ČAJKOVÁ, JAROSLAVA - ZÁPISNÍK HVIEZDOSLAVOV KUBÍN 50

ČAJKOVÁ, JAROSLAVA

ZÁPISNÍK HVIEZDOSLAVOV KUBÍN 50

Národné osvetové centrum, Bratislava, 2004
350 výtlačkov
ISBN 80-7121-243-1

literárna teória, ročenka,
104 s., slovenčina
hmotnosť: 140 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

0,50 €

*zlaci*

LITERÁRNA RUKOVÄŤ

LITERÁRNA RUKOVÄŤ

Slovenské pedagogické vydavateľstvo, Bratislava, 1979

literárna teória
416 s., slovenčina
hmotnosť: 430 g

tvrdá väzba
stav: poškodená väzba

0,00 € darované THCK

*zlaci*

SCHREYER, WOLFGANG - REZIDENT

SCHREYER, WOLFGANG

REZIDENT
(Der Rezident)

Svoboda, Praha, 1976
preklad Josef Tomas
obálka Jan Žbánek
edícia Členská knižnice
59.600 výtlačkov
25-108-76

beletria, román
384 s., čeština
hmotnosť: 468 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

0,10 € darované THCK

*zlaci*

Santo Domingo 1962: po atentátu na diktátora Trujilla se Dominikánská republika — po několika desítkách let diktatury — chystá uskutečnit řadu přeměn. Přijíždí nový americký velvyslanec Henry W. Mitchell, muž z okruhu nejbližších spolupracovníků prezidenta Kennedyho. Není diplomat z povolání, je původně liberální novinář, který bere své nové poslání velice upřímně a vážně. Je to celkem sympatický muž, otec dvou dospívajících dětí, žijící v konvenčním a oboustranně vyhovujícím manželství, což ho ovšem nechrání před kouzelnou krásou dominikánských žen. Podle pokynů z Washingtonu i podle svého vlastního přesvědčení má Mitchell za úkol izolovat novou dominikánskou vládu od levice a změnit Dominikánskou republiku v prosperující stát, který by mohl konkurovat Kubě. Nepočítá však s tím, že není jediný, kdo na ostrově zastupuje americké zájmy: jsou tu americké koncerny včetně United Fruit Company, zástupci Pentagonu a především všemocné CIA a FBI — a tihle ostří hoši dělají svou politiku přes hlavu Mitchella i Bílého domu. Sen o výkladní skříni západní demokracie se hroutí...

Dobrodružný a napínavý děj uvádí čtenáře do exotického prostředí ostrova v Karibském moři a odtud až k nejvyšším místům washingtonského Bílého domu. Síla románu spočívá v přesvědčivém spojení skutečných událostí s osobními osudy hlavních představitelů. Věrohodnosti mu dodává ovšem i to, že se autor mohl opřít o autentické paměti hlavních protagonistů dramatu — dominikánského prezidenta Bosche a amerického velvyslance.

Wolfgang Schreyer (narozen 1927) patří k známým a oceňovaným autorům Německé demokratické republiky, jejichž nové knihy se vždy očekávají s napětím. Jeho literárně hodnotná díla, v nichž často rekonstruuje skutečné události, spojují dokumentární znalost faktů s prvky dobrodružného, špionážního a kriminálního románu. Je rovněž autorem mnoha filmových, televizních i rozhlasových scénářů a dramat. Mnohé z jeho románů znají i čeští čtenáři; jmenujme aspoň román Adjutant (česky 1975), jehož děj — rovněž z prostředí Dominikánské republiky — se zabývá problematikou moci, politické morálky a revoluce v Latinské Americe.

Wolfgang Schreyer je nositelem literární ceny Heinricha Manna a žije jako svobodný spisovatel v Magdeburku.

Tomáš zíral ke stropu, na němž se míhaly světelné paprsky, dopadající sem z neonů v ulici Conde. „Ach, Juancito ,“ povzdechla si Cindy vedle něho, „jen jestli za tohle nebudeme musit zaplatit!“

„Zaplatit ? Zač ?´´

„Že jsme spolu tak šťastní. A že spolu už budeme moci zůstat ... “ Probudila se z kratičkého spánku, ležela od něho odvrácena na pravém boku, aby si odpočalo srdce, unavené od jemných nebo prudkých, vždycky však nekonečných něžností, kterých se nemohla vzdát, protože se už staly součástí jejího života. Teď se k němu otočila. „Juane, já mám strach.“

„Před kým ?“ zeptal se bez zvědavosti, v myšlenkách byl daleko.

„Já nevím. Snad z těch výhružných dopisů, které dostává otec. Posílá je na Seguridad, vydírat ho nemohou, s Trujillem neměl nikdy nic společného. Ale znervózňuje ho to samozřejmě — a mě také.“ Přitiskla se k němu. „Mám dojem, jako by mě byl někdo sledoval, až k tvým dveřím. Neviděla jsem nikoho, je to jen pocit, jako by šel po mě mráz.“

Začal ji hladit po zádech, po lopatkách, něžně a vytrvale, jako by konejšil dítě. Kdykoli se spolu milovali, mísil se do rozkoše, do vděčnosti a do soucitu, který k Cindy vždy cítil, nevysvětlitelný přídech marnosti, smutku, který v něm tu a tam vzbuzoval pochybnost o jeho lásce. Bylo to určité pohrdání sebou samým („tak z tohohle tedy žiješ“) , které se měnilo v nudu a ústilo v prázdnotu. Bylo tomu tak, ačkoli by byl nemohl říci proč. Jakmile se od něho odvrátila a schoulila se jako kočka do klubíčka, aby si uchovala tělesné teplo, už nebyl u ní.

„Ty dopisy jsou jen válka nervů,“ těšil ji. „Chtějí, aby tvůj otec přestal provozovat loajální opozici, aby vpadl Boschovi do zad teď, když prezident potřebuje každou podporu.“

Položila mu prst na ústa. „Už o tom nemluv. Zapomeň na celou politiku, Juancito, máme přece jeden druhého. Není to víc ?“ „Není, jestli prezident ztroskotá... “ Celý národ za Boschem, myslil si. A znovu, jako už tolikrát od včerejška od večera, kdy byla oznámena jména těch, kdo se utekli na dominikánské velvyslanectví v Port-au-Prince, pomyslil na Angeliku. Angelica — lze jí pomoci ? Pomůže-li něco, pak jenom pevnost, společné úsilí celého národa. Utečenci v obklíčeném velvyslanectví jsou v opravdovém nebezpečí, jsou smrtelně ohroženi; Cindy si však nebezpečí jen představuje, aby vychutnala bezpečí, které ji obklopuje. Nikdy nemusila cokoli zdolat vlastními silami, nikdy opravdu vážně netrpěla, ba nikdy nemusila ani pracovat; byla jako v bavlnce uprostřed rodiny, která jí mohla poskytnout, nač si vzpomněla. Pravděpodobně odtud se rodí shovívavé podceňování, s nímž k ní Tomáš přistupoval. Angelica pro něho trpěla, na to nikdy nechtěl zapomenout, a teď spí s Cindy, zatímco ona se třese před Tonton Macoutes. — „Jsem pevně při Boschovi,“ řekl. „Jestli ho tvoji lidé svrhnou, padnu s ním.“

Čekal, že bude protestovat, že se třeba i rozhořčí, ale Cindy odpověděla s dětskou naivitou: „Jenom si padni! Já tě chytím a budeme aspoň odtud pryč! Na Bahamách to bude lepší než tady. V naší bambusové chatě, jen my dva, a moře, pláž, palmy, skály... Něco tak rajského jsi nikdy nezažil.“

Mlčel; cožpak ho tak málo zná ?

„A já ti slibuji, “ řekla pak koketně a lišácky, „že budeme mít vždycky dost peněz na mlčko a na tvé cigarety.“

„Poslyš, Cindy.“ Posadil se, hleděl na ni, na její hlavu, ztápějící se na polštáři v šeru, které už prosakovalo žaluziemi. „Neudělal jsem všecko, co jsem udělal, abych pak šel na útraty tvého otce do pozlaceného exilu. Mé místo je zde, stojím a padám s prezidentem.“

„Dobrá, dobrá, Juane, můj drahý hrdino. Mám ráda pathos a mužnost, i když se opakuješ. A dělám, co mohu, dokonce proti svému přesvědčení. Kvůli mě otec pořád ještě něco udělá. A co je to koneckonců přesvědčení? Jenom neznič naši budoucnost! Žijeme jen jednou.“

„Ale ne jako důchodci.“ Hledal její oči pod záplavou vlasů, hledal v nich živoucí jiskřičky porozumění. „Penzistou v třiceti letech, to je, jako by byl už člověk mrtev.“

„Dělám to jen pro tebe,“ řekla zajíkavě. „Aby nás už nikdy nikdo od sebe neodtrhl.“ Objala ho a dala se do pláče.

Jak dobře to znal, ten náhlý obrat, strach, že ho ztratí — bylo to lichotivé i rušivé. Vzpomněl si na onen den před dvěma léty, kdy ho Pezuela varoval před Fonseky a Cindy ho obvinila, že ji chce opustit. „Vám jde vždycky jen o moc,“ vzlykala, přitisknutá k němu, právě v téhle posteli. „To nás zničí. Podívej se na Trujilla — ty zůstáváš náhodou čistý, na tvých rukou není krev, protože mu jen obstaráváš ženy a nemusíš honit jeho nepřátele. A podívej se sám na sebe, co ti je důležitější, postel nebo kariéra ? Nejsem snad pro tebe jenom kus masa? Jenom se přiznej, přiznej si to! A já už k tobě nesmím chodit, bylo to naposled, ach, Juancito!“

MÓRICZ, ZSIGMOND - PANSKÁ LUMPAČKA

MÓRICZ, ZSIGMOND

PANSKÁ LUMPAČKA
(Úri muri)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1957
edícia Spoločnosť priateľov krásnych kníh SPKK (106)
preklad Anton Plevka
obálka Jozef Baláž
1. vydanie, 32.000 výtlačkov

beletria, román
236 s., slovenčina
hmotnosť: 300 g

tvrdá väzba s prebalom

predané

Bohaté a členité je dielo, ktoré zanechal najväčší maďarský klasik XX. storočia Zsigmond Móricz. Odvahou, smelým vyznaním pravdy prerástol hranice svojej vlasti. A najmä: prvý vyslovil pravdu

o skutočnom položení roľníckeho ľudu, najmä dolnozemského, pravdu trpkú, neprikrášlenú. Ukázal pravý obraz dediny a samôt na puste s ich životom, ťažkým a plným príkorí; posvietil aj na pôvodcov takého stavu, na spupnú džentry. Uhorská džentry — veľkostatkári a statkári, slúžnovci, notári, fiškáli — nebola schopná žiť triezvym, pracovitým, činorodým životom; bola schopná len na jedno: byť pánmi, to znamená správať sa k robotnému ľudu povýšenecky alebo indiferentne, prekabátiť bedárov, keď sa len dá, používať ich za nástroj kratochvíle.

Lebo byť pánmi, to značilo i prázdne lumpačky, pohuľanky až do omrzenia a ohlúpenia. Život džentry koncom minulého storočia nebol životom, ale smrteľným tancom, tragédiou, do ktorej taký život nevyhnutne musel vyústiť.

Tragédii džentry venoval Móricz malý cyklus štyroch románov (Až do rána bieleho, Panská lumpačka, Horúce polia, Príbuzenstvo), neveľkých rozsahom, ale veľkých dosahom, móriczovsky výstižných štylisticky, majstrovskou formou. Nečudo, že dva z nich zvolili v ľudovom Maďarsku za filmové námety.

Hrdina románu Panská lumpačka, statkár Zoltán Szakhmáry, na rozdiel od ostatných príslušníkov svojej triedy premýšľa, cíti zodpovednosť za všetkých, chce zmeniť život okolo seba. Zaťal privysoko. Nenašiel, a v prostredí, v ktorom žil, ani nemohol nájsť porozumenie pre svoje mesianistické úsilie. Zoltán Szakhmáry si Róziku, prosté dievča, učí a vzdeláva, úfa sa stvoriť si z nej ideál, ktorý si vysníval. Nadarmo: zradí ho i vycibrená Rózika, opúšťa a volí panský život falše, pretvárky a vypočítavosti. V ťažkej chvíli žiarlivá žena sotí Szakhmáryho do kruhu hýriacich kamarátov. Ocitol sa v závoze, nenašiel východisko. Alebo skorej jediné, akým zavŕšiť tragédiu svojho života: oheň a smrť. Zoltán Szakhmáry podpálil kaštieľ a zastrelil sa.

Ale bolo by nesprávne myslieť si, že je to pochmúrna kniha. Nie, je to iba rámec, v ktorom autor uplatnil rozličné prvky svojej tvorivej schopnosti. Tak napríklad zhrnul v ňom toľko anekdot a povrávok ako ani v jednom svojom románe; vydali by hotovú národopisnú zbierku. U Móricza však nejde pritom o samoúčelnosť. Sú mu blkotajúcim svetelným zdrojom, v ktorom tým väčšmi vyniká čierna tma. Pritom všetky postavy, scény, príhody v jeho románe žijú a na pestrom pozadí tvoria mohutný celok, ktorý dlho po prečítaní doznieva čitateľom v duši.

Zachvel sa, ani čo by sa mu bola zjavila smrtka živej krásavice za chrbtom.

— Lebo pozrite, ujo Zoli, už som si zvykla, že ma vždy radi mali, neviem prečo, ale ľudia boli vždy len dobrí ku mne. A ja viem, že ma pánbožko veľmi rád, ja som veľmi pobožná, raz, bola som vtedy maličká, sme mali jediný belasý kabátik a bol nám obom dobrý, Mariske i mne, ale ona bola staršia a vždy si ho ona obliekla a ja som vyšla do drevárne a plakala som aj modlila som sa, aby mi pánbožko pomohol a vošla som a mama mi vraví, vraj, pozri, Rózika, Mariska už má kabátik, tento bude tebe.

Smiala sa. Milý, nevinný smiešok jej zaihral na perách, a on cítil, že to dievča je chutný páperček, ktorý bude víriť vo vetre, ktorý nikdy nikde nezletí, a už sa mu zasa nebridilo, nevzbudzovalo v ňom nenávisť; prezrel načisto a hľa, bolo mu do zošalenia: marilo sa mu, akoby chcel prstami zahatávať čistú pramenitú vodu a ona mu pretečie pomedzi ruky a nezvýšilo by mu nič, iba chladivý pocit vlhkosti . . .

— Ja tak viem, — riekla dievčina, — že v živote s ničím neslobodno rátať, ale sa treba zveriť na náhodu.

— Rozprávaj, len rozprávaj, — nabádal a videlo sa mu, že prišla chvíľa, keď zvie o všetkom.

— Ja som si už privykla, že keď ma stihne naozajstné trápenie, poviem si: nech sa stane vôľa božia, a vždy sa to na dobre obráti.

— Mala si milého, — nadštrkol Zoltán zamyslene.

— Áno, ujo Zoltán, mala, — otvorilo dievča oči.

— Porozprávaj mi to.

— Mala som vtedy štrnásť rokov a šla som zo školy domov a chlapci ma strašne radi odprevádzali a potom prišiel taký starší, hotový mládenec, sedliacky syn, ale sa ponášal celkom na pána. Hovorí: „Počúvajte, Rózika, ja si vás už dávno všímam, vy sa nesmiete vodiť s toľkými chlapcami, vyvoľte si jedného a patrite mu. Tu máte mňa, ja vás naozaj ľúbim a pojmem vás za ženu.“ Ale ja som mala vtedy ešte len štrnásť rokov a povedala som mu: i ja vás ľúbim.

— Ľúbila si ho?

— Keď bol taký dobrý.

— Ako to, dobrý?

— Stále, ale stále mi bol za pätami a oči mal na mne nechať, ja som si vždy myslela, má zaslzené oči, keď pozrel na mňa, a nosil mi všeličo, ba i pšenicu kradol svojim rodičom a kupoval mi kadečo, cukríky a vyšívanú šatôčku a znášal mi, čo som si len zažiadala, a čo sa nestalo, aké nešťastie. Keď sme si boli sľúbení už dva roky, odbavili sme i zasnúbenie. Lebo mne už išlo na sedemnásty rok a videli aj jeho rodičia, že ich syn radšej podstúpi smrť, ale ma neopustí a tak bolo, že na Štedrý večer bude zasnúbenie a dva dni predtým bol u nás a vraj ... Ba pamätám sa, — vrátila sa dychtivo k skorším udalostiam, — keď som bola prvý raz v tanečných hodinách, mala som na sebe biele šatôčky, vtedy Laji pozrel na mňa a rozkázal zahrať nôtu, lebo vedel, ktorú mám najradšej, ale ešte vtedy nikto nevedel o našej dohode, a odkázal mi, či dovolím, aby mi dvoril a ja som prisvedčila .. . a vtedy ma prvý raz odprevadil po rodičovský dom. Vidíte, dva roky sme sa poznali, ale ma za pol roka ani raz nebozkal a ja som bola ešte primladá, keď mi Laji dvoril, aby som mohla pobadať, čo je láska. Ale som ani nevedela o tom, len keď som počula, že sa žení. ..

— Ako?

Rózika si zaklonila hlavu dozadu a džavotala tíško, mesiac sa jej poihrával na tvári a ona len hovorila-hovorila:

— Hej, v tom čase nebol u nás už od dvoch týždňov a ja len počúvam, že sa žení a svet sa so mnou zakrútil strašne, ja som si myslela dovtedy, že to len spisovatelia tak píšu, lebo som vždy rada čítavala romány, človek sa nimi vzdeláva . . .

— Len rozprávaj úprimne, Rózika, — povzbudzoval ju Zoltán a už aj on napodobňoval dievča, prihováral sa priamo, nežne a úprimne, avšak skúmavo, s nepriateľskou zlomyseľnosťou ako nejaký sudca. No jednako sa bál, že vtáča na prvé ostré slovo odletí. Neborák, doliehal na dievča so suchým hrdlom, zadŕžajúc dych, ba i klopanie srdca.

— A všetko vyšlo na skazu, keď prišla do nás jeho sesternica Macu Vasová a prezradila, že si celá rodina žiada, aby si vzal jednu z rodiny, lebo má roľu popri ich pozemkoch. Veľmi som ochorela a napísala som mu list a poslala po Macu Vasovej, len toľkoto: „Milý Laji, raz neuhádnem, prečo sa hneváte na mňa, ja som vám neublížila a vy súdite nado mnou, čo ma aj nevypočujete. Môže byť, umriem, nebolo by mi ľúto ani trochu, len toho, že mi mamička žiaľom hynie, čo som jej spôsobila toľko bolesti.“

Napísala „len“ toľkoto, vyrozprávala to a bolo vidno, že vedela všetko naspamäť.

LAMBERT, ERIC - VETERÁNI

LAMBERT, ERIC

VETERÁNI
(The Veterans)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1984
edícia Spoločnosť priateľov krásnych kníh SPKK (438)
doslov Dušan Slobodník
preklad Šarlota Barániková
prebal Dušan Kállay
1. vydanie, 35.000 výtlačkov

beletria, román, II. svetová vojna,
192 s., slovenčina
hmotnosť: 278 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

zdarma *kocma*printer*
 0,90 € *zlaci* DAROVANÉ EGJAK

Dielo Erica Lamberta, anglického autora austrálskeho pôvodu, pozná český i slovenský čitateľ z prekladov viacerých románov, ktoré sa zaoberajú zväčša tematikou druhej svetovej vojny.

Ako vo svojich najpopulárnejších dielach Dvadsaťtisíc zlodejov, K sláve odsúdení a Ostrov Fulakona, aj vo Veteránoch Lambert spracúva problematiku vojny, jej zhubný účinok na psychický vývoj jedinca a ničivé dôsledky z prevažne morálneho hľadiska, s jednoznačne kritickým postojom, vyplývajúcim z osobných skúseností. Realisticky zobrazuje mašinériu armádnej štruktúry, ktorá umožňuje neschopným či zbabelcom s vplyvom a stykmi prosperovať na úkor jednoduchých statočných vojakov. V centre príbehu odohrávajúcom sa v Austrálii a na fronte v Tichomorí stojí rozprávač a hlavný hrdina Bill Farr, ktorý na vlastnej koži zakúsi krutosť a zverskosť vojny v bojoch s japonskou armádou. Prostredie hlučných sydneyských ulíc, barov, krčiem a luxusných podnikov, kde hýria austrálski i americkí vojnoví zbohatlíci, pašeráci, podvodníci i špekulanti, dramaticky kontrastuje s utrpením vojakov v neľútostnej džungli, kde na nich nestriehne len japonská guľka, ale aj malária a tropické choroby. Pôsobivo stvárnené bojové výjavy sa prelínajú s opismi životných príbehov viacerých typických postáv, okorenenými jadrným vojenským žargónom.

Keď sa nám dovolenka končila, Tully usporiadal večierok. My s Margaret sme sa s Tullyho ženou Norou zoznámili už popoludní. Bola drobná, štíhla a vrtká ako lasička a mala príjemný hlboký hlas. Chceli, aby sme prišli aj na čaj, ale vyhovorili sme sa; mal som už len päť dní dovolenky, už len päť dní budeme sami. Povedal som im, že príde aj otec a Rose. Otec nám vlastne vyriešil najväčší problém; vďaka nemu čakal uňho v podniku šryridsaťlitrový sud piva, ktorý som odviezol do Newportu k Tullymu, a keď som ho odovzdával, len tak cez plece som prehodil:

„To nám zabezpečil môj starký! Chlapík, čo?“

Tully býval v ošarpanom panelovom domčeku s plechovou strechou, ale nevzhľadné múry zakrývala plazivá mučenka a divé hrozno. Záhradu tvoril celý les vysočizných cann a pestrých cínií. Vchod vrúbili hortenzie a voňavý jazmín. McTullochovcov sme našli s Lasherom v kuchyni, vo veľkej obývacej miestnosti so zeleným dreveným obkladom, policou so sýtočervenými plechovicami a sporákom natretým na strieborno.

Bol tam aj Tullyho pätnásťročný syn Neil, vysoký, pehavý výrastok, a veselo sa na nás zazubil. No a Lasher! Lasher v Norinej belasej zásterke s volánikom dôkladne a šikovne umýval riad.

„A ako sa činí vaša nová slúžka?“ spýtal som sa Tullyho. „Celkom obstojne,“ zaškeril sa Tully, „ibaže je netýkavka; človek ju nesmie ani do zadku uštipnúť.“

Lasher precedil cez zuby hnusnú nadávku.

„Pohni sa, Lash, je už neskoro,“ súril ho Neil a ukladal do kredenca riad, ktorý Lasher utieral.

„Colin,“ ozvala sa Nora, „choď s Billom do prednej izby. Chceme s Margaret prichystať chuťovky a potrebujeme na to trochu miesta.“ „Dobre.“ Tully vzal dva poháre, siahol do kúta a vybral fľašu piva. „Poď, Bill, keď nás tu nechcú!“

„A čo Lasher ?“

„Ten má iný program. Sľúbil opraviť Neilovi kanoe a chalan mu už žiť nedá.“

„Lasher v zástere! A ešte s utierkou!“

Tully na mňa významne zažmurkal. „Moja starká si Lashera pekne vydrezírovala a priprela do roboty a Neil sa za ním vláči ako chvost.“

Keď ma viedol do obývačky, bolo vidieť, že sa už dávno tešil na to, ako ma raz pohostí. Také skromné želanie. Ale to je celý Tully.

Sedeli sme v ošumelej izbe, do ktorej sa vkrádalo šero, nič sme nehovorili, a predsa nás spájalo akési tiché porozumenie. To mlčanie bolo hrejivé a výrečné. Za oknom som videl hlávky kvetov, temne žiariacich v súmraku, čo sa ťahali až k čiernym ježatým ostrovčekom trstiny, za ktorou sa trblietalo rameno lagúny. Na brehu lagúny sa v pomalom rytme vliekli na pozadí prízračnej hladiny dve tmavé postavy s akýmsi dlhým predmetom. Bola to zvláštna, nezabudnuteľná chvíľa, prežiarená pocitom, že život je mocný a krásny. Opanoval ma nesmierny pokoj; hlboký, opojný pocit uspokojenia a naplnenia.

Tully si vzdychol, naklonil sa dopredu, znova nalial a povedal:

„To je Lasher a Neil. Idú na lagúnu vyskúšať kanoe.“ Oblizol si pery a na chvíľu sa zamyslel. „Je to ohromné, že tu máme Lasha. Nora a chalan by mu zniesli modré z neba.“ Zmĺkol a potom pokračoval: „Ten baran bol najprv z toho celý hotový, že je k nemu Nora taká milá. Trvalo mu, kým sa roztopil. Bol utiahnutý a akýsi rozpačitý. Ale potom to prišlo. Vieš,“ zatváril sa dôležito, akoby mi prezrádzal neviemaké tajomstvo, „on je vlastne rodený džentlmen. Keby si videl, ako sa k Nore správa! Je to taká nejaká tichá — veď vieš, na čo myslím — ty sa vieš vyjadrovať...“

„Galantnosť.“

„Čo? Hej, presne tak... Dnes večer si sem pozval Maisie. Dúfam, že príde.“

Tully krátko nato usúdil, že je už načase naraziť sud, ale jeho chvályhodný úmysel narazil na odpor Margaret a Nory, ktoré ešte vždy čarovali s tajomnými chuťovkami, čo vyrábali zo suchárov; Nora tvrdila, že jedlo je dôležitejšie ako pijatika. Uprostred tohto dohadovania sa zrazu zjavil Lasher premočený do nitky a spýtal sa: „Prichýlili by ste nešťastníka za malý poplatok?“ Vysvitlo, že sa s Neilom nahli v kanoe naraz na ten istý bok a prevrátili sa. Lasher sa, prirodzene, pridal k hnutiu za narazenie suda, a Nora sa ho spýtala, či už nie je dosť mokrý. No o niekoľko minút vystrekol zo suda biely prúd rovno do krčaha, ktorý držal Tully. Prvý pohár galantne podal Margaret.

DRENKO, JOZEF - Z HISTÓRIE MATICE SLOVENSKEJ A ŽIVENY V LUČENCI

DRENKO, JOZEF

Z HISTÓRIE MATICE SLOVENSKEJ A ŽIVENY V LUČENCI

Miestny odbor Matice slovenskej, Lučenec, 1996
400 výtlačkov
ISBN 80-967580-9-8

história
66 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 107 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

0,50 €

*zlaci*

POPISNÍK ZOTAVOVEN VÝBĚROVÉ REKREACE ROH

POPISNÍK ZOTAVOVEN VÝBĚROVÉ REKREACE ROH

bez nakladateľských údajov, bez tiráže

turistika, hotely
256 s., čeština
hmotnosť: 447 g

mäkká väzba, 2 prílohy
stav: uvoľnené listy lepenej väzby

1,50 € PREDANÉ

*zlaci*

CHESTER, GRAHAM - ZBĚSILOST

CHESTER, GRAHAM

ZBĚSILOST
(Berserk!)

Perseus, Plzeň, 1994
preklad Radovan Bílek, Jiří Bouda, Šárka Dejdarová, Pavel Vohlídka
obálka František Spurný
1. vydanie
ISBN 80-901706-4-1

literatúra faktu, kriminalistika,
224 s., čeština
hmotnosť: 300 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

0,50 €

*zlaci* darované THCK

Kniha zkoumá mnohé z větších případů masových vrahů z celého světa, a pokouší se odhalit zda je vraždění bez motivu a náhodné.

Typický americký kluk

Po druhé světové válce začaly průmyslově vyspělé státy směřovat k éře nevídaného růstu a hojnosti. Rozmach zaznamenala všechna odvětví - průmysl, obchod i sociální politika. Vzkvétal i vojenský průmysl, protože začala studená válka, a závody ve zbrojení a v dobývání vesmíru začaly nabývat na intenzitě. Spojené státy se jako nejpřednější člen aliance západních demokratických států rychle etablovaly v nové pozici silné a vlivné světové velmoci. Ačkoliv existovala zjevná hrozba ze strany komunismu, Američané jako jeden muž věřili, že cesta, kterou Amerika nastoupila, je spolehlivá a že americký sen se splní každému, komu to myslí nebo dře do úmoru. Ve dvou poválečných dekádách lidé Spojených států - titíž lidé, kteří ve třicátých letech zažili hospodářskou krizi, v druhé světové válce odrazili hrozbu fašismu a jež svou neustálou bdělostí drželi pod kontrolou hrozbu komunismu - zažívali zlatý věk stability a prosperity. A v této báječné době vyrůstal v Lake Worth na Floridě, v klidném městečku, vzdáleném pět mil jižně od Palm Beach, Charles Joseph Whitman.

Whitmanova reputace na veřejnosti

Charlie se narodil 24.června 1941 jako nejstarší ze tří synů Charlese a Margaret Whitmanových. Druhorozený syn dostal jméno Patrick a nejmladší John. Whitmanovi byli lidé plní ctižádosti dostat se do vyšších společenských vrstev - na první pohled přímo vzorová americká rodina - a Charles junior byl vzorovým americkým klukem, za nímž se matky vzpurných mladíků toužebně ohlížely. Podle paní L.J.Holleranové, která bydlela na druhé straně ulice, naproti velkému přízemnímu domku Whitmanových, jenž byl postaven ve stylu ranče, byl Charles „jako dítě rozverný a samá legrace, ale nedělal problémy”. Ostatní sousedé měli o něm stejně vysoké mínění.

V mládí byl Charlie skautem a získal jedenadvacet odznaků - v té době byl jedním z nejmladších skautů, kterým se to podařilo -a později získal skautské vyznamenání „Bůh a vlast”. Byl také ministrantem, z čehož měla radost zejména jeho matka, bigotní vyznavačka římskokatolické víry. Margaret milovala bezmezně všechny tři chlapce, ale obzvláštní slabost měla pro svého prvorozeného. Charlie roznášel noviny, doručoval Palm Beach Post, a když pršelo, matka s ním celou trasu objížděla autem. Charles Whitman senior, úspěšný obchodník s instalatérskou technikou, který se vypracoval vlastní pílí, na což byl náležitě hrdý, své syny také rozmazloval. „Vyrůstal jsem jako sirotek a neměl se tak, jako mí synové. Proto jsem jim dal všechno, co jsem jen mohl - dostali od mě auta ještě jako malé děti a mnoho dalších věcí.” I když otcova štědrost byla doprovázena ještě něčím jiným: „Byl jsem přísný otec... Všichni tři synové byli vedeni v duchu 'ano, pane' a 'ne, pane'. Poslouchali mě.” Poslouchala ho i Margaret. „Skutečně jsem svou ženu mnohokrát uhodil... Musím si to přiznat, když jsem měl špatnou náladu, mlátil jsem ji. Ale má žena byla skvělá a pochopila, že už jiný nebudu.”

Pokud se některé otcovy zvláštní způsoby zdály mladému Charliemu nechutné, měl i jiné, kterým Charlie přišel okamžitě na chuť. Charles senior byl blázen do střelných zbraní, což také sám přiznával. A zbraně tudíž visely skoro ve všech místnostech domu. Charlieho začal cvičit v používání střelných zbraní hned, jakmile byl malý Charlie dost silný, aby je udržel pevně v rukou. Podle svého otce to byl „odjakživa fantastický střelec” a v době, kdy končil studium na Střední škole kardinála Newmana, dokázal trefit veverku do oka.

6.července 1959, dvanáct dnů po svých osmnáctinách, se Whitman nechal naverbovat k námořnictvu. Se svou mohutnou tělesnou schránkou - byl vysoký šest stop a vážil 200 liber - pěkným zevnějškem a upravenými, nakrátko ostřihanými blond vlasy, vypadal jako typický, skvělý americký kluk. Zdálo se, že nic nestojí v cestě jeho velice úspěšné kariéře v námořní pěchotě. Zpočátku si nevedl zrovna špatně. Těšil se pověsti vynikajícího střelce, protože získal 215 bodů z 250 možných a kvalifikoval se na Texaskou univerzitu v Austinu, kde měl absolvovat Vědecký program výcviku námořnictva, jehož úspěšné zakončení se rovnalo akademickému titulu bakaláře a znamenalo udělení důstojnické hodnosti.

MIRBEAU, OCTAVE - DENÍK KOMORNÉ

MIRBEAU, OCTAVE

DENÍK KOMORNÉ
(Le Journal d´une femme de chambre)

Svoboda-Libertas, Praha, 1993
preklad Radovam Krátký
obálka Zdeněk Netopil
1. vydanie
ISBN 80-205-0297-1

beletria, román
328 s., čeština
hmotnosť: 313 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

0,50 €

*zlaci* darované THCK

Se jménem francouzského klasika Octava Mirbeaua (1850—1917) je neodmyslitelně spjat Deník komorné, umělecky nejvyzrálejší a nejopravdovější autorovo dílo, známé u nás ze stejnojmenného Buňuelova filmu s Jeanne Moreauovou v hlavní roli. Román je jadrnou výpovědí pohledné služky Celestíny, jež často střídá své zaměstnavatele a leckdy jim musí sloužit i svým krásným tělem. Je současně i kritikou služebnictva, které okrádá a podvádí své pány a přitom napodobuje jejich způsoby a snaží se dostat na jejich úroveň i za pomoci zločinu nebo spoluúčasti na zločinu, což se „přihodí" i Celestině ...

/V./ 28. září

Moje matka zemřela - napsali mi to z domova, dnes ráno dopis přišel.

Ačkoli jsem od matky nedostala nikdy nic jiného než bití, zarmoutilo mě to a já brečela a brečela a brečela.

»Co je to zase za komedii?« řekla mi milostpaní.

»Umřela mi maminka, chudák maminka, je mrtvá,« odpověděla jsem.

Milostpaní na to poznamenala, jako by se nechumelilo:

»To je neštěstí... jenže já vám pomoci nemohu. A rozhodně tím nesmí trpět práce...«

To bylo všecko, ano, úplně všecko.

Dobrým slovem se milostpaní určitě nikdy nezadusí.

Nejvíc na mne v tom neštěstí dolehlo, že jsem spatřovala určitou souvislost mezi smrtí své matky - a vraždou malé fretky. Napadlo mě, že je to trest z nebe a že by má matka nebyla zemřela, kdybych nebyla přiměla kapitána, aby chudáčka Klébera zabil.

Mohla jsem si nakrásně říkat pořád dokola, že maminka umřela dřív než fretka - nebylo to nic platné. Ta myšlenka mě pronásledovala po celý den jako výčitka.

Byla bych tam tuze ráda jela, ale Audierne je tak daleko - dočista až na konci světa.

Nemám také peníze - až dostanu tady plat za první měsíc, budu muset zaplatit zprostředkovací kanceláři - a nezbude mi ani na několik dloužků, které jsem udělala v době, kdy jsem byla na dlažbě.

A pak - proč bych tam vlastně měla jezdit? Bratr slouží na nějaké lodi, asi v Číně, protože o něm nemám už dlouho žádné zprávy, a má sestra Luisa - kdo ví, kde ta teď je - nevím o ní nic. Od té doby, co nás opustila a šla za tím svým do přístavu - do Concarneau. nebylo o ní nic slyšet. Potloukala se tuhle a támhle - čert ví, kde všude. Možná že je v nějakém veřejném domě - možná že je už taky mrtva...

Možná že i můj bratr je už na pravdě boží.

Ano, proč bych vlastně měla tam dolů jezdit? K čemu by mi to bylo dobré? Nemám tam už nikoho a matka mi jistě nic nezanechala. Ta stará veteš a těch pár kousků nábytku, co měla, určitě nestačí ani na její dluhy za kořalku.

Ale stejně je to takové zvláštní. Dokud byla naživu, téměř nikdy jsem si na ni nevzpomněla a nikdy jsem také nezatoužila ji spatřit. Psávala jsem jí jen, když jsem změnila místo, a to proto, aby měla mou novou adresu.

Ona mě vždycky jen tloukla a já z ní byla velmi nešťastná, protože byla věčně opilá. A vida, když jsem se dověděla, že umřela, padá mi zničehonic do duše smutek a já si připadám tak osamělá, jako nikdy předtím.

Všechny mé vzpomínky na mládí jsou naprosto nešetřené - pořád vidím před sebou všechny lidi a věci, mezi nimiž jsem začínala těžká učednická léta života.

Ba ne, je to tak - na jedné straně je moc neštěstí a na druhé straně moc štěstí, svět není spravedlivý.

Pamatuji se, jak jednou v noci - to jsem byla ještě docela maličká - nás probudilo houkání záchranné lodi. Ty signály za bouře na moři a v noci jsou hrozné!

Už den předtím se zdvihl bouřlivý vítr. Přístavní vlnolam byl celý bílý a hrozný - jen několika šalupám se podařilo vrátit se - ti ostatní, chudáci, se octli v nebezpečí.

Matka věděla, že otec loví při pobřeží ostrova Seinu a tak byla poměrně klidná. Doufala, že vplul do ostrovního přístavu, což se už mnohokrát před tím stalo. Přesto ale vstala, když slyšela záchrannou loď. Třásla se a byla celá zsinalá. Zabalila mě narychlo do velkého vlněného šálu a vydala se se mnou k molu. Za námi šla sestra Luisa - byla tenkrát už velká - a můj bratr o něco mladší. Křičeli:

»Panenko Maria! Kriste Ježíši!«

Matka křičela rovněž:

»Panenko Maria! Kriste Ježíši!«

V uličkách bylo plno lidí - ženy, starci a kluci. Na nábřeží doléhal praskot lodí a tísnil se tam dav vyděšených stínů. Na molu se však nedalo vydržet, fičel tam příliš silný vítr, o kamenný teras se

PRÍČINA SMRTI NEZNÁMA

PRÍČINA SMRTI NEZNÁMA
výber svetových kriminálnych poviedok

Smena, Bratislava, 1971
preklad Jozef Petro
ilustrácie Milan Laluha
doslov Ladislav Švihran
prebal Milan Laluha, Ivan Urbánek
1. vydanie v Smene, 9.500 výtlačkov
73-025-71

beletria, próza krátka, poviedky, detektívky, antológia,
276 s., slovenčina
hmotnosť: 346 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: ušpinená, ochmátaný prebal

0,20 € DAROVANÉ THCK

*zlaci*

James Hilton / Dokonalý plán

Stanley Ellin / Dvanásta socha 

Steven Peters / V cele smrti 

Helen Reillyová / Gramofónová vražda 

Roy Vickers / Večera pre dvoch 

Vincent McConnor / Soufflé surprise 

John Dickson Carr / Tretia guľka 

Frank Swinnerton / Noc v Sohu 

Lawrence G. Blochman / Mŕtvi predsa nechodia 

Cornell Woolrich / Prípad reportéra Burgessa

TINE, ROBERT - BEETHOVEN II.

TINE, ROBERT

BEETHOVEN II.
(Beethovens´s 2nd)

Universum, Bratislava, 1994
preklad Nela Blahová
ISBN 80-967111-1-3

film, beletria
128 s., far. fot., slovenčina
hmotnosť: 248 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

0,20 € DAROVANÉ THCK

*zlaci*

Bol raz jeden bernandín, a ten mal všetko, čo si len zaželal. Mal kde bývať, mal sa s kým hrať a každý deň ho čakali nové dobrodružstvá... A potom stretol Missy! Missy je krásna bernardínka, ktorá si získala Beethovenovo srdce. Zamilovaných psov však čakajú na ceste k šťastiu veľké prekážky. Podarí sa Beethovenovi vyslobodiť Missy z rúk chamtivých zloduchov a zachrániť svoje šteniatka?

Ted, Emily a Beethoven pochodovali po jarmoku a prezerali si stánky. Videli výstavku kvetov a zeleniny vypestovanej v záhradách okolo jazera MacDonald -boli tam obrovské červené melóny a tekvice aj nádherné ruže a tulipány veľké ako kávové šálky. Nechýbali ani súťažné stánky - súťažilo sa o všetko možné -o najmilšie bábätko, najvyššieho muža, najškaredšiu mačku. A jedna takáto súťaž padla do oka Beethovenovi - priam ho fascinovala.

Za dlhým stolom na provizórnom pódiu sedel výkvet obrovských chlapov a ešte väčších psov - bol tam ovčiarsky pes, vlčiak a doga.

„Ten pes ale vyzerá hladný,“ oslovil Teda jeden z mužov a ukázal na Beethovena. „Ideš ho prihlásiť?“ „Prihlásiť?“ nechápavo sa spýtal Ted. Muž mu ukázal ceduľu s nápisom: „Súťaž! Pes a pán! Kto zhltne najviac hamburgerov? Prvá cena 200 kg potravy pre psov.“ „Čo to má znamenať?“ spýtala sa Emily.

„Je to súťaž v jedení,“ vysvetľoval muž. „A súťaží pes so svojím pánom.“

Ted sa obrátil k sestre. „Čo ty na to?“

„Chceš povedať — Beethoven a ocko?“

„Trafila si klinec po hlavičke!“

George Newton nemal najmenšiu chuť zúčastniť sa v súťaži, ale celá rodina ho násilím dovliekla k stánku.

„Ale, ja teda neviem..

„Neblázni,“ prehovárala ho Alice. „Bude to švanda.“

„Podľa vás bude švanda, keď zo seba urobím blázna?“

„Áno,“ vyhlásili Alice a Ryce jednohlasne.

„Veď si vravel, že si hladný,“ pridala sa Emily.

A práve vtedy zachrchlal miestny rozhlas. „Účastníci súťaže ’Kto zhltne najviac hamburgerov?’ nech sa hlásia v stánku!“

„Počul si, ocko?“ zvolala Emily.

„Ale ja nechcem...“ bránil sa George.

„George, uvedom si, že to deti raz budú rozprávať tvojim vnúčatám!“

„Tak dobre, dobre...“

Konkurencia vyzerala veľmi nebezpečne. Súťažiacich usadili za stôl a psi sedeli pri nich na dlážke. Jeden z rozhodcov vyšiel na pódium a pristúpil k mikrofónu.

„Dámy a páni, vitajte na našej každoročnej súťaži ’Kto zhltne najviac hamburgerov?’. Ako viete, dnes sa koná už po siedmy raz! A teraz naši súťažiaci. Tím číslo jeden - Barry Mondello a Ringo!“

Spoza stola vstal vysoký tučný chlap a zdvihol labu huňatého ovčiaka. Obecenstvo oboch nadšene pozdravilo.

„Tím číslo dve - seržant Arthur Lewis a Wolfgang!“ Davu sa predstavil telnatý námorník a zdvihol labu svojho mocného vlčiaka.

„Súťažný tím číslo tri tvoria minuloroční víťazi - Tree MacKinnon a Čeľuste!“

Ozval sa búrlivý potlesk. Tree sa pyšne postavil a zdvihol labu obrovitej dogy. Psisko sa vystrelo na zadných nohách - a vysvitlo, že je takmer také vysoké ako jeho pán.

„Tak ako, Tree? Ste hladní?“ spýtal sa rozhodca.

„Umierame od hladu!“ zreval Tree MacKinnon.

„Výborne! A napokon tu máme Georgea Newtona a Beethovena.“

Alice a decká tlieskali, až ich ruky rozboleli.

„Okej,“ povedal rozhodca, „prineste hamburgery!“