MATĚJ Z JANOVA
VÝBOR Z PRAVIDEL STARÉHO A NOVÉHO ZÁKONA
(Regulae Veteris et Novi Testamenti)
Ústřední církevní vydavatelství, Praha, 1954
edícia Blahoslav
preklad Rudolf Schenk
úvod Miloslav Kaňák
obálka J. E. Žoha
Biblia, náboženská literatúra,
320 s., čeština
hmotnosť: 497 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý, prebal po krajoch jemne ohnutý
9,90 € PREDANÉ
*H-TV-2*
V dějinách české theologické literatury mají latinsky psaná „Pravidla Starého a Nového Zákona“ (Regulae Veteris et Novi Testamenti) vskutku mimořádný význam. Jsou základní knihou českého reformačního hnutí, která udávala směr literární činnosti Tomáše ze Štítného, z které čerpal sílu k svému nápravnému úsilí M. Jan Hus, v níž nalézal předpoklad k vytyčení požadavku kalicha i laikům M. Jakoubek ze Stříbra a v jejímž duchovním ovzduší rostl k svým radikálně sociálním požadavkům i Petr Chelčický. Na poznatcích „Pravidel“ stavěli bezpochyby svou práci první překladatelé bible do českého jazyka a ze zásad v nich vyjádřených vznikal též základní program revolučního hnutí husitského známý jako „čtyři články pražské“.
Autorem této význačné knihy nebyl nikdo jiný nežli „milíčovec“ M. Matěj z Janova (někdy okolo 1350 až 1393), jenž po studiích na pražské universitě plných 7 let pobýval na pařížské Sorboně, kde r. 1376 dosáhl titulu mistrovského. Po r. 1381 vrátil se „mistr Pařížský“ zpět do vlasti, aby zde marně přes všechny příslibné listy papežské usiloval o dosažení vyššího důstojenství církevního, přiměřeného jeho vzdělání. Stal se někdy okolo r. 1388 pouze farářem ve Velké Vsi u Podbořan. Pobýval potom v Praze zcela zaměřen k činnosti kazatelské a studijní, vyhraňuje své názory studiem Písma k otevřené kritice církve i života společnosti své doby. Z této činnosti praktického kazatele i ze studia biblického vznikla někdy mezi léty 1387 až 1393 jako soubor traktátů podstatná část jeho „Pravidel Starého a Nového Zákona“.
I přesto, že tato kniha byla vždy ceněna jako vrcholné dílo naší starší literární tvorby, nedočkala se pro rozsáhlost a ediční obtíže dosud celého svého vydání ani v latině. Širší vědomosti o ní bylo nutno si opatřovati jen nepřímo v řadě prací o M. Matějovi z Janova, z nichž nejdůležitější jest dnes již 50 let stará studie V. Kybala „M. Matěj z Janova. Jeho život, spisy a učení“ (1905). Tím významnější jest proto tento podstatný český výbor z „Pravidel Starého a Nového Zákona“, jímž dostává se do rukou širší naší čtenářské obce v pečlivém českém přetlumočení i ta část vrcholného díla M. Matěje z Janova, která jest dosud nepřístupná v latinském rukopise.
Překladatelem „Pravidel Starého a Nového Zákona“ jest klasický filolog Rudolf Schenk, narozený 12. dubna 1872 v Přibyslavi, okres Chotěboř. Jako středoškolský profesor a později gymnasijní ředitel vydal řadu klasiků římských (Caesara, Lyriky s komentáři atd.) a psal studie do některých odborných revuí a časopisů (Listy filologické, Ženská revue). Česká literární historie vděčí mu za dobré edice Komenského „Kšaftu“ a Chelčického traktátu „O trojím lidu“. Právě vydávaným „Výborem z Pravidel Starého a Nového Zákona“ zavrcholuje R. Schenk svou záslužnou životní činnost literární jako překladatel díla, o kterém platí plnou měrou, že jest „aere perennius“, t. j. trvalejší nad kov.
C) TĚLESNÉ HŘÍCHY (Sv. 3, str. 31—52.)
Budeš-li nyní chtít povšimnouti si tělesného chtíče v přítomné době, uvidíš, že jeho vláda dosáhla teď nejvyššího stupně. Dělí se na rozkošnictví a obžerství. Že se tyto oba druhy vyskytují v nejvyšším možném stupni, poznáš tehdy, když spatříš, že v nich netone jen několik málo osob, netonou jen některé národy, nýbrž že téměř celá obec církve je zachvácena tělesným chtíčem, a nejen to, ale že nade všecko klerikové a kněží. Neboť tito se oddávají zahálce, a proto jsou docela v zajetí požitkářství a chtíčů, a na prvním místě pijáctví a opilství. A poněvadž jsou to silná dráždidla smyslnosti, a klerikové tudíž za této příležitosti podléhají nátlaku mužského pohlavního pudu, ale ženiti se nesmějí, přihází se jim skoro nevyhnutelně, že naplňují, poskvrňují a do záhuby strhují Boží církev stykem s nevěstkami, smilstvím, cizoložstvím, krvesmilstvím a hříchy proti přírodě. K tomu přistupuje ztráta studu, protože se hřeší obecně a protože je množství kuplířů a nevěstek.
A tak dojdeš z toho k tomu závěru, že v chrámu Hospodinově je největší ohavnost, když Boží lid, onen, pravím, vyvolený a svatý lid (1 Petr 2, 9—10), ve kterém kdysi necudnost nesměla býti ani jmenována (Ef. 5, 3), je nyní pokryt necudností a opilstvím, a nejvíce kněží, jak je psáno (Iz. 28, 8): „Jejich stoly jsou plny vývratků a výkalů.“ Církev a chrám však plní všeobecně smilníci a souložnici, dotýkají se beze strachu a beze studu Božích svátostí a vměšují se do bohoslužeb. Jestliže však snad namítneš, že se podobné zjevy vyskytovaly už někdy dříve, ano, máš pravdu, ale nikdy ne v tak veliké hojnosti a v tak vysokém stupni. Neboť necudnost nyní řádí mezi klerem a mezi řeholníky do té míry, že je už bez počtu těch, kteří se poskvrnili hříchem sodomským, onou nejhorší mrzkostí, a obžerství se rozšířilo do té míry, že se již nezdá žádnou hanbou, když se kněží a řeholníci oddávají denně žroutství, ani když chodí veřejně do krčem a vrávorají v trvalé podnapilosti.
7. SOCIÁLNÍ VINA KNĚŽSTVA
(Sv. 4, str. 382—383.)
Statky duchovenstva, důchody, obročí a podobné patří, jak se všeobecně mezi lidmi říká, chudým a chudí by měli být z nich živeni. Když tedy my klerikové mrhačsky vynakládáme takový majetek na svůj přepych a na všelijaké marnosti, tehdy se beze vší pochyby opíjíme krví světců a svatých mučedníků (Zjev. 17, 6); neboť chudí sami, proto, že jsme chamtiví a žijeme v nadbytku statků pro ně získaných, trpí hladem, žízní, nahotou a všelijakými strastmi chudoby, a mnozí jsou pro naši skoupost a pro to, že utrácíme marnotratně jejich statky, doháněni k špatnému životu, tak na příklad osiřelí chudí klerikové, jichž mnoho bylo dáno do škol a obětováno svaté církvi jako roční beránci, když dospějí v nesmírné chudobě, jsou puzeni hladem a žízní, aby kradli; tak také osiřelé chudé panny a mladistvé ženy jsou stejným způsobem pro prokleté skrblictví nás kněží doháněny k tomu, aby se stávaly lehkými ženštinami a nevěstkami, a takových je zase velmi mnoho; a mnoho jiných podobných případů. O tom nám dává hroznou výstrahu Božský výrok, který zní (Joel 3, 2. 3): „Svedu vás do údolí Jozafat a budu se tam soudit s nimi o svůj lid a své dědictví Izraele, který rozptýlili mezi pohany, a zemi jeho rozdělili. A o můj lid metali los." A pak velmi k naší věci: „A dávali mládence k smilství a děvče prodávali za víno, aby pili.“ A níže v celé kapitole.
A tak krev lidí jedí a pijí prostopášní a zahálčiví, rozkošničtí a pohodlní kněží a opíjejí se jejich krví... t. j. statky chudých, které jsou pramenem jejich výživy a byly získány krví svatých a krví mučedníků. Neboť pro nesmírné marnotratnictví samých kněží jsou chudí svatí mnohonásobně vyssáváni a utiskováni, jiní soužení hladem a žízní a nahotou, jiní přílišnou nouzí doháněni k hříšnému životu pro hamižné lpění kněží na církevních statcích.
LEVSKÝ, VOJTECH L.
