SLÁDKOVIČ, ANDREJ - DETVAN

SLÁDKOVIČ, ANDREJ

DETVAN

Tatran, Bratislava, 1969
edícia Čítanie študujúcej mládeže (10)
prológ a poznámky Cyril Kraus
obálka Jan Meisner
1. vydanie, 15.000 výtlačkov

poézia
120 s., 8 s. čb fot., slovenčina
hnotnosť: 142 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: knižný blok výborný, knižničné pečiatky

0,90 €

*BIB07* (in *085*)

Generácia štúrovských básnikov, ku ktorej patril Andrej Sládkovič, už pri vstupe do literatúry na prelome tridsiatych a štyridsiatych rokov minulého storočia sformúvala si kvalitatívne iný umelecký program než generácia predchádzajúca, generácia Kollára a Hollého. Nadviazala na súdobý európsky romantizmus, predstavitelia ktorého sa zamerali na citový život človeka, intenzívne prežívajúceho duchovnú a spoločenskú krízu svojej doby. V centre záujmov je sloboda osobnosti, jej aktivita a tvorivá sila; básnik sa zrieka ilúzie harmonizujúceho sveta a dištancuje sa od spoločenských konvencií. Dostáva sa do konfliktu so spoločnosťou, skutočnosť zachycuje v jej protirečivej podobe, často sa sústreďuje na jej tienisté stránky. V popredí je básnikov subjekt, citlivo reagujúci na dobové konflikty, vznetlivý, senzitívny, dokorán otvárajúci brány fantázie ...

V orchestri štúrovskej poézie každý básnik má svoje miesto, svoj vlastný tón. Ovláda viaceré nástroje, obmieňa ich, vyludzuje rôzne farby a odtiene. Chceme tým povedať, že štúrovská ideovo-umelecká orientácia sa realizuje v rozmanitých individuálnych prejavoch. A každý tento indviduálny prejav má svoje osudy i svoj vývin. Má ich aj Sládkovičova poézia ...

Mohli by sme azda hovoriť, že kým v Maríne Sládkovič zobrazil okolitý svet takmer výlučne cez svoj najvlastnejší subjekt — „svet vo mne“ — v Detvanovi sa básnik cíti súčasťou väčšieho kolektívu a básnikov subjekt s ním splýva — „Ja vo svete“...

Na podklade dejovej osnovy riešia sa problémy človeka vo vzťahu k prírode a k ľudu. Tieto problémy riešia sa však najmä v reflexívnych partiách, ktoré popri tom sú často aj charakterizačným prostriedkom a zároveň dôležitým kompozičným činiteľom, pretože sa v nich podčiarkuje zmysel akcií, vyskytujúcich sa v deji, pričom sa v nich tvorí i pozadie pre akcie nasledujúce...

V Detvanovi, ktorého dej je funkčne motivovaný, z určitých faktov autorom odpozorovaný a prispôsobený, Sládkovič chcel skrze svojho hrdinu vysloviť aktuálne dobové myšlienky. V tom je aj jeho ťažisko.
(Zo Štúdie Cyrila Krausa)

II

Družina

44

Kto ste videli, slovenskí bratia, 

tej zbojníckej Poľany štít?

Skaliská, čo sa v oblakoch tratia, 

jakby nebo chceli schytiť: 

okolo bralísk bujné trávničky, 

a hadie prte, oviec chodníčky, 

a výhľad cárovnej hory: 

pod ňou sto dolín, sto dedín leží, 

Jakoby kráľovná z vysokej veži 

prezerala svoje dvory.

45

Tam dve koliby, blízke susedy, 

mladým machom zarastajú, 

sto krokov od nich záživné čriedy 

ležia, driemu, prežúvajú: 

a okolo nich strážni dunčovia 

pohľadom bystrým plamenné lovia 

vlkov pažravých okále: 

a nepriateľka netopierova 

zavýja, húka, ušatá sova, 

sediac na vysokej skale.

46

Mesiačik, sluha našej planéty, 

rozožal svoju lampadu 

a vedie druhé navštíviť svety 

veliteľku svoju mladú: 

lež nad vysokou letiac Poľanou 

vidí družinu sedem Detvanov, 

tam nad horou sa usadí; 

a v tisícich sa bleskoch usmieva, 

len tu i tu sa hnevom zatmieva, 

keď ho dráždi oblak mladý.

47

A vatra praští a blkom blčí, 

v žeravé sa drevo mení 

a na drevenom ražni sa točí 

baran skoro upečený: 

druhý sa v kyslej žinčici varí, 

bača to všetko opatrí starý, 

mladí kozia naduchujú: 

a rad po rade piskor chytajú 

a od zeme sa do skoku dajú 

a šuhajsky hajduchujú.

48

Hneď ich máš v klbku hore rukami, 

hneď jak strela hor’ vyskočia, 

zas prepletajú bystro nohami, 

sem-tam, oddychujúc, bočia, 

zase sa uhnú a valaškami zavrtia 

v prstoch troch nad hlavami, 

zahvizdnú na prste malom, 

a zas valaškou popod kolená 

prepletá chasa milošialená 

s radostným svojím zápalom

LINNANKOSKI, JOHANNES - PIESEŇ O ČERVENOM KVETE

LINNANKOSKI, JOHANNES

PIESEŇ O ČERVENOM KVETE

Živena, Turč. sv. Martin, 1945
edícia Knihy Živeny (25)
preklad Karol Dubnický
obálka Vojtech Stašík

beletria, román,literatúra fínska,
320 s., slovenčina
hmotnosť: 374 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

2,00 €

*marno*b-fin*

*home* in *H-2-3*

Romantický milostný príbeh mladého drevorubača, zvodcu mladých žien, zasadený do scenérie fínskej prírody. Rozprávka sa tu strieda so skutočnosťou, báje dávnoveku vyplňujú nemilosrdnú skutočnosť.

3. Matkin pohľad.

Temnota jarnej noci ľahla si na izbu a priedomie. Všade bolo ticho.

„Je zas tam?“ opýtaly sa nádob taniere na polici. Boly v najnižšej priehradke a okrem toho maly zlé oči.

„Je,“ odpovedaly lyžice z vyšších priehrad na polici.

Pozorovaly sivý mužský klobúk na vyčnievajúcej zásuvke na skrini.

„To je už druhá noc,“ pokračovaly taniere.

„Veru!“

„V noci príde a v noci odíde — a predtým sme nič takého nevidely,“ divily sa zas taniere.

„A dievča v takom veku!“ hundrala kaňvička na smotanu, ktorá stála za kávovými taniermi, takže nemohla nič vidieť, ale predsa dobre vedela, o čom je reč.

„A mládenec tiež!“ pripojila významne cukornica.

Taniere opovržlivo mrdly plecami; kaňvička na smotanu a cukornica cítily ľahtikárstvo ich reči.

Potom bolo chvíľu ticho.

„Čo si vlastne hovoria?“ opýtaly sa po chvíľke zas taniere.

„Nič sem nepočuť, šepkajú si,“ odpovedaly lyžice.

Potom každý predmet zamlkol, pohrúžený do vlastných dúm.

— Ach, ako som ťa čakala, — šepkalo dievča a teplými ramenami objalo plecia šuhajove. — Bála som sa, že neprídeš, že ťa niečo zašlo.

— Čo by sa mohlo stať, aby mi zabránilo prísť k tebe? Ale nemohol som prísť skôr, neviem, prečo bola matka dnes večer tak dlho hore.

— Len aby... — začalo dievča, ale náruživý bozk mu zavrel ústa.

— Keby si vedela, — pokračoval šuhaj po chvíli, — ako som za tebou túžil a celý deň čakal na túto chvíľu! Ako som videl tvoje gazelie oči, nemôžem myslieť na nič iného.

— Olavi, naozaj? — Dievča sa k nemu pritúlilo ešte tuhšie.

— A vieš, na čo som dnes myslel, keď som oral na poli? Myslel som, keby si bola kvietkom, že by som si ťa pripäl na prsia, aby som mohol na teba ustavične hľadieť. Alebo, keby si bola jabĺčko, nosil by som ťa vo vrecku, vybral by som si ťa vždy tajne, rozprával by som sa s tebou, ihral by som sa s tebou a nikto by o tom nevedel.

— Ako krásne hovoríš, Olavi.

PŘEMOŽITELÉ ČASU 16

PŘEMOŽITELÉ ČASU 16

Mezinárodní organizace novinářů, Praha, 1989
obálka Lubomír Přibyl
1. vydanie, 100.000 výtlačkov

životopisy
192 s., čeština
hmotnosť: 236 g

mäkká väzba
stav: výborný

0,60 € PREDANÉ

*H-TV-3*

Truman Capote, Gaius Valerius Catullus, Daniel Defoe, Jasunari Kawabata, Michail Jurjevič Lermontov, Curzio Malaparte, William Sydney Porter-O’Henry, Michail Jefgrafovič Saltykov-Ščedrin, Taras Hryhorovyč Ševčenko, Christian Barnard, Karl Fridrich Drais, Niels Finsen, Jakub Husník, Christiaan Huygens, Vladimír lljič Lenin (Uljanov), Nicolaus August Otto, Pavel Romanovič Popovič, Vladimír Alexejevič Solovjov, Andrej Nikolajevič Tupolev, František Benda, Josef Haydn, Václav Talich, Vladimír Semjonovič Vysockij, Břetislav Benda, Sandro Botticelli, Filippo Brunelleschi, Bohumil Kubišta, Josef Šíma, Josef Jiří Kolár, Maja Michajlovna Plisecká, Jaroslav Průcha, Peter Sellers, Alberto Sordi, Jim Clark, Manoel Francisco dos Santos-Garrincha, Graham Hill, Vlastimil Kopecký, Rod Laver 

ONDREJOV, ĽUDO - ZBOJNÍCKA MLADOSŤ

ONDREJOV, ĽUDO

ZBOJNÍCKA MLADOSŤ

Mladé letá, Bratislava, 1979
edícia Klub mladých čitateľov
ilustrácie Ľubomír Kellenberger
doslov Ján Pollák
7. vydanie, 35.000 výtlačkov

beletria, román, knihy pre deti,
208 s., slovenčina
hmotnosť: 532 g

tvrdá väzba
stav: výborný, nečítaná

2,50 €

*BIB06*

Vrchársky chlapec Jerguš Lapin chodieva s kamarátmi na tajné oberačky do záhrad, lapá bosoráckym pohľadom vyplašené vtáky, prežíva prvú ľúbosť...a predsa je iný. Odvážny, nebojácny, vždy si zastane slabšieho.

UPDIKE, JOHN - MILENCI A MANŽELÉ

UPDIKE, JOHN

MILENCI A MANŽELÉ

Odeon, Praha, 1984
Klub čtenářů
preklad Antonín Přidal
obálka Bohuslav Blažej
1. vydanie 146.000 výtlačkov

beletria, próza krátka,
408 s., čeština
hmotnosť: 442 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: knižný blok výborný, nečítaná, prebal po krajoch ošúchaný

2,90 €

*BIB06*

Jaká je životaschopnost partnerských svazků v době, kdy se hovoří o „krizi manželství“ a „éře rozvodů a rozchodů“, kdy jako by bylo svízelné zachovat svému protějšku věrnost? Vyčerpává se smysl manželství tím, že jsou v něm zplozeny a vychovány děti? Nakolik je v moci člověka uchovat svůj citový vztah navzdory nemilosrdně plynoucímu času, který mění jeho vnímavost, touhy a síly?

Tyto a podobné otázky nepřestávají znepokojovat Johna Updikea, poté co existenci moderní rodiny věnoval většinu prozaické tvorby. Také výbor z jeho nejlepších milostných povídek se soustřeďuje na americkou středostavovskou rodinu a změny či posuny v hodnotách a konvencích během posledních dvaceti let.

První část, volně propojené předmanželské osudy spisovatele Becha, vrcholící sňatkem, je satirou na dobové literární a společenské poměry. Povídky v pravém slova smyslu manželské následují v části druhé a třetí. Zachycují rodinu v její každodennosti, ve chvílích pohody, ale i konfliktů, krizí anebo — jako je tomu v závěrečném cyklu o jednadvacetiletém manželství Richarda a Joan Mapleových — v okamžiku logického konce. Právě v míře porozumění, nezpřetrhaných citových pout, solidárnosti a ohledů vůči dětem i rodičům, manželům i milencům leží přínos Updikeova pohledu, jenž je věcným, nemoralizujícím komentářem těchto jakoby autentických příběhů o lásce.

Nepropustím tě, leč že mi požehnáš

Při večírku na rozloučenou s Bridesonovými byli právě Bridesonovi značně unaveni. Lou (vlastně Louisa) už několik dnů třídila a balila a likvidovala, a v noci ji mučily strašné sny o kufrech, které se nedají zavřít, o dveřích, které se otvírají do zapomenutých tajných komor, přecpaných dalším odpadem desetiletého bydlení — neopraveným nábytkem, starými hračkami, stohy časopisů a stovkami, tisíci dětských kreseb, z nichž každá je momentkou, vzpomínkou, kterou nelze vyhodit. A vracel se jí ještě jeden sen: jak přilétá s dětmi do Texasu. Ze všech stran hnědý horizont, ohraničující rovinu bez jediného domu. Od letadla už odstavili schůdky, a Tom tam nebyl, prostě s nimi nebyl. Bylo to jasné: opustil je. Zůstal tady, v zeleném Connecticutu. „Teď, děti —“ jako by křičela do písečné bouře — „musíme držet při sobě, při sobě ...“ Lou se probouzela a temné tělo v posteli vedle ní patřilo komusi cizímu, návštěvníkovi z jiného světa.

Tom — který ve městě narychlo zařizoval poslední věci, jeden den obědval se svými starými zaměstnavateli a druhý den se zástupci nových — spal špatně také. Zvuky, které ho dřív ukolébávaly, klaksony a psí štěkot, dunivé popojíždění nákladního vlaku a bručení vlečné lokomotivy, se proměnily v dráždidla; z města se páraly škubavé niti lásky. Odjezd je zkouška na smrt. Ležel a hleděl otevřenými důlky, prázdnotou, kterou vířily myšlenky až do chvíle, kdy ho vysvobodil šramotící mlékař — i ten ho zřejmé miloval. Únava dávala všemu horečně přízračnou podobu. Na večírku na rozloučenou vypadali přátelé, které znal skoro deset let, cize, a přitom křiklavě. Linda Cotteralová, ta šedá myš, měla zelené oční stíny. Pošuk Leonard se dal na modernu — tyrkysová košile, široká růžová kravata — a přišel už opilý z jakýchsi jiných koktejlů. Když odnášel Tom kabáty do ložnice, proplula halou Maggie Aldridgeová v bílých šatech s neuvěřitelně širokými rukávy. Zaskočený Tom vydechl jen „Krásné!“, aby zakryl, jak se mu rozbušilo srdce. Zeširoka se usmála a pak potáhla nosem, jako by chtěla úsměv smazat. Ten úsměv, bílý nad bílými šaty, byl kratičkým zábleskem někdejší vroucnosti, ale jen co se o něj cestou otřela, oči jí znehybněly ledovým předstíráním, že je žena jako každá jiná. Nutkání dotknout se jí, sevřít jí zápěstí, mu připadalo jako impuls šílence, pomateného z nedostatku spánku.

Aperitivy vystřídala večeře, večeři tanec. Rozverně se snažili křepčit (nebo klátit?) při lkavých hymnách kterési mladší generace. Když jejich hostitel hrábl do vrstev nahromaděných desek hlouběji, vystřídalo rockovou hudbu tlumené, něžně drsné vzdychání, které kdysi vyjadřovalo nesmělé ideály jejich zvláštní mezigenerace — příliš mladé na válku, příliš staré na vzpouru. Tom, tak unavený, že se mu nechtělo mluvit, tančil. Muži, s nimiž prožil stovky sportovních nedělních odpolední, se proměnili v přízraky s dutými hlasy, zaplňující nekonečnou řadu víkendů, které se zde odbudou bez něj. Jeho oborem bylo programované vybavení počítačů neboli software, „měkké zboží“ (a skutečně byl „měkké zboží“); jejich oborem byla reklama nebo pojistky nebo advokacie, a třebaže všichni pomáhali držet manhattanský stěžeň celonárodního baldachýnu utkaného z raket a slibů, jakmile na sebe přestali pokřikovat skóre, mluvili každý jinou řečí. „Kdybych byl starostou New Yorku já,“ začal kdosi, a Tom, aby nemusel poslouchat, popadl jednu z žen vířících kolem. Ty ženy: zažil proměny jejich krásy od hebké tělesné sebelásky mladého mateřství až k hranaté, našedlé a natrpklé sebevládě. Být svědkem něčeho takového, vidět koutkem oka tolik těhotenství a porodů a hádek a skororozvodů a rozvodů a skoropoměrů a poměrů a příjezdů ve stěhovacích vozech a odjezdů ve stěhovacích vozech, při zpětném pohledu vypadalo jako nezaměnitelná zkušenost, nabytá právě tady — jako hromada životních příhod, která by kdysi, někde na vesnici, zetlela v moudrost. Nebyl však moudřejší, jen starší. Představa Texasu ho děsila: poušť s neznámými lidmi, pikniky na vyprahlých trávnících, v obludném stínu naftových věží a radarových disků.

„Budete nám oba scházet,“ řekla zdvořile Linda Cotteralová. Při tanci se k člověku tulila jako myška; všichni muži pro ni nejspíš vypadají stejně — jako hradba vlhké košiloviny.

ŠKVORECKÝ, JOSEF - ZBABĚLCI

ŠKVORECKÝ, JOSEF

ZBABĚLCI

Československý spisovatel, Praha, 1966
edícia Klíč - Knihovna lidové četby (62)
doslov Milan Jungmann
obálka Zdenek Seydl
3. vydanie, 60.000 výtlačkov

beletria, román,
380 s., čeština
hmotnosť: 328 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: výborný, nečítaná, prebal po krajoch jemnučko ohnutý

4,40 €

*BIB06*

Škvoreckého román Zbabělci, poprvé vydaný v r. 1958, velmi diskutovaný, zachycuje očima dvacetiletého Dannyho několik květnových dnů 1945 v českém maloměstě. Autor (psal knihu ve svých čtyřiadvaceti letech) se pohrdavě vysmívá patetickému vlastenčení maloměšťáků, maskujících vlastni zbabělost. Z kritických komentářů, jež provázely druhé vydání románu po šesti letech, citujeme hlas M. Jungmanna: ...tématem a pohledem na události i na postavy je to od začátku do konce satira na maloměšťáky, kteří si v květnu 1945 zahráli na hrdiny, satira, jaká u nás do té doby ani od té doby nebyla napsána... Dnes je nade vší pochybnost, že Zbabělci byli vývojově nutným zlomem v naší poválečné literatuře.., Dráždivost z nich vyprchala a zůstává jen dílo samo.

Román je psán v ich-formě; má podobu určitého deníku. Autenticita je umocňována nejen způsobem vyprávění, ale především rovinou jazykovou. Škvorecký užívá silně hovorového stylu, nevyhýbá se vulgarismům a nespisovným výrazům, ladícím s mladým Dannym i celkovou jazzovou atmosférou.

Pondělí 7. V. 1945

PROBUDIL JSEM SE hrozně zpocený. Byla už jedna hodina. Ležel jsem přikryt až po bradu a cítil jsem mokro na prsou a u krku, kde mi nepříjemně foukalo pod peřinu Ale bylo to dobré, že jsem se zapotil. Zavolal jsem maminku a řek jsem jí, aby mně přinesla ručníky. Přinesla dva ručníky a čisté pyžama.

„Neměla bych zavolat pana doktora ?“ zeptala se. „Ne,“ řekl jsem. „To je vobyčejný nastuzení.“ „Budeš chtít trochu čaje?“

„Jo. A jestli už máš voběd.“

Maminka odešla do kuchyně a já jsem se sebe shodil peřinu a stáhl jsem zpocené pyžama a začal jsem se třít ručníkem. Krev se mi příjemně rozproudila. Oblékl jsem si čistý kabátek a kalhoty, obrátil jsem peřinu zpocenoou stranou navrch, narovnal jsem polštáře a posadil jsem se. Sebral jsem ručník a třel jsem si obličej a vlasy. Bylo mi jako po koupeli. Maminka přinesla oběd na podnose a dala mi ho do postele. Snědl jsem ho s chutí a vypil čaj. Polilo mě z něho horko, postavil jsem podnos vedle postele a vlezl jsem znova pod peřinu. Zavřel jsem oči. Bylo mi dobře. Potom jsem začal zase vzpomínat a už mi nebylo tak docela dobře. Vzpomínal jsem na včerejší noc a na detonace u nádraží, na to celé dobrodružství a přemýšlel jsem, proč to dělají, co z toho mají, proč taky nečekají, až se to všechno přežene, jestli pro sláv. nebo proč, a nic jsem nevymyslel, jenom mi to trochu kazilo ten příjemný pocit v posteli, a tak jsem honem zas začal myslet na Irenu, jako vždycky, když jsem chtěl, aby mi bylo dobře, na všechny ty večery, kdy mi z ní bylo všelijak, někdy dobře, jindy zle, ale teď už vždycky jen dobře, když jsem na to vzpomínal. Zavřel jsem oči a slyšel jsem, jak hodiny tikají, a myslel jsem na Irenu, jak jsem s ní jednou letos v zimě jel v noci ze Starého Města vlakem a seděli jsme v zatemněném kupé a já ji vzal kolem pasu a vyznával jí lásku a ona se bránila a začala zas povídat o tom, jak to vždycky říkala, že přátelé, a nic víc, a už jsem byl zas ve svém živlu a vzpomínal jsem na ni. Zdálo se mi, že celý můj život se skládal jenom z Ireny a z Věrky a Evy a Járinky, jenom z toho, co jsem s nima měl, a jinak v něm nebylo vůbec nic. A nikdo neměl jiný život. Myslel jsem na jiné kluky a viděl jsem, jak všichni jenom vzpomínali na svoje dívky a mluvili o svých dívkách a o ničem jiném. Jenom ještě o muzice. Ano. O muzice a o dívkách. To byl život. Muzika byla skvělá, a vždycky, ať jsem myslel na minulost nebo na to, co bude, bylo to všechno ve spojení s muzikou a s holkama. Jak jsme zkoušeli ve vinárně u Lva a holky seděly u stolu naproti nám a dívaly se na nás a já jsem seděl trochu nakloněn se saxofonem a viděl jsem, že se na mě Věrka dívá, a věděl jsem, že vypadám skvěle se saxofonem v puse a se vší tou složitou mechanikou a klapkama, na které jsem mačkal, a to mi dělalo dobře, nebo jsem myslel na velké majáles ve čtyřicátém roce, na velký sál u Lva s lustry rozsvícenými vysoko u stropu a s holkama v tylových šatech, a jak jsem stál a měl jsem na sobě bílé sako a hrál jsem svoje pěkné mazlivé sólo v I’ve Got A Guy anebo divoké hot sólo v Liza Likes Nobody, a bylo mi dobře jako nikdy, nikdy není člověku tak dobře, jako když hraje, stál jsem a pan Fluxa na mě namířil reflektor a já stál celý bělostný a s kotletama a s lesknoucím se saxofonem a dole ve tmě v sále seděla Irena a pozorovala mě, tak to bylo s muzikou, bylo to blaho, možná větší než dívky, ale kde byla muzika, tam byly dívky, bylo to všechno jedno veliké blaho, asi život, asi to bylo to nejpěknější na životě, a do budoucna jsem si zas představoval bar a pódium s orchestrem a sebe se zlatým saxofonem a krásné dívky celé žhavé do jazzu a oblečené ve večerních toaletách s hlubokými výstřihy a s mnoha významnými úsměvy a noční chůze po Praze a nějaké velké a prázdné a přepychové byty, a to byl jazz a to byl život, udělalo se mi najednou úzko z toho života, ale vypadalo to docela pravděpodobné, že bude takový, jazz a dívky, hezké, krásné, sladké, barevné dívky na dívání po celý život, který nebude dlouhý, a pomyslel jsem zas na druhé kluky, na to, jak Fonda chce být architektem, a nedovedl jsem si .....

MORIC, RUDO - Z POĽOVNÍCKEJ KAPSY

MORIC, RUDO

Z POĽOVNÍCKEJ KAPSY

Mladé letá, Bratislava, 1982
edícia Vybrané spisy Ruda Morica
doslov Rudo Moric
ilustrácie Mirko Hanák
8. vydanie, 74.000 výtlačkov

beletria, próza krátka, knihy pre deti
216 s., slovenčina
hmotnosť: 440 g

tvrdá väzba

PREDANÉ stav: veľmi dobrý
PREDANÉ stav: veľmi dobrý *bels*

Horár ujo Bohdan, človek srdečný, dobre pozná prírodu, život zvierat. Za pochôdzky horou so svojim spoločníkom vše si spomenie, čo v hore zažil s lesnou zverou. Vtedy siahne do kapsy svojich poľovníckych skúseností a živo, farbisto i výstižne vyrozpráva príhody o líškemudráčke, o lesnom sedmospáčovi, o prefíkanej vrane a iných obyvateľoch lesov a polí. Utešene opisuje krásu prírody,

slovenských hôr.

Škodca

Počasie bolo naozaj krásne. Krištáľovopriezračný vzduch dovolil z Ostrého dovidieť až ďaleko do Oravy a aj hrebene Malej Fatry boli neobyčajne blízko.

A tu, na temene Ostrého, ujo znovu otvoril svoju koženú kapseľku, a už sa rozprávka sypala:

— Cez jeleniu ruju sem často chodievam, — začal. — Široko-ďaleko nieto takého rujaniska, ako je naše Ostro. Zďaleka sem chodia jelene za čriedami laní. Tu človek najlepšie vidí, koľko má v revíri chovných jeleňov a či sa mu nevyskytol nejaký mrzák so zakrpateným parožím. A takých veru v revíri netreba, iba čo ho špatia.

Ale najväčšia galiba je, keď sa v revíri nájde jeleň-spiatočník.

Ujo mi vyčítal z tváre, že neviem, o čo ide.

— To vám je jeleň, no, povedal by som, starec. A veru mrzúň je to poriadny. Jeleň-spiatočník je vlastne škodná zver. Veru tak! Z krásneho šestnástoráka sa vám po rokoch stane škodca revíru. Rok čo rok sa mu z parožia strácajú výsady, parohy sú chudobnejšie, až príde čas, keď mu ostanú vidlice alebo len silné a ostré špice. Ajajáj, a to vám je hotový postrach ostatných jeleňov. Spiatočný špiciak cez ruju len striehne, odkiaľ sa ozve trúbenie, a už letí v tú stranu. Laní si ani nevšimne, len sa ženie ostrými parohmi rovno do súboja. A to je veru nerovný boj. Veď si len predstavte: kdeže môže mladý jeleň s bohatou korunou parožia tak útočiť proti ostrým hrotom spiatočníka! Výsledok je vždy rovnaký: mladý jeleň klesá dopichaný na smrť...

Nuž takého škodného jeleňa som v týchto miestach dolapil hneď prvý rok, čo som sem prišiel...

Ujo urobil prestávku. Vstal, prešiel sa hore-dolu po mäkkej lúčke, akoby si príhodu najprv v hlave oživoval. A ja som sedel a od netrpezlivosti som hrýzol stebielko trávy. Ujo si o chvíľu konečne znovu sadol a pokračoval:

— Pri jednej pochôdzke natrafil som na zdochnutého jeleňa. Bol dopichaný ako rešeto a iste mal páľu, lebo sa dotiahol hen do doliny k potoku a tam aj zhasol.

Rany nasvedčovali jednému: v revíri mám škodného jeleňa.

Hneď som zverboval ostatných horárov a začali sme pásť po nemilom hosťovi. Ale kdeže! Ťažko je na takého starého prefíkanca naďabiť. Nachádzali sme miesta, kde jelene nocami tvrdo zápasili so škodcom, ale jeho nie a nie dostať na mušku. Už sme našli štyri obete toho zbojníka, a on vždy mal čas ujsť. Často menil miesto, brúsil z jedného grúňa na druhý a šarapatil. Aj sme na nočných postriežkach počúvali jeho zriedkavé hlbočizné vytrubovanie, ale kým sme došli na miesto, kde ten už bol! Išlo ma roztrhnúť od jedu! Veď ak ho nedostaneme, prídeme o polovicu chovných kusov v revíri.

Doma som už ani nehovoril, len hučal a zazeral ako hrom do buka, až ma všetci začali od strachu obchádzať.

Ale istého dňa som ho, paskudu, predsa dostal.

Bolo to akosi v polovici októbra. Vybral som sa na postriežku v tieto strany. Usalašil som sa na kraji veľkého rúbaniska. Z jednej strany pralesovitá hora, z druhej smreková a jedľová mladina. Z vysokého posedu som mal rúbanisko ako na dlani.

Čakám, čakám, ale ani lístok sa nepohne. Všade tíš. Až po dlhom čase vytiahla na rúbaň srna s dvoma mladými. Stará bola ešte v letnom kožuchu, ale mladé mali už šedivú zimnú srsť, lebo, viete, príroda útlejšieho tvora viac chráni.

Srnky sa pokojne popásali a ja som sa kochal pekným obrázkom.

Naraz vidím na hornom konci rúbane vychádzať z chrastiny jelenicu. Najprv stála ako socha, istila, či nehrozí nebezpečenstvo. Bola to stará, vedúca laň. Po chvíli pošla ďalej a za ňou druhá laň s mladým. Začali sa pásť; obhrýzali mrazom obškvrknuté rakytové lístie, bodľač a trávu.

KESEY, KEN - BOL SOM DLHO PREČ

KESEY, KEN

BOL SOM DLHO PREČ
(One Flew over the Cuckoo´s Nest)

Tatran, Bratislava, 1981
preklad Karol Dlouhý
doslov Dušan Slobodník
prebal Miroslav Cipár, Igor Imro
edícia LUK - Knižnica modernej svetovej prózy (89)
2. vydanie, 30.000 výtlačkov

beletria, román
280 s., slovenčina
hmotnosť: 397 g

tvrdá väzba s prebalom

2,50 € stav: dobrý, ošúchaný prebal * zukol4*

PREDANÉ stav: veľmi dobrý  *BIB06*

Základnou tematickou líniou a z nej vyplývajúcim myšlienkovým konfliktom najpozoruhodnejšieho a umelecky najkvalitnejšieho románu Kena Keseyho: Bol som dlho preč je analýza človeka a jeho úsilia o uplatnenie svojej individuality v nerovnom boji proti neľútostnej gigantickej mašinérii spoločnosti, ktorá sa usiluje každého jednotlivca ovládnuť a potlačiť v ňom i najmenší pocit ľudskej dôstojnosti. Terčom autorovej kritiky sa tu stáva nivelizácia ľudských hodnôt a strata individualizmu tentoraz u pacientov v ústave pre duševne chorých. Hrdinovia románu — ľudia z rozličných príčin vyhostení spoločnosťou — reprezentujú pestrú galériu postáv rôznych vrstiev kapitalistickej spoločnosti. Veľmi úzko ich však spája spoločný údel podrobenosti, nad ktorým drží každodenne „ochrannú“ ruku Veľká Sestra. Charakteristickou kompozičnou črtou diela je výrazný symbolický podtext, personifikovaný hlavnými postavami (Veľká Sestra — nástroj násilia a zla, McMurphy — boj za slobodu ľudského jedinca, Náčelník Bromden — boj proti rasovému útlaku, Bibbit — rezignácia). Rozprávačom príbehu je Náčelník Bromden, dlhoročný pacient poloindiánskeho pôvodu. Navonok vystupuje ako hluchonemý, v jeho vnútri sa však skrýva bystrý pozorovateľ, prostredníctvom ktorého nám autor predkladá strhujúci vývin udalostí v ústave. Do tohto sveta, ktorým manipuluje Veľká Sestra, prichádza ústredná postava románu — McMurphy — človek, čo sa rozhodol vzoprieť a poraziť Veľkú Sestru. Po dlhom úsilí sa mu napokon podarí v istom zmysle pokoriť túto ženu, získať si pacientov a prebudiť ich z duševnej otupenosti.

Sestry na seba pozrú, nechápu, čo tohto človeka posadlo. Pacienti pozrú na McMurphyho, ktorý sa v kúte cerí, a čakajú, čo doktor povie ďalej. Doktor pokývne hlavou.

„Áno, na tú istú strednú školu. A ako sme tak spomínali, náhodou prišla reč na karnevaly, ktoré škola usporadúvala — boli to úžasné, bujaré slávnostné podujatia. Výzdoba, fábory z krepového papiera, stánky, hry vždy to bývala jedna z najskvelejších udalostí roka. Býval som totiž — ako som sa už zmienil McMurphymu — predsedom stredoškolského karnevalu, a to tak v nižších, ako aj vo vyšších ročníkoch; boli to skvelé, bezstarostné roky..."

V dennej izbe je ticho ako v hrobe. Doktor zdvihne hlavu, poobzerá sa, je zvedavý, či sa nezosmiešňuje. Veľká Sestra naňho hľadí tak, že by v tomto smere nemala zostať najmenšia pochybnosť, ale doktor nemá okuliare, a preto ho pohľad ne-triafa.

„Tak či onak — aby sme skoncovali s tými bolestínskymi prehliadkami clivoty — v rozhovore sme sa s McMurphym zamýšľali nad tým, aký postoj by asi zaujali podaktorí pacienti, keby sme tu na oddelení usporiadali karneval?“

Založí si okuliare a znovu sa poobzerá. Nikto nad tým nápadom nejasá. Podaktorí sa pamätáme, že aj Taber sa pred pár rokmi pokúsil zosnovať karneval, a ako to vypálilo. Kým doktor čaká, z Veľkej Sestry vyhúkne mlčanie a hrozivo sa týči nad všetkými, každého vyzýva, aby sa mu postavil zoči-voči. Viem, že McMurphy nemôže, lebo má prsty v príprave karnevalu, a len čo mi zíde na um, že nikto nebude taký blázon, aby to mlčanie preťal, Cheswick, ktorý sedí tesne vedľa McMurphyho, zavrčí, vstane a poškrabká sa po rebrách, pričom si ani nestihne uvedomiť, čo sa vlastne stalo.

„Hm — viete, osobne som presvedčený,“ pozrie na McMurphyho päsť, ktorá spočíva vedľa neho na operadle kresla, ozrutný meravý palec z nej trčí dohora ako kravský chvost: „že ten karneval je naozaj výborný nápad. Aspoň nás to vytrhne z tej jednotvárnosti.“

„Správne, Charley,“ prikývne doktor, je Cheswickovi vďačný, že ho podporil, „a ani liečebná hodnota tu nie je zanedbateľná.“

„Rozhodne,“ pritaká Cheswick a už vyzerá spokojnejší. „Veru. Karneval je náramne liečivý. Na to môžete vziať jed.“

„To by bola s-s-sranda,“ poznamená Billy Bibbit.

„Hej, aj to,“ prisvedčí Cheswick. „Zvládli by sme to, pán doktor, celkom iste. Scanlon môže zahrať ten výstup s ľudskou bombou a ja môžem počas pracovnej liečby urobiť kolíky na hádzanie krúžkov.“

„Ja budem veštiť,“ pridá sa Martini a zaškúli na škvrnu nad hlavou.

„Ja viem celkom dobre čítať z dlane diagnózy chorôb,“ dodá Harding.

„Výborne, výborne,“ poznamená Cheswick a tleskne do dlaní. Dosiaľ sa mu nestalo, že by sa bol niekto pridal k tomu, čo povedal.

„A pokiaľ ide o mňa,“ ozve sa ťahavo McMurphy, „pokladal by som si za česť, keby som mohol obsluhovať koleso šťasteny. Mám totiž menšie skúsenosti...“

„Och, je tu kopa možností,“ vyhlási doktor, vzpriami sa na stoličke a skutočne sa začína nadchýnať. „Mám milión nápadov. ..“

A potom hovorí päť minút na plné obrátky. Je jasné, že mnohé z týchto návrhov už predebatoval s McMurphym. Popisuje hry, stánky, hovorí o predaji lístkov, potom sa tak prudko zháči, akoby ho sestrin pohľad trafil rovno medzi oči. Zažmurká na ňu a spýta sa: „Čo súdite o tom nápade, slečna Ratchedová? O tom karnevale? Tu na oddelení?“

„Pripúšťam, že sa tu črtajú isté liečebné možnosti,“ odvetí Veľká Sestra a odmlčí sa. Opäť z nej vyhúkne to mlčanie. Keď si je už celkom istá, že sa nik nevzoprie, pokračuje. „Ale zároveň sa nazdávam, že kým padne dáke rozhodnutie, mal by sa taký nápad prediskutovať na schôdzi osadenstva. Nebola to vari vaša myšlienka, pán doktor?“

,,Samozrejme. No chápete, iba som si myslel, že si to najprv overím u niekoľkých pacientov. Ale dozaista, schôdza osadenstva je prvoradá. Potom budeme plánovať ďalej.“

Každý si uvedomí, že karneval je týmto činom pochovaný.

Veľká Sestra zarapčí fasciklom, ktorý drží v ruke, a tým vezme veci opäť do hrsti. „Výborne. Ak teda už nemáme nič nové — a ak si pán Cheswick láskavo sadne — myslím, že sa môžeme pustiť rovno do diskusie. Máme,“ vytiahne z košíka hodinky a pozrie na ne, „ešte štyridsaťosem minút. Tak teda, ako som...“

CRISTOFANELLI, ROLANDO - DENÍK MICHELANGELA BLÁZNA

CRISTOFANELLI, ROLANDO

DENÍK MICHELANGELA BLÁZNA
(Diario di Michelangelo il pazzo)

Práce, Praha, 1981
edícia Kamarád
preklad Vladimír Janovic
prebal Rostislav Vaněk
2. vydanie, 107.500 výtlačkov

beletria, román
400 s., 32 s. príloh, čeština
hmotnosť: 567 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: výborný

2,90 €

*BIB06*

Jedná se o fiktivní deník, který Michelangelo nikdy nenapsal. Nejedná se také však o pouhý životopis či zbeletrozovaný katalog umělcových děl. Autor zvolil formu, která stojí někde uprostřed mezi literaturou faktu a románem. Setkáme se zde také s originálním výkladem řady psychologických momentů -např. Michelangelova vztahu k Leonardovi da Vinci, Raffaelovi nebo Juliu II. Poznáme umělcovy povahové rysy včetně jeho "podivínství" a "bláznoství". I děje načisto vnější , jako jsou mocenské zápasy jednotlivých papeů, intriky na jejich dvoře, politické zájmy Medicejských a jejich odpůrců republikánů a jiné dobové kulisy, dostávají dík autorově deníkově metodě zcela zvláštní ladění

Leonardo se dnes tvářil, jako by mu byl svěřen nějaký velkolepý a riskantní úkol. Jeho slova zněla slavnostně. Byl puntičkářský a liboval si v nekonečných příměrech. Ten člověk dokáže ze stébla trávy udělat trám. Touží vždycky po absolutním. Když uvažuje, jeho myšlenky často ztrácejí souvislost a odchylují se od vytčeného cíle. Má velkou vůli konkretizovat vlastní představy; ta mu však dnes naprosto selhala. Pochopil jsem, že od něho nelze požadovat definitivní soud v okamžiku, kdy ho vyslovuje. Má potřebu jej nepřetržitě korigovat. Ostatně je to právě on, kdo zastává názor, že žádný soud nesmí být nikdy pokládán za definitivní, protože se den ze dne zpřesňuje, tak jako člověk tíhne k tomu, aby se stále zdokonaloval. Na základě této úvahy bych se mohl domnívat, že z mého bratra Gismonda — bude-li se v průběhu let utvrzovat ve svém dosavadním způsobu života — se jednou stane dokonalý vagabund. Dokonalost naštěstí nemá jen jednu stránku a jednu tvář. Prosinec 1495.

Masopust 1496.

Skuhralové připravili Florenťanům truchlivý karneval. Žádné stromy nesené v průvodu ulicemi a zapalované na náměstích za bláznivého smíchu a ztřeštěných žertů, žádné maškarní mumraje, tance a zpěvy. Z průvodů se stala procesí, ze zpěvů hymny k Bohu a svatým, ze stromů přízračné kříže, vynášené z kostelů jako při pohřbu. Karnevalové veselí bylo nahrazeno strojenou slavností, která se líbila jen málokomu.

Florenťané se musejí vykoupit. Proto slaví masopust, jako by to byly Dušičky, proto veřejně pálí všechno, co je určeno k zatracení. Kají se za hříchy spáchané za časů Lorenzovy vlády, kdy panovala přílišná „svobodomyslnost“. Mnoho žen si ustřihlo copy a zřeklo se svých tretek. Co nepodporuje návrat k nejpřísnější katolické morálce, je házeno do plamenů, ať jsou to předměty nebo knihy. Není žádný rozdíl mezi „bezbožností“ u klasiků a touto malicherností, kterou čas odvane i bez naší pomoci. V tom zdánlivém triumfu morálky je velký kus fanatismu. Je to svár dvojí mentality a dvou epoch. Pláč mnicha od San Marka může být upřímný, ale jeho důsledky jsou nepřirozené. Jde o dvě různé pravdy.

(Když je člověk řeholníkem, měl by být pokojný. V žádném případě — potřebuje-li už nějak projevit své city — by se neměl plést do politiky.)

Učební doba, jíž musí projít mladý člověk v dílně kteréhokoliv mistra, je protimluv. Nadaný mladík se může stát umělcem i bez pomoci učitele. Toto mé přesvědčení je v rozporu s názorem panujícím ve florentských uměleckých dílnách. Umělci poznávají zákonitosti umění, aniž si to často uvědomují. Školní učební doba slouží k tomu, aby adeptovi bránila v horoucí touze po svobodě, která je hnací silou. Skutečný talent se však nedá udolat poučkami. Umění odolávat tlaku pravidel (která lidem malého nadání přece jenom něco dávají) a mít odvahu s nimi bojovat — to je úkolem mladého člověka předurčeného k tomu, aby po sobě něco zanechal. Nikomu však nebráním, aby pěl pokrytecké chvály na počest mistrů.

Pro nic z toho, co si myslím o umění, nehledám potvrzení ve svém okolí. Když člověk tvrdí tyto věci veřejně, ve Florencii i jinde, je považován za rebela proti obecně platnému myšlenkovému řádu. Leonardo například moje myšlenky zavrhuje. Když sám uvažuje o umění, počíná si jako autor předpisů nebo lépe řečeno jako typický quattrocentista. V jeho řečech je vždycky skryta (ale já ji cítím) určitá výzva druhým, aby ho následovali. Chce je přesvědčit, že jeho metoda je ta jediná, která může formovat velkého malíře. Pro něho stéblo trávy nebo ruka mají na obraze stejnou hodnotu a je záhodno je studovat se stejnou pílí. A krajina musí být zobrazena právě tak pečlivě jako lidská figura. Zkrátka každý prvek obrazu má podle něho být propracován.

ŠIMON, JOSEF - VYVOLÁVAČ

ŠIMON, JOSEF

VYVOLÁVAČ

Československý spisovatel, Praha, 1988
fotografie Taras Kuščynskyj
edícia Klub přátel poesie
1. vydanie, 12.000 výtlačkov

poézia
136 s., čeština
hmotnosť: 285 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: výborný

4,40 €

*BIB06*

Lze říci, že Šimonova intimní lyrika se ociťuje v některých pasážích na hranici erotiky: autor je však natolik zkušeným básníkem, že v žádném případě nesklouzne do laciné polohy, ale snaží se vygradovat verš ke svébytnému básnickému tvaru. Část sbírky je věnována problematice tvůrčí i otázkám smyslu poezie vůbec

na mé hladině tvoje tvář . . .

když

do mne ponoříš 

kteroukoliv

obnaženou část svého těla 

na

mé hladině se ustálí 

tvoje tvář

když do mne spadne hvězda 

na

mé hladině po miliónech let 

se ustálí tvoje tvář 

a

když se prostor

do mne opře ramenem

na

mé hladině se ustálí 

tvoje tvář

příště

tvá ústa z ledové tříště 

šeptají: příště 

z cisteren v betonu dní 

prosakují sny

invazní jednotky tvé pleti 

voní jak naše děti 

i z prostoru který vymezila slova 

nám udělají: doma

ŠKVORECKÝ. JOSEF - SEDMIRAMENNÝ SVÍCEN

ŠKVORECKÝ. JOSEF

SEDMIRAMENNÝ SVÍCEN

Naše vojsko, Praha, 1965
edícia Živé knihy (53)
ilustrácie František Hudeček
obálka František Hudeček
2. vydanie, 35.000 výtlačkov

beletria, próza krátka
132 s., čeština
hmotnosť: 203 g

tvrdá väzba s prebalom
stav:dobrý

7,50 € 3,50 €

*BIB06*inc*/belc a juda

Na malém městečku K. žijí drobní lidé jako všude jinde. Nejsou ani zvlášť dobří, ani zvlášť špatní, jsou jenom různí - a pak je najednou patologická horečka dějin zažene pod společný jmenovatel, který je zároveň vizitkou násilné smrti: židé. Fašismus, ona nejhlubší „noc lidskosti", zalije v krvi prostou poezii a drobná dramata obyčejných lidských životů ...

A právě o těchto obyčejných lidských životech, na které se zákeřně snáší stín fašismu, vypráví Skvorecký v „Sedmiramenném svícnu". Je to vzpomínková kniha, říká o ní autor. Napůl skutečnost, a napůl — snad sen, snad symbol. Proto také nejsou všechny příběhy knihy realistické. Ale, píše autor v jedné z povídek, v téhle historii nejde o realismus. Což není válka spíše fantasmagorie než skutečnost, a je-li to skutečnost, jsme my skutečně lidé?

Odpověď na tuto otázku ovšem v knize není. Tu vůbec nelze nalézt v knihách, ale jenom na dně vlastního svědomí každého z nás.

Historii Kukačky nezná nikdo. A snad se ten příběh ani nestal a je to jenom legenda, mýtus. Kdo v něm bude hledat realismus, najde nepravděpodobnost. Ale v téhle historii nejde o realismus. Což není válka spíš fantasmagorie než skutečnost, a je-li to skutečnost, jsme my skutečně lidé? A protože válka je možná, není snad možná historie Kukačky?

Zná ji samozřejmě Sára Abelesová, která žije v Izraeli — jestli žije. Jistě ji znala stará paní Adele Rittenbachová a také Leo Feld, jenomže ti už oba odešli cestou všeho těla; Leo někdy v letech 1943—45, neznámo kde a neznámo jak, pani Adele Rittenbachová roku 1945 v městském starobinci v K.

Stará paní Rittenbachová pracovala léta jako hospodyně v domácnosti pana Husy, obchodvedoucího firmy Arpád Ohrenzug, textil en gross & en detail, který se oženil s Němkou Tildou Schröderovou z B. Paní Rittenbachová byla vlastně součástí Tildiny výbavy; do služby u Schröderů nastoupila několik měsíců před tím, než se Tilda narodila, a dělala tam pak napůl služku, napůl chůvu; její otec byl horský tkadlec, a tak byla na práci zvyklá od malička. Němka to ovšem byla, jak se říká, jako poleno, a v mých vzpomínkách žije stále v zeleném dirndlu a s velkou nákupní kabelou, s níž ráno co ráno obcházela mlékaře, řezníka a hokynáře a hlaholila silným německým hlasem, ale česky, asi takovou češtinou, jaké užívají kabaretní komici, když chtějí nehybné obecenstvo vyprovokovat k smíchu. „Ja sem Némka a ja se tšéski nenaučila to nejtélši smert.“

Pan Husa naproti tomu pocházel z rodiny ryze české. Měl nosopršku, kulatou, pečlivě vyholenou, švejkovskou tvář a kudrnaté pačesy, jeho tatínek býval hrobníkem na židovském hřbitově, a pan Husa se od mládí zdatně činil ve střižním velkoobchodě papá Ohrenzuga, kde to od učedníka přes příručího dotáhl až na obchodvedoucího. Uměl buclatýma ručkama převracet na pultě těžké štůčky plátna jako žonglér, a byl kdykoliv ochoten vynést obrovskou roli gabardinu před krám za zákazníkem, aby se kupující na denním světle mohl přesvědčit o žádoucím odstínu a odpovídající kvalitě.

To všechno až do jisté doby.

Sáru Abelesovou jsem znal ze školy. Byla hezká, černovlasá, černooká a závodila za S. K. K. ve skocích do vody a v plavání na znak. Když mě bylo patnáct a jí sedmnáct, začala se mi líbit víc, než se mi líbily ostatní hezké dívky v K., jenomže byla o ty dva roky starší, chodila s Leo Feldem, který byl okresním rekordmanem na sto metrů kraul, a o jazz se nezajímala.

A pak — mně bylo patnáct v roce 1939.

Mezi nejnápadnějšími změnami, které tento historický rok provázely v městečku K., patří jedno z předních míst jistě metamorfóze, jež se udála s panem Husou. Pod nosoprškou mu z ničeho nic vyrašil černý knírek, velice podobný knírku vůdce a říšského kancléře, a tento vůdce se stal i vůdcem pana Husy. Kudrnaté pačesy padly za oběť holičské mašince a zbylo po nich pruské strnisko; kolem úslužných očí obchodvedoucího se vrásky složily do přísného vojáckého výrazu, ohnutý hřbet se napřímil