NOVOTNÝ, BOHUSLAV - POPRADSKÁ KOTLINA V DÁVNEJ MINULOSTI

NOVOTNÝ, BOHUSLAV
NOVOTNÁ, MÁRIA
KOVALČÍK, RICHARD M.

POPRADSKÁ KOTLINA V DÁVNEJ MINULOSTI

Východoslovenské vydavateľstvo, Košice, 1991
fotografie Mária Baranová, Ladislav Borodáč, Mikuláš Červeňanský, Eva Javorská, Bohuslav Novotný, Pavol Richtarčík
kresby Pavol Šima-Juríček
1. vydanie
ISBN 80-234-0042-8

archeológia, história,
72 s., čb a far. fot., slovenčina
hmotnosť: 312 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky

4,00 € *bib14*  PREDANÉ
4,00 € *bib14*  PREDANÉ

DRDA, JAN - MĚSTEČKO NA DLANI

DRDA, JAN

MĚSTEČKO NA DLANI

Československý spisovatel, Praha, 1971
ilustrácie Vlastimil Rada
23. vydanie (v ČS 8.), 30.000 výtlačkov

beletria, román, humor,
272 s. + 8 s. far. obr., čeština
hmotnosť: 636 g

tvrdá väzba, veľký formát
stav: dobrý, prebal ošúchaný

0,30 €

*cesvo*

Od prvního vydání Drdova Městečka na dlani uplynulo víc než třicet let. Popularita této knihy však za tu dobu neochabla. Její kouzelná atmosféra působí stejně blízce a důvěrně, jadrnost jejího jazyka nijak nevybledla. Je to kniha podivuhodné harmonie a pohody, jíž se řadí do jedné z výrazných linií české tradice, sahající až k Babičce Boženy Němcové.

Městečko na dlani vyšlo svého času jako první kniha téměř neznámého autora. Patří tedy k oněm vzácným prvotinám, v nichž se rázem a hned napoprvé objevuje nový tvůrce plně rozvinutý a vtiskne kultuře své země čerstvou stopu, na kterou se už nezapomíná.

Drdovo vypravěčství vyzařuje radost z citlivě odposlouchaného jazyka a zálibně spřádaných příběhů. Jeho řeč je plná lidových obratů, jejich trefné jednoduchosti i slavnostně obřadné vážnosti, jejich vtipu i smyslu pro ornament. Jeho figurky jsou nasáklé českou tradicí, jejím smyslem pro skutečnost i její pohádkovostí.

Městečko na dlani je román i báchorka.

Kniha vychází v ilustrované řadě edice Žatva s 48 černobílými a 8 šestibarevnými ilustracemi národního umělce Vlastimila Rady. Vydání dvacáté třetí.

KAPITOLA JEDENÁCTÁ JITROCEL A ŠALVĚJ

V NIŽ NÁM PŘED OČIMA PROBĚHNE CELÉ NEDĚLNÍ DOPOLEDNE RUKAPÁŇSKÝCH, JAK JE STRÁVILI V KOSTELE, NA RADNICI I PO HOSPODÁCH; KONČÍ SE PAK, JAK SE SLUŠÍ A PATŘÍ, U SVÁTEČNÍHO OBĚDA PANA FARÁŘE VOLMANA.

Co vy mi radíte, pane faráři? — zeptal se Václav, když byl vyložil důstojnému pánu Norbertu Volmanovi všecko, co pokládal za důležité.

Pan farář, aby zakryl svůj neututlatelný zmatek, řekl zdánlivě klidně: — Jitrocel, milý hochu. Neboť není rostliny účinnější na ránu, jakou jste utrpěl pro hněv svého otce. —

A už se shýbal, aby na svém záhumení našel několik zelených, širokých listů léčivé byliny, která přiložena k ráně chladí a odnímá horkost a rozmačkána tak, aby její šťáva vnikla na poraněná místa, působí hojivě a konejšivě.

Myslil přitom na jediný prostředek, který zatím za třicet let svého působení v Rukapáni vymyslil na smiřování rozvaděných sedláků: nechť si takoví dva rozháraní a nepoddajní soupeři stoupnou proti sobě a druh druha tluče čelem do čela tak dlouho, až onen méně odolnější ustoupí a přenechá soupeři všechno právo. Pan farář kdysi pozoroval záříčské děti, kterak už v útlém věku provozovaly na humnech hru — berane, berane, duc — a zamyslil se tehdy nad tím a poznal, že kořeny takovéto dětské zábavy nejsou věru mělké. Ale ještě nikdy se neopovážil poradit tento prostředek dospělým mužům, i když viděl, že jsou ve své neústupnosti velmi podobni beranům dětským. Jen jednou při vizitaci nejdůstojnějšího pana vikáře dal tento recept u stolu k lepšímu a tehdy jím vzbudil mnoho smíchu a veselosti ve tvářích svých pánů spolubratři. Konečně našel několik dostatečně širokých listů, i podal je Václavu Trantincovi.

— Nezapomeňte, Václave, že požehnání otcovské staví domy, ale kletba matčina je boří... —

Václav přijal listí, srovnal je na dlani a přitiskl k ráně.

— Copak maminka, — dal přitom průchod tajným myšlenkám, — ta by si eště dala říct... ale horší to bude... s hospodářem... —-

Pan farář Volman se chápavě usmál, podal Václavovi ruku, jež měla být znamením, že rozmluva končí, a obraceje se ke svým vrátkům, slíbil:

— Nějak to zaonačíme, Václave. Církev svatá v mé osobě se postavila na vaši stranu. —

Václav se sebral k odchodu. Co mám jen dělat?

Pan farář Norbert Volman mu ještě vlídně pokynul, mysle přitom:

— Svatá církev chvátat nemusí... — Ale bylo mu přitom poněkud hořko, jako kdyby do poháru toho čistého blankytného rána ukápla kapka zeměžluči. Nikdy nebyl proti tomu, aby si bral rovný rovného a nejinak, protože bohatství spářené s chudobou krní a slábne, a tou slabostí zasahuje i všechny žíly zdrojů, jimiž protékají mincičky dobrodiní i na stůl služebníka Páně. Chudé holky bývají hospodyněmi jednak lakomými, jednak rozmařilými, a málokdy dovedou najít oné rovnováhy, kterou je obdařena selská mysl.

Leč na druhé straně bylo jasno, že Václav Trantinec bude tak jako tak dědicem rozsáhlého panství trantinského. Bude-li farář stát na jeho straně, postaví se mladý Trantinec na stranu páně farářovu a takové spojenectví opravdu není do budoucna k zahození.

..................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Podle třapečku to byl kluk.

BLAŽÍČEK, OLDŘICH J. - SLOVNÍK POJMŮ Z DĚJIN UMĚNÍ

BLAŽÍČEK, OLDŘICH J.
KROPÁČEK, JIŘÍ

SLOVNÍK POJMŮ Z DĚJIN UMĚNÍ
Názvosloví a tvarosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění

Odeon, Praha, 1991
ilustrácie Zdeněk Netopil, Jaroslav Staněk
obálka Miroslav Pechánek
1. vydanie, 12.000 výtlačkov

encyklopédie, umenie,
248 s., čeština
hmotnosť: 481 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky


7,70 € PREDANÉ *bib14*

MONODOVÁ, MARTINE - PATRICIA ODCHÁDZA

MONOD, MARTINE

PATRICIA ODCHÁDZA
(La nuage)

Slovenské vydavateľstvo politickej literatúry, Bratislava, 1958
preklad Blanka Bartošová
ilustrácie I. Weiner - Kráľ
1. vydanie, 7.000 výtlačkov

beletria, novela
136 s., slovenčina
hmotnosť: 228 g

tvrdá väzba
stav: dobrý

0,20 €

*cesvo*

Spŕška zasypávala opustené karty na stole. Biely dážď sa tíško ukladal na hru a na hráčov. Diana sa podobala zle napudrovanej madame Pompadour, Teddy a Allan budili dojem nepravých patriarchov.

— No tak, povedal Finley, čo je to, doktor?

Obaja stáli hore na schodoch. Vincent privolával na pomoc zúfalo všetky svoje vedomosti. Musela byť nejaká súvislosť medzi týmto dažďom a tým svetlom, ale aká? Prudko schytil Finleya za rameno.

— Prisahaj mi, že si nevbehol do toho perimetra!

— To ti rád odprisahám, povedal Finley, ale potom ti rozbijem hubu za to, že si mi dal takú otázku.

— Dobre, povedal Vincent. Predpokladám, že sa pre toto nájde nejaké vysvetlenie, ale pýtam sa, kde?

— V Hirošime tiež padal dážď. A bol čierny, povedal Tako.

Medzi obidvoma veľkými Američanmi vyzeral malý ako drobná čierna oliva. Nevedeli, ako sa sem dostal. Ale bol tu. A mal ten nepriateľský a zasvätený pohľad odborníka stojaceho pred záhadou.

— Tento dážď je biely, povedal Vincent, a výbuch bol pred dvoma hodinami.

Tako mierne zakašlal, každý vedel, že kašeľ je neprirodzený a slúži len ako úvod.

— Nechcel by som, aby ma zasiahol tento dážď, doktor. Myslím, že nie je dobrý.

Opäť sa stretli modré a čierne oči. Bez nenávisti a bez sympatie. To, čo každý z nich vedel, nemohol povedať druhému tak, aby pochopil.

Vincent sa rozhodol.

— Haló, zvolal, bol by som rád, keby ste išli dnu.

Všetci štyria sa pozreli na Vincenta. Letmým pohľadom zistil, že na palube nie je ani jeden člen posádky.

— Kam zmizli tvoji ľudia? — spýtal sa Finleyho.

Mastodon sa usmial.

— Nie sú predsa hlúpi! Keď niečomu nerozumejú, strčia si hlavu pod krídlo. Nájdeš ich v ich kabínach.

— Aj ty by si rád urobil to, čo oni, však?

— Áno, odpovedal Finley jednoducho, ale ja som kapitán. Prekliate svinstvo!

Prichádzala k nim Patrícia. Jej vlasy boli ako jesenné lístie postriebrené predčasným mrazom. Žiarila krásou, mladosťou, sebadôverou. Prach, ktorý ešte stále padal, dodával jej tvári a jej krásnemu telu niečo zvláštne, čo mu doteraz chýbalo.

— Je to zvláštne, všakže? — povedala.

— Mali by ste ísť dnu, opakoval Vincent.

— Prečo ? — podivila sa Patricia.

— Tento dážď je nebezpečný, povedal Vincent.

— Prečo? — pýtala sa Patrícia.

— Je to rádioaktívny dážď, vysvetľoval Vincent.

— Čo to znamená? — spýtala sa Patrícia.

To dievča je hrozné, pomyslel si Vincent, nebudem sa hanbiť a poviem jej to rovno do očí. Nabral dych — a povedal:

— Vážne, miss Van Den Brandtová, nevieme presne, čo znamenajú všetky tieto atómové úkazy. Bol by som radšej, keby ste šli dnu.

...............................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Ale pre Patriciu - už bolo neskoro.

CHOROMAŃSKI, MICHAL - ŽIARLIVOSŤ

CHOROMAŃSKI, MICHAL

ŽIARLIVOSŤ
(Zazdrość i medycyna)

Tatran, Bratislava, 1976
edícia Svetová tvorba (111)
preklad Miroslava Wlachovská
prebal Pavel Blažo
50.000 výtlačkov
61-670-76

beletria, román
212 s., slovenčina
hmotnosť: 290 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

0,40 €

*cesvo*

Slovenskí čitatelia dostávajú do rúk jeden z najčítanejších románov poľskej literatúry. Po prvý raz vyšiel roku 1933 a odvtedy úspešne prešiel takmer celým kultúrnym svetom. A hoci do kontextu slovenskej prekladovej tvorby vstupuje so značným oneskorením, akiste sa stretne so živým čitateľským záujmom. Lebo v nezvyčajnom zrkadle autorovho psychologického pohľadu je veľká téma literatúry: láska a žiarlivosť. Navyše pozoruhodne komponovaný dej románu sa odvíja v príťažlivom lekárskom prostredí. Na pozadí klasického manželského trojuholníka Michal Choromański s dôslednosťou psychológa rozpitváva lásku a žiarlivosť, ktorá hraničí až so šialenosťou.

Michal Choromański si získal uznanie čitateľov i literárnej kritiky v medzivojnovom období práve románom Žiarlivosť. V tom čase toto dielo znamenalo novátorský čin, lebo duševné stavy hrdinov, neobyčajná atmosféra a tajomnosť v Choromańského próze nie sú prvkami deja, ale vlastného rozprávania. Okrem toho Choromańského próza z tohto obdobia je umelecky dokonalá, dômyselne vtipná, so zmyslom pre aforistické vyjadrovanie a napokon sa vyznačuje výborným psychologickým postrehom. Autor svojich hrdinov včleňuje do takého pracovného a rodinného prostredia, aby mohol uplatniť preňho veľmi príznačný a charakteristický pohľad na človeka cez jeho duševné stavy vo vzťahu k ostatným ľuďom. Vo vymedzenom spoločenskom priestore sleduje konanie postáv preto, aby mohol nielen načrtnúť, ale zároveň aj ironizovať nenáležité meštiacke spoločenské konvencie. Hoci sa autor vhodnými kompozičnými postupmi usiloval vyvolať dojem nadčasovosti svojho „príbehu o žiarlivosti“, jednako je román pevne zakotvený v konkrétnej, triedne diferencovanej meštiackej spoločnosti medzivojnového Poľska. Čítajúc ho dnešnými očami, vyznieva ako kritický pohľad nielen na túto spoločnosť, ale aj na chorobnú žiarlivosť. Lebo pre Michala Choromańského charakteristický spôsob zobrazovania postáv cez psychológiu prejavov a vzťahov medzi ľuďmi umožňuje načrtnúť aj výstižný obraz vtedajších spoločenských mravov.

Michal Choromański sa vo svojom literárnom diele dotýka problémov, ktoré sú blízke každému človeku: lásky, priateľstva, žiarlivosti, nenávisti, sympatie, obetavosti. Bol výborným pozorovateľom a vedel majstrovsky načrtnúť bizarné charaktery ľudí. Tieto znaky sa výrazne sústreďujú v tomto románe, ktorý tvorí pevné ohnivko poľskej medzivojnovej prózy.

V posledných rokoch zaznamenalo dielo Michala Choromańského nezvyčajný záujem poľských čitateľov i odborných znalcov literatúry. Živý záujem o jeho dielo sa prejavuje aj mimo Poľska, o čom svedčia nové a pripravované vydania jeho románov najmä v socialistických krajinách (MĽR, NDR). Do tohto prúdu zapadá aj prvé zoznámenie s jeho tvorbou na Slovensku.

Widmarove informácie boli takmer úplné, až na jeden bod, ktorý zostal nevysvetlený. Išlo tu o čosi, čo sa stalo počas operácie a čo vyvolalo v chirurgovi zmätok a stiesnenosť. Išlo o čosi záhadné, čo sa stalo osem minút po uspaní pacientky a prvom reze. Práve po tých ôsmich minútach sa stalo v operačnej sále čosi také, čoho skutočnú podstatu nevedel rozlúštiť ani asistent Rubiński, ani hlavná sestra. Rozhodne to vyzeralo priam ako dáka katastrofa, bolo to strašné -a asistent i sestra, ba aj ošetrovateľ Pavel, ktorý sterilizoval nástroje, mali dojem, že sú na topiacej sa lodi alebo v divadle, v ktorom zrazu vypukol požiar a nastal zmätok. V istej chvíli bol ošetrovateľ Pavel dokonca taký vydesený, že chcel všetko nechať tak a ujsť na chodbu. Ôsma minúta bola iba prvá z radu minút, ktoré neskôr splynuli do štvrťhodín a hodín. Asistent Rubiński tvrdil, že hlavnú sestru ovládol strach až natoľko, že keď po ôsmej minúte vyjavene otvorila ústa, zabudla ich zatvoriť až do konca operácie, zahľadená na chirurga očami červenými od vypätia. - Vyzerala ako zdochnutý vrabec s otvoreným zobákom, - porovnával to Rubiński.

Widmarovi, ktorý rozvinul svoju výzvednú činnosť s obratnosťou profesionálneho detektíva, sa napriek všetkým snahám nepodarilo preniknúť na koreň veci. Keď vypočúval ošetrovateľa Pavla, aby si overil Rubińského slová, a keď sa ho vypytoval na ten rozhodný moment, nedozvedel sa nič nové. Pavel o tom rozprával veľmi neochotne.

- Boli sme všetci zdesení, - rozprával, - už desať rokov pracujem s pánom riaditeľom a ešte nikdy sa nám nič také neprihodilo. Hneď som pochopil, že sa dačo stalo. Sterilizoval som nástroje vo vedľajšej sále, ale hneď ako som ich priniesol do operačky, vycítil som, že čosi nie je v poriadku. Sestra vyzerala tak, akoby bola omámená chloroformom ona, a nie pacientka. Rubiński bol červený ako cvikla. Nečudo, veď o chvíľu sa to začalo a Rubiński sa mal ozaj prečo báť! Veď to hvizdlo a vybuchlo tri razy celkom pri jeho líci!

Iba ten Nemec, - rozprával ďalej ošetrovateľ, - jedine on zostal pokojný. Po celý čas sa ani len nepohol a iba sem-tam niečo povedal pánu riaditeľovi. Mal také pohyblivé prsty, že pri pohľade na ne človeka až zamrazilo. To je hlavička, ten Nemec. - Widmar si domyslel, že to hovoril o docentovi von Fuchsovi.

- Ten Nemec býval u riaditeľa dlho? - spýtal sa Widmar.

- Ó, zo tri týždne, nie menej. Bol u nás na návšteve a bol aj pri tej operácii.

Napokon, o tom vedel Widmar už od Rubińského. Bolo to približne tak:

Asi týždeň pred operáciou pricestoval von Fuchs z Viedne a ubytoval sa u svojho priateľa, chirurga Tamtena. Bola chladná jeseň. Docent pricestoval v hrubom zimnom plášti, okolo krku mal veľkú hodvábnu šatku. Keď vystupoval zo spacieho vozňa, privítal ho chirurg Tamten.

- Som ti nesmierne vďačný, - povedal mu po nemecky. — Tento rok som nemal dovolenku a na zahraničnú cestu som nemohol ani pomyslieť.

Podali si ruky a chvíľu si hľadeli do očí. Chirurg Tamten povedal ustarostene:

- Veľmi si schudol.

Docent mu na to:

- Ale nie, vôbec nie. To skôr ty vyzeráš prepracovaný, -a vyhrnul si golier plášťa. Bol to vysoký, chudý, kostnatý chlap. Tvár mal bledú, takmer priesvitnú. Vyzeral tak trochu ako umelec. Čosi v jeho výzore pripomínalo umelca, takže nosič, ktorý za ním niesol kufor, si myslel, že docent si nesie puzdro s husľami. Neobyčajným dojmom zapôsobil aj na pacientov nemocnice U všetkých svätých, keď sa blížil s chirurgom cez nemocničnú záhradu.

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

"Nič sa nestalo," odvetila prosto. 

EISNER, PAVEL - CHRÁM I TVRZ

EISNER, PAVEL

CHRÁM I TVRZ
Kniha o češtině

Lidové noviny, Praha, 1992
fotoreprint vydania z roku 1946
ISBN 80-7106-066-6

jazykoveda,
670 s., čeština
hmotnosť: 904 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky

2,50 €

*bib14* in *H-kris*

"Kniha o češtině" vznikla z přemýšlení o jazyce, z přemýšlení ne zrovna soustavného, ale soustředěného. Nemůže a nechce nahradit poučení, jaké o jazyce může dát jen věda. K té má autor opravdovou úctu, a má ji do té míry, že češtinář na zapadlém venkově, který napíše kloudné pojednání o nějakém speciálním jazykozpytném předmětu, je v jeho očích víc než autor průměrného románu, i kdyby mu deset porot udělilo po státní ceně. Autor "Knihy o češtině" se neplete vědě do jejich věcí. Nechce nahradit ani jedinou z krásných knih, kterou nám dala a ještě dá nová a také již radostná věda o jazyce, věda, z níž se stala chlouba veškerého badatelského usilování v národě. Autor "Knihy o češtině" chce práci vědy jen doplnit.

Fotr a frajle, handlíř a rajzák

Uvádím v kapitole Hosté, jak čeština naložila s některými jazykovými vetřelci, především s cizomluvy přišlými z němčiny. Některé vyhostila do mluvy společenských spodin, kde ještě budou nějaký čásek živořit; i tam už vadnou a chřadnou, jiná vůčihledě zkomírají - na př. ausgus dobíjený výlevkou, konk vyřízený chodbou. - Jiné takové vetřelce spisovná čeština trpí v reservacích slov, jež označují bytosti nekalé: machr, lump, gauner, šuft. Řekla si patrně: když už jste tady, buďte si, alespoň si nemusím vymýšlet českého hochštaplera; dareby a podvodníky sice už mám, ale copia verborum zde neuškodí. - A třetí skupinu distancovala a diferencovala, dala jim úplně nový odstín, vytvořila z nich pojmová pejorativa. O čemž sluší povědět několik slov.

Slova, jako der Rauber, Räuber, der Morder, morden, der Vater, das Fräulein, der (Geschäfts) reisende, der Händler vnikla do češtiny se svým původním významem lupič, vrah, vražditi, otec, slečna, cestující, obchodník. Byla to původně prostá konstatující označení pro lupiče, vraha atd. Když se tato slova pokračující jazykovou očistou stala křiklavými jazykovými kazy, nevyvrhla je čeština ze svého lůna, nýbrž naložila s nimi daleko důvtipněji: popadla stříkačku s chemickým barvivem a dala jim injekci jednou směšnosti, jindy opovržlivosti. Ze slov neutrálních se stala pejorativa, úplně nová slova s významem, o němž se jim v jejich vlasti ani nesnilo a podnes nesní.

I neznamená fotr otce, nýbrž směšného tatíka, senilního hňupa. Frajle není slečna, je to hloupá fiflena a křehotinka se stavovskou pejchou a s odpudivou osobivostí. Raubíř není lupič, je to daleko spíš vůdce silničních pobertů Pafnúc Těpic, bytost spíš k popukání než pro p. státního zástupce. Obdobně mordýř a mordovat. A handlíř není obchodník, nýbrž je to výhradně jen obchodník pokoutní, nekalý, důkladně neprotokolovaný. Obchodní cestující může být sympatický i méně sympatický, o tom sousloví obchodní cestující nic neříká, označujíc jen příslušníka stavu, jehož lidé se těžce probíjejí životem, nabízejíce zboží jiných lidí jiným lidem; a kde jazyk nevyznačuje nějaký záporný rys předem, kde dává označení citově neutrální, předpokládá v případě jako je ten zde lidskou slušnost, spořádanost, sympatičnost. Slovo rajzák však není neutrální, je v něm opovržení, páchnou z toho slova splašky a pomyje života, mastnaté hrací karty, špinavé anekdoty, přiboudlina sprostoty „rajzácké“; a myslím, že to je slovo žalovatelné, alespoň tehdy, když padne z úst člověka vzdělaného. S hlediska vzdělaneckého usu vycházejí vůbec všechna pojmová vymezení, jak se zde o ně pokouším; je však významné, že tato rozrůznění vnikají víc a víc také do mluvy lidové.

Německé slovo das Geschäft je prosto každé příchuti, je neutrální; nějaký mravní zápor do něho mohu vložit jen aktualisací ve zcela určitém kontextu. České slovo kšeft však může být výraz neutrální jen v ústech chudáka obchodníčka, který se při svém plahočení nikdy nedostal k slušné češtině. Pro všechny jen trochu vzdělanější Čechy je kšeft čpavé pejorativum, slovo s mravním odsudkem, s potupným cejchem na čele. Tím víc pak kšeftař. Nejinak hauzír, srovnáme-li jej s podomním obchodníkem, člověka jen trochu školami prošlého, který mluví o svých kšeftech, budeme bez váhání mít za člověka ne-li zchátralého, tedy povážlivě chátrajícího.

Když k nám se vznikající industrialisací přišlo slovo fabrikant, bylo po nějakou dobu stejně neutrální jako ve své vlasti, znamenalo prostě továrníka (místy po nějakou dobu znamenalo i továrního dělníka). Pozdější soutěž se slovem továrník to slovo diferencovala, a to tak, že mu vtiskla cejch. Továrník může být slušný i méně slušný, slovo samo označuje jen jeho výdělečnou činnost a stavovskou příslušnost; fabrikant je skoro již kvalifikovaná nadávka, čpí z toho slova manchestrismus, vykořisťovatelství, nízká povaha, podlé praktiky hospodářské a jiné.

Strážník je prostě orgán veřejné bezpečnosti, a nic víc. Policajt je bud humorný aspekt strážníka, anebo je v tom slově spolupředstava tupého pochopa, biřické nízkosti, představa „poldovství“.

Obdobně reagujeme na dvojici četník: žandár. Také věcná představa slov nevěstinec a bordel je úplně shodná; ale mezi oběma slovy je přec jen rozdíl, slovo bordel je silnější o složku hnusu z mravní špíny a zvrhlosti.

RAIS, KAREL VÁCLAV - STEHLE

RAIS, KAREL VÁCLAV

STEHLE
Podhorský obraz

Vyšehrad, Praha, 1950
edícia Raisovy spisy (16)
obálka a patitul Mikoláš Aleš
10. vydanie, 10.250 výtlačkov

beletria, román
372 s., čeština
hmotnosť: 398 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

0,70 €

*cesvo*

V příběhu Stehlete se znovu objeví motivy zhoubných důsledků peněžní morálky na život venkovanů, motiv proletarizace drobných zemědělců, svízelného osudu svobodných matek, popanštělosti půlpánů. V obou pracích se tak Rais dotkne ožehavých sociálních a mravních problémů, byť je nestaví na první místo svého vyprávění. Proto i Sirotek a Stehle doplňují v Raisově díle pravdivý obraz života na našem venkově koncem 19. století.

V neděli hned za jitra se strojil na posvícení; černé nohavice si vzal, sosák uchystal božíhodový, tvrdý klobouk, jejž nosíval leda o velkých svátcích, a Márinka přinesla náprsenku, že se jen leskla; sama mu ji uvázala, aby vyšívání hned nepomačkal, černý šátek také sama upravila a límeček přehrnula.

Šli spolu na ranní, ale Márinka byla zatím ustrojena jenom jako v obyčejnou neděli, teprve když se z kostela vrátili, počala se chystati sama. Vzala to od základu, i botky obula jiné, brynelky s lakýrem. Papoušková přichvátala, aby pomohla, a Toníček s Frantinou také přišli na podívanou. Břízek seděl u stolu, pokuřoval a pozoroval vážně, jako když o Božím hodě stával v sakristii, a díval se, jak kostelníci strojili pana faráře do toho nejlepšího. Na zvonec sukní jako napěněných navlekli konečně černé šaty hedvábné, s korálkovými ozdůbkami, ke krku krejzlík ze samých kraječek a zlatý křížek, jejž jí Břízek koupil jednou v Jičíně na jarmarce. Hedvábný šátek si uvázala na hlavu, „šáltuch“ vzala na ruku pro případ, že by na zpáteční cestu bylo chladno, a když si ji Papoušková ještě se všech stran prohlédla, pravila: „Tak se, lidičky, můžete vydat; švaříčku, před žádnými pány se za Márinku stydět nemusíte!“

„I copak to,“ smál se, „kdežpak já za Márinku -hůř bude se mnou, jen aby se ona za mne nestyděla.“

„Inu, musíte si dát na sobě záležet, jste přeci měšťan!“

„Hezky to tu opatrujte, navečer přijdeme, to víš, že dlouho nebudeme,“ sestře pravila Márinka. Zčervenalá byla a všecek pohled jí zářil.

„Jenom na sebe nepospíchejte, měsíc svítí, tedy se domů nežeňte, vždyť snad jsme tady. I skočit si v hospodě můžete!“

„Bodejť, to tak,“ již ve dveřích chrchlal Břízek.

„Proč říkáte: to tak!“ durdila se Papoušková, „vždyť snad Márinka není žádná baba, a kdyby pro ni přišel pan farář nebo někdo takový, bodejť by nešla!“

Neodpověděl jí. Zvolna je vyprovodila přes zahradu a potom se za nimi dívala. „Sluší jí to,“ povídala si v duchu, „zato on se vedle ní ohýbá.“

Břízkovi šli nejprve silnicí, ale brzy z ní vybočili na cestu, jež se bělavá vinula lukami, která byla růžovými naháčky poseta.

Lahodno bylo, nebe jako z polních zvonků, a zeleň lesů na Horce prolinula zlatou září slunečnou. Stavení vsi Březovce, k níž bílá cesta mířila, zdála se čerstvě obílenými, tašková střecha jedné stodoly se do dálky červenala a všecka vesnická okna byla plna lesku a třpytu.

Márinka šla pěšinkou krajem silnice, Břízek maje v ruce rákosovou hůl, vykračoval si uprostřed; tu hůl nosil nerad, raději ruce pohodlně skládal vzadu, ale dnes ji vzít musil.

Tou poutí ozářenou krajinou, poutí s Márinkou, jež dnes zrovna kvetla, i jeho nitrem pronikalo měkké světlo a teplo; ale netrvalo dlouho a také tam začaly zas vyskakovati hořké ocúny! Krásně se nám jde, zrovna vesele, ale půjdu-li já tak s Márinkou ještě jednou? Šla-li by se mnou, kdyby věděla - -?

Poslední dobou byl myšlením už tak umořen, že mu i ta dnešní cesta a čistý podzimní den s jasnými

.................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

"Stehle - jen chatrné lidské stehle!" trpce se usmál doktor, když jsme odcházeli.

MAY, KARL - OLD SUREHAND I.

MAY, KARL

OLD SUREHAND I.
(Old Surehand)

Mladé letá, Bratislava, 1967
preklad Teofil Ušák
ilustrácie František Šesták
obálka Alojz Riškovič
1. vydanie, 130.000 výtlačkov
66-101-67

beletria, román, dobrodružné, western
336 s., slovenčina
hmotnosť: 455 g

tvrdá väzba
stav: dobrý

1,00 €

predané€ *sampa*belx-ger-dobr*
 PREDANÉ *cesvo* in *H-2-9*

Tí čitatelia, ktorí už poznajú Mayove knihy: Winnetou, Poklad v Striebornom jazere a Duch Liana Estacada, zaiste majú v živej patnäti hlavných hrdinov: náčelníka Apačov Winnetoua, jeho priateľa Old Shatterhanda a Old Surehanda. Dej tohto románu sa začína pri Jasnom potoku, kde čaká Old Shatterhand na svojho priateľa Winnetoua. Dohodli sa, že sa tu stretnú na pravé poludnie. Nadarmo však čaká Old Shatterhand niekoľko dni na dohovorenom mieste, Winnetou neprišiel. Zaiste ho zdržala nejaká vážna príčina. A naozaj na jedľovej vetvičke bol priviazaný papierik s odkazom: Nech môj brat Old Shatterhand ide rýchle za mnou k Bloodymu Foxovi, Krvavej Liške, ktorého chcú Komančovia prepadnúť. Winnetou sa ponáhľa k nemu, aby ho ešte včas vystríhal. A tak sa začínajú príbehy o tom, ako sa kráľ cowboyov Old Wable stal zajatcom Komančov, ako stretol Old Shatterhand pomätenú Indiánku, o tajomstve, ktoré čítal z jej očú, o živote v oáze Bloodyho Foxa, o ceste púšťou a divým kaktusovým porastom, o tom, ako stretli Indiána Apanačku, o tom, čo sa odohralo na Helmersovej farme medzi údajným hrdinským generálom a našimi hrdinami Winnetouom a Old Shatterhandom.

Šiel som ďalej. Musím nejako zistiť, kde väznia Boba. Dúfal som, že uvidím niekde stráž. A naozaj, pred jedným Stanom ležali dvaja bojovníci. Zrejme to bola stráž. Vedel som už, čo som chcel vedieť, a dobre som si vštepil do pamäti polohu stanu. Neďaleko neho stál iný stan, väčší a krajšie ozdobený než ostatné. Pred ním boli do zeme zapichnuté dva koly a na nich viseli najrozličnejšie predmety. Zrejme to boli náčelníkove „medicíny“ a stan patril jemu. Každý indiánsky bojovník má svoju medicínu, čo znamená asi toľko ako „ochranné znamenie, ochranný predmet“. Ak bojovník stratil medicínu, stratil i svoju česť a dobré meno, a to až dotiaľ, kým nezabije nejakého nepriateľa a nevezme si jeho medicínu. Ak bojovník umrie, dajú mu medicínu do hrobu. U niektorých kmeňov je zaužívaný zvyk, že syn dedí medicíny po otcovi a uschováva ich ako vzácnu rodinnú pamiatku. Kto by takú medicínu stratil, v očiach celého kmeňa by ho to zničilo. Hneď som sa dovtípil, že predmety na koloch sú medicíny Vupu Umugiho. Musím sa ich zmocniť za každú cenu. Keby naozaj došlo k boju s Komančmi, mohol som tieto medicíny veľmi dobre využiť.

Urobil som ešte niekoľko krokov dopredu, keď tu som náhle zbadal čerstvú stopu, vedúcu z doliny sem nahor. Bola to stopa ženy! Tá ma tu nesmela zbadať.

Práve som sa chcel dať na spiatočnú cestu, keď za mnou zapraskotalo krovie. Obzriem sa a vidím — Indiánku! Už som zdvíhal ruku, že ju úderom do spánkov omráčim a tak zneškodním, no keď sa stretli naše oči, ruka mi klesla. Nie preto, že to bola žena, veď v tomto prípade, keď nám všetkým šlo o život, musel som zaútočiť hoci aj na slabú ženu. Zarazil ma však jej pohľad, a vôbec celý výraz jej tváre.

Bola už pomerne stará. Jej neobyčajne vysokú postavu širokých pliec zahaľovali belasé šaty podobné dlhej košeli. Hlavu mala nepokrytú a vlasy, šedivé a strapaté, splývali jej v dlhých prameňoch na plecia. Jej tvár bola opálená do bronzova, ale iste by som ju nebol pokladal za Indiánku, keby som ju bol videľna nejakom inom mieste. Táto tvár mala — kaukazské črty! A zdalo sa mi, že som tieto črty alebo podobné už videl, a to iba nedávno! Ale kde, u koho? Nijako som sa nemohol rozpomenúť! Ženino čelo prerývali hlboké vrásky, líca mala vpadnuté a oči... ach, tie oči! Ich pohľad bol naozaj neobyčajný. Upierali sa na mňa meravo, a predsa v nich horel hrozný, divý plam a zároveň v nich iskril bôľ. Hneď som vedel, že predo mnou stojí — šialená žena.

Najprv hľadela na mňa zlostne, ba takmer zúrivo, potom však zasvietil v jej očiach miernejší lesk. Ba dokonca na jej bezfarebných perách zaihral úsmev. Kostnatými prstami mi pokynula, aby som pristúpil bližšie.

— Poď sem, poď sem! — zašepkala. — Poď sem. Musím sa ťa na niečo spýtať.

Delila nás vzdialenosť troch krokov. Podišiel som teda celkom k nej. Chytila ma z celej sily za rameno a spýtala sa:

— Ty si bledá tvár, však?

— Áno, — odvetil som tichým hlasom, akým hovorila aj ona. — A kto si ty?

— Som Tibo-vete-elen, — zašepkala.

Vete znamená žena. Ale čo malo znamenať tibo a elen, to som nevedel. V indiánskych nárečiach, ktoré som poznal, sa tieto slová nevyskytovali.

— Máš muža? — spýtal som sa.

— Áno. Volá sa Tibo-taka!

Taka je muž. Ale čo znamená tibo, zase som nevedel.

— Kde je? — vyzvedal som sa ďalej.

Priblížila sa ústami celkom k môjmu uchu a zašepkala:

— Prenasleduje Bloody Foxa. Šiel s ostatnými, lebo je medicinmanom nášho kmeňa.

To bol ďalší dôkaz, že bola šialená. Keby mala zdravý rozum, isteže by také dačo neprezrádzala cudzincovi, a najmä belochovi nie. Naraz ma chytila za ruku a spýtala sa ma vzrušene:

— Poznal si môjho Vavu Dericka?

Vava značí brat. Ale Derick? Malo to byť azda anglické meno Derick, Detrich? Ale veď Indiánkin brat sa nemohol volať Derick! Hádam aj to bude nejaké slovo, ktoré som nepoznal.

— Nie, — odvetil som.

— Ty si bledá tvár a nepoznal si ho? Len sa rozpamätaj!

...............................................................................................................................................................

... posledná veta ...

V tej chvíli som netušil, aký osudný bude raz ten prsteň mne a Old Surehandovi.

PROTEKTORÁTNÍ POLITIKA REINHARDA HEYDRICHA

PROTEKTORÁTNÍ POLITIKA REINHARDA HEYDRICHA

Tisková, ediční a propagační služba, Praha, 1991
editori Miroslav Kárný, Jaroslava Milotová, Margita Kárná
1. vydanie, 1.000 výtlačkov
ISBN 80-7065-064-8

história, II. svetová vojna, zborník,
304 s., čeština
hmotnosť: 374 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý, knižničné pečiatky

0,90 €

*bib14* *bib14**bib14**bib14**bib14* in *H-kris*