ONDO, JÁN - ARMÁDA BEZ ZBRANÍ

ONDO, JÁN

ARMÁDA BEZ ZBRANÍ

Spolok svätého Vojtecha, Trnava, 1996
1. vydanie
ISBN 80-7162-125-0

autobiografia, podpis autora
144 s., slovenčina
hmotnosť: 188 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*H-7-1*

Po uchopení moci a nastolení nadvlády jednej strany v roku 1948 sa začali zriaďovať tábory nútených prác, v ktorých sa mali ľudia prevychovávať k láske k ľudovodemokratickému zriadeniu. Štát potreboval lacné pracovné sily, ktoré sa nemohli brániť. Tak vznikli smutne známe pomocné technické prápory. Okrem politicky nespoľahlivých osôb v nich slúžili aj mnohí kňazi a bohoslovci. Ich osudy sú príznačné pre obdobie nastupujúceho komunizmu. Sú svedectvom a výzvou.

O pomocných technických práporoch vieme, nevieme však veľa o tých, ktorí sa stali ich obeťami. A mnohí ešte sú medzi nami. Jeden z nich, autor tejto knihy, sa podujal opísať útrapy a neznesiteľné podmienky, v akých žili. Uvádza príhody, ktoré sám zažil, ako aj príbehy iných podobne postihnutých. Vo svojich spomienkach sa vracia aj k tým, ktorí útrapy pomocných technických práporov neprežili. 

Spomína brat Jozef

Usmievavý, kučeravý Cigán bol v pracovnom tábore raritou. Nepodarilo sa nám zistiť, prečo Bélu zaradili k nám Chudák, ani on to nevedel.

- Som predsa taký ako ostatní v našej kolónii. Ani lepší, ani horší. Dačo som aj ukradol, ale kto z nás nekradne? -hovoril.

Pravdepodobne sa mu pomstil predseda národného výboru jeho obce za to, že si nič nerobil z jeho rozkazov, iba sa usmieval. Lenže usmievať sa bez rozkazu bolo v socializme zakázané.

Napriek svojej dobrosrdečnosti mal Béla v tábore dosť problémov. Prvý problém bol, že ako Maďar takmer nerozumel po slovensky. Vyrástol na Žitnom ostrove. Medzi svojimi rozprával len cigánsky a s ostatnými maďarsky. Druhý problém bol v tom, že nebol zvyknutý na železný poriadok a disciplínu, ktoré sú na vojenčine alfou a omegou všetkého diania. Preto často narážal na nepochopenie svojich nadriadených. Tretí problém spočíval v tom, že nikdy nemal peniaze. Doma nechal ženu s tromi deťmi a od nich nič nemohol dostať. Náš žold, to bola len almužna. Béla ho minul za pár dní. Potom sedel v baraku alebo pred ním a smutne pozeral, ako ostatní idú na vychádzku. Občas som ho pozval na pivo alebo do kina. Bol mi za to veľmi oddaný a vďačný.

- Pán Jozef, ďakujem pekne.

- Nehovor mi pán. Ja som taký vojak ako ty.

- Pán Jozef, to nepravda, oni sú pán a ja obyčajný vojak.

Pri sťahovaní sa do Brna na sídlisko Tábor som stratil pracovný plášť. Pri jednej vychádzke do mesta som to spomenul.

- Plášť bude, - vyhlásil Béla rezolútne.

- Nieže budeš kradnúť, - upozornil som ho.

- Požičiavame si.

O pár dní mi plášť doniesol. Keď som sa ho pri pive vypytoval, komu ho zobral, povedal:

- Jozef, predstav si, to je zaujímavé. Chýbal ti plášť. Teraz chýba plášť ďalšiemu vojakovi. Ten si nájde plášť u iného a zase tomu bude chýbať. Tak koľko plášťov sa vlastne stratilo, keď už traja si hľadajú plášť?

- Dáme si ešte jedno pivo, - zažehnal som diskusiu o vojenskom plášti.

- Ak sú ešte peniaze... Plášť sa dá požičať, ale pivo nie.

S Bélom ma zoznámil čatár Kvasnička, veliteľ čaty v Slavošovciach. Bol to dôstojník, ktorému ani z očí nič dobré nehľadelo. Keď vydával rozkazy, jedno oko mal prižmúrené. A on veľmi rád rozkazoval.

Pri jednom rozkaze, bolo to pred prvým májom, hľadal pracovníkov na postavenie tribúny.

- Potrebujem dvoch stolárov a dvoch maliarov... Kto je stolár?

Ako keby sa opýtal, kto je stolár bohoslovec alebo kto je cigán profesor.

- Nikto?! Ja viem, kto je stolár. Raz sa na niekoho pozriem a viem, čo je v ňom.

Prešiel popred čatou a zastal pri Bélovi:

- Vojak, vy ste stolár.

- Súdruh čatár, vykonám, som stolár, - odpovedal Béla.

- A prečo ste sa neprihlásili?

- Neodvážil som sa priznať, ja vlastne nie som...

- Vojak nikdy nekecá. Povie "vykonám" a hotovo. Ja som vám povedal, že stolárov nájdem. Jedného som už našiel a nájdem aj druhého.

Zastavil sa predo mnou:

ROUBAL, RADEK - TATRANSKÉ DOLINY

ROUBAL, RADEK

TATRANSKÉ DOLINY

Šport, Bratislava, 1961
úvod Ivan Bohuš
obálka Jarmila Divíšková
2. doplnené vydanie, 8.500 výtlačkov

monografie, turistika, šport, sprievodca
282 s., čb fot., mapové listy, slovenčina
hmotnosť: 380 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

5,50 € PREDANÉ

*H-6-4*

Dolina Nefcerka

Jednou z najdivokejších a súčasne najkrajších dolín Vysokých Tatier je dolina Nefcerka. Bujné rastlinstvo v dolnej a divoké skalnaté prostredie v hornej časti doliny robia Nefcerku jedným z najdivokejších a najromantickejšíoh kútov Tatier. Je to terasovitá dolina, ktorá juhovýchodným smerom odbočuje z Kôprovej doliny. Preteká ňou Nefcerský potok s dvoma vodopádmi: Dolným Nefcerským a veľkým Kmeťovým vodopádom. Za prostrednou terasou leží Nižné Terianske pleso, za hornou Vyšné Terianske pleso, od ktorého na juhozápad leží Malé Terianske pliesko. Nižné Terianske pleso je jedným z najtypickejších kotlových (karových) plies vo Vysokých Tatrách.

Nad Nefcerkou sa vinie veniec štítov: Kriváň, Krátka, Ostrá, Furkotský štít a Triumetal, ktorých strmé zrázy a steny uzatvárajú Nefcerku od juhu, východu i severu. Triumetal vysiela na severozápad nad Kôprovú dolinu dlhý a mohutný hrebeň Hrubô. Z Nefcerky vedú najťažšie horolezecké výstupy severnou stenou na Kriváň, majestátny a charakteristický štít západnej časti Vysokých Tatier.

Pretože z Nefcerky nevedie turistický priechod do žiadnej zo susedných dolín, nebola doteraz vyznačkovaná, a tak ako prísna rezervácia Tatranského národného parku je Nefcerka z turistického ruchu vylúčená. Husté a neprístupné lesy jej spodnej terasy s obľubou vyhľadávajú medvede, v jej horných častiach, nevyrušovaná turistami, žije črieda kamzíkov, jedna z mála v Tatrách, ktorá je človekom najmenej vyrušovaná.

Dolina Nefcerka je typická ľadovcová dolina, v ktorej nachádzame všetky znaky činnosti diluviálnych ľadovcov. Je to predovšetkým „U“ profil doliny, ďalej morény, terasy a za nimi v kotloch vyhĺbených ľadovcom plesá kotlového typu. Ľadovec nefcerský padal dolu údolnou terasou do Kôprovej doliny, kde sa spájal s mohutným kôprovským ľadovcom, ktorý bol 10,8 km dlhý, 1 km široký a 200 m hrubý.

Názov doliny je odvodený od priezviska Neftzer. Karol Neftzer bol v 18. stor. banským riaditeľom a W. O. Neftzer bol v polovici 18. stor. správcom hrádocko-likavského panstva. Prvým, po mene známym návštevníkom Nefcerky bol Eugen Janota so spoločníkmi v septembri 1867, ale dávno predtým sem chodili pastieri, pytliaci a zrejme aj krivánski baníci.

PÁNDY, BERTALAN - O SVEDKOCH JEHOVOVÝCH

PÁNDY, BERTALAN

BRATSKÉ SLOVO O SVEDKOCH JEHOVOVÝCH

Reformovaný kresťanský zbor v Drahňove
preklad Ján Janus
1. vydanie, 800 výtlačkov

ISBN 80-967517-8-6

náboženská literatúra, Svedkovia Jehovovi, 

205 s., slovenčina

hmotnosť: 198 g

mäkká väzba

stav: dobrý, lepenie sa uvoľnuje

1,50 € PREDANÉ

*H-6-4*

II. diel

VÝPOVEDE VOĽAKEDAJŠÍCH SVEDKOV JEHOVOVÝCH

W.J. Schnell: Povstávajú proti mne falošní svedkovia

Na zostávajúcich stránkach tejto knihy vás oboznámime s referátmi ľudí, ktorí sami boli členmi SSV. Chceli by sme docieliť to, aby ste mali možnosť spoznať spôsoby a štýl práce SJ, nielen z podania vonkajších pozorovateľov, ale aj od ľudí, ktorí boli úprimní a oddaní členovia SSV. Z tohto dôvodu ich nemôžeme obviňovať zo zaujatosti, alebo myslieť si o nich, že nepoznajú dostatočne organizáciu SSV. V našej knihe sme už spomenuli mená dvoch z nich, a hovorili sme o ich pohľade na určité veci.

Zo starších SJ je najznámejšie meno W.J. Schnella, ktorý strávil v organizácii SSV tridsať rokov. V posledných rokoch svojho členstva mal už veľa duševných bojov, pretože si uvedomil, že citáty a učenia z Písma svätého dostávali často opačný výklad, než ními chce Boh skrze Písmo povedať. Po vystúpení zo SSV napísal príbeh svojho života predovšetkým však príbeh o svojej práci v nej. Knihu vydal pod názvom: „Povstávajú proti mne falošní svedkovia”. Kniha mala aj podtitul: „Tridsať rokov v zajatí Strážnej veže” (Christliche Verlagsanstalt, Konstanz).

Autor sa narodil v USA ako dieťa nemeckých emigrantov. Mal deväť rokov, keď ho rodičia vzali na návštevu príbuzných do Nemecka. Medzitým vypukla svetová vojna. Otcovi sa už nepodarilo vziať rodinu späť do USA Pretože otec, ešte nedostal americké občianstvo, bol povinný narukovať do nemeckej armády. Po niekoľkých týždňoch bolo okolie plné ruských vojnových zajatcov. Veľkú časť armádneho zboru, kde slúžil jeho otec rozdrvila vojna. Z otcovho družstva zostali siedmi. Ako poddôstojník bol dozorcom skupiny ruských zajatcov. Ako veriaci človek, sa choval k zajatcom ľudsky a nápomocne. Dôstojníci, ktorí boli spolu s ním, konali presne opačne. Keď Rakúsko - Uhorsko - nemecké vojsko utrpelo porážku, stali sa bývalí zajatci pánmi, ktorí z vďaky za predchádzajúce dobré zaobchádzanie, pomohli mu dostať sa domov.

Územie, kde bývali, pripojili k Poľsku, odtiaľ sa v spoločnosti ďalších utečencov presťahovali do Berlína. On mal vtedy 16 rokov.

V časoch skúšaných vojnovými udalosťami bol verným účastníkom detských bohoslužieb nedeľnej školy Evanjelickej cirkvi. Tu sa stalo, že raz ho oslovil príbeh o milosrdnom samaritánovi, a začal doma čítať Bibliu. S citlivou dušou pozoroval, a zistil že to čo sa píše v Písme svätom -myslel pri tom predovšetkým na samaritánov príbeh - a to, čo sa deje vo svete okolo neho, je v rozpore. Z Písma svätého poznal milosrdnú lásku Kristovu, a zaumienil si, že počas celého svojho života bude konať dobro, ktoré sa od Krista naučil. V napätých a bezvýchodiskových povojnových rokoch upadli mnohí do zúfalstva, niektorí sa stali ateistami, fanatikmi, či revolucionármi, ale on našiel silnú oporu vo viere, že môže byť vykúpeným Božím dieťaťom v Kristovi. Ľudia okolo sa stali hračkami temných síl, rozvíjali sa práve rôzne izmi (nacionalizmus, komunizmus) a on dokázal v tomto stave žiť vyrovnaný, kľudný život. Keď spomína neskôr v živote na tieto udalosti, rozpráva smutne o tom, že tento vnútorný mier z mladosti neudržal dlho v srdci, lebo ako hovorí: „ Ja sám som sa stal obetou ešte väčšieho -izmu-, ktorého som bol po 30 rokov verným otrokom. Tento -izmus- bol Jehovizmus SSV. Jehovizmus sa snažil prefíkaným spôsobom využiť nerozhodnosť povojnových časov na vybudovanie novej naplánovanej svetovej spoločnosti.” (10. Str.)

Keď sa presťahovali z rodnej dediny do Nemecka, do Berlína, cítili sa počas života v tejto metropole, v cudzom prostredí, v existenčnej neistote, opustení. Vtedy ich navštívil študent Biblie, a nechal u nich rôznu literatúru, oni ju prijali a čítali s radosťou. Dobre im padlo, že natrafili na bratov, na ľudí, ktorí sa o nich zaujímajú. Potom pravidelne navštevovali ich stretnutia a boli šťastní, lebo našli bratské spoločenstvo a láskavé prostredie.

Pri spomienkach na tieto udalosti spomína, že v počiatkoch vtedajší tzv. „ študenti Biblie” ešte nepoznali túto strnulú organizáciu, ktorá rozkazmi vydáva nariadenia, čo je charakteristickým znakom dnešnej SSV.

Vtedy ešte zvesť Slova, ktorá vytvárala láskavú atmosféru zboru, sa odovzdávala ďalej ako odkaz Písma a nie ako centrom predpísaný výklad Biblie.

SUCHÝ, JIŘÍ - VYVĚSTE FANGLE

SUCHÝ, JIŘÍ

VYVĚSTE FANGLE

Mladá fronta, Praha, 1968
ilustrácie Jiří Šlitr
prebal Jaroslav Fišer
1. vydanie, 25.000 výtlačkov
23-058-68

próza krátka, humor
204 s., čeština
hmotnosť: 194 g

tvrdá väzba
stav: zachovalá, bez prebalu, dosky ufúľané

1,00 €

*home* in *H-6-4*

Přepisy rozhlasových Gramotingl-tanglů, v úvodu upozornění J. Suchého: Gramotingl-tangly jsou improvizované rozhlasové pořady a je přísně zakázáno považovat je za literární dílo, byť se Vám dostávají do rukou v knižním vydání. Za jejich vznik jsou zodpovědni manželé Bauerovi, kterým touto cestou děkuju.

ZÁHADY

Ve Skotsku je celá řada lochů s vodou. Nejznámější z nich je Loch Ness, jezero, ve kterým se čas od času objevuje známá obluda lochnesska, která byla prohlášena za novinářskou kachnu, ale dneska už se zase přišlo na to, že nejspíš skutečně existuje a že asi není sama, že v Loch Nessu je víc těhle záležitostí. Jsou prý to nejspíš plaché předpotopní nestvůrky, které přečkaly v tomhle jezeře příslušné milióny let, nemajíce tam žádnejch nepřátel.

Já mám tu lochnesskou obludu strašně rád, protože je to jedna z bájeslovnejch bytostí, která doběhla lidstvo a existuje si. Takže to lidstvo, který by ji hrozně rádo narvalo do lidovejch zkazek a plkaček, ji bude muset vzít nejspíš na vědomí. A totéž se nakonec může stát i s lesními žínkami, vílami, s obry a bludičkami. Řekl bych, že je to jenom otázka času.

Lochnesska ale není jedinou záhadou na naší zemi. Taky sněžnej muž prý existuje. Žije v Himálajích a má šlápoty, do kterých bych zapadl po pás — tím tedy nechci říct, že by ty šlápoty byly nějak kór moc velký. Sněžnýho muže jsem ještě nikdy neviděl — jednak jsem nebyl v Himálajích, a jednak chodívám často zamyšlen, takže co chvíli někoho přehlídnu, což bývá zdrojem jakýsi nevraživosti ze strany přehlídnutejch. Touto cestou se jim omlouvám.

Další úkaz, kterej si nedovedeme vysvětlit, jsou létající talíře. Plno lidí je vidělo a nikdo neví, co to je. Říká se, že jsou to jakési dopravní prostředky bytostí z jinejch světů. Ale proč tedy hrome už jednou nepřistanou a něco neřeknou?!!! Pořád obletujou, pozorujou — zřejmě došli k tomu, že život na naší planetě je sice pěkná věc, ale jenom z vejšky.

Viděl jsem už řadu meziplanetárních kreslenejch vtipů, kde třeba Marťan vystupuje z talíře a snaží se navázat kontakt s benzínovou pumpou. Skutečně, jestli někdy přistanou na Zemi bytosti z jiný planety, bude to vlastně velikej problém pro ně, vybrat si ze spousty živočichů toho pravýho, kterýho je nutno oslovit! Co jestli ty bytosti budou jenom o něco menší než mravenci? Potom prostě navážou družbu s prvním mravencem, kterej jim přijde do cesty, a s námi se vůbec nebudou bavit! Kdo ví, jestli už mravenci třeba dávno nepěstujou meziplanetární styky? A kdo ví, jestli ty bytosti, za předpokladu, že jsou velký jako my, nedají přednost třeba koním? Jestli v jejich očích obstojíme?

Létající talíře jsou současno, ale i minulost byla plná záhad. Třeba bludičky, o kterejch

ZA SVETLOM

ZA SVETLOM
Dejiny spásy v Starom zákone
Výber textov zo Starého zákon

Slovenský ústav sv. Cyrila a Metoda, Rím, 1970
preklad Anton Botek

náboženská literatúra, Biblia, exilové vydanie
464 s., slovenčina
hmotnosť: 402 g

mäkké väzba
stav: veľmi dobrý

2,50 €

*nab*

ASTRO TAROT / VELKÁ ARKÁNA

ASTRO TAROT

VELKÁ ARKÁNA
22 karet

N Press, Praha

astrológia, ezoterika
22+2 kariet, česky
hmotnosť: 103 g

voľné listy v krabičke
stav: veľmi dobrý, nepoužívané

6,66 €

*home* in *H-6-4* nenájdené

PETERAJ, KAMIL - BOSÁ LÁSKA

PETERAJ, KAMIL

BOSÁ LÁSKA
77 piesňových textov

Tatran, Bratislava, 1986
edícia Darčeky (39)
zostavil a doslov Karol Wlachovský
ilustrácie Ladislav Vančo
1. vydanie, 5.000 výtlačkov
61-858-86

poézia, hudba
160 s., slovenčina
hmotnosť: 177 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: dobrý

2,40 € PREDANÉ

home in *H-6-4*

Druhý výber z piesňových textov Kamila Peteraja je zostavený tak, aby predstavil autorovu tvorbu v celej motivickej šírke a náladovej škále. Preto ojedinele sa v ňom opakujú i texty, ktoré už vyšli knižne pod názvom TEXTY vo vydavateľstve Smena (Bratislava 1985). Pre tento výber autor v spolupráci s redakciou jednotlivé texty zrevidoval zo štylistického a gramatického hľadiska, ako si to vyžaduje edičná prax knižných vydaní. Vo výbere je viac textov, ktoré v čase prípravy publikácie ešte neboli zhudobnené. Texty len v literárnej podobe sú v obsahu evidované bez doplňujúcej poznámky. Pri ostatných je v zátvorke údaj o SP nahrávke, alebo názov gramofónovej platne.

Keď pavúk svoje siete dotká 

a jeseň zbiera lístie na pieseň

ty mizneš v diaľke ako bodka

a najstudenší vietor vanie sem

Keď pavúk svoje siete dotká 

a jeseň má už pieseň v rukáve 

tu na stene len tvoja fotka 

pripomína to leto prchavé

Keď pavúk svoje siete dotká 

ja nevládzem ťa naspäť zavolať 

A clivota je nekonečne krotká 

a slnko nevie ako vtedy hriať

Keď pavúk svoje siete dotká 

tak trocha sa vždy naspäť zadívam 

A tvoja malá čierna fotka 

už možno nie je vôbec pravdivá

ZEMAN, ADOLF - ČESKOSLOVENSKÁ GOLGOTA

ZEMAN, ADOLF

ČESKOSLOVENSKÁ GOLGOTA
Historicko-politická reportáž

Jos. R. Vilímek, Praha, 1947
obálka František Tichý
1. vydanie, 3.000 výtlačkov

história, dejiny,
392 s., čeština
hmotnosť: 506 g

tvrdá (zrejme) dobová preväzba, bez prebalu
stav: veľmi dobrý, podpis autora

NEPREDAJNÉ

*H-7-1*

Tato kniha vznikla již v dobé mlčení, jež mi bylo násilné uloženo a k němuž jsem se dobrovolné odsoudil sám v dobé útlaku.

Byl jsem již v pensi, neboť „Pražské noviny", jichž jsem byl posledním šéfredaktorem, Beranova vláda už od 1. ledna 1939 zastavila. Všechna má díla byla vyloučena z veřejných knihoven, zabavena a zničena. Vyváželi je z nakladatelských skladišť rovnou do stoupy... Psát jsem nesměl... A všechny svody k aktivismu — a nebylo jich málo Emanuelem Moravcem počínaje — jsem odmítal.

Uzavřel jsem se do své samoty, pečlivě střežen gestapem, jehož pochopové hned po svém příchodu mne řádné očmuchali... Dopadlo to dobře. Zdraví mně nesloužilo a hrozilo mi úplné oslepnutí. Podle úsudku lékařů jako následek cukrovky a zánětu nervů... I bílou hůl jsem dostal... A ta bílá hůl a černé brýle nějak gestapáky zarazily... Pokládali mne za vyřízeného, za mrzáka a dali mi poměrně pokoj... Žil jsem ve svém břevnovském Tusculu a zahradničil...

Někdy v roce 1942 osudný proces rozrušování mých očních rohovek jako by se rázem zastavil a já opět s určitou sice námahou mohl číst a psát. A tak jsem se dal znovu do práce... Ovšem zatím jen „pro šuplík", jak se na nás starší spisovatele, kteří jsme hrdě mlčeli a odmítali každou spolupráci, zlobil pan Emanuel Moravec. Radil nám velmi naléhavé, někdy i hodně podrážděně a výhružně, — pí O. Scbeinpflugová by o tom mohla vyprávět — abychom neodmítali „jíti s dobou", dokud je ještě čas, ale marně...

Začal jsem pracovati na svých „Pamětech" od dětských let, tedy od let osmdesátých minulého století. Evokoval jsem si v mysli všechny své vzpomínky na přepestrý a přebohatý život, jaký málokdo prožil, a pokud to bylo možno, ověřoval jsem si je z vlastních zápisků, ze starých novin a časopisů — až do té doby, kdy bylo zakázáno „bádání v minulosti" a všechny časopisy byly z veřejných knihoven odstraněny nebo znepřístupněny vůbec. Byla tu ještě jedna překážka... V musejní studovně byl zaveden nový pořádek. Každý z příchozích se musel vždy zapisovat s udáním, za jakým účelem do studovny přichází. To bylo nebezpečné, neboť to mohlo u gestapáckých ohařů vzbuditi oprávněnou zvědavost a touhu přesvědčiti se o písemném obsahu našich „šuplíků".

Když mi bylo znemožněno studovati noviny — v redakcích odmítali na rozkaz německých úřadů dáti k disposici staré ročníky — byl jsem nucen blouditi po antikvářích a známých, shánět prameny, kde se dalo. V dobách poklidu však jsem pozorně sledoval i proud současné doby i událostí, naslouchal cizímu rozhlasu, „šuškal" s přáteli i kamarády, pozorně pročítal noviny, ač k tomu bylo třeba tolik sebezapření, mučil jsem se krutou bolestí ze strašlivého a surového útlaku, plakal nad kamarády, kteří hynuli na popravištích a úpěli ve vězeních a koncentračních lágrech, zatínal pesti bezmocným hněvem, ale i žil nadějemi a pevnou vírou v osvobození.

Byla to bezútešná doba... Doba jakýchsi mrákot a omámení, z něhož jako bychom se nemohli probrati. V nitru každého z nás pálila mučivá otázka, jak se to všechno mohlo stát? Jaké tajemné, nečisté a záhadné síly tu působily, že mohlo dojiti k Mnichovu a k tragickým jeho důsledkům?

Tu vznikla ve mne myšlenka zachytiti — nedá se říci vůni — ale spíše pach té předmnichovské a pomnichovské doby. A tak vznikala má kniha. V hrubých rysech byla vlastně již hotova v říjnu roku 1945. Byla hodně kusá, neboť jsem se mohl opírati jen o sporé prameny protektorátní, hlavně noviny.

Přišly však slavné dny květnové revoluce... Na haldách a ve skladištích starého papíru se kupily vyhazované německé knihy a mezi nimi řada dokumentárních děl. Otvíraly se archivy — i ústa. V osvobozených novinách se objevovaly články a svědectví, odhalující věci dosud málo neb vůbec neznámé. Tiskly se knihy... A pak přišly známé procesy před národním soudem. Má kniha se rozrůstala, až nabyla definitivní náplně.

Není to dílo, jež by si činilo nároky na přísně historické měřítko. Je to více dílo reportážní, snažící se populárním a širokým lidovým vrstvám přístupným způsobem vylíčiti ovzduší a dění našeho národního bolestného dočasného úpadku a zachovati budoucím pokolením věrný obraz našeho utrpení.

Dílo má zajisté své nedostatky. Vždyť stále ještě je leccos nejasné a stále ještě vycházejí i nové okolnosti najevo. Snad jsem se dopustil i omylů. Ale má kniha byla psána s láskou a snahou po pravdě i objektivitě, kterou čtenáři i kritika tak rádi priznávali již mé legionářské a ostatní literárni tvorbe za dob první republiky.

Tvořil jsem své dílo s touhou, aby bylo pramenem k přemýšlení a zpytování svědomí, k poznání chyb, jichž jsme se dopouštěli, popudem k mravnímu přerodu a opravdové demokracii, který jsem v té těžké dobé očistné sebetrýzně i já s bolestí, ale i s radostí sám prodělal.

ADOLF ZEMAN

V Praze-Břevnově 1945.

HITLEROVO KUKAČČINO VEJCE

Rudolf Beran se svou vládou a Národní jednotou, dr Chvalkovský, generál Gajda, prof. Nikolau a ochotní novináři, Vlajka, Národní obec fašistická, Akce národní obrody — všichni a všechny se dali v novém roce s novým elánem do převýchovy československého národa.

Generál Gajda, který měl již svou rehabilitaci a slušný kapitálek v kapse — spolu s jeho případem byl vyřízen i případ Perglerův, poslance Duycha a vyslance Havlasy — vydal na Nový rok 1939 provolání k národu:

„Pod jedním praporem a za jediným cílem. Pro spravedlivé rozdělení důchodů. Sociální pokus žida Marxe zklamal. Cestou oproštěnou od bludů socialismu a židovských internacionalistů dojde Československo k svému vítězství."

Profesor Nikolau odhaloval statečně rub falešné demokracie a cizí ideologie krvavého bolševismu.

Vzpomínáno znovu historického výroku dra Kramáře „Zaplať Pán Bůh za fašismus". Ach ano, ten viděl jediný správně do budoucnosti...!

Poněvadž bylo přece jen trochu riskantní mluvit příliš o nacionálním socialismu, mluvilo se o sociálním nacionalismu! Dělaly se výlety do historie, falšovaly se dějiny a vykládaly se podle fašistického a nacistického vkusu. 

Na velké schůzi poslanců a senátorů Národní jednoty měl v první půli ledna Rudolf Beran velkou vůdcovskou řeč. Ujišťoval, že „politika státu musí být rozhodně sociální."

Patrně proto se vláda rozhodla propustit všechny vdané ženy, všechny přestárlé a méně způsobilé ze státních a veřejných úřadů, a zastavit všechno přijímání a povyšování státních úředníků.

„Chceme vybudovat stát na křesťanské mravnosti a ideji svatováclavské a v jejím duchu pomáhat chudým, odpouštěti a zavrhovati nenávist."

To po prvé začala u nás strašit idea svatováclavská v novém rouše, zatím ovšem jen po stránce charitativní. Brzy uslyšíme o její stránce politické.

Na téže schůzi dokazoval pozorným posluchačům dr Chvalkovský, že „jediná naše politická linie musí být zaměřena v loyální postoj vůči sousedům, zvláště Německu".

A nikdo věru nedovedl lépe zaměřit naši politickou linii v loyální postoj vůči Německu, než tento přizpůsobivý zahraniční ministr, tak podivný nástupce dra Krofty. Hned za několik dnů odjel dr Chvalkovský po druhé do Berlína. Jak dopadla jeho první cesta v říjnu minulého roku, víme. O jeho lednové cestě dne 21. ledna 1939 jsme se toho tehdy mnoho nedozvěděli. O jeho rozhovoru s Hitlerem však se mluvilo obšírně začátkem února při norimberském procesu.

Ruský žalobce Pokrovskij četl tehdy poznámky, kterých se Rusové zmocnili při obsazení německého zahraničního ministerstva v Berlíně. Týkaly se mimo jiné také přijetí dra Chvalkovského u Hitlera. S dr Chvalkovským byl také berlínský vyslanec dr Mastný. Byl to sensační rozhovor, z jehož průběhu teprve jak se patří vynikla lokajská role Chvalkovského. Podle nalezených záznamů prý dr Chval-

FEYNMAN, RICHARD P. - TO SNAD NEMYSLÍTE VÁŽNĚ!

FEYNMAN, RICHARD P.

TO SNAD NEMYSLÍTE VÁŽNĚ!
(Surely You´re Joking, Mr Feynman! - Adventure of a Curious Character)

Aurora, Praha, 1999
preklad Jan Klíma
obálka Pavel Zelenka
2. vydanie
ISBN 80-85974-79-7

autobiografia, veda,
272 s., čeština
hmotnosť: 300 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

6,00 € PREDANÉ

*home*

Richard P. Feynman (1918-1988) patří k nejproslulejším a nejoriginálnějším teoretickým fyzikům 20. století. Jeho mimořádně přínosné odborné dílo, oceněné roku 1965 Nobelovou cenou, však nezůstalo uzavřeno v univerzitních pracovnách či výzkumných laboratořích a neseznámili se s ním pouze teoretičtí fyzikové, ale i široká veřejnost -a to především díky Feynmanově výrazné schopnosti popularizovat vědu způsobem srozumitelným i naprostým laikům. Nepochybně k tomu přispělo i jeho velké osobní kouzlo, rozvinutá schopnost komunikace s ostatními lidmi, smysl pro humor a nekonečná zvědavost na všechno, co nás obklopuje.

Feynman však není jen autorem vysoce odborných či popularizačních prací z oblasti teoretické fyziky. Díky Ralphu Leightonovi mají čtenáři na celém světě možnost seznámit se i s Feynmanem -skvělým vypravěčem a zblízka poznat jeho životní osudy. A protože Richarda Feynmana nezajímala jenom věda, dozvídáme se z jeho vyprávění i spoustu informací o lidech, s nimiž se v průběhu života setkal - ať už to byli vědci, nebo lidé, s kterými se seznámil třeba někde v baru. Poznáváme také jeho osobně - jako slavného vědce, ale především jako člověka, jemuž se nevyhýbají běžné lidské starosti, jako vynikajícího společníka a vypravěče - a postupně začínáme chápat, proč byl tak milován a obdivován studenty i všemi lidmi, kteří ho znali. Přispěly k tomu nepochybně jeho otevřená a veselá povaha, vysoká inteligence a zvídavá mysl.

Před lety Feynmana a toto jeho vyprávění charakterizoval John A. Wheeler, ředitel Střediska pro teoretickou fyziku Texaské univerzity, těmito slovy: „Překážky, na které Feynman narážel ve fyzice, překonával zaujetím, pronikavostí pohledu a neuhasitelnou touhou po dobrodružství. Tato sbírka příběhů - které mají s fyzikou většinou jen málo společného - skýtá jedinečnou příležitost nahlédnout do neposedné mysli velkého objevitele."

Všechny chyby jsme odstranili a nakonec dorazily i stroje, ale nikoliv opravář. Tyhle stroje patřily k tomu nejsložitějšímu, co se v té době vyrábělo. Byly to velké mašiny, které přišly částečné rozebrané, se spoustou drátů, schémat a návodů. Spolu se Stanem Frankelem a dalším mládencem jsme se sebrali a dali je dohromady. Měli jsme přitom různé potíže, z nichž nejhorší představovali různí šéfové, kteří se na nás pořád chodili dívat a říkali: „Vy něco zničíte!“

Některé ze strojů jsme dali dohromady, a pracovaly, jiné jsme složili špatně, a nechodily. Když konečně dorazil opravář, uvedl do chodu i ty, na které jsme nestačili, takže nakonec fungovalo všechno.

Bohužel, Stan Frankel, který tenhle program zahájil, začal trpět počítačovou nemocí, kterou dneska každý, kdo pracuje s počítači, dobře zná. Je to velice těžká choroba, která postiženému zcela zabrání v práci. S počítači je totiž ta potíž, že svádí ke braní. Jsou tak báječné! Mají ty logické přepínače: když je číslo sudé -udělej tohle, když je liché - udělej tamto. A za chviličku, když vám to dost myslí, svedete komplikovanější a komplikovanější věci.

Po nějaké době se začal systém hroutit, ale Frankel si toho nevšímal; bylo mu jedno, co kdo dělá. Systém se sotva ploužil, ale on seděl v pracovně a vymýšlel, jak přiměje jeden tabulátor, aby tiskl hodnoty arkustangens.

Bylo to absolutné zbytečné. Tabulky pro arkustangens jsme měli. Jenomže když ona je to taková rozkoš vyzkoušet, co všechno dokážete. Chudák Frankel, všechno to vymyslel, a tak dostal počítačovou nemoc jako první.

Požádali mě, abych přerušil práci ve své skupině a převzal skupinu IBM. Byla to výborná skupina, přestože vyřešili za posledních devět měsíců pouze tři problémy.

Skutečná potíž byla v tom, že těmhle lidem se nikdo nenamáhal cokoliv říct. Byli to chytří kluci s maturitou a technickým nadáním, vybraní armádou z celé země do Zvláštního technického oddílu. Poslali je do Los Alamos, ubytovali v kasárnách a neřekli jim nic.

Nastoupili do práce a museli obsluhovat stroje IBM - děrovat na štítky čísla, o nichž nevěděli, k čemu jsou dobrá. Nikdo jim neřekl, o co jde. Práce postupovala pomalu, a tak jsem prohlásil, že první věc, kterou musíme udělat, je povědět všem technickým pracovníkům, na čem vlastně dělají. Oppenheimer šel promluvit s lidmi od bezpečnosti a získal zvláštní povolení, abych mohl pronést krásnou přednášku o tom, na čem pracujeme. Zavládlo velké vzrušení: „Bojujeme ve válce! Už víme, o co jde!“ Rázem věděli, co ta čísla znamenají. Když vycházel vyšší tlak, znamenalo to, že se uvolňuje více energie a tak dále a tak dále. Věděli, na čem pracují.

Úplné se změnili. Začali vynalézat, jak dělat věci lépe. Vylepšili celý systém. Pracovali přes noc, a nepotřebovali přitom žádný dozor; nepotřebovali nic. Rozuměli, všemu; sami vymysleli několik programů, které jsme pak používali.

Takže moji kluci se opravdu osvědčili a stačilo k tomu jediné: říct jim, o co jde. Díky tomu jsme vyřešili devět úloh za tři měsíce - ačkoliv předtím jim trvaly tři úlohy devět měsíců; byla to téměř desetinásobná rychlost.

Jedno z našich tajemství, jak úlohy řešit, bylo tohle. Řešení problému spočívalo v tom, že balík štítků musel procházet cyklem. Nejprve sčítání, pak násobení — a takhle putoval všemi stroji v místnosti, pomaloučku, protože chodil dokola znova a znova. A my jsme přišli na to, jak poslat cyklem zároveň - ale fázové posunutý - druhý balík štítků jiné barvy. Díky tomu jsme dokázali řešit dva tři problémy současně.

Tím jsme na sebe přivolali jiný problém. Před koncem války, těsně před testem bomby v Albuquerque, se vynořila otázka: Kolik energie se uvolní? Počítali jsme uvolněnou energii pro různé konstrukce, ale ne pro tu, která byla nakonec použita.

Takže za námi přišel Bob Christy a řekl: „Potřebujeme vědět, jak to bude fungovat. Rádi bychom měli výsledky za měsíc!“ Možná že řekl ještě dřív - už za tři týdny.

„To je nemožné,“ řekl jsem.

„Podívej,“ vysvětloval, „řešíte skoro dva problémy měsíčné. To jsou jenom dva týdny na problém, nebo tři týdny na problém."

„Já vím,“ povídám. „Ale ve skutečnosti každý problém trvá mnohem déle. Počítáme je paralelně. Ale když výpočet prochází systémem kolem dokola, tak to jde pomalu, a to nijak urychlit nejde.“

Odešel a já začal přemýšlet: Nenašla by se přece jen nějaká možnost, jak výpočet zrychlit? Kdybychom na strojích nepočítali nic jiného, takže by nám nic nepřekáželo... Předhodil jsem ten problém svým mládencům a napsal jsem na tabuli: DOKÁŽEME

BARBUŠ, MILAN - SPIŠSKÉ KLAPANCIE

BARBUŠ, MILAN

SPIŠSKÉ KLAPANCIE

Východoslovenské vydavateľstvo, Košice, 1969
obálka Zoltán Sokolovič
1. vydanie, 10.000 výtlačkov
83-025-69

folklór
216 s., slovenčina
hmotnosť: 483 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

9,00 € *takro*bels* PREDANÉ
3,50 € PREDANÉ *gopal*

ZELINOVÁ, HANA - KVET HRÔZY

ZELINOVÁ, HANA

KVET HRÔZY

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1986
prebal Karol Rosmány
4. vydanie, 35.000 výtlačkov
13-72-032-86

beletria, román
268 s., slovenčina
hmotnosť: 379 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: používaná, knižničné pečiatky, PVC prebal

0,50 €

*gopal* in **O7**

Ako ste prišli na myšlienku napísal dielo z našej zemianskej histórie? 

Náhodne. Bola som svedkom tvrdenia, že v porovnaní s inými európskymi národmi nemáme nijakú slávnu históriu, kráľov, veľké víťazné boje atď. Otvorila som dvere nielen do miestnosti, kde sa viedla táto polemika, ale aj do myšlienkového pochodu jej hlásateľa, ktorý- pri pohľade na mňa vystrčil prst a zvolal: „Napíš, že aj my máme svoju históriu, hoci len takú sedmoslivkársku!“ No a potom som začala rozmýšľať a spovedať otca, mamu, toho-onoho, ako to bolo s liptovskými zemianskymi kúriami, a poohliadla som sa aj po tých našich turčianskych — a Alžbetin dvor sa o tri roky objavil na kníhkupeckých pultoch.

A Kvet hrôzy?

Ten sa zrodil z materiálov mne už veľmi dobre známych. Z odboja a potom z čias Slovenského národného povstania. Boli to krušné časy a nepísať o nich by bol prečin na národe. A tak som písala, čoho som bola svedkom, čo som videla, čo som počula, a čítala svedectvá ľudí, ktorí to prežili. No a pri tom písaní som prišla na to, čo je plevel a čo čisté zrno, a tak som s ľahkým srdcom urobila kríž nielen nad zemianskymi kúriami, ale aj nad meštiactvom, ktoré v našej epoche patria iba do zaprášených rámov.

Z rozhovoru s autorkou pre Nové knihy, 1978

Justa ležala v malej úzkej izbietke s výhľadom na ovocnú záhradu. Myslela som si, že ju nájdem v jej obľúbenom salóne pri teplej peci. Nebola v izbe sama. Keď som vošla, Mariska Čermáková vstala zo stoličky, na ktorej pri obloku háčkovala čipku. Nemohla som nevidieť, že sa zmenila. Už to nebola tá driečna mladá žena s gaštanovými vlasmi, ktoré sa na slnku ligotali ako stará meď, zo stoličky ťažko vstala tučná sivovlasá žena s okuliarmi v čiernom ráme. Neprivítala ma — aj to bola zmena, ktorá ma prekvapila. Ukázala mlčky prstom, aby som bola ticho. Justa spala s rukami položenými na peknom mogulskom pokrovčeku, ktorý ležal krížom cez paplón. Nemala som tušenie, prečo ho tam má — ani som sa to nedozvedela.

Mariška Čermáková bez slova postavila stoličku k Justinej posteli, pokynula mi, aby som si sadla, a vyšla z izby. Aj jej chôdza ma prekvapila: nekráčala, vliekla sa ako starý reumatik. Dojali ma jej opuchnuté členky a nehybné kolená. Kdeže sa podeli jej mladé, strunné kroky, vyklepkávajúce staccatá po schodoch tak zvučne a rýchlo ako moje detské?, pomyslela som si trpko a prvý raz za tých päť rokov som čosi z Ráthovho domu poľutovala.

Sadla som si, lepšie povedané, musela som si sadnúť. Moje už aj tak od zimy skrehnuté nohy mi stŕpli ešte väčšmi, keď som sa zadívala na Marišku Čermákovú, ale doslova sa mi podlomili pri pohľade na Justine chudé, prázdne ruky. Spočívali na pokrovčeku holé, bez príkras. De Liessov prsteň neležal ani na nočnom stolíku.

Odložila ho, keď zistila, že jej schudli prsty, pomyslela som si. Nechcela ho stratiť, zvykla si naň, nosila ho bezmála tridsať rokov, zafír bol modrý, len o máločo tmavší ako jej oči — čo však s ním urobí Vizváry, keď ho po Justinej smrti nájde? Znesie ho zo sveta, a či ho podaruje nejakej žene? Nech ho hodí do Turca, nech ho dá hoci prvej žene, ktorú stretne na ulici, len nech ho neprinesie mne: tu ho máš, patrí de Liessovcom...

— To si ty, Lala? — spýtala sa ma Justa šeptom.

— Áno. Ja som to, — povedala som tiež ticho.

— Poď bližšie, nevidím ťa.

Prekvapila ma Justina žiadosť. Izbietka bola síce úzka, ale mala veľký oblok. Vizváry po kúpe domu vymenil všetky obloky za väčšie, francúzske — prečo ma teda Justa nevidí, keď sedím v jednom z mála marcových slnečných lúčov, ktoré pred západom pretepľujú ovzdušie červenkastou žiarou, pomyslela som si v hrôze, lebo som si na otázku aj odpovedala.

Jej oči sa neakomodujú, sú pod morfiovou clonou, vyhasínajú a čoskoro zhasnú...

Justa pomkla rukou ako v kŕči. Ak som chcela prísť k nej bližšie, musela som si k posteli kľaknúť. Izba bola úzka, to už viete, ťažký, pompézny nábytok, posteľ i nočný stolík, pochádzal z výbavy Adely Mathušovickej, rodenej Ruttkayovej. Kľakla som si k Juste a vyzula si premočené topánky.

— Dostávam morfium, ale neblúznim, — povedala Justa.

- Už si si všimla, že nemám prsteň?

— Áno, — povedala som.

— Dala som ho Fiale Bogárovej.

Nezapieram, že ma jej čin prekvapil, prekvapil by každého, kto by vedel, čo pre ňu de Liessov prsteň znamenal, čím jej bol a čo pripomínal, našťastie som si včas uvedomila, že umiera a že sa teda nemám čo čudovať.

— Dnes? — spýtala som sa tónom, akým sa pýtame na tú najobyčajnejšiu vec.

— Áno, — povedala. — Chceš vedieť prečo?

— Nie.

— Aj tak ti to poviem, — povedala a vzápätí vetu spresnila:

- Iba tebe. Máš na to právo. Iba ty.

Obschli mi ústa, musela som si ich navlhčiť jazykom. Vždy mi obsychajú, keď som v pomykove a keď viem, že ani hrom mi z neho nepomôže.

— Prečo si jej ho teda dala? — spýtala som sa jej v tom svojom