ROZMARÍNOVÝ KRÍČEK

BOŠKOVIĆ-STULLI, MAJA

ROZMARÍNOVÝ KRÍČEK
(Narodne pripovijetke)

Východoslovenské vydavateľstvo, Košice, 1987
edícia Otvor sa, rozprávka
preklad Michal Nadubinský
ilustrácie Karol Ondreička
1. vydanie, 24.000 výtlačkov
083-016-87 RKR

beletria, knihy pre deti, rozprávky, literatúra chorvátska,
120 s., slovenčina
hmotnosť: 494 g

tvrdá väzba, veľký formát

PREDANÉ stav: dosky oddelené, na obálke oder *juran*det*
PREDANÉ  stav: poškodená, oddelené dosky od knižného bloku *kolha* darované THCK

Ako sa vtáčnik stal sultánom

ŽIL RAZ NEĎALEKO sultánovho paláca istý muž, čo nevedel nič iné, len loviť a chytať vtáky. Preto ho na okolí volali vtáčnikom. Jedny predával, druhými sa živil a takto sa pretĺkal životom. Chytil raz vranu a chcel ju pustiť. Nemal sa však s čím domov vrátiť, nuž si pomyslel:

„Keď už som dnes nič neulovil, vezmem deťom aspoň vranu, nech sa majú s čím hrať a netrápia iné vtáky.“

Ako si zaumienil, tak aj urobil. Len čo jeho žena zbadala vranu, oborila sa naňho:

— Čo za potvoru mi sem vlečieš? Už aj jej vykrúť krk!

Keď vrana počula svoj ortieľ, začala prosiť vtáčnika, aby jej daroval život.

— Dobre sa ti odmením, budem ti vábiť vtáky a prinesiem ti šťastie! — sľubovala mu.

„Keby aj klamala, nijaká veľká škoda sa nestane,“ pomyslel si vtáčnik a pustil vranu na slobodu.

Na druhý deň sa ako zvyčajne vybral na lov a vrana svoj sľub dodržala. Prilákala mu dvoch slávikov, vtáčnik oboch chytil a priniesol ich domov. Sláviky sa však u vtáčnika dlho nezdržali, lebo sa o nich dopočul veľvezír, kúpil ich od neho a venoval ich novej mešite. Vtáky tak utešene spievali, že ich radosť bola počúvať. Ľudia sa ta hrnuli, aby sa potešili ich nádherným spevom, až sa tá zvesť dostala k sultánovi. Sultán si dal zavolať veľvezíra, vtáčky mu vzal a vyzvedal sa, ako k nim prišiel. Potom poslal svojich vojakov, aby priviedli vtáčnika.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

V paláci im vyspevovali sláviky a za hlavného dvorného radcu si svorne vyvolili vranu.

ĎURICA, MILAN S. - JOZEF TISO I.

ĎURICA, MILAN STANISLAV

JOZEF TISO
slovenský kňaz a štátnik
1887 - 1939

Matica slovenská, Martin, 1992
2. upravené vydanie (1. na Slovensku), 10.000 výtlačkov
ISBN 80-7090-217-5

dejiny, životopisy,
256 s., čb obr., slovenčina
hmotnosť: 247 g

mäkká väzba

PREDANÉ stav: dobrý *greel*bio-sklad*
PREDANÉ stav: dobrý, knižničné pečiatky *bib14*biog

4. Na ministerskom kresle

V historickej retrospektíve sa viacerí autori kriticky vyslovili o tomto kroku Hlinkovej slovenskej ľudovej strany a považujú jej vstup do centrálnej vlády Československa za jednu z najväčších politických chýb dr. Jozefa Tisu. Tento úsudok zdá sa jednoznačne potvrdený tým, že pri nasledujúcich voľbách do parlamentu, ktoré sa konali v roku 1929, Hlinkova strana dostala o 95 tisíc hlasov menej než v roku 1925, v čom načim vidieť negatívnu reakciu značnej časti slovenských voličov na opustenie opozičnej politiky strany a na jej aktívnu účasť na vedení štátu, ktoré nezmenilo podstatne svoj postoj voči Slovensku.

Nemožno poprieť, že táto kritika obsahuje veľa pravdy. Po ôsmich rokoch tvrdého boja o autonómiu Slovenska v rámci spoločného štátu Čechov a Slovákov, ktorý Hlinkova slovenská ľudová strana nekompromisne viedla, a ktorý jej vyniesol až plebiscitámy, vyše stopercentný prírastok na volebných súhlasoch v roku 1925, široké masy slovenského ľudu ťažko mohli chápať, ako mohla táto hegemonicky vedúca politická sila slovenskej národnej opozície odrazu zmeniť svoj postoj voči pražskej vláde a vyslať do nej svojich dvoch predstaviteľov ako ministrov. Mnohí členovia i funkcionári strany cítili sa zaskočení svojím vlastným vedením a náruživo protestovali u Andreja Hlinku, že takto stratia kredit svojich voličov. Nie je vylúčené, že v Prahe počítali s takouto reakciou Slovákov a že celá ochota prijať Hlinkových reprezentantov do vlády bola iba šikovne nastrojeným osídlom na kompromitovanie a rozbitie, alebo aspoň na podstatné oslabenie pre československý centralizmus nebezpečne sa vzmáhajúceho slovenského autonomistického hnutia. V tomto prípade boli by českí vládni činitelia dokázali viac štátnickej predvídavosti než dr. Jozef Tiso s Andrejom Hlinkom, lebo ich vstup do vlády bol už pri voľbách do krajinského zastupiteľstva na jeseň 1928 veľmi tvrdo odsúdený slovenskými voličmi, z ktorých 165 tisíc odoprelo svoj súhlas strane, na ktorú hlasovalo v roku 1925. Aj keď tu nemožno nezohľadniť, že značný vplyv na túto negatívnu reakciu voličstva mala bezpochyby aj aféra dr. Vojtecha Tuku, vstup Hlinkovej slovenskej ľudovej strany do vlády Československa považovala značná časť autonomisticky orientovaných Slovákov za odklon od politického programu Hlinkovej strany a tvrdo zaň stranu pokutovala odopretím svojho volebného súhlasu.

Čo teda mohlo viesť dr. Jozefa Tisu k vyjednávaniam a Andreja Hlinku k uskutočneniu tohto dôležitého politického kroku, ktorý sa potom ukázal pomýlený?

Ak si pozorne prečítame verejné prejavy dr. Jozefa Tisu z onoho obdobia a rozoberáme ich obsah v širšom rámci jeho politických koncepcií a jeho základných postojov k otázkam týkajúcim sa slovenského národa a česko-slovenského štátu, prídeme asi k týmto záverom:

Dr. Jozef Tiso podroboval prísnej racionálnej analýze objektívne danosti každej novej situácie, aby na základe takto získaných poznatkov koncipoval nové projekty na riešenie problémov a definoval bezprostredné i konečné ciele svojej politickej činnosti. Táto analýza volebného úspechu z roku 1925 ho privádzala k realistickému konštatovaniu dvoch skutočností:

1. Na Slovensku väčšina voličov podporuje priamo či nepriamo požiadavky autonomistického hnutia, vyjadrené programovým heslom «Slovensko Slovákom».

2. Táto demokraticky jednoznačná väčšina slovenských voličov nepredstavuje v celoštátnom rámci viac než 15 %, teda pomerne skromnú menšinu. Ani v nereálnom predpoklade, že by sa všetci voliči na Slovensku sústredili na autonomisticky orientované politické strany, a tak postavili celé Slovensko do opozície proti pražskej vláde, ich numerická sila v celoštátnom rámci nedosahovala by viac ako 20 %, teda vždy ľahko prehlasovateľnú menšinu pražského parlamentu. Na druhej strane volebným víťazstvom opojené masy slovenských voličov očakávali plnenie svojich túžob a predvolebných sľubov Ľudovej strany. Nebolo ich možno nechať s úplne prázdnymi rukami. Ked potom Švehlova zeleno-červená vláda v marci 1926 padla a prezident Masaryk bol nútený menovať úradnícku vládu Jana Černého, v Prahe sa ukazovala možnosť občianskej koalície bez marxisticko-socialistických strán, ktorá otvárala vládnu bránu aj slovenským autonomistom. Vláda potrebovala ľudákov a ľudáci tiež nemohli riskovať, že sa nájdu v opozícii výlučne s «červenými» protivníkmi Východiskom z tohto závozu mohla byť za danej situácie len cesta určitej dohody s numericky drvivou väčšinou českých partnerov v nádeji, že spoluprácu hlinkovcov vo vláde budú honorovať splnením

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Či a do akej miery ďalší vývoj Slovenského štátu zodpovedal týmto predstavám a plánom dr. Jozefa Tisu, budeme študovať v druhom zväzku tohto životopisného náčrtu.

SVOBODA, EMANUEL - PŘEHLED STŘEDOŠKOLSKÉ FYZIKY

SVOBODA, EMANUEL

PŘEHLED STŘEDOŠKOLSKÉ FYZIKY

Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1991
edícia Kostka (43)
obálka Miroslava Jakešová
1. vydanie
ISBN 80-04-22435-0

učebnice, fyzika
592 s., čeština
hmotnosť: 946 g

tvrdá väzba
stav:  väzba uvoľnená. knižničné pečiatky

PREDANÉ

*bib14* in *H-kris*

ANDERSEN, HANS CHRISTIAN - MALÁ MORSKÁ PANNA

ANDERSEN, HANS CHRISTIAN

MALÁ MORSKÁ PANNA
(Eventyr og Historier)

Mladé letá, Bratislava, 1984
preklad Jaroslav Kaňa
ilustrácie Albín Brunovský
4. vydanie, 35.000 výtlačkov
66-173-84

beletria, rozprávky, knihy pre deti, literatúra dánska,
200 s., slovenčina
hmotnosť: 880 g

tvrdá väzba, veľký formát

12,00 € 8,90 € stav: dobrý *petca*dets*
9,90 € stav: veľmi dobrý *tomzom*dets-sklad*

PREDANÉ stav: dobrý *juran*det*
PREDANÉ stav: dobrý, bez prebalu *kolha*

Veľký dánsky rozprávkar Hans Christian Andersen dokázal vo svojich rozprávkach objaviť krásu a cit aj v tých najobyčajnejších veciach. Už od malička bol citlivým pozorovateľom, poslucháčom a rozprávačom. Udivoval svoje okolie nezvyčajnou schopnosťou vymýšľať si. Preto vo výbere rozprávok Malá morská panna nájdeme rozprávky, ktoré sú blízke našim ľudovým rozprávkam (Čo robí starký, to je vždy správne, Hlúpy Jano), rozprávky o veciach, ktoré už doslúžili (Stará lampa, Starý dom) aj veselé príbehy zo života plné huncútstiev (Snehuliak, Prasiatko na peniaze, Blšiak a profesor).

V rozprávkach oddávna víťazilo dobro nad zlom, zrkadlila sa v nich túžba ľudí po šťastí. Andersen sa vždy usiloval o to, aby jeho umenie pomáhalo ľudu. Chcel, aby všetci ľudia boli šťastní, dobrí a spokojní. Vedel sa však kriticky a neľútostne postaviť voči zlým ľudským vlastnostiam (Kvapka vody, Žiaľ, Hnojival). Jednou z najčarovnejších je rozprávka Ole Zatvoročká. Andersen v nej priam hýri fantáziou a veselými výmyslami, prelína sen so skutočnosťou a svojou hrou oživených vecí prekvapuje čitateľa.

Veľký rozprávkár už nežije, ale jeho rozprávky čítajú malí aj veľkí už po dve storočia. Čítajú ich preto, aby znova a znova obdivovali čaro rozprávkového sveta a nezvyčajné rozprávačské umenie Andersena.

ŠKUTINA, VLADIMÍR - ČESKÝ ŠLECHTIC FRANTIŠEK SCHWARZENBERG

ŠKUTINA, VLADIMÍR

ČESKÝ ŠLECHTIC FRANTIŠEK SCHWARZENBERG

Rozmluvy, Praha, 1990
obálka Milan Cimburek
ISBN 0-946352-7-12

životopis
272 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 505 g

tvrdá väzba

1,50 € stav: veľmi dobrý, knižničné pečiatky *bib14* in *biog*

stav: veľmi dobrý, knižničné pečiatky *bib14* DAROVANÉ

Člen významného šlechtického rodu princ František ze Schwarzenbergu, strýc dnešního ministra zahraničí Karla Schwarzenberga vzpomíná na své dětství, které strávil v prostředí své rodiny i ve společnosti ostatních šlechtických rodů, na své významné předky i na politickou situaci v předválečném Československu. To vše dokládá zábavnými historkami z prostředí své rodiny

Nebožtík u ledu
(Opožděný pohřeb Jana knížete Schwarzenberga)

Jan kníže Schwarzenberg, hlava hlubocko-krumlovské větve a celého rodu (1860—1938), zemřel ve dnech mnichovské dohody. V té době vůbec nepřicházelo v úvahu uspořádání slavného pohřbu, jak se na hlavu nejslavnějšího českého rodu sluší. Proto bylo rozhodnuto tělesnou schránku Jana Schwarzenberga dát zmrazit a počkat na příhodnější dobu.

Jenže příhodnější doba ... než se kdo nadál, obsadil Hitler i zbytky Československa a tak k pohřbu došlo až koncem jara 1939. Do rodinné hrobky v Třeboni.

Na tento pohřeb se František vypravil po Lužnici na kanoi. V Třeboni kanoe vytáhl na břeh a spěchal do Čimelic obléknout se do smutečního obleku.

A když tak jel po silnici z Třeboně do Čimelic, před zájezdní hospodou náhle uviděl stát opuštěné pohřební auto. Funebrácký vůz Pohřebního ústavu města Prahy. Nikde nikdo — jen rakev ležela uvnitř. A poněvadž byl zvědavý, zastavil a nahlédl dovnitř. Zatím co funebráci se posilňovali v hospodě, našel František svého zmrazeného a zvolna roztávajícího nebožtíka strýce v rakvi na odpoledním slunci.

Pak ovšem samotný pohřební obřad do rodinné hrobky na ostrůvku třeboňského rybníka byl přeslavný. Tři století se na pohřbu setkaly. Krumlovská garda, knížecí koruna a žezlo -což je století osmnácté. Z doby, kdy Schwarzenbergové byli zeměpány — ne na Krumlově, ale ve Schwarzenbergu v dnešním Německu mezi Norimberkem a Wůrzburgem. Na rakvi ležela dragounská helma, šavle a zlaté rouno — což bylo typické pro devatenácté století. Přijeli lesníci, posluchači lesnických škol, pražský primátor s řetězem, což reprezentovalo dobu Československé republiky a protože to bylo ještě v době než úřad protektora vyvodil důsledky, že Schwarzenbergové jsou nepřáteli Hitlerovy Velkoněmecké říše, přišli i Němci a zástupci Protektorátu s věnci a hákovými kříži.

Přehlídka v plavkách

Ještě jako student jel František Schwarzenberg s anglickým přítelem horní Vltavu na kanoi. Když přijeli pod Krumlov, zatoužil Angličan po prohlídce krumlovského zámku, vytáhli tedy kanoe na břeh a jen tak, jak byli, v plavkových kalhotech, se vmísili mezi turisty.

Jenže co čert nechtěl, jeden z členů krumlovské gardy mladého prince poznal. Krumlovská garda, to byl poslední přežitek minulých století. To byli vysloužili sloužící, kteří dostali šedé kalhoty, bílé kabátce a vysokánské beranice s obrovským schwarzenberským erbem a posedávali u brány, aby byli k disposici, kdyby . . .

Ono »kdyby« nastalo nyní. Přijel princ Schwarzenberg. Zatroubil se alarm a celá krumlovská garda v uniformách a s beranicemi nastoupila k čestné přehlídce. A zatímco Angličan se dávil smíchy, František v plavkách vykonal přehlídku krumlovské gardy.

Jiná story v plavkách a na kanoi se odehrála na Lužnici pod Bechyní. To jel s Quido Mullerem, po osvobození tajemníkem Jana Masaryka. Jeli sami dva. František nesnášel mokré plavky a tak měl s sebou druhé. Suché. Ale ty byly z vlny a pozdě se zjistilo, že na strategicky důležitém místě je díra, vyžraná od molů. Což při jízdě na kanoi nevadilo.

Pod Bechyní byl skautský tábor. František Schwarzenberg byl jakýmsi »papežem« u skautů. Byl přes duchovní služby -měl na starosti duchovní, faráře, pastory, rabíny — pokud byly na táborech bohoslužby.

Byl weekend a na táboře byli nejen skauti, ale i jejich rodiny na návštěvě. Mimo jiné tam byl ministr Feierabend s manželkou.

František se jim chtěl vyhnout, pádlovali tedy k levému břehu. Jenže bdělí skautíci, držící službu, sledovali každou projíždějící loďku, a ten, který byl zrovna na stráži na břehu, moc dobře poznal náčelníka duchovních služeb a zatroubil.

Skauti rádi nastupují a stavějí se do dvojřadu a trojstupu a jejich vedoucím to dělá potěšení zvlášť před rodiči ukázat baden-powellovskou kázeň. A tak skautský oddíl nastoupil před
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Děkuji, Františku, že jsi, a že jsi, jaký jsi!

MALINČÍK, JÁN - VEĎ SOM JA UŽ CHLAP

MALINČÍK, JÁN

VEĎ SOM JA UŽ CHLAP

Osveta, Martin, 1987
ilustrácie Ondrej Zimka
prebal Ondrej Zimka
1. vydanie, 7.000 výtlačkov
70-029-87 VSJ

beletria, knihy pre deti,
152 s., slovenčina
hmotnosť: 300 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý, neautorské venovanie na predsádke

1,20 €

*kolha* in *H-kris*

Ján Malinčík sa narodil 5. 1. 1941 v Trstenej. Študoval na Vysokej pedagogickej škole v Bratislave. Pôvodne bol učiteľom, teraz je vedúcim vychovávateľom v Domove mládeže pri Internátnej športovej škole v Banskej Bystrici. Prvé poviedky začal publikovať roku 1976 v rozličných časopisoch (Kamarát, Ohník, Život, Smer a Bojovník).

Zbierka poviedok VEĎ SOM JA UŽ CHLAP je jeho knižnou prvotinou. Tvorí ju dvadsaťdva osviežujúcich príhod a huncútstiev, ktoré spája postava siedmaka Stana, postavených na princípe veselého paradoxu. Bez veľkých slov oslavujú ľudské hodnoty, ako je priateľstvo, vernosť, úcta a obetavosť. Vyznačujú sa čistotou vnímania, živým, vypointovaným rozprávaním, a najmä hlbokou láskou k ľuďom, prírode a k všetkým bežným veciam, ktoré napĺňajú život dedinského chlapca. 

Mám rád deti. Ako učiteľ som pôsobil dlhé roky na dedine, poznám ich život, mentalitu, huncútstva, humor, taký vzdialený dospelým. Sú dobré, hoci ich prejavy niekedy vyznievajú opačne. Majú veľa zlých príkladov. Milujú tajomstvá, pohyb. Sú to športovci, čestní, vážni, cieľavedomí. A je v nich toľko nepoznaného! Aj po rokoch objavujem v nich stále niečo nové, zaujímavé a pekné. Návrat k práci, o ktorú sú najmä mestské deti ochudobnené... Najvážnejšie sú pri hre. Vážne veci vidia humorne. Veľa ďalších tajomstiev som ešte neobjavil, preto ma stále lákajú.“

MLADÁ KAMILA

Ja a Edo sme prišli na Skalicu prví! Bodaj by nie, keď sme dobre trénovali. Koľko potu sme vyliali do prachu nášho dvora! Neviem, či by sa to nemeralo aj na litre. A potom v meste na novom tartanovom štadióne. Tam síce nechodíme tak často, ale potíme sa aj pred behom.

Potľapkali sme naše vrané bicykle, odložili ich vedľa seba do trávy. Trochu sme posedeli, našli si vojakov a hneď sa začala vojna. Kým sa dotiahli ostatní z oddielu Kronika — to je náš pioniersky oddiel — bojovali sme o milých päť. Edovi vojaci začali víťaziť, čo ma škrelo. Čo však môžem, keď mám nanič armádu?

Vedľa nás hučal prales. Možno sa vám toto tvrdenie nevidí, ale tu išlo o skutočný prales, kde rastie najväčšia jedľa na Slovensku. Ďalšia, ešte hrubšia a vyššia už spadla, lebo rokmi prehnila. No táto ju určite tromfne! Piati chlapi sa musia chytiť za ruky, aby ju oblapili! To je hrúbka.

— Fuj, toto som si nemyslel, veď sa roztopím! — fučali chlapci a hneď im bola v pätách Jana. Najlepšia atlétka z oddielu. Bicykel ovláda dobre, nuž nejeden chlapec sa jej dá zahanbiť. A v šprinte by ste ju mali vidieť! Ako čierna gazela. Bola by išla na republiku, ale smola. Tesne pred cieľom sa jej vyzula tretra. To je pech! Dobehla, ale iba tretia. Postupovali iba prvé dve... Ale na rok určite postúpi.

Potom sa zjavili uťahaní ostatní. Ako mačatá. Jaj, kľukatá cesta a tie stupáky — to nie je prechádzka pre sviatočných pretekárov. Celkom svieža došla do cieľa naša fantastická kočka — totiž oddielová vedúca Táňa. Chodí do gympla a vie to s nami. Na jednotku!

— Čo vy na to? Však krásne? — obdivovala nás, ale najmä prírodu. Dedinka pod nami ako stavebnica pre školkárov a taký zráz, až sa ti hlava zakrúti. Ako sme mohli tak rýchlo vybehnúť?

Lenže, čo my neprekonáme?

— Decká, mám pre vás prekvapko! — oznámila vedúca. To prvé slovko si teda mohla odpustiť. Aké decká? Siedmaci a siedmačky boli voľakedy deckami. Dnes sú to chlapi a dámy! Tak nás volá aj triedny. No niekedy sa pritom dosť čudne usmieva...

Ale prekvapenie nás posadilo. Co zasa pre nás vymyslela Tánička?

— Príde medzi nás ujo Tóno, — začala, ale Edo jej skočil do reči:

— Toho poznám. Horár z Pustej. Má takéto psíky!

— Máš pravdu. Je to lesník a bude nám rozprávať o Kamile.

Teraz sme zasa vstali. Keď padlo slovo o Kamile, nedalo sa sedieť. „Naša“ Kamila, sedemnásťročné dievčatko, bola partizánka. Z Ukrajiny. Prišla s oddielom Za slobodu Slovanov. Na Skalici padla.

Keď sme sa sem prvýkrát vybrali, hneď sme si všimli zažltnutú fotografiu na malom hrobe medzi ďalšími na Skalici.

— Veď je to ako naša Táňa! — povedal ktosi. Veľmi sa na ňu podobá a vekom celkom.

Stáli sme vtedy dlho nad jej hrobom a videlo sa nám, že tu nepadla neznáma partizánka z ďalekej Ukrajiny, ale tu leží veľmi milé a blízke dievča...

Na gaziku prihrmel ujo Tóno. Parilo sa z neho i z motora. Bol vysoký a prešedivený, s jasnými modrými očami. Lesnícka uniforma mu veľmi pristala. Nik by mu nehádal vyše šesťdesiat.

Najskôr sme položili k pamätníku a hrobom kvety, potom sme si posadali do tieňa starej hory. Tak tuho rozvoniavali kukučky, že som si spomenul na kyticu, ktorú som raz doniesol mame. Zo samých bielych kvetov. Mama sa vtedy na mňa dlho a akosi mäkko pozerala, až som sa musel červenať.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Veľmi.

ČAPEK, VLADIMÍR - HISTORIE BIBLE

ČAPEK, VLADIMÍR

HISTORIE BIBLE

Advent, Praha, 1990
3. upravené vydanie
doslov Luděk Svrček
ISBN 80-85002-19-1

religionistika, náboženská literatúra, Biblia,
128 s., čb obr., čeština
hmotnosť: 324 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, knižničné pečiatky

3,00 €  *bib14* PREDANÉ
3,00 €  *bib14* PREDANÉ

Bible základem reformace

Znovuodkrytý pramen

Po všech rozbězích a náznacích to bylo konečně vysloveno naplno a vyvozeny z toho všechny důsledky. Nejvyšší autoritou a jediným pravidlem víry a života je Písmo svaté. Znamenalo to převrat a přitom to nebylo nic docela nového. V reformaci jde o to: znovu formovat život a církev podle Božího slova. Písmo svaté zde bylo od začátku, jenže bylo — jak jsme viděli — stále více zlehčováno a odbýváno. Bible se stala z živé knihy knihou mlčící a mrtvou. Byla pohřbena pod nánosem „nálezků a ustanovení lidských“. Reformace ji znovu okryla a učinila ji základem svého díla.

Nerozumíme tomu tak, že se bible stala nějakou neomylnou knižní autoritou proti živé autoritě, že proti římskému papeži byl postaven papež papírový. K takovému pokusu došlo později v protestantské ortodoxii, ale bylo to nepochopení reformace. Nic takového se v reformaci nestalo. K reformátorům mluvil z Písma svátého živý Bůh Stvořitel světa a člověka, jeho Udržovatel a Pán, který k nám přišel na tento svět v Ježíši Kristu jako Spasitel a podmaňuje si nás a posvěcuje Duchem svátým. Slyšet slovo živého Boha pro ně znamenalo být vytržen ze všech viditelných jistot, lidských opor a pozemských samozřejmostí. Boží slovo člověkem otřásá a budí v něm úzkost svědomí a odhaluje hřích — a když už nemá, oč by se opřel a na čem by si zakládal, zvěstuje mu odpuštění z Boží milosti, ospravedlnění a smíření. Boží slovo stojí jako nejvyšší měřítko nad všemi hodnotami a statky tohoto světa a jako svrchovaný neúplatný soudce i nad církví. Bylo poblouzněním středověku, že církev si sama o sobě myslela, že je poslední instancí. Nikoli, i církev může být obžalována a svržena!

Proto znamená znovunalezení Božího slova také nové formování církve. Církev je omylná a je opravitelná. A reformace se pokouší o nápravu, nikoli ve jménu pokrokových hesel, národního programu anebo jen mravní obrody, nýbrž na základě Božího slova. Bohoslužby přestávají být obřadem, liturgií a stávají se místem živého zvěstování Boží milosti v Pánu Ježíši. „Ale my kážeme Mesiáše ukřižovaného.“ (1 Kor 1,23) Svátostí není sedm, ale dvě, poněvadž Kristus ustanovil podle Písma jen svátý křest a svátou večeři Páně; jsou vlastně jen „viditelným Slovem“, zpečetěním toho, co nám je zvěstováno. Kněžství je zrušeno, poněvadž není potřebí prostředníků a obětníků. Jediným prostředníkem, který sám sebe obětoval, je Kristus. Je odstraněno mnišství a světectví: zákon Kristův neplatí jen pro určitou třídu, nýbrž pro všechny lidi stejně atd.

V reformaci je vše soustředěno k jedinému prameni, který byl znovu odkryt. V různých projevech je tato jedinost stále zdůrazňována. Jde o živého Boha, který má být uctíván. Proto jemu samému sláva (Soli Deo gloria). Sklání se k nám v Kristu svou láskou a jen jeho milostí jsme zachraňováni (Sola gratia). Tento Boží dar spasení si nelze vydobýt svým úsilím, zasloužit svými skutky, nýbrž jej můžeme přijmout jen vírou (Sola fide). To všechno se dozvídáme toliko z Písma (Sola scriptura).

Reformace odmítla tradici, kterou církev stavěla vedle bible. Platí jen Písmo. „Ono je soudce, míra a pravidlo.“ V reformačních vyznáních víry (konfesích) se tato zásada uvádí na prvém místě. Připomeňme si aspoň, jak to říkají naše konfese, na nichž dosud stojíme. „Srdcem věříme a ústy vyznáváme, že Písma svátá Starého i Nového zákona jsou beze vší výjimky a neproměnitelně pravá, svátá, jistá a katolická (obecná). A protož neomylně tomu Božímu slovu všecka jiná učení postoupiti a místo dáti mají, a nejsou, nemohou, aniž mají držána být v té hodnosti a platnosti jako Boží slovo.“ (České vyznání z roku 1575) A v Bratrské konfesi z roku 1662 čteme; „V Písmech svátých všechna vůle Boží a cokoli nám k spasení vědě-ti, věřiti, činiti potřebí, vyjeveno a osvědčeno jest, bez čehož žádné spasitelné známosti ani víry ani přístupu k Bohu není.“

Lutherovo poznání

Sto roků po Husovi, který odvážně postavil autoritu bible nad autoritu církve, přichází Martin Luther. S biblí se setkával a oddíly z ní slyšel předčítat už jako student v Magdeburku (roku 1497) i později (po roce 1501) jako posluchač artistické fakulty na univerzitě v Erfurtu. Horlivě ji v latinském znění čítal sám, když vstoupil roku 1505 do kláštera. Ze všech sil se snažil, aby splnil požadavky dokonalosti, které před jeho oči stavělo evangelium. Ale cítil, že to nedokáže, že žádným skutkem, zásluhami ani odříkáním si nezíská spasení. A že tedy jej Bůh musí odsoudit, poněvadž jeho svatost je oheň spalující a nesnese hřích. Luther prožíval v této době

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

A to tím spíše a tím úpřimněji, že všechny vycházejí z jednoho základu, z Písma svatého.