NIŽNÁNSKY, JOŽO - ČACHTICKÁ PANI

NIŽNÁNSKY, JOŽO

ČACHTICKÁ PANI

Tatran, Bratislava, 1980
edícia Meteor (36)
ilustrácie Stanislav Dusík
11. vydanie (v Tatrane 3., prepracované), 60.000 výtlačkov
61-092-80

beletria, román
588 s., slovenčina
hmotnosť: 700 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: uvoľnená väzba, prebal ošúchaný

1,00 €

*kolha* in *H-kris*

Keď nám dnes naskakujú zimomriavky, len čo na filmovom plátne alebo na televíznej obrazovke vidíme moderný horror, ani si neuvedomujeme, že podobné hrôzostrašné historky sa diali aj u nás a ešte vo väčších rozmeroch. Neuveriteľné kúsky „krvavej grófky“ Alžbety Báthoryčky, ktorá v šestnástom a sedemnástom storočí neobmedzene vládla z Čachtického hradu nad svojimi majetkami a svojimi poddanými, inšpirovali úspešného spisovateľa historicko-dobrodružných románov Joža Nižnánskeho (1903—1976), aby napísal znamenitý „horror“ v čase, keď toto slovo ešte nebolo v literárnovednom slovníku.

V románe ožíva kus našich dejín, smutných dejín, keď cena života poddaného človeka klesla na najnižšiu hodnotu. Do týchto smutných dejín sa „čachtická pani“ zapísala svojou sadistickou ukrutnosťou najmä voči bezbranným mladým ženám a dievčatám. Usmrtila veľa nevinných žien a vyžívala sa v ich mučení. Pomáhali jej pri tom kreatúry, ktoré jej boli zo strachu zaviazané slepou poslušnosťou a ktoré boli samy najúbohejšími typmi ľudskej zvrhlosti a ukrutnosti. Keď to všetko roku 1610 vyšlo najavo, uväznili Báthoryčku doživotne na vlastnom hrade, aby sa škandál ututlal. Tu aj roku 1614 umrela — podľa niektorých prameňov otrávená.

Nižnánskeho podanie autentického historického materiálu umožňuje čitateľovi ponoriť sa do našej minulosti a živo sledovať jej pohnuté deje. Autorova fantázia s nevšednou farbitosťou a plastickosťou dopĺňa smutný obraz, ktorý nakreslili dejiny samy. Najnovšie (jedenáste) vydanie je doplnené výstižnými ilustráciami Stanislava Dusíka.

VYKRADNUTÁ KLENOTNICA

Rozvadení služobníci

— V kaštieli je všetko v poriadku?

— Všetko je v poriadku, len pandúrsky kapitán záhadne zmizol.

— Koľko dievčat najali?

— Ešte nevedno. Ženy sa dosial nepovracali.

— A zbojníci?

— Po zbojníkoch ani stopy.

— Ani jedného nezlapali alebo nezabili?

— Ani jedného.

— Ešte nebola lapačka?

— Nie. Pandúri sú bezradní bez kapitána.

Služobníctvu čachtického kaštieľa Dora Sentešová, keď ta vpadla nečakane ako jastrab, tak kládla otázku za otázkou. Dávala mu pociťovať, že osud každého závisí teraz od nej. Beda tomu, na koho by žalovala panej.

Ilona Jó a Anna Darabulová boli zahriaknuté a škrelo ich, že sa tak rozdrapuje. Ficko sa na ňu len uškŕňal a neponáhľal sa odpovedať na otázky. Potom, keď sa už všetko do zvedela a s veliteľskými posunkami si poobzerala aj kaštieľ, nakoľko pokročilo líčenie, maľovanie a veľká upratovačka, Ficko sa rozhovoril. A to tak, že Ilone a Anne skákali srdcia od radosti.

— Chudera Dora, — uškľabil sa, — hráš sa na veľkú paniu, ale ver mi, nechcel by som byť v tvojej koži.

— O mňa sa neboj, ja si dám rady!

— No len no! Aká veľká a silná si, takú malú dušičku budeš mať, keď sa pani na teba rozkričí. Veru, neprinesieš jej najpríjemnejšie chýry, a to si odpykáš, he-he-he! Zmiznutie kapitána...

— Vari ja ho mám na svedomí?

— Ktovie, či ho neschováváš v sukni...

Dora vrhla naňho zúrivý pohľad.

— Nedopaľuj ma, Ficko, lebo dostanem chuť snoriť za ním, a ešte pohoríš! Naozaj nevieš, ako zmizol?

— Ale, nechajme kapitána na pokoji, — hodil Ficko rukou. — Azda len odbehol k svojej rodinke do Prešova, he-he-he, a vráti sa, ani sa nenazdáme. Máme však aj iné starosti, Dora. Kedy sa chceš vrátiť do Prešporka?

— Zajtra ráno!

— Tak už budeš môcť panej zvestovať, ak nezutekáš radšej do sveta, že umrel, tichučko umrel bez akejkoľvek pomoci, celým svetom opustený ...

— Kto? — zdesila sa Dora.

— Vihar! — odvetil s udúšaným rehotom.

Dora zbledla:

— Preboha! A čo sa mu stalo? Nieto pomoci?

— Ani čert nevie. Hádže sa ako besný, chriapy má spenené, ohŕdne aj najlepším ovsom, nežerie a len chudne. A či niet preň pomoci? Chvalabohu, už je! Prišla si, ty ho zratuješ, he-he-he!

— Nežartuj, Ficko! — zahriakla ho Dora už celkom krotká.

— Treba zavolať zariekača, možno má porobené. Hádam Majorová by pomohla ...

Ficko sa rozrehotal.

— Vari si myslíš, že sa nájde človek, ktorý by sa opovážil Vihara liečiť? Kto by k nešťastnému koňovi pristúpil bez strachu, či pani vinu za to, že vystrel kopytá, neuvalí naňho? No nechcem byť zlým prorokom, možno Vihar ešte nezdochne, vydrží do návratu panej.

— Radšej nie! — ľakala sa Ilona.

— Mali by sme ozajstný súdny deň, — tŕpla Anna. — Beda by nám bolo všetkým, keby Vihar zdochol, až keď sa pani vráti.

— Vraj zdochol! — ceril Ficko zuby. — Hovoríš ako o zvierati. Zabúdaš, že Vihar je viac než ty a my ostatní s tebou v kaštieli...

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Akoby desať bosoriek bolo umrelo ...

BRÁZDOVÁ, DAGMAR - PRAVIDLÁ SPOLOČENSKÉHO SPRÁVANIA

BRÁZDOVÁ, DAGMAR

PRAVIDLÁ SPOLOČENSKÉHO SPRÁVANIA
Čo sa patrí a čo nie

IRIS, 1992
preklad Judita Drábová
obálka Eliška Dresslerová
ISBN 80-900530-6-8

psychológia
106 s., slovenčina
hmotnosť: 142 g

mäkká väzba
stav: dobrý

1,20 €

*kolha* in *H-kris*

Spoločenský život v rodine

Šťastie i nešťastie je vecou duše.

Demokritos

Základné sociálne a spoločenské návyky získavame v rodine. Tam nadobúdame prvé skúsenosti, ako sa k sebe správajú blízki ľudia, ako sa treba správať k cudzím ľuďom. Dieťa sa učí nielen formou príkazov a zákazov, ale predovšetkým napodobovaním vzorov. "Dojmy z mladosti sú nevyhladiteľné a dieťa si často pamätá slovo zdanlivo nepatrné, výstup zdanlivo bezvýznamný, ktorý rodičom dávno vypadol z pamäti, po celý život. Dojem rodičov, s ktorými sa dieťa najviac a prvý raz v živote stretáva, je v jeho mysli nevyhladiteľný a spravidla rozhodujúci.“ (Guth-Jarkovský).

V najužšej rodine fungujú dva základné typy vzťahov: muž-žena, rodičia-deti (prípadne súrodenci medzi sebou). Formy týchto vzťahov môžu mať rozličnú podobu. Sú rodiny s absolútne liberálnym, demokratickým vnútorným usporiadaním, na druhej strane potom rodiny, kde je usporiadanie pevné, podliehajúce jedinej autorite (tradičný patriarchálny typ rodiny).

Prvému typu zodpovedajú kamarátske vzťahy. Deti dokonca rodičom niekedy hovoria krstnými menami. To už sa zo všeobecnej spoločenskej konvencie, aspoň v našich podmienkach, trochu vymyká. Nechceme na týchto miestach presadzovať, že všeobecne platné spoločenské pravidlá je nevyhnutné dodržiavať bez výnimky aj v rodine. Nielen osobnosť, ale i každá rodina má svoj image. Ale stojí za zamyslenie, či sa nenahrádza niečo úplne jedinečné niečím všeobecnejším (kamarát môžem byť síce nie s každým, ale s hocikým, mamičku mám iba jedinú), či sa neprevádza bohatosť, rozmanitosť vzťahov a života na zjednodušujúci, všeobecne platný vzorec.

Druhý typ rodiny, jednoznačne autoritatívny, patriarchálny, je dnes výnimkou. Že deti rodičom vykali, vieme skôr z literatúry. Obyčajne sa v týchto rodinách prísne dbalo aj na dodržiavanie mnohých ďalších spoločenských konvencií. Deti vychované v takejto rodine by v ďalšom živote nemali mať ťažkosti s rešpektovaním ani tých naj striktnejších spoločenských noriem. (Veľakrát sa všeobecný úpadok mravov spája práve so zanikaním tohoto typu rodiny).

V krajne liberálnej rodine sa podporuje individualita, je však nebezpečenstvo, že tá môže prerásť do egocentrizmu a nedisciplinovanosti. A tieto vlastnosti, prirodzene, nesvedčia o bezbolestnom zapojení sa do spoločenského života. V autoritatívnej rodine je zasa ťažké získať rešpekt k sebe samému, schopnosť presadiť sa môže byť utlmená.

■ HOSŤ A HOSTITEĽ

Ani tá najuzatvorenejšia rodina, ktorá sa vyhýba spoločenským kontaktom, nemôže zostať celkom izolovaná, jedného dňa sa stane, že príde návšteva. Hosť do domu, Boh do domu. Úlohy hostiteľa i hosťa, majú svoje pravidlá.

Hneď na začiatku treba zdôrazniť, že prísť na návštevu neohlásene je nespôsobnosť a nevychovanosť. Môžete si to dovoliť iba k členom rodiny a k naozaj najbližším priateľom. Aj tak sa vystavujete riziku, že budete po chvíli taktne odprevadený. Návšteve by malo vždy predchádzať alebo pozvanie, alebo ohlásenie. Vyvarujete sa tak možnosti, že prídete skutočne nevhod a privediete navštívenú obeť do trápnej situácie. (Konkrétne dramatické podoby tejto situácie

................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Svet je rozmanitý a nemá zmysel si lámať hlavu nad tým, či iným zvykom, sú cudzie kláštory, teda logicky aj cudzie rehole.

ŠAFAŘÍK, JOSEF - CESTOU K POSLEDNÍMU

ŠAFAŘÍK, JOSEF

CESTOU K POSLEDNÍMU

Atlantis, Brno, 1992
obálka Milivoj Husák
1. vydanie
ISBN 80-7108-021-7

náboženstvo, filozofia, eseje,
624 s., čeština
hmotnosť: 775 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky

3,00 €

*bib14*fil

Ve svém šestisetstránkovém eseji, který vznikl jako výsledek mnohaleté soustředěné práce o samotě, podává Josef Šafařík (1907–1992) zamyšlení nad situací člověka, společnosti a kultury v období, jež prohlásilo Boha za mrtvého, ale je stále poznamenáno smrtí člověka na kříži. Šafařík spatřuje smysl této události v tom, že Ježíš, který měl na Golgotě proti sobě veškerou myslitelnou moc, dokázal svým činem proměnit smrt-ortel ve smrt-apel, ve výzvu, jež proti neustále rostoucí moci prosazuje svobodně jednající osobnost. Ve světě posedlém mocí zní Šafaříkův hlas varovně, ale také pevně.

Co v přírodě se děje s nutností zákona, v mentalitě lidské probíhá jako nutkání, posedlost. Křesťan, mentální odsouzenec k smrti - oběť i moc zároveň - pokud může říkat: „Mám Boha,“ nemá ho doopravdy a zúplna; teprve když se zcela zřekne sebe, bytosti, a patří beze zbytku Bohu a může říkat: Já nežiji, to Bůh žije ve mně, zakouší Boha v plnosti. Jenže to je stará známá šalba pokušitele: zřekneš-li se být, cokoli tě může v moci mít. Jako sebeoběť, jako prázdný futrál posedlý mocichtivostí, dokážeš vpustit v sebe cokoli k bohorovné moci. Mocenský ekvivalent oběti, tj. vůle k moci kvůli moci, posedlost mocí, která už nemůže říkat: Mám moc, aby to či ono bylo, ale jen: Moc má mě, aby ona větší ještě mocí byla, lhostejno, čím je futrál pomalován a popsán. To je genealogie a mentální technologie apokalypsy - specifika mentálního odsouzence k smrti, jehož existence obíhá pevně uzavřený mentální okruh relace oběti a moci. Ten okruh nemá sám v sobě východiska, proto Heidegger soudí, že technik není schopen pochopit human condition v technickém věku, není ani s to si uvědomit apokalyptickou perspektivu jeho, natož pomoci člověku z ní. Patočka s odvoláním na prominentní fysiky dovozuje, že přesto - a souhlasně s Heideggerem - musí se hledat východisko v technice samé, v porozumění samé „podstatě techniky“ jako nutného opaku techniky, jak se nám jeví. Ovšem pouhé uvědomění, že my nemáme techniku, ale technika má nás, samo nic nevyřeší, naopak všecky možnosti a triumfální úspěchy vědy a techniky v relaci oběti a moci ještě víc zafixuje. Patočkova „ryzí oběť“ fysiků je scestný pojem. Není „ryzí oběti“, jako není „ryzí moci“. Zdálo by se, že za šťastnější konec chopil věc Teilhard de Chardin, když odmítl představu, že cesta k Bohu vyžaduje od člověka sebe obětovat, a postavil se za myšlenku, že naopak je třeba člověku „projít hmotou“ a „sebe Bohu realisovat, být sám sebou jak jen možno“, ale na nesmiřitelném antagonismu bytostného a mocenského ztroskotal. A přece již Golgota katarsní inversí šibenice v kříž, smrti zcizené ve smrt sobě přivlastněnou, svěrací vražedný kruh oběti a moci zlomila.

Stojí za povšimnutí, že od počátku novověku, tedy od úsvitu novodobé vědy a techniky, vyvstává v evropské kultuře znova a znova myšlenka „návratu“. Předtucha, že vědeckotechnická civilisace představuje jakési definitivum apokalyptické perspektivy lidstva, ze které už není úniku „vpřed“ - do zásvětí (vymizelého) eschatologické budoucnosti, ale jen „vzad“ - do znovuoživené minulosti? Renesance, reformace, Rousseau, romantismus... a nejnověji Husserl, Heidegger a u nás jejich žák Patočka jasně už vysloveným „návratem do stavu předvědeckého“.

Husserl vidí počátek krise v druhé polovině 19. století, kdy „světový názor moderního člověka určovaly výhradně positivní vědy a jimi vyvolaná oslepující prosperita...Vědy o pouhých faktech vytvářejí lidi vidoucí jen fakty. V našich životních úzkostech... nemá nám tato věda co říci. Zásadně vylučuje právě ty otázky, které jsou za našich neblahých časů nejpalčivějšími otázkami pro člověka vydaného nejosudovějším obratům: vylučuje otázky o smyslu nebo nesmyslnosti celé lidské existence... Co dovede věda říci o rozumu a nerozumu, co dovede říci o nás lidech?... Badatel pečlivě vyloučil veškerá hodnotící hlediska kulturního tvoření... Je to krise, která nenapadá odborně vědeckou stránku theoretických a praktických úspěchů, přesto však od základů otřásá celým smyslem jejich pravdy... Ocitáme se v krajním nebezpečí, že utoneme v záplavě skepse a vydáme z rukou svou vlastní pravdu...“ O pseudoidentifikaci číslem říká Husserl, že se vědci „lehce nechali svést k tomu, aby v těchto vzorcích a v jejich smyslu spatřovali pravé bytí přírody samé... Operuje se s písmeny, se spojovacími a vztažnými znaménky (+, x, = atd.) podle pravidel hry a v podstatě opravdu nejinak než při hře v karty

.................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Suď o tom, co kdo suď.

WHITE, ELLEN GOULD - DRAMA VĚKŮ 3

WHITE, ELLEN GOULD

DRAMA VĚKŮ 3
TOUHA VĚKŮ
(The Desire of Ages)

Ústřední rada církve adventistů s. d. v ČSSR, 1969

náboženská literatúra, Biblia
638 s., čeština
hmotnosť: 942 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky

1,00 €

*bib14* in *H-kris* a *nab*

Lazare, pojď ven!

K nejvěrnějším učedníkům Kristovým patřil Lazar z Betanie. Jeho víra v Krista byla silná od chvíle, kdy se s ním poprvé setkal; jeho láska ke Kristu byla hluboká a Spasitel si ho velmi oblíbil. Právě s Lazarem učinil Kristus největší ze svých divů. Spasitel přinášel požehnáni všem, kdož u něho hledali pomoc, Kristus miluje všechny lidi, k někomu však má zvlášť vřelý vztah. Silné pouto lásky ho vázalo k rodině z Betanie a pro jednoho jejího člena učinil svůj nejpodivuhodnější skutek.

V domě Lazarově nacházel Ježíš často odpočinek. Spasitel neměl svůj vlastní domov, byl závislý na pohostinství svých přátel a učedníků a často, když byl unaven a zatoužil po lidské společnosti, rád se uchyloval před podezíráním a řevnivostí zlobných farizeů do této tiché domácnosti. Zde byl upřímně vítán, zde nacházel čisté, nesobecké přátelství. Zde mohl mluvit prostě a naprosto otevřeně, zde věděl, že jeho slova budou pochopena a zachována.

Náš Spasitel si vážil klidného domova a pozorných posluchačů. Toužil po lidské laskavosti, něžnosti a lásce. Těm, kdož přijímali nebeské pokyny, které vždy ochotně udílel, se dostalo velkého požehnání. Když lidé v zástupech provázeli Krista širými poli, odhaloval jim krásy přírodního světa. Snažil se rozšířit jejich vnímavost, aby pochopili, jak ruka Boží udržuje svět. Aby si začali vážit dobroty a štědrosti Boži, upozorňoval své posluchače na tiše padající rosu, na vlahý déšť a zářivý sluneční svit, jehož se dostává jak dobrým, tak zlým. Chtěl, aby si lidé lépe uvědomili péči, kterou Bůh věnuje činnosti lidí, jež stvořil. Lidé však jakoby neslyšeli, a tak v Lazarově domově v Betanii nacházel Ježíš odpočinek po únavném působení ve veřejnosti. Zde otvíral vděčným posluchačům knihu prozřetelnosti. V těchto neveřejných rozpravách vykládal svým posluchačům to, co se ani nepokoušel říci nahodilému zástupu lidí. Se svými přáteli nemusel mluvit v podobenstvích.

Když Kristus podával svá podivuhodná naučení, sedávala Marie u jeho nohou jako pozorný a oddaný posluchač. Jednou byla Marta plně zaměstnána přípravou jídla, přišla k Ježíši a pravila: „Pane, je ti to jedno, že má sestra mne nechala samotnou sloužiti? Řekni jí přec, aby mi pomohla!" (Luk 10, 40) Tehdy byl Kristus poprvé na návštěvě v Betanii. Spasitel a jeho učedníci dorazili právě z namáhavé cesty pěšky z Jericha. Marta se starostlivě starala o jejich pohodlí a ve své úzkostlivé péči zapomněla na zdvořilost, jíž byla povinna svému hostu. Ježíš jí odpověděl mírně a trpělivě: „Marto, Marto! Staráš se a znepokojuješ o mnoho věcí; jest potřebí jen málo, jen jednoho; Marie si totiž vybrala dobrý díl, jenž jí nebude odňat." (Luk 10, 41-42) Marie totiž ukládala do své mysli vzácná slova, jež splývala se rtů Spasitelových, slova, jichž si cenila více než nejdražších klenotů světa.

To „jediné", čeho bylo Martě potřebí, byl klidný, zbožný duch, hlubší zájem o poznání budoucího, nesmrtelného života a milosti, potřebné pro duchovní růst. Měla být méně úzkostlivá o věci pomíjivé a jevit větší zájem o věci, jež potrvají navěky. Ježíš učí své dítky, aby se chápaly každé příležitosti k nabytí toho poznání, jež jim dá moudrost ke spasení. Věc Kristova vyžaduje pečlivých a zdatných pracovníků. Je v ní široké pole působnosti pro takové Marty, jež jsou horlivé v činorodé náboženské práci. Nejprve však nechť usednou s Marií u nohou Ježíšových. Nechť píle, ochota a činorodost je posvěcena milostí Kristovou; pak bude život nepřemožitelnou silou dobra.

Do pokojného domu, v němž Ježíš odpočíval, vstoupil smutek. Lazar byl stižen náhlou nemocí a jeho sestry poslaly pro Spasitele se vzkazem: „Pane, hle, ten, kterého miluješ, je nemocen." (Jan 11, 3) Poznaly, že nemoc, která zachvátila jejich bratra, je prudká, věděly však, že Kristus již osvědčil svou moc léčit všechny nemoci. Věřily, že s nimi bude mít soucit v jejich zármutku, proto ho naléhavě nežádaly, aby přišel ihned, nýbrž mu poslaly jen zprávu: „Ten, kterého miluješ, je nemocen." Myslely si, že na jejich vzkaz hned odpoví a že přijde k nim do Betanie, co nejrychleji bude moci.

S úzkosti čekaly na zprávu od Ježíše. Dokud byla jen jiskra života v jejich bratru, modlily se a čekaly, až přijde Ježíš. Posel se však vrátil bez něho. Přinesl jen vzkaz: „To není nemoc k smrti." (Jan 11, 4) Sestry se proto kojily nadějí, že Lazar zůstane naživu. Laskavými slovy naděje a povzbuzení se pokoušely potěšit nemocného, který byl již téměř v bezvědomí. Když Lazar zemřel, byly trpce zklamány, pociťovaly však povzbuzující milost Kristovu a ta jim bránila, aby svalovaly vinu na Spasitele.

Když Ježíš uslyšel vzkaz, neprojevil žádný bol, který měl podle očekávání učedníků projevit, a učedníci si proto mysleli, že zpráva ho nechává chladným. Ježíš na ně pohlédl a pravil: „To není nemoc k smrti, ale pro Boží oslavu, aby skrze ni Syn Boží byl oslaven." (Jan 11, 4) Ještě dva dny setrval na tom místě, kde ho zastihla zpráva. Toto otálení si učedníci nedovedli vysvětlit. Mysleli na to, jakou útěchou by byla jeho přítomnost v postižené

KOVÁČ, DUŠAN - MUŽI DEKLARÁCIE

KOVÁČ, DUŠAN

MUŽI DEKLARÁCIE

Osveta, Martin, 1991
obálka Robert Brož
ISBN 80-217-0289-3

dejiny, Československo,
232 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 397 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky

1,20 € PREDANÉ

*bib14* in *H-kris*

Už rané detstvo Karola A. Medveckého je obostreté tajomným závojom, ktorý ani on sám vo svojich spomienkach neodhalil. Narodil sa 8. júna 1875 v Dolnej Lehote na Orave, v dedine, ktorá je dnes súčasťou Oravského Podzámku. V ranom detstve osirel a staral sa oňho najprv vychovávateľ a potom hlavne katolícka cirkev, ktorá ho podporovala na štúdiách a do ktorej služieb ako katolícky kňaz vstúpil a v jej službách ostal až do svojej smrti.

Jeho starý otec bol schudobnelý, ale hrdý zeman, ktorý ako mnoho jemu podobných, nemal ničoho iba svoju „zemiansku česť“. Pochádzal z oravského Medzvedzia, kde bol koreň všetkých Medveckých. Ako dieťa býval Karol u starého otca v Podzámku v dome, v ktorom bola pošta a pred ňou lavička, kde rád so starým otcom vysedával. Starý otec mal na krku ako ozdobu čiernu hodvábnu šatku a spolu s vnukom pozorovali dianie na ceste. Cesta - to bola vlastne oravská magistrála, tiahnúca sa pozdĺž rieky Oravy dolu ku Kubínu a hore k Tvrdošínu. Na ceste bolo často vidno tiahnuť kupcov a bolo možné sledovať rôzne bizarné výjavy. Cesta dávala tušiť neznáme diaľky, ktoré zrejme učarovali aj malému Karolovi.

Oravský Podzámok bol podľa Medveckého spomienok dedinou, v ktorej prevažovali úradníci a kde sa, hlavne v krčme, objavovali podivné figúrky i zvláštni cestovatelia, prechádzajúci do Poľska. Karolov vychovávateľ, Štefan Frank, bol horlivým slovenským národovcom. Nebola to v tých časoch taká samozrejmosť. Orava bola, samozrejme, čisto slovenská, ale mnohí zemani i úradníci po rokoch maďarizácie už často používali „panský jazyk“. V Podzámku boli dve školy, jedna takzvaná panská a druhá cirkevná. Tá druhá bola vzdialenejšia a chodila do nej oravská chudoba, ale bola to ako-tak, po biede, škola slovenská. Vychovávateľ poslal Karola do tejto školy. Aj tak sa však celkom tlaku maďarčiny nevyhol. Už v tejto ľudovej škole mu vtĺkali maďarčinu, aj keď ju ani sám učiteľ veľmi neovládal, a potom na gymnáziu sa tento maďarizačný tlak ešte znásobil. V mladom veku, okolo desiatich rokov, stal sa aj Karol Medvecký obeťou tohto tlaku. Iba vďaka pevnému postoju svojho vychovávateľa sa neodnárodnil a už ako gymnaziálny študent sa stal uvedomelým Slovákom. Bola to tragická črta toho obdobia, že nikto nemohol byť Slovákom iba tak, prosto, že sa tak narodil a tak rástol. Ak mal zostať Slovákom, musel byť Slovákom uvedomelým.

Do gymnázia začal chodiť do neďalekej Trstenej. Záujem o knihy a učenie urobil z neho v triede prímusa. Už na začiatku školského roka ovládal väčšinu z toho, čo sa mal cez rok učiť. Okrem toho, na rozdiel od ostatných spolužiakov, ovládal maďarčinu, čím si vyslúžil priazeň maďarónskych učiteľov. Tu niekde boli aj korene jeho krátkeho, ako ho sám nazval, „maďarónskeho poblúznenia“. Riaditeľ gymnázia Dortšak, pôvodom z Lučenca, prednášal žiakom maďarské dejiny s takým pátosom a zápalom, že žiačikovia, schvátení kuruckou horúčkou, boli ochotní vrhnúť sa na všetkých Habsburgovcov a vykántriť ich. V Trstenej sa u mladého študenta Medveckého prejavil aj zmysel pre knihy a literatúru, ale aj určitá podnikavosť, ktorú osvedčil aj neskôr, v dospelom veku. Zriadil si súkromnú tajnú knižnicu, po grajciari požičiaval knihy, a keď nazbieral groše, kúpil ďalšie knihy. Tento tajný kultúrny podnik mu však riaditeľ školy veľmi skoro zatrhol.

Z Trstenej sa už ako kvartán vydal na potulky po rôznych gymnáziách. Ako uvedomelý slovenský študent to nikde nemal ľahké. Najväčší vplyv na neho mal pobyt v Ružomberku a v Skalici, kde sa stretol s národne uvedomelou slovenskou spoločnosťou, ktorá v ňom upevnila jeho národné povedomie. V Ružomberku bol spolužiakom Fedora Houdeka a často bol hosťom v rodine Houdekovcov. Tu sa začali prejavovať jeho literárne sklony a láska k divadlu — k bábkovému i ochotníckemu. Iba také slovenské divadlo vtedy existovalo.

Skalica a jej okolie boli vtedy jedným z centier slovenského národného života. V Skalici vtedy pôsobil ako nedeľný kazateľ františkánsky mních Dominik. Tento záhadný zjav nepekného zhrbeného starca sa mladému študentovi vryl hlboko do pamäti. Jemu pripisoval veľkú zásluhu na tom, že sa Skaličania prebudili národne a sociálne a že tam začal pulzovať čulý život. Pritom však páter Dominik nebol uvedomelým Slovákom, veď po vzniku republiky sa dal zapísať za Maďara. Bol však nesporne zaujímavým zjavom a fascinoval nielen mladého Medveckého. Skalica však mala aj iné predpoklady na to, aby sa stala jedným z centier slovenského národného

DUBROVIN, M. - GRAMATIKA ANGLIČTINY V OBRÁZKOCH

DUBROVIN, M.

GRAMATIKA ANGLIČTINY V OBRÁZKOCH

Prúdy, Bratislava, 1991
preklad Zdenka Nováková, Anton Pisár
ilustrácie V. Tilman
1. vydanie
ISBN 80-85355-02-7

slovníky prekladové
416 s., slovenčina, angličtina
hmotnosť: 550 g

mäkká väzba

3,50 € stav: dobrý, knižničné pečiatky *bib14* in *H-kris* PREDANÉ

3,50 € stav: dobrý, knižničné pečiatky *bib14* in *H-kris* PREDANÉ

3,50 € stav: dobrý, knižničné pečiatky *bib14*  PREDANÉ

GRAMATIKA ANGLIČTINY V OBRÁZKOCH približuje poznatky o gramatickom systéme angličtiny netradičným spôsobom. Abstraktné gramatické pravidlá vnímame pomocou veselých postavičiek, ktoré reprezentujú jednotlivé slovné druhy — od podstatných mien s anglickými členmi až po citoslovcia. Postavičky samy vypovedajú o svojom správam, vhodnosti ich používania spolu s ostatnými kamarátmi. Nevyhnutné slovné vyjadrenie gramatických pravidiel je maximálne stručné a pre väčšiu operatívnosť je uvádzané dvojjazyčne — anglicko-slovensky.

Súčasťou prezentácie gramatických pravidiel sú konkrétne vetné príklady používania jednotlivých gramatických prostriedkov. Väčšinou majú charakter idiomov a je možné učiť sa ich naspamäť. Ich obsah je tiež vizualizovaný pomocou vtipných situačných obrázkov. Výberový slovníček na konci GRAMATIKY umožní overiť si správnosť pochopenia významu jednotlivých viet či slovných spojem.

ROZINAJOVÁ, HELENA - ZÁKLADY RODINNEJ VÝCHOVY

ROZINAJOVÁ, HELENA

ZÁKLADY RODINNEJ VÝCHOVY
Učebnica pre stredné školy

Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava, 1992
obálka Ľudmila Karásková
1. vydanie
ISBN 80-08-01310-9

190 s., slovenčina
učebnice, sexualita, rodina, psychológia,
hmotnosť: 218 g

mäkká väzba
stav: používaná, knižničné pečiatky

1,00 €

*kolha* in *H-kris*

Doc. PhDr. Helena Rozinajová, CSc., autorka učebnice Základy rodinnej výchovy, je vysokoškolská učiteľka na odbore pedagogika. Je zakladateľkou matrimoniálnej pedagogiky na Slovensku. Z tejto oblasti napísala knižné monografie: Sex, manželstvo, rodičovstvo. Martin, Osveta 1980, 1984 (knižka bola preložená aj do ruského jazyka, Minsk, Polymja 1984); Výchova pre život v rodine. Martin, Osveta 1981; Pedagogika pre rodičov. Martin, Osveta 1988; Pedagogika rodinného života pre učiteľov. Bratislava, Slovenské pedagogické nakladateľstvo 1988; Etika heterosexuálnych vzťahov pre mládež. Bratislava, Slovenské pedagogické nakladateľstvo 1989; XX a XY. Martin, Osveta 1990.

JACOBSOVÁ, NANCY BAKER - S MAMOU NA ÚTEKU

JACOBS, NANCY BAKER

S MAMOU NA ÚTEKU
(See mommy run)

Aktuell, 1993
preklad Alojz Keníž
obálka Ľubica Štuková
ISBN 80-88733-00-6

beletria, román
280 s., slovenčina
hmotnosť: 422 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

1,20 €

*kolha* in *H-kris*

Allison, kedysi obyčajná žena a matka, sa takmer z jedného dňa na druhý stáva štvancom, stráca domov, prácu, priateľov, ba i rodinu. Zdalo by sa, že jej už nezostalo celkom nič. Na tomto úteku s dcérkou však nie je sama. Pri živote ju drží sieť dobre utajených záchranných útulkov pre ženy ako je ona, také, čo sa pokúšajú uniknúť pred brutálnymi manželmi. Dobrovoľníčky z organizácie, často rovnako poznačené ženy, jej pomáhajú získať novú identitu a začať nový život. Na tejto krížovej ceste má ešte jedného vytrvalého spoločníka: všade prítomný strach. Jej bývalý manžel ju zaryto prenasleduje. Pred očami má jediný cieľ - zdiskreditovať ju a vziať si od nej dcéru, aby mohol pokračovať vo svojich perverzných chúťkach. Najíma si detektívov, sú jej ustavične v pätách ako kopovy a neúprosný, neosobný zákon je na ich strane. Allison sa púšťa do tohto nerovného boja za záchranu svojej dcéry. Dúfajme, že sa jej ho podarí vyhrať.

Román Nancy Baker Jacobsovej možno zaradiť do série úspešných románov Betty Mahmoodyove a W. Hoffera Bez dcéry neodídem a Z lásky k dieťaťu. Problematika ženy a jej dieťaťa a úporný boj, ktorý musí žena — matka zvádzať o to najprirodzenejšie, čo jej patrí, o svoje dieťa, to je hlavný motív tohto dramatického príbehu. Jacobsovej román predkladá čitateľom veľmi “horúcu” tému — sexuálne zneužívanie detí. Kniha je napísaná typickým americkým akčným spôsobom. Motív strieda motív, dej sa posúva rýchlo dopredu a čitateľ je v neustálom strehu a napätí. Hlavnou postavou je Allison, matka štvorročnej Stephanie. Keď objaví hrozivú skutočnosť, že jej bývalý manžel sexuálne zneužíva ich malú dcérku, postúpi celú vec súdu. Pomoc však nenachádza a súd sa prikláňa na stranu otca, renomovaného právnika. A tak jej nič iné neostáva, len utiecť z domu a požiadať o pomoc sociálnu dobročinnú organizáciu. Napriek tomu, že porušuje zákon o spoločnej starostlivosti o dieťa, uteká so Stephanie čonajďlej. A dráma sa začína odvíjať. Matku s dcérou prenasleduje nielen otec s dvoma detektívmi, ale aj polícia. Allison križuje krajinu od jedného útulku k druhému, mení autá, svoju identitu i identitu dieťaťa. V Kalifornii, kde sa odohrá mnoho rozhodujúcich situácií, dej vrcholí. Bola to náhoda, intuícia, či dôkazy, ktoré pomohli malej Stephanie a jej matke? Aká je to deformácia, ktorá dovolí otcovi páchať niečo podobné na vlastnom dieťati? I keď celý príbeh nekončí tragicky, čitateľovi zostáva v ústach horká príchuť čohosi, čo by sa v civilizovanej spoločnosti nemalo stávať.

Tim Mitchell odložil handru a plechovku s olejom a oprel sa o podušku na gauči, aby sa nadýchal. Dnes dokonca aj sedavá práca, akou bolo čistenie malej zbierky ručných zbraní, ho vyčerpala. Predsa len sa mu ju podarilo dokončiť. Na stolíku pred ním ležali tri pištole, dokonale vyčistené, nabité a pripravené do vojny. A Tim to v duchu ani ináč nenazýval, iba vojna. Na jednej strane stál Tim Mitchell, jeho dcéra a vnučka proti sviniarom tohto sveta, proti špinavej zberbe, ktorá pokojne nechá dospelého chlapa beztrestne znásilňovať malé dieťa. Tim sa mienil dobre vyzbrojiť na tento svoj posledný, spravodlivý zápas.

Najradšej mal spoľahlivý, starý revolver, hoci sa nijako nedal porovnať so zbraňami, ktorými narábal počas služby v námorníctve. Vždy si ho však vybral, keď šiel cvičiť streľbu. Dnes sa všetci chlapi na strelnici predvádzajú ako veľkí borci, dokážu zvládnuť kopanec od koltu alebo veľkého Smitha & Wessona, ale starého harcovníka ako Tim nemôžu ohúriť. Dajte mu jeho verný revolver — možno tak nekope, ľahko sa však ovláda. Okrem toho, Allie by nikdy nezvládla Smith & Wesson. Vystrelila by jednu ranu a spätný náraz by ju zložil. Možno by s tým hebedom netrafila ani stodolu.

Tim vedel, že bude musieť naučiť Allie strielať. Táto predstava sa jej nebude veľmi páčiť, ale keď raz pôjde do tuhého, sotva už s ním môže počítať, aj keby si to veľmi prial. V takýto deň ako dnes nemal dostatok síl ani na to, aby pištoľ zdvihol, namieril a potiahol kohútik. A niekto predsa musí zabrániť tomu hnusnému smilníkovi, aby sa dostal k Stephanie, pričom vôbec nezáleží ako.

Tim vlastnil aj malú dvadsaťdvojku. Pre chudé drobné dievča ako Allie sa hodila asi najlepšie. Problém bol v tom, že v prípade ozajstnej potreby nemala väčšiu cenu ako hráčka. Allie by musela byť naozaj poriadne dobrá strelkyňa, aby pištol niekoho zranila. Ak mala niekedy strielať na toho sviniara, za ktorého sa vydala, mala by ho odrovnat’ raz a navždy.

Treťou zbraňou v Timovom arzenáli bola malá automatická pištoľ, mierilo a strieľalo sa ňou ľahšie ako s predchádzajúcimi, hrozila však poruchovosť ako pri všetkých podobných automatických zbraniach. Zabalí všetky tri, najväčšiu dôveru však vkladal do malého revolvera.

Tim sa oprel o podušky a na chvíľu si zdriemol, v mysli sa nechal uniesť do dní druhej svetovej vojny. To bola ozajstná vojna, nič také ako tieto úbohučké potýčky, do ktorých sa v súčasnosti Spojené štáty púšťajú. Granada... Panama... čo to len boli za trápne boje? Tim sám bol cez vojnu veľmi mladý dokonca mladší ako Allie dnes, ale svoje si vykonal poriadne a hrdo. Že sa postavil na stranu spravodlivosti, o tom nebolo treba diskutovať. A teraz mu zostávalo vybojovať ešte jeden spravodlivý boj... za predpokladu, že k nemu dôjde v čo najbližšej dobe.

Ozval sa zvonec. Tim sa pokúsil pozbierať sily, aby prinútil nohy pohnúť sa smerom ku kapitánskemu mostíku, ale niečo ich ťažilo. Zvonec zadrnčal znovu a vytrhol ho zo spánku. Zvonil telefón. Tim sa ešte celkom neprebral, predklonil sa a zo stolíka schmatol slúchadlo.

„Ahoj, otec.“

„Allie! To si ty?“

„Mhm. Ako sa máš, otec? Ako sa cítiš?“

Tim odmietol komentovať svoje zdravotné problémy, chcel sa dozvediet všetko o svojej dcére a vnučke.

„Otec, nemôžem ti povedať, kde sme. Nevieme, či ťa niekto neodpočúva...“

„To by musel byť blbec, miláčik. Kto by už len odpočúval starého morského vlka, ako som ja? Žijem priveľmi jednotvárne.“

Allison sa potichu zachichotala. „Som rada, že máš stále dobrú náladu, otec, ale teraz sa s tebou rozprávam smrteľne vážne. Volám ti, aby si vedel, že sa máme dobre. Bývame teraz naozaj v krásnom dome — máme dokonca vlastnú spálňu — a ja si hľadám zamestnanie.“

„Čo chceš robiť?“

„Aby som ti pravdu povedala, čokoľvek, na čo natrafím. Čašníčku, predavačku, vyber si. Len dúfam, že dostanem

..................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Dcéru len pevne stískala a potichu prisahala, že ju už od seba nikdy nepustí.

MURPHY, JOSEPH - MOC PODVĚDOMÍ

MURPHY, JOSEPH

MOC PODVĚDOMÍ
(The Power of Your Subconscious Mind)
Velká kniha vnitřního a vnějšího rozvoje

Knižní klub, 1993
preklad Olga Kolečková
obálka Roman Řepa
ISBN 80-75634-08-2

ezoterika, psychológia experimentálna, parapsychológia, psychológia,
240 s., čeština
hmotnosť: 323 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

2,60 € PREDANÉ

*kolha* in *H-kris*

Světoznámý bestseller učitele pozitivního myšlení dr. J. Murphyho, význačného představitele proudu psychologického myšlení, jež vyzvedá úlohu podvědomí v lidské psychice. Podvědomí je podle autora dokonce rozhodující silou, která určuje nejen duševní, ale také tělesný a společenský rozvoj člověka a na množství konkrétních příkladů dr. Murphy uvádí, jak postupovat, aby člověk dosáhl úspěchu v zaměstnání, podnikání apod. Autor nám tak pomáhá při hledání kladných řešení našich životních situací.

KAPITOLA 13

Podvědomí a zázračný spánek

Asi osm hodin denně, tedy přibližně tretinu života, stráví člověk spánkem. Tento prírodní zákon platí nejen pro lidi, ale i pro svět zvířat a rostlin. Zařídil to tak Bůh a je mnoho pravdy na slovech: „... Bůh dopřává svému milému spánek.“ Žalmy 127, 2.

Často se lze setkat s názorem, že účelem spánku je doplnit síly, které se ve dne namáhavou prácí vyčerpaly. Tento názor lze přijmout jen s určitými výhradami. Také ve spánku přece pokračují všechny životně důležité orgány, jako srdce a plíce, ve své činnosti. To, co člověk před spaním sní, musí tělo strávit a zmetabolizovat. Kůže i nadále vylučuje pot a ani vlasy a nehty nepřestávají růst. Podvědomí není nikdy v klidu. Bez ustání pracuje a řídí životně důležité funkce. Dokonce i léčebný proces probíhá ve spánku rychleji, než když člověk bdí. Neruší jej touž vědomé myšlení. A kolik odpovědí člověk ve snu nachází!

Proč spíme

Dr. John Bigelow, skutečná kapacita v oblasti vědeckého výzkumu spánku a autor knihy Tajemství spánku (The Mystery of Sleep), vydané nakladatelstvím Harper Brothers v New Yorku a v Londýně, prokázal, že také ve spánku je možné smyslové vnímání, protože zrakové, sluchové a chuťové nervy stejně jako mozkové buňky i nadále neomezeně pracují. Podle jeho názoru člověk spí, „protože ušlechtilejší část jeho duše se abstrakcí spojuje s vyšší přirozeností, a tak se může podílet na moudrosti a prorockých schopnostech Božích“. Dr. Bigelow dále konstatuje: „Výsledky mých výzkumů mě jednak utvrdily v přesvědčení, že vlastním účelem spánku není údajné osvobození od denních strastí, jednak ale také zcela nepochybně dosvědčují, že žádný aspekt lidského života není nenahraditelnější pro harmonický a dokonalý rozvoj duševních sil než spánek, který člověka osvobozuje od veškerého rozptýlení světem smyslů.“

Spánek - polemika s božskou mocí

Lidské vědomí je nadměrně přetěžováno problémy, nepříjemnostmi a požadavky, které musí denodenně řešit. Proto je bezpodmínečně nutné pravidelně se uzavřít před záplavou smyslových vjemů a zapříst tichý rozhovor s nekonečnou moudrostí podvědomí. Kdo se přitom modlí za to, aby se mu dostalo pevného vedení, síly a většího porozumění pro všechny věci života, najde východisko ze všech potíží a bude umět zvládout všechny každodenní problémy. Z opačného pohledu by tedy bylo možné definovat modlitbu jako formu spánku, protože také zde jde o pravidelné zahloubání se do sebe, které když je člověk oproštěn od světa smyslů a zmatků všedního dne - otevírá duši moci a moudrosti podvědomí.

Člověk potřebuje více spánku

Nedostatek spánku způsobuje předrážděnost, náladovost a deprese. Dr. George Stevenson ze Společnosti pro duševní zdraví (National Association for Mental Health) říká: „Lze považovat za prokázané, že k uchování lidského zdraví je nutný minimálně šestihodinový spánek. Většina lidí potřebuje dokonce více. Kdo věří, že mu stačí méně, klame sám sebe.“

Významní lékaři, kteří se vědecky zabývali výzkumem spánku a důsledky jeho nedostatku, objevili, že těžké poruchy spánku vedou často až k nervovému zhroucení. Spánek doplňuje rezervy duševních sil a je zdrojem životní energie a radosti.

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Vy sami jste zázrakem stvoření