SLOBODA, RUDOLF - HEREČKY

SLOBODA, RUDOLF

HEREČKY

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1995
obálka Dušan Grečner
1. vydanie
ISBN 80-220-0640-8

Beletria, próza krátka, poviedky
136 s., slovenčina
hmotnosť: 250 g

tvrdá väzba s prebalom
stav veľmi dobrý, na predsádke neautorské venovanie

2,40 €  PREDANÉ!

*zimpa*

Čítanie textov Rudolfa Slobodu, či už ide o román, poviedky alebo hoci scenár, vždy vzbudzuje radostné očakávanie. Znovu si uvedomujeme, aký neopakovateľný je štýl tohto autora, ako ho - už vlastne dôverne -poznáme a ako príjemne nás vždy vie prekvapiť, očariť, nadlho zaujať. Mnohé polohy či situácie, v akých sa ocitajú svojrázne Slobodove postavy a postavičky, veľmi dobre poznáme, neraz sa v nich, úplne bizarných, objavujeme: takíto sme boli, toto sme my.

Slobodove poviedky nás teda nachádzajú celkom pripravených; až keď sa do nich zahĺbime, zisťujeme, čo všetko možno novým, inak nasvieteným detailom postihnúť, aj ako sa dajú veci, a teda svet, pekne dopĺňať.

Krompáč

Janovi už začali hovoriť starý Jano. Slovíčko starý sa vláčne vplazilo do rozhovorov, spočiatku nebola pre Jana nová situácia ťažkou. Ešte stále nezbadal, ako ozaj vyzerá na ulici. Musel ísť na nepríjemnú návštevu do hlavného mesta. A tam mu akísi mladíci vynadali, zbili ho, roztrhali mu občiansky preukaz, a to všetko po tom, ako skončil onú nepríjemnú návštevu u bratanca. O pár týždňov už považoval bitku a tých mladíkov za pozitívny zážitok: dozvedel sa, aký je slabý. Ale návšteva u bratanca sa stále viac a viac zadierala do mysle, mátala v spánku. Súdiac podľa ťažoby, Jano pochopil, že nie je iba slabý, ale aj hlúpejší. A to ho najviac prekvapilo. Uveril, že zostarol a že je slabý, ale nikdy si nemyslel, že bude v starobe aj hlúpejší.

Trvalo niekoľko ďalších týždňov, pokým si Jano uvedomil, že pocit hlúposti, zníženie sebavedomia mu nasugeroval bratanec. Bratanec je iba o dva roky mladší, ale má dvoch synov a stykom s mládežou nadobudol rôzne grify, i oblieka sa ako mladý, často ukazuje zuby, smeje sa, okoreňuje reč sexuálnymi výrazmi a slangom mládeže (aspoň tak to Jano predpokladal - v skutočnosti bratanec rozprával prostým bratislavským slangom, aký sa praktikuje medzi holičmi, čašníkmi, dopravákmi a pod.).

Jano teda vo svojich šesťdesiatich rokoch pochopil, že je dedinčan, vidiečan a že mesto už nikdy nepochopí.

Najviac ho prekvapilo, že v hlavnom meste je všetko lacnejšie ako u nich na dedine. A pritom celá rodina, i bratanec, vyšli z prostredia, kde sa hovorilo, že žiť v meste je veľmi nákladné. Jano vošiel do akéhosi bistra a za päťdesiat korún sa najedol a vypil dve pivá. Pre dedinčana je ešte aj dnes päťdesiatkorunáčka veľkou bankovkou, ale už fungujú aj inflačné pravdy, takže koniec koncov, keď si Jano všetko zrátal, logicky, rozumom uznal, že sa najedol lacno. Isteže na ich dedine niet miesta, kde by sa dalo takto najesť, a Jano vedel, že tie peniaze musí vidieť v širšom kontexte: nebol takým dedinčanom, ktorý neuzná aj príplatok za pohodlie a podobne.

V bistre okrem toho obsluhovala veľmi dobrá baba, taký typ, čo vidno na reklamách, prsia výrazné, pery výrazné, oči veľké a čierne, vlasy veľké, všetko povšimnutiahodné. Jano by jej prial väčší zadok. Obával sa, že len zadok ženu trocha brzdil v pohybe medzi hosťami - nevedel, že baba by väčší zadok nechcela. Keby tu bol bratanec, iste by nadviazal aspoň slovný kontakt s tou babou. Jano si všimol, že žena bola veľmi papuľnatá a hnevlivá, robota ju nebavila a už myslela na koniec smeny. A to jej dodávalo ešte viac sexu: každý jej pohyb naznačoval, že tu pracuje akoby dočasne, pokým si ju nevšimne niekto bohatší a neocení jej prednosti.

Keď už teda Jano nevládal zabudnúť na konflikt s bratancom, utešoval sa spomienkou na ženu z bistra. Obe predstavy sa dali dokopy, takže keď Jana unavilo rozmýšľanie o konflikte, predstavil si, ako pije pivo a tá žena tam stojí.

Konečne, asi po polroku, bratanec napísal, že dedičstvo po strýkovi vzal do rúk jeden šikovný právnik súkromník, a pozval Jana zase do hlavného mesta, aby sa s právnikom zoznámil a čosi aj podpísal. Zrejme to bude veľmi drahé.

Stretnutie s bratancom bolo tentoraz ešte ponurejšie. Janovi dali kávu a koňak a vypočul si veľmi zložité výklady o delení strýkovho majetku. Rozumel každému piatemu slovu, fakticky nerozumel vôbec. A ani nevedel, čo od neho chcú... právnik

KOREŇ, MILAN - ŠTÚDIE O TATRANSKOM NÁRODNOM PARKU 5 (38)

KOREŇ, MILAN

ŠTÚDIE O TATRANSKOM NÁRODNOM PARKU 5 (38)

Marmota Press, Poprad, 2002
ISBN 80-967055-9-8

príroda, veda,
168 s., slovenčina, angličtina
hmotnosť: 252 g

mäkká väzba
stav dobrý, na cca 5 stranách podčiarknutý text

1,00 €  *zimpa*  DAROVANÉ mipet

ČAPEK, KAREL - MĚL JSEM PSA A KOČKU

ČAPEK, KAREL

MĚL JSEM PSA A KOČKU

Melantrich, Praha, 1996
edícia Česká próza
obálka Pavel Hrach
2. vydanie
ISBN 80-7023-228-5

fejtóny, eseje, próza krátka,
136 s., čeština
hmotnosť: 122 g

mäkká väzba s prebalom
stav: dobrý

2,00 € PREDANÉ

*zimpa* in **O1**

Historky o psech a kočkách patří do tvorby Karla Čapka stejně neodmyslitelně jako příběhy zahradnické, filmařské, divadelní. Tvoří v díle velkého humanisty jakýsi odpočinkový protějšek všem civilizačním můrám z Továrny na Absolutno, Krakatitu či Války s mloky - a z jiného úhlu pohledu doplňují v dobrém slova smyslu moralistní práce publicistické (Sloupkový ambit, Marsyas), beletristické (Hordubal, Obyčejný život, První parta) či dramatické (Matka, Bílá nemoc). Půvabná, vtipná i jímavá, a především hluboce lidská knížka Měl jsem psa a kočku vyšla poprvé v neúplné podobě po Čapkově smrti v roce 1939, tento kompletní soubor vydal před více než třiceti lety Československý spisovatel. Důvod, proč se Melantrich vrací k tomuto zdánlivě okrajovému, ale v podstatě velmi typickému dílku Karla Čapka, je prostý: Čapkovy postřehy ze života zvířat a lidí nejen nestárnou, ale v dnešní uspěchané době znamenají oázu klidu, míru, lásky a obyčejného štěstí. A to jistě není málo.

Potom přišel ke mně jeden pán, chovatel cenou poctěného zvířete z dynastie hrubosrstých foxteriérů, jménem Bube von Plessberg, zapsaný pod č. 193 E. D. F. St. B. 12233, M. F. T. 371 /II (totiž ten pejsek, ne ten pán), a zeptal se mne přísně, mám-li rodokmen. Přiznal jsem se, že ne, že můj dědeček byl sedlák; přes tento nedostatek rodokmenu uznal Irisku za vhodnou partii pro svého svěřence, chvále její světla, slechy, masku, běhy a jiné stránky její povahy. Nazítří přivedl urozeného ženicha a představil jej mé fence. Iris počala nadšeně lítat jako šíp, pokud si lze představit šíp chlupatý, kličkující a točící se do kolečka; bylo to vyzvání: Pojď, dvoř se mi, chytej, hoň; pojď, budeme si hrát na zelené louce; poletíme nekonečným prostorem, až se nám budou uši třepat; ach, jak jsi krásný, můj princi! Načež on (totiž ten pán, nikoliv ten pes) zabručel, že to nejde, že by se mu Bubik udýchal; pak sevřel vzpouzející se fenku mezi koleny a přitáhl k ní mladého manžela za obojek. Myslím, že Iris byla dotčena ve svých nej jemnějších citech, ale je to loajální pejsek; chovala se vzorně. Vidíš, to jsou takzvaná manželská pouta: mít hlavu sevřenu mezi koleny.

Pak začala ztrácet humor a chlupy; byla zahloubaná do sebe a chvílemi jí bylo špatně; olezlá, s těžkými boky a hřbetem kostnatým — To vypadám, člověče! Že jsem o tři roky starší? Ach, kde je mé mládí! všecko je v tahu... i ten bílý, kudrnatý hoch s uchem černým jako uhel... Nato zoufale vzdychla a šla se nažrat. Jednoho dne zalezla do své boudy — je to místo hanby; zalézá do ní, jen když je bita a myslí si, že se jí stala křivda; tedy zalezla do boudy a nevynořila se z ní, ani když jsme nej sladšími hlasy volali kočku. Po několika hodinách přišly domácí ženské a zvěstovaly záříce — ženské při takových okolnostech vždycky září — že máme štěňátka. Odhad jejich počtu kolísal mezi dvěma a čtrnácti, neboť Iris k nim nikoho nepustila; bylo jen vidět, že se tam hemží nějaké černé a bílé skvrny. Po dvou dnech se ukázalo, že jsou čtyři.

KELLER, JAN - ABECEDA PROSPERITY

KELLER, JAN

ABECEDA PROSPERITY

Doplněk, Brno, 1997
Sociálně-ekologická edice (1)
kresby Jana Braná
obálka Ivana Binková, Jana Braná
ISBN 80-85765-98-5

sociológia
164 s., čeština
hmotnosť: 184 g

mäkká väzba
stav: dobrý, na prvých 25 stranách podčiarkovaný text

PREDANÉ

*zimpa* in **O1**

Kdo jsou „kornukopiáni“? Co je „kargo“? A jak souvisí jedno či druhé s „tyttytainmentem“? Jak se platí „silniční daň“? Kdo je „elitář“, kdo „marginál“, kdo „manažér“? Nová kniha jednoho z nejoriginálnějších českých sociologů ve dvou stovkách miniesejů podává jedinečný obraz své éry, éry „posledních dostihů". Kellerův slovník Abeceda prosperity dozajista nemůže ve svých útlých rozměrech nahradit nejobjemnější encyklopedie jako je ta Ottova. Ale pro mnohé, kteří nechtějí ztratit v našem překotném čase orientaci, se dost možná stane jejím posledním dodatkem.

SKROMNOST

- z hlediska společnosti, která nutně potřebuje prosperovat, patří skromnost bezesporu ke zdaleka nejnebezpečnějším lidským neřestem. Čím je spotřebitel skromnější, tím více vlastně okrádá celou řadu výrobců nejroztodivnějšího zboží a ještě delší řadu poskytovatelů všemožných služeb. Společnost prosperity se nebuduje pro askety, a už vůbec ne pro lidi s tržně nezajímavou duchovní orientací. Bible, která se kupuje jednou za život, či dokonce vydrží rodině po celé generace, je odstrašujícím příkladem toho, jak spotřeba nemá vypadat. Lidé, kteří jsou skromní a vyjdou spokojeně i s málem, působí na neviditelnou ruku trhu jako tetanus. Jsou mnohem horší než lupiči, neboť se před nimi nelze pojistit, a nelze je ani zažalovat. Skromní sabotéři prosperity jsou vrcholně cyničtí, neboť okrádají své bližní o zisk, a po trestněprávní stránce přitom vůbec nic neriskují.

Prosperita je založena na rychlé obměně čehokoliv, ze své podstaty musí podněcovat nespokojenost s dosaženou úrovní a rozvíjí se přesně v rytmu střídajících se módních vln. Prosperita nemůže, i kdyby snad chtěla, starosvětsky zvolnit krok, protože věci, které nabízí, nebývají konstruovány na delší životnost. Jsou vždy jen provizorní, a pokud bychom se s nimi chtěli v návalu skromnosti snad spokojit, pod rukama by se nám rozpadly a nebylo by je možno zavčas nahradit něčím ještě provizornějším. Skromný volič, jenž by zůstával hluchý vůči slibům blahobytu, by byl stejnou pohromou pro politické strany jako skromný spotřebitel pro všechny výrobce a dealery. Naštěstí skromnost není mezi lidmi příliš rozšířena. Naši spotřebitelé a naši voliči jsou v tomto ohledu chválabohu vysoce nároční.

SOUKROMÍ

- hraje ve společnosti prosperity roli zcela klíčovou. Je to ovšem soukromí poněkud jiné, než o jakém mluví učebnice politologie. Charakter dnešního soukromí snad nejlépe vystihuje ona televizní reklama, v níž je ke koupi nabízeno jakési domácí skákadlo, malá trampolína s názvem Pumper Jumbs, na které můžeme podle libosti povyskakovat. Reklamu doprovází slogan: Kupte si naše báječné domácí skákadlo namísto běhání v nebezpečných parcích a v nezdravém ovzduší!

Reklama na skákadlo velmi hezky ilustruje, jakými proměnami prošla kategorie soukromí a jak skrovnou roli hraje dnes ve srovnání s velkými aspiracemi osvícenství. Oblast soukromého se po peripetiích středověku postupně opět vynořuje jako jeden z předpokladů realizace práv neurozených měšťanů. Moderní renesance soukromí probíhá v kontextu emancipace především zámožných vrstev od tlaků a indiskrétností absolutistického státu. Měšťanské soukromí představuje definitivní průlom do světa feudálů, kteří po oddělení soukromého nikterak netoužili. Na celé své panství pohlíželi jako na rozšíření své vlastní domácnosti, vydatně profitovali z toho, že soukromé a veřejné v době jejich vlády zůstávalo nerozlišeno.

Měšťané svým požadavkem soukromí naopak obnovovali antickou zkušenost, pro kterou vlastní soukromí nebylo samoúčelem, nýbrž předpokladem a východiskem účasti plnoprávného občana na věcech veřejných. Také moderní osvícené měšťanstvo chce využít svého soukromí jako nedobytné zálohy, z níž může vyrážet do veřejného terénu a formovat ho v demokratické diskusi a konkurenčním soupeření podle svých představ.

Nedotknutelné soukromí nebylo žádnou skrýší. Bylo pouze předpokladem toho, aby se nezávislý občan mohl bez obav věnovat zásahům do věcí veřejných, aby mohl činit svět bezpečnějším pro sebe a zdravějším pro své zájmy. Soukromí zámožných se mělo stát prvými ohnisky, z nichž se bezpečí a osvěta budou postupně šířit do celé společnosti, odkud vytlačí zbytky temného středověkého barbarství. Nabídka domácích

DOWLEY, TIM - BIBLICKÝ ATLAS PRE ŠTUDENTOV

DOWLEY, TIM

BIBLICKÝ ATLAS PRE ŠTUDENTOV

Slovenská biblická spoločnosť, Banská Bystrica, 1994
mapy Richard Scott
preklad Ján Mária Košč
ISBN 80-85486-09-1

mapy, atlasy, náboženstvo,
36 s., slovenčina
hmotnosť: 128 g

mäkká väzba, veľký formát
stav: dobrý, na 2 miestach vpisy perom

2,00 € PREDANÉ *zimpa*

Biblia je plná ciest. Abrahámova cesta, plná príbehov, z Uru do zeme Kanaán. Cesta Hebrejov z egyptského otroctva do Prisľúbenej Zeme. Mimoriadne misijné cesty sv. Pavla.

Čo teda bola Mezopotámia? Kde Mojžiš prešiel cez Červené more? Prečo bolo tak veľa vojen v každej časti Palestíny? Kde bola Golgota - Lebečné miesto? Kde sa potopila loď, na ktorej sa Pavol plavil do Ríma?

Na všetky tie otázky odpovedá tento atlas, ktorý svojimi prehľadnými a farebnými mapami poskytuje užitočnú pomoc v porozumení biblického textu.

Súčasťou atlasu je index.

VERNE, JULES - VYNÁLEZ SKAZY / ZELENÝ LÚČ

VERNE, JULES

VYNÁLEZ SKAZY / ZELENÝ LÚČ

Mladé letá, Bratislava, 1977
edícia Knihy J. Verna
preklad Vladimír Dudáš, Jozef Felix
ilustrácie Milan Veselý
2. vydanie, 35.000 výtlačkov

beletria, román, dobrodružné,
296 s., slovenčina
hmotnosť: 536 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

2,00 € PREDANÉ

*zimpa*

Čím viac sa Ebba blížila k ostrovu, ba vari lepšie k ostrovčeku, tým jasnejšie sa na bezoblačnej oblohe črtali jeho obrysy. Slnko sa už pomaly skláňalo a zalievalo ho svojimi lúčmi.

Ostrov je opustený, aspoň tak sa mi zdá.

Malý ostrov má neobyčajný tvar, ponáša sa dosť presne na prevrátenú šálku a z jej dna sa valí hustý čierny dym. Vrchol sa dvíha na sto metrov nad hladinou mora a jeho boky vyzerajú nesmierne prudké, zrázne a holé ako skaliská v dolnej časti, večne omývané morskými vlnami.

Námorníci, ktorí sa plavia zo západu, spoznávajú ho podľa brala neobyčajne zvláštneho tvaru. Je to akýsi prírodný oblúk, ponášajúci sa na ucho prevrátenej šálky. Otvorom prúdia roztrieštené vlny i slnečné lúče. Preto mu prisúdili priliehavý názov „prevrátená šálka“ — Back-Cup.

Tento ostrov dobre poznám a zoznamujem sa s ním opäť. Leží pred skupinou Bermudských ostrovov. Je to „prevrátená šálka“, ktorú som si mal možnosť obzrieť pred niekoľkými rokmi. . . Nie! Nemýlim sa. .. Vtedy som liezol z východnej strany po jeho vápencových skalách ... Áno ... je to Back-Cup . .. Keby som si nevedel rozkázať, istotne by som prekvapene a s uspokojením vykríkol. To by si povšimol aj gróf d’Artigas.

Spomeniem, za akých okolností som skúmal malý ostrov Back-Cup, keď som sa dostal na Bermudy.

Toto súostrovie leží asi tisíc kilometrov od Severnej Karolíny a tvoria ho početné ostrovy a ostrovčeky. Uprostred súostrovia sa zbieha šesťdesiaty štvrtý poludník a tridsiata druhá rovnobežka. Od roku 1609, keď tam stroskotal Angličan Lomer, Bermudy patria Anglickému kráľovstvu, čím sa počet obyvateľov dŕžavy zvýšil o desaťtisíc. Anglicko si Bermudské ostrovy nechcelo pripojiť len pre bavlnu, kávu, indigo a ramantu, ale skôr preto, že to bola dôležitá námorná zastávka v oceáne neďaleko Spojených štátov. Pripojenie Bermúd k Anglickému kráľovstvu prebehlo hladko, ani jedna veľmoc neprotestovala, a tak dodnes ich riadi anglický guvernér za pomoci rady a voleného zhromaždenia.

Hlavné ostrovy sa volajú Svätý Dávid, Sommerset, Hamilton a Svätý Juraj. Na ostrove Svätého Juraja je slobodný prístav a rovnomenné mesto, ktoré je súčasne aj hlavným mestom celého súostrovia.

Najväčší ostrov je sotva dvadsať kilometrov dlhý a štyri kilometre široký. Ak nepočítame ostrovy strednej veľkosti, zostane nám iba početná skupina malých ostrovov a skalných útesov na ploche asi dvanásť míľ štvorcových.

Podnebie na Bermudách je veľmi zdravé, príjemné, no ostrovy zúrivo bičujú veľké zimné búrky z Atlantického oceánu a lode tu môžu pristávať len za veľmi zlých podmienok.

Ostrovy nemajú rieky a potoky, ale na šťastie tu veľa prší a obyvatelia riešia nedostatok vody na pitie a hygienické potreby tak, že stavajú obrovské nádrže, ktoré lejaky vďačne napĺňajú. Tieto nádrže si naozaj zasluhujú obdiv a slúžia ku cti ľudského génia.

Stavba týchto nádrží a zvedavosť zviedli vlastne aj mňa vydať sa na cestu a navštíviť tieto končiny.

Spoločnosť v New Jersey, kde som pracoval ako inžinier, mi dala niekoľko týždňovú dovolenku, odcestoval som do New Yorku a odtiaľ loďou na Bermudy.

Býval som na ostrove Hamilton, vo veľkom prístave Southampton-Harbour, keď sa stal neobyčajný prírodný úkaz, veľmi zaujímavý z geologického hľadiska. Jedného dňa dorazila do Southampton-Harbouru celá kolóna rybárskych šalúp s mužmi, ženami i deťmi.

Tieto rodiny žili už nejakých päťdesiat rokov na východnom pobreží Back-Cupu. Vystavali drevenice i kamenné domy. Držali ich tam vynikajúce podmienky pre rybolov. Najmä v marci a v apríli vorvane doslova zaplavovali okolie Bermúd. Doposiaľ nič nenarušilo pokojný a pracovitý život týchto rybárov. Nesťažovali si na tvrdý život, hocikedy mohli zájsť na ostrov Hamilton alebo na ostrov Svätého Juraja. Na pevných bárkach odvážali ryby a na výmenu dovážali rozličné predmety, ktoré potrebovali pre svoje rodiny.

Prečo potom opustili malý ostrov a nikdy sa naň nechceli vrátiť? . ..

Pred dvoma mesiacmi rybárov najprv udivili, potom i znepokojili akési hlučné výbuchy, ktoré sa ozývali z vnútra Back-Cupu. A takisto vrchol malého ostrova sa obrúbil dymom a šľahali z neho plamene. Nikto ani nepomyslel, že by malý ostrov bol sopečného pôvodu a jeho vrchol kráterom, lebo svahy boli také príkre, že sa po nich nedalo vystúpiť. No po týchto prvých príznakoch sa nedalo pochybovať, že Back-Cup je vyhasnutá sopka, ktorá ožíva, a celej osade hrozí výbuch. Počas ďalších dvoch mesiacov sa podzemné dunenie zdvojnásobovalo, častejšie sa zaznamenávali prudké ostrasy v hĺbkach ostrova, z vrcholu šľahali dlhé plamene, a najmä v noci bolo počuť silné výbuchy ako príznaky podzemnej činnosti a blízkej predzvesti sopečného výbuchu.

Rybárske rodiny, vystavené napospas hroziacej katastrofe, na úzkom pobreží nemohli nájsť pred tečúcou lávou nijakú záchranu. Báli sa, že bude zničený celý Back-Cup. Dlho neotáľali a zutekali. Všetko imanie naložili na rybárske šalupy, vyplávali a hľadali útočište v Southampton-Harboure.

NEPIL, FRANTIŠEK - KNĚŽNIN PRSTEN

NEPIL, FRANTIŠEK

KNĚŽNIN PRSTEN

Středočeské nakladatelství a knihkupectví, Praha, 1990
ilustrácie Miloslav Jágr
1. vydanie, 25.250 výtlačkov
ISBN 80-7057-032-6

beletria, próza krátka, poviedky, humor,
128 s., čeština
hmotnosť: 220 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

1,40 €

*zimpa*  in **S7Z**

Vážený a milý pane Nepile, kolikpak roků uběhlo od vydání vašeho návodu Jak se dělá chalupa? A copak jste to tam na záložce čtenářům sliboval? Říkáte, že si teď ňák nemůžete... Ale můžete, můžete, jenže nechcete. Hryže Vás špatné svědomí, neboť Kněžnin prsten se měl objevit na knihkupeckých pultech hned následující rok po Chalupě, a to je dobrých - Ale nechme toho. Hlavně že je knížka na světě a to zpoždění, pane Nepile, Vám Vaši čtenáři jistě rádi odpustí. Vždyť za ně mohou vlastně oni. Už jim nestačily Vaše knížky, chtěli vidět Váš milý zjev, slyšet Váš podmanivý hlas, a tak Vám nabídky na besedy jen pršely. A Vy jste besedoval a besedoval - no, a práce na Kněžnině prstenu stála. Vaši chápaví čtenáři a posluchači Vám to však rádi odpustí, hlavně že se přece jen dočkali. Děkujeme za pěkný rukopis a už se těšíme na další, který se bude jmenovat... ne,ne, tentokrát žádné sliby! Necháme se překvapit. S úctou Vaše redakce

P.S. Všiml jste si, pane Nepile, že jste si tentokrát nemusel psát text na záložku?

Chléb svůj v starostech jísti budeš . . . Soběšovice by se vám špatně hledaly, je tam jen pár čísel. Ale našli byste je, kdybyste věděli, kde jsou Netvořice, protože Soběšovice jsou kousek od Netvořic. Netvořice se sice taky nehledají zrovna lehko, ale jsou kus od Neveklova a z Neveklova je to dvě hodiny cesty do Benešova. A Benešov už hledat vůbec nemusíte, ten zná u nás každý, a nejenom u nás, ten znal každý i v Tridentu na horní Adiži, což vím od pana Chocholky.

S panem Chocholkou jsem stahoval o žních v Soběšovicích snopy. Ovšem nejenom já, ale i Lumír Novák, který mě do Soběšovic vylákal, a Jarda Brož. Jenže ten je stahoval nerad, s tím se pantáta Zazvonil pořád hádal, ale s panem Chocholkou ne. Pan Chocholka mu podával snopy — třeba mu bylo už přes šedesát a s podáváním se člověk zadýchá — a pantáta Zazvonil stavěl z podávaných snopů panáky.

Když tenkrát přišly žně, byla pole plná lidí, plná mužských, ženských i dětí — tenkrát ještě nejezdili po polích dva vyhnanci v kombajnu jako dnes — a ten houf na dolním konci halasil a houf na horním konci zpíval, ale nikdo nezevloval. Nene — dokud obilí nebylo pod střechou, neměl hospodář klid.

Mezi tím halasícím a zpívajícím koncem houfu bylo ticho, protože tam uprostřed vyprávěl pan Chocholka. Poslouchal jsem ho obvykle jenom já, a to ještě ze slušnosti, protože mě doma vychovali k úctě ke starším lidem. Já bych byl raději poslouchal ten halas na dolním konci a ještě raději bych na horním konci zpíval.

Jenže pan Chocholka se držel mého uctivého mlčení jako klíště a vyprávěl mi všechno možné, zatímco Lumír dělal za jeho zády obličeje, Jarda Brož dokonce poznámky a pantáta Zazvonil se sice tu a tam na něco zeptal, ale obvykle na něco docela jiného, než o čem hovořil pan Chocholka. On to jeho vyprávění slyšel už víckrát, i když slyšet to poprvé bylo ažaž.

Třeba o tom, jak pantátův otec za první světové války šrotoval pro Trenťáky ječmen na mouku. („No, mouku,“ opravoval ho pantáta Zazvonil, „mlel to na šrotovníku, tak to nebyla mouka, byl to prostě šrot!“) A jak maminka Chocholková pekla z toho šrotu pro Trenťáky placky.

Trenťáci byli Italové z Tridentu, teda z Trenta. Ono tenkrát patřilo Rakousku-Uhersku. — „Proč, Madonna mia, když všichni mluvíme Italiano, capisco?“ vykřikovali ti Taliáni. „Trento, Roveretto i Bressassone — celé jižní Tyroly mluví Italiano!“ A tolik rebelovali proti mocnářství, že je nestačili zavírat. Když se nevešli do cel v Castello del Buon Camiglio, internovali celý kárný prapor Tridenťáků u nás v Benešově.

TRAVEN, B. - POKLAD NA SIERRA MADRE

TRAVEN, B.

POKLAD NA SIERRA MADRE
(The Treasure of the Sierra Madre)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1963
edícia Spoločnosť priateľov krásnych kníh (166)
preklad Elena Chmelová
doslov Ján Boor
obálka Marián Čunderlík
1. vydanie, 53.000 výtlačkov

beletria, román, dobrodružné,
308 s., slovenčina
hmotnosť: 240 g

tvrdá väzba s prebalom

0,10 € stav: dobrý *zimpa* in **O1**
0,10 € stav: dobrý *zlaci* darované THCK

B. Traven, azda jediný autor vo svetovej literatúre, ktorému sa podarilo dokonale ukryť svoju totožnosť, vstúpil do povedomia čitateľov predovšetkým Loďou mŕtvych, románom, ktorý sa dnes už stal klasickým a je jednou z najlepších ukážok moderného umenia sociálneho. Tento sociálny aspekt preniká celým Travenovým dielom; nachádzame ho vo Vzbure vyvesencov, príbehu o krutom živote domorodých robotníkov na plantážach, v Moste v džungli, ktorý opisuje biedne životné podmienky mexických Indiánov, v Bielej ruži, ktorá maľuje farbistý obraz nerovného boja medzi chudobným mexickým roľníctvom a mocnou naftárskou spoločnostou zo Spojených štátov. Traven je rodený rozprávač, vecný, stručný, skvele vie snovať niť príbehu, ale hlavný dôraz kladie práve na jeho spoločenský význam. Ani náš román zo zlatonosného pohoria nie je ani tak históriou troch chlapov, ktorí sa vydali za bohatstvom, ako skôr štúdiou o tom, čo sa stane s ľuďmi, ktorých charakter nahlodá majetok - večné zlo a ničiteľ ľud-

ského šťastia.

Potom, po hodnej chvíli, akoby sa ktorýsi Indián konečne odhodlal prezradiť, prečo prišli na návštevu. Pokladali za nezdvorlivosť, keby hneď prvú polhodinku prezradili, čo si želajú,

— Myslím, — začal rečník, — že vy, caballeros, ste z ďalekej krajiny, a nazdávam sa, že vás čaká ešte ďaleká cesta. Tak sa mi zdá, a mojim compaňeros tiež, že ste veľmi múdri, veľmi bystrí a vzdelaní ľudia.

— No, ujde to, — Howard skúsil napodobiť ich spôsob reči. — Vieme čítať knihy aj noviny a všetky zprávy v nich, vieme písať listy a rátať s písanými číslicami.

— Čo sú číslice?

— Nuž, číslice, — opakoval Howard, — to je slovom: desať, päť, dvadsať — to sú číslice.

— Ale, — poznamenal Indián, — to je iba polovičná robota. Nemožno povedať iba desať alebo dvadsať. Treba doložiť, čoho desať má človek na mysli — desať kôz alebo desať centavos alebo desať koní. Samo osebe neznamená desať nič.

— Tal vez, možno máte pravdu. — Howard ešte nikdy nepozeral na číslice z takého stanoviska.

Nasledujúcu štvrťhodinu sa Indiáni zasa prizerali, ako si zlatokopovia varia večeru.

Potom Indián znova prehovoril:

— Pozrite, caballeros, vec sa má tak. Syn mi dnes spadol do vody. Vytiahli sme ho dosť chytro. Nemyslím, že by bol mŕtvy. Zdá sa mi, že vôbec neumrel. Ale nemôže sa prebrať, viete? Nevládze sa pohnúť a nevie o sebe. Ešte sa nezobudil. To je to trápenie. Ako počúvam, čítali ste veľa kníh a tam je veľa o medicíne a doktorskej múdrosti. A preto som prišiel presvedčiť sa so svojimi milými priateľmi, či azda niekto z vás — veď ste čítali veľa múdrych kníh od veľkých ľudí — nebude vedieť, čo je s mojím synom, ktorý spadol do rieky, nie síce veľmi širokej, ale práve teraz veľmi hlbokej.

— Kedy spadol váš syn do vody? Už včera? — opýtal sa Howard.

— Nie, seňor, iba dnes spadol do vody — dnes popoludní. Ale nepreberá sa. Keď neprišiel k sebe a my sme už raz nevedeli, čo s ním, prišiel don Filberto, tuto môj sused a priateľ. Ak sa pamätáte, stretli ste sa s ním dnes v húštine a pýtali ste sa ho, ako ďaleko je k najbližšej vode. A tak sme si pomysleli, že hádam budete vedieť, čo robiť, aby sme chlapca prebudili k životu.

Howard pozrel na štyroch Indiánov. Potom hodil okom na skoro dovarené jedlo a povedal:

— Pôjdem s vami, priatelia, a pozriem sa na chlapca. Neviem, či dačo zvládzem. Ale pousilujem sa pomôcť.

Indiáni vstali, zdvorilo sa odobrali od obidvoch spoločníkov a odišli s Howardom do dedinky. Howardovi dali koňa a jeho majiteľ vysadol za sedlo druhého Indiána.

Vošli do chudobného hlineného domca. Na jedinom stole v celom dome ležala petate, rohož z palmových listov, a na nej chlapec.

Howard ho starostlivo prezrel. Zdvihol chlapcovi viečka a pred očami mu pridržal horiacu zápalku. Potom si pritisol pravé ucho na chlapcovo srdce. Položil mu ruku na temeno, či je ešte teplé. Stískal mu prsty a palce a všímal si, či lôžko pod nechtami zas chytro očervenie.

Celý dom zrejme očakával, že Američan teraz spraví veľký zázrak a chlapec na jeho rozkaz vstane z mŕtvych. Howard hodnú chvíľu mlčky stál a uvažoval, či robiť voľačo a čo najskôr.

— Skúsim, či sa mi podarí takto prebrať chlapca, — povedal napokon.

Z chlapcových úst vyšlo trochu vody. Howard skúsil zaviesť umelé dýchanie, čo Indiáni dosiaľ nikdy nevideli. Procedúra urobila na nich hlboký dojem a posilnila ich v názore, že Howard je veľký medicinman, azda i čarodej. Uznanlivo pozerali na seba a opäť sa utvrdili v presvedčení, že tí prekliati gringovia vedia také čudá, aké podľa Indiána zmôže iba sám pánboh.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

POSLEDNÁ VETA:

Sotva sedel v sedle, Indiáni skríkli, šibli koníky a odcválali domov.

KUFČÁK, EMIL - VRBICA A VRBICKÝ URBÁR

KUFČÁK, EMIL

VRBICA A VRBICKÝ URBÁR

Tranoscius, Liptovský Mikuláš, 2007
príhovor Bohdan Pálka
ISBN 978-80-7140-278-7

monografie, história,
224 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 375 g

tvrdá väzba
stav: perfektný

9,90 €  PREDANÉ

*zimpa*

BARTÁK, VLADIMÍR - ČTENÍ PŘED MANŽELSTVÍM

BARTÁK, VLADIMÍR

ČTENÍ PŘED MANŽELSTVÍM

Práce, Praha, 1985
edícia Kamarád
foto: Vojtěch Písařík
1. vydanie, 44.000 výtlačkov

medziľudské vzťahy, partnerstvo, manželstvo,
304 s., čeština
hmotnosť: 333 g

mäkká väzba
stav: dobrý

0,70 € 

*zimpa* in **O1**

Což nemají mladí lidé. kteří si volí svého druha v souhlasu se svým citem, všechny předpoklady k vytvoření skutečně pevného svazku, který jim bude potěchou i posilou, útočištěm v osobních krizích, znamením jednoty a stálosti?

Jistě by tomu tak mělo být. A přece - jak často se vztah lidí v manželství zvrtne v pravý opak. vznikají rozpory, mezi partnery nastane rozvrat a manželství se nakonec rozpadá...

HOTMAR, JOSEF - EURÓPA ZVANÁ ZÁPADNÁ

HOTMAR, JOSEF

EURÓPA ZVANÁ ZÁPADNÁ
(Evropa řečená západní)

Obzor, Bratislava, 1979
edícia Svetom
preklad Eta Spišková
prebal Tibor Hrabovský
1. vydanie, 8.000 výtlačkov

cestopis
256 s., far. fot., slovenčina
hmotnosť: 510 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal poškodený

0,80 € 

*zimpa* in **O2**

Nie očami bezstarostného turistu, ale zrakom zasväteného novinára, hodnotiaceho, vnímavého a hľadajúceho,  pozerá Josef Hotmar v knihe Európa zvaná západná na hospodárske, politické, sociálne a kultúrne problémy západoeurópskych krajín. V jeho sprievode navštívime vyspelé kapitalistické štáty (Francúzsko, Švajčiarsko, Nemeckú spolkovú republiku, štáty Beneluxu) i menej vyspelé, kde sa najostrejšie prejavuje kríza kapitalistickej  spoločnosti (Taliansko so Sicíliou a Sardiniou, Španielsko, Portugalsko). S rovnakou reportérskou zaujatosťou nás vovedie aj do kurióznych a pre čitateľa hádam najvďačnejších útvarov starého kontinentu — do Monaca, San Marina, Vatikánu, Andorry, Luxemburska a Lichtenštajnského kniežatstva. A všade si všíma najmä život ľudí — zhovára sa s prostými robotníkmi aj so slávnymi politikmi, s populárnymi spevákmi či maliarmi rovnako ako s hippies alebo emigrantmi. Hotmarova kniha zbavuje západnú Európu masiek jej mýtov, kriticky odhaľuje skutočnosti „biedy v blahobyte", pretože za preplnenými výkladmi obchodov a za záplavou neónov sa skrývajú hlboké sociálne konflikty. Autorove farbisté reportáže z ciest po západnej Európe sedemdesiatych rokov nič nestratili na svojej aktuálnosti, hoci vývoj v západných krajinách sa nezastavil, čo aj sám Hotmar na záver s povzdychom komentuje: „Čas nemilosrdne predbieha autorovo pero." Vidíme to napríklad na udalostiach v Španielsku či Portugalsku i na ďalších miestach, ktoré sa reportér usiloval zaktualizovať (vsuvky o helsinskej konferencii, o afére Watergate). Hotmarov znalostný ponor do západnej Európy ako celku nám však umožňuje ešte jedno: spoznať blízke európske krajiny akosi inak, z iného zorného uhla, akoby existovala dáka cudzia, pre nás takmer exotická Európa. Európa, akú sme nepoznali.