TOLSTOJ, ALEXEJ NIKOLAJEVIČ - ZLATÝ KĽÚČIK ČIŽE BURATINOVE DOBRODRUŽSTVÁ

TOLSTOJ, ALEXEJ NIKOLAJEVIČ

ZLATÝ KĽÚČIK ČIŽE BURATINOVE DOBRODRUŽSTVÁ

Raduga, Moskva, 1984
preklad I. Slimák
ilustrácie A. Kanevskij
2. vydanie

beletria, rozprávky, knihy pre deti,
116 s., slovenčina
hmotnosť: 610 g

tvrdá väzba, veľký formát
stav: zachovalá, knižničné pečiatky, na 3 miestach lepená väzba

7,50 € PREDANÉ

*bib17*

Chudobný starý verklikár Carlo si zo živého polienka vystrúha chlapčeka a nazve ho Buratino. Carlo chce pre svojho synčeka len to najlepšie, ale Buratino je nesmierne zvedavý, tvrdohlavý a neposlušný. Musí zažiť veľa dobrodružných a nebezpečných príhod, aby pochopil, že dobré skutky a rodičovská láska sú v živote najdôležitejšie.

Líška mu tým najoddanejším hláskom povedala:

— Statočný pán policajt, nemohli by ste zadržať jedného túlavého kradoša? Všetkým bohatým a váženým občanom tohto mesta hrozí veľké nebezpečenstvo.

Službukonajúci buldog v rozospatosti tak zavrčal, že líška hneď mala od strachu pod sebou mláčku.

— Krrradoš! Ham!

Líška mu vysvetlila, že nebezpečného zlodeja Buratina objavili na prázdnom pozemku.

Policajt, neprestajne vrčiac, zazvonil. Dnu sa vrútili dva dobermany, dvaja tajní agenti, ktorí nikdy nespali, nikomu neverili, ba aj navzájom sa podozrievali zo zločinných zámerov.

Dozorný policajt im rozkázal, aby nebezpečného zločinca dopravili na strážnicu živého alebo mŕtveho.

Tajní krátko odvetili:

— Haf!

A uháňali na smetisko zvláštnym ľstivým cvalom, zahadzujúc zadné nohy nabok.

Posledných sto krokov sa plazili po bruchách, razom sa vrhli na Buratina, zdrapili ho popod pazuchy a už ho vliekli na policajnú stanicu.

Buratino hompáľal nohami a modlikal, aby mu povedali — prečo? začo? Tajní odpovedali:

— Tam si to vyšetria...

Líška s kocúrom nestrácali čas a vykopali štyri zlaté dukáty. Líška začala deliť peniaze tak šikovne, že sa kocúrovi dostala jedna minca a jej — tri.

Kocúr sa jej mlčky zadrapil pazúrmi do pysku.

Líška ho mocne stisla labami. Chvíľu sa v klbku váľali po smetisku. V mesačnom svetle fŕkala mačacia a líščia srsť.

Keď si poriadne vyšklbali boky, rozdelili si peniažky rovnakým dielom a ešte v tú istú noc zmizli z mesta.

Za ten čas tajní agenti priviedli Buratina na policajnú stanicu.

......................................................................................

... posledná veta ...

A Karabas Barabas ostal na daždi sedieť v mláke.

ČELAKOVSKÝ, FRANTIŠEK LADISLAV - KVÍTÍ

ČELAKOVSKÝ, FRANTIŠEK LADISLAV

KVÍTÍ
(epigramy)

A. J. Vodák, Praha, 1926
edícia Naše odkazy (2)
zostavil František Frýdecký
300 číslovaných výtlačkov (100 na Zanderse a 200 na japane Banzay)

literatúra česká, poézia, číslovaný výtlačok 243/300,
68 s., čeština
hmotnosť: 139 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: dobrý

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-5*

139 krátkých květinových epigramů autora, které psal téměř celý život, ale samostatně je nikdy nevydal. Autor se zde vyznával ze své lásky ke květinám, které jej provázely celý život, ve chvílích smutných i veselých.

SLÁDEK, JOSEF VÁCLAV - MĚLNICKÁ BALADA

SLÁDEK, JOSEF VÁCLAV

MĚLNICKÁ BALADA

Lobkowiczké vinařství, Mělník, 1932
súkromná tlač
ilustrácie Karel Svolinský

bibliofília, poézia, literatúra česká
nestránkované, čeština
hmotnosť: 93 g

mäkká väzba
stav: dobrý

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-5*

PRÍRUČKA PRACOVNÍKA KÁDROVO-PERSONÁLNEHO ÚTVARU

PRÍRUČKA PRACOVNÍKA KÁDROVO-PERSONÁLNEHO ÚTVARU

Mestský národný výbor, Košice, 1979
odbor pracovných síl

ekonomika, socializmus,
nestránkované, slovenčina
hmotnosť: 67 g

mäkká väzba
stav: dobrý

predané
*gopal2* in *ekon*

MORAVIA, ALBERTO - POZORNOSŤ

MORAVIA, ALBERTO

POZORNOSŤ
(L´attenzione)

Smena, Bratislava
edícia Máj (103)
preklad Ján Prohácka
doslov Mikuláš Pažítka
ilustrácie Milan Laluha
prebal Milan Laluha, Miroslav Váša
1. vydanie, 52.500 výtlačkov
73-061-67

beletria, román, literatúra talianska,
328 s., slovenčina
hmotnosť: 382 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal ošúchaný

DAROVANÉ

*zukol5* in *H-rad3*

„Že by si mu bola neverná. “

Položila si ruku na prsia a slávnostne vyhlásila: „Nech zomriem, ak som sa toho niekedy dopustila. “

„Ale choď. “

„Nech zomriem. “

Zopakoval som: „Ale choď, “ a súčasne som ju jemne objal okolo pása, ako keď začínate tancovať s vlastnou manželkou. S prekvapením som zbadal, ako zbledla v tvári a ako sa jej zachveli pery; potom sa mi vymanila z objatia, usadila sa v pohovke mojej matky a schúlila sa, tvár si zakryla rukami a rozplakala sa. Rozpačite som sa k nej priblížil, lebo som si uvedomil, že môj pokus (keďže šlo o istý druh experimentu) mal nepredvídaný a priaznivý výsledok pre môjho brata a nepriaznivý pre mňa; znepokojene som povedal: „Neplač a odpusť mi; naozaj ma to úprimne mrzí. Bol to žart, nič viac, iba žart. “

Videí som ju pokývať hlavou, akoby chcela odmietnuť moje ospravedlnenie. Potom zdvihla ruku, poslepiačky mi nahmatala moju, potom si ju pritiahla k ústam a vášnivo bozkávala. Počul som ju pritom šepkať: „Nič si z toho nerob, plačem, lebo som hysterická. Povedz mi, že sa ti páčim, povedz mi to, povedz mi, že sa ti páčim. “

Nečakala na odpoveď. Vystrela sa na pohovke, bleskove si rozopla blúzku ako dojka, keď má dať dieťaťu prsník, z blúzky vytryskli dva nadmerne veľké prsníky mliečno-priehľadnej beloby, poznačené na vrcholku širokými, plochými bradavkami nafialovej farby; a potom zašepkala: „Nemám vari krásne poprsie, povedz? Povedz mi, povedz mi, že sa ti páči. “

Ležala so zatvorenými očami, po tvári jej stekali slzy a odkvapkávali na operadlo pohovky, pritom sa rozvášnene zvíjala, prsia mala vonku, každý na inej strane a usilovala sa položiť na ne moju ruku. Obzrel som sa a vedia na stolíku som zbadal trojdielne zrkadlo na holenie; pravda, neodtiahol som sa od nej, iba som načiahol voľnú ruku, tresol som ňou do zrkadla, až spadlo na zem. Kúsky zrkadla zarinčali. Popi sa strhla, sadla si a vykríkla: „Čo je, čo je to tu? “

„Nič, rozbilo sa zrkadlo. “

Vložila si prsníky do podprsenky, zapla si blúzku a vstala: „Neviem, čo sa to so mnou stalo, stratila som hlavu. “

„Nič to. “

„To sa mi ešte nikdy nestalo, ver mi. “

„Bezpochyby, verím ti. “

„Správala som sa ako blázon. Teraz sa za to veľmi hanbím. “

„Nehanbi sa. Bola to iba chvilková slabosť. To sa môže stať každému. “

„Prosím ťa, nevrav o tom Maxovi. “

„Buď pokojná. “

„Velmi sa s Maxom na seba podobáte. Možno to vyvolala podobnosť. “

„Áno, iste to bolo pre podobnosť. “

„Prisahám na najsvätejšiu vec pre mňa, že som nikdy nebola Maxovi neverná. “

„Verím ti. “

„Nie, neveríš mi. Hoci je to pravda. “

„Viem, že je to pravda. “

„Prisahaj mi, že to už nebudeme rozmazávať. “

„To som ti už sľúbil. “

„Nie, prisahaj mi to. “

„Neverím na prísahy. “

„Ja hej. Odprisahaj mi to. Aby som bola spokojná. “ „Nuž dobre: prisahám. “

Nato sa usedavo rozplakala, bola vzpriamená a pozerala na mňa cez slzy okrúhlymi vtáčími očami. Potom sa sklonila, zodvihla črepinu zrkadla, obzrela sa v ne] a súčasne si aj upravila vlasy. Napokon sa hlasne vysiakala a utrela oči. Konečne ma pustila prvého na terasu so slovami: „Vieš, vlastne som aj rada, že sa to všetko stalo. “

„Prečo? “

„Aspoň sa to už nestane neskôr; budeme sa mať radi ako švagrovia. “

„Áno, budeme sa mať radi. “

„Je veľmi pekné, ak sa majú členovia rodiny radi. “

MIKLUCHO-MAKLAJ, N. N. - MEZI PAPUÁNCI

MIKLUCHO-MAKLAJ, N. N.

MEZI PAPUÁNCI

Orbis, Praha, 1954
edícia Poznání světa
vybral a preložil Valerij Vilinskij
obálka Miloslav Fulín
1. vydanie, 15.400 výtlačkov

geografia, cestopis, história,
240 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 600 g

tvrdá väzba
stav: zachovalý, knižničné pečiatky

1,40 €

*bib17* in *H-parap*L2

PLAVBA LODI „IZUMRUD“ K POBŘEŽÍ NOVÉ GUINEJE PRO p. MIKLUCHO-MAKLAJE

(Výňatek ze zprávy uveřejněné v časopise „Vsemirnyj putěšestvennik" říjen 1873)

Když jsme vplouvali do zátoky, byl kdekdo nahoře a velmi se o ni zajímal. Všichni si kladli otázku, zda spatříme naši vlajku, neboť korveta „Viťaz“ ji ponechala našemu přírodovědci. Minuli jsme již větší díl zátoky a dosud jsme nespatřili ani jedinou vesnici. Skrývaly je stromy. Mnozí z nás se již domnívali, že snad nikdo není na živu. Pojednou - k naší radosti - jeden z námořních kadetů zahlédl vlajku, upevněnou na stromě. Všechny dalekohledy a kukátka se otočily udaným směrem a také jsme skutečně poznali naši vlajku. Spadl nám kámen se srdce. Vlajka jasně dokazovala, že někdo z Evropanů je na živu. Jelikož nám ,,Viťaz“ oznámil, že zanechal Maklaje ve velmi špatném zdravotním stavu, přiklonili jsme se ještě více k všeobecnému názoru, že vlajku vyvěsil sluha.

Pak jsme viděli, jak od břehu odrazila dvě prau. Když se přiblížila, poznali jsme p. Miklucho-Maklaje. Seděl v prau s divochy. Všichni jsme se radovali, zastavili jsme lodní stroj a poslali námořníky na ráhna křičet „hurá“. P. Maklaj mával čepicí a ze všech sil se snažil přimět divochy - jak bylo dobře vidět - k tomu, aby přirazili k lodi. Ti se však báli. P. Maklaj se chopil vesla, ale nic mu to nebylo plátno. Divoši se odhodlali přirazit, až když jsme konečně zakotvili. Vylodili p. Maklaje a sami ihned odpluli. Na tváři p. Maklaje bylo vidět, jak mu bylo příjemné, když ho všichni vítali a potřásli mu rukou. Nevím jaké byly jeho pocity, ale jistě byly velmi silné. Znal jsem p. Maklaje již dříve. Ale nyní, když jsem se na něho díval, jsem viděl, že se hodně změnil. Zhubl a zestárnul. Bylo vidět, že těchto 15 měsíců nepatřilo mezi lehké a že zakusil nemoc a také hlad. Vypravoval, že mu „Viťaz“ sice zanechal potraviny, ale ty se částečně zkazily a tak vystačily pouze na několik měsíců. Potom musel jíst vše, co jedí Papuánci. Na příklad ságo, „taro“, kokosové ořechy a jako zvláštní pochoutku divoké vepře, ještěrky a psy. Dokud byl zdráv, živil se částečně lovem.

Když korveta odplula a Maklaje opustila, přicházeli Papuánci často k jeho chýši. Jakmile však z ní vykročil, všichni se rozutekli. Dlouho se nemohl s nimi sblížit. Ale pomohla mu příhoda: Divoši z hor zahájili útok na obyvatele pobřeží. Tito pak přiběhli k Maklajovi a prosili ho, aby ukryl jejich ženy a děti a sami pak se vydali bojovat. Maklaj samozřejmě souhlasil. Divoši odešli a střetli se s nepřítelem. Na obou stranách bylo několik zabitých a raněných. Nepřátelé však již dále neútočili, neboť se dozvěděli, že je tu jakýsi zvláštní člověk, a raději odtáhli do hor. Od té doby se datuje jeho přátelství s Papuánci. Zejména potom, kdy obvázal rány těch, kteří se zúčastnili války. Divoši se Maklaje již nebáli. Mohl volně procházet jejich vesnicemi, chodil s průvodci i do hor. Nyní začala jeho práce, neboť se dříve bez průvodců nemohl nikde ani ukázat.

Po snídaní jsem se s ním odebral na pobřeží, abych se podíval na jeho obydlí. Byl jsem zaražen. K tomu, aby vydržel v této chýši plných patnáct měsíců, bylo zapotřebí skutečně hodně odvahy. Ve střeše byla obrovská díra, kterou pršelo dovnitř. Vznikla nedávno, když na střechu spadla liana a prorazila ji. P. Maklaj byl nemocen, a proto nic neopravoval. Co asi musel všechno snášet, hlavně v době, když jeho sluha onemocněl a on sám, rovněž nemocný, musel štípat dříví, nosit vodu a vařit jídlo, nejen pro sebe, ale i pro člověka, který se nemohl ani hnout! Později, když se p. Maklaj spřátelil s Papuánci, začali mu při jeho práci pomáhat.

Jeho sluhu Ulsona jsem nalezl v žalostném stavu. Trpěl zimnicí. Dopravili ho rychle na loď a tam se téměř úplně zotavil. Druhý sluha zemřel již v prvních týdnech jejich pobytu.

Jakmile jsme vystoupili na břeh, všichni divoši se rozutekli. Když však viděli, že nemáme zbraně, přistoupili k nám a potřásli nám rukama, ohmatávali nás a očichávali. Žádali o tabák a o doutníky, které u nás zahlédli. P. Maklajovi přinesli mnoho banánů a kokosových ořechů. Dal jim za to velké hřebíky, s čímž byli naprosto spokojeni.

Zajeli jsme si s kapitánem a p. Maklajem také do jejich vesnice. Podělili jsme je různými drobnostmi: šátky, zrcátky, tabákem a pozlacenými stužkami. Byli nadšeni a prostřednictvím p. Maklaje, který se dovedl s nimi domluvit, prosili, abychom přišli zase. Jednou nás také navštívili na lodi. Všeho se nesmírně báli. Jakmile se někdo něčeho poleká, všichni prchají k člunům. Vrátit je znamenalo velkou námahu. Potom se opět něčeho polekají a řítí se k člunům. To se opakovalo několikrát.

P. Maklaj vypravoval, že byl s nimi několikrát na lovu divokých vepřů. Lov se odbývá v určité roční době, a to tímto způsobem: Obklíčí nějaké místo porostlé vysokou trávou a tu pak na obou koncích zapálí. Vepři, tlačeni z obou stran ohněm, se vrhnou jakýmkoli směrem a zde narazí na lovce, kteří postupují za ohněm. Zabíjejí je oštěpy, které divoši vrhají s překvapující silou, na vzdálenost až 30 stop, a to dosti přesně. Když tak zabijí několik vepřů, začnou hodovat a tančit. Den lovu se slaví jako svátek...

Papuánci si oblíbili pana Maklaje tolik, že na jeho počest při jeho odjezdu pořádali v jedné vesnici velkou slavnost. Slavnost se konala dva dny před naším odplutím. P. Maklaj tam ovšem šel, i když jeho nemocné nohy byly posety ranami. Ráno, když bylo po slavnosti, zpozoroval jeden z lodních důstojníků za ranní procházky p. Maklaje, jak leží bezmocně na pobřeží a nemůže se ani hnout. Ihned se to oznámilo na palubu lodi, odtud poslali mužstvo s nosítky. Potom byl dopraven na loď. Byl to následek velké únavy a hlavně toho, že si delší chůzí do vesnice, ležící dosti daleko, rozdrásal nohy, takže již nemohl dále. Po dvou dnech byly všechny Maklajovy věci, dokonce i jeho chýše, na lodi. Ta po pětidenním zdržení vytáhla kotvu. Papuánci bez slitování mlátili do svého „barumu“, ale žádný z nich se neodvážil doprovázet na svém prau odjíždějící loď.

JAHODA, JOSEF - MĚSTO 4000 OBYVATELŮ

JAHODA, JOSEF

MĚSTO 4000 OBYVATELŮ
povídky

Jos. R. Vilímek, Praha, 1924
edícia Vilímkova knihovna (217)

literatúra česká, próza krátka, beletria, poviedky, podpis autora,
232 s., čeština
hmotnosť: 305 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: výborný, zrejme dobová preväzba

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-5*

HROBNÍ MELANCHOLIE.

Objevil se v našem městě jako by najednou ze země vyrostl a když se za tím nápadným člověkem lidé zvědavě ohlíželi a vyptávali se, kdo to asi je, tož už pan Sandr bydlel na dobytčím náměstíčku nazad v prvním patře v malinké sekničce u stařičké slečny Pejskrové.

Lidé se právem za ním zvědavě dívali. Byl postavou velmi nápadný, měl velmi krátké, brkavé nohy, ramena jako k bokům seříznutá a nesmírně dlouhý obličej s ploským nosem, s dlouhou špičatou bradou a přimhouřenýma očima. Nosil dlouhý, šosatý kabát a na hlavě vysoký klobouk tvrďák. Byl stále do kabátu upiatý, ruce v kapsách, hlavu k prsům schýlenou, a krátké nožky jako by chodily po podpatkách a neustále o něco brkaly.

U slečny Pejskrové nejedl, do hostince na stravu také nechodil — ale lidé si všímali, že denně se stravuje u hokynářky a vychází od ní s pytlíčky a s naditými kapsami. Teprv hodně později se lidé dozvěděli, že si pan Sandr kuchtí sám. A nejen kuchtí, také že si pere, stele, zametá, uklízí, zem meje — zkrátka podivný človek! A s nikým nic! Nikoho nepozdravil, s nikým se nezastavil, s nikým nepromluvil. Nevědělo se, z čeho žije, čím byl, odkud byl, proč přišel do našeho města, proč žije takovým divným, podle úsudku našeho města nepořádným životem — záhadný člověk!

Zvědavé vdovy a zestárlé slečny zajímaly se o pana Sandra hlavně proto, že pravidelně chodil na hřbitov, tak pravidelně, že nevynechal jediného dne, aby nebyl na hřbitově.

Ty městské vdovy a zestárlé slečny chodívaly také na hřbitov, to byla jejich promenáda, jejich parlament, jejich park. A tam vídaly podivného pana Sandra podivně se chovat.

A proto se dotazovaly slečny Pejskrové, co to má za nájemníka, není-li snad trochu na smyslech pomatený, takový tichý, neškodný blázínek, nebo, jak se delikátně říkalo, fantast.

Stařičká slečna Pejskrová upřímně řekla, co věděla. Že pan Sandr jí říkal o sekničku, že pořádně platí, ale že v jeho sekničce vůbec ještě nebyla a že pana Sandra třeba čtrnáct dní nespatří. Mluvila s ním dvakrát — jednou mu ukazovala, kde je pro její kvartýr dřevník, podruhé ho upozornila, že se kamna čistí z chodby.

Vyptávaly se jí, zda za panem Sandrem někdo přijíždí — slečna Pejskrová nikoho neviděla. Byla celý den zaměstnána svou zamilovanou korálkovou prací, její pokoj byl plný nejrůznějších ozdob, všechno bylo korálky pošité a vyšňořené. I přikrývku na postel měla celou pošitou spletenými korálkovými ornamenty — tajně jí říkaly: korálková slečna.

......................................................................................

... posledná veta ...

A víc už pan centrální rada nedopověděl.

ŠIMON, BOHUMIL - KLOBOUK OD BREŽNĚVA

ŠIMON, BOHUMIL

KLOBOUK OD BREŽNĚVA

Periskop, Praha, 1997
1. vydanie
ISBN 80-902233-1-1

autobiografia, história, podpis autora
184 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 330 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-5*

PŘINUTILI ŠIMONA, ABY NESL KŘÍŽ (NOVÝ ZÁKON)

HOŘKÝ PODZIM

Vezeme tedy protokol a máme také komuniké o jednání. Protokol je tajný, nesmí se zveřejnit, a v komuniké se říká, že byl podepsán protokol. Co si o tom mají lidé myslet? Musí se k tomu něco říci. Svoboda a Dubček to musí udělat ještě dnes.

Sedáme s Mlynářem vedle sebe a začínáme koncipovat Dubčekův projev. Píšeme téměř potmě. Hlavy nám třeští a oční víčka se nazadržitelně svírají.

Praha. Na letišti je tma. Čeká nás řada volh ze sovětského velvyslanectví a několik tater. Jedeme do města. Ještě nevíme kam. Leninova, nyní Evropská třída. Zavaluje mě vlna nevýslovného zármutku. Ranní šerosvit odhaluje pustotu ulice. Všude je špína. Na chodnících i na vozovce se válejí odpadky. Vidím popsané zdi domů. Nápisy jsou i na asfaltovém povrchu silnice. Kolem se válejí zmuchlané plakáty a letáky. Sem tam přeběhne přikrčená osamělá kočka nebo pes. A všude tanky a děla. Zavírám oči a chce se mi umřít.

Vjíždíme do Hradu. Je to jediné místo, kde nám zaručili útulek po našem návratu z Moskvy. Prezident Svoboda slíbil, že se o nás postará. Dlažba je plná rýh od tankových pásů. Hrad je uvolněn. Račte vstoupit. Čeká nás kancelář prezidenta. Někteří sahají po telefonu, jiní padají do křesel. Spát!

Ale to ne. Vždyť celé stranické vedení muselo slíbit, že se zasadí o okamžité plnění protokolu a především o zrušení výsledků vysočanského sjezdu. To je předpoklad normalizace a vůbec všeho, co se má dít dále.

Tak do toho. Nejdříve musíme najít a přivést ty, kteří byli zvoleni do předsednictva ústředního výboru, zvoleného vysočanským sjezdem. Musíme je informovat o jednaní v Moskvě a získat jejich podporu při anulování výsledku sjezdu. Dále je třeba svolat plénum ústředního výboru zvoleného XIV. mimořádným sjezdem, ukončit jeho činnost a přijmout myšlenku kooptace některých představitelů krajských stranických organizací, zvolených za delegáty XIV. sjezdu, do starého pléna ústředního výboru KSČ. To vše podle dohody učiněné v Moskvě.

Ukázalo se, že plénum ústředního výboru bylo už svoláno, a to na týž den, na devátou hodinu. Bylo třeba jednat bleskově. Posílají mě do Vysočan, abych našel a přivedl některé z nově zvolených členů stranického vedení. Doprovází mě Zdeněk Mlynář. Smutná jízda Prahou. Složitou cestou přes bezpočet hlídek Lidových milicí do sídla vysočanského ústředního výboru. Mlynář poznamenává: „Jestli tě nepověsili v Moskvě, tady tě pověsí určitě, až jim řekneš, co jsme přivezli. “ Řekl jsem jim pouze, že jsme pro ně přijeli a chceme, aby s námi jeli na Hrad.

Na Hradě se setkává Dubček se Šilhánem. Šilhán rezignuje na funkce, do nichž byl zvolen vysočanským ústředním výborem. Objímají se s Dubčekem.

Následuje jednání. Ze signatářů moskevského protokolu se ho kromě mne zúčastní Smrkovský a Špaček. Těžké vysvětlování a těžké chápání. Nakonec slib podpory k prosazení závazků, které jsme v Moskvě na sebe vzali, ale celé předsednictvo ústředního výboru musí přijít na zasedání do Vysočan.

Celé předsednictvo tam však nepřijde. Někteří z jeho členů vyjadřují obavy, že tam nic nesvedou a nikdo je neposlechne... Ať tam jde těch šest, kteří byli internováni. Ti mají důvěru, ti spíše pořídí.

Tak půjde těch šest. Jenže: Dubček nemůže, musí pracovat na projevu. Černík musí do vlády. Smrkovský do parlamentu. Kriegel nebude nikomu nic vysvětlovat, nepodepsal protokol a nesouhlasí s ním. Špačka bolí hlava od úrazu po nedávné autonehodě.

Tak se znovu vracím do Vysočan. Sám. Jedu zničit vlastní dílo — výsledky mimořádného XIV. sjezdu KSČ, k jehož svolání jsme dali popud a který byl také převážně silami městského

SMATANA, LADISLAV - PESTUJEME JAHODY

SMATANA, LADISLAV
HRIČOVSKÝ, IVAN

PESTUJEME JAHODY

Príroda, Bratislava, 1990
edícia Naša záhradka
fotografie Miloslav Richter
ilustrácie Jozef Pobjecký, Ivan Hričovský
obálka Adela Jakabová, Miloslav Richter
1. vydanie, 20.000 výtlačkov
ISBN 80-07-00247-2

botanika, hobby, záhradkárstvo,
107 s., 16 s. far. fot., slovenčina
hmotnosť: 168 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

0,80 € PREDANÉ

*gopal2* in *H*parap*L2

BACH, RICHARD - ILÚZIE

BACH, RICHARD

ILÚZIE, ALEBO PRÍBEH VÁHAVÉHO MESIÁŠA
(Illusions - The Adventures of a Reluctant Messiah)

Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, Bratislava, 1999
preklad Eva Vohlídková
prebal Jozef Gális
1. vydanie
ISBN 80-861-077-0

beletria, novela, literatúra americká,
104 s., slovenčina
hmotnosť: 114 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý, knižničné pečiatky

6,00 € DAROVANÉ

*zukol5* in *H-parap*L2

Ďalšia kniha Richarda Bacha po bestselleri Čajka Jonathan Livingston je mysticko--dobrodružný príbeh dvoch „potulných“ letcov, ktorí sa stretnú v poli na americkom stredozápade, pretože každý z nich robí, čo robiť chce. Ak vám to pripomína pokračovanie a nadväznosť na okamih, keď Jonathan odletel, mohla by to byť pravda: Lebo Ilúzie sú odrazom autorových myšlienkových pochodov od fenomenálneho úspechu, ktorý zmenil jeho život.

Pre Richarda Bacha bola Čajka Jonathan Livingston knihou faktu. Myšlienky za slovami sú vraj jednoduché, také, aké fungujú v každodennom živote: Zistime, čo chceme robiť najviac, robme to bez ohľadu na ostatné, a keď to robiť budeme, máme zaručený veľmi plný a veľmi šťastný život.

Ilúzie sú príbehom dvoch priateľov, kumpánov. „Čo keby sa tu zjavil niekto, kto by ma naučil, ako funguje môj svet a ako ho môžem ovládať... Čo keby sa v dnešných časoch zjavil nejaký Siddhártha alebo Ježiš, ktorý má moc nad ilúziami tohto sveta, pretože pozná realitu za nimi? A čo keby som sa s ním osobne stretol, čo keby lietal s dvojplošníkom a pristál na tom istom poli ako ja? “

Z takýchto a podobných zamyslení — z obrovského množstva „čo keby... “ — vznikli ilúzie a zábava a stále provokujúci a napredujúci dialóg medzi Richardom a skutočným mesiášom, ktorý sa napokon rozhodol mesiášstva vzdať.

Ilúzie čitatelia iste zhodnotia rôzne. Pre jedného môžu byť zábavným príbehom o zázrakoch... Pre druhého budú zas odhaľovaním zdania a skutočnosti... alebo zvedavým pohľadom na spôsob života, akým by mnohí mohli žiť a akým niektorí z nás aj žijú.

Dostáva sa vám do rúk kniha, ktorá má spochybniť a hádam aj zmeniť váš život...

Dodnes neviem, čo to do mňa vošlo. Akási predzvesť záhuby ma odohnala preč, preč od toho zvláštneho, nepochopiteľného človeka, preč od Donalda Shimodu. Ani sám mesiáš ma nezadrží, ak by som sa mal bratať so záhubou.

Na poli vládol pokoj, obrovská tichá lúka sa otvárala nebu... počul som iba potok, ak som sa dobre sústredil. Opäť sám. Človek si na samotu zvykne, ale prerušte ju čo len na jeden deň, a musíte si zvykať odznovu, všetko od začiatku.

„Okej, na chvíľu to bolo dobré, “ povedal som lúke nahlas. „Bola to zábava a možno som sa od neho mohol veľa naučiť. Ale davov mám už po krk, aj keď sú šťastné... ak sa boja, buď niekoho ukrižujú, alebo ho začnú uctievať. Ľutujem, to je na mňa priveľa! “

Moje slová ma zaskočili. Mohol ich pokojne vyriecť Shimoda. Prečo tam zostal? Ja som vycítil, že treba odísť, a nie som mesiáš.

Ilúzie. Ako to myslel s tými ilúziami? Záležalo na tom väčšmi než na všetkom ostatnom, čo povedal alebo urobil — bol taký nástojčivý, keď vravel Všetko sú ilúzie! Akoby mi chcel čistou silou vtlačiť tú predstavu do hlavy. V poriadku, je to problém a ja potrebujem jeho dar, no ešte vždy som nevedel, o čo ide.

Po chvíli som rozložil oheň, uvaril si guláš zo zvyškov sójového mäsa, rezancov a dvoch hotdogov spred troch dní, ktorým varenie len prospelo. Taška s nástrojmi ležala tesne vedľa škatule s potravinami. Bezmyšlienkovite som z nej vybral deviatku, pozrel na ňu, dočista ju utrel a zamiešal ňou guláš.

Bol som sám, nezabúdajte, nikto sa na mňa nedíval, tak som pre zábavu skúsil vznášanie vo vzduchu, ako to robil on. Ak som kľúč vyhodil kolmo nahor a žmurkol v okamihu, keď prestal stúpať a začínal klesať, mal som pol sekundy pocit, že sa vznáša. No vzápätí tresol na trávu alebo na moje koleno a efekt sa rýchlo stratil. Ale s týmto kľúčom... Ako to robil?

Ak všetko je ilúzia, pán Shimoda, čo je potom skutočné? A ak je tento život ilúziou, prečo ho potom žijeme? Napokon som sa vzdal, ešte niekoľko ráz som vyhodil kľúč do vzduchu a vykašlal som sa na to. A zrazu som bol rád a dokonale šťastný, že som tam, kde som, a viem, čo viem, aj keď to nie je odpoveď na celú existenciu, a dokonca ani na zopár ilúzií.

Keď som sám, niekedy si spievam. „ Ó, ja a starý LAK...! “ pospevoval som si a klopkal Fleetu na krídlo do rytmu. Mám ho naozaj rád (nezabúdajte, že ma nikto nepočul). „Prerazíme každý MRAK... poletíme do sveta, kým to jeden z nás nevzdá... “ Hudbu aj slová si vymýšľam, ako príde. „Ale nebudem to ja... A keď sa ti krídlo ZLOMÍ... šnúra z padáka všetko ZHOJÍ... a poletíme... POLETÍME... “

Keď som v pohode a šťastný, pieseň je nekonečná, hoci rýmy mávam aj lepšie. Prestal som myslieť na mesiášove problémy. Nemal som ako zistiť, kým je a o čo mu ide. Prestal som sa o to pokúšať, a to ma, hádam, urobilo šťastným.

Okolo desiatej vyhasol oheň a vyhasla aj moja pieseň.

„Nech si kdekoľvek, Donald Shimoda, “ povedal som a rozkrúcal som si prikrývku pod krídlo lietadla, „želám ti šťastný let a nijaké zástupy. Ak to chceš. Nie, beriem späť. Želám ti, drahý osamelý mesiáš, aby si našiel, čo túžiš nájsť. “

Keď som si vyzliekal košeľu, z vrecka vypadol jeho sprievodca. Pozrel som, kde sa otvoril.

..........................................................................................

... posledná veta ...

Jedného dňa na Zem zostúpil Majster: pochádzal zo svätej zeme štátu Indiana...

DIEVČATKO A MEDVEĎ

DIEVČATKO A MEDVEĎ
Ľudové rozprávky z tajgy a tundry
(Medveď i devočka)

Mladé letá, Bratislava, 1985
preklad a úprava Marián Heveši
ilustrácie Jana Kiseková-Siteková
1. vydanie, 16.000 výtlačkov
66-083-85

beletria, rozprávky, knihy pre deti, literatúra ruská,
68 s., slovenčina
hmotnosť: 161 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, vpísané meno majiteľa

1,70 € PREDANÉ

*bib17*

O dobrej líštičke

Vybrali sa raz tri dievčatká do lesa, aby si do veľkého koša nazbierali lesné plody.

Šli, šli a ani netušili, že v tom lese žije zlá striga. Chytila ich, posadila do koša, potom vyhľadala najvyšší strom na celom okolí a zahundrala:

— Nakloň sa, nakloň sa!

A strom sa sklonil až po zem. Striga zavesila kôš s tromi dievčatkami na najvrchnejší konár a zahundrala:

— Zdvihni sa, zdvihni sa!

Strom sa vzpriamil a dievčatká zostali visieť vysoko nad zemou.

— Čo teraz? Ako sa odtiaľto dostaneme? — zaplakali.

Vtom zbadali zajka.

— Zajko! Zajko! — zvolali dievčatká. — Zachráň nás. Zves tento kôš zo stromu.

Zajko sa zamyslel a povedal:

— Nezachránim vás. Váš otec na mňa strieľal z luku. Nech vám pomôže voľakto iný.

A odskackal.

Po chvíli bežal popri strome hranostaj.

— Hranostaj, hranostajček, pomôž nám, — zanariekali dievčatká. — Zves tento kôš zo stromu.

Hranostaj sa pri nich pristavil, zamyslel sa a povedal:

— Nie, nepomôžem vám. Váš otec na mňa stavia pasce. Nech vám pomôže voľakto iný.

A odbehol.

Po chvíli pod stromom zastala lasica.

— Lasica, lasička, — zavolali na ňu dievčatká. — Zves tento kôš zo stromu, pomôž nám!

Lasica sa na ne pozrela a po chvíli povedala:

— Nie, nepomôžem vám. Deň čo deň ma naháňate. Len čo sa zjavím v lese, už ma pokúšate. Nech vám pomôže voľakto iný.

A pobrala sa svojou cestou.

Dievčatká zosmutneli. Čo teraz? Kto im pomôže?

Vtom zazreli lištičku.

.................................................................................................

... posledná veta ...

A pomysleli si, že slimák, ktorý ich navštívil, nebol asi len taký obyčajný, ale zázračný.