ŠETELÍKOVÁ, LOLAÈ MORTO
Paměti lásky Štefánikovy
Ludvík Bradáč, Praha, 1920
Bibliofilská edice Ludvíka Bradáče
životopisy, bibliofília,
80 s., čeština
hmotnosť: 108 g
tvrdá väzba, malý formát
stav: dobrý
NEPREDAJNÉ
*kvaja* in *H-6-2*
ŠTEFÁNIKOVA POVAHA.
Podivná, neb aspoň zvláštní byla Štefánikova povaha, a proto není divu, že všichni o něm pochybovali a nevěřili ani jeho smělým a odvážným plánům, které rád rozbíral a jimiž se dával unášeti, ani nemohli pochopiti jeho vážnost v mluvení a jednání. Sám Štefánik vyprávěl, že i jeho bratr, důstojník, který se zcela od něho odlišoval veselou povahou, říkával mu, vida jej vážně seděti a zírati k hvězdám: »Prosím tě, Milane, co pořád hledáš tam, kde nikdo ničeho neztratil? «
Ano, Štefánik byl velmi vážný. Kdykoliv jsem mu něco, třeba i žertem vytkla, zvážněl, přemýšlel o tom chvíli, pohladil si dvakrát bradku a pravil: »Pozoruji, že jsem chybil«. Tento jeho výrok, kterému jsme se z počátku smáli, zalíbil se nám později tak, že jsme se při každé příležitosti, kdykoliv nám bylo něco vytýkáno, pohladily dvakrát po bradě a říkaly: »Pozoruji, že jsem chybil. «
Ale podobných úsměšků nesměly jsme si dovoliti před naší maminkou, která byla přísná a Štefánika si neobyčejně vážila a nikdy nedopustila, aby ho v její přítomnosti někdo zlehčoval. Moje maminka milovala Štefánika jako vlastního syna. Jsouc vysoce inteligentní zajímala se velmi o jeho vážná studia, opatřila si atlas hvězdného nebe a vydržela celé půldne mluviti se Štefánikem o hvězdách a vesmíru.
Já, tehdy děvčátko temperamentní, nemilovala jsem těchto rozhovorů. Má ješitnost se urážela a bouřila již proto, že jsem viděla, jak Štefánik dává přednost takové vážné zábavě před bavením se se mnou o dívčích zájmech, o mých touhách a plánech.
Zlobila jsem se naň a často jsem to dala najevo, začež jsem byla maminkou nabádána k laskavějšímu chování k němu. Já jsem však obyčejně namítala: »Ale, maminko, vždyť on za mnou nechodí, on chodí za vámi, vezměte si ho sama. «
Štefánik mi nosíval Flammarionovy spisy v nádherných vazbách. Chodívala jsem je číst na starý olšanský hřbitov, několik minut od nás vzdálený. Celé odpoledne až do zešeření jsem četla. Obzvláště »Konec světa« mně přiváděl do sentimentální nálady a přemýšlela jsem o nicotě lidského života a o tom, co mi Štefánik vyprávěl o našem životě budoucím. Jak si představuje, až bude v Paříži sedávati a studovati na hvězdárně, že musím býti vždy u něho a svou přítomností mu zpříjemňovati těžkou práci.
