČ

HAMAJDA, PETR

PAN ANDRTEJKR A SIR VERYMAČ

vlastným nákladom, Nespeky, 1999
obálka Magdaléna Martinovská
1.000 výtlačkov

beletria, literatúra česká, podpis autora
200 s., čeština
hmotnosť: 340 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-2*






Proud vody dopadnuvší na bledě modravou dlaždičkovou podlahu vytrhl pana Andrtejkra z mikrospánku. S hluboko v podvědomí zakódovanou dohlížecí funkcí nad ve vaně spočívajícím tělem sira Verymače jako šelma pružně vyskočil a neslyšně se v mžiku ocitl za zády sira. Bez známky ospalosti nebo unavenosti stál připraven pomoci procitajícímu a současně pod hladinu se nořícímu siru Verymačovi.

Sir Verymač zažíval chvilky nikoliv nepodobné již nedávno prožitým. Opět šťasten se probouzel z těžkého smrtonosného spánku, ale hrůza děsivého snu se těsně po procitnutí vystřídala s děsem reality. Byl okouzlen a nadšen poznáním, že právě proběhnuvší životní událost, tak podobná těm ještě čerstvě uloženým v mysli, byla pouhým těžkým snem. Trvalo vždy jen chvilinku do skutečného procitnutí k vědomí, které bylo okamžitě vystaveno úderu šokující reality. Kdyby měl kdy, ve volné chvíli by mohl uvažovat o existenci jednoho snu probíhajícího ve druhém. Prvý končí a na něj plynule a nepozorovaně navazuje druhý, který dále pokračuje a ještě svým obsahem doplňuje nebo děsem předčí sen prvý. Oba byly pro sira jen hrůzostrašnou událostí. Sir Verymač touží po záchraně z potápějícího se korábu, na kterém mu hrozilo bezprostřední utonutí v nenáviděné vodě. Probuzení ho sice od jisté smrti vysvobodí, ale jeho tělo se v tom samém okamžiku poroučí pod hladinu vody skutečné. Není divu, že sice již v chladnoucí, ale ve stále znatelně teplé vodě byly jeho čelo a spánky ledově chladné. Pan Andrtejkr uchopil sira v podpaždí a vytahoval ho současně z vany i z mrákot. Po probuzení z mikrospánkového snu sympatizoval s bezvládným a právě probírajícím se sirem, protože mnohé dobře tušil o jeho strašných snových prožitcích. Tekutinu, kterou mu pripravil a donutil ji vypít před uložením do vany, ve sklenici zbylo jen nepatrně na dně. Pan Andrtejkr si nebyl jistý, zda se látka dokonale stačila rozpustit a nezůstala její koncentrace právě v tomto zbytku u dna sklenice. Sir Verymač se s jeho pomocí usadil do křesla a překvapivě přešel děsivou skutečnost, že byl ještě před okamžikem po krk celý ve vodě, aniž by tušil jak dlouho. Ve zlomku vteřiny se probudil a začal panu Andrtejkrovi vyprávět své zážitky z potápějícího se plavidla. Vylíčil své bloudění po prázdné temné chodbě až po spatření vlhkých podmořských skalisek z okna kajuty. Pan Andrtejkr pozorně poslouchal sira a neměl v úmyslu ho přerušovat. Domáhal se však masírování ztuhlého těla sira Verymače. Ten však po krátkém odmítnutí a delším zdráhání připustil, aby pan Andrtejkr mohl třít jeho kotníky a lýtka. Raději se nechal masírovat, protože byl tak zabrán do vyprávění, že nestačil klást Andrtejkrovi odpor. Sir se soustředil na podrobné líčení událostí, tudíž nedokázal věnovat své masáži téměř žádnou pozornost. Pro pana Andrtejkra to byl největší úspěch posledních dnů. Přes vychutnávání tohoto triumfu pozorně poslouchal vyprávění, aby ho mohl komentovat. Masíroval však s největším zaujetím a sirovi začal vysvětlovat svůj náhled na jeho děsivé sny:

- Sire, opravdu to byl hrozivý sen, ale jeho objasněním se pokusím smazat z něj váš děsivý konec. Ostatně byl to pouhý výplod vašeho odpočívajícího mozku, nikoli reálná událost, která by vás měla poznamenat. I když chápu, že ve vašem vědomí sen vyvolal značný pocit úzkosti. Vzhledem k vašemu vztahu k vodě si jasně uvědomuji, že to byl sen dvojnásobně nepříjemný. -

-Jste milý, že mi chcete vysvětlením onoho děsu ulehčit, ale nesouhlasím s vaším názorem, že takový živý sen nemůže zanechat na člověku



štvrtok 23. januára 2020

HERRIOT, JAMES - KEBY TAK VEDELI HOVORIŤ

HERRIOT, JAMES

KEBY TAK VEDELI HOVORIŤ
(If only They Could Talk)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1995
edícia Spoločnosť priateľov krásnych kníh (574)
preklad Zuzana Vilikovská
obálka Jozef Pernecký
1. vydanie
ISBN 80-220-0634-3

beletria, román, literatúra anglická,
184 s., slovenčina
hmotnosť: 295 g

tvrdá väzba s prebalom

PREDANÉ stav: dobrý *inc*b-eng*
PREDANÉ stav: dobrý, knižničné pečiatky *zukol5*

Keby tak vedeli hovoriť, úvodný román z voľne na seba nadväzujúcich próz britského spisovateľa Jamesa Herriota, ktoré dnes poznajú čitatelia na celom svete, sa konečne dostáva i do rúk slovenského čitateľa. Postava zverolekára, ktorého vedie predovšetkým túžba pomáhať trpiacim zvieratám, jeho očarenie z ustavične sa opakujúceho zázraku zrodu nového života takisto ako láska k drsnému, no prekrásnemu yorskhirskému vidieku, kde sa usadil, tvoria jadro príbehov, vychádzajúcich v miliónových nákladoch. Rozkošné postavičky čudáckych farmárov či svieži portrét bohatej dobrodinky pani Pumphreyovej, majiteľky pekinského psíka Trickiho Woo, prinášajúcej do neľahkého života zverolekára svetácky lesk blahobytu, či nezabudnuteľná atmosféra pôvabného domu Skeldal House, kde sa čerstvý absolvent ubytuje u svojho zamestnávateľa, rozmarného Siegfrieda Farnona a jeho bohémskeho brata Tristana, to všetko vytvára svet plný farieb a vôní, s ktorým sa čitateľ len ťažko lúči.

Britský spisovateľ James Herriot (vl. menom James Alfred Wigh) debutoval ako zrelý pätdesiatnik. Jeho romány zo života zverolekára inšpirované vlastným poznaním dosiahli miliónové náklady na celom svete a ich televízne spracovanie patrí k najpopulárnejším seriálom vo Veľkej Británii. Narodil sa r. 1916, po skončení vysokej veterinárnej školy v Glasgowe nastúpil na prax v mestečku Thirk v yorkshirskom grófstve. Tam sa aj usadil a s výnimkou niekoľkých rokov, ktoré strávil v službe vo vojenskom letectve, ho už nikdy neopustil. Viedol tu až do svojej smrti. r. 1995 pokojný rodinný život, venoval sa literárnej tvorbe a záľubám - hudbe a dlhým prechádzkam so svojimi psami po milovanom kraji.









Keď som vošiel, slečna Harbottlová sedela so zvesenou hlavou nad prázdnou pokladničkou; vyzerala, akoby ju boli olúpili. Išlo o novú lesklú čiernu škatuľu s nápisom „Drobná hotovosť" vytlačeným navrchu bielymi písmenami. Vnútri ležala červená knižočka s príjmami a výdavkami, zaznamenanými v úhľadných stĺpcoch. Ale nijaké peniaze.

Mohutné plecia slečny Harbottlovej ovisli. Nehlučne chytila červenú knižočku medzi ukazovák a palec a osamelá šesťpencová minca sa vykotúľala spomedzi stránok a cinkla o dno škatule. „Znovu v nej bol, " zašepkala.

V chodbe sa ozvali kradmé kroky. „Pán Farnon! " zavolala. A mne povedala: „To je ozaj absurdné, ako sa ten chlap stále pokúša preplaziť popri dverách. "

Siegfried sa všuchtal dnu. Niesol žalúdočnú sondu a pumpu, z vreciek sa mu vydúvali fľaštičky s kalciom a prístroj na nekrvavú kastráciu sa hojdal v druhej ruke.

Veselo sa usmial, ale ja som videl, že je nesvoj, nielen kvôli bremenu, ktoré niesol, ale aj kvôli mizernej taktickej pozícii. Slečna Harbottlová si postavila písací stôl do rohu šikmo oproti dverám a on musel prekonať dlhý úsek koberca, aby sa k nej dostal. Z jej hľadiska to bolo strategicky dokonalé. Z kúta videla každučký centimeter veľkej miestnosti, aj do chodby, keď boli dvere otvorené, a aj von na prednú ulicu z okna po svojej ľavici. Nič jej neuniklo - bola to pozícia moci.

Siegfried pozrel nadol na hranatú postavu za stolom. „Dobré ráno, slečna Harbottlová, môžem vám nejako pomôcť? "

Sivé oči sa blýskali za okuliarmi v zlatom ráme. „To teda môžete, pán Farnon. Môžete mi vysvetliť, prečo ste znovu vyprázdnili moju pokladničku na drobné. "

„Och, prepáčte. Včera večer som sa hrozne ponáhľal do Brawtonu a zistil som, že mi chýbajú nejaké peniaze. Naozaj som sa nemal kam inam obrátiť. "

„Ale pán Farnon, za tie dva mesiace, čo som tu, sme tým prešli už aspoň desať ráz. Načo je celé moje úsilie viesť perfektné záznamy o peniazoch praxe, ak ich stále kradnete a míňate? "

„Zrejme som si na to zvykol za starých dobrých krčahových čias. Nebol to zlý systém, fakt. "

„Nebol to nijaký systém. Bola to anarchia. Tak nemôžete viesť živnosť. Ale toto som vám už opakovala toľkokrát a vždy ste mi sľúbili, že zmeníte svoje zlozvyky. Mám pocit, že som už s rozumom v koncoch. "

„Z toho si nič nerobte, slečna Harbottlová. Vyberte ešte niečo z banky a dajte si to do pokladničky. Tým to bude vybavené. " Siegfried pozbieral konce žalúdočnej sondy z dlážky a obrátil sa na odchod, no slečna Harbottlová si varovne odkašľala.

„Ešte jedna či dve záležitosti. Mohli by ste sa láskavo pokúsiť dodržať ďalší sľub, že každý deň zapíšete do knihy svoje vizity aj s cenami? Už prešiel takmer týždeň, odkedy ste urobili posledný zápis. Ako môžem vymáhať účty prvého v mesiaci? To je zo všetkého najdôležitejšie, ale ako môžete odo mňa očakávať, že to budem robiť, keď mi v tom bránite? "

„Áno, áno, je mi to ľúto, ale čaká ma záplava pacientov. Naozaj už musím ísť. " Bol na polceste ku dverám a hadička sa začala rozmotávať, keď znovu začul zlovestné odkašľanie za chrbtom.

„A ešte niečo, pán Farnon. Stále neviem rozlúštiť vaše písmo. Tieto lekárske termíny sú dosť ťažké, takže prosím, dajte si trochu záležať a neškriabte ako kocúr. "

„V poriadku, slečna Harbottlová. " Urýchlil svoj odchod na chodbu, kde si pripadal v bezpečí a pokoji. Vďačne klopkal po dlaždiciach, keď ho dobehlo známe zahrmenie. Vedela poslať ten zvuk prekvapivo ďaleko tým, že mu dodala akési napätie, a bol v tom rozkaz, ktorému sa nedalo vyhnúť. Počul som, ako šéf unavene ukladá sondu a pumpu na dlážku; fľaštičky s kalciom sa mu určite zarývali do rebier, lebo som počul, že skladá aj tie.

Znovu sa dostavil pred stôl. Slečna Harbottlová zakývala naňho prstom. „Kým vás tu mám, rada by som spomenula ďalší problém, čo ma trápi. Pozrite sa na túto dennú knihu. Vidíte všetky tieto spinky, trčiace zo stránok? Všetko sú to otázky - musí ich byť niekoľko desiatok - a ja som uviazla na mŕtvom bode, kým mi ich 

...............................................................................................

... posledná veta ...

A vedia sa na tom všetkom aspoň zasmiať?




TOLSTOJ, ALEXEJ NIKOLAJEVIČ - ZLATÝ KĽÚČIK ČIŽE BURATINOVE DOBRODRUŽSTVÁ

TOLSTOJ, ALEXEJ NIKOLAJEVIČ

ZLATÝ KĽÚČIK ČIŽE BURATINOVE DOBRODRUŽSTVÁ

Raduga, Moskva, 1984
preklad I. Slimák
ilustrácie A. Kanevskij
2. vydanie

beletria, rozprávky, knihy pre deti,
116 s., slovenčina
hmotnosť: 610 g

tvrdá väzba, veľký formát
stav: zachovalá, knižničné pečiatky, na 3 miestach lepená väzba

7,50 € PREDANÉ

*bib17*

Chudobný starý verklikár Carlo si zo živého polienka vystrúha chlapčeka a nazve ho Buratino. Carlo chce pre svojho synčeka len to najlepšie, ale Buratino je nesmierne zvedavý, tvrdohlavý a neposlušný. Musí zažiť veľa dobrodružných a nebezpečných príhod, aby pochopil, že dobré skutky a rodičovská láska sú v živote najdôležitejšie.






Líška mu tým najoddanejším hláskom povedala:

Statočný pán policajt, nemohli by ste zadržať jedného túlavého kradoša? Všetkým bohatým a váženým občanom tohto mesta hrozí veľké nebezpečenstvo.

Službukonajúci buldog v rozospatosti tak zavrčal, že líška hneď mala od strachu pod sebou mláčku.

Krrradoš! Ham!

Líška mu vysvetlila, že nebezpečného zlodeja Buratina objavili na prázdnom pozemku.

Policajt, neprestajne vrčiac, zazvonil. Dnu sa vrútili dva dobermany, dvaja tajní agenti, ktorí nikdy nespali, nikomu neverili, ba aj navzájom sa podozrievali zo zločinných zámerov.

Dozorný policajt im rozkázal, aby nebezpečného zločinca dopravili na strážnicu živého alebo mŕtveho.

Tajní krátko odvetili:

Haf!

A uháňali na smetisko zvláštnym ľstivým cvalom, zahadzujúc zadné nohy nabok.

Posledných sto krokov sa plazili po bruchách, razom sa vrhli na Buratina, zdrapili ho popod pazuchy a už ho vliekli na policajnú stanicu.

Buratino hompáľal nohami a modlikal, aby mu povedali — prečo? začo? Tajní odpovedali:

Tam si to vyšetria...

Líška s kocúrom nestrácali čas a vykopali štyri zlaté dukáty. Líška začala deliť peniaze tak šikovne, že sa kocúrovi dostala jedna minca a jej — tri.

Kocúr sa jej mlčky zadrapil pazúrmi do pysku.

Líška ho mocne stisla labami. Chvíľu sa v klbku váľali po smetisku. V mesačnom svetle fŕkala mačacia a líščia srsť.

Keď si poriadne vyšklbali boky, rozdelili si peniažky rovnakým dielom a ešte v tú istú noc zmizli z mesta.

Za ten čas tajní agenti priviedli Buratina na policajnú stanicu.

......................................................................................

... posledná veta ...

A Karabas Barabas ostal na daždi sedieť v mláke.




ČELAKOVSKÝ, FRANTIŠEK LADISLAV - KVÍTÍ

ČELAKOVSKÝ, FRANTIŠEK LADISLAV

KVÍTÍ
(epigramy)

A. J. Vodák, Praha, 1926
edícia Naše odkazy (2)
zostavil František Frýdecký
300 číslovaných výtlačkov (100 na Zanderse a 200 na japane Banzay)

literatúra česká, poézia, číslovaný výtlačok 243/300,
68 s., čeština
hmotnosť: 139 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: dobrý

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-5*

139 krátkých květinových epigramů autora, které psal téměř celý život, ale samostatně je nikdy nevydal. Autor se zde vyznával ze své lásky ke květinám, které jej provázely celý život, ve chvílích smutných i veselých.





streda 22. januára 2020

SLÁDEK, JOSEF VÁCLAV - MĚLNICKÁ BALADA

SLÁDEK, JOSEF VÁCLAV

MĚLNICKÁ BALADA

Lobkowiczké vinařství, Mělník, 1932
súkromná tlač
ilustrácie Karel Svolinský

bibliofília, poézia, literatúra česká
nestránkované, čeština
hmotnosť: 93 g

mäkká väzba
stav: dobrý

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-5*




PRÍRUČKA PRACOVNÍKA KÁDROVO-PERSONÁLNEHO ÚTVARU

PRÍRUČKA PRACOVNÍKA KÁDROVO-PERSONÁLNEHO ÚTVARU

Mestský národný výbor, Košice, 1979
odbor pracovných síl

ekonomika, socializmus,
nestránkované, slovenčina
hmotnosť: 67 g

mäkká väzba
stav: dobrý

predané
*gopal2* in *ekon*



MORAVIA, ALBERTO - POZORNOSŤ

MORAVIA, ALBERTO

POZORNOSŤ
(L´attenzione)

Smena, Bratislava
edícia Máj (103)
preklad Ján Prohácka
doslov Mikuláš Pažítka
ilustrácie Milan Laluha
prebal Milan Laluha, Miroslav Váša
1. vydanie, 52.500 výtlačkov
73-061-67

beletria, román, literatúra talianska,
328 s., slovenčina
hmotnosť: 382 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal ošúchaný

DAROVANÉ

*zukol5* in *H-rad3*






„Že by si mu bola neverná. “

Položila si ruku na prsia a slávnostne vyhlásila: „Nech zomriem, ak som sa toho niekedy dopustila. “

„Ale choď. “

„Nech zomriem. “

Zopakoval som: „Ale choď, “ a súčasne som ju jemne objal okolo pása, ako keď začínate tancovať s vlastnou manželkou. S prekvapením som zbadal, ako zbledla v tvári a ako sa jej zachveli pery; potom sa mi vymanila z objatia, usadila sa v pohovke mojej matky a schúlila sa, tvár si zakryla rukami a rozplakala sa. Rozpačite som sa k nej priblížil, lebo som si uvedomil, že môj pokus (keďže šlo o istý druh experimentu) mal nepredvídaný a priaznivý výsledok pre môjho brata a nepriaznivý pre mňa; znepokojene som povedal: „Neplač a odpusť mi; naozaj ma to úprimne mrzí. Bol to žart, nič viac, iba žart. “

Videí som ju pokývať hlavou, akoby chcela odmietnuť moje ospravedlnenie. Potom zdvihla ruku, poslepiačky mi nahmatala moju, potom si ju pritiahla k ústam a vášnivo bozkávala. Počul som ju pritom šepkať: „Nič si z toho nerob, plačem, lebo som hysterická. Povedz mi, že sa ti páčim, povedz mi to, povedz mi, že sa ti páčim. “

Nečakala na odpoveď. Vystrela sa na pohovke, bleskove si rozopla blúzku ako dojka, keď má dať dieťaťu prsník, z blúzky vytryskli dva nadmerne veľké prsníky mliečno-priehľadnej beloby, poznačené na vrcholku širokými, plochými bradavkami nafialovej farby; a potom zašepkala: „Nemám vari krásne poprsie, povedz? Povedz mi, povedz mi, že sa ti páči. “

Ležala so zatvorenými očami, po tvári jej stekali slzy a odkvapkávali na operadlo pohovky, pritom sa rozvášnene zvíjala, prsia mala vonku, každý na inej strane a usilovala sa položiť na ne moju ruku. Obzrel som sa a vedia na stolíku som zbadal trojdielne zrkadlo na holenie; pravda, neodtiahol som sa od nej, iba som načiahol voľnú ruku, tresol som ňou do zrkadla, až spadlo na zem. Kúsky zrkadla zarinčali. Popi sa strhla, sadla si a vykríkla: „Čo je, čo je to tu? “

„Nič, rozbilo sa zrkadlo. “

Vložila si prsníky do podprsenky, zapla si blúzku a vstala: „Neviem, čo sa to so mnou stalo, stratila som hlavu. “

„Nič to. “

„To sa mi ešte nikdy nestalo, ver mi. “

„Bezpochyby, verím ti. “

„Správala som sa ako blázon. Teraz sa za to veľmi hanbím. “

„Nehanbi sa. Bola to iba chvilková slabosť. To sa môže stať každému. “

„Prosím ťa, nevrav o tom Maxovi. “

„Buď pokojná. “

„Velmi sa s Maxom na seba podobáte. Možno to vyvolala podobnosť. “

„Áno, iste to bolo pre podobnosť. “

„Prisahám na najsvätejšiu vec pre mňa, že som nikdy nebola Maxovi neverná. “

„Verím ti. “

„Nie, neveríš mi. Hoci je to pravda. “

„Viem, že je to pravda. “

„Prisahaj mi, že to už nebudeme rozmazávať. “

„To som ti už sľúbil. “

„Nie, prisahaj mi to. “

„Neverím na prísahy. “

„Ja hej. Odprisahaj mi to. Aby som bola spokojná. “ „Nuž dobre: prisahám. “

Nato sa usedavo rozplakala, bola vzpriamená a pozerala na mňa cez slzy okrúhlymi vtáčími očami. Potom sa sklonila, zodvihla črepinu zrkadla, obzrela sa v ne] a súčasne si aj upravila vlasy. Napokon sa hlasne vysiakala a utrela oči. Konečne ma pustila prvého na terasu so slovami: „Vieš, vlastne som aj rada, že sa to všetko stalo. “

„Prečo? “

„Aspoň sa to už nestane neskôr; budeme sa mať radi ako švagrovia. “

„Áno, budeme sa mať radi. “

„Je veľmi pekné, ak sa majú členovia rodiny radi. “





MIKLUCHO-MAKLAJ, N. N. - MEZI PAPUÁNCI

MIKLUCHO-MAKLAJ, N. N.

MEZI PAPUÁNCI

Orbis, Praha, 1954
edícia Poznání světa
vybral a preložil Valerij Vilinskij
obálka Miloslav Fulín
1. vydanie, 15.400 výtlačkov

geografia, cestopis, história,
240 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 600 g

tvrdá väzba
stav: zachovalý, knižničné pečiatky

1,40 €

*bib17* in *H-parap*L2







PLAVBA LODI „IZUMRUD“ K POBŘEŽÍ NOVÉ GUINEJE PRO p. MIKLUCHO-MAKLAJE

(Výňatek ze zprávy uveřejněné v časopise „Vsemirnyj putěšestvennik" říjen 1873)

Když jsme vplouvali do zátoky, byl kdekdo nahoře a velmi se o ni zajímal. Všichni si kladli otázku, zda spatříme naši vlajku, neboť korveta „Viťaz“ ji ponechala našemu přírodovědci. Minuli jsme již větší díl zátoky a dosud jsme nespatřili ani jedinou vesnici. Skrývaly je stromy. Mnozí z nás se již domnívali, že snad nikdo není na živu. Pojednou - k naší radosti - jeden z námořních kadetů zahlédl vlajku, upevněnou na stromě. Všechny dalekohledy a kukátka se otočily udaným směrem a také jsme skutečně poznali naši vlajku. Spadl nám kámen se srdce. Vlajka jasně dokazovala, že někdo z Evropanů je na živu. Jelikož nám ,,Viťaz“ oznámil, že zanechal Maklaje ve velmi špatném zdravotním stavu, přiklonili jsme se ještě více k všeobecnému názoru, že vlajku vyvěsil sluha.

Pak jsme viděli, jak od břehu odrazila dvě prau. Když se přiblížila, poznali jsme p. Miklucho-Maklaje. Seděl v prau s divochy. Všichni jsme se radovali, zastavili jsme lodní stroj a poslali námořníky na ráhna křičet „hurá“. P. Maklaj mával čepicí a ze všech sil se snažil přimět divochy - jak bylo dobře vidět - k tomu, aby přirazili k lodi. Ti se však báli. P. Maklaj se chopil vesla, ale nic mu to nebylo plátno. Divoši se odhodlali přirazit, až když jsme konečně zakotvili. Vylodili p. Maklaje a sami ihned odpluli. Na tváři p. Maklaje bylo vidět, jak mu bylo příjemné, když ho všichni vítali a potřásli mu rukou. Nevím jaké byly jeho pocity, ale jistě byly velmi silné. Znal jsem p. Maklaje již dříve. Ale nyní, když jsem se na něho díval, jsem viděl, že se hodně změnil. Zhubl a zestárnul. Bylo vidět, že těchto 15 měsíců nepatřilo mezi lehké a že zakusil nemoc a také hlad. Vypravoval, že mu „Viťaz“ sice zanechal potraviny, ale ty se částečně zkazily a tak vystačily pouze na několik měsíců. Potom musel jíst vše, co jedí Papuánci. Na příklad ságo, „taro“, kokosové ořechy a jako zvláštní pochoutku divoké vepře, ještěrky a psy. Dokud byl zdráv, živil se částečně lovem.

Když korveta odplula a Maklaje opustila, přicházeli Papuánci často k jeho chýši. Jakmile však z ní vykročil, všichni se rozutekli. Dlouho se nemohl s nimi sblížit. Ale pomohla mu příhoda: Divoši z hor zahájili útok na obyvatele pobřeží. Tito pak přiběhli k Maklajovi a prosili ho, aby ukryl jejich ženy a děti a sami pak se vydali bojovat. Maklaj samozřejmě souhlasil. Divoši odešli a střetli se s nepřítelem. Na obou stranách bylo několik zabitých a raněných. Nepřátelé však již dále neútočili, neboť se dozvěděli, že je tu jakýsi zvláštní člověk, a raději odtáhli do hor. Od té doby se datuje jeho přátelství s Papuánci. Zejména potom, kdy obvázal rány těch, kteří se zúčastnili války. Divoši se Maklaje již nebáli. Mohl volně procházet jejich vesnicemi, chodil s průvodci i do hor. Nyní začala jeho práce, neboť se dříve bez průvodců nemohl nikde ani ukázat.

Po snídaní jsem se s ním odebral na pobřeží, abych se podíval na jeho obydlí. Byl jsem zaražen. K tomu, aby vydržel v této chýši plných patnáct měsíců, bylo zapotřebí skutečně hodně odvahy. Ve střeše byla obrovská díra, kterou pršelo dovnitř. Vznikla nedávno, když na střechu spadla liana a prorazila ji. P. Maklaj byl nemocen, a proto nic neopravoval. Co asi musel všechno snášet, hlavně v době, když jeho sluha onemocněl a on sám, rovněž nemocný, musel štípat dříví, nosit vodu a vařit jídlo, nejen pro sebe, ale i pro člověka, který se nemohl ani hnout! Později, když se p. Maklaj spřátelil s Papuánci, začali mu při jeho práci pomáhat.

Jeho sluhu Ulsona jsem nalezl v žalostném stavu. Trpěl zimnicí. Dopravili ho rychle na loď a tam se téměř úplně zotavil. Druhý sluha zemřel již v prvních týdnech jejich pobytu.

Jakmile jsme vystoupili na břeh, všichni divoši se rozutekli. Když však viděli, že nemáme zbraně, přistoupili k nám a potřásli nám rukama, ohmatávali nás a očichávali. Žádali o tabák a o doutníky, které u nás zahlédli. P. Maklajovi přinesli mnoho banánů a kokosových ořechů. Dal jim za to velké hřebíky, s čímž byli naprosto spokojeni.

Zajeli jsme si s kapitánem a p. Maklajem také do jejich vesnice. Podělili jsme je různými drobnostmi: šátky, zrcátky, tabákem a pozlacenými stužkami. Byli nadšeni a prostřednictvím p. Maklaje, který se dovedl s nimi domluvit, prosili, abychom přišli zase. Jednou nás také navštívili na lodi. Všeho se nesmírně báli. Jakmile se někdo něčeho poleká, všichni prchají k člunům. Vrátit je znamenalo velkou námahu. Potom se opět něčeho polekají a řítí se k člunům. To se opakovalo několikrát.

P. Maklaj vypravoval, že byl s nimi několikrát na lovu divokých vepřů. Lov se odbývá v určité roční době, a to tímto způsobem: Obklíčí nějaké místo porostlé vysokou trávou a tu pak na obou koncích zapálí. Vepři, tlačeni z obou stran ohněm, se vrhnou jakýmkoli směrem a zde narazí na lovce, kteří postupují za ohněm. Zabíjejí je oštěpy, které divoši vrhají s překvapující silou, na vzdálenost až 30 stop, a to dosti přesně. Když tak zabijí několik vepřů, začnou hodovat a tančit. Den lovu se slaví jako svátek...

Papuánci si oblíbili pana Maklaje tolik, že na jeho počest při jeho odjezdu pořádali v jedné vesnici velkou slavnost. Slavnost se konala dva dny před naším odplutím. P. Maklaj tam ovšem šel, i když jeho nemocné nohy byly posety ranami. Ráno, když bylo po slavnosti, zpozoroval jeden z lodních důstojníků za ranní procházky p. Maklaje, jak leží bezmocně na pobřeží a nemůže se ani hnout. Ihned se to oznámilo na palubu lodi, odtud poslali mužstvo s nosítky. Potom byl dopraven na loď. Byl to následek velké únavy a hlavně toho, že si delší chůzí do vesnice, ležící dosti daleko, rozdrásal nohy, takže již nemohl dále. Po dvou dnech byly všechny Maklajovy věci, dokonce i jeho chýše, na lodi. Ta po pětidenním zdržení vytáhla kotvu. Papuánci bez slitování mlátili do svého „barumu“, ale žádný z nich se neodvážil doprovázet na svém prau odjíždějící loď.



JAHODA, JOSEF - MĚSTO 4000 OBYVATELŮ

JAHODA, JOSEF

MĚSTO 4000 OBYVATELŮ
povídky

Jos. R. Vilímek, Praha, 1924
edícia Vilímkova knihovna (217)

literatúra česká, próza krátka, beletria, poviedky, podpis autora,
232 s., čeština
hmotnosť: 305 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: výborný, zrejme dobová preväzba

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-5*





HROBNÍ MELANCHOLIE.

Objevil se v našem městě jako by najednou ze země vyrostl a když se za tím nápadným člověkem lidé zvědavě ohlíželi a vyptávali se, kdo to asi je, tož už pan Sandr bydlel na dobytčím náměstíčku nazad v prvním patře v malinké sekničce u stařičké slečny Pejskrové.

Lidé se právem za ním zvědavě dívali. Byl postavou velmi nápadný, měl velmi krátké, brkavé nohy, ramena jako k bokům seříznutá a nesmírně dlouhý obličej s ploským nosem, s dlouhou špičatou bradou a přimhouřenýma očima. Nosil dlouhý, šosatý kabát a na hlavě vysoký klobouk tvrďák. Byl stále do kabátu upiatý, ruce v kapsách, hlavu k prsům schýlenou, a krátké nožky jako by chodily po podpatkách a neustále o něco brkaly.

U slečny Pejskrové nejedl, do hostince na stravu také nechodil — ale lidé si všímali, že denně se stravuje u hokynářky a vychází od ní s pytlíčky a s naditými kapsami. Teprv hodně později se lidé dozvěděli, že si pan Sandr kuchtí sám. A nejen kuchtí, také že si pere, stele, zametá, uklízí, zem meje — zkrátka podivný človek! A s nikým nic! Nikoho nepozdravil, s nikým se nezastavil, s nikým nepromluvil. Nevědělo se, z čeho žije, čím byl, odkud byl, proč přišel do našeho města, proč žije takovým divným, podle úsudku našeho města nepořádným životem — záhadný člověk!

Zvědavé vdovy a zestárlé slečny zajímaly se o pana Sandra hlavně proto, že pravidelně chodil na hřbitov, tak pravidelně, že nevynechal jediného dne, aby nebyl na hřbitově.

Ty městské vdovy a zestárlé slečny chodívaly také na hřbitov, to byla jejich promenáda, jejich parlament, jejich park. A tam vídaly podivného pana Sandra podivně se chovat.

A proto se dotazovaly slečny Pejskrové, co to má za nájemníka, není-li snad trochu na smyslech pomatený, takový tichý, neškodný blázínek, nebo, jak se delikátně říkalo, fantast.

Stařičká slečna Pejskrová upřímně řekla, co věděla. Že pan Sandr jí říkal o sekničku, že pořádně platí, ale že v jeho sekničce vůbec ještě nebyla a že pana Sandra třeba čtrnáct dní nespatří. Mluvila s ním dvakrát — jednou mu ukazovala, kde je pro její kvartýr dřevník, podruhé ho upozornila, že se kamna čistí z chodby.

Vyptávaly se jí, zda za panem Sandrem někdo přijíždí — slečna Pejskrová nikoho neviděla. Byla celý den zaměstnána svou zamilovanou korálkovou prací, její pokoj byl plný nejrůznějších ozdob, všechno bylo korálky pošité a vyšňořené. I přikrývku na postel měla celou pošitou spletenými korálkovými ornamenty — tajně jí říkaly: korálková slečna.

......................................................................................

... posledná veta ...

A víc už pan centrální rada nedopověděl.



ŠIMON, BOHUMIL - KLOBOUK OD BREŽNĚVA

ŠIMON, BOHUMIL

KLOBOUK OD BREŽNĚVA

Periskop, Praha, 1997
1. vydanie
ISBN 80-902233-1-1

autobiografia, história, podpis autora
184 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 330 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-5*








PŘINUTILI ŠIMONA, ABY NESL KŘÍŽ (NOVÝ ZÁKON)

HOŘKÝ PODZIM

Vezeme tedy protokol a máme také komuniké o jednání. Protokol je tajný, nesmí se zveřejnit, a v komuniké se říká, že byl podepsán protokol. Co si o tom mají lidé myslet? Musí se k tomu něco říci. Svoboda a Dubček to musí udělat ještě dnes.

Sedáme s Mlynářem vedle sebe a začínáme koncipovat Dubčekův projev. Píšeme téměř potmě. Hlavy nám třeští a oční víčka se nazadržitelně svírají.

Praha. Na letišti je tma. Čeká nás řada volh ze sovětského velvyslanectví a několik tater. Jedeme do města. Ještě nevíme kam. Leninova, nyní Evropská třída. Zavaluje mě vlna nevýslovného zármutku. Ranní šerosvit odhaluje pustotu ulice. Všude je špína. Na chodnících i na vozovce se válejí odpadky. Vidím popsané zdi domů. Nápisy jsou i na asfaltovém povrchu silnice. Kolem se válejí zmuchlané plakáty a letáky. Sem tam přeběhne přikrčená osamělá kočka nebo pes. A všude tanky a děla. Zavírám oči a chce se mi umřít.

Vjíždíme do Hradu. Je to jediné místo, kde nám zaručili útulek po našem návratu z Moskvy. Prezident Svoboda slíbil, že se o nás postará. Dlažba je plná rýh od tankových pásů. Hrad je uvolněn. Račte vstoupit. Čeká nás kancelář prezidenta. Někteří sahají po telefonu, jiní padají do křesel. Spát!

Ale to ne. Vždyť celé stranické vedení muselo slíbit, že se zasadí o okamžité plnění protokolu a především o zrušení výsledků vysočanského sjezdu. To je předpoklad normalizace a vůbec všeho, co se má dít dále.

Tak do toho. Nejdříve musíme najít a přivést ty, kteří byli zvoleni do předsednictva ústředního výboru, zvoleného vysočanským sjezdem. Musíme je informovat o jednaní v Moskvě a získat jejich podporu při anulování výsledku sjezdu. Dále je třeba svolat plénum ústředního výboru zvoleného XIV. mimořádným sjezdem, ukončit jeho činnost a přijmout myšlenku kooptace některých představitelů krajských stranických organizací, zvolených za delegáty XIV. sjezdu, do starého pléna ústředního výboru KSČ. To vše podle dohody učiněné v Moskvě.

Ukázalo se, že plénum ústředního výboru bylo už svoláno, a to na týž den, na devátou hodinu. Bylo třeba jednat bleskově. Posílají mě do Vysočan, abych našel a přivedl některé z nově zvolených členů stranického vedení. Doprovází mě Zdeněk Mlynář. Smutná jízda Prahou. Složitou cestou přes bezpočet hlídek Lidových milicí do sídla vysočanského ústředního výboru. Mlynář poznamenává: „Jestli tě nepověsili v Moskvě, tady tě pověsí určitě, až jim řekneš, co jsme přivezli. “ Řekl jsem jim pouze, že jsme pro ně přijeli a chceme, aby s námi jeli na Hrad.

Na Hradě se setkává Dubček se Šilhánem. Šilhán rezignuje na funkce, do nichž byl zvolen vysočanským ústředním výborem. Objímají se s Dubčekem.

Následuje jednání. Ze signatářů moskevského protokolu se ho kromě mne zúčastní Smrkovský a Špaček. Těžké vysvětlování a těžké chápání. Nakonec slib podpory k prosazení závazků, které jsme v Moskvě na sebe vzali, ale celé předsednictvo ústředního výboru musí přijít na zasedání do Vysočan.

Celé předsednictvo tam však nepřijde. Někteří z jeho členů vyjadřují obavy, že tam nic nesvedou a nikdo je neposlechne... Ať tam jde těch šest, kteří byli internováni. Ti mají důvěru, ti spíše pořídí.

Tak půjde těch šest. Jenže: Dubček nemůže, musí pracovat na projevu. Černík musí do vlády. Smrkovský do parlamentu. Kriegel nebude nikomu nic vysvětlovat, nepodepsal protokol a nesouhlasí s ním. Špačka bolí hlava od úrazu po nedávné autonehodě.

Tak se znovu vracím do Vysočan. Sám. Jedu zničit vlastní dílo — výsledky mimořádného XIV. sjezdu KSČ, k jehož svolání jsme dali popud a který byl také převážně silami městského