HALPER, ALBERT
MALÍ LIDÉ
(The little people)
Sfinx - Bohumil Janda, Praha, 1949
edícia Evropská knihovna (39)
edícia Nové cíle (1075)
obálka Jaroslav Šváb
preklad Zdeňka Hofmanová
1. vydanie, 5.000 výtlačkov
beletria, román
424 s., čeština
hmotnosť: 509 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal po krajoch ošúchaný
0,90 € PREDANÉ
*cesvo*
Představujcte si Ameriku jako zemi blahobytu, zemi, kde se s lehkostí vydělávají dolary a utrácejí za přepychové výlety na Floridu, prostě jako zemi neomezených možností? Pak si přečtěte Halperovu knihu MALÍ LIDÉ a poznáte skutečný život devadesáti devíti procent Američanů. Halper si vybral velký chicagský závod, prodávající klobouky a kožichy, udělal jím průřez od nejhořejších pater až po suterén a vypsal osudy lidiček, kteří jsou zde zaměstnání. Čtenář sleduje tyto postavičky při denní práci, večer doma, v neděli při svátečním obědě, v kolektivu i v nejintimnějším soukromí. Blahobyt? Jak má každý spočítaný svůj krejcar, jak liftboy Al si odříká obědy, jestliže si náročné děvče v neděli v tanečních místo limonády objedná občerstvení, jak si jeden od druhého vypůjčuje dolar do příští výplaty, jak chudák pan Applegate se po narození svého prvního dítěte děsí, co ho bude stát nuzná hostina pro přátele! Neomezené možnosti? Ano, podle liberalistické theorie se každý z těchto lidiček může stát Fordem nebo Rockefellerem. Ale v praksi: před každým z nich stojí hrůza nezaměstnanosti, kterou poznalo mnoho zaměstnanců firmy; okusil ji na přiklad malý balič Roosty, vyhozený ze závodu pro „nemravnost“ (poněvadž se díval okénkem ze suterénu nad svým pracovním stolem slečnám pod sukně). Každý z nich zná děs před stářím, kdy bude bez prostředků odkopnut: pani Hatchová jej utápí v alkoholu, starý vrátný George jej zakusil, když byl propuštěn jako nepotřebný po celoživotní dřině a nezbylo mu nic jiného než oprátka. Nebo obratný, pracovitý kloboučník Oscar: sní po celý život o tom, že si zařídí samostatný krámek, do něhož potřebuje pouhých dvě stě dolarů; a vždycky už na dosah ruky ušetřenou sumu musí vydat na jiný účel, nikdy se nedočká splnění svého snu. Halper je skutečný umělec, nejlepší ze současných amerických spisovatelů. Píše poutavě, zajímavě, prostě. U nás bychom jej mohli přirovnat k Poláčkovi: týž humor, zabarvený smutkem, stejné postavy průměrných lidiček, opakujících vyčtené formulky místo vlastních myšlenek; jak je to směšné a zároveň tragické, když ty slečny prodavačky sní o tom, jak si pro né přijde Clark Gable nebo jak jednou vyhrají v rozhlasové soutěži, pořádané továrnou na psí konservy, a stanou se z nich milionářky... Amerika, kterou nám líčí Halper, to jo ta pravá Amerika bez pozlátka a bez falešných představ, jaké ve velkém vyrábí Hollywood.
»Nemusim se obléci docela, že ne?« otázal se.
»U mne je pravidlem neformálnost« zněla veselá odpověď.
Ve spodním prádle pozoroval major slečnu Boylovou, jak dokončuje úpravu másla, pomazánky a chlebíčků se sardinkami.
»Už to bude hned,« oznamovala stručně.
»To tedy už připravím křesla.« Neopominul ponechat si pohodlnější křeslo pro sebe.
Za chviličku se posadili. Major měl znamenitý apetit, ale slečna Boylová se mu vyrovnala. Začali šálkem horké nudlové polévky z konservy a pak se pustili do chlebíčků. Major snědl tři chleby s máslem, dva chlebíčky s pomazánkou a čtyři dvojité se sardinkami. Při jídle hlasitě žvýkal. Shledal, že je jídlo u slečny Boylové neobyčejně dobré.
»Přiznávám, že vy Američani jíte znamenitě,« poznamenal. »Zastáváte názor, že je zdravé pořádně se nacpat, že ano?« Podíval se na sýr. Tu si náhle na něco vzpomněl. »Poslyš, telefonoval jsem ti a hned potom za dvě hodiny jsem přišel. Doufám, že mě omluvíš, co?«
Slečna Boylová se zasmála. »Mám ráda v neděli odpoledne nenadálé návštěvy.«
»To je náhoda! Já taky! Taková už je moje povaha; dostanu nápad a ihned jej uskutečním! ,S kterou vábnou ženou bych se v dnešní ponuré odpoledne sešel?´ Otázal jsem se v duchu a okamžitě mi vytanulo na mysli tvoje jméno. A tak jsem hned zatelefonoval!«
Slečna Boylová se napila kávy a oblažila svého hosta usměvavým, vypočítavým pohledem.
»Majore, proč se ucházíš o slečnu Reverovou ? Nevíš, že má přítele a že je to hnusný snob?«
Major zapomněl údivem zavřít ústa.
»Co? Je to snad žert? Chceš snad říci — chceš mě snad obvinit, že jsem nejdřív telefonoval slečně Reverové?« Pevně pohlédl slečně Boylové do očí, vyvaluje přitom své vystouplé kanadské oči. Slečna Boylová se zasmála. »Jsi ty ale povedená!« pokračoval major. »Při práci musí být člověk přece ke každému zdvořilý, nezdá se ti? Jen se na ni podívejme! Se slečnou Kluckholmovou a s ostatními mluvím také, či ne?« Zvedl obočí jako samolibé růžky. Vstal z křesla, obešel stůl a objal ji.
Tu zazněl venku v hale telefon. Slečna Boylová se nepohnula, měla něco jiného na práci. Ať si k tomu jde, kdo chce, řekla si. Za chvíli otevřela dole v hale slečna Langnerová dveře svého pokoje a šla k aparátu. Zakrátko zaklepal někdo na dveře.
»Slečno Boylová ?«
Major se vrátil do své lenošky. Slečna Boylová odpověděla: »Prosím?«
»Volá vás někdo telefonem. Nepůjdete k aparátu ?-
»Dobře, ale ať chviličku počká.«
Slyšela, jak se slečna Langnerová vrací taktně do svého pokoje. Než vykročila do haly, zavázala si slečna Boylová opět pečlivě stuhu svého květovaného županu. Zavřela za sebou dveře a dohadovala se, kdo ji asi volá.
»Prosím? Haló!«
Byla to její přítelkyně, slečna Kluckholmová. Slečna Kluckholmová plakala. »Nemohla bych k tobě večer přijít, Noro? Jsem celé odpoledne tak opuštěná a je mi hrozně smutno. Mám pocit, jako bych se mátla na rozumu. Mohu k tobě večer zajít, Noro —?«
»Lituju, ale nemám opravdu čas,« odpověděla slečna Boylová krátce. »Uvidíme se zítra v obchodě.« Zavěsila a vrátila se do pokoje.
»Kdo to volal ?« zeptal se major.
»Edita. Edita Kluckholmová. Smluvila za mne nějakou schůzku, ale řekla jsem jí, že o to nestojím.« Slečna Boylová se posadila a rozvázala si opět stuhu na županu. »Tak co, chlapečku, nedáme si teď sýr se sušenkami ?«
»Proti tomu nic nenamítám. To je ale hostina!« Major se pustil do sýra a sušenek. Pak si na něco vzpomněl.
»Poslyš, bylo to dnes krásné odpoledne, což?«
...........................................................................................................................................................
... posledná veta ...
Sníh se třpytil záhadnou září jeko klenotnická výkladní skříň, za níž svítily do studené noci nedosažitelné drahokamy.
ZIZIUS, ZDENĚK
