VÁŠOVÁ, ALTA - 7,5 STUPŇA CELZIA

VÁŠOVÁ, ALTA

7,5 STUPŇA CELZIA

Mladé letá, Bratislava, 1984
ilustrácie Karol Ondreička
1. vydanie, 10.000 výtlačkov

knihy pre deti, sci-fi,
256 s., slovenčina
hmotnosť: 442 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý, na predsádke malé venovanie

1,00 € PREDANÉ

*BIB09* in **S6P**

V katastrofickej sci-fi od Alty Vášovej sa v centre diania ocitá spoločnosť detí. Do popredia sa okrem iných dostávajú tri typy detských hrdinov — vedecký typ. hravý typ — v príhodnej chvíli sa však u neho uvoľňuje energia a zmysel pre praktičnost’ — a typ, u ktorého sa snúbi talent športovca s vedomosťami.

Deti majú veľký zmysel pre objavovanie. Svoje objavy berú veľmi vážne, zaujmú ich naplno, a čo je dôležité, ich záujmy sú ešte bez postranných úmyslov — ide im iba o vec. Autorka svoju knihu postavila na týchto detských vlastnostiach a bez váhania im prisúdila vedúcu úlohu v boji proti prírodnej anomálii a zároveň tým nastavila zrkadlo spoločenstvu dospelých, ktorí tým, že pripravujú akýsi technický raj na zemi, strácajú zmysel pre život uprostred prírody a pre jej zákonitosti. Prehrešujú sa proti prírode a platia za to obrovskú daň.

30. apríla

Poľovačka

Som mestský úradník. K prírode mám samozrejmý odpor, a ak ste to doteraz nezistili, je to pre mňa najväčšia chvála.

Nemyslím tým veľkolepú prírodu. Tú som prebrázdil so spacákom a Stanom na chrbte vcelku úspešne. Prinajmenšom som mal z toho víťazný pocit. Brázdil som, kým som vládal. O velebe pohorí, o atmosfére snehových alebo naopak zelených plání, o šere starého lesa, o pocitoch chladu a neistoty, ktoré prýštia z prastarých skál, by som vám mohol veľa rozprávať. Ale vžiť sa do samozrejmosti a zázraku poľovačky?

Viem, že je to škoda: konečne by ste sa v tejto knižke dočítali o čomsi dobrodružnom. Ale je to už tak: ja vidím sled udalostí nedobrodružne, po maličkých častiach, kde jedna drobnosť vyrastá z druhej, a až potom, keď je už po všetkom, všimnem si, že to bola vlastne udalosť. Preto by aspoň poľovačky mal opísať Riki. Lenže prinútiť ho, aby si sadol k papieru...

Takže ostalo to na mne, hoci k zvieratám a rastlinám nemám vonkoncom taký jednoznačne láskyplný vzťah ako k ľuďom. Som civilizovaný tvor, ktorému tento vzťah nahradila nedôverčivosť. Keby som bol mladší, možno by to bolo iné — tak ako u Alda.

Ak si dobre spomínam, rozprával som o Erikinej, teraz už Danicinej piecke.

Danica práve zistila, prečo sedeli v takej pare, že napriek zvyku museli otvoriť okná dokorán. Zložila hrniec s kamilkami a zachránila ho pred spálením. Rudo zasa pozorne skladal svoje plány. Uložil ich podľa tematických oblastí. Na poľovačku sa podľa všetkého nechystal.

Decká sa postupne vytratili. Posledný sa rozlúčil Aldo. Ani on nechcel prísť o nové dobrodružstvo, no cítil potrebu povedať Rudovi aspoň pár povzbudivých slov. Pravdaže, vystrelil čosi opačné.

— Rudo, s tým potokom si to prehnal. Musíš uznať.

Rudo si ho neveriacky premeral. Pozorne sa zabalil do deky,

lebo okno bolo stále otvorené, a sadol si na svoje miesto. Aldo netrpezlivo čakal, temer prešľapoval. Až potom sa Rudovi uráčilo odpovedať.

—- Pozri sa na ten sneh. Vypočítal som to. Ver či never, budú to riadne povodne. Ak sa nepripravíme, môžeme zháňať koráb.

— Máloktoré mesto leží na kopci, — prisvedčil ledabolo Aldo. A bral sa na odchod.

— Chcel som niečo iné, — povedal ticho Rudo. A tak sa Aldo opäť slušne zvrtol.

— Chcem, aby si to vzal do rúk. Niekto ich musí všetkých presvedčiť. A potom musí byť neústupný.

— Tieto decká?—vydýchol Aldo.

— Dospelých možno presvedčí Erika. Ak to má vyjsť, musíme sa do toho pustiť všetci. Vedno. Je málo času. Teraz už nie sme deti.

— Ja mám pocit, že som sa konečne stal dieťaťom, — usmial sa Aldo a stratil sa. Hneď za dverami sa rozbehol za ostatnými pripraviť prvý vpád do rezervácie.

Kým sa Aldo vrátil, stihol už Riki poslať po psov. Tešil sa, že mal toľko rozumu a nebral deťom ich miláčikov. Oznámil, že o nich vedel po celý čas, že ich už môžu vybrať z úkrytov. Dokonca klamal, že ich omilostil práve pre túto príležitosť. Teraz psov vycvičia na dokonalú poľovnícku svorku.

Keď vpadol dnu Aldo, sedel Riki dôležito nad obsiahlym cyklostylovaným spisom. Držal ho v ruke s hnusom ako náčelník, ktorého donútili okolnosti skloniť sa k cudziemu zákonu. Bol to spis o pravidlách, ktoré platia v rezervácii. Riki vysvetlil, že z toho, čo sa zakazuje, sa najskôr dozvedia, čo sa dá podniknúť s primitívnym vybavením. Nerátal s tým, že zoženú dostatočný počet strelných zbraní. Dostatočným počtom by bola aspoň jediná riadna zbraň. Pravdaže okrem vzduchových pušiek a pištolí. Technicky nadaní chlapci namietli, že sa takéto hračky dajú prevŕtať a prispôsobiť na vážnejšiu činnosť. 

HÁJ, FELIX - PRÁZDNINY KAJA MAŘÍKA

HÁJ, FELIX

PRÁZDNINY KAJA MAŘÍKA
(Kájovy prázdniny)

Spolok svätého Vojtecha, Trnava, 1994
preklad Elena Dzurillová
ilustroval Jozef Cesnak
obálka Jozef Cesnak
1. vydanie
ISBN 80-7162-070-X

knihy pre deti, náboženská literatúra,
236 s., slovenčina
hmotnosť: 318 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý, na predsádke venovanie

2,00 € PREDANÉ

*BIB08*

20.

PO SVADBE

Kajo sa ráno prvý zobudil.

„Otecko, prosím vás, ako sa to skončilo?“

Otecko rozprával a Kajo priam hltal jeho slová.

„Otecko, tú päťkorunu som roztrhal. Vo vrecku mám tie kúsky zhúžvané. Určite ju ukradla. Snáď aby som bežal do lesovne, ako sa vyspali.“

„Ešte lež a spi! I slniečko za Babou dospáva!“

Kajo si v hlávke preberal novosti, ktoré práve počul od otecka, a znovu zaspal.

Dnes zaspal i východ slnka i odchod maminky do lesa. Keď sa zobudil, deň bol plný slnečného jasu, vtáci dávno odspievali rannú pieseň, zvieratká v lese boli už hore a sovy sa stiahli do skalných trhlín.

Kajo sa rozhliadol po lese. Peťo mu oblizoval prsty na nohe a priateľsky krútil chvostom. Iba sa v rýchlosti prežehnal a na modlitbu zabudol. Zobudil Vladka a náhlivo raňajkovali.

No len čo sa Kajo rozbehol do lesovne, udrel si palček o kameň, až vykríkol od bolesti. Z rany sa rinula krv. Umyl si ju v potoku a krívajúc šiel ďalej.

„To sa iste Pán Boh hnevá a je smutný, že som sa ráno nepomodlil, a anjel strážca nešiel za mnou. Maminka má pravdu, keď hovorieva, že Pána Boha nemožno oklamať. Laduško, aspoň teraz sa pomodlime, keď sme ráno zabudli.“

Kľakli si do machu a odčinili, na čo v náhlivosti pozabudli, A potom sa rozbehli do lesovne.

„Už ma to ani nebolí,“ pochvaľoval si Kajo.

Keď pribehli do lesovne, zbadali Tinu.

„Pani Tinóvá, vy ste ešte tu?“ vyhŕkol Kajo. „Kto dnes varí pánu Malinovi?“

„Drobček môj,“ prihovorila sa mu Tina rozcítené. „Ty si zabránil lúpeži. Si hrdina!“

„Pani Tinová, nehovorte mi drobček,“ bránil sa Kajo, ale teraz ho zase pani nadlesná pohladkala po hlave a vtisla mu taký pyštek rovno na oko, že sa mu na chvíľu zakrútila hlava.

Dni rýchlo ubiehali. Noci boli krátke, slniečko sa usilovalo, skoro vstávalo a neskoro chodilo spať. Niekoľko dní pred tým, než si po Vladka mala prísť maminka, vyšli si deti „na druhú stranu“. Bolo to na rázcestí, z ktorého sa rozbiehali chodníky rôznymi smermi. Dnes si Kajo nevšimol, ktorým smerom sa vydali. Šli len tak, ako sa im zapáčilo - raz vpravo, potom vľavo, lesným chodníčkom dolu a potom zasa hore svahom.

„Už by sme sa mohli vrátiť, bruško mám prázdne,“ vyhlásil Vladko.

Kajo so Zdenkou súhlasili, ale keď sa obrátili, uvideli niekoľko lákavých cestičiek.

„Ktorou pôjdeme?“ uvažoval Kajo. „Dajme sa tou strednou.“

Avšak stredná sa točila iným smerom, než bola lesovňa.

„Asi sme prekročili bludný koreň,“ usúdil Kajo. „Každý si sadne na jeden peň, možno sa nám podarí nájsť cestu domov.“

Poludnie už dávno pominulo. Maminka horárka našla niekoľko zdravých veľkých dubákov, keď sa ponáhľala s nošou trávy domov.

„Urobím deťom pochúťku. Nakrájam ich a vypražím ako rezne. Deti neuhádnu, čo je to. Či kurča, či ryba, alebo čo iné by to mohlo byť?“

Avšak poludnie pominulo, rezne čakali, ale deti nikde.

„Že mi to skôr nezišlo na um! V lesovni ostalo od včerajška toľko dobrôt že si ani nespomenú, aby prišli domov. Aspoň otecko si pochutná!“

MARKO, FRANTIŠEK - ŠTRUKTÚRNA GEOLÓGIA I.

MARKO, FRANTIŠEK
JACKO, STANISLAV

ŠTRUKTÚRNA GEOLÓGIA I.
(Všeobecná a systematická)

Katedra geológie a paleontológie Prírodovedecká fakulta UK, Bratislava
Katedra geológie a mineralógie fakulta BERG, Technická univerzita, Košice
Harlequin, Košice, 1999
1. vydanie, 300 výtlačkov
ISBN 80-88896-36-3

geológia, učebnice,
184 s., slovenčina
hmotnosť: 464 s

tvrdá väzba
stav: dobrý

5,00 € PREDANÉ

*BIB09*

NEMČOK, MICHAL - ZÁKLADY ŠTRUKTÚRNEJ GEOLÓGIE

NEMČOK, MICHAL
MELICHAR, ROSTISLAV
MARKO, FRANTIŠEK
MADARÁS, JÁN
HODÁŇ, ŠTEFAN

ZÁKLADY ŠTRUKTÚRNEJ GEOLÓGIE

Mineralia Slovaca, Geocomplex, Bratislava, 1995
edícia Mineralia Slovaca - Monografie
1. vydanie
ISBN 80-967018-3-5

učebnice, geológia,
174 s., slovenčina
hmotnosť: 358 g

mäkká väzba
stav: dobrý

5,00 € *BIB09*  DAROVANÉ mipet

Základy štruktúrnej geológie je hlavná referenčná literatúra pre študentov štruktúrnej geológie a geológov využívajúcich štruktúrne dáta pre potreby geologických syntéz. Obsahuje krátke kapitoly rozoberajúce matematický a fyzikálny aparát deformačného a napäťového konceptu. Opisuje genézu a typy základných šruktúrnych prvkov.

Špeciálne črty knihy zahrňujú:
- geneticky orientovaný výklad
- referenčné matematické funkcie
- index termínov
- pôvodné medzinárodné termíny

MACHOVEC, JAROSLAV - KVETINY V BYTE

MACHOVEC, JAROSLAV

KVETINY V BYTE
(Květiny v bytě)

Príroda, Bratislava, 1976
preklad Mikuláš Krippel
fotografie Jaroslav Machovec, V. Otruba, Eva Otrubová
kresby Otakar Kudlík
3. nezmenené vydanie, 20.000 výtlačkov

domácnosť, hobby, botanika,
384 s., čb a far. fot., slovenčina
hmotnosť: 1136 g

tvrdá väzba s prebalom

0,80 € stav: veľmi dobrý *hroda**bot* DAROVANÉ
0,80 € stav: veľmi dobrý *BIB09*

Zmenou kultúry bývania v posledných rokoch a vytváraním príjemného pracovného prostredia s kvetinovou výzdobou vynára sa potreba vhodného výberu kvetín do týchto interiérov v súlade s modernou bytovou architektúrou a umeleckými doplnkami. Táto kniha má milovníkom kvetín umožniť výber kvetín a poučí ich ako tieto kvetiny v príslušnom prostredí (v bytovom interiéri, na pracovisku, na balkóne a pod.) pestovať.

V publikácii je uvedený význam kvetín v byte s krátkou históriou, hlavné zásady o teplote, svetle, zalievaní, rozmnožovaní, zeminách, výžive, substrátoch, živných roztokoch, hydroponickom pestovaní, o škodlivých činiteľoch a ochrane proti nim. Podstatný rozsah je venovaný estetickému usporiadaniu a použitiu kvetín v najrozličnejších interiéroch s ohľadom na požiadavky kvetín. Zaoberá sa aj kvetinami vo vázach, ikebanou, návrhmi na rozličné kompozície kvetín vo vázach a iných nádobách, technikou a pomôckami pre aranžovanie kvetín. V tabuľkách je uvedená široká škála vhodných druhov kvetín s najdôležitejšími pestovateľskými údajmi.

Publikácia je bohato ilustrovaná fotografiami, názornými perovkami a niekoľkými farebnými obrázkami. Okrem toho, že bude esteticky ľúbivá a pútavá, poskytne čitateľom také poznatky, ktoré im umožnia orientovať sa v neprebernej rozmanitosti druhov a v širokej škále požiadaviek na prostredie izbových kvetín so zreteľom na modernú bytovú kultúru.

A. C. BHAKTIVÉDANTA SVÁMI PRABHUPÁDA - VEDECKÉ POZNANIE DUŠE

A. C. BHAKTIVÉDANTA SVÁMI PRABHUPÁDA

VEDECKÉ POZNANIE DUŠE
(The Science of Self-Realization)


The Bhativedanta Book Trust, 2009
ISBN 978-91-7149-332-3

náboženstvo, náboženstvá východné, psychológia
304 s., fareb. obr., čeština
hmotnosť: 270 g

mäkká väzba
stav: výborný, nepoužívaná

0,80 € PREDANÉ

*BIB09* a *bruri* in *ezo*

 Dnešná doba sa vyznačuje hmotným pokrokom, ktorý vzbudzuje údiv, ale zároveň so sebou prináša problémy. Žijeme v spoločnosti plnej zmätku a otázky týkajúce sa osudu ľudstva sú aktuálnejšie než kedykoľvek predtým. Dokážeme sa postarať o svoju budúcnosť? Aký je zmysel života? Odkiaľ pochádzame? Čo sa s nami stane po smrti?

Šrí Šrímad A. Č. Bhaktivédánta Švárni Prabhupáda odpovedá na tieto otázky jedinečným a praktickým spôsobom - z pohľadu védského poznania -najobsiahlejšej a najstaršej vedy na svete.

Krišna,

Christos, Kristus

Šríla Prabhupáda a niekol’ko jeho žiakov sa v roku 1974 stretli Frankfurte nad Mohanom s otcom Emmanuelom Jungclaussenom, benediktínskym mníchom z kláštora v Niederalteiche. Keď si otec Emmanuel všimol, že Šríla Prabhupáda nesie ruženec podobný ružencu, aký používajú kresťania, povedal, že sa tiež stále modlí: „Ježišu Kriste, buď k nám milosrdný. “ Tak vznikol nasledujúci rozhovor.

Šríla Prabhupáda: Čo znamená slovo Kristus?

Otec Emmanuel: Kristus pochádza z gréckeho slova Christos, čo znamená „pomazaný“.

Šríla Prabhupáda: Christos je grécka verzia slova Krsna.

Otec Emmanuel: To je zaujímavé.

Šríla Prabhupáda: Keď Indovia vyslovujú slovo Krišna, často hovoria „Krista“. Krsta je sanskritské slovo a znamená „príťažlivý“. Keď teda oslovujeme Boha „Kristus“, „Krista“ alebo „Krišna“, oslovujeme tú istú najpríťažlivejšiu Najvyššiu Božskú Osobnosť. Ked Ježiš povedal: ,,Otče náš, ktorý si na nebesiach, posväť sa meno Tvoje," meno Boha bolo „Krišta“ alebo „Krišna“. Súhlasíte?

Otec Emmanuel: Myslím, že Ježiš ako Syn Boží vyjavil pravé meno Boha: Kristus. Môžeme oslovovať Boha „Otče“, ale ak Ho chceme osloviť pravým menom, musíme povedať „Kriste“.

Šríla Prabhupáda: Áno, „Kristus“ je iný spôsob, ako vysloviť „Krišta“ a „Krišta“ je iný spôsob vyslovovania Božieho mena „Krišna". Ježiš povedal, že by sme mali spievať meno Boha, ale včera som počul jedného teológa, ktorý tvrdil, že Boh nemá meno — môžeme Ho oslovovať len „Otče“. Syn môže hovoriť svojmu otcovi „otče“, ale otec má aj meno. Podobne „Boh“ je všeobecný názov pre Najvyššieho Pána, ktorého vlastné meno je Krišna. Preto keď oslovujete Boha menami „Kristus", "Krišta" alebo „Krišna“, oslovujete tú istú Najvyššiu Božskú Osobnosť. Otec Emmanuel: Áno, ak chceme hovoriť o pravom mene Boha, musíme Syn a Duch Svätý. Veríme, že iba Syn Boží môže vyjaviť meno Boha. Ježiš Kristus vyjavil meno Otca, a preto považujeme meno Kristus za zjavené meno Božie.

Šríla Prabhupáda: Vlastne to nevadí — Krišna alebo Kristus — mená sú rovnaké. Najdôležitejšie je, aby sme dodržiavali príkazy písem, ktoré odporúčajú pre tento vek spievanie Božích mien. Najjednoduchšie je spievanie mahá-mantry: Hare Krsna, Hare Krsna, Krsna Krsna, Hare Hare; Hare Ráma, Hare Ráma, Ráma Ráma, Hare Hare. Ráma a Krišna sú mená Boha a Haré je Božia energia. Keď spievame mahá-mantru, oslovujeme Boha spolu s Jeho energiou, ktorá je dvojaká — duchovná a hmotná. Teraz sme v zajatí hmotnej energie. Preto sa modlíme ku Krišnovi, aby nás milostivo vyslobodil z hmotného sveta a prijal nás do služby v duchovnom svete. To je celá naša filozofia. Hare Krsna znamená "Ó, Božia energia, ó, Bože (Krišna), prosím Ťa, zamestnaj ma v oddanej službe Tebe”. Pre človeka je prirodzené slúžiť niekomu. Z nejakého dôvodu však teraz slúžime hmotnej energii, ale ak túto službu zmeníme a začneme slúžiť duchovnej energii, potom bude náš život dokonalý. Robiť bhakti-jogu (láskyplnú službu Bohu) znamená oslobodiť sa od označení „hinduista“, „mohamedán“, „kresťan“, to či ono a len slúžiť Bohu. Ľudia vytvorili kresťanstvo, hinduizmus a islam. Až keď dosiahneme náboženstvo bez týchto označení a prestaneme si myslieť, že sme kresťania, hinduisti alebo mohamedáni, až vtedy môžeme hovoriť o čistom náboženstve čiže bhakti.

Otec Emmanuel: Mukti?

VERNE, JULES - DVA ROKY PRÁZDNIN

VERNE, JULES

DVA ROKY PRÁZDNIN
(Deux ans de vacances)

Mladé letá, Bratislava, 1977
edícia Knihy J. Verna
preklad Peter Ždán
ilustrácie Ondrej Máriassy
5. vydanie, 74.000 výtlačkov

knihy pre deti, dobrodružné
304 s., slovenčina
hmotnosť: 437 g

tvrdá väzba, papierový prebal

PREDANÉ stav: dobrý, prebal ošúchaný
PREDANÉ stav: dobrý, chrbát vyblednutý
PREDANÉ stav: veľmi dobrý, nepoužívaná *BIB09*

Ostrov, či pevnina? To bola neodbytná a vážna otázka, ktorou sa najväčšmi zapodievali Briant, Gordon a Doniphan. Pre svoje povahy a inteligenciu sa stávali skutočnými náčelníkmi tohto malého sveta. Často sa o tom zhovárali, mysliac na budúcnosť, zatiaľ čo najmladší sa venovali iba prítomnosti. Či už bola táto zem ostrovom alebo kontinentom, bolo zjavné, že nepatrí do tropického pásma. Dalo sa to vidieť na rastlinstve, duboch, bukoch, brezách, jelšiach, boroviciach a jedliach rôznych odrôd, na početných myrtovitých a lomikameňovitých rastlinách, ktoré sa vôbec nevyskytujú v stredných oblastiach Tichomoria. Zdalo sa dokonca, že toto územie musí byť na vyššej zemepisnej šírke ako Nový Zéland, čiže bližšie k južnému pólu. Mohli sa teda obávať, že zimy sú tu veľmi tuhé. Pôda v lese na úpätí skalnej vyvýšeniny bola už pokrytá hrubým kobercom opadnutého lístia. Iba borovice a jedle si zachovali ihličie, lebo sa obnovuje postupne a nikdy neopadne naraz.

— Preto si myslím, — poznamenal Gordon na druhý deň po tom, ako pripravili loď na stále bývanie, — že bude rozumné, keď sa neusadíme natrvalo na tejto strane pobrežia.

— I ja som tej mienky, — povedal Doniphan. — Ak budeme čakať, kým sa zhorší počasie, potom už bude neskoro hľadať nejaké obývané miesto, ktoré môže byť stovky míľ ďaleko!

— Len trpezlivosť! - ozval sa Briant. - Veď je ešte len polovica marca.

— Nuž hej, - pokračoval Doniphan, - pekné počasie môže trvať až do konca apríla a za šesť týždňov sa dá prejsť pekný kus cesty...

— Ak by nejaká cesta bola, — namietol Briant.

— A prečo by nebola?

— Pravdaže, — prisvedčil Gordon. — Lenže keby aj bola, či vieme, kam nás zavedie?

— Ja viem len toľko, — odpovedal Doniphan, — že by bolo rozumné odísť zo škunera ešte pred príchodom mrazov a dažďov, a preto nesmieme vidieť na každom kroku ťažkosti!

— Radšej ich predvídať, — namietol Briant, — než sa bláznivo odvážiť na cestu cez krajinu, ktorú nepoznáme!

— Ľahké je, - odpovedal ostro Doniphan, - nazvať bláznom každého, kto je inakšej mienky!

Doniphanova odpoveď azda mohla vyvolať nové Briantove námietky a zmeniť tak rozhovor na škriepku, ale tu zakročil Gordon.

— Škriepka nič neosoží, — povedal, — a ak sa chceme stadeto dostať, musíme sa najprv dohodnúť. Doniphan správne hovorí, že sa treba bez meškania vydať na cestu, ak sme blízko nejakej obývanej krajiny. Ale či je to možné! — spytuje sa Briant. A v tomto má aj on pravdu!

— Dočerta, Gordon! — rozohnil sa Doniphan, — či už pôjdeme hore na sever, či sa pustíme na juh, alebo zamierime na východ, nakoniec predsa len voľakde musíme prísť...

— Áno, ak sme na pevnine, — povedal Briant, — ale sotva, ak sme na ostrove a ak je tento ostrov pustý!

— A preto musíme najprv zistiť, kde sme, — odpovedal Gordon. — Opustiť Chrt, keď ani nevieme, či je aj na východe more, alebo nie...

— Ech! Práveže on nás opustí! — zvolal Doniphan, vždy náchylný tvrdohlavo sa pridržiavať svojej mienky. — Na tomto brehu neodolá náporom jesenných búrok!

— To pripúšťam, - odvetil Gordon, — ale jednako musíme najprv vedieť, kam ideme, než sa odvážime do vnútrozemia.

Gordon hovoril tak presvedčivo, že sa Doniphan voľky-nevoľky musel podvoliť.

— Som ochotný ísť na výskumy, — povedal Briant.

— Ja tiež, — doložil Doniphan.

— Ochotní sme všetci, — povedal Gordon, — lenže by bolo nerozumné vláčiť maličkých na prieskum, ktorý môže byť dlhý a únavný; preto myslím, že na to postačia dvaja-traja.

— Veľká škoda, — poznamenal Briant, — že tu nie je nablízku nejaký vyšší kopec, z ktorého by sa dal terén lepšie preskúmať. Nanešťastie sme v nížine, a ani keď sme boli ešte na mori, nezbadal som nikde na obzore ani jediný vyšší vrch. Zdá sa, že je tu len táto skalná vyvýšenina za pobrežným lesom. Ďalej sú akiste lesy, roviny a močiare, cez ktoré preteká rieka. Jej ústie sme už preskúmali.

LISTY HETÉR

LISTY HETÉR

Svoboda, Praha, 1970
edícia Antická knihovna (8)
preklad Václav Bahník
predhovor Radislav Hošek
obálka Leo Novotný
1. vydanie, 55.000 výtlačkov

antológia,literatúra staroveká,literatúra rímska,
232 s., čeština
hmotnosť: 287 g

tvrdá väzba, papierový prebal

2,90 € stav: dobrý *w-gagot*b-ita*

PREDANÉ stav: dobrý *BIB09*

 Milostné dopisy hetér patři k pozdním výtvorům řecké literatury. Jsou to elegantně a pikantně líčené scény řeckého života a představují nesmírně cenný kulturně historický pramen k poznání soukromého života řeckého člověka. Známe jména bezmála sto padesáti řeckých hetér — kněžek lásky —, jejichž milostné listy nic neztratily na svém půvabu dodnes. Vždyť kromě pouličních holek bylo mezi nimi mnoho mladých žen, které absolvovaly zvláštní školy pro hetéry, osvojily si bezvadné společenské chování, dovedly zpívat, tančit, hrát na různé nástroje, ale vyznaly se i v literatuře a ve filosofii.

Není divu, že hetéry byly pro své estetické i etické hodnoty nezřídka i trvale milovány. Názor tehdejší společnosti na tyto umělkyně lásky, oddávající se mužům sice za peníze, ale většinou podle vlastního zalíbení, nebyl dotčen pokřivujícím vztahem soukromého vlastníka k bytosti hmotně i duchovně podřízené.

,,Prodáváš se, jako se prodává žoldnéř, a svezeš každého, kdo zaplatí, jako námořní kapitán. Pijeme z tebe jako z řek, bereme tě do rukou jako růže. Nestyď se za svou přístupnost, buď naopak hrdá na to, že jsi stále po ruce. Vždyť i voda je pro všechny, oheň nepatří jen jednomu, slunce je božstvo společné celému lidstvu. Tvůj dům je chrám krásy, kdo do něj vstoupí, je kněz, kdo si v něm dává věnec na hlavu, je poutník, a peníze, to jsou desátky. Vládni poddaným k jejich radosti a nechť tě i nadále provází jejich úcta.“

V této rozkošné knížce milostné korespondence hetér se zvlášť zřetelně zrcadlí lidské vztahy ve světě antiky, vábící současného člověka, zmítaného rozpory moderní civilizace, svou kouzelnou bezprostředností a otevřeností.

15/ Poučení po lopatě

Filúmené Kritónovi

Proč se obtěžuješ psaním tolika dopisů? Padesát zlaťáků potřebuji, a žádné milostné dopisy. A tak plať, máš-li mě rád, a máš-li rád peníze, neotravuj.

Zdravím tě.

I Hetéry dovedou být vděčné

Bakchis Hypereidovi

My hetéry, všechny, kolik nás je, ti skládáme svůj dík, a vděčnost jedné jako druhé není o nic menší než vděčnost Frynina, neboť proces, který začal ten lump všech lumpů Euthiás, týkal se sice Fryny samotné, avšak znamenal nebezpečí pro nás všechny. Vždyť nedostaneme-li nic, až si budeme říkat o peníze za své milování, nebo budeme-li odsuzovány jako bezbožné za to, že budeme po vůli těm, kteří nám něco dají, uděláme líp, když pověsíme své řemeslo na hřebík; ušetříme tak aspoň nepříjemnosti samy sobě a nezpůsobíme také žádné svým přátelům.

Teď už si nebudeme muset na své povolání naříkat, protože Euthiás se zachoval jako sprosťák, naopak budeme si řemesla hledět, protože Hypereidés se osvědčil jako člověk ve všem všudy správný. Kéž ti tvé ušlechtilé jednání přinese hodně štěstí! Ve Fryně sis už zajistil výbornou milenku a my ostatní jsme připraveny kdykoli za ni zaskočit. Kdybys svou řeč, kterou jsi Frynu bájil před soudem, ještě sepsal pro veřejnost, pak bychom tě my, hetéry, opravdu daly udělat celého ze zlata, a ještě by sis mohl vybrat, ve kterém řeckém městě bys chtěl stát.

4/ Tvůj ochránce je kavalír

Bakchis Fryně Moje znejmilejší Fryno,

když jsi byla v nebezpečí, nebyl můj strach o tebe zdaleka tak velký, jako je teď má radost nad tím, že ses zbavila toho špíny Euthie a žes našla v Hypereidovi takového kavalíra. Já si myslím, že ti ten soud přinesl Štěstí, vždyť tě ten proces proslavil nejen v Athénách, ale i v celém Řecku.

Pro Euthiu hude pořádným trestem už to, že se sám připravil o potěšení stýkat se s tebou. Mám dojem, že to trochu přehnal s tou svou mileneckou žárlivostí, když ho popadl vztek — nemá ani trochu filipa. Můžeš si být jistá, že tě má ještě i teď raději než Hypereidés. U toho je totiž jasné, že chce, abys mu projevovala oddanost a lásku z vděčnosti za jeho obhajobu, kdežto Euthiu podněcuje ještě víc k lásce špatný výsledek procesu. Můžeš od něho znova čekat prosby a nářky a hodně peněz. Nesmíš se však dát obměkčit jeho prosbami, to bys, holčičko, zradila zájmy všech hetér a Hypereidés by si mohl myslit, že pomáhal někomu, kdo si to nezaslouží. A nedej také na ty, co tvrdí, že by ti byl obhájce houby platný, kdyby sis nebyla roztrhla před soudci šat a neukázala jim kozičky. Vždyť nebýt jeho řeči, neměla bys možnost učinit to v pravou chvíli.

5/ I hetéry dovedou být solidární

Bakchis Myrrhině

Kéž dá všemocná Afrodita, abys už nikdy nesehnala lepšího milence, ale abys musela až do konce života žít s Euthiou, s nímž se ted zahazuješ! Ty nešťastná ženská bláznivá, vždyť ses s takovým zvířetem úplně zničila! Ty se asi spoléháš na svou krásu — ale nepleť se, je přece jasné, že Myrrhinu hude milovat jen Fryně natruc.

Zřejmě chceš dopálit Hypereida za to, že jsi ted u něho klesla v kursu. A tak má Euthiás milenku sobě rovnou a ty zas milence, který se hodí k tobě. Jen na něm něco chtěj, v tu chvíli uvidíš, že se k tobě bude chovat, jako bys podpálila loděnice nebo rozvracela veřejný ...

OVIDIUS, PUBLIUS NASO - PROMĚNY

OVIDIUS, PUBLIUS NASO

PROMĚNY
(Metamorphoses)

Svoboda, Praha, 1974
edícia Antická knihovna (25)
preklad Ivan Bureš
predhovor Eva Kuťáková
obálka Leo Novotný
2. prepracované vydanie (v Svobode 1.), 39.750 výtlačkov

literatúra staroveká,
516 s., čeština
hmotnosť: 549 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý

5,00 € NENÁJDENÉ

*BIB09*

Ovidiovy Proměny (Metamorfosy) jsou básnickým dílem v hexametrech. Skládají se z patnácti knih a obsahují více než 200 bájí, které se zakončují nějakou proměnou. Téma proměny zaujímá v mytologii starých národů významné místo. Básně tvoří souvislý celek a jsou navzájem chronologicky spojeny. Autor postupuje od stvoření světa, jež je první „proměnou“, proměnou prvotního chaosu v kosmos, k historickým dobám až po nejnovější, oficiálně uznanou „proměnu“ Julia Caesara v kometu.

Po stránce umělecké jsou Proměny dílem, které dalo vyniknout nejsilnějším stránkám Ovidiova básnického nadání, hravé lehkosti jeho fantazie a umění vyjádřit duševní hnutí jednajících osob. S neobyčejnou lehkostí střídá Ovidius obrazy smutné a veselé, dojemné a hrozné, vznešené a směšné. Láska zde vystupuje v nejrozličnějších obdobách, ačkoliv milostná témata ani zdaleka nejsou jediná. Najdeme zde například popis idylického života chudé a zbožné manželské dvojice (Filémón a Baucis), ale nescházejí ani plasticky vypracované obrazy bitev a bojových scén. Při vší této různotvárnosti převládá sloh krátkého, dynamického a citově zabarveného vyprávění. Mýtus se proměňuje v půvabnou novelu, oživenou psychologickými postřehy a hojností detailů. Zajímavé je podání bohů, kteří jsou organizováni po římském způsobu: ti nejmocnější bydlí na nebi ve zvláštních palácích, kdežto pro „plebs“ jsou i zde vyhrazena jiná místa. Chování božských postav úplně odpovídá mravům římské galantní společnosti: klepy a milostná dobrodružství jsou jejich hlavním zaměstnáním. Jupiter podobně jako manžel v komediích provádí své kousky tajně, aby se to žárlivá žena nedověděla; dobře ví, že „vznešenost a láska se k sobě vespolek nehodí“.

V posledních částech díla přechází Ovidius od řeckých bájí a pověstí k italským a římským. Závěrečná kniha obsahuje mezi jiným výklad Pýthagorova učení o převtělování duší, tedy jakési filosofické zdůvodnění „proměn“.

Dílo, jež básník vytvořil před drtivou ranou osudu, totiž před odchodem do vyhnanství, přetrvalo a přetrvá věky. Vzdělané lidstvo mu bude navěky vzdávat díky a projevovat opravdovou úctu a obdiv za plynné a radostné verše jeho mladé Múzy, jejichž motivem byla ponejvíce láska, ale hlavně za PROMĚNY, ten půvabný svět dávných bájí, nad jejichž kouzlem a krásou se nám tají dech. Proto právem pokládáme Ovidia za jednoho z nejslavnějších a nejnadanějších světových básníků.

Latina, jazyk starých Římanů, bývala jedním z nejdůležitějšich učebních předmětů na gymnasiích téměř všech typů. Bývala oblíbeným předmětem, ale i postrachem mnohých studentů a samozřejmě zdrojem nejrůznějších studentských příhod, na něž se pak po létech tak rádo se smíchem vzpomíná. Snad nejnebezpečnějším úskalím, kterých ostatně jazyk latinský skýtal nepřeberné množství, byly překlady textů římských klasiků, ať už to byl v próze Caesar či řeči Ciceronovy v senátě, nebo — „nejhorší“ ze všeho — básně Ovidiovy, Vergiliovy, Horatiovy a jiných. Tu pak studenti sahali k „záchranným prostředkům“ různého druhu. A dopadalo to také různě.

Byla kompozice, už nevím, z kterého to bylo básníka, a pod lavicí, jakmile bylo dáno téma, šustily listy taháků, takových těch knížeček překladů, určených jen pro školní potřebu. Nějak jsem v taháku místo našel a jal se horečně opisovat, než se ,,latinská babička“, jak jsme naší profesorce familiárně mezi sebou říkali, vzbudí k bedlivější pozornosti. V tom spěchu jsem si nevšiml, že autor přeložil klasika v hexametru. Snad jsem to přehlédl proto, že to bylo tištěno v souvislých, plných řádcích. A šťastně jsem to opsal.

Asi za týden přinesla ,,latinská babička“ opravené kompozice, a ještě než je rozdala, pozvala mne k tabuli a nadiktovala ,,můj“ překlad. Pak zavelela, abych označil metrum, a tu k svému úžasu jsem zjistil, že vychází hexametr. Špičatě poznamenala, že ani netušila, jakého básníka má ve třídě. Napíše i kompozici v hexametru. Pak kategoricky žádala, abych jí dal tištěný překlad, odkud jsem to opsal. Nevím, jaký čertík mě posedl, že jsem to neudělal, a když i v následujících hodinách se toho domáhala, tu jsem prohrabal všechny hromady tiskovin u naší milé dodavatelky školské literatury a koupil překlad téhož autora od jiného překladatele, který se držel trochu otročtěji textu než ten můj. Jak to dopadlo, to už ani nevím, ale žádný větší karambol z toho asi nebyl.

V hodinách její latiny jsme často poprvé brali do ruky v dokonalých překladech řecké a římské klasiky, které nám přinášela, mnohdy rozdrbané, ze své knihovny. Tak se nám dostával do ruky Aischylos: i Sofokles, Euripides i Platon. Ale spokojena s námi tuze nebyla. To silně podtrhla svým výrokem při poslední hodině latiny, než jsme šli na ten takzvaný „svatý týden“: „Tak tedy jděte k maturitě! Ovládáte latinu asi tak, jako kdybych vás učila týden turečtině.“

Vladimír Havel

Vzpomínka z almanachu vydaného k padesátému výročí gymnasia v Strakonicích 1920—1970

KNIHA VI

Arachné

Všechno to vypravování si poslechla Athéna ráda, schválila píseň Múz i hněv, jímž vzplanuly právem.

K sobě pak děla: „Však chválit je málo, my hleďme být samy chváleny, naším božstvím my nestrpme beztrestně zhrdat!“

Na osud Arachny lýdské hned mysl svou upjala, neboť doslechla, že se chce rovnat ta dívka Minervě slávou v umění přísti a tkát. Jen uměním proslulá byla, nikoli rodem či stavem: vždyt otec fókajským nachem napouštěl savou vlnu — byl z Kolofóna, slul Idmón; matka už zemřela — z lidu však byla i ona, a stavem rovná manželu svému. Však Arachné po lýdských městech chtěla i proslulé jméno svým uměním získat, ač vyšla toliko z malého domu a bydlila v Hypaiách malých. Aby uvidět mohly ta její zázračná díla, často opustí víly sad viniční rodného Tmólu, často opustí nymfy břeh Paktólu, rodné své řeky.

Ale pak nejenom hotové dílo vždy vídaly rády, nýbrž i postup tkaní, tak půvabná byla to práce.

Dosud surovou vlnu ať kupila do prvních kupek, prsty do ní ať vjela a čechrala stále a stále vločky dlouhými tahy, až zjemněly do řídké mlhy, vřeténko oblé ať pod lehkým palcem se točilo hbitě, roucho ať tkala, vždy Athény žačku bys v dívce byl tušil. To však odmítá dívka, znát nechce se k mistryni božské: „Jen ať si závodí se mnou, když prohraji, pokutu přijmu."

V stařenu změní se Pallas, dá nepravé šediny k čelu, těžce se o berli belhá a v dívčinu chaloupku vchází.

„Před tím, co přináší stáří, se vždycky nemusí prchat,“ k děvčeti praví, „vždyť zkušenost přichází teprve s léty. Nezhrdej tedy mou radou! Ty hleď si jen takové slávy, nejlépe ze smrtelníků že ty znáš zpracovat vlnu, ale bohyni ustup a popros ji za odpuštění za svoje slova, ty smělá! Když poprosíš, odpustí ráda!“ Posupně vzhlédne k ní dívka, nit načatou upustí z ruky, k ráně již skoro se chystá a s vášnivým výrazem hněvu odsekne Athéně takto, nic nevědouc, ke komu mluví: „Hloupé nesmysly mluvíš, jsi zkrušena vysokým stářím, neboť i dlouho žít škodí. Ať poslouchá takové řeči tvoje dcera neb snacha, ač máš-li je, vždyť mám já sama pro sebe důvtipu dost! Tvé rady jsou zbytečné pro mne, na svém úmyslu trvám, chci pustit se s Athénou v závod. Pročpak nepřišla sama? Proč brání se zápasu se mnou?“ „Přišla, je tady,“ dí bohyně chladně, tvář stařeny sejme, v podobě pravé se zjeví. Hned před jejím božstvím se skloní víly i Lýdanky mladé, jen dívka se nepolekala.

Avšak i proti své vůli se Arachné zarděla; červeň náhle jí zbarvila tvář a zmizela, jako se barví nachově vzduch v té chvíli, kdy nad obzor vychází Zora, ale za krátkou dobu zas od slunce východu zbělá.

Dívka v svém úmyslu trvá a po hloupém vítězství bažíc, řítí se ve svůj osud. I nemá už námitek Pallas, zanechá varovných domluv a nechce už odkládat zápas.

Beze všech průtahů obě se postaví v opačnou stranu, každá jemňoučkou přízí svůj stav si popíná zručně.

V osnovu váže se příze a hřeben nit osnovy dělí, uprostřed osnovy špičatým člunkem se vetkává útek, ruka jej odvíjí z klubka, a když jej už protáhly přízí, přirazí paprsek, vsazené zuby pak přitisknou útek.