MRŠTÍK, VILÉM
MRŠTÍK, ALOIS
ROK NA VSI I.
Kronika moravské dědiny
SNKLU, Praha, 1964
edícia Česká klasická próza
ilustrácie Vojtěch Sedláček
doslov Karel Dvořák
prebal Vojtěch Sedláček, Vladimír Šmerda
1. vydanie (v SNKLU), 25.000 výtlačkov
beletria, román, literatúra česká
520 s., čeština
hmotnosť: 602 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal ošúchaný
0,30 €
*cesvo*printer*
Široká kronikářska skladba bratří Mrštíků Rok na vsi není první ani jediné společné dílo této spisovatelské dvojice. K Roku na vsi přistupovali autoři zkušení, vyzrálí, navíc vyzbrojení láskyplným sepětím s životem moravské dědiny Diváků, kde strávili mnoho let společného života. Habrůvce, jak Diváky ve své práci překřtili, připsali kroniku jednoho roku a zachytili v ní život slovácké dědiny v celé jeho šíři, s onou složitou problematikou společenských proměn osmdesátých až devadesátých let minulého století, se vším, co souvisí s jejím přísným životním řádem, svérázem a přírodou. Jako typičtí představitelé kritického realismu se soustředili na analýzu celé této situace a snažili se vystopovat, jaké jsou tu příčiny, které formují lidské charaktery. Proto v této próze nenajdeme jednotlivých hrdinů, kolem kterých by autoři rozvinuli děj románu. Středem jejich zájmu je doba, plná rozporů a neklidu, které autoři věnovali své kritické pero.
Ráno samečka za tři, večer menšího samečka za dva -„někdy haji víc, hale za pět denně, to už je tak moja míra,“ říkal sám a bez té míry snad by se byl minul i svým povoláním. Ta mírka jej udělala teprv hajným.
Hrdinská jeho postava nebyla. Říkalo se o něm, že zajíce spíš straší, než honí. Nebýt jeho zrezavělé dvojky, veliké torby a ohromných, ustavičnou chůzí sem a tam se viklajících bot - ani myš by se ho nelekla - natož pytlák nebo zloděj dříví. Janek Hložek měl ho jenom pro obveselení svých lesňáckých výpadů — Říkali o něm, uslyší-li Kuchyňka někde ránu, jistě běží za pytlákem na opačnou stranu a jistě tam, odkud by nikdy neměl daleko „k té za pět“. -
Za tmy den jako den z chaloupky odchází do lesů, za tmy se vrací z lesů, zkřehlý v zimě, v létě uvařený jako rak... O zimu ani mu nešlo. Než všecko obejde, je večer, ale v létě, kdy den trvá devatenáct hodin a noc pět -„člověk habe furt bel na nohách a honil babe; a sednót si néni možná - lidí víc v lese než v dědině...“ A když si i sedl, fořt nejednou přišel na Kuchyňku, jak seděl pod dubem a ze spaní blafkal jako pes. Chrupal.
Jednou mu kdosi i flintu ukradl.
„Beztak spal,“ mínil lesník.
„A, pane, nespal. Pod křoví sem ju položil, listím ju zahrabal, a šel sem do Lipůvke. A než sem se vrátil ---“
Kuchyňka roztáhl už jen ruce.
„To je špás!“
A flinta nebyla ani jeho, ale kamaráda z Louček.
„Dvanást rénskéch sem mu za ten střep mosel dát
a nestál - Bůh mu hříche vodpusť--- nestál hani, habe
z ňé člověk vestřelil. Vo neščestí belo — a dvanást rénskéch von si požádal! — Podívéme se. Podruhý - radši jen tadyk s tó hulkó bodo chodit, než bech si flintu vypůčil---“
„Šak beztak nestřílíte... proč ji nosíte?“
„No, habech přeci vepádal jako hajné!“
Od myslivosti měl Kuchyňka skutečně jen ten odznak -flintu na rameně a za kloboukem pírko z koroptve. Měsíce chodil po lesích a neměl náboje... Jednou donesl lišku. Jak k ní přišel - Bůh to sud. Snad opravdu ji — střelil. -Ale Habrůvka byla by přísahala na to, že ji našel zdechlou.
Po mnoha letech první mrtvola, kterou přinesl domů. To si přece nemohl dát ujít... Před svědky rozpáral lišku a vyhledal broky.
Broky našel - ale Habrůvka nevěřila zas.
„Tak ste střelil do zdechlé —“ řekli mu rovno a Kuchyňka se rozkrájet mohl - nevěřil nikdo, každý se jen ščuřil a říkal, že Kuchyňka se učí „trefovat“.
Naporučil mu pan fořt na honě, aby také střílel. I nábojnice mu dal... Střelit zajíce v běhu — ach, to byl dávný, dávný Kuchyňkův sen. Nemohl říci „nebudu střílet“... šel tedy, flintu pod paží - rány v hlavni a - tu kluci už křičí.
„Stréčku Kuchyňko — zajíc, zajíc!“
„Nekřič!“ obořil se Kuchyňka a teprv pak pomalu dal do líce... A míří, míří... trvalo věky, než namířil...
Všichni už čekali ránu, kdekdo se díval na něho
„Eh!“ mávl rukou Kuchyňka a s čela tak se mu řinul pot... „Huž je daleko...“
Kluci zas: „Stréčku, stréčku — zajíc — zajíc!“
„Kde — kde?“ ohlíží se Kuchyňka.
Namíří a zas tak mávne rukou.
„Daleko.“
Nebo mu ukázali pod keř.
„Stréčku, stréčku - tam sedí králík.“
„Kde, kde?“
„No tam, nevidíte jé?“
„Aha!“
Bác.
„Běž pro ňé!“
Kluci radostí stavěli vrbu a přinesli šedý kus starého pytle...
„Tak, meslím, hutekl...“ pomohl si Kuchyňka a tak hrdě a přesvědčivě napjal tvář, jako by mu opravdu byl utekl
..............................................................................................................................................................
... posledná veta ...
Kdo jsi bez viny - hoď po Habrůvce kamenem!
KÁBRT, JAN
