PEROUTKA, FERDINAND - BUDOVÁNÍ STÁTU IV.

PEROUTKA, FERDINAND

BUDOVÁNÍ STÁTU IV.
1921-1923

Lidové noviny, Praha, 1991
obálka Pavel Štefan
prílohy Jarmila Fromková
3. vydanie
ISBN 80-7106-039-9

dejiny, história, Československo,
492 s., čeština
hmotnosť: 634 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky

predané

*bib14* in *H-kris*
*bib14*his*

ŠVEHLOVA VLÁDA, ČILI VLÁDA PĚTKY

V říjnu 1922 pokládala Pětka konečně dobu za zralou pro svůj vstup do vlády a kabinet Benešův na její pokyn tiše zmizel. 7. října byl uveřejněn jmenovací list prezidentův. Předsedou nové vlády byl ovšem Antonín Švehla, nejsilnější muž a zástupce nejsilnější strany. Je pravda, že sociální demokraté dosud měli největší počet mandátů ve sněmovně, ale každý věděl, že dobrá polovina jich je jaksi ze státních důvodů vypůjčena od komunistů a nikdo se tím nedal zdržovat při posuzování skutečné síly stran. Agrární strana stála již na prvním místě. Ministrem zahraničních věcí byl opět dr. E. Beneš, ministrem vnitra Jan Malypetr. Do ministerstva financí triumfálně vtáhl dr. Alois Rašín, maje hlavu opět plnu dalekosáhlých plánů. Ministrem školství stal se Rudolf Bechyně, ministrem spravedlnosti dr. Josef Dolanský, člen strany lidové a představitel přísnějšího kursu v konfiskační praxi, zejména pokud šlo o výlevy protináboženské. Národní demokrat inž. Ladislav Novák byl ministrem obchodu, Jiří Stříbrný ministrem železnic, Antonín Srba ministrem veřejných prací, Milan Hodža ministrem zemědělství, Fr. Udržal ministrem národní obrany, dr. Jan Šrámek ministrem zdravotnictví a Gustav Habrman ministrem sociální péče. Pokud jde o Aloise Tučného, jenž se stal ministrem pošt a telegrafů, musíme vsunout poznámku, že jeho nespokojenost zdržela o několik dní jmenování vlády. Bylo mu původně nabízeno ministerstvo zásobování, ale shledal to pod svoji důstojnost a působil obtíže až do chvíle, když dr. Franke nabídl mu ministerstvo pošt, pro něž sám byl předurčen, a projevil ochotu ujmout se opovrhovaného resortu zásobovacího. Strana československých socialistů podala sice veřejnosti jakýsi výklad důvodů tohoto sporu, ale poněvadž výklad onen nebyl srozumitelný ani tehdy, když vyšel, nebudeme jej citovat a spokojíme se konstatováním, že ze strany československých socialistů vždy při rozdělování resortů vycházelo nejvíce potíží osobních.

Ministrem unifikace byl jmenován dr. Ivan Markovič a ministrem s plnou mocí pro Slovensko dr. Josef Kallay, jediný úředník v této vládě. Ačkoliv strany měly velkou chuť obsadit každé místo svými straníky, přece se uznalo, že pro správu Slovenska je třeba učinit výjimku. Uznání toto bylo ulehčeno stranám tou okolností, že si vzájemně toto místo nepřály a jedna druhou žárlivě střežily. Jako v minulé vládě, tak ani v této žádný ministr nebyl vybrán z řad senátu, a institucí touto proběhl záchvěv nevole. Nepatrné postavení senátu v politickém životě země projevovalo se čím dále tím zřetelněji. Senátoři se usnesli, že budou aspoň protestovat proti tomuto ortelu, a v nejbližší schůzi senátu přednesl dr. Adolf Stránský tuto ve věci správnou, v praxi však a proti vůli skutečných vůdců naprosto bezmocnou argumentaci:

„Podle ústavní listiny skládá se Národní shromáždění, z něhož má být vláda vybrána, z poslanců a senátorů. Chce-li tedy některá vláda o sobě právem říci, že je parlamentní, nesmi být sestavena jen z jedné sněmovny. Je-li sestavení dnešní vlády náhodné, pak to není porušení ústavy. Panuje-li však úmysl nikdy nikoho ze senátu nepojmout do vlády, pak je ústavnost porušena... My vypadáme, jako by členství v senátu bylo nějakou sinekurou ... Než takový senát, raději žádný. “

Snad to nebyl poslední protest, jistě však to nebylo poslední zklamání, jestliže totiž senátoři během doby vůbec nepřestali doufat. Skoro by to bylo pro ně nejjednodušší uspořádání citů, kdyby se vzdali naděje. Neboť ani nikdy příště nebyl žádný ministr vybrán mezi nimi. Neradi slyší analýzu svého postavení, která, má-li být pravdivá, nutně musí být skeptická a nemůže dospět k ničemu jinému než k poznání faktické méněcennosti této instituce. Tichá, avšak vždy přesně fungující zásada, že nikdy ministr nemá být povolán ze senátu, velmi prohloubila tuto méněcennost. Senátoři neměli sil, aby tuto zásadu zlomili. Neměli k tomu sil, jako ostatně ani k mnohým věcem jiným.

Celá Pětka vstoupila tentokrát do vlády a každý její člen vstupoval tam se sebevědomým přesvědčením, že platí právě tolik, co druhý, a že mezi nimi panuje úplná rovnost. Bylo ujednáno, že, jak se dost dlouho již dělo, o každé věci bude dohodnuto kompromisem a že žádná strana nesmí být prostě přehlasována. Proto se dr. Rašín vyjádřil s jistým oprávněním, že tato vláda bude mít pět ministerských předsedů. Při nastoupení Švehlovy vlády byl učiněn jeden z pokusů o zneviditelnění Pětky, a to tím způsobem, že místo ní byla vytvořena jakási Pětadvacítka, která měla převzít její úkoly a pečovat o to, aby koalice byla vedena jednotně a loajálně. Stará Pětka se však brzy vyklubala také z tohoto obalu a zase plně ovládala vládu i parlament. Odsunula všechny ostatní ministry od rozhodujících jednání, jež zanášela do svého pokoje, odkud se pak vracela do ministerské rady již s hotovým usnesením. Následkem toho patřili jejich kolegové ve vládě mezi ty občany, jimž diskuse o politických problémech nejvíce byla ušetřena.

Je pochopitelné, že vláda sebevědomé Pětky cítila se být vyšším útvarem než vlády předcházející a koaliční tisk ji podle toho uctivě uvítal. „Sotva by se nám podařilo za nynějších poměrů sestavit kabinet zdatnější,“ psal jeden list „Definitivní nastolení koncentračního systému,“ psal jiný. „Silná vláda odpovědných politiků“ — tak zněl úsudek obecný. Vskutku byl to kabinet nejsilnějších osobností, a i když mocně někdy tísnil jiné osoby a instituce, nemohlo být ve státním zájmu, aby se tato vláda rychle opotřebovala. Nebylo jasné, co by mohlo přijít po ní. Téměř dva roky čekala Pětka v záloze jako poslední trumf ústavního režimu, jako příslib definitivnosti. Vstupovala-li nyní do vlády, bylo zřejmé, že to má být útvar co největší trvalosti a že necouvne před obtížemi ani před kritikou. Těchto pět mužů se usneslo, že vydrží, jak nejdéle lze. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Podařilo-li se vládě zastřít něco z těchto nepříznivých úkazů neochotným a rozptýleným uveřejňováním volebních výsledků, nebylo to mnoho platno, poněvadž ihned po obecních volbách došlo na Slovensku k volbám župním, při nichž, jelikož se volilo ve velkých celcích, poměr hlasů musel jasně vystoupit.

MAY, KARL - POKLAD V STRIEBORNOM JAZERE

MAY, KARL

POKLAD V STRIEBORNOM JAZERE
(Der Schatz im Silbersee)

Mladé letá, Bratislava, 1980
edícia Stopy
preklad Teofil Ušák
ilustrácie Teodor Schnitzer
3. vydanie, 40.000 výtlačkov
66-038-80

beletria, román, dobrodružné,
612 s., slovenčina

tvrdá väzba
stav: dobrý

3,50 €

PREDANÉ *kolha*H-kris*
*incom*belx-ger*

Boj o Butlerovu farmu

Obrancov farmy zobudili zavčas rána. Podľa jasnej oblohy sa dalo usudzovať, že deň bude slnečný, veľmi teplý, ba až horúci. V jasnom rannom svetle vyzerala budova farmy celkom inakšie, už nepôsobila takým pošmúrnym dojmom ako v noci. Bola zariadená pre množstvo obyvateľov. Steny boli z pálených tehál. Bolo to stavenisko značne dlhé a široké. Malo prízemie a jedno poschodie. Strecha bola plochá. Okná boli veľmi vysoké, ale pritom také úzke, že sa človek cez ne nemohol pretiahnuť. Toto opatrenie bolo nutné, lebo v tomto kraji sa potulovali lúpeživé hordy Indiánov. Neraz sa podobná osamelá farma musela viacej dní brániť, keď ju obliehali lúpeživí divosi. Tak isto prezieravo bol postavený aj rozsiahly dvor, obkľúčený múrom, v ktorom sa černeli otvory strieľní. Medzi strieľňami boli široké murované výstupky, na ktoré si Obrancovia farmy mohli stať, ak bolo treba strieľať ponad múr.

Neďaleko budovy sa hadila rieka, cez ktorú sa zálesáci a rafteri včera prebrodili. Miesto, kde ležal brod, mohli spoza murovanej ohrady ľahko ostreľovať. Na rozkaz Old Firehanda ešte v noci zatarasili cestu k brodu zásekmi. Lovec urobil i druhé a veľmi potrebné bezpečnostné opatrenie. Ešte v noci nariadil, aby Butlerove čriedy zahnali na pastviny najbližších susedov. Napokon Old Firehand vyslal k Fort Dodge posla, ktorý mal oboch bratov Butlerovcov vystríhať pred trampmi. Veď by sa mohlo stať, že by na spiatočnej ceste vbehli tým lotrom rovno do rúk.

Old Firehand zaviedol svojich druhov na plochú strechu budovy, odkiaľ bol dobrý výhľad. Na východe a na severe sa vlnila trávnatá préria, na juhu a na západe sa rozprestierali nedozerné kukuričné a iné polia, veľmi dobre obrobené.

— Kedy asi prídu Osejdžovia? — spýtal sa Droll.

— Podľa toho, čo náčelník včera povedal, mali by tu už čoskoro byť, — odvetil Old Firehand.

— Nespolieham sa na to. Niekedy indiánskych bojovníkov zvolávajú z veľkej diaľky. A okrem toho sa nevydajú na vojnové ťaženie, kým najprv neodbavia všelijaké ceremónie podľa svojich starých zvykov. Môžeme byť radi, ak sem dorazia napoludnie. Lenže v tom čase môžu byť aj trampi nablízku. Nedôverujem príliš týmto Šajenom a Arapahom!

— Ani ja, — prisvedčil Bill. — Oba kmene nie sú príliš početné a už veľmi dlho nemali v rukách vojnovú sekeru. Nemôžeme sa na ne spoľahnúť. Silnejších susedov tu nemáme, a tak sa môžeme tešiť na dlhé obliehanie.

— Nemusíme sa báť obliehania, lebo v pivniciach sú bohaté zásoby, — oznamoval Old Firehand.

— Ale čo voda? To je predsa hlavná vec! — ozval sa

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

"Howgh!"

WHITE, ELLEN GOULD - DRAMA VĚKŮ 1

WHITE, ELLEN GOULD

DRAMA VĚKŮ 1
PATRIARCHOVÉ A PROROCI
(Patriarchs and prophets)

Ústřední rada církve adventistů s. d. v ČSSR, 1969

náboženská literatúra,
536 s., čeština
hmotnosť: 855 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky

1,00 €

*bib14* in *H-kris*
*bib14* in *H-kris*

Jákob a Ezau

Dvojčata Jákob a Ezau, synové Izákovi, měla zcela protichůdné povahy i životní osudy. Tuto protikladnost předpověděl ještě před jejich narozením anděl Boží. Když se Rebeka vroucně modlila a žádala Hospodina o odpověď na svou otázku, oznámil jí anděl, že porodí dva syny, a zjevil jí také jejich osudy. Každý z nich se stane hlavou mocného národa, jeden z národů však bude větší než druhý a větší bude sloužit menšímu.

Ezau miloval již ve svých raných letech zábavy a veškerý svůj zájem věnoval tomu, co právě prožíval. Nesnášel jakékoliv omezováni, liboval si v lovu a záhy si zvolil povolání lovce. Proto byl miláčkem otcovým. Pokojný, mírumilovný pastýř se obdivoval odvaze a síle svého staršího syna, který neohroženě lovil v horách a v pouštích a vracel se domů s ulovenou zvěří pro svého otce a s bohatými vzrušujícími zážitky svého dobrodružného života. Naproti tomu Jákob, hloubavý, pilný a pečlivý, myslící spíše na budoucnost než na přítomnost, pobýval raději doma, kde opatroval stáda a obdělával půdu. Jeho trpělivou vytrvalost, píli a obezřetnost oceňovala opět matka. Jákobovy city byly hluboké a silné a jeho laskavé a stálé pozornosti činily matce větší potěšení než přehnané, ale jen příležitostné projevy lásky Ezauovy. Rebece byl Jákob milejší.

Zaslíbení, kterých se dostalo Abrahámovi a jež byla opětovně potvrzena jeho synovi, pokládali Izák a Rebeka za velký cíl svých tužeb a naději. Sdělili tato zaslíbení také Ezauovi a Jákobovi. Naučili je považovat prvorozenství za věc velmi důležitou, protože zakládalo nárok nejen na dědictví pozemských statků, ale i duchovního prvenství. Ten, kdo je má, bude knězem své rodiny a z jeho potomků vzejde Vykupitel světa. Na nositeli prvorozenství spočívaly ovšem také povinnosti. Ten, kdo nabude tohoto požehnáni, musí svůj život zasvětit službě Boží, musí poslouchat božských ustanovení, jako jich byl poslušen Abrahám. Musí se radit s vůlí Boží při svém sňatku, ve svých rodinných záležitostech a v otázkách veřejného života.

Izák obeznámil své syny s podmínkami a povinnostmi souvisejícími s prvorozenstvím a stanovil, že Ezau jako starší má na ně nárok. Ezau však nemiloval zbožnost a nectil náklonnost k náboženství. Požadavky, které vyplývaly z práva prvorozenství, mu byly nevítaným, ba nenáviděným omezením. Zákon Boží, jenž podmiňoval božskou úmluvu s Abrahámem, pokládal Ezau za otrocké jho. Protože se rád věnoval vlastním zálibám, přál si pouze svobodu, aby si mohl dělat, co by sám chtěl. Štěstí pro něho znamenalo moc a bohatství, hodování a zábavy. Nade vše kladl neomezenou svobodu svého divokého, nestálého života. Rebeka měla stále na mysli slova andělova a lépe než její manžel poznala povahy svých synů. Byla přesvědčena, že dědictví božského zaslíbení bylo určeno Jákobovi. Opakovala Izákovi slova andělova; otcova láska se však zaměřovala k staršímu synovi a Izák se nedal otřást ve svých rozhodnutích.

Jákob zvěděl od své matky o božském sdělení, že prvorozenství má připadnout jemu, a naplňovala ho nevýslovná touha po přednostním postavení, které je s ním spojeno. Netoužil vůbec po otcově bohatství, cílem jeho tužeb bylo duchovní prvorozenství. Jeho nejtoužebnějším přáním bylo obcovat s Bohem, jako činil Abrahám, přinášet za svou rodinu oběť smíření, být praotcem vyvoleného národa a zaslíbeného Mesiáše a zdědit věčnou blaženost, která je obsažena v zaslíbeních úmluvy Boží. Jeho mysl upírala se stále do budoucna, snažíc se pochopit neviditelná požehnání a porozumět jim.

S tajenou touhou naslouchal všemu, co otec vyprávěl o duchovním prvorozenství. Pečlivě uchovával v paměti vše, co o tom zvěděl od své matky. Dnem i nocí se tím jeho mysl zabývala, až se to stalo hlavním zájmem jeho života. Jákob sice kladl věčná požehnání nad časná, avšak nepoznal z vlastní zkušenosti Boha, kterého uctíval. Jeho srdce se neživilo milostí Boží. Domníval se, že zaslíbení, které se ho týká, se nesplní, pokud Ezau bude mít právo prvorozeného, a stále uvažoval o tom, jak by pro sebe zajistil požehnání, které je pro něho tak drahocenné a kterého si jeho bratr tak málo váží.

Jednoho dne se Ezau vrátil z lovu unaven a vyčerpán a požádal o jídlo, které Jákob připravoval. Jákob, který myslel neustále na prvorozenství, chopil se příležitosti a nabídl bratrovi jídlo výměnou za prvorozenství. „Aj, já k smrti se blížím," zvolal bezstarostný, lehkomyslný lovec, „k čemuž mi tedy to prvorozenství?" (1 Moj 25, 32) A za mísu červené polévky vzdal se svého práva prvorozenství a stvrdil to přísahou. Na krátkou chvíli zajistil si jídlo v otcovském stanu, a aby uspokojil svou okamžitou potřebu, vzdal se bezstarostně drahocenného dědictví, jež sám Bůh zaslíbil jeho otcům. Ezau se zajímal jen o přítomnost. Byl ochoten obětovat nebeské za pozemské, vyměnit budoucí statek za okamžitý požitek.

HOFMAN, OTA - LUCIA, POSTRACH ULICE

HOFMAN, OTA

LUCIA, POSTRACH ULICE
(Lucie, postrach ulice)

Východoslovenské vydavateľstvo, Košice, 1989
preklad Jana Hevešiová
ilustrácie Ondrej Zimka
1. vydanie, 18.000 výtlačkov
ISBN 80-85174-22-7

beletria, knihy pre deti,
176 s., slovenčina
hmotnosť: 480 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, predsádky uvoľnené, neautorské venovanie na patitule

0,50 €

*kolha* (požičané tom. bar.)

Fialové šaty a čierna noc a ešte černejšie ráno chlapca Hamalu.

V tú noc Hamala nespal. Zo starej formely, ktorú našiel v zásuvke písacieho stola, modeloval farebné pruhy a skúšal ich prilepiť na ockov sivý šál. „Ešte sa budú čudovať" mumlal si pritom a myslel tým Luciu a zradnú bandu. Formela sa mu lepila na prsty. Zaliezala mu pod nechty. Bola všade, na koberci, na pyžame, len nie na šále, ktorému navyše vôbec nenapadlo lietať a meniť sa na niečo iné ako na obyčajný šál. Nadránom sa vzdal. Premožený zaspal a zdalo sa mu, že ho niekto budí, trasie ním a vraví:

„Vynikajúci šál. Volal holič, že príde!!!"

„Aký holič?"

„Aký šál?" čudovala sa mamička v tom sne, čo nebol snom. „Profesor Hartmann! Holič ho prehovoril, aby si prišiel vypočuť, ako hráš na klavíri! Máš narodeniny. Usporiadame malú slávnosť. Pozveme deti." Sama si náhlivo skúšala pred zrkadlom priesvitné fialové šaty s mašľou. „Fialové nie, tie by mohli Hartmanna vystrašiť," usúdila. „Asi predsa len čierne, ale v tých zasa vyzerám, ako keby som šla na pohreb. Pripomeň mi, aby som kúpila šľahačku a oriešky" Prezliekla sa do čiernej čipky. „Možno predsa len tie fialové. Vôbec si neuvedomuješ, čo by to znamenalo, keby sa profesor Hartmann rozhodol, že ťa bude učiť..."

„Nie ... Teda trochu áno . . ."

Predstava brnkania na klavíri pred dajakým cudzím dedkom z konzervatória len preto, že si to mamička želá, Hamalu vydesila. Vyliezol z postele a rozhodol sa utiecť pri najbližšej príležitosti z domu do cirkusu alebo dať sa ku kominárom, ktorých obdivoval od malička. Rozhodne to boli narodeniny, ktoré sa začínali viac ako mizerne, hoci obloha bola narodeninovo modrá a slnkom zaliatou ulicou sem uháňala banda vedená Olinou, ale nebola to už jeho

banda, z okna o poschodie vyššie na nich kričala Lucka: „Sypte sa sem! Švihom! Práve teraz vyliezol veľký Richard na záclonu a nemôže zísť dolu, a malý sa premenil na rebrík a dáva ho dolu . . ."

Hamala otrávene ukryl svoj zababraný formelácky šál pod vankúše. Zrazu mu bolo do plaču, hoci po prázdninách mal chodiť do štvrtej

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Na chrbát si vzala červenú aktovku a šla do školy.

CURWOOD, JAMES OLIVER - KOČOVNÍCI SEVERU

CURWOOD, JAMES OLIVER

KOČOVNÍCI SEVERU
(Nomads of the North)

Mladé letá, Bratislava, 1972
preklad Štefan Kýška
ilustrácie Vladimír Machaj
2. vydanie, 15.000 výtlačkov
66-067-72

beletria, dobrodružné, román
196 s., slovenčina
hmotnosť: 440 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

1,20 € PREDANÉ

*kolha* in *H-kris* (požičané tom. bar.)

KAPITOLA XVIII

Stáva sa, že smrť človekom otrasie, ale ho nerozžiali. A tak to bolo s Nanette Le Beauovou. Na vlastné oči videla hrozný osud svojho muža, ale napriek svojej jemnej duši neplakala nad ním, ani si neželala, aby zostal nažive. Napokon ho stihlo, čo si zaslúžil: spravodlivá odplata. A Nanette ani nie tak kvôli sebe ako kvôli dieťaťu nepociťovala ľútosť. Durant, ktorý bol iba o niečo menší lotor než mŕtvy muž, ani nepočkal na modlitbu, neopýtal sa jej, čo má robiť. Vykopal do zmrznutej zeme jamu a pochoval Le Beaua takmer ešte skôr, než telo vychladlo. Nanette to nebolo ľúto. Surovec odišiel. Navždy odišiel z jej života. Už ju nikdy neudrie.

Miki ležal v klietke skrútený na konci reťaze. Od tých strašných chvíľ, keď vytrhol život z hrdla človeka-zvieraťa, ledva sa pohol. Keď Durant odtiahol mŕtvolu, ani naňho nezavrčal. Doľahla naňho úzkostná a neprekonateľná tieseň. Nemyslel na surové bitky, ani na to, že ho Le Beau chcel usmrtiť palicou: necítil bolesť v skaličenom a doráňanom tele, ani v krvácajúcich čeľustiach a zbičovaných očiach. Myslel na Nanette, ženu. Prečo ušla s takým hrozným nárekom, keď zabil človeka-zviera? Nezrazil ju na zem človek, nezvieral jej rukami biele hrdlo, keď Miki skočil na reťazi a prehrýzol mu krčnú žilu? Tak prečo ušla a nevrátila sa?

Ticho zaskučal.

Popoludnie už temer uplynulo a na lesy sa husto spúšťal skorý súmrak severskej zimnej noci. V tom šere sa pred mrežami Mikiho väzenia zjavila tmavá Durantova postava. Miki pudovo nenávidel tohto lovca líšok z okraja veľkej pustatiny, ako nenávidel Le Beaua, pretože svojimi surovými tvárami a ničomnosťou si boli ako bratia. No jednako na Duranta nezavrčal, keď zvedavo Madel do klietky.

„Uch, ty diabol!“ zachvel sa Durant.

Potom sa zasmial. Bol to tichý, strašlivý smiech, spola udusený v hrubej čiernej brade. Mikimu prebehol telom podivný chlad.

Nato sa Durant zvrtol a vošiel do chaty.

Nanette vstala a podišla k nemu. V smrteľne bledej tvári jej horeli veľké tmavé oči. Ešte neprekonala otras z Le Beauovej tragickej smrti, no v očiach sa už zračil akýsi nový výraz. Nevyzerali takto, keď dnes popoludní prišiel Durant do chaty s Jacquesom. Začudovane na ňu pozeral, ako tam stála s dieťaťom v náručí. Bola to už iná Nanette. Durant sa cítil nesvoj. Ako to, že iba pred niekoľkými hodinami sa smelo smial, keď ju muž hanobil hrubými nadávkami — a teraz neznesie upretý pohľad jej očí? Bože! Nikdy si doteraz nevšimol, aká je pôvabná. Vzchopil sa a zvážil svoj plán.

„Nebudete chcieť toho psa,“ začal. „Vezmem si ho so sebou.“

Nanette mlčala. Akoby temer ani nedýchala, keď naňho hľadela. Zdalo sa mu, že čaká na vysvetlenie; a potom mu napadlo, aby si pomohol lžou.

„Viete, na novoročnú slávnosť na stanici Fort O’God mal byť veľký zápas medzi jeho psom a mojím,“ pokračoval, šúchajúc ťažkými nohami. „Preto Jacques — váš manžel — cvičil tohto divého psa. A keď som toho učana — vlčieho diabla — uvidel lomcovať mrežami klietky, pochopil som, že skántri môjho psa tak rýchlo, ako líška skántri králika. Nuž sme sa dohodli — kúpil som ho za dve krížené a desať červených líšok, ktoré mám vonku.“ (Zdalo sa to také pravdepodobné, že nabral odvahu. Znelo to pravdivo a mŕtvy Jacques už nemohol vyvrátiť jeho tvrdenie.) „Teda pes je môj,“ dodal trocha rozjarene,

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

A keď nadíde noc, spí s ním pes Miki.

PARIS, MILOŠ - FAKTA ZE ZÁKULISÍ

PARIS, MILOŠ

FAKTA ZE ZÁKULISÍ
Praha 1968 - Moskva 1991

Cesty, Praha, 1991
edícia Propadliště dějin
ISBN 80-85363-19-4

história, socializmus
80 s., čeština
hmotnosť: 88 g

mäkká väzba

1,30 € stav: dobrý, knižničné pečiatky
0,90 € stav: dobrý, knižničné pečiatky, podčiarkovaný text

*bib14* in *H-kris*

Dokumentační materiál Pražského jara, který jako součást této publikace předkládám čtenáři, má svoji pohnutou historii. V roce 1981, když jsem byl zatčen jako podezřelý z ilegálního doručování finančních prostředků ze zahraničí našim disidentům, byla nařízena domovní prohlídka. Osm příslušníků Státní bezpečnosti pod vedením majora Svobody hledalo důkazy v bytě, na chatě i v zaměstnání. Jeden z nich se za přítomnosti mé manželky zabýval písemnostmi z psacího stolu. Nalezl mezi nimi složku Srpen 1968 a doklady z ministerstva zahraničí, v níž byl i tajný poznámkový sešit ze schůzí kolegia a zjednání u ministra. Všechno podal manželce se slovy: „Je to prohlédnuté, ukliďte to. Bude to potřebovat..."

Děkuji tomuto odvážnému pánovi, že jsem mohl svoji knihu i s autentickými záznamy připravit k vydání.

Dr. MILOŠ PARIS se narodil 3. 6. 1924 v Praze. Do diplomatických služeb nastoupil na začátku padesátých let a od roku 1953 působil ve špičkových funkcích československé diplomacie. Byl vedoucím sekretariátu ministra zahraničních věcí a členem jeho kolegia. V letech 1960 - 1965 pracoval jako první zástupce velvyslance ČSSR v Sovětském svazu a poté vedl I. teritoriální odbor ministerstva, který měl na starosti naše styky se SSSR, PLR a s NDR. V letech 1968 - 1970 byl zahraničněpolitickým poradcem prezidenta.

Za naši republiku se zúčastnil mnoha mezinárodních jednání. V období Pražského jara byl účastníkem nejdůležitějších rokování představitelů pěti socialistických států s vedením KSČ a ČSSR.

Osobně poznal řadu minulých i současných sovětských a ruských politiku, mezi nimi i některé organizátory nedávného puče. V Československu patří mezi největší znalce sovětské a ruské problematiky.

Přesto jej v roce 1970 pohovorová komise UV KSČ ve složení P. Auersperg, M. Müller, V. Žižka a V. Hanák za přítomnosti ministra J. Marka a mluvčího „zdravého jádra" na ministerstvu V. Moravce vyloučila z KSČ. Od té doby pracoval v Železničním stavitelství Praha, závod 05 převážně na výstavbě trasy C pražského metra.

Uvnitř bylo pološero, polovina letadla byla v cestovní verzi a v zadní části byl salónek. Pasažérů zatím nebylo mnoho. A ani o sobě všichni navzájem nevěděli.

Prezident nám sdělil, že letíme nejdříve do Bratislavy, kde má nastoupit G. Husák. Velitel letadla se omlouval, že nemají nic k pohoštění, nestačili to připravit, ale v Bratislavě to určitě napraví. Dalo se soudit, že nikdo z posádky zatím nevěděl koho mají na palubě. Teprve během letu zjistili, že prezident republiky cestuje na oficiální návštěvu SSSR.

Měli jsme sovětskou Pravdu z 20. srpna, která v úvodníku odhalovala pravičáky a kontrarevoluci v KSČ i ohrožení socialismu a československého pracujícího lidu. Prezident mi uložil, abych přeložil článek G. Husákovi.

Nutno ještě dodat, že Husák byl předsedou komise pro federalizaci, pro niž v našem pojetí neměli v Sovětském svazu vůbec žádné pochopení. Naopak, kladli otázku, co by se stalo, kdyby si takovou federalizaci vynucovaly národy SSSR. O Husákově činnosti po rehabilitaci podával do Moskvy informace zcela zřejmě Biľak, kterého Husák zjevně ignoroval. Jeho pozvání do prezidentovy delegace bylo tedy pro mnohé překvapením. Vždyť v té době byl prvním tajemníkem ÚV KSS Biľak. Stejně neočekávané bylo, že se na bratislavském letišti loučilo s Husákem celé předsednictvo ÚV KSS, zatímco Biľak zůstal nepovšimnut.

Prezident se chtěl ještě téhož dne vrátit do Prahy. Jeho hlavní starostí bylo, aby se cizí vojenská mašinérie nedala do pohybu. Aby se naši lidé nenechali vyprovokovat.

Na letišti vítal delegaci Brežněv, snažící se o obvyklou oficiální srdečnost. Přivezené publikum mělo transparenty s obvyklými zdravicemi. L. Svoboda přijal celý ceremoniál chladně s vážným výrazem ve tváři. Jel v jednom odkrytém voze s Brežněvem, který tu a onde mával, ale prezident nikoliv. Slyšeli jsme, jak se na několika místech z olemovaných chodníků ozvalo rusky „ať žije Dubček". Nejsilněji to zaznívalo v blízkosti ministerstva zahraničí. Zato Kreml, kam se vjíždělo z Manéžního náměstí, byl vylidněn.

Ubytování v jeho reprezentační části proběhlo poměrně rychle. Prezident měl apartmá hned vedle velkého sálu, zařízeného jako jídelna a zároveň i jednací místnost. My jsme byli ubytováni poblíž. Pro ostatní účastníky byly připraveny místnosti o patro výše. Nebylo to nejlepší. Spojení se zastupitelským úřadem bylo možné jen při návštěvě velvyslance v Kremlu. Telefony k dispozici nebyly.

Situace v Kremlu se po příjezdu prezidenta nijak neuklidnila. Zprávy z Československa i ze světa, které nám samozřejmě v nejčerstvější podobě nemohly být známy, vytvářely v delegaci KSSS napjatou situaci. Sovětská strana už byla jistě informována o cestě ministra zahraničí J. Hájka do New Yorku a určitě také měla podrobnější informace o XIV. sjezdu KSČ. S nepříliš příznivým ohlasem se vojenská akce proti Československu setkala ve všech pěti zúčastněných zemích.

Za této situace přišli sovětští představitelé k první schůzce s prezidentem republiky. Nervozita z nich přímo vyzařovala. L.Svoboda si však za stůl nesedl. Obrátil se na Brežněva, že s ním chce mluvit mezi čtyřma očima.

Zašli za dveře do vedlejší místnosti a prezident řekl: „Jsem zde proto, abych v co nejkratší době zajistil v naší zemi obnovení činnosti všech ústavních i stranických orgánů ve složení, v jakém byly řádně zvoleny. Dále chci dosáhnout aby se vojenské orgány nevměšovaly do našich vnitřních záležitostí a projednali jsme postupný odchod vojsk ze země. Jako prezident se odpovídám našim národům, všemu lidu a tyto požadavky považuji za svou povinnost vznést jako voják. My dva jsme spolu prožili těžkou chvíli v době války. Šlo vám o život. Vy dobře víte, jak jsem se zachoval. Také mě jde nyní o život bez našich zatčených představitelů se domů, před svůj lid, vrátit nemohu. A vy víte, co v takovém případě udělá čestný voják." Přitom si sáhl na náprsní kapsu.

Brežněv takto stroze vyjádřené stanovisko nečekal. Při zmínce o příhodě z války jen pokyvoval hlavou. Poté se otázal, jakou má prezident představu. Ten odpověděl, že mají přivézt všechny zadržené soudruhy, aby se s nimi ještě dnes vrátil do Prahy, kde ihned přistoupí k práci. Brežněv odpověděl, že prezidentovy návrhy přednese svým soudruhům a sdělí mu jejich stanovisko.

Tím rozhovor za zavřenými dveřmi skončil. Oba vešli zpět do sálu, kde se sovětské vedení shluklo kolem Brežněva. Vzápětí všichni odešli.

Odpoledne přišli Brežněv, Kosygin a Podgornyj k rozhovoru s L. Svobodou. Na naší straně zasedli s prezidentem za stolem Husák, Dzúr, Piller, Biľak, Indra, Kučera a přítomen jsem byl i já. Brežněv přednesl stanovisko předsednictva ÚV KSSS: „... chci vám za naši stranu říci, že závěry lednového i květnového plenárního zasednání UV KSČ podporujeme. Přesto musíme konstatovat, že o nebezpečí, které u vás narůstá, jsme na všech setkáních mluvili. Nikdy jsme nechtěli někoho ve vašem vedení měnit. Při jednáních v Čierné jsme souhlasili prakticky se vším, co vedení KSČ chtělo. Ale po Čierné a po Bratislavě se situace nezlepšila. Viděli jsme, jak je zpracováván váš lid. Mnohokrát jsme o tom hovořili s Dubčekem. Nikdy jsme nepožadovali změnu vlády nebo vedení strany. Přece jsme všichni byli v Čierné, kde jsme se dohodli. Šlo prakticky o výměnu tří lidí: Pelikána v televizi, Císaře v ÚV KSČ a Šika ve vládě. Dokument z Bratislavy stále považujeme za velmi vážný, za základ pro politiku KSČ. Vaše propaganda jej označovala za vítězství KSČ, ani Rudé právo se s ním správně nevyrovnalo.

Kolikrát jsem mluvil s Dubčekem a Kosygin s Černíkem. Stále jsme upozorňovali, jaké u vás narůstá nebezpečí. Naposledy jsem telefonoval Dubčekovi, když zasedalo vaše předsednictvo. Byl velmi nervózní a odmítal jednat. Chtěl jsem, aby o našem rozhovoru informoval předsednictvo a vyřídil soudruhům mé pozdravy. Dubček to zamlčel. Analyzovali jsme vše, co se u vás objevovalo ve vystoupeních členů ÚV KSČ, ale nic nového pozitivního jsme nenašli. Dubček chtěl všechno řešit sjezdem.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Perestrojka v SSSR  a obnovení demokratických států ve Střední Evropě budou natrvalo zapsány do světové historie.

HLINKA, JOZEF - SLOVENSKÁ KORUNOVÁ MENA V ROKOCH 1939-1945

HLINKA, JOZEF

SLOVENSKÁ KORUNOVÁ MENA V ROKOCH 1939-1945

Davel, Bratislava, 1992
fotografie Dagmar Veliká
ISBN 80-900931-2-4

numizmatika, notafília, zberateľstvo, hobby,
28 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 62 g

mäkká väzba

1,50 € stav: veľmi dobrý, knižničné pečiatky PREDANÉ

1,50 € stav: veľmi dobrý, knižničné pečiatky

PREDANÉ

*bib14* in *H-kris*

RYBÁR, CTIBOR - ŽIDOVSKÁ PRAHA

RYBÁR, CTIBOR

ŽIDOVSKÁ PRAHA
Průvodce památkami
Glosy k dějinám a kultuře

Akropolis, 1991
ilustrácie Jaroslav Staněk
obálka Karel Chaba, Milan Maršo
1. vydanie
ISBN 80-85334-04-6

dejiny, Praha, sprievodca,
344 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 506 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky

predané

(7xout)

Pražské židovské muzeum bylo založeno v r. 1906 jako třetí z větších spolkových židovských muzeí ve střední Evropě (Vídeň 1895, Frankfurt 1897). Bezprostřední příčinou jeho vzniku byla od roku 1895 probíhající asanační přestavba pražského Židovského Města. Snaha o založení muzea vyvrcholila v květnu 1906, kdy se jednalo o záchranu památek z bohatých inventářů Cikánovy a Velkodvorské synagógy, určených v té době ke zboření.

Nejvýznamnější úlohu při ustavení muzejního spolku sehrál dr. Salomon Hugo Lieben (1881-1942), který právě ukončil studia na pražské univerzitě a publikoval již své první práce z kulturních dějin pražských Židů. Obětavým pomocníkem se stal Liebenovi jeho přítel Markus Bruckner, který zajišťoval většinu organizač-

ních prací spojených s agendou muzea. Významným spolupracovníkem byl také JUDr. Augustin Stein, magistrátní rada, známý představitel tehdejšího českožidovského hnutí a pozdější předseda pražské Židovské náboženské obce. Prvním předsedou muzejního spolku se stal JUDr. Adolf Hahn, člen představenstva Velkodvorské synagógy.

Stanovy „Spolku k založení a vydržování Židovského muzea v Praze“ byly schváleny zemským místodržitelstvím 29. srpna 1906 a vydány tiskem v české a německé verzi. Spolkové záležitosti má řídit dvanáctičlenné kuratorium, které spravuje spolkové jmění, sestavuje roční rozpočet, jedná o úkolech spolku a jednou do roka podává na valné hromadě členů zprávu o své činnosti. Finančních prostředků spolek nabývá členskými příspěvky, dary a případnými výtěžky z přednáškové a publikační činnosti. Mimo své zakládající, nadační a čestné členy měl v roce 1906 muzejní spolek 31 řádných členů, 79 členů v roce 1907 a na 110 členů v roce 1908. Tento počet stoupl na 254 členů v roce 1910 a zvýšení počtu členů lze předpokládat i v následujících letech.

Důležitou součástí stanov byl program muzea: Spolek má sbírat, uchovávat a vystavovat předměty synagogálního a domácího kultu, zejména uměleckého charakteru, dále archiválie, rukopisy a tisky, týkající se židovských dějin a literatury, a nakonec pořizovat vyobrazení židovských památek, osobností a předmětů. Tři uvedené základní druhy sbírkových fondů byly i po 35 letech existence muzea ve vyrovnaném poměru: Z celkového počtu 1 101 předmětů obsahovala sbírka 453 kultových předmětů, 339 archiválií, rukopisů a tisků a 309 obrazů, rytin a fotografií. Nejzajímavější na sběrném programu muzea je však územní vymezení jeho sběrné oblasti na Prahu, Čechy a historické země Království českého. Toto regionální zaměření bylo v rámci židovského muzejnictví takto výslovně formulováno při vzniku pražského muzea vůbec poprvé. Sám S. H. Lieben v něm spatřoval specifičnost a vlastní význam pražského Židovského muzea, neboť jím získala jeho sbírka svoji celistvost a historický význam.

Protože v době založení muzea probíhala přestavba v centru Židovského Města, muselo se prozatím spokojit s provizorním uložením svých sbírek v okrajové části Starého Města, v Benediktské ulici č. 5. Uložení sbírek ve dvou místnostech v prvním patře tohoto domu se uskutečnilo v letech 1907-08 a v polovině roku 1909 byla tato první expozice muzea zpřístupněna veřejnosti.

Nové umístění pro svoji expozici získalo muzeum v místnostech v prvním patře novostavby pražského Pohřebního bratrstva v Josefovské ulici

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Součástí hřbitova je urnový háj, kde je kromě jiných pohřben básník Jiří Orten (1919 - 1941)

BALLEK, LADISLAV - KONÍK Z ORLANDA

BALLEK, LADISLAV

KONÍK Z ORLANDA

Mladé letá, Bratislava, 1989
Ilustrácie Igor Rumanský
3. vydanie (v ML 1.), 8.000 výtlačkov
ISBN 80-06-00101-4

beletria, novela, knihy pre deti,
80 s., slovenčina
hmotnosť: 282 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: výborný

1,60 €

*kolha* in *H-kris*

„Odo dňa, ako sa v Palánku zjavil plagát s hlavou bengálskej tigrice a pod ňou nápis CIRKUS ORLANDO, bolo celé mesto hore nohami. Palánčania, celkom spochabení, videli v príchode cirkusu najväčšiu udalosť jari, a nebolo človeka, ktorý by sa mu netešil. Ľudia vzrušene postávali pred plagátom, gestikulovali, vymýšľali si a chytali sa za bruchá, len čo si spomenuli na niečo smiešne. Krútili sa pred hlavou tigrice ani pred zrkadlom. Cirkus ich zbalamutil, až zabúdali, že sú serióznymi obyvateľmi starého stoličného mesta. “

Príchod cirkusu Orlando, vlastne udalosť spätá s jeho príchodom, navždy poznačí a zblíži tri bytosti — krásneho cirkusového koňa, ktorého si miestne deti vo svojich predstavách spájajú s rozprávkovým slncovým koňom, malého chlapca Kávapipiho a mestského smetiara Kuzmu. Príbeh Koník z Orlanda je dokladom o nevšednej láske človeka k zvieraťu a o ľudskom obdive ku všetkému krásnemu a ušľachtilému.

Zaslúžilý umelec Ladislav Ballek vstúpil do povedomia čitateľskej verejnosti najmä románmi Južná pošta, Pomocník a Agáty. Kým lyricky ladená Južná pošta je knihou o dospievaní a dozrievaní a je vhodná aj pre mládež, Pomocník s podtitulom Kniha o Palánku a Agáty s podtitulom Druhá kniha o Palánku sú čítaním pre dospelých. Autor v nich zobrazuje kvas a formovanie juhoslovenského pohraničného mesta tesne po druhej svetovej vojne. Staré hodnoty zanikajú, nové sa iba kryštalizujú, formujú. Na pozadí širokého, panoramatického plátna južnej prírody, jej tepla, farieb a vôní, akoby mnohými ťahmi štetca maľuje autor príbehy a postavy jednotlivých obyvateľov Palánku.

Jedným z najlyrickejších a najdojímavejších je príbeh Koník z Orlanda. ktorý sme pre našich mladých čitateľov vybrali z Agátov.

Chlapec sa medzitým privrával zvieraťu, vábil ho bližšie k mrežiam. Zviera sa nehýbalo z miesta, iba čo človiečika pozorovalo so zlovestným mrmlaním.

Kávapipi, ako to už deti robievajú, vopchal napokon do škáry ukazováčik a privolával ním medveďa k sebe. Grizly natiahol krk, a už sa jeho divé oči zjavili pred škárou. Jeho ťažká hlava sa nečakane rýchlo preniesla z rohu klietky až ku mreži, chlapca prenikla strašná úzkosť, zmeravelo mu telo, no bolo neskoro. Zacítil šklbnutie a pálčivú bolesť.

Medveď odhryzol chlapcovi prst.

V rovnakej chvíli vyvádzali z vagóna koňa. Každého z prítomných razom zaujal. Mal nevídane jasnožltú srsť, niečo medzi páperím kuraťa a pravým južným poludním. Detiská až zhíkli. Zamarilo sa im, že z vagóna vystupuje rozprávkový Slncový kôň.

Žltučkého, inak statného koňa, vyvádzal z vagóna menší chlapík, zjavne Talian. Zostupoval po mostíku pospiatky a koňa držal za ohlávku. Vtom z neďalekého vagóna vyrazil srdcervúci detský výkrik. V prítomných vyvolal zdesenie, omračujúci pocit ťažkej spoluviny.

„Hííí — žišikriste!“ ozval sa dav.

Talianovi sa zamarilo, že pristúpil dieťa. Vyskočil, zatrepotal nohami a dopadol na okraj mostíka, kde stratil rovnováhu. Prekoprcol sa na zem, no v zmätku nevypustil z rúk ohlávku.

Nikto z prítomných nevedel neskôr presne opísať, ako sa to stalo — oči aj mysle ľudí sa upriamili na koľaje. Za srdcervúceho, priam zadúšajúceho kriku scuplo tam zo schodov vagóna telo malého chlapca a zvíjalo sa od bolesti. Celé okolie nákladnej stanice sa zaplnilo bolesťou a stonmi.Hrôza a muky prestúpili tých, čo sa zadívali pod vagón, a citlivejším prišlo zle. Väčšina sa nemohla spamätať, šírilo sa podozrenie, že dieťa buď zrazil nejaký vlak, hoci práve neprechádzal nijaký, alebo ho uštipol dajaký hrozný tropický had, ktorý sa medzitým odplazil kamsi do neďalekých záhrad okolo domov pri trati. Myšlienka na vlak bola hrozná, no predstava veľkého jedovatého plaza celkom desivá.

Keď sa ľudia spamätali a zvrtli hlavu ta, odkiaľ iba na pol ucha začuli nejaký dutý úder, pád, ston a bolestivé zaerdžanie, videli pri vagóne ležať žltého koňa so skrvaveným bokom, akoby padol dolu zo slnka. S vypätím síl sa pokúšal postaviť na nohy. Okolo neho skackal malý Talian, vše si dvíhal rukami koleno pod bradu, aby si ho, zakrvavené pod roztrhnutou nohavicou, pooblizoval, a niečo pritom zlostne aj bolestivo vykrikoval. Každému to prichodilo dôležité, veľmi ľubozvučné aj žalostivé, no nikto mu ani zamak nerozumel.

Jeden zo žandárov chytil zamdletého chlapca pod pazuchu ako vekňu chleba, vysadol s ním na bicykel a hnal sa do susednej ulice, kde v tichom prostredí medzi borovicami, gaštanmi a zelenými trávnikmi ležali rozložené biele budovy tunajšej štátnej nemocnice.

Kým železničiari a preľaknutí cirkusanti ohľaduplne a neisto vracali zvedavcov nazad k múrom cintorína, odkiaľ sa pozbiehali k miestu nešťastia, druhý strážmajster, mestskí policajti, odvážnejší železničiari a krotitelia s ošetrovateľmi zvierat z obidvoch strán pobiehali popri súprave a sliedili po vozňoch, kde boli umiestnené hady a šelmy, no ďalšieho odvážlivca našťastie už nenašli.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Na udalosť z povojnovej železničnej stanice v Palánku si možno už nikto nespomenul, lenže kdesi po Ostrave chodil muž bez prsta, ktorým vstúpil raz na juhu Slovenska do osudu cirkusového koňa a ten do osudu jedného smetiara a tí dvaja do osudu mnohých malých chlapcov z mesta, ktorí medzitým dorástli a pri spomienke na krásneho žltého koňa zo svojho detstva sa láskavo a srdečne usmievali na celý svet.