Vitajte v mojom antikvariáte!

Chcete mať prehľad o najnovších prírastkoch? Zadajte svoju e-mailovú adresu do kolónky "Prírastky kníh na e-mail" v ľavom stĺpci a na váš e-mail príde maximálne jedna správa denne.

Alebo sa staňte členom stránky na Facebooku.
https://www.facebook.com/groups/ripakovantikvariat/
Vyberte si to, čo je Vašej duši najbližšie.

Ak sa Vám niečo zapáči, napíšte mi na
riporipo@gmail.com
Postup bude nasledujúci :

a.) uveďte tituly, o ktoré máte záujem
b.) uveďte Vašu adresu, prípadne telefón
c.) skontrolujem dostupnosť kníh a následne vám pošlem pokyny na platbu vopred. Na dobierku, po zlých skúsenostiach, neposielam.
d.) Dáte mi avízo o zrealizovaní platby.
e.) Po obdržaní platby na môj účet vám knihy do troch dní posielam

Jednoduché, však? )

ANTIKVÁRIUM (magyarul)

Ha Magyarországról van, és bármelyik könyv érdekelné, kérjük írjon a riporipo@gmail.com címre. A könyvek küldhetök postán. Ha átutazóban van Kassán, a megrendelt könyveket személyesen is átveheti.

Zobrazujú sa príspevky s označením literatúra staroveká. Zobraziť všetky príspevky
Zobrazujú sa príspevky s označením literatúra staroveká. Zobraziť všetky príspevky

štvrtok 4. júna 2020

ARISTOTELÉS - ČLOVĚK A PŘÍRODA

ARISTOTELÉS

ČLOVĚK A PŘÍRODA

Svoboda, Praha, 1984
edícia Antická knihovna (52)
preklad Milan Mráz
poznámky Milan Mráz
predslov Jakub Netopilík
prebal Anna Kubů, Jan Solpera
1. vydanie, 12.000 výtlačkov
25-149-84

filozofia, antika, literatúra staroveká, literatúra grécka
508 s., čeština
hmotnosť: 540 g

tvrdá väzba s prebalom

PREDANÉ stav: dobrý, pečiatky v knihe, lepky na prebale, prebal ošúchaný 

PREDANÉ € stav: veľmi dobrý, nečítaná *bruri*fil*

Aristotelés, největší filozof starověku, zasáhl svou myslitelskou činností pronikavě do mnoha vědních oborů. Některé z nich, např. vědu o logice a biologii, sám založil. O rozsahu Aristotelových vědeckých zájmů svědčí i skutečnost, že soubor dochovaných Aristotelových děl obsahuje spisy logické, ontologické, přírodněfilozofické a přírodovědné, etické, politické a pojednání o slovesném umění. Ze všech těchto tematických okruhů jsou naší čtenářské veřejnosti dosud nejméně zpřístupněny v českých překladech spisy přírodněfílozofické a přírodovědné. 52. svazek Antické knihovny proto přináší překlad tří Aristotelových děl s touto tematikou: přírodněfilozofického spisu O vzniku a zániku, základního psychologického díla O duši a souboru tzv. Malých přírodovědných pojednání. První z těchto spisů je věnován především nejobecnějšímu zkoumání vzniku a zániku v přírodě. Čtenář se zde seznámí nejen se způsobem, jakým Aristotelés přistupoval k tomuto tématu, a se závěry, k nimž při tom dospěl, zvláště s jeho pojetím přírody jako stálého koloběhu vznikání a zanikání, ale i s jinými významnými stránkami a celkovou koncepcí jeho filozofie.

Spis O duši bývá oprávněně charakterizován jako první pokus o vytvoření psychologické soustavy v dějinách vědy. V souladu s antickým chápáním této problematiky přináší výklad Aristotelových názorů jak o povaze lidské psychiky, tak i o principech života vůbec.

Malá přrodovědná pojednání jsou souborem devíti kratších spisů, které jsou pojaty jako relativně samostatné doplňky k psychologickému dílu O duši. Aristotelés se v nich zabývá problematikou vnímání, paměti, spánku, snů, dlouhověkosti a krátkověkosti, mládí a stáří, dýchání, života a smrti.

Všechny tři spisy jsou cenným pramenem pro poznání názorů nejen Aristotela, ale i mnoha dalších řeckých filozofů, a současně i dokumentem o obtížích, které musela na své cestě za poznáním překonávat antická věda.







KNIHA DRUHÁ [Vznik a zánik prvků]
1. KAPITOLA [Prvky a jejich látka]

Pojednali jsme o směšování, dotyku a o činném působení a podléhání mu, jak náležejí přirozeně měnícím se věcem, dále i o naprostém vzniku a zániku, kterých věcí se týkají a jak a z které příčiny. Rovněž jsme pojednali o kvalitativní změně, o tom, co znamená „změnit se co do kvality“ a v čem se to liší od onoho ostatního.

Zbývá ještě uvažovat o takzvaných prvcích těles. Neboť vznik a zánik nenáleží všem podstatám přirozeně trvajícím, pokud jsou bez smyslově vnímatelných těles.

Podle tvrzení jedněch látka, která je podkladem, je jedna, například pokládají za ni vzduch nebo oheň nebo něco uprostřed mezi nimi, a to mají za těleso a za něco 329 odlučitelného. Druzí však soudí, že látek je na počet více: podle některých jsou to oheň a země, podle jiných to obojí a ještě vzduch jako třetí, a opět jiní přibírají vodu jako čtvrtou, jako například Empedoklés; a slučováním a rozlučováním nebo kvalitativní změnou těchto látek pak prý dochází ke vzniku a zániku skutečných věcí.

Jistě je možno přisvědčit tomu, že tato prvotní tělesa se právem označují za počátky a za prvky, jejichž slučováním a rozlučováním nebo jiným způsobem změny dochází ke vzniku a zániku.

Avšak na omylu jsou ti, kteří uznávají ještě jednu látku mimo uvedené, a to tělesnou a odloučenou; neboť je nemožné, aby takové těleso, které by bylo smysly vnímatelné, bylo bez protivnosti; toto „neomezené“, které někteří pokládají za počátek, musí totiž být lehké nebo těžké nebo chladné nebo teplé. Ale tak, jak je to napsáno v Tímaiovi, neobsahuje to žádnou určitost; neboť o tom „vše přijímajícím“ se tu jasně neříká, je-li odloučeno od prvků. Autor tu toho ani dále neužívá, když prohlásil, že něco je prvotním podkladem takzvaným prvkům, jako je zlato zlatým uměleckým dílům; a přece, řekne-li se to takto, není to řečeno správně, nýbrž to platí jen u toho, u čeho jde o kvalitativní změnu, avšak u toho, u čeho jde o vznik a zánik, je nemožné označovat jménem to, z čeho ta věc vznikla. A přece on praví, že je daleko nejpravdivější nazývat vše ze zlata zlatem. Přesto však, ač prvky jsou tělesné, rozkládá je až na plochy; ale je nemožné, aby ta „kojná“ a ta prvotní látka byly plochami.

My však tvrdíme, že je jakási látka smyslově vnímatelných těles, ale že nem odloučená, nýbrž že je vždy spojena s dvojicí protiv, z které vznikají takzvané prvky.

Co se toho týče, určili jsme to přesněji jinde. Nicméně však, ježto je to také tento způsob, kterým se z oné látky vytvářejí první tělesa, musíme to ještě určit také vzhledem k nim, poněvadž jsme toho mínění, že počátkem je tu na prvním místě látka, která je neodlučitelná a tvoří podklad protiv; neboť ani teplo není látkou pro chladno, ani toto pro teplo, nýbrž látka je to, co je oběma podkladem. A tak jako na prvním místě je počátkem to, co je v možnosti tělesem smysly vnímatelným, tak na druhém místě to jsou dvojice protiv, například teplo a chladno, a na třetím teprve oheň a voda a taková tělesa; vždyť teprve tato se mění navzájem v sebe, i není to tak, jak b tvrdí Empedoklés a jiní (vždyť pak by nebyla žádná kvalitativní změna). Dvojice protiv se však samy nepřeměňují, ale nicméně se musí také u tělesa uvádět jako jeho počátky, které jsou určité kvality a kvantity; ostatní totiž užívají pouze těch a neříkají nic o tom, proč jsou to právě tyto a proč je jich tolik.



sobota 30. mája 2020

PLATÓN - ÖSSZES MŰVEI III.

PLATÓN

ÖSSZES MŰVEI III.

Európa, Budapest, 1984
edícia Bibliotheca Classica
ISBN 963-07-3245-9
20.000 výtlačkov

antika, beletria, filozofia, knihy v maďarčine, literatúra staroveká, literatúra grécka,
1176 s., maďarčina
hmotnosť: 730 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: veľmi dobrý

DAROVANÉ

*bruri*



PLATÓN - ÖSSZES MŰVEI I.

PLATÓN

ÖSSZES MŰVEI I.

Európa, Budapest, 1984
edícia Bibliotheca Classica
ISBN 963-07-3229-7
20.000 výtlačkov

antika, beletria, filozofia, knihy v maďarčine, literatúra staroveká, literatúra grécka,
1160 s., maďarčina
hmotnosť: 720 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: veľmi dobrý

DAROVANÉ

*bruri*


streda 6. mája 2020

PLUTARCHOS - ČTYŘI ŽIVOTOPISY

PLUTARCHOS

ČTYŘI ŽIVOTOPISY

Rovnost, Brno, 1948
edícia Knihovna Rovnosti, řada II. (9)
preklad Ferdinand Stiebitz
obálka Jaroslav Dvořáček
1. vydanie, 3.000 výtlačkov

životopisy, literatúra staroveká, literatúra grécka,
216 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 360 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

PREDANÉ

*kvaja* in *kat-bio*

Plutarchos, rodák z boiotské Chaironeie (žil asi v letech 50 až 120 po Kr. ), byl poslední universální duch řecké antiky. Za jeho doby se stala římská říše hlavním mocenským, kulturním a civilisačním činitelem v Evropě. Plutarchos její velikost upřímně obdivoval, ale největší jeho láskou byla jeho vlast, Řecko, porobené, ponížené a vyssáté; jeho slávu, krásu a moudrost snažil se uchovat tradicí, jednak tím, že vyučoval ve svém. rodišti příbuzné a přátele — byla to jakási chaironejská akademie — jednak rozsáhlou činností spisovatelskou. Ta zasahovala do všemožných oborů lidského myšlení a konání, neboť autor byl muž velmi širokých zájmů, a možno říci, poslední universální duch řeckého starověku. V souhlasu s obecnou vyčerpaností starého Řecka a i šíří svých zájmů byl to arci duch značně mělký a pramálo samostatný: vše čerpal od svých předchůdců a jen popularisoval cizí myšlenky, leckdy s notnou dávkou nekritičnosti.

Velmi značnou část jeho literárního odkazu zabírá svod historických životopisů, zvaný Bioi paralléloi. Obsahuje tři samostatné a 46 souběžných biografií vynikajících Řeků a Římanů. Autor staví proti sobě vždy Reka a Římana, kteří jsou nějak obdobní, a srovnává je spolu; na př. zákonodárce Lykurga a Numu; řečníky Demosthena a Cicerona; vyhnance, kteří se provinili proti své vlasti, Alkibiada a Koriolana atd. Tyto jeho biografie jsou velmi cenné, jak tím, že se zakládají na starých pramenech, dnes většinou ztracených, tak také poutavým obsahem. Historicky po některých stránkách nejsou bezvadné, ale Plutarchos sám zdůrazňuje, že nechce vypisovat historii, nýbrž životy; neusiluje o historickou úplnost, chce osvětlit povahy líčených osob a tak stavěti lidem před oči příklady ctnosti a špatnosti. „V nejznamenitějších skutcích se nejeví tak veskrze zdatnost a zbabělost“, píše kdesi, „ale často nepatrný skutek, výrok, žert spíše ozřejmí povahu než celé bitvy... Jako se tedy snaží malíři zachytit podoby z obličeje a z tvarů očí a jejich okolí, kde se jeví povaha, a o ostatní části těla se málo starají tak také je třeba dovoliti nám, abychom se spíše ponořovali do projevů duše a těmi charakterisovali život každého jednotlivce, a jiným ponechali ty velkoleposti a zápasy. “ Je tedy biograf s tendencí psychagogickou, a ta se mu vskutku daří. Jeho ušlechtilá povaha, plná opravdové humanity, smiřuje nás s jeho nedostatky. Významným svědectvím síly a poutavosti jeho výtvorů je veliký vliv, který měly na moderní evropské literatury od Shakespeara až po dnešní dobu.







SROVNÁNÍ DEMETRIA S ANTONIEM

Poněvadž tedy oba zažili velké proměny osudu, nejprve zkoumejme okolnosti jejich moci a proslulosti. Demetriovi se toho dostalo od otce jakožto věcí už předem hotových. Neboť Antigonos byl nejsilnější z nástupnických vladařů, a dříve než vyspěl Demetrios, většinou Asii vojensky prošel a podmanil si ji. Antonius se narodil z otce takto vzdělaného, ale nebojovného, jenž mu nezanechal pro slávu nic významného; odvážil se dosíci panství Caesarova, na něž svým původem neměl vůbec nároků, a sám se vetřel jako nástupce k tomu, čeho on s námahou před ním vydobyl. A ačkoli budoval jen na těch prostředcích, které se zakládaly v něm samém, nabyl takové moci, že rozdělil celý svět na dvě části, jednu, a to skvělejší, si sám vzal, a aniž byl osobně přítomen, častokrát svými sluhy a podveliteli zvítězil nad Parthy a zahnal barbarské cizí národy až ke Kaspickému moři.

Svědectvím jeho velikosti je i to, pro co má špatnou pověst. Neboť u Demetria byl otec spokojen, že oženil svého syna přes věkový rozdíl s Antipatrovou dcerou Filou, jakožto osobou vznešenější; ale Antoniovi byl sňatek s Kleopatrou k hanbě, ačkoli ta žena mocí a nádherou předstihla všechny současné krále kromě krále parthského. Ale on se tak povznesl, že ho ostatní pokládali za hodna vyššího štěstí, než si on přál.

Zásady, podle kterých si získali panství, byly na straně Demetriově bezvadné, neboť se snažil podrobovat i ovládat národy, které byly zvyklé být podrobeny a ovládány; zásady Antoniovy byly však násilnické a tyranské, neboť si zotročoval římský lid, jenž právě unikl samovládě Caesarově. To tedy, co bylo největším a nejskvělejším z jeho podniků, totiž válka proti Kassiovi a Bratovi, ta válka byla vedena jen proto, aby odňal vlasti a spoluobčanům svobodu. Ale Demetrios, než přišel do osudné tísně, stále osvobozoval Řecko a z obcí vyháněl cizí posádky, aniž se pyšnil jako Antonius, že v Makedonii pobil ty, kdož osvobodili Řím.

Ovšem jedna z Antoniových chvalitebných vlastností je ta, že rád dával a velké dary dával; ale v tom tak vyniká Demetrios nad něho, že rozdal nepřátelům více, než kolik dal Antonius svým přátelům. Získal si arci čestného jména, když rozkázal pohřbíti důstojně Bruta; Demetrios však nejen pohřbil všechny padlé nepřátele, ale také poslal Ptolemaiovi zajatce i s penězi a dary.

Ve štěstí byli oba zpupní, oddáni bezuzdně hýření a požitkům. Ale nikdo by nemohl říci, že Demetriovi, když se věnoval rozmařilostem a zábavám, unikla vhodná příležitost k činům; nikoli, on si dovoloval radovánky jen tehdy, když měl nadbytek volného času, a s Lamií se bavíval jako v báji, docela jen tehdy, když žertoval a chtěl spát. Ale když chystal válku, nebylo břečťanu na jeho dřevci, nevoněla myrhou jeho přilba a nevycházel k bitvám z ženské komnaty, skvěje se výzdobou a jsa vyšňořen, nikoli: tehdy nechával odpočívat bujné společnosti, přerušoval nadobro bakchické veselí, stával se sluhou Area, jenž nepřeje slavnostem, jak praví Euripides, a pro rozkoš nebo lehkomyslnost vůbec nikdy neutrpěl pohromu. Ale jako vídáme na obrazech Omfalu, jak odnímá Herakleovi z ruky kyj a svléká mu lví kůži, tak také často Antonia Kleopatra odzbrojila, očarovala a přiměla k tomu, aby pustil veliké podniky z rukou, zanechal nutných válečných výprav a toulal se a hrál si s ní na břehu u Kanobu a Tafosiry. Nakonec pak - zcela jako Paris - utekl z bitvy a schovával se v jejím klíně; ačkoli vlastně Paris uprchl do ložnice, když byl přemožen, kdežto Antonius uprchl, honě se za Kleopatrou, a tak vydal vítězství ve psí.

Dále pak: Demetrios si bral - což nebylo zakázáno, nýbrž stalo se po Filippovi a Alexandrovi u makedonských králů zvykem - několik manželek, právě tak jako Lysimachos a Ptolemaios, ale těm, s kterými se oženil, prokazoval úctu. Antonius si však nejprve vzal najednou



streda 29. apríla 2020

APULEIUS, LUCIUS - PREMENY ČIŽE ZLATÝ SOMÁR

APULEIUS, LUCIUS

PREMENY ČIŽE ZLATÝ SOMÁR
(Metamorphosoon libri XI)

Tatran, Bratislava, 1979
edícia Svetová tvorba (135)
prebal Pavol Blažo, Miloš Urbásek
preklad Viera Bunčáková
doslov Viera Bunčáková
1. vydanie, 10.000 výtlačkov
61-979-79

beletria, román, literatúra latinská, literatúra staroveká
280 s., slovenčina
hmotnosť: 360 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, pečiatky v knihe

0,80 €

*trsos* in *kat-BELX*

Obdobie, v ktorom žil Apuleius (II. stor. n. 1. ), je obdobím slávy a vrcholnej moci rímskeho impéria. Provincie bohatnú a ich mestá súťažia nádherou, hospodárskym ruchom aj kultúrnym životom s Rímom. No je to súčasne obdobie, keď sa pomaly už blíži čas kríz, ktoré privedú rímsku ríšu k zániku, a tento stav sa najvýraznejšie odzrkadľuje v literatúre a filozofii. Apuleiov román Premeny čiže Zlatý somár je dielo príznačné pre tieto časy, dielo, ktoré sa nám ako jediné svojho druhu zachovalo v úplnom znení po dnešné dni.

Román má v podstate jednoduchý námet: mladý človek z urodzenej rodiny za svojich potuliek uvidí, ako sa jeho hostiteľka-čarodejnica zmení na sovu. Aj on zatúži stať sa vtákom, no omylom sa premení na somára. Aby sa opäť stal človekom, stačí sa najesť ruží, ale najrozličnejšie prekážky mu v tom bránia, musí čakať na novú jar a na pomoc bohyne. Do tohto rámca vplietol Apuleius množstvo poviedok a rozprávok, v ktorých odhaľuje mnohotvárnosť starovekého života, jeho priepastné protiklady a ideové zmätky. Čitateľovi defilujú pred očami postavy všetkých spoločenských vrstiev, záhaľčiví boháči a úžerníci, kupci a zbojníci, ľudia falošní aj verní, záletníci aj klamaní, slovom typy, ktoré zapôsobili na rozvoj európskej literatúry, najmä na Boccaccia a na Moliéra. Medzi množstvom poviedok vyniká poetická a svetoznáma rozprávka Amor a Psyche.

Jazyk autorov je svieži a mnohotvárny, plný prekvapujúcich metafor a bohatých epitet. Preklad do slovenčiny priblíži našim čitateľom jedného zo starovekých autorov, ktorí právom patria medzi popredných svetových spisovateľov.

Starorímsky básnik Apuleius sa narodil okolo r. 125 n. l. v Madaure v Numídii. Ako väčšina starorímskych autorov má rétorické a filozofické vzdelanie (študoval v Kartágu a Aténach), poznal rozličné mystické kulty, čo našlo odraz aj v jeho diele, veľa cestoval, kým sa napokon usadil v Ríme. Okrem románu Premeny čiže Zlatý somár zachovali sa po ňom aj rétorické diela, ako O Sokratovi, O kozme, O Platónovi a jeho dogme a najmä Obranná reč o mágii, ktorej vďačí za to, že ho oslobodili z obvinenia čarodejníctva. Zomrel okolo r. 180. n. 1.












Prešli sme ostrý chrbát zalesneného vrchu, opäť sme sa prepravili cez rozľahlé priestory šírych polí a keď večer clonil už chodník, dostali sme sa do istej zaľudnenej a bohatej opevnenej obce. Obyvatelia nám bránili stade vyjsť nielen v noci, ale aj za skorého rána, lebo v okolí si vraj privyklo na lúpeže veľa vlkov, veľkých a s mohutnými telami, ťažkých sťa bremeno, besniacich s nezvyčajnou zúrivosťou, ktoré znepokojujú celý kraj. Vraj už aj cesty obsadili a útočia na pocestných celkom ako zbojníci, ba keď ich rozzúri divý hlad, vrhajú sa i na susedné gazdovstvá a vtedy skaza, čo hrozí zvyčajne miernemu dobytku, ohrozuje vraj už aj samotné ľudské hlavy. Preto pozdĺž cesty, ktorou musíme prejsť, ležia roztrúsené poloroztrhané ľudské telá a všetko sa belie kosťami zbavenými mäsa. Vraj musíme aj my postupovať nadovšetko opatrne a dbať hlavne na to, aby sme boli na ceste len za jasného svetla, až za jasného dňa, keď slnko mocne žiari, aj takto sa vraj máme vyhýbať nástrahám, čo sa všade skrývajú, veď iba svetlo zoslabuje útoky divých zvierat. Popri týchto ťažkostiach aby sme prechádzali nie sem-ta rozptýlení, ale v klinovite zoradenom zástupe. No podlí utečenci, naši vodcovia, v slepej a nerozvážnej náhlivosti a hádam aj v zbytočnom strachu, či ich niekto neprenasleduje, opovrhli touto zdravou výstrahou, nevyčkali ani blizučké už svitanie, ale vari okolo tretej nočnej stráže nás zaťažili zasa bremenami a vyhnali na ďalšiu cestu. Vtedy som sa zo strachu z predpovedaného nebezpečenstva potajomky skrýval do prostriedku zástupu medzi stlačený dobytok, ako najlepšie sa dalo, a staral som sa len o to, ako si chrániť vlastný zadok pred útokmi divej zveri. Všetci sa veľmi čudovali môjmu rýchlemu behu, ktorým som predstihol ešte aj kone. No tá rýchlosť neprezrádzala moje schopnosti, ale môj strach. Napokon som si sám pre seba vyhútal, že aj ten preslávený pegasus získal schopnosť lietať nebodaj od veľkého strachu a právom ho nazývali okrídleným len preto, lebo sa vyhadzoval a vyskakoval nahor až po samé nebesá z obavy, aby ho neuštipol oheň sršiacej Chiméry. No pastieri, čo nás poháňali, ozbrojili sa celkom ako vojnová družina: tento niesol kopiju, tamten poľovnícky oštep, iný bodáky, ďalší zasa poleno, no aj kamene, hojnosť ktorých ponúkal kostrbatý chodník. Podaktorí dvíhali dovysoka ostro nabrúsené koly a väčšina odstrašovala zver blčiacimi fakľami. Veru, okrem trubača vonkoncom nič nechýbalo, aby to bol bojový šík. No tento dosť planý strach sme prežívali podaromnici, zbytočne nás mučil, lebo sme zaviazli v oveľa horších osídlach. Vlkov podistým zaplašil hukot zhŕknutého davu toľkých ľudí a dozaista i prijasný svit fakieľ, alebo sa azda potĺkali všade inde, nuž sa nijako proti nám nevyrútili, ba ani len zďaleka sa nám neukázali. Zato obyvatelia osady, okolo ktorej sme náhodou práve vtedy prechádzali, pokladali našu veľkú skupinu za družinu zbojníkov. Nadmieru prestrašení a v úsilí zabezpečiť si všetko svoje imanie nahuckali proti nám zvyčajnými rozkazovačnými aj všakovými inými výkrikmi zúrivých ozrutných psov divších ako hocijakí vlci či medvede, ktorých starostlivo chovali len na takúto ochranu a stráž. Už od prírody besní a navyše aj krikom svojich pánov rozdivení psi sa na nás vyrútili, obkolesili nás zo všetkých strán, v húfoch na nás vyskakovali, bez rozdielu rovnako kmásali dobytok aj ľudí a keď už takto dosť dlho vyčíňali, mnohých pozhadzovali na zem. Pri Herkulovi, bol by si vtedy mohol pozorovať ani nie tak pamätihodné ako skôr poľutovaniahodné divadlo: psiská v celých kŕdľoch s rozvášnenou smelosťou podaktorých lapili na úteku, do iných sa zahryzli, keď stáli, na ďalších sa vrhli, keď ležali, a po celom našom zástupe si pobehúvali s vycerenými zubiskami. A po tomto veľkom nebezpečenstve nasledovalo ešte väčšie zlo: z vrcholov striech aj z blízkeho kopca zhadzovali na nás vidiečania skalu za skalou, takže nebolo v našich silách rozhodnúť sa, pred ktorou pohromou si máme väčšmi dávať pozor, či tu zblízka na útočiacich psov a či tam



streda 22. apríla 2020

SOFOKLES - ANTIGONA

SOFOKLES

ANTIGONA
(Antigoné)

Tatran, Bratislava, 1983
edícia Čítanie študujúcej mládeže (145)
preklad Ľubomír Feldek
doslov Július Špaňár
prebal Ľubomír Longauer
3. vydanie, 18.000 výtlačkov
61-479-83

literatúra staroveká, literatúra grécka, dráma, divadelná hra,
88 s., slovenčina
hmotnosť: 120 g

tvrdá väzba s prebalom

PREDANÉ stav: dobrý *petca*b-gre*
PREDANÉ stav: dobrý, pečiatky v knihe *trsos*b-gre*

Sofokles, ktorý zaujímal stredné miesto v trojhviezdí aténskych tragikov (Aischylos, Sofokles, Euripides), vytvoril pre grécku tragédiu nové možnosti tým, že k pôvodným dvom hercom, vystupujúcim v tragédii, pridal tretieho a na výpomoc používal i štvrtého. Tak obohatil dialóg a dej. V záujme dialógu tiež obmedzil zborové spevy, ktoré u Aischyla tvorili ešte významnú časť tragédie. Ďalšia Sofoklova zásluha je v tom, že dramatický dej rozvíja hneď od začiatku, pričom dramatickými zápletkami mu dodáva dynamiku, vzruch, spád a napätie. Vlastný text odvodzuje z charakterov postáv, ktorých tragické utrpenie je alebo následkom ich viny, alebo úmyselnej voľby, alebo môže byť aj nezavinené. Sofoklovo charakterizačné umenie tvorí jednu z jeho hlavných predností. I keď postavy idealizuje, sú nepochybne hlboko ľudské, pritom zložité a výrazne diferencované. S obľubou stavia proti sebe protikladné charaktery. Veľkú pozornosť venuje ženským postavám. Do svetovej literatúry vošiel ako tvorca monumentálnych postáv a majster najprísnejšej dramatickej architektoniky. Námety jeho najznámejších tragédií boli viac ráz spracované nielen v antickej, ale aj v novovekej európskej literatúre. 

Tragédia Antigona bezprostredne nadväzuje na udalosti po Oidipovej smrti. Presnejšie, začína sa od chvíle, keď aj základný konflikt. Oidipovi synovia Eteokles a Polyneikes sa dostali do sporu o vládu nad Tébami. Vyhnaný Polyneikes našiel útočište v Argu, odkiaľ pritiahol s veľkým vojskom proti Tébam. Eteokles Téby bránil. V súboji padnú obaja bratia. Nový vládca Téb, Oidipidov švagor Kreon, dal slávnostne pochovať Eteokla, ale pod trestom smrti zakázal pochovať Polyneika. Napriek zákazu sa Antigona rozhodne pochovať svojho brata. Usudzuje, že väčšmi než ľudské príkazy si treba vážiť „nepísané“, odveké božské zákony, ktoré prikazujú postarať sa o pohreb príbuzných. Presvedčenie, že koná dobre a spravodlivo, jej dodáva odvahu a nebojí sa smrti, ktorá jej hrozí, ak prekročí vládcov rozkaz. Pochovať mŕtveho bol totiž u Grékov príkaz ľudskosti a náboženstva. Antigonu prichytia pri čine a Kreon, obraňujúci svoju vladársku moc, ju dá za živa pochovať. Keď ho obmäkčí veštec Teiresias, je už neskoro. Antigona sa obesí a Haimon sa pri nej pred očami otca prebodne mečom. Po správe o synovej smrti spácha samovraždu aj Kreontova manželka Eurydika. Pre svoju vynikajúcu charakteristiku osôb skvelú dramatickú kompozíciu, výstižnosť a jemnosť slovného výrazu je Sofoklova Antigona majstrovským dielom, ktoré patrí medzi najvynikajúcejšie drámy svetovej literatúry.






STRÁŽCA

Ó, dovoľ,

aby som sa najprv prihovoril za seba: ja som to nespravil a nevidel som toho, kto to spravil, nebolo by teda spravodlivé, keby práve na mňa mala padnúť pohroma! KREON

Máš čosi na rováši, keď *a takto vopred brániš. Zrejme nesieš veľkú novinu.

STRÁŽCA

Tam, kde sa stane hrozná vec, je na mieste aj hrôza.

KREON

No tak vysyp to už konečne a strať sa!

STRÁŽCA

Už to sypem:

ktosi nám dnes ráno pochoval tú mŕtvolu aj s príslušnými obradmi. A len čo prikryl telo suchou prsťou - zmizol.

KREON

Čo to počujem? Kde je ten muž, čo mal tú

smelosť?

STRÁŽCA

Neviem - zeme akoby sa netkla motyka. Jej povrch ostal pevný, nerozrytý, nikde ani koľaj ani šľapaj, vinník zmizol bez stopy. Keď nám to ukazoval strážca, čo mal rannú službu, mysleli sme si, že sa stal hrozný zázrak. Mŕtve telo bolo preč. Nie v hrobe, ukrýval ho jemný prach - ten nasypal naň niekto, kto chcel ostať bez hriechu. A nebolo tam ani stopy po dravcovi a či psovi, ktorý by sem prišiel trhať mŕtvolu. Hneď sme sa zahrnuli výčitkami, strážca obviňoval strážcu, takže keby došlo k bitke, ťažko by sa našiel, kto by tomu zabránil.

Veď všetci sme boli vinníkmi, a predsa -vinníka tu nebolo. Nik nechcel priznať, že by čosi vedel. Boli by sme vzali do rúk žeravý kus železa a prešli cez oheň a prisahali pri bohoch, že sme to nespravili a že nevieme, čia je to myšlienka a kto ju uskutočnil.

Nakoniec, keď sme sa nemohli hnúť z miesta, ktosi z nás dal návrh, ktorý všetkých

zamrazil.

No zvesili sme hlavy, lebo bolo ťažko čosi namietať, keď nikto nemal lepší nápad. Navrhlo sa, že ti máme všetko oznámiť, nič nezatajiť. Schválili sme to a na mňa nešťastného padol žreb -že musím splniť túto „milú“ úlohu.

Nie je to pre mňa veľká radosť stáť tu, ani pre vás pozerať sa na mňa. Komu aj by spravil radosť posol s mrcha zvesťou?

NÁČELNÍK ZBORU

Pane môj, už hodnú chvíľu premýšľam, či azda pôvodcami toho činu nie sú bohovia.

KREON

Mlč, ak ma nechceš svojou rečou rozhnevať! Si napriek svojmu veku

hlupák?

Že vraj bohovia sa starajú o túto mŕtvolu! To trhá uši! Oni budú s úctou pochovávať toho dobrodinca, čo sem prišiel, aby zapálil ich chrámy,
......................................................................................

... posledná veta ...

Človeka, ktorý si mnoho o sebe myslí a používa veľké slová, neminie veľký trest a konať s rozvahou sa naučí až na staré kolená. 




nedeľa 18. augusta 2019

ZPĚVY STARÉ ČÍNY

ZPĚVY STARÉ ČÍNY

Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha, 1960
edícia Světová četba (236)
prebásnil Bohumil Mathesius, Jaroslav Průšek
úvod Bohumil Mathesius
predslov Jaroslav Průček
2. vydanie (v SNKLHU), 20.000 výtlačkov

literatúra staroveká, poézia,
208 s., čeština
hmotnosť: 164 g

mäkká väzba s prebalom, malý formát
stav: dobrý, prebal ošúchaný

0,50 €

*cesvo*poe

Tři sbírky parafrází Bohumila Mathesia, jež byly shrnuty v tomto svazku, jsou zatím nejobsáhlejší antologií čínské poezie v češtině. Málokterá kniha veršů měla u českých čtenářů takový úspěch jako Zpěvy staré Číny. Také v současné Číně obroda poezie, probuzená úsilím Velkého skoku, dokazuje, že klasické čínské básnictví je mnohem bližší lidu, než se dosud soudilo. V staré lyrice ovšem převládá odevzdaná životní moudrost nad dynamismem lidské vůle a prchavá barva okamžiku nad mohutnějšími proudy činorodé radosti, vyjádřené v tvorbě nové. Ale zdánlivě nevyrovnatelný rozdíl mezi spisovnou řečí klasické poezie a moderní hovorovou čínštinou je překlenut společnými základními citovými polohami básní starých i nejnovějších: konkrétností imaginace, pocitem harmonie mezi životem přírody a životem lidským, prostotou a zpěvností a především lyričností: základní lyričností básnického světa. Tyto rysy stejně jako obdoby formální — paralelizující struktura a útlé, neornamentální strofické útvary — osvědčuji nepochybné příbuzenství staré a nové: příbuzenství velkých básníků a jejich lidu.











VÍTĚZ SE PSEM A ČERNOU KOROUHVÍ

Vítězství! Smím si v černý vlas je vplésti, 
ač tvrdá rána chlípí v prsou kdes. 
Korouhev černou v křečí ztvrdlé pěsti, 
jdu bojištěm. Je večer. Já a pes.

Pes štěkal, kde na nepřítele pad; 
je kolem mrtvol jako plev.
— Žer těla jejich, máš-li hlad, 
a chlemtej krev!

Psův zrak dí: Bratře, krev a krev!
A skáče, líže moji horkou ránu.
Tak jdeme spolu příštímu vstříc ránu, 
já a můj pes a černá korouhev.

sobota 29. septembra 2018

PLATONŮV GORGIAS / PLATONŮV FAIDON / PLATONOVA OBRANA SOKRATA

PLATONŮV GORGIAS

Edvard Grégr, Praha, 1865
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Platonovy rozmluvy II.
preklad Jan Kosina

PLATONŮV FAIDON

Edvard Grégr, Praha, 1867
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Platonovy rozmluvy III.
preklad Jan Nep. Fr. Desolda

PLATONOVA OBRANA SOKRATA

Edvard Grégr, Praha, 1864
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Platonovy rozmluvy I.
preklad František Saska

literatúra staroveká
155+112+64 s., čeština
hmotnosť: 214 g

tvrdá dobová preväzba
stav: dobrý, ručné dobové poznámky do textu

9,90 € PREDANÉ

*svama* in *H-2-3*






Podlé učení Platonova jest vědomost mírou všeho badání, a dialektika má netoliko v jiných vědách pravé a nepravé rozeznávati, nýbrž i sebe samu poznávati, jsouc poznáním i vědomostí jiných. Takto jen nabývá prý všecko vědění jednoty, a kde pravá jest vědomost, tam jest i mravnost a ctnost. Všecko lidské myšlení a jednání jest nedokonalé: svrchovanou moudrost a ctnost má jen bůh: a bohu podobným se stávati jest hlavním úkolem člověčenstva. Platon má za pravdu, že duch lidský živ byl již před svým životem vezdejším, a sice ve stavu mnohem dokonalejším, v kterém mu možno bylo, idey věcí neprostředně pojímati. Když pak spojil se s tělem pozemským, a z nesvědomosti, v jaké trval po čas nejútlejšího dětství, znenáhla zase svědomosti a poznání věcí smyslných nabývá, probuzují se v něm opět pomocí názorů také i ony idey, a čím více v hlubiny své se pohřižuje a zúmyslným a přiměřeným přemýšlením upomínce napomáhá, tím úplněji osvojuje si, co kdys bylo již jeho majetkem. Postoupným pak badáním doniká ku poznání idey svrchované, která jest původem všelikých věcí, totiž ku poznání idey božstva, čili božského rozumu, který ducha lidského osvěcuje, a veškeren smyslný svět pořádá a řídí. Tato pak prapříčina všech věcí jest zároveň idea dobrého či dobré samo, avró to áycifróv, z něhož pravda a poznání povstává; a není toto dobré myšlením toliko pojato, nýbrž jest to bytost skutečná, sama sebou jsoucí, jednoduchá a neproměnitelná, která působí, nejen že vše jest, cokoliv jest, nýbrž že i poznáváme, cokoliv poznáváme.

Boha poznáváme prostředně, toliko ze skutků jeho, nikoliv neprostředně: nebo z pravdy a skutečnosti ideí, z uspořádanosti a krásy utvoreného a zřízeného dle těchto ideí světa, z účinků moudré, milostivé a spravedlivé prozřetedlnosti, jevících se ve veškeré přírodě a osudech lidských, poznáváme na nejvýš dokonalého, a svrchovaně moudrého původce a vládce všehomíru.

O světě učí Platon, že, poněvadž jest tělesný, nemůže býti odvěčný. Avšak ze všeho, co v čase povstalo, jest tento svět nejdokonalejší, poněvadž původem jeho jest neskonalá moudrost a dobrota boží. Aby pak svět ve svém způsobu co možná byl dokonalým, vštípil bůh tělesu světovému rozumnou duši, a jen jediný učiněn jest svět, aby původu svému mohl býti co nejpodobnějším. Tomuto pak duší svou proniknutému tělesu světovému dal bůh podobu nejdokonalejší, podobu to koule, a učinil, aby neustále pohybovalo se v kruhu, dráze to takéž nejdokonalejší, čas jest obrazem věčnosti a stvořen od boha v náhradu za to, že svět jest bytností svou jen dočasný.

Prostor neobmezený, neviditelný poskytuje místa všemu, co povstává, čtvero jest živlů; tito však nikoliv nejsou neproměnitelní, nýbrž povstávají jeden z druhého, a může povstati z ohně vzduch, ze vzduchu voda, z vody země, a sice zhušťováním, rozřiďováním pak zase ze země voda, z vody vzduch, ze vzduchu oheň. Hvězdy jsou viditelné od bolia stvořené božské bytosti, které tvořiti a zachovávati mají ostatní druhy bytostí živých: to aby činiti mohly, dal bůh každému tělesu světovému stejný jakýsi počet rozumných duší lidských, jakožto základy tohoto tvoření; počet těchto duší nemění se nijak průběhem času, není nikdy věčší, nikdy menší. Duše ty podobají se podstatou duši světové, leda že méně jsou dokonalé. Mimo duši nesmrtelnou, jejímž nástrojem jest tělo smrtelné, vložena jest v tělo lidské také duše smrtelná, která jest sídlem chtíčů a náruživostí.



PÍSNĚ ANAKREONTICKÉ

PÍSNĚ ANAKREONTICKÉ

František Jeřábek, Slaný, 1880
preklad Ferdinand Marjanko
úvod Ant. Krecar

 literatúra staroveká, poézia,
56 s., čeština
hmotnosť: 108 g

tvrdá dobová preväzba
stav: dobrý

9,00 € 7,00 €

*svama* in *H-2-4*





SVÉMU SNU.

Podřimuje v chvíli noční
na koberci purpurovém,
Dionysem rozjařen jsa, 
že tiše — snil jsem — po špičkách 
beřu se krokem spěšným ven 
v laškování s dívčicemi.
Hoši posmívali se mně 
Dionysa líbeznější 
na mne prudce nevražíce 
k vůli těmto krásotinkám.
Tu co je chci pocelovat, 
prchly náhle všechny ze sna, 
osamotněv já chudák pak 
vnově opět přál si sníti.

HOLOUBKOVI.

Můj rozmilý holoubku,
odkud přilétáš, odkud?
Odkud, takou že vůni, 
kolébaje se větrem,
rosíš a libě dýšeš ?
Kdo to jsi? Co přinášíš?
„Anakreon mne poslal 
k Bathyllovi mládenci, 
který nyní nade vším 
i vítězí i vládne.
Mne výměnou Kythéra 
dalať malou za píseň, 
a já Anakreontu 
jsem takto se stal poslem.
Zde viz, jak od něj právě 
vyřízení přináším.
On arci slíbil, hned mi 
popřáti zase volnosť, 
já však, kdyby mne pouštěl, 
chci přec sluhou mu zůstat. 
Co potřebí mi létat 
po návrších a pláních, 
či na stromech sedávat 
a píci polní jídat?
Já chléb nyní pojídám, 
který z rukou uchvátím 
Anakreonta pána.
Také mi píti dává 
vína, které sám pije. 
Občerstvený plesám pak 
a hospodáře svými 
perutmi zakrývávám, 
načež skonejšený vždy 
na lyře odpočívám. —
Víš všecko — i jdi po svých, 
tak žváti mě’s nechával, 
o brachu, víc než vránu.“



TITA LIVIA DĚJINY OD ZALOŽENÍ ŘÍMA I.

TITA LIVIA DĚJINY OD ZALOŽENÍ ŘÍMA I.

Edvard Grégr, Praha, 1864
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Tita Livia dějiny od založení Říma I.-IV.
preklad Josef Pechánek

literatúra staroveká
366 s., čeština
hmotnosť: 240 g

tvrdá dobová preväzba
stav: dobrý, ručné dobové poznámky do textu

9,00 € PREDANÉ

*svama* in *H-2-3*




(Od r. 287. do r. 289. od z. Ř.)

2. Quintns Servilius — neb on byl consulem se Spuriem Postumiem — následujícího roku proti Aequům vyslán jest a měl stálé ležení v krajině latinské. Nutný pokoj poutal vojsko v nemoc upadlé. Válka protáhla se do třetího roku za consulův Quinta Fabia a Tita Quinctia. Fabiovi mimořádně tento úřad odevzdán jest, poněvadž co vítěz Aequům mír dal. On vytáhl v naději nehrubě pochybné, že pověst jeho jména Acquy k míru přivede a poručil poslům do shromáždění národu vypraveným zvěstovati, že consul Quintus Fabius praví, že ze země Aequův mír do Říma přinesl a ze Říma že Aequům válku přináší touž pravicí ozbrojenou, kterou jim dříve k míru podal. Čím věrolomstvím a křivopřísežnictvím se to děje, toho že bohové nyní jsou svědkové a brzy že budou mstitelé; on však, jakkoliv tomu jest, že si přeje i nyní, aby Aequové raději sami od sebe litovati než skutky nepřátelské snášeti chtěli; lítost-li pocítí, že jim k dokázané milosti útočiště bude; pak-li ze zrušení přísahy se radují, že více při hněvu bohův než nepřátel válku povedou. Tato slova jimi tak málo pohnula, že by byli málem poslům násilí učinili, a že vojsko do Algidu proti Římanům vyslali. Jak se to do Říma zvěstovalo, vybídla více nevole z této věci než nebezpečí druhého consula z města. Tak postoupila dvě consulská vojska proti nepříteli v šiku upraveném, aby se bez prodlení potýkala. Když pak náhodou nemnoho dne zbývalo, vykřikne kdosi ze stráží nepřátelských: „Římané, to jest válku ukazovati a ne vésti! Když nastává noc, sestavujete šik. Delší části dne nám jest potřebí k boji, který nastává. Zejtřejšiho dne při východu slunce navraťte se na bojiště. Bude příležitost k bitvě, nebojte se!“ Těmito slovy rozdrážděno jsouc přivedeno jest vojsko zpět do ležení, i viděla se jemu noc nastávající dlouhou, anaž odložení boje způsobila. Zatím hoví arci tělům pokrmem a spánkem. Avšak jakmile se rozednilo, přišlo římské vojsko o mnoho dříve na bojiště, konečně vytáhli také Aequové. Seč byla s obou stran prudká, poněvadž Římané s hněvem a nenávistí bojovali , a Aequy vědomí svou vinou spůsobeného nebezpečí a zoufání, že by jim budoucně víra dána byla, nutilo posledních věcí se odvážili i zkusiti. Předce však neodolali římskému vojsku Aequové, a když zahnáni byvše v své území ustoupili, nebyly o nic více mysli nakloněny k míru, a vášnivý lid obořoval se na vůdce, že se odvážili potýkati se polem, kde Římané válečným uměním vynikají; Aequové že ku plenění a nájezdům lepší jsou a mnohé tu a tam zástupy že války lépe vedou než veliká spousta jediného vojska.

3. Zůstavivše tedy posádku v ležení vytáhli a vtrhli s takovým hlomozem v římské území, že až k hlavnímu městu postrach rozšířili. Nenadálá tato událost spůsobila také proto více polekání, že se ničeho méně obávati nemohli, než aby nepřítel přemožený a skoro v táboře obležený plenění pamětliv byl; a poděšení venkované hrnouce se v brány volali, že to není plenění, že to nejsou drobné zástupy lupičův, nýbrž zvětšujíce všechno planou bázní říkali, že vojsko a pluky nepřátelské se přibližují a brannou mocí proti hlavnímu městu se řítí. Od těch uslyšeli nejistou zprávu nejbližší a donášeli ji tím planěji jiným. Shon a pokřik volajících do zbraně nelišil se mnoho od zděšení, jaké bývá v dobytém městě. Náhodou vrátil se consul Quinctius od Algidu do hlavního města. To bylo lékem proti bázni. Utišiv shon a vyčítaje, že se bojí přemoženého nepřítele, rozestavil posádky po branách.



CICERONOVA ŘEČ ZA SEXTA ROSCIA AMERINSKÉHO - GAIA SALLUSTIA CRISPA KNIHA O SPIKNUTÍ CATILLINOVĚ - GAIA SALLUSTIA CRISPA KNIHA O VÁLCE JUGURTHINSKÉ - ÓDY QUINTA HORATIA FLAKKA

CICERONOVA ŘEČ ZA SEXTA ROSCIA AMERINSKÉHO

Edvard Grégr, Praha, 1870
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Ciceronovy řeči vybrané
preklad J. Pavel Tománek

GAIA SALLUSTIA CRISPA KNIHA O SPIKNUTÍ CATILLINOVĚ

Edvard Grégr, Praha, 1863
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Gaius Sallustius Crispus I.
preklad Jan Kvíčala

GAIA SALLUSTIA CRISPA KNIHA O VÁLCE JUGURTHINSKÉ

Edvard Grégr, Praha, 1863
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Gaius Sallustius Crispus II.
preklad Alois Vaníček

ÓDY QUINTA HORATIA FLAKKA

Edvard Grégr, Praha, 1874
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Ódy Quinta Horatia Flakka.
preklad Karel V. Jelen

literatúra staroveká
322+76+100+82 s., čeština
hmotnosť: 299 g

tvrdá dobová preväzba
4 zviazané publikácie
stav: dobrý, ručné dobové poznámky do textu

PREDANÉ

*svama*fil*