ORAVSKÝ, HIERONYM - OPRAVY A ÚDRŽBA KAROSÉRIÍ MOTOROVÝCH VOZIDEL

ORAVSKÝ, HIERONYM

OPRAVY A ÚDRŽBA KAROSÉRIÍ MOTOROVÝCH VOZIDEL

SNTL - Nakladatelství technické literatury, Praha, 1974
edícia Knižnice motoristy
obálka Miroslav Houska
1. vydanie, 20.200 výtlačkov
04-203-74

automobily, hobby, technika,
276 s., 257 obr., čeština
hmotnosť: 343 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: prebal ušpinený, kniha vo veľmi dobrom stave

4,80 € PREDANÉ

*gopal2* in * H-bar*

Kniha je určena nejen specializovaným pracovníkům činným v oblasti automobilového opravárenství a těm, kteří se pro tuto činnost školí, ale i všem motoristům zabývajícím se údržbou svých automobilů. Zejména těm, kdož nacházejí zalíbení ve svépomocných opravách karosérií, přináší publikace cenné návody, jak postupovat při drobných opravách plechových dílů karosérií, při opravách nátěrů atd. Úvodní kapitoly obsahují velmi podrobný přehled nářadí a pomůcek používaných při opravách karosérií a obecné zásady pro práci s nimi, doložené četnými příklady. Podstatná část knihy je věnována opravám celokovových karosérií běžných typů. Konkrétní postupy jsou doplněny přehledem obecně platných zásad, použitelných i pro ostatní typy karosérií. Nechybí ani stať o opravách karosérií z polyesterových skelných laminátů a zejména karosérií z Duroplastu, kterou nepochybně uvítají majitelé vozu Trabant. Podrobně jsou popisovány potřebné demontáže a montáže kování i výbavy karosérií běžných typů a u mnoha dalších je uvedeno alespoň názorné vyobrazení skladby, usnadňující správnou a bezpečnou demontáž i montáž. Ve stati o povrchových úpravách jsou detailně rozebírány používané technologické způsoby celkových i drobných oprav lakování. Čtenář má možnost výběru vhodných lakýrnických materiálů a odpovídajících pracovních postupů na základě jejich kritického zhodnocení, uvedeného v této kapitole. Rovněž návody, jak kvalitně provádět menší i drobné opravy nátěrů, obsahují cenné pokyny těm, kteří se při těchto opravách často z neznalosti dopouštějí chyb. Čtenář je dále upozorněn na závažný vliv údržby spodku karosérie a míst podléhajících rychlé korozi na životnost karosérie. Závěrečná kapitola uvádí přehled autokosmetických prostředků, které jsou na našem trhu, a popisuje jejich správné používání. Text publikace je opatřen bohatým obrazovým doprovodem, tvořícím s jednotlivými návody a postupy nedílný, velice názorný a instruktivní celek.

ROUSSEL, ROMAIN - ÚDOLÍ BEZ JARA

ROUSSEL, ROMAIN

ÚDOLÍ BEZ JARA
(La Vallée sans printemps)

Rudolf Škeřík, Praha, 1940
edícia Symposion (125)
preklad Lída Faltová
frontispice Karel Svolinský
vydanie na papieri Antik (bez číslovania)
20 číslovaných výtlačkov (I-XX) na anglickom papieri Croxley
200 číslovaných výtlačkov (1-200) na domácom papieri Similijapan

beletria, román, literatúra francúzska, číslovaný výtlačok,
192 s., čeština
hmotnosť: 340 g

tvrdá väzba
stav: výborný

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-5*

Delfína nikdy nepoznala blahobytu. Když byla maličká, žila v dělnickém bytě, plném bezcenných věcí, které rodiče opatrovali jako oči v hlavě. Na zdech visely dřevěné poličky, vyřezávané lupenkovou pilkou, byly přeplněny drobnostmi, které rodiče koupili na jarmarcích nebo dostali od obchodníků jako prémie. Matka prodala nábytek, ale jakživa se nechtěla rozloučit s tím ubohým přepychem.

Původně bydlili v Dolním Morezu, nedaleko drátovny. Potom se usadili blízko středu města v jednom z oněch bytů u starého kostela, v bachraté budově, zasvěcené kdysi bohoslužbám. Bylo tam živěji než v Dolním Morezu. Za minutu byli ve středu města. Ale mimo jejich byt chodily pohřby na hřbitov. S počátku bylo Delfínině matce nepříjemné to sousedství hřbitova; potom si na to zvykla tak, že když zaslechla první údery hran, zavírala okenice, aby se mohla v skrytu vynadívat na průvod.

Tam jako všude jinde se peníze zrovna nehrnuly. Později v Dole, když jim věřitelé prodali krám se střižním zbožím, stačil výtěžek z prodeje staršího zboží a zbytků zařízení sotva na kolky. Delfině připadala ta bída přirozená, protože ji znala vždycky. Někteří lidé se narodí šťastni a bohatí, není-liž pravda? Ostatní stíhá nepříznivý osud ustavičně! Ale ve dnech, které následovaly po lyžařských závodech, cítí Delfína, jako by se stala téměř rovnou nejzámožnější ženě v Morezu, vdově po Bertrandu-Jacqueminovi, která měla tři manžely, všecky rychle za sebou pochovala a nyní si žije v Nizze z mnohanásobných úroků. Naděje vzdouvá Delfíně srdce jako ve dnech, kdy na hoře zbudou po posledním sněhu už jenom rozmočené skvrny. Zdá se jí, že přijde jaro a že je bohatá. Jaképak má bohatství? Jistě ani sto sou! Ale má hojnost nadějí, něžnosti, důvěry! Cosi teplého v ní proudí. Myšlenka, která září jako Jezulátko na dně jeslí o vánocích v kostele, naplňuje jí srdce tak, že div nepukne. Jsou tam pastýři, svati tři králové, zviřátka, a docela v koutečku, stulen v pozlacené trávě, Syn boží se svatozáří. Delfína nepomyslí, že kdyby v ní mohly čisti přísné duše, obvinily by ji z rouhání. Ta myšlenka, jež ji ovládá, ale nepobuřuje, jež ji trápí i těší, je čistá. Vznáší se kolem ní jako v máji vůně hlohu kolem plotů. Delfína, zabývajíc se domácností, pokládá Bartolomějův dům za pohodlný. Aniž navlas ví proč, připomíná si zahradu plnou růží, které kvetly vedle jejich krámu v Dole, zapomíná, že je v Sur-la-Tuffe, kde leží na metr sněhu. Přitom však se někdy přiblíží k oknu, kde se proplétá drobné cinkání Bartolomějových nástrojů; pozoruje skrze pramínky deště, stékající po oknech, sinavý hřbet hory, zmrzlou a zas rozmrzlou stezku, oblohu téměř černou. S nějakou záminkou vyjde ven, neboť se náhle dusí v kuchyni bez vzduchu a nejsouc nikdy nasycena, pozoruje 

.........................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Přišel březen, ten nespolehlivý veselý chlapík se zrádnou tváří, březen, který přináší oblevu jenom zdánlivě.

SEIFERT, VLADIMÍR - ROZUMÍME POČASÍ?

SEIFERT, VLADIMÍR

ROZUMÍME POČASÍ?

Artia, Praha, 1987
15.000 výtlačkov
37-019-87

prírodné vedy
192 s., far. fot., čeština
hmotnosť: 414 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: výborný, nečítaná

3,20 €

*H-5-1*

Teplá, studená, okluzní fronta — tlaková níže a hřeben vyššího tlaku vzduchu — inverze... Se všemi těmito důvěrně známými pojmy z denních zpráv o povětrnostní situaci a s mnoha dalšími projevy počasí ve všech ročních obdobích se setkáme v barevném průvodci Rozumíme počasí? Barevnými a černobílými fotografiemi, kresbami a povětrnostními mapami, doprovázenými textem, kniha vysvětluje, jak vznikají oblaka, vítr, déšť, bouřka, rosa, jinovatka a mnoho dalších jevů a procesů probíhajících v zemské atmosféře. Jak počasí ovlivňuje zdravotní stav a vůbec činnost člověka? Umějí zvířata předvídat počasí? Pokusíme se o vlastní předpověď počasí, nebo dáme přednost povětrnostním pranostikám, či dokonce stoletému kalendáři? Jak rozumět předpovědi odborníků? Na tyto a mnoho jiných otázek najde čtenář v knize odpověď. Seznámí se také s počátky pozorování počasí ve střední Evropě v 17. století a s některými starými meteorologickými přístroji. Konečně se dozví o moderních způsobech předpovídání počasí pomocí umělých družic Země, radarů a počítačů.

OSTROVSKIJ, NIKOLAJ ALEXEJEVIČ - JAK SE KALILA OCEL

OSTROVSKIJ, NIKOLAJ ALEXEJEVIČ

JAK SE KALILA OCEL
(Kak zakaľalas staľ)

Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha, 1953
edícia Sovětští spisovatelé (7)
preklad Jarmila Wagsteinerová
obálka Arnošt Paderlík
doslov L. I. Rozova
5. vydanie, 25.400 výtlačkov

beletria, román, literatúra ukrajinská,
392 s., čeština
hmotnosť: 512 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: neautorské venovanie, prebal poškodený, kniha vo výbornom stave

0,90 €

*gopal2*belx-ukr*

Kniha „Jak se kalila ocel“ je jedním ze stěžejních děl sovětské literatury. O její důležitosti a oblibě svědčí už to, že v Sovětském svazu vyšla ve dvou letech ve více než čtyřiceti vydáních. Byla sice psána o Komsomolu a pro komsomolce, stala se však rázem majetkem všech socialisticky smýšlejících lidí celého světa. Jejím autorem je třicetiletý dělník Nikolaj A. Ostrovskij. Narodil se v roce 1904 na Ukrajině. Ze studií byl záhy vyloučen pro politickou činnost, a tak vstoupil jako učedník do zámečnických dílen. Když vypukla revoluce a Ukrajina byla zaplavena intervenčními a petljurovskými tlupami, odešel Ostrovskij z domova a přihlásil se do řad Rudé armády. Stal se členem slavné jízdní armády Buďonného, s níž se přičinil o odražení Poláků. Zde byl také vážně raněn do hlavy. Když byla upevněna sovětská moc, vrátil se ke své práci, ale záhy byl pro své vynikající schopnost i povolán na důležitá politická místa. Tato jeho činnost však netrvala dlouho: přihlásilo se jeho staré zranění a Ostrovskému nastala trudná a bolestná pouť po nemocnicích a sanatoriích. Přesto však se jeho zdravotní stav stále zhoršoval — ochrnul na celém těle, brzy potom ještě oslepl. Ale tento neúnavný bojovník a milovník života se nevzdal ani teď: pořizuje si lepenkovou podložku a úplně slepý píše o tom, co prožil. Ostrovskij vstoupil do literatury statí „Moj děň", uveřejněnou v roce 1935 ve sborníku „Děň mira“. V témže roce vyšel i jeho první a jediný ukončený román „Jak se kalila ocel". Jeho druhý román „Bouří zrození" zůstal pro autorovu smrt v roce 1936 nedokončen. „Jak se kalila ocel", román o komsomolci Pavlu Korčaginovi, je autorovo největší dílo. Autor tu vypráví o dětských letech malého Pavky, o jeho růstu k socialismu, o bojích proti bílým Polákům, kteří chtěli připojit ke svému území Ukrajinu, o nadlidské námaze při stavění dráhy, která měla opatřit Kyjevu dříví, o Korčaginově politické práci i o jeho pozdější nemoci a slepotě. Je to kniha o bojích: s nepřáteli, s přírodou, se sebou samým. Ze všech těchto bojů vychází Korčagin jako vítěz, ba ještě více — čím větší jsou utrpení, tím silnější je jeho zaujetí pro socialismus, jeho láska k lidem, láska k životu. A právě touto láskou k životu a touhou dát společnosti všechno, i to nejcennější, si získal Ostrovskij srdce svých čtenářů. Nikolaj Ostrovskij ústy Pavla Korčagina o tom říká: „Nejdražší, co člověk má, je život. Je mu dán jen jednou, a proto jej musí prožít tak, aby ho nemučila bolest za marně prožitá léta, aby ho nepálila hanba za podlou a malichernou minulost a aby v hodince smrti mohl říci: celý život a všechny síly jsem věnoval tomu nejkrásnějšímu na světě — boji za osvobození lidstva."

Mládí zvítězilo. Tyf Korčagina nesklátil. Pavel překročil po čtvrté hranici smrti a vracel se do života. Teprve za měsíc, vyhublý a bledý, se postavil na nejisté nohy, a opíraje se o stěny, pokusil se přejít světnici. Podporován matkou došel až k oknu a dlouho se díval na cestu. Louže roztálého sněhu se leskly. Venku byla první jarní obleva.

Přímo před okny se čepýřil na větvi višně vrabec se šedým břichem a zlodějskýma očkama nepokojně pošilhával na Pavla.

„Nu což, přežili jsme oba zimu?“ tiše prohodil Pavel a zaťukal na okno.

Matka na něho ulekaně pohlédla.

„S kým to tam mluvíš?“

„S vrabcem ... Uletěl, uličník,“ a slabě se usmál.

Jaro bylo v plném rozpuku. Korčagin začal přemýšlet o návratu do města. Dostatečně zesílil, že už mohl chodit, ale v jeho organismu se dělo něco nepěkného. Jednou, když se procházel v parku, porazila ho prudká bolest v páteři na zem. Stěží se dovlekl domů. Druhý den ho lékař pozorně prohlížel. Nahmatal v páteři hlubokou vpadlinu a překvapeně prohodil :

„Odkud to máte?“

„To je, doktore, památka od kamene z dlažby. Byl vyražen třípalcovým nábojem a uhodil mě do zad “

„A jak jste mohl chodit? Nevadilo vám to?“

„Ne. Tenkrát jsem ležel dvě hodiny a pak zas rovnou na koně. Až teprve teď jsem si na to po prvé vzpomněl.“

Lékař zamračeně prohlížel vpadlinu.

„Jo, můj drahý, to je velmi nepříjemná věc. Páteř nemá ráda takové otřesy. Doufejme, že to zase přejde ... Oblecte se, soudruhu Korčagine!“

A soucitně, se špatně skrývaným nepokojem, hleděl na svého pacienta.

Arťom žil v rodině své ženy, nevzhledné Sťoši. Byla to zchudlá rolnická rodina. Jednou k němu Pavel zašel. Na malém špinavém dvorečku běhal zamazaný šilhavý klučík. Když spatřil Pavla, zvědavě na něho upřel očka a zeptal se, zuřivě se dloubaje v nose:

„Co chceš? Nepřišels krást? Radši odejdi, naše babka je moc zlostná!“

V staré nízké světničce se otevřelo maličké okénko a Arťom zvolal:

„Pojď dál, Pavlušo!“

U kamen se oháněla pohrabáčem stařena. Byla v obličeji žlutá jak pergamen. Na okamžik zašilhala nevlídným pohledem na Pavla a zahřmotila rendlíky.

Dvě větší dívky s krátkými copánky vylezly na pec a zvědavě odtud vykukovaly jako divošky.

Za stolem seděl Arťom; byl poněkud zaražený. Matka ani bratr neschvalovali jeho ženitbu. Rodilý proletář Arťom zrušil, neznámo proč, svou tříletou známost s krasavicí Galou, dcerou kameníka, dělnicí švadlenou, a chytil se na „vnady“ šedoučké Sťoši, jež byla z rodiny o pěti hladových krcích, bez jediného mužského pracovníka. Po práci v dílnách se lopotně dřel s pluhem, aby obnovil zchátralé hospodářství.

Arťom věděl, že bratr neschvaloval jeho odchod „k maloměšťáckým živlům“, jak se vyjadřoval, a ted pozoroval, jak na něho působí toto okolí.

Poseděli, říkali si bezvýznamné fráze, obvyklé při každém setkání, a Pavel se chystal k odchodu. Arťom ho zdržoval:

„Počkej, najíš se s námi, Sťoša hned přinese mléko. Tak tedy zítra jedeš? Jsi ještě slabý, Pavko.“

..................................................................................................................................................................

.. posledná veta ...

Železný kruh je proražen a on se opět - už s novou zbraní - vrací do pracovní řady a do života.

ASMUS, VALENTIN FERDINANDOVIČ - ANTICKÁ FILOZOFIE

ASMUS, VALENTIN FERDINANDOVIČ

ANTICKÁ FILOZOFIE
(Antičnaja filosofija)

Svoboda, Praha, 1986
edícia Členská knižnice
preklad Jan Zouhar
obálka Oldřich Pošmourný
1. vydanie, 17.300 výtlačkov
25-132-86

antika, filozofia,
544 s., čeština
hmotnosť: 760 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

3,90 € PREDANÉ

*H-5-1*

Vliv pythagorovců

Sám Platón tento vliv potvrzuje v dialogu Filébos: ». . . staří, kteří byli dokonalejší než my a bydlili blíže bohů, zanechali nám pověst, že tak řečená jsoucna se skládají z jednoho a mnohého a že mají v sobě omezení srostlé s neomezeností.« Z této stavby jsoucna vyplývá způsob jeho poznání: ». . . máme prý při všem pokaždé předpokládat vždy jednu ideu a tu hledat — neboť ji nalezneme v tom obsaženu.« Potom je nutné zkoumat, zda neexistují kromě této ideje samé ještě dvě nebo tři ideje nebo ideje jiného počtu, a potom každou zkoumat opět týmž způsobem, až bychom dospěli k ideji »nejenom určitého množství«. Ideu nekonečnosti však není možné přirovnat k množství bezprostředně po jednom. Nelze to učinit do té doby, »dokud bychom nevypátrali plný počet toho množství, obsažený mezi nekonečnem a jedním«... Mudrci, Hérakleitovi současníci, naproti tomu bezprostředně po jednom umisťují nekonečné, a proto jim pak střední články unikají.

Zde Platón mluví o pythagorovcích jako o zakladatelích metody »dialektiky« ve smyslu umění rozlišovat rody a druhy a stanovovat jejich subordinaci. Operace s pojmy u pythagorovců souvisejí s jejich učením o číslech. Všechno poznávané má podle jejich názoru číslo a bez čísla to nemůže být ani myslitelné, ani poznatelné. Číslo se dělí na dva rody, a to na rod sudých a rod lichých čísel. Kromě nich existuje smíšený rod, číslo sudoliché. Každý z těchto rodů se dělí na druhy a tyto druhy opět na druhy, které jim náležejí.

Svou blízkost k pythagorovcům Platón připomíná i v díle Politikos, ale zde už odsuzuje pythagorovce za to, že neumějí správně používat pravdu, kterou nalezli. Podle Platóna neumějí pythagorovci zkoumat věci jejich metodickým rozdělováním na rody. Spojují v jednotu různé »věci« (například kvantitativní měření a posouzení podle cíle) nebo nerozdělují věci na jejich skutečné části. Spolehlivá metoda však podle Platóna předpokládá umění spojit dvojí, a to při zkoumání rodových shod neztrácet ze zřetele druhové rozdíly a při zkoumání druhových rozdílů neustále vést zkoumání až k tomu okamžiku, kdy budou začleněny do hranic svého rodu.

Platónovy ideje a pythagorovská čísla jsou předobrazy zákonitosti, podle níž se vše ve světě uskutečňuje, a také předobrazy typů, uskutečněných ve věcech. Na rozdíl od pythagorovců však nepokládá Platón »číslo«, ale »ideu« za to, co je jediné v rozmanitosti, co je příčinou i účelem zároveň, co uděluje mnohému obecný charakter. »Idea«, a nikoli »číslo«, je příčinou řádu, souvislosti věčně trvajícího světového uspořádání. »Čísla« jsou něco jako pojmový prostředník mezi »idejemi« a věcmi.

Všeurčující úloha čísel je podle pythagorovců tak velká, že samotné věci pokládají pouze za »napodobeniny čísel«. A všeurčující úloha »idejí« je i u Platóna tak velká, že věci prohlásil za »napodobeniny idejí«.

V pozdním období svého vývoje dospěl Platón k tomu, že ztotožnil své »ideje« s »čísly« pythagorovců. Když pythagorovci redukovali všechno jsoucí na »čísla«, vymezili ve jsoucím omezení a neomezené jako jeho základní a všeurčující protiklady. »Omezení« charakterizovali jako počátek dobrý, mužský, rozumný a nehybný, »neomezené« jako počátek špatný, ženský, nerozumný a pohyblivý.

Podobně i Platón vychází z myšlenky, že vesmír byl zpočátku vytvořen nutností, která se podřídila rozumnému přesvědčení. Proto Platón hovoří o příčinách dvojího druhu: o těch, které současně s rozumem vytvářejí krásné a dobré, a o těch, které nejsou rozumné a vytvářejí vždy neuspořádaně to, co je napadne. Pokud jde o nutnost, Platón ji ve výkladu o světě sbližuje s prostorem a nazývá ji stejně jako prostor »chůvou všeho stvoření«, která »jeví se v rozmanitých podobách, nepravidelně se všude naklánějíc«, »je to schrána všeho, co vzniklo, jakoby chůva«,

NOVÁ POSTILA

NOVÁ POSTILA
Výklad Písma svatého na každý den v roce

Joz. Sypták - českobr. evang. farář, 1924

Biblia, náboženská literatúra,
600 s., čeština
hmotnosť: 1011 g

tvrdá väzba s reliéfnym vlysom
stav: veľmi dobrý

14,00 €

*kvaja* in *H-6-3*

PROCHÁZKOVÁ, RADMILA - KAŽDÝ DEŇ JEDNO ANGLICKÉ SLOVO

PROCHÁZKOVÁ, RADMILA
ROUSOVÁ, ZUZANA

KAŽDÝ DEŇ JEDNO ANGLICKÉ SLOVO

Nakladatelství Libereckých tiskáren, 1992
1. vydanie
ISBN 80-8526-31-7

jazyky
142 s., slovenčina, angličtina
hmotnosť: 294 g

mäkká väzba
stav: dobrý

0,40 € DAROVANÉ *THCK*

*gopal2*

BÁRTL, STANISLAV - BÍLÁ PEVNINA

BÁRTL, STANISLAV

BÍLÁ PEVNINA
Tajemství Jižní točny

Mladá fronta, Praha, 1958
edícia Věda mládeži (52)
ilustrácie J. Hochman
prebal J. Hochman
1. vydanie, 10.250 výtlačkov

cestopis, cestovanie, geografia,
232 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 647 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

4,90 € PREDANÉ

*kvaja* in *H-2-1*

Na globech a starých mapách světa se už od antických dob objevovala tajemná jižní pevnina „terra australis“. Stala se fantomem, jehož čarovné moci podlehli všichni geografové a mnozí mořeplavci XVI. a XVII. století. V každém novém pobřeží objeveném na jih od rovníku, v každém ostrůvku, který tam zahlédli, spatřovali výběžek bájné pevniny. Ale ta jim mizela dál a dál na jih, za hradbu „větrných čtyřicátých šířek“, až se zdálo, že k ní nikdy lidská noha nepronikne. A přece se našli odvážlivci, kteří překonali větrné smrště a sněhové bouře, ledovcové obry i mučivou samotu polární noci. Počínaje Cookem a Bellingshausenem, přes Weddella, Rossa, Scotta a Amundsena až po vítěznou ofensivu moderních výprav, je to jediná vzrušující píseň o statečnosti a odvaze, o přátelství na život a na smrt, o hrdinské obětavosti. A tuto píseň chce čtenářům tlumočit „Bílá pevnina“. Od prvních stránek budou spolu s objeviteli bez dechu sledovat, jak se ze tmy a mlhy vynořují část po části obrysy Antarktidy — s jejími sopkami a nunataky, s jejími tuleni a tučňáky, s její křišťálovou oslepující krásou a stálým, plíživým nebezpečím. A jako se dobyvatelé jižního pólu vždy znovu vraceli k šesté pevnině, právě tak i čtenáři se jistě budou rádi vracet k této knížce; pro vzrušení, které dává jen skutečná velikost života, pro příklad a povzbuzení.

Atkinson s pohnutím rozevřel první ze Scottových deníkových sešitů. Zrakem přelétl data zápisů. 4. leden — v ten den opustila Scottův oddíl poslední pomocná skupina. Dál šli sami. Deník hovoří o stále rostoucích svízelích cesty.

Došli? Všichni muži se shromažďují kolem Atkinsona, který čte další stránky deníku nahlas:

„V noci 15. ledna. Už jen bídných 50 kilometrů! Musíme se tam dostat za každou cenu! Děsí mne teď jen jedna strašná možnost: Norská vlajka snad už zavlála na jižní točně dřív než naše!

Úterý 16. ledna. Potkalo nás to nejhorší, co nás potkat mohlo. — Vykonali jsme dopoledne dobrý pochod, urazivše 14 km. Poslední měření ukázalo, že jsme na 89° 42' j. š. Vyrazili jsme tedy odpoledne s tím povznášejícím vědomím, že zítra s pyšnou jistotou dosáhneme svého cíle. Po druhé pochodové hodině objevily Bowersovy bystré oči něco, co považoval za označení cesty. V mlčenlivém napětí tápali jsme dál, proniknuti touž strašnou myšlenkou a týmž strašným podezřením. Srdce mi bušilo k prasknutí. Minula další půlhodinka, a tu uzřel Bowers před námi černou skvrnu. Nebyl to přirozený sněhový útvar — nemohl být — to jsme brzy poznali. Táhli jsme přímo k tomu, a co jsme našli? černý praporek připevněný na sáňkové žerdi. Nablízku bylo opuštěné tábořiště. Bylo vidět saňové koleje, přicházející i odcházející stopy lyží, zřetelné otisky psích tlapek — mnoha psích tlapek — a věděli jsme vše! Norové nás předešli. Amundsen byl první na jižní točně. Hrozné zklamání! Ale ničeho mi nebylo tak líto, nic mě tak nebolelo jako pohled na mé ubohé věrné druhy. Veškeré ty útrapy, všechna ta muka, všechno to strádání — proč? Pro nic než pro sny, které se nyní rozplynuly vniveč. Zítra musíme k točně a potom zpátky s krajní rychlostí, jaké jsme schopni.

Středa 17. ledna. Na jižní točně. — Vane prudký vítr, teplota činí 29 stupňů pod nulou a vzduch je pln zvláštní chladné vlhkosti... Není tu vidět nic, nic, co by se lišilo od hrozné jednotvárnosti posledních dnů. Velký Bože! A na toto děsné místo jsme se tak dlouho a s takovými útrapami drali, nemajíce za odměnu ani vědomí, že jsme sem dorazili první. Budiž! Je to přece jen něco, proniknout tak daleko... Teď jde o rychlý pochod zpět. Bude to zoufalý boj. Zda v něm zvítězíme?“

Čtvrtek 18. ledna. Ten den našli Amundsenův stan se zprávou, určili přesnou polohu točny a vztyčili britskou vlajku. Denní zápis končí:

„Obrátili jsme se k věrolomnému cíli své ctižádosti zády. Před námi nyní leží patnáct set kilometrů hrozně obtížné cesty — patnáct set kilometrů nekonečného tahání saní — patnáct set kilometrů strádání, hladu a zimy. Sne mých dnů, loučím se s tebou!“

První začal pozbývat sil Evans. Také jeho duševní stav byl čím dál horší. Deník podává smutné svědectví: V sobotu 17. února se Evans na pochodu zhroutil a v noci ve stanu zemřel. Právě on, jehož považovali za nejsilnějšího! Byl pohřben poblíž hory Monument Rock, u dolního konce Beardmorova ledovce. A další rány dopadaly nemilosrdně jedna za druhou.

„Pátek 2. března. Neštěstí zřídka přichází samo. Táhli jsme včera odpoledne dost pohodlně ke skladišti na střední části bariéry a potom nás stihly tři strašné rány, které zničily všechny mé naděje. Předně jsme nalezli příliš málo paliva, takže ani při největší šetrnosti s ním nemůžeme vystačit k nejbližšímu skladišti. Za druhé nám Oates ukázal své nohy: jejich prsty vypadají velmi zle, patrně při posledních mrazech omrzlý. Třetí rána přišla v noci, když vítr přinesl chmurné, zamračené počasí. Teploměr klesl přes noc pod 40 stupňů mrazu! Dnes ráno jsme potřebovali k přezutí půl druhé hodiny. Přesto jsme se vydali již před osmou hodinou na cestu, ale stopy i ukazatele cesty jsme ztratili najednou z očí a táhli jsme naslepo k severozápadu. A nejhorší je, že terén byl přímo příšerný. Jsme ve velké tísni.

Úterý 6. března. Táhli jsme s vynaložením všech sil — šlo nám o život! — a přece jsme urazili za hodinu sotva dva kilometry. Třikrát jsme se museli odpřáhnout a hledat staré koleje. Mezitím seděl ubohý Oates na saních. Táhnout už nemůže. Omrzlé nohy ho jistě strašlivě bolí, a přece je podivuhodně zmužilý.

Čtvrtek 8. března. Urazili jsme dnes ráno osm kilometrů a jsme již šestnáct kilometrů před skladištěm. — Nyní je především otázkou: Co tam najdeme? Jestli tam bylo psí spřežení, můžeme se dostat ještě kus cesty dál, ale najdeme-li tam zase málo paliva, buď nám bůh milostiv.

Sobota 10. března. Včera jsme dorazili ke skladišti, ale nijak jsme se nepotěšili. Všeho jsme tam našli málo. Ale nemohu říci, že by za to někdo zasloužil pokárání. Psi byli by mohli být naší záchranou, ale patrně sem nedorazili.. Je v tom všem osudný zmatek.“

Ve chvíli, kdy Scott psal tato slova, čekali Cherry-Garrard a Gerov se psím spřežením asi 100 km severně, u Jednotunového skladu, kde jim bouře znemožnila jít dál naproti točnovému oddílu. I nedostatek paliva ve skladech se později vysvětlil: konve stály nechráněny vždy na vrchu skladiště, mrazem popraskaly a část petroleje vytekla.

Atkinson čte ostatním další řádky deníku:

„Neděle 11. března. Oates je blízek konci. Co my učiníme a co on učiní — v Bůh. Mluvili jsme o té věci po druhém jídle. Je to statečný a dobrý člověk, ale ptal se nás o radu, ač je si vědom své situace. Co jsme mu mohli jiného říci, než ho důtklivě prosit, aby šel s námi tak daleko, jak jen bude moci. Ale jeden dobrý výsledek naše porada přece měla: poručil jsem energicky Wilsonovi, aby nám vydal prostředky k ukončení našich útrap, aby každý z nás věděl, co v krajním případě činit. 

..........................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Věda a technika potom již najdou prostředky, jak využít nesmírného zamrzlého bohatství tohoto bílého kontinentu ku prospěchu všeho lidstva.

LAMPEL, OTTO - JARO

LAMPEL, OTTO

JARO
Suita pro lidský hlas s průvodem srdce

Antonín Čejka, Praha, 1931
edícia Ratolest (2)
300 číslovaných výtlačkov
papier original Zenders, pierkovo ľahký
číslo výtlačku 92/300

poézia, číslovaný výtlačok, podpis autora, bibliofília,
50 s., čeština
hmotnosť: 120 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-5*

MAROUŠKOVÁ, MARIE - NEMČINA 1

MAROUŠKOVÁ, MARIE
NIEDERMAIEROVÁ, PAVLA
SLIVKOVÁ, OĽGA

NEMČINA 1
pre 3. alebo 5. ročník tried s rozšíreným vyučovaním jazykov na základných školách

Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava, 1986
preklad Oľga Slivková
ilustrácie Vladimír Hájek
obálka Dagmara Petrášková, Marta Pavlíková
2. vydanie, 60.000 výtlačkov
67-080-86

učebnice, jazyky, nemecký jazyk,
288 s., slovenčina, nemčina
hmotnosť: 371 g

tvrdá väzba
stav: oddelené dosky od knižného bloku

0,90 €  PREDANÉ
*gopal2*

VAVERKOVÁ, IRENA - UČEBNICA NEMČINY PRE SAMOUKOV A KURZY

VAVERKOVÁ, IRENA

UČEBNICA NEMČINY PRE SAMOUKOV A KURZY

Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava, 1980
obálka Karol Prudil
2. vydanie
67-333-80

učebnice
744 s.,+120 príloha nemčina, slovenčina
hmotnosť: 920 g

tvrdá väzba

0,40 € stav: ušpinené uvoľnené dosky od knižného bloku  *gopal2* DAROVANÉ THCK