SEIFERT, JAROSLAV - MĚSTO V SLZÁCH / SAMÁ LÁSKA / SVATEBNÍ CESTA / SLAVÍK ZPÍVÁ ŠPATNĚ / POŠTOVNÍ HOLUB

SEIFERT, JAROSLAV

MĚSTO V SLZÁCH
SAMÁ LÁSKA
SVATEBNÍ CESTA
SLAVÍK ZPÍVÁ ŠPATNĚ
POŠTOVNÍ HOLUB

Československý spisovatel, Praha, 1989
zostavila Jarmila Višková
doslov Miloš Pohorský
ilustrácia Zdeněk Mlčoch
1. vydanie, 33.000 výtlačkov

poézia
272 s., čeština
hmotnosť: 413 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

3,80 € PREDANÉ

*H-6-3*

Při knize Na vlnách TSF mohlo se zdát, že i Seifert je vášnivý polykač ohňostrojů, jež zničehonic zaslepují oči a zanechávají po sobě umělecké opojení, v němž mění se fontány jevů v nové a nové fontány básnických slov, jež nedojímají sice tolik naše srdce, ale tím více okouzlují naše smysly, — ale Seifert není v jádře umělec tvořící z životní pěny. Je mnohem víc básník, člověk bloudící, zvolna se ujasňující citlivosti, u něhož krása není projevem svébytným, ale zvolna krystalizujícím na hranách životní zkušenosti. Nepíše autonomní svobodnou poezii, věci nejsou pro něho mravně lhostejnými tvary, báseň není u něho hrou volných představ, naopak. Tento lyrik, jenž přešel od proletářské poezie k čiré hře fantazie ve své třetí knížce, se v posledních letech vrací k poezii kořenící v reálném životě, k meditaci, zahrnující dlouhé pochody jeho vnitřního života, k váhavé osobnostní zpovědi lidského já a jeho poměru ke světu. Tím, že dává lidský obsah formálnímu výboji své poetické periody, vyrostl Seifert v básníka, jenž se našel.

CHUDÝ

Mám okno,

v něm pluje jarní den

jak lodička na řece s růžovým praporem,

mám psa,

ten má lidské oči,

mám modrý notýsek

a v něm

třiatřicet krásných dívčích jmen, 

mám ostrý kapesní nůž a pistoli, 

v kravatě jehlici s rubínem, 

mám milenku tančící na jarním trávníku 

(večer s ní chodívám za hřbitov do polí, 

a protože je kadeřnice, 

voní jí ruce, tváře a vlasy,

jako by včera místo do peřin 

v kytici růží ulehla si),

a ještě, abych nezapomněl,

mám prázdnou škatulku od krému,

za oknem smutný, vyschlý kořenáč,

v kabátě květinu

a v duši pláč.

Jsem-li doma,

nemusím se dívat stále do ulice, 

i na hvězdy se dívám, 

na hřeben hraji a zpívám,

prsty si bubnuji na dubový stůl a je mi, jako by mě někdo obejmul.

Jistě si řekne mnohý:

Tohle by pro mě věru málo bylo,

a jestliže to tobě stačí,

mně by to nestačilo.

Ó ano, já bych byl přec také radši,

kdybych měl víc,

však já jsem moudrý chudý:

já totiž zvídám v drahách hvězd

a věřím v Komunistický manifest,

věřím, že přijde jednou den,

kdy i já budu spokojen,

věřím, že i já budu jednou pánem

a vysoko, vysoko, vysoko nad Prahou

poletím aeroplánem.

JUAN, STEPHEN - LIDSKÉ TĚLO PODIVUHODNÉ A ZÁHADNÉ

JUAN, STEPHEN

LIDSKÉ TĚLO PODIVUHODNÉ A ZÁHADNÉ
(The Odd Body I. - Mysteries of our weird and wonderful bodies explained)

Ivo Železný, Praha, 2005
preklad Jaroslava Hromadová
ilustrácie Rod Clement
obálka Milan Sládek
2. vydanie
ISBN 80-237-3936-0

biológia, anatómia, zdravie,
184 s., čeština
hmotnosť: 260 g

tvrdá väzba
stav: výborný, nečítaná

6,00 €

*H-6-3*

Lze říct, že prsní tkáň u mužů nemá žádný praktický význam, snad kromě toho, že chrání srdce a plíce před zraněním. Ale bradavky jsou považovány za erotogenní místa jak u mužů, tak u žen.

Nicméně dr. McEvven zdůrazňuje, že tkáň tam stále je, a pokud by muž užíval ženské hormony, vyvolaly by u něj jev zvaný gynekomastie (zvětšení prsů u mužů). Gynekomastie se dostaví po zvýšení hladiny estrogenu. Tento jev se často vyskytuje i u mužů alkoholiků.

Mohl by muž někdy kojit?

Po vhodné hormonální léčbě by to neměl být žádný problém.

Dr. Jared Diamond, profesor fyziologie z Lékařské fakulty v Los Angeles, si klade otázku, proč příroda nedala mužům schopnost kojit stejně jako ženám. Vždyť by to zdvojnásobilo počet lidí, kteří by se mohli postarat o výživu dítěte. Ale jak dr. Diamond píše, „zkušenost vám možná napovídá, že tvorba mléka a starost o děti je záležitost samic savců, a ne samců. Ale vaše zkušenost je omezená, zatímco biologický potenciál a lékařské technologie jsou ohromné.“

Proč se červenáme?

Nad tímto unikátním fyziologickým jevem se lidé podivovali od té doby, co první jeskynní člověk udělal ve společnosti první faux pas. Vědci říkají, že mezi myslí, tělem a společností fungují záhadné vztahy.

Člověk zčervená, když se malé krevní cévy, které zásobují kůži, rozšíří a tím se zvýší průtok krve. Začervenání provází pocit horka v obličeji a často i po celém těle. Ve většině případů zčervenání rychle odezní. Může trvat několik vteřin, maximálně pět minut. Podle dr. Rogera Dampneye z Univerzity v Sydney je červenání velice rozšířený jev, o kterém toho vědci vědí překvapivě málo. A navíc "je vyvoláno emocionálními podněty, do nichž jsou zapojeny vrchní vrstvy mozkové kůry“. Tvrdí se, že zčervenat nemusíme jenom v obličeji.

Červenání je jednou z mála tělesných změn, které jsou vyvolány přímo myslí. Ukazuje se, že je spíš řízeno biologicky, ale v každém případě vzniká z rozpaků před lidmi. Nikdo se totiž nečervená, když je sám. Někdo zrudne, když ho obviníte, že už se červená. Další kuriozita spočívá v tom, že lidé se můžou červenat a cítit se v rozpacích, i když neudělali nic špatného. Už prostý fakt, že se člověk nějak odlišuje, ať už v dobrém nebo špatném, může vyvolat červenání. Třeba když někoho přehnaně chválí.

Je zajímavé, že se červenají dokonce i lidé, kteří jsou od narození slepí. Ale je zřejmě nemožné, aby člověk sám sebe přinutil se začervenat. Lidé, kteří se často červenají, někdy hledají způsob, jak se tohoto problému zbavit. Slýchají radu, aby se snažili zčervenat co nejvíc. Je doloženo, že to v mnoha případech odstraní červenání zcela.

Nehledě na teorie jdoucí k Darwinovi a Freudovi nikdo si není absolutně jistý, proč se červenají jenom lidé. Nicméně neustále se objevuje jednoduché vysvětlení: lidé jsou jediní primáti, kteří mají obličej bez srsti. Ačkoli ostatní primáti se možná červenají též, vidět je to jenom na lidech. Jak jsme si řekli, červenají se jenom lidé, kteří mají schopnost stydět se a posuzovat sebe sama z hlediska ostatních. Protože žádné další zvíře toto nedokáže do té míry jako člověk, červenání je typicky lidskou záležitostí.

Charles Darwin (1809-1882) věnoval ve své knize Projev emocí u člověka a u zvířat (1872) jednu celou kapitolu červenání. Darwin se jako první zmínil o tom, že červenání je výlučně lidská schopnost, která se objevuje u všech národů světa i u slepců. Tvrdí, že červenání se téměř určitě dědí a vyvolává ho pozornost jiných lidí. Darwin píše: „Červenání je iniciováno obavou, co si o nás pomyslí ostatní.“

Sigmund Freud ve své knize Skrupule, symptomy a obavy (1926) tvrdí, že červenání je celková reakce na potlačené sexuální vzrušení, exhibicionistické touhy a strach z kastrace. Je to nepřímý způsob, jak sdělit ostatním své erotické touhy. Pro Freuda je červenání symbolem vnitřního podvědomého boje mezi id (souhrn instinktů uložených v podvědomí) a superegem.

BAKEŠOVÁ, IVANA - DĚJINY TAIWANU

BAKEŠOVÁ, IVANA
FÜRST, RUDOLF
HEŘMANOVÁ, ZDEŇKA

DĚJINY TAIWANU

Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2004
edícia Dějiny států
mapy spracoval Jaroslav Strnad
obálka Hong Tong, Vladimír Vimr
ISBN 80-7106-708-3

história, dejiny
304 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 532 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, nečítaná

7,00 € PREDANÉ

*H-6-3*

První ucelené zpracování dějiny kontroverzní Čínské republiky na Taiwanu od předních českých odborníků zachycují přehledným způsobem vývoj ostrova i přilehlých ostrůvků od nejstaršího období až po současnost, která je charakterizována dynamicky se rozvíjející ekonomikou a velmi komplikovaným politickýmm postavením.

VASILJEVOVÁ, ZDEŇKA - DĚJINY JAPONSKA

VASILJEVOVÁ, ZDEŇKA

DĚJINY JAPONSKA

Svoboda, Praha, 1986
edícia Členská knižnice
prebal Anna Kubů
1. vydanie, 31.000 výtlačkov
25-088-86

história, dejiny,
606 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 745 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

6,90 € PREDANÉ

*H-6-3*

GECSE, GUSZTÁV - MALÝ LEXIKON BIBLIE

GECSE, GUSZTÁV
HORVÁTH, H.

MALÝ LEXIKON BIBLIE
(Bibliai kislexikon)

Spektrum, Bratislava, 1990
preklad Klára Košková
prebal Ľubica Štuková
1. vydanie, 80.000 výtlačkov
ISBN 80-218-0038-0

náboženská literatúra, Biblia,
216 s., slovenčina
hmotnosť: 320 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

1,50 € PREDANÉ

*H-6-3*

ZELINOVÁ, HANA - PRÍSTAV POKOJA

ZELINOVÁ, HANA

PRÍSTAV POKOJA

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1969
edícia Slovenská próza
obálka Milan Spál
2. vydanie, 6.000 výtlačkov
13-72-006-69

beletria, román,
244 s., slovenčina
hmotnosť: 233 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: dobrý, bez prebalu

1,50 € 

*cesvo*bels 

Na zemianskej kúrii v Smrečanoch akoby ležala kliatba. Zemiansky kaštieľ už čírou svojou existenciou poznačuje osudy ľudí, ktorí v ňom žijú a z generácie na generáciu si ho odovzdávajú. Ich život sa podstatne odlišuje od života prostých ľudí v dedine, lebo ich myslenie a konanie je určované vedomím, že kuriu treba zachovať a odovzdať potomkom. Ona rozhoduje o manželstvách, najmä pre ňu sa vždy s napätím očakáva príchod dediča. A preto niet v jej múroch veľa šťastia. Majitelia kaštieľa zväčša vidia len svoju osobnú obeť, ktorú priniesli, málokto si uvedomuje, čím sa mu kúria môže odvďačiť: pocitom istoty, zábezpeky, domova. Môže mu byť akýmsi dôkazom, že rod Smrečianskych je tu a že tu aj bude, svoji medzi svojimi. Že sa mu môže stať ozajstným prístavom pokoja.

Všetci uznali Jakubov husársky kúsok za hrdinstvo v jeho vysokom veku. Tobiáš Chrepta mu potriasol ruku a gratuloval mu. pričom sa priznal, že on by to nevedel spraviť, už preto nie, že by ho ani jeden kôň neuniesol. Starý Jakub sa šťastne usmieval a znova začal od začiatku rozprávať príhodu, ktorá stálym opakovaním nadobúdala na význame, takže to naostatok vyzeralo tak, že Sandra na Džinkovi ešte vôbec nevyšla z brány kúrie, keď on už na Kifo preletel jarček.

Všetci prikyvovali, všetci sa znova čudovali a híkali údivom a od závisti. Najčastejšie Kristína, lebo jej pripadlo Jakuba ošetrovať. Od toho pamätného Silvestra vylihoval Jakub Rimavský, nie že by ho choroba pritlačila do perín, ale ustatosť a vek, ktoré na chvíľu zaprel na Kifinom chrbte, hlásili sa o svoje právo.

Začiatkom marca odrazu z ničoho nič prerušil vychvaľovanie predností čiernej Kifo pred červeným Džinkom a spýtal sa Kristíny, ktorá umelecky štopkala natrhnutú čipku Sandriných šiat.

- Komu by som mal dať kúriu, Kristína?

Kristína spustila hodvábnu sukňu do lona a vyciciavala si pichnutý prst.

- Anne alebo Sandre?

- Právo na ňu má tvoj syn Gábriš, - povedala.

- Daj mi pokoj s právom! Přiženil sa k tej Poľke, a ja som to nechcel.

- V tom prípade je tu ešte tvoja druhá žena.

- Irena Rózyová mi nedala syna ani dcéru, nemá preto nárok na rodovú kúriu.

Chvíľu si obidvaja starí ľudia mysleli svoje. Potom sa Jakubova suchá ruka pohla.

- No? - spýtal sa a stisol Kristíne ruku.

- Anne, - povedala a opätovala stisk.

- Hm. Vnučke nemám dať nič? - opýtal sa sklamane.

- Nie, Jakub. Je ešte mladá na vlastné rozhodovanie a Alexandra by kúria zviedla na nejaké neuvážené cesty. Daj ju Anne. Nikto sa nad tým nepozastaví, lebo ti je dcéra a Anna ju iste raz dá Sandre, a keby aj ináč rozhodla, bude to iba všetkým na úžitok.

Starec chvíľu rozmýšľal a až potom povedal:

- Nedbám, nech je teda Annina.

Aj bola.

Najhoršie však bolo pre Annu stretnutie s bratovou rodinou. Na otcov pohreb prišiel Gábriš po prvý raz do Smrečian so svojou ženou a s dcérkou. Už to nebol ten milý chlapec, aký býval, ukázal sa ako Júliin syn. Podedil po nej všetky vlastnosti, i keď sa tvárou podobal otcovi. V pravom svetle sa ukázal pri čítaní testamentu. Takisto odhalila svoju povahu aj malá Poľka. Bránila mužove práva krikom, pri ktorom aj Gábrišov nahnevaný hlas zanikol.

„Toto, že by bola tá Vanda?“ myslela si Kristína a to isté myslel si aj Alexander.

Pozreli jeden na druhého. Alexander sa obrátil k obloku a Kristína rozkrútila mlynček prstami, ako to robia starí ľudia, keď o niečom tuho rozmýšľajú.

„Toto je teda tá Vanda Lubowiczká, pre ktorú sa Alexander tak zúfalo bránil, pre túto krikľavú Gábrišovu ženu pohrdol Annou. Aké sú len božie cesty nevyspytateľné.“ Vzdychla si. Vzdych zanikol v šume a kríku okolo testamentu, ale Alexander ho predsa

..............................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Usmiala sa ešte na ňu a nechala ju stáť pri obloku, odkiaľ okrem záhrady bolo vidieť aj široký obzor smerom na Lúky. 

KOPČAN, ŠTEFAN - HOVORENÉ SLOVO A DNEŠOK

KOPČAN, ŠTEFAN

HOVORENÉ SLOVO A DNEŠOK
Príručka pre rečníkov

Spoločnosť priateľov žehu, 1968
obálka Martin Dyrynk
3.000 výtlačkov

príručky, smrť,
52 s., slovenčina
hmotnosť: 107 g

mäkká väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky

0,40 € darované THCK

*bib14*

KADLEC, JOSEF - NÁVRAT Z BUDAPEŠTI

KADLEC, JOSEF

NÁVRAT Z BUDAPEŠTI
(Návrat z Budapešti)

Tatran, Bratislava, 1978
edícia Prameň (186)
preklad Božena Grečnerová
3.000 výtlačkov
61-847-78

beletria, román
196 s., slovenčina
hmotnosť: 181 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

0,30 € darované THCK

*cesvo*

Život nám zavše ako dar prichystá niekoľko slnečných dní, keď sa nám všetko darí, dní bez tieňa starosti, a naša spokojnosť narastá do pocitu intenzívne prežívaného šťastia. Takýmto obdobím bola pre inžiniera Bendla služobná cesta do Budapešti. S výsledkami rokovania boli spokojné obe zúčastnené strany, slnko nad pohostinným mestom žiarilo a tlmočníčka Anikó bola taká pôvabná, že v Bendlovom srdci rozochvievala mladé struny. Potom však telegram z Prahy - a návrat do podniku bol ako vlietnutie do rozburácaného nečasu: riaditeľ je odvolaný, prichádza nový, ľudia akoby zrazu zmenili tváre, pripravujú sa presuny a na nové miesto má odísť aj inžinier Bendl. Prečo? Ved pracuje dobre, s očividnými pozitívnymi výsledkami.

Do centra Kadlecovho rozprávania a pozornosti postupne preniká postava tartuffovsky svätuškárskeho človeka s kamarátskym úsmevom plným pochopenia, ktorý dal celú tú lavínu do pohybu; šikovníka, ktorý sa vyzná v živote, ktorého však spoločnosť časom vyvrhne zo svojich radov.

Kadlecov Návrat z Budapešti je pútavo napísaný príbeh moderných čias, odhaľujúci zložitosť vzájomných ľudských vzťahov.

Josef Kadlec sa narodil 21. 10. 1919 v Plzni. Od roku 1945 postupne pôsobil ako vydavateľský redaktor, kultúrny radca v Moskve, šéfredaktor týždenníka Kultura a časopisu Světová literatura. V súčasnosti je tajomníkom Zväzu čs. spisovateľov. Známy je nielen ako spisovateľ, ale aj ako prekladateľ ruskej a sovietskej klasiky.

Bolo vidno kuchárov, ako za priehradkou vo vysokých čiapkach šikovne porcujú jedlá a podľa želania zákazníkov ich ukladajú na taniere. Z hrncov, z obrovských pekáčov a veľkých panvíc stúpala horúčava a zmes vôní a pachov sa odtiaľ valila ako z čarodejníckeho kotla.

- Tak čo si dáš? - opýtala sa teta pohasínajúcim hlasom, keď sa už zboku priblížili k samému začiatku pultu.

- Čo ja viem, - povedal. - Predovšetkým niečo na pitie ...

A prosebne upieral oči na tetu, spoliehal sa na ňu, že mu sama vyberie nejaké jedlo, poradí mu, vyzná sa predsa v maďarskej kuchyni, zaiste vie, čo ponúknuť hosťovi, ktorý nepozná miestne pomery.

Keď prišiel na nich rad a kuchár stál pred nimi s nemou otázkou v očiach a s bielymi taniermi v rukách, teta v rozhodujúcej chvíli zrazu ohrnula nos, akoby niečomu nedôverovala, a na veľké začudovanie svojho spoločníka povedala:

- A vieš čo ... mne sa tu nepáči... ideme inde ...

Nič sa nedalo robiť, teta povedala a jej slovo platilo.

Predierali sa späť proti prúdu, zo všetkých strán ich častovali nevrlými poznámkami, ale teta sa blahosklonne usmievala, šla vpredu a paličkou kliesnila cestu, až prišli k pokladnici, odovzdali prázdne pokladničné bloky a s úľavou vypadli na voľnú ulicu,

A obaja sa spokojne rozchichotali, ako dvaja školáci, ktorí oklamali učiteľa, čo ich takmer prichytil za školou, ale v poslednej chvíli zdupkali a zachránili sa.

Teta sa do neho dôverne zavesila a šli spolu ďalej smerom k Dunaju, smiali sa a chichotali, sami už ani nevedeli čomu. Azda že im obidvom cigáni vyhrávali v žalúdku, alebo že bol taký pekný slnečný deň a Dunaj sa beláskavo trblietal pod Alžbetiným mostom a nad železnou konštrukciou klenutého mosta svietila neskutočne jasná obloha.

Kde inde by si teda zašli na obed ako do chýrnej Matejovej pivnice, hádam najznámejšej budapeštianskej reštaurácie, pivnice, hostinca, vinárne, ktorú musí navštíviť každý, kto raz zavíta do tohto príjemného mesta.

V oplotenej záhradke tienistej uličky, bokom od hlavného vchodu, zazreli bielo prikryté stoly a už nerozmýšľali.

Teta narýchlo prelistovala niekoľkostranový jedálny lístok, kým čašník čakal obďaleč v predklone, potom mu niečo stručne povedala po maďarsky, bolo to do-

.................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Zajtra bude pekne.

KUCHARCZYK, JAN - PŘÍRUČKA VEGETARIÁNA

KUCHARCZYK, JAN

PŘÍRUČKA VEGETARIÁNA

Salvo, 1990

zdravie, alternatívna medicína, stravovanie,
60 s., čeština
hmotnosť 80 g

mäkká väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky

0,70 €

*bib14* *bib14* *bib14* *bib14* in *H-bar*

MIŽÁKOVÁ, IRENA - STRETNUTIE S POÉZIOU

MIŽÁKOVÁ, IRENA

STRETNUTIE S POÉZIOU
Výberová bibliografia

Okresná knižnica, Prešov, 1990
obálka Orest Dubay
70 výtlačkov

poézia,
38 s., slovenčina
hmotnosť: 50 g

mäkká väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky

0,70 €

*bib14*H-bar-FR*

KELLER, GOTTFRIED - ROMEO A JULIE NA VSI

KELLER, GOTTFRIED

ROMEO A JULIE NA VSI
(Romeo und Julia auf dem Dorfe)

Odeon, Praha, 1968
edícia Klub čtenářů (250)
preklad Marie Kornelová
nedailón Kamila Jiroudková
prebal Lucie Lucie Weisbergrová
1. vydanie, 215.000 výtlačkov

beletria, novela,
132 s., čeština
hmotnosť: 127 g

tvrdá väzba s prebalom, malý formát
stav: dobrý

0,10 € darované THCK

*cesvo*

Novela curyšského básníka a spisovatele 19. století, která na základě dvou skutečných událostí líčí shakespearovské drama lásky ve venkovském prostředí. Dva mladí lidé z chudých venkovských rodin, žijících v nesmiřitelném nepřátelství, zvolí smrt ve vlnách řeky, když nemohou nalézt u svých rodičů pochopení pro svůj vztah.

Děťátko, co se všechno dělo ve tvé hlavičce?“ — „Ach, mnoho ne! Na fůry bláznivých nápadů se z ní dobývalo ven, jenže mně se vedlo pořád tak bídně, že se nemohly vyklubat.“ — „Má chudinko malá,“ řekl Sali, „ale myslím, že máš za ušima, co říkáš?“ — „To se pomaloučku dovíš, jestli mě máš hodně rád.“ — „Až jednou budeš mou ženou ?“ Verunka se zlehka zachvěla při tomto posledním slově a vtulila se Salimu do náruče ještě hlouběji, znovu ho dlouze a něžně líbajíc. Slzy jí přitom vstoupily do očí a oba pojednou zesmutněli: vzpomněli si na svou pramálo nadějnou budoucnost a na nepřátelství rodičů. Verunka si povzdychla a řekla: „Pojď, já už musím jít!“ A tak vstali a ruku v ruce šli ze žitniště. Vtom před sebou spařili Verunčina otce na číhané. Když Marti předtím potkal Saliho, sebral všechen malicherný ostrovtip zahálčivého nuzáka a začal zvědavě přemítat, proč asi jde sám do vsi, co tam má co dělat; vzpomněl si na včerejší příhodu, a loudaje se vytrvale k městu, připadl konečně na pravou stopu, čistě jen ze zášti a nevybité zlomyslnosti, a sotva to podezření nabylo určité podoby, ač se už proplétal ulicemi Seldwyly, obrátil se a klusal zase zpátky do vesnice. Tam svou dcerku marně hledal doma ve stavení i v houštinách okolo něho. Vzrůstající zvědavost ho poháněla ven na pole, a když tady objevil Verunčin košík, v kterém nosívala plodiny, ale děvče samo nikde nespatřil, začal slídit okolo sousedova žita; vtom právě z něho vyšly polekané děti.

Stály jako zkamenělé a Marti zprvu také jen stál a zlověstně se na ně díval, bledý jako šátek; potom se strašlivě rozběsnil a s výhružnými posunky a s nadávkami se zuřivě sápal na mládence, chtěje ho uchopit za hrdlo. Sali se uhnul a utekl o několik kroků nazpátek, poděšen tím zuřivcem, ale hned zase přiskočil, když viděl, že tatík teď místo něho chytil třesoucí se dívku, vyťal jí políček, až jí sletěl červený věnec, a že si omotává její vlasy okolo ruky, aby ji mohl odvléci s sebou a týrat ji dál. Bez rozmýšlení popadl kámen a udeřil jím tatíka do hlavy, zpola ze strachu o Verunku, zpola z prchlivosti. Marti se nejdříve zapotácel, potom se v bezvědomí sesul na hromadu kamení a strhl s sebou i Verunku, jež hrozně vykřikla. Sali ještě vyprostil její vlasy z ruky omdlelého a postavil ji na nohy; potom tu stál jako socha, bezradný a bez jediné myšlenky. Když dívka viděla, že otec leží jako

..............................................................................................................................................................

... posledná veta ... 

Podle všeho je prý nutno spojovat tuto událost s lodí sena z onoho kraje, která bez plavců přistála v městě, a má se za to, že mladí lidé loď odcizili, aby na ní prožili svou zoufalou a bohapustou svatební noc: opět příznak vzmáhajícího se znemravnění a zvlčilosti vášní.