BARBEY D´AUREVILLY, JULES
O DANDYSMU A O JIŘÍM BRUMMELOVI
Dandy z doby předdandyů
Ladislav Kuncíř, Praha, 1928
edícia Spisy Julia Barbeye d´Aurevillyho (7)
preklad Zdeněk Hobzík
obálka V. H. Brunner
literatúra francúzska, eseje,
350 číslovaných výtlačkov (z toho 50 na ručnom papieri)
hmotnosť: 120 g
mäkká väzba
stav: dobrý, číslovaný výtlačok č. 254/350
NEPREDAJNÉ
*kvaja* in *H-6-2*
Je třeba čisti v Pamětech Velké Slečny ty lsti ohledu a nežnosti, hrdé a nedočkavé. Princezna, jež se pečlivě stará o to co píše, vypravuje rozkošné věci, jakých nenapsali ani geniální spisovatelé. Je to rozkošné svým zahaleným půvabem a pokrytecky projevovanou vášní — vášní, jež touží, aby byla viděna, ale jež nechce se ukázati... Zajímavá situace! Žádá ho o radu. Dává jí ji — snaží se s ní najiti společně někoho, za koho by se mohla provdati — a nenaleznuv nikoho — radí jí, aby se oddala hluboké nábožnosti—nábožnosti doby. Vidí, že je zbožňován a zůstává úžasně klidný: »To není proto, že bych nechápal — praví jí — že není směšné, že jste celý svůj život ztrávila, aniž jste se rozhodla, nechť jste sebeurozenější. Je-li někomu čtyřicet let, nemá se nechat unášeti touhami, jež sluší dívkám od patnácti do čtyřiadvaceti let. A tak vám musím říci, abyste se buď stala jeptiškou, anebo se oddejte nábožnosti. A přece schvaluje její úmysl povznésti muže až do své výše, ale předstírá, že naprosto neví na koho jsou upřeny oči této ženy, která nevidí než jeho.
Zatím co Slečna miluje Lauzuna, Paní (kněžna Orleanská) zemře. Král mluví o tom, aby ji Slečna nahradila. Ale přítel lotrinského šlechtice nemůže vyhověti této duši tak vznešeně ženské a král, který zná pozadí věcí, stydí se za svůj nápad a vzdá se jej konečně. Leč Lauzun s bystrozrakem ďábla, jenž zná ženy, staví se jako by věřil, že Slečna touží po tomto sňatku a radí jí k němu... Tehdy nemohouc se více přemoci. Slečna vyzná svou lásku Lauzunovi přímo... ale s jakými rozpaky a studem! Tato hrdá dívka má božsky dětské srdce! On neustupuje od svého systému. Když je úplně jist, že mu všechno řekne, nechce ničeho slyšeti. Prosí ji snažné, aby si ponechala své tajemství.
"Odpověděl mi — praví — že jsem ho polekala. Neschválím-li vaši volbu, vidím, jak jste svéhlavá a odhodlána, že se neodvážíte již mne spatřiti. Mám příliš velký zájem uchovati si čest, jež mně prokazujete svou milostí, než abych vyslechl tajemství, které by mne mohlo uvésti v nebezpečí, že ji ztratím. Neučiním v tom ničeho a prosím vás snažně, abyste mi více nemluvila o této věci."
Leč věděl dobře jak rozplameniti touhu! Čím méně chce slyšeti, tím více chce ona říci... Jednoho dne, mluvíc o téže věci, vypravuje: »Chtěla jsem dýchnout na zrcadlo — Můj dech zamlží sklo a napíši jméno velkými písmeny, abyste je dobře přečetl. « Ale půlnoc odbíjí. Je pátek, nešťastný den. »Ach! — vzdychne — neřeknu vám již nic. « Několik dní na to, skryla ve své kapse lístek, na který prostě napsala: »Jste to vy! * Ale nechce jej dáti v pátek. »Dejte mi jej — praví Lauzun — slibuji vám, že jej neotevřu, až po půlnoci. Ale bojí se a váhá ještě a když druhý den po obědě Lauzun přichází ke královně, tehdy píše tuto rozkošnou stránku, jejíž podrobnosti mají pro mne nevyslovitelné kouzlo: »Když královna vstoupila do své modlitebny, posadila se s ním u krbu a vyňala jsem lístek; ukázala jsem mu ho a zastrčila jsem jej opět do kapsy a potom do rukávníku. Nesmírně na mne doléhal, abych mu jej dala. Říkal mně, že mu srdce bije; že myslil, že je to předtucha, že mu poskytnu příležitost, aby prokázal špatnou službu někomu, jestliže neschválí mou volbu a mé předsevzetí. Rozhovor ten trval více než hodinu, ale byli jsme rozpačití jeden jako druhý a řekla jsem mu: »Tu je lístek. Dám vám jej s podmínkou, že mně napíšete svou odpověď pod mé řádky. Najdete tam dosti místa, neboť můj lístek je krátký a vrátíte mi jej dnes večer u královny, kde spolu promluvíme. Ještě jsem nedomluvila když královna vyšla, aby se odebrala k Františkánům. Následovala jsem ji. Prosila jsem boha z celého srdce, abych jej požádala o vyplnění mých nadějí. Byla jsem velmi roztržita. Z kostela šly jsme ke korunnímu princi. Královna poodešla ke krbu. Viděla jsem vstoupiti pana de Lauzun, jenž se ke mně přiblížil, aniž se osmělil na mne promluviti, ba téměř na mne pohlédnouti. Jeho rozpaky zvýšily jen mé. Klekla jsem si, abych se lépe ohřála. Stál zcela blízko u mne. Řekla jsem mu, aniž
MINAŘÍK, KVĚTOSLAV
