ELIADE, MIRCEA - OBRAZY A SYMBOLY

ELIADE, MIRCEA

OBRAZY A SYMBOLY
Esej o magicko-náboženských symboloch

Computer Press, Brno, 2004
edícia eseje/studie
preklad Barbora Antonová
predhovor Georges Dumézil
obálka Tomáš Tůma
1. vydanie
ISBN 80-722-6902-X

náboženská literatúra, filozofia, religionistika,
180 s., čeština
hmotnosť: 172 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

12,00 € PREDANÉ

*H-5-3*

Mircea Eliade - jeden z nejprosnulejších interpretů náboženských tradic a praktik - v této knize ukazuje, že mýtus a symboly jsou způsoby myslení, které nejenom předcházely racionálnímu uvažování, ale i nadále tvoří podstatnou součást lidského vědomí. Popisuje a analyzuje některé z nejvlivnějších a nejrozšířenějších symbolů, které ovládly mnohokrát a na mnoha úrovních západní i východní mytologické myšlení, např. symboliku středu, času a věčnosti, uzlů a svazování, mušlí a vodního živlu.

Mircea Eliade

Narozen roku 1907 v Bukurešti. V letech 1929 až 1931 žil v Indii a připravoval doktorát na téma jóga. V letech 1933 až 1940 vyučoval filozofii na Univerzitě v Bukurešti. Byl kulturním atašé v Londýně a později v Lisabonu. V roce 1945 se stal profesorem na École des Hautes Études a začal psát svá díla francouzsky. Učil na Sorboně a na mnoha dalších evropských univerzitách. Od roku 1945 vedl katedru dějin náboženství v Chicagu, kde zemřel 23. dubna 1986.

Snadno pochopíme, že mithraistický iniciační žebřík byl osou světa a nacházel se ve středu vesmíru; jinak by prolomení úrovní nebylo možné. „Iniciace“ znamená, jak víme, smrt a vzkříšení neofyta nebo, v jiných kontextech, sestup do pekel následovaný nanebevzetím. Smrt, ať už iniciační či nikoli, je průlomem úrovní par excellence. Právě proto je symbolizována žebříkem a žebřík či schody jsou mnohokrát využívány při pohřebních rituálech. Duše mrtvého zlézá horské stezky nebo šplhá po stromě či liáně až k nebesům. S touto představou se setkáme téměř po celém světě, od starověkého Egypta až po Austrálii. V asyrštině je obvyklým výrazem pro smrt „zavěsit se na horu“. Stejně tak v egyptštině myny, „zavěsit se“, je eufemismem pro „zemřít“. V indické mytické tradici vylezl Jama, první mrtvý, na horu a prošel „vysokými soutěskami“, aby ukázal „cestu mnoha lidem“; tak hovoří Rgvéd (X, 14, 1). Cesta mrtvých v uralsko-altajských lidových vírách vede horami; Bolot, hrdina Kara-Kirgizů, stejně jako Gesar, legendární vládce Mongolů, proniká, ve smyslu iniciační zkoušky, do světa na druhé straně přes jeskyni ležící na vrcholu hor; šamanův sestup do pekel rovněž vede přes jeskyni. Egypťané ve svých pohřebních textech zachovali výraz asket pet (asket = „pochod“), aby ukázali, že žebřík, který má Ré, je skutečným žebříkem, jenž propojuje zemi s nebem. ,Je mi přistaven žebřík, abych spatřil bohy,“ říká Kniha mrtvých. „Bohové mu zhotoví žebřík, aby po něm vystoupil na nebe,“ říká dále Kniha mrtvých. Ve velkém množství hrobů z časů dynastií staré a střední říše byly nalezeny amulety zobrazující žebřík (maqet) nebo schody. Používání pohřebního žebříku ostatně přetrvalo dodnes: mnohé asijské primitivní populace - jako např. Lolové, Kareni atd. - vztyčují na hrobech rituální žebříky, po nichž mrtví vystoupají na nebesa.

Jak jsme právě viděli, schody jsou nositelem neobyčejně bohaté, a přitom dokonale koherentní symboliky: schody plasticky znázorňují prolomení úrovně, které umožňuje přechod z jednoho způsobu bytí do jiného; neboli umisťuje nás do kosmologické roviny, která umožňuje komunikaci mezi nebem, zemí a peklem. Právě proto hrají schody a výstup závažnou roli jak při rituálech a iniciačních mýtech, tak i v rituálech pohřebních, nemluvě o rituálech královské či kněžské intronace nebo o rituálech manželských. Neboť víme, že symbolika výstupu a stupňů se vyskytuje dosti často v psychoanalytické literatuře, což vysvětluje, že máme co do činění s archaickým chováním lidské psychiky, a nikoli s „historickým“ stvořením, s inovací podnícenou nějakým historickým momentem (ve starém Egyptě nebo ve védské Indii atd.). Uvedu alespoň jediný příklad spontánního znovuodhalení těchto prvotních symbolů.

Julien Green ve svém Deníku ze 4. dubna 1933 poznamenává: „Ve všech mých knihách se pojem strachu či jakéhokoli jiného silnějšího pocitu zdá být nevysvětlitelným způsobem spojen se schody. Všiml jsem si toho včera, když jsem procházel přehled všech románů, které jsem napsal... (Následuje výčet.) Ptám se, jak jsem tento efekt mohl tak často opakovat, aniž jsem si to uvědomil. Když jsem byl dítě, zdálo se mi, že mě pronásledují na schodech. Moje matka měla ve svém dětství stejné obavy; možná mi z nich něco zůstalo...“

Nyní víme, proč byl u francouzského spisovatele pojem stradu spojen s obrazem Schodů a proč se všechny dramatické události, které popisuje ve svém díle - láska, smrt, zločin -odehrávaly na schodech. Výstup neboli nanebevzetí symbolizuje

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Člověk archaických společností získal vědomí sebe sama v "otevřeném světě" plném významů: zbývá zjistit, jestli jsou tato "otevření" do jisté míry prostředky úniku, nebo jestli naopak tvoří jedinečnou možnost, jak dojít k opravdové realitě světa.

KOTÍK, JOSEF - PRAKTICKÁ PŘÍRUČKA PRO KYTARISTY

KOTÍK, JOSEF

PRAKTICKÁ PŘÍRUČKA PRO KYTARISTY
Akordy, hmaty, taneční rytmy

Supraphon, Praha, 1982
obálka Jan Loukotka
16. vydanie, 20.000 výtlačkov

hudobniny, notové zápisy, gitara
64 s., čeština
hmotnosť: 103 g

mäkká väzba, menší formát
stav: veľmi dobrý, 1 príloha

1,50 €

*H-5-3*

Předkládáme vám Praktickou příručku pro kytaristy, v níž naleznete základní poučení pro hru na kytaru. Naše příručka nevyčerpává přirozeně celou problematiku kytarové hry a je určena hlavně těm, kdož hledají rychlou a povšechnou informaci o funkci kytary v souboru tanečním, jazzovém, estrádním, zábavním a pod. V příručce naleznete především základní kytarové akordy i jejich hmaty a obeznámíte se s tím, jak hrát doprovod ke skladbám různého druhu. Kromě toho se poučíte o nejdůležitějších poznatcích z hudební teorie a praxe. Předpokládáme, že jste si osvojili technické základy hry z některé kytarové školy, a navazujeme na vaše vědomosti i schopnosti. V příručce přihlížíme především k výcviku akordického doprovodu v taneční a jí podobné hudbě a tím do jisté míry vyplňujeme určitou mezeru v dosavadní instruktivní kytarové literatuře. Příručka bude mít pro vás trvalou cenu. Jsme přesvědčeni, že v ní budete vždy znovu hledat poučení, a to i tehdy, když budete hru na kytaru již dobře ovládat. Přihlíželi jsme též k tomu, aby i kapesní formát naší příručky vyhovoval praktické potřebě.

VÝKLADY KE STARÉMU ZÁKONU I.

VÝKLADY KE STARÉMU ZÁKONU I.
Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium

Kalich, Praha, 1991
obálka Ivan Urbánek
1. samostatné vydanie
ISBN 80-7017-408-0

náboženská literatúra, Biblia, religionistika,
600 s., čeština
hmotnosť: 742 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý, nepoužívaná

15,00 €

*H-6-3*

Výklady starozákonních knih, které předkládáme, jsou novým, upraveným a místy přepracovaným vydáním čtrnácti-svazkové řady Starý zákon — překlad s výkladem (Kalich 1968—84). Vycházíme v nich z třetího, revidovaného vydání ekumenického překladu Bible z roku 1985. Upouštíme od přetisku biblického textu i od úvodů k jednotlivým knihám, které jsou součástí všech edicí Písma svatého, vydaných podle uvedeného překladu.

Výklady jsou rozděleny do 4 dílů: I. Zákon (Gn-Dt), II. Výpravné knihy (Joz-Est), III. Naučné knihy (Jb-Pís), IV. Prorocké knihy (Iz-Mal).

K práci na výkladech jsme použili kromě dostupných českých a cizojazyčných komentářů — nejen křesťanských, ale i židovských — také různé teologické, archeologické a jiné slovníky a spisy a monografické studie. Seznam důležitějších z nich uvádíme na konci každého dílu. Podrobnější seznam literatury je u jednotlivých svazků I. vydání.

Za výklady v každém dílu připojujeme vyobrazení některých biblických reálií.

LESNÝ, VINCENC - BUDDHISMUS

LESNÝ, VINCENC

BUDDHISMUS

Votobia, Olomouc, 1996
reprint plvodnej edície vydanej nakladateľstvom Jaroslava Samca v roku 1948
doslov Ivan Lesný
obálka Jiřina Vaclová
2. vydanie, vo Votobii 1.
ISBN 80-7198-062-5

náboženská literatúra, náboženstvá východné, buddhizmus,
456 s., čeština
hmotnosť: 588 g

mäkká väzba
stav: dobrý

9,90 € PREDANÉ

*H-6-3*

Prof. Vincenc Lesný podává ve svém stěžejním díle přehled buddhismu v celém jeho víc než dvoutisíciletém vývoji, využívá všech dobově dostupných pramenů, porovnává buddhismus s křesťanstvím a sleduje i jeho význam v zemích, které výrazně ovlivnil. Vedle vědeckých poznatků neopomíjí autor humanistické dimenze buddhismu a jeho možný přínos evropské kultuře.

HELLER, JAN - STAROVĚKÁ NÁBOŽENSTVÍ

HELLER, JAN

STAROVĚKÁ NÁBOŽENSTVÍ
Náboženské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu
Studijní texty Komenského evangelické bohoslovecké fakulty

Kalich, Praha, 1988
prebal Ivan Urbánek
2. nezmenené vydanie s bibliografickými doplnkami

náboženská literatúra, religionistika,
440 s., čeština
hmotnosť: 404 g

mäkká väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

9,90 €

*H-6-3*

HROMÁDKA, JOSEF LUKL - EVANGELIUM O CESTĚ ZA ČLOVĚKEM

HROMÁDKA, JOSEF LUKL

EVANGELIUM O CESTĚ ZA ČLOVĚKEM
Úvod do studia Písem a cirkevních vyznání
(Fotomechanický přetisk prvního vydání z r. 1958)

Kalich, Praha, 1986
ilustrácie Miloslav Rada
obálka Miloslav Rada

náboženská literatúra, Biblia, religionistika
346 s., čeština
hmotnosť: 392 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

2,00 €

*nab*

19. Život z víry a cesta za člověkem

Církev Kristova Jako společenství Nové smlouvy přejala od lidu smlouvy Staré zákon, daný Mojžíšovi na Sinaji. Dala mu ovšem náplň zčásti novou, ale přece se přihlásila k dědictví Izraele, ve kterém zákon, spravedlnost, poslušnost a odpovědnost patřily k podstatě víry a pravé služby Bohu. Zákon byl darem milosti; pouze ve světle vysvobození z egyptského otroctví bylo mu možno porozumět v jeho pravé hloubce. Sinajský zákon (Desatero Božích přikázání, Ex 20, 1-17) byl deklarací milujícího Boha, který si vyvolil lid jako nástroj své vůle a jako nositele jedinečné zvěsti uprostřed národů potácejících se v pověře a modloslužbě, osudovosti a kouzelnictví (magii). Mluvili jsme již o tom, že zákon Mojžíšův byl přetaven Ježíšovým Evangeliem. Ale slyšeli jsme také, že Ježíš přišel zákon nikoli zrušit, nýbrž naplnit. Sinajský zákon zůstává i dnes v církvi Kristově ukazatelem cesty a důkazem stálého Božího vedení; vedení ve všech životních oblastech. Ježíš řekl, že zákon Boží záleží v podstatě v milování Boba a milování bližního. Apoštol prohlásil, že plnost zákona jest láska. Oba tyto výklady jsou v souhlase s tím, co věrní služebníci Staré smlouvy vyjádřili mohutně dávno před příchodem Ježíše Krista. „Slyš, Izraeli, Hospodin Bůh náš Hospodin jeden jest. Protož milovati budeš Hospodina Boha svého Z celého srdce svého a ze vší duše své a ze vší síly své: A budou slova tato, kteráž já přikazuji tobě dnes, v srdci tvém. A budeš je Často opětovati synům svým a mluviti o nich, když sedneš v domě svém, když půjdeš cestou, a léhaje i vstávaje. Uvážeš je za znamení na ruce své a jako náčelník mezi očima svýma. Napíšeš je také na veřejích domu svého a na branách svých“ (Dt6,4-9). Pročtěte si celou kapitolu, ze které tato slova byla vyňata, abyste porozuměli, jak se v hloubce Staré smlouvy setkáváme s náznaky smlouvy Nové. I nám zůstává sinajský zákon stálým vodítkem, rukou, která nás z milosti vede ve spletích a zmatcích pozemského života. Je to ruka laskavá, ale pevná ruka, která dovede bolestně stisknout naši ruku, když se chceme z jejího vedení vytrhnout a bloudit za žádostmi svého neklidného, neposlušného a porušeného srdce.

Život věřícího je utvářen neviditelným Slovem a neviditelnou rukou přítomného Ježíše Krista. Jeho hlavním znakem jest vděčné přijímání všech důkazů Božího milosrdenství. Ale právě s touto vděčností jest spojena úzkost před falešným náboženstvím. Varujme se před názorem, že Život věřícího křesťana má být ozdoben všelijakými nálepkami pobožnosti; že se z úst křesťanových musí neustále ozývat jméno Boží a že nábožná slova mají doprovázet každý jeho krok. Život křesťanův není životem nábožného cviku (tréninku). Jest to život vedený v ovzduší niterné pravdivosti, která se bojí, aby falešným slovem a povrchní pobožností neurážela svatost Božího jména. Za přikázáním „Nebudeš míti bohů jiných přede mnou“, stojí přikázání „Nevezmeš jména Hospodinova nadarmo“. Biblická zbožnost nese znaky úzkostlivé střízlivosti a cudné pravdivosti, která ví, že Bůh vidí do ledví a do nejskrytějších zákoutí našich srdcí. Bůh se nedá oklamat vnějšími projevy bohoslužebnými ani povrchni řečí náboženskou. Víme dobře, že největším nepřítelem Božím jest falešná zbožnost. Největší překážkou na cestě za Ježíšem Kristem jest srdce naplněné náboženskou sebespokojeností a uvědomělým i neuvědomělým pokrytectvím. Ježíš dal prostý výklad třetímu Přikázání: „Ne každý, kdož mi říká: Pane, Pane, vejde do krá-

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

"Přijdiž tedy, Pane Ježíší!"

MAZIÈRE, FRANCIS - TAJEMSTVÍ VELIKONOČNÍHO OSTROVA

MAZIÈRE, FRANCIS

TAJEMSTVÍ VELIKONOČNÍHO OSTROVA
Oči se dívají na hvězdy
(Fantastique Ile de Pâques)

Orbis, Praha, 1974
edícia Cesty
preklad Miloslav Jirda
doslov Josef Wolf
ilustrácie Karel Zpěvák
obálka Jaroslav Šikl, Miloslav Fulín
2. vydanie, 50.000 výtlačkov
11-081-74

cestopis, história,
200 s., čb a far. fot., čeština
hmotnosť: 345 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

1,60 € PREDANÉ

*H-6-4*

Po výzkumných výpravách do Konga, Guayany, Francouzské Polynésie a jižního Tichomoří se Francis Mazière vydává na Velikonoční ostrov, ztracený v nesmírných prostorách Pacifiku. Přijíždí lsem se stejným cílem jako před ním Thor Heyerdahl a tolik jiných cestovatelů — odhalit tajemství kamenných obrů, tyčících se na úpatí sopek a na pobřežních útesech, prozkoumat ideogramy na deskách rongo-rongo, proniknout do dávných kultovních obřadů... Dodnes zůstává nerozřešena otázka, zda šlo o dávnou, bájnou civilizaci, zaniklou za podivných okolností. Díky své ženě Tile, rozené Tahiťance, si získává důvěru domorodců, od nichž se dovídá cenné informace o dnešním i minulém životě ostrova a přibližuje tak dnešnímu čtenáři obraz pohřbené minulosti. Jeho vyprávění je nejen velkým dobrodružstvím přes věky a prostory, ale také bolestným svědectvím o životě těch, kteří jako poslední přežili zmizelý kontinent.

ŽILI JSME TEDY V ANAKENE a den co den jsme se pokoušeli poodhrnout roušku, která zahaluje Velikonoční ostrov. Vzpomínám si na hvězdné noci, kdy moji domorodí druzi vyprávěli o životě ostrova a o smrti Hotu-Matuy, který stále ještě žije ve vzpomínkách ostrovanů jako symbol pohádkového štěstí.

Když zestárl a tušil blízkou smrt, shromáždil starý král kolem sebe své děti. Promluvil k nim, rozdělil mezi ně ostrov a vytvořil tak různé kmeny. Pak řekl: „Zůstaňte tak u mé hlavy, u mých nohou, u mého těla, a ty, synu, jdi mi ještě naposledy pro pramenitou vodu, neboť až se napiju, zemřu!“

Napil se vody a pokračoval:

„Dejte pozor na má poslední slova, zavolám teď krále naší vlasti Hivy.“

Z vrcholu Rano-kau se obrátil tváří k rodné zemi a zvolal:

„E Kuihi e Kuaha, ať kohout trochu zakokrhá!“

Z Hivy mu odpovědělo kohoutí zakokrhání:

„O oa Take Heuheu.“

Načež král zemřel.

Ostrov byl rozdělen na osm hlavních kmenů: Miru, Haumoana, Ngatimo, Marama, Ngaure, Ure’o Hei, Tupuahotu, Koro Orono. A pak došlo k prvním vnitřním zápasům a ostrov se brzy rozdělil na dvě konfederace: jedna zabrala severozápadní, druhá jihovýchodní část ostrova a zejména krajinu Hotu-iti.

Lidé však nedbali hranic a vzájemné nenávisti; muži jednoho kmene si často brali za manželky ženy kmene jiného, a tak se vytvářely nové svazky. Tato skutečnost, důsledek nepatrné rozlohy ostrova, byla zároveň obranou proti pokrevním sňatkům, které jsou dodnes tak časté u potomků oněch sto jedenácti ostrovanů, kteří přežili tragické události roku l862.

Neustálými adopcemi, míšením a prolínáním jednotlivých kmenů vznikla na ostrově tzv. společnost nedílná, tj. pospolítý život pod jednou střechou několika rodin, pocházejících například z bratrů a sester a podrobujících se moudré svrchovanosti nejstaršího člena rodiny.

Taková nedílná rodina zachovávala a velmi přísně dodržovala vnitřní kastovnictví; přestupky proti němu se pokládaly za jednání nečestné a vedly ke konfliktům.

Jako u všech Polynésanů, kteří odpradávna žijí z moře, i jejich příbytky byly roztroušeny podél pobřeží a na přilehlém území směrem k vnitrozemí; nezdá se však, že by byl kdy obydlen střed ostrova, leda několika uprchlými nebo přemoženými jednotlivci.

Nade všemi kmeny stál král zvaný ariki mau, někdy také ariki henua; obojí znamená král země.

Tento král asi nebyl vždycky plně respektován a za vnitřních zápasů někteří byli dokonce zajímáni a vězněni. Jenom málokteří, jako například Hotu-Matua, byli pravděpodobně obdařeni tím, čemu se říkalo mana — tou zvláštní vnitřní silou, o níž se ještě nejednou zmíníme a která jim dovolovala řešit všechny nesnadné situace.

Král se zříkal trůnu ve prospěch svého nejstaršího syna v den jeho svatby; a hned, jak se mu narodil syn, podílel se s ním o manu, kterou na něj přenášel.

Král, i když u některých jsme v té věci na pochybách, sídlil v Anakeně, v obydlí dlouhém asi 50 metrů, postaveném nad mořem.

Je třeba si představit tu širokou zátoku lemovanou fialovými a černými pásy čediče, ukončenou půlkruhem růžového písku, jejíž vody vítr hnal k úpatí ahu se sochami.

Kout klidu v té zemi bouří a vichřic — poslední kolébka Polynésanů s tvářemi ztvrdlými větrem. Zřídkakdy měl královský život velkolepější a vznešenější rámec.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Je tam maličká nemocnice a vysílač.

KOLMAN, IVAN - CESTA DO COMPOSTELY

KOLMAN, IVAN
ŠŤOURAČ, JIŘÍ

CESTA DO COMPOSTELY
Pěšky napříč Evropu

Karmelitánské nkaladatelství, Kostelní Vydří, 1999
obálka Ivan Kolman, Markéta Zindulková

cestopis, duchovná cesta, náboženstvo,
136 s., čeština
hmotnosť: 185 g

mäkká väzba
stav: dobrý

3,00 €

*geo*

Dva mladí čeští výtvarníci se rozhodli podniknout pěší pouť bez peněz přes celý kontinent. Deníkové záznamy z tohoto putování tak poskytují zajímavé svědectví o křesťanské Evropě konce druhého tisíciletí.

Ivan Kolman /1950/ a Jiří Štourač /1960/ absolvovali v polovině osmdesátých let AVU, obor malířství. V současné době se věnují výtvarnému umění.

2. srpen

DEN PADESÁTÝ TŘETÍ

Rozhodujeme se pro krátkou etapu končící v Gramatu, starobylém městě s katedrálou a známým ženským klášterem. Celé dopoledne se potácíme zelenou krajinou. Je horko. Občas nás předjede kára s hnojem nebo věkem sešlý cyklista na horském kole v třpytivém dresu všech barev duhy.

Historický střed Gramatu leží na kopci, pod ním je roztroušena řada budov, kterým vévodí obrovský klášter. Máme na něj doporučení od moriackého jezuity, chceme ale nejdřív zkusit faru a dobře děláme. Anebo dobře nám tak, jak se to vezme. První člověk, kterého oslovujeme, je zdejší farář, zatím asi jen kaplan. Je velmi mladý a chystá se do Čenstochové na sjezd křesťanské mládeže. Odvádí nás k malému kostelu, kde právě začíná mše. Pak si pro nás přijde.

Kostel je opravdu zvláštní, jeho rovné zdi jsou pokryty podivnými malbami, nedokážu je nikam zařadit. Na židlích sedí několik žen středního věku, mši slouží subtilní usměvavý kněz. Po bohoslužbě nás zve na svou faru. Srdečné ženy nás ještě chtějí odvézt na výlet k jednomu velmi slavnému poutnímu místu. Volíme faru a s úlevou následujeme cupitajícího dobrodince.

Kaplan chystající se do Čenstochové je naším příchodem poněkud zaskočen, setřásá však rozpaky a ukazuje nám knihu o Praze. Náš nevelký zájem ho ani nyní příliš nezasahuje, chvíli přechází místnost z rohu do rohu a nakonec rychle odchází. Je celý roztěkaný, plný neklidu, přičítáme to cestovní horečce - jeho odjezd do Čenstochové se blíží.

Na scéně se objevuje další muž; sporá a rozložitá postava v mohutném zelenavém svetru se zapínáním vepředu, podomácku upleteném. Svědčí o tom různé druhy zeleně a jejich náhodné nastavování. Pletla jej žena ze zbytků vlny, které se jí za dlouhá léta nashromáždily v krabici nebo košíku. Byla to farářova matka nebo sestra? Muž je starší, okolo šedesátky, pročítá naše papíry a zase odchází. My se jdeme umýt. Do večeře, na kterou jsme pozváni, chybí ještě celá hodina.

Stůl, u kterého večeříme, je dlouhý. V jeho čele sedí kněz v zeleném svetru. Mladý, chystající se do Čenstochové, a pokorný subtilní zaujímají pozice po stranách naproti sobě ve značné vzdálenosti od mohutného. Každý jeden průběžně vstává a přináší věci patřící k následujícímu chodu. Mohutný mluví. Tón jeho řeči je skeptický, vemlouvavý, jako by se zbylým dvěma snažil cosi po tisící vysvětlit a oni mu nerozuměli nebo nechtěli rozumět. Dívají se mlčky do talíře, mladý zarytě, pokorný stoicky.

U hrachové polévky mladý něco poznamenává, odsekává mohutnému. Mohutný se zvedá, opět si sedá a vyčítá mladému jeho čin. Pokorný nesměle brání mladého, mohutný se obrací k pokornému a úpěnlivě mu vysvětluje, co už mu vysvětloval miliónkrát a co on ještě nepochopil anebo pochopit nechtěl. Mladý zůstává klidný.

Po dalším chodu si všichni tři jakoby naráz uvědomují, že nejsou sami. S nuceným úsměvem se mohutný ptá, odkud jsme. Z Prahy, odkud odjinud, odsekává mladý. Mohutný mu prudce vysvětluje, že neadresoval jeho, ale nás. Pokorný vyjadřuje skromnou naději, že se snad zas tolik nestalo. Je mu dáno na srozuměnou, že by se neměl plést do věcí, do kterých mu nic není; a měl by se starat o to, do čeho mu něco je.

Říkáme, že jsme z Prahy. Mohutný nás už ale neslyší, promlouvá ke svým druhům slavnostně káravým hlasem a dovozuje kvalitu svých vývodů pravdami víry, což poznáváme podle slov, jako jsou Pán, láska a církev. Pokorný ožívá, radostně vynáší několik lehčích antitezí, oba přestávají jíst a naklánějí se k sobě. Mladý se ironicky usmívá, je mu to jedno. Nenechává se zdeptat svou těžkou pozicí, jeho cesta do Čenstochové je stále blíž a blíž.

Mohutný náhle praští pěstí do stolu a vyčítá pokornému jeho povahové rysy. Podle všeho jde o malou věrnost ryzí pravdě, snahu všechno ututlat, oportunismus a nemístný eklektismus nejprohnilejších forem. Pokorný oponuje mírnými slovy jako - ohó či olalá. Potom se s úsměvem omlouvá a klidně odchází. Je zcela vyrovnaný, nezdá se, že právě prožil něco neobvyklého. Ani mohutný není příliš vykolejen. Naopak, vaří kávu a za poměrně spokojeného bručení se probírá perleťovými knoflíky svého zeleného svetru.

Mladý kněz nás odvádí do našeho noclehu, přejeme mu hodně šťastných chvil v Čenstochové. Dnes spíme v nízkém rozlehlém domku plný stolů a židlí. Víme, co dělat, srážíme stoly a rozbalujeme karimatky.

Na mysli mi tane otázka, kterou dlouho nemůžu setřást. Kdo pletl zelený svetr mohutného? Byla to matka nebo sestra? 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ... 

Není to, co jsme zakusili, jakousi výzvou, příslibem do běžného života, který je také poutí, jen o něco delší?

SPARLING, DON - ENGLISH OR CZENGLISH?

SPARLING, DON

ENGLISH OR CZENGLISH?
Jak se vyhnout čechismům v angličtině

Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1990
obálka Jiří Figer ml.
edícia Učebnice pro jazykové školy
2. vydanie, 60.000 výtlačkov
ISBN 80-04-25329-6

učebnice, jazyky,
256 s., čeština, angličtina
hmotnosť: 290 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

1,50 € PREDANÉ

*H-5-4*

TRESMONTANT, CLAUDE - BIBLE A ANTICKÁ TRADICE

TRESMONTANT, CLAUDE

BIBLE A ANTICKÁ TRADICE
(Essai sur la pensée hébraïque)

Vyšehrad, Praha, 1970
preklad Jan Sokol
obálka Pavel Teimer
1. vydanie, 10.000 výtlačkov
33-322-70

náboženská literatúra, Biblia,
176 s., čeština
hmotnosť: 160 g

mäkká väzba
stav: dobrý

PREDANÉ

*nab*

Claude Tresmontant (nar. 1925) studoval v Paříži filosofii, biblickou exegezi a přírodní vědy. Pracoval ve francouzském Ústředí vědeckého bádání, nyní je vysokoškolským profesorem filosofie. Přeložená kniha je jeho prvotinou. Nastínil v ní otázku vztahu biblického zjevení k myšlenkovému dědictví antiky. Tento problém pak rozpracoval s ohledem na jednotlivé fáze evropského myšlenkového vývoje v řadě studií, především v Études de la métaphysique (1955), La doctrine morale des prophétes d´Israel (1958), Les idées maitresses de la métaphysique chrétienne (1962) a La métaphysique du christianisme et la crise du XIIIe siécle (1964). Za nejobsáhlejší ze studií této řady - La métaphysique du christianisme et la naissance de la philosophie chrétienne (1961) byl ve Francii vyznamenán Velkou katolickou cenou za literaturu. Z dalších Tresmontantových děl je třeba uvést úvody k myslitelům, kteří na něho zvláště zapůsobili, především Introduction á la pensée de Teilhard de Chardin (1956) a Introduction á la métaphysique de Maurice Blondel (1963). K nim patří i jeho studie Saint Paul et le mystére du Christ (1956). V poslední době se jeho úsilí soustřeďuje na rozpracování přístupu k otázce Boha a zjevení z hledisek přírodních a historických věd - Comment se pose aujourd’hui le probléme de ľexistence de Dieu (1966) a Le probléme de la revelation (1969).