KAŽDAN, A. P.NÁBOŽENSTVÍ A ATEISMUS VE STAROVĚKU
(Religija i ateizm v drevnem mire)
Orbis, Praha, 1960
edícia Malá moderní encyklopedie (14)
preklad Ema a Zdeněk Lahulkovi
obálka Milan Hegar
1. vydanie, 17.000 výtlačkov
história, náboženstvo,
300 s., čeština
hmotnosť: 225 g
tvrdá väzba
stav: preväzba, dosky fľakaté, knižničné pečiatky, knižný blok vo veľmi dobrej forme
1,00 €
*balbe* (in *X02*)
A. P. Každan ve své knize zavádí do hluboké historie náboženství a ateismu od prvobytných společností, starého Egypta, starověké Mezopotámie, Indie, staré Číny přes starořecké městské státy až po vznik křesťanství.
Utrpení seslané Diem je pro člověka poučením. Básník nazývá Dia příčinou všeho, zastáncem pobožných, všeslyšícím otcem, spasitelem.
Aischylos sám přiznává, že takový výklad božství se příčí starým mytologickým představám. V tragédii „Agamemnón“ volá: „Die, ať jsi kdokoli, líbí-li se ti být tak nazýván, volám tě tímto jménem!“ A ještě zřetelněji je to řečeno v jedné Aischylově tragédii, která se nám zachovala celá: „Zeus, to je éter, Zeus je země, Zeus je nebe, Zeus je vše, ba ještě více.“
Jiným způsobem se pokoušel revidovat staré báje aristokratický básník Pindaros, který se blížil pythagorovcům a jako oni věřil, že v smrtelném těle je uzavřena nesmrtelná duše. Pindaros zavrhoval naivní antropomorfismus homérovské mytologie a položil jasnou hranici mezi člověka — nicotný stín — a ideálně skvělé bohy. Z jeho hlediska jsou staré báje o bozích a hrdinech hrubé a odporují „správnému chápání“. Proto se Pindaros snažil stará podání zušlechťovat. Zvláště tvrdil, že bohové nikdy mezi sebou nebojovali a rozhodně nikdy nepojídali při hostině tělo Tantalova syna Pelopa.
Tak se na počátku 5. století př. n. 1. hlavně mezi řeckou aristokracií utvářel nový náboženský světový názor. Jeho charakteristickými rysy byla idea odměny nebo trestu za hříchy a snaha „očistit“ mytologii, která u Aischyla dospěla bezmála k jednobožství. Aristokracie se neodvracela od náboženství, naopak všemožně pomáhala rozvoji bohosloví a náboženské etiky a hlásala, že člověk je bezmocný a osud všemohoucí.
V starořecké společnosti však byly v té době i vrstvy, které rozhodně vystupovaly proti náboženskému světovému názoru. Vývoj řemesel, obchodu a peněžnictví, kolonizace pobřeží Středozemního a Černého moře podkopávaly panství aristokracie a stále vlivnějším se stávalo řecké kupectvo, jemuž byla úcta k starým časům cizí a které mělo zájem o rozvoj věd, bez nichž se nemohly uskutečňovat daleké mořské plavby ani peněžní operace. Řekové se tehdy seznámili s vymoženostmi egyptské a babylónské vědy: matematika, medicína a astronomie byly v prvé polovině 1. tisíciletí př. n. 1. na Východě na úrovni mnohem vyšší než v Řecku.
Řecká věda se zvláště rozvíjela v jónských městech; zemědělské městské státy v jižní Itálii a na Sicílii se staly středisky pythagorovství a příbuzných učení, kdežto v Milétě, v Efesu a jiných obchodních městech vznikaly v 6. století př. n. 1. základy živelně materialistického světového názoru.
Jónští filosofové 6. století př. n. 1. vycházeli z představy o hmotném základu světa, o neproměnné, věčné podstatě všeho. Jedni se domnívali, že touto prapodstatou je voda, druzí za ni pokládali vzduch, další (například filosof Anaximandros) zvláštní prvopříčinu „apeiron“, tj. neohraničené. Ve světě založeném na hmotné prapříčině ovšem nezbývá místo pro božského tvůrce. Stvoření je prostě zbytečné, existuje-li příroda věčně. Jónští filosofové, spatřující ve hmotě podstatu a základ vesmíru, šli mnohem dale než Aischylos, který jako by rozpouštěl přírodu v bohu tím, že prohlašoval Dia za zem i vzduch.
Jónští filosofové vytvořili teorii, která je při veškeré své naivnosti zajímavá tím, že se pokouší vysvětlit původ prvního člověka, aniž jej spojuje s nadpřirozenými činy jakéhokoli božstva. Podle učení Anaximandrova se lidé původně zrodili v útrobách ryb a ryby je nosily tak dlouho, dokud lidé tak nezesílili, aby si již mohli sami dobývat potravu. Potom ryby vyvrhly lidi oděné tvrdou skořápkou na souši. Tady skořápka praskla a lidé byli volní.
Podle Anaximandrova názoru není v nebeských tělesech nic božského a slunce, měsíc i hvězdy jsou gigantická ohnivá kola kroužící kolem země. V úryvcích, jež se zachovaly z děl Anaximandra a jiných jónských filosofů, však nenajdeme přímé odmítnutí náboženství nebo výsměch obřadům a mytologii. Materialisté z poloviny 6. století př. n. 1. pouze připravovali půdu pro takovouto kritiku náboženství. A již za několik desetiletí, koncem 6. století př. n. 1., s ní vystoupili tři učenci: Hekataios, Xenofanes a Hérakieitos.
Hekataios z Milétu byl nadaný historik. Jeho dílo se ovšem nezachovalo celé, ale ze zachovaných úryvků je vidět, že se snažil racionalisticky, z hlediska zdravého rozumu, promyslit staré báje a odstranit z nich to, co se mu zdálo fantastické a nerozumné.
