KAZANTZAKIS, NIKOS - KRISTUS ZNOVA UKRIŽOVANÝ

KAZANTZAKIS, NIKOS

KRISTUS ZNOVA UKRIŽOVANÝ
(Le Christ recricifié)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1983
edícia SPKK (421)
preklad Michal Bartko
doslov Michal Bartko
prebal Igor Rumanovský
2. vydanie
13-72-012-83

beletria, román, literatúra grécka
456 s., slovenčina
hmotnosť: 496 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

0,40 € DAROVANÉ

*zukol5*

A Manolios, ktorý vzal na seba všetky hriechy svojich blížnych a chcel umrieť, aby zachránil dedinu? A dokonca i ten nešťastný Panajotis nerobí nič iné, iba sa pripravuje na ťažkú a hroznú úlohu Judáša! Pripravujete sa, deti, pripravujete, i keď si to neuvedomujete: ste na dobrej ceste.

Znova zmĺkli. Manolios si vzdychol a uprel oči na veľkú hviezdu, ktorá sa smiala a tancovala po nebi; pastier ju dobre poznal a mal ju rád. Koľkokrát ho ako malého pastierika oklamala! Mysliac si, že je to Zornička, vypustil ovce na pašu. A bol to Jupiter. „Ľudia majú pravdu, keď ju volajú Šudierkou! " vravel si a díval sa na ňu ako na starého kamaráta z čias detských hier.

Kostantis sklonil hlavu; odrazu pocítil hlboký smútok; on jediný dosiaľ nič neurobil, celkom nič; zaostal za ostatnými; i Judáš ho predišiel.

Jannakos zúfalo krútil hlavou: „Nič som neurobil! " vravel si. „Dať peniaze, rozdať tovar, to všetko nie je nič; dať Jusufáčika, to by bola obeť! Toto ťa čaká, Jannakos. Vedel by si to? Všetko ostatné nestojí za reč! "

Myseľ otca Fotisa sa opäť začala túlať; odišla ďaleko, na staré známe miesta; prešla ich krížom-krážom, potom sa vrátila po svojich stopách na pustý vrch, ktorý sa volal Sarakina. Bola noc; vo svetle hviezd matne rozoznával drahé tváre, črtajúce sa na skalnej stene.

Otec Fotis prerušil mlčanie; hovoril pokojne, nežne.

— Deti moje, niekedy mám dojem, že ľudská duša je ako nočný kvet; celý deň je zavretá, a iba keď príde noc, otvorí sa. Dnes večer, keď vás tuším pri sebe tu v tme, cítim, ako sa mi duša otvára. Prednedávnom som vám na salaši sľúbil — pamätáte sa? — že vám i ja raz porozprávam o svojom živote, lebo trpím, keď sa skláňate a bozkávate mi ruku, pretože neviete, kto som a čiu ruku bozkávate.

— Aj naše duše sa dnes večer otvorili, otče, — povedal Manolios dojatý; — počúvame ťa.

Otec Fotis začal rozprávať pomalým hlasom, ako keby rozprával rozprávku:

— Na brehu mora, v Propontide, oproti Carihradu, leží uprostred záhrad pôvabná dedinka, ktorá sa volá Artaki. Tam som sa narodil. Môj otec bol pop; bol prísny, skúpy na slovo, zamračený ako askéti na freskách v starých kostoloch. Môj otec bol pop a starý otec tiež; chceli, aby som i ja bol popom. Lenže ja som na to veru nemal chuť; sníval som o cestách, o obchodoch, o tom, ako naplním truhly zlatom, nakúpim pušiek, vyzbrojím ľud a oslobodím Artaki od Turkov. Ako vidíte, od mladosti som bol burič a mal som plnú hlavu preludov.

Ale bál som sa otca; bol to jediný človek, ktorého som sa v živote bál. Chodil som do školy a bol som najlepším žiakom, nie zo záľuby, ale zo strachu. Keď som vychodil školu v Artaki, neborka mamička, ozajstná svätica, mi pripravila kufor; poukladala mi doň bielizeň, položila ikonu s krstom Kristovým, sucháre, oriešky, figy a sušené hrozná a poslali ma na teológiu do Carihradu.

Ale odkiaľ som mal vziať trpezlivosť a zbožnosť, s ktorými by som sa bol zapriahol do teológie? Bol som burič; krížom-krážom som prešiel celý Carihrad ako posadnutý: očarila ma jeho krása. Iba jedna myšlienka mi vŕtala v hlave: ako túto posvätnú zem a tieto posvätné vody oslobodiť od Turkov?... A tu jedného dňa vypukla prekliata vojna v deväťdesiatom siedmom. Celý som horel a blčal: nadišla chvíľa, vravel som si, keď môžeme zahnať Turkov až na koniec sveta! Podarilo sa mi tajne nastúpiť na loď; vylodil som sa na gréckom pobreží; ozbrojil som sa ako povstalci puškou, nábojmi a krpcami a vydal som sa do boja proti Turkom.

Otec Fotis si vzdychol; jeho hlas dostal tupý a posmešný tón.

— Bol to boj hlineného hrnca so železným kotlom! Preklínam štát, deti moje; on zničí národ!

......................................................................................

... posledná veta ...

A znova sa vydali na pochod po ceste bez konca, na východ.

ŠEBESTA, PAVEL - MEZI NEJMENŠÍMI LIDMI SVĚTA

ŠEBESTA, PAVEL
LVOVÁ, SÍNA

MEZI NEJMENŠÍMI LIDMI SVĚTA

Mladá fronta, Praha, 1959
edícia Glóbus (34)
ilustrácie M. a J. Novotný
obálka M. a J. Novotný
doslov Vojtěch Fetter
1. vydanie, 10.250 výtlačkov

cestopis, geografia
336 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 737 g

tvrdá väzba, dobová preväzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky

3,00 €

*bib19*geo*in*H-bar-RL*

PAVLOVIČ, JOZEF - PRINCEZNÁ KVAPÔČKA

PAVLOVIČ, JOZEF

PRINCEZNÁ KVAPÔČKA

Mladé letá, Bratislava, 1975
edícia Poslušné písmenká
ilustrácie Alžbeta Szabová-Štefunková
1. vydanie, 9.000 výtlačkov
66-044-75

beletria, rozprávky, knihy pre deti,
44 s., slovenčina
hmotnosť: 340 g

tvrdá väzba, veľký formát

PREDANÉ stav: dobrý *tomzom*dets*
DAROVANÉ stav: dobrý, knižničné pečiatky
*bib17*dets*

MARIA, JAROSLAV - PAMÁTNÍK JAROSLAVU JEREMIÁŠOVI

MARIA, JAROSLAV

PAMÁTNÍK JAROSLAVU JEREMIÁŠOVI

O. Štorch-Marien, Praha, 1919
edícia Aventinum
1.100 výtlačkov

životopisy, hudba, podpis autora
192 s., čeština
hmotnosť: 221 g

tvrdá väzba, malý formát, dobová preväzba
stav: dobrý, voviazaná obálka

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-2*

Milé dítě!

Projel jsem maličký kousek země a poznal jsem toho tolik, že nestačím vše zažít. Jsem tak roztříštěn přívalem dojmů povahy nejrůznější, že budu potřebovat dlouhý čas — až se vrátím domů — abych se uklidnil a učinil se možným k práci. Proto také budu pospíchat do Čech; jest mně již líto času. Pracovat nelze! Vždy po cestách a po silných zážitcích vůbec dostavují se mně doma nejmocnější inspirace. Jsem žádostiv sám, co bude výsledkem této cesty. Potřebuji teď opravdu velmi pomoci, abych v další práci stoupl o sféru výše, než jsem byl při práci „Starého krále“ toho díla, které jest mně nesmírně a nevyslovitelně drahé. Plánů mám mnoho a velikých, ale také nesmírně těžkých. Proto jsem spokojen, neboť v takovém stavu, v jakém jsem teď právě, ve stavu jistých pochyb o rozvoj svého myšlení a cítění, mám jednu jistotu: že mne nic nesvede z dráhy dávno vytčené, že se nemohu státi pohodlným.

Prahu jsem opouštěl velmi rád, ač jest mně jako město nejmilejší ze všeho na světě. Umělecké a zvláště hudební poměry jsou tam takové, že potřebuji revolucionáře nutně a nevyhnutelně. Ten tam chybí. Já jsem příliš mlád a ne dosti kvalifikován, abych si mohl dovolit to, co chci a co si dovolím velmi brzy: Jednou dupnout a ticho. — S ohromnou radostí jsem přijel do Mnichova a zůstal jsem tam 10 dní. Nemohl jsem se s tím roztomilým městem a jeho nahromaděnou kulturou rozloučit. Z opakoval jsem si všechny obrazárny a musea, navštívil jsem všechna divadla i koncertní sály a všude jsem byl skoro víc doma, než v Praze. Měl jsem náhodou také štěstí být v Mnichově právě při otevírání výstavy německého sochaře Hoetgera, jehož umění se mi sice nelíbí, jest příliš akademické, ale bylo mně jakýmsi prostředkem k seznámení se s mnohými velmi důležitými lidmi. Byl jsem totiž zván k matinée a tam jsem poznal osobně německého malíře Kogana vedle sochaře Hoetgera, francouzského futuristu Fauconiera, hudební kritiky dry a prof. Neissera a Rohra, spisovatele Raffaye a jeho choť, výtečnou herečku (Češku) a zejména dvorního radu Kocha, majitele „Kunst und Dekoration“, který si mne hrozně oblíbil a chce, abych byl povolán do Darmstadtu ke dvoru do Kunstlerkolonie jako Hofkammertonkunstler, což by byl pro mne velmi pohodlný život, bez starosti bych mohl komponovali, ale přece bych si to rozmýšlel. Pracoval jsem, to se ví, silně o přijetí mé opery v Mnichově a jest to na velmi dobré cestě. To by byl rekord, na který by česká hudební veřejnost zůstala koukat v němém úžase, neboť byl bych první český komponista, operní ovšem (vyjma Smetanu) za hranicemi. Dá to ještě moc práce, ale jít to musí!

Z Mnichova jsem jel do Norimberku. Nevím, znáte-li to jedinečné město. O tom nelze psát a mluvit. Kdyby tam nejezdily tranwaye a automobily, zapomněl by tam člověk na dnešní tak zvaný moderní, ale řekněme hnusný způsob života. Vše — lidé, jejich zvyky, společnost atd. jest tam staré, ryzí a poctivé. V hospůdce Hanse Sachse a Alberta Durera jsem snil o tehdejším životě a upřímném nadšení a zbožné víře pro krásu. Germánské mu-

.......................................................................................................................

... posledná veta ...

Tolik bylo třeba říci o tónomalbě.

ŠKUTINA, VLADIMÍR - TAK UŽ JSEM TADY S TÍM VÁPNEM, PANE WERICHU!

ŠKUTINA, VLADIMÍR

TAK UŽ JSEM TADY S TÍM VÁPNEM, PANE WERICHU!

Rozmluvy, Praha, 1990
ilustrácie Jan Kristofori
obálka Jan Brychta
5. vydanie
ISBN 09-463-5263-1

literatúra česká, próza krátka, humor, podpis autora
160 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 173 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: dobrý

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-2*

Po návratu z Monte Carla jsme hned začali pracovat na druhém dílu. Ale nejen na něm. Bylo to období, kdy Jan Werich sypal nápad za nápadem, byl plný elánu a pracovního nadšení. Koncepce druhého dílu už byla hotova a připravena k natáčení, když nám to zkomplikovaly obyčejné železniční závory.

Jak vlastně vznikl ten nápad "s těma šraňkama"? Nebo se říká správně česky s těmi závorami? Či snad s těma závorama? - Tyhle jazykozpytné hlavolamy ponechal Jan Werich Ústavu pro jazyk český a říkal "s těma šraňkama".

To jsme jednou v polovině února jeli s panem Werichem Dejvickou třídou a chtěli jsme jet přes Valy k Chotkovým sadům. Jan Werich mi chtěl v Chotkových sadech ukázat tak zvanou «mramorovou tlačenici*, jak s Jiřím Voskovcem říkali Maudrově sousoší z roku 1913, znázorňujícímu všechny postavy z díla Julia Zeyera. Mělo to být do pořadu o pražských sochách, který ne vinou naší ani vinou Čs. televize už nikdy natočen nebyl. (Dá-li mi příroda zdraví a budou-li i jinak příznivé okolnosti, snad se ještě podobný pořad natočí. Stejně tak jeho zahraniční pokračování. Jan Werich znal výborně římské dějiny a všelijaké ty zkazky a historky o římských imperátorech. V Římě na Foru Romanu jsou sochy a busty většiny římských císařů, imperátorů a vladařů. Pan Werich snil o jakýchsi apokryfických disputacích s císaři. Já, že bych vždycky řekl, kdo je to — ta socha či busta, stručně vyložil historická fakta, a pan Werich by se s tím imperátorem hádal, co dělal blbě a jak špatně vládl, že to všechno vedlo k rozpadu římského imperia. To byl velký životní sen Jana Wericha — tyto televizní rozhovory se sochami na Foru Romanu. „Kdyby nic, tak ty rozhovory s pražskými a římskými sochami se musí natočit, ” řekl mi pan Werich, když ležel ve střešovické nemocnici. „A kdyby se se mnou, nedej příroda, něco stalo, pane Škutino, natočte to přesto! Vy víte, jak jsem to chtěl dělat. ” A protože to vím, beru to jako životní úkol. Jako memento. )

Jeli jsme tedy Dejvickou a Jan Werich za jízdy v autě předváděl, jak mezi ty postavy na sousoší vleze, jak mu bude jen vykukovat hlava a bude vyprávět, že Chotkovy sady založil v roce 1833 Nejvyšší purkrabí hrabě Chotek na místě skládky dříví.

Na konce Dejvické ulice akorát spustili závory. Museli jsme zůstat stát. Pan Werich povídá:

„Dávejte pozor, pane Škutino. Já vám budu povídat anekdoty, a ne žádné slovní hříčky. Pořádně dlouhé anekdoty. A schválně, kolik jich napovídám, než ty šraňky vytáhnou nahoru... ”

Dovyprávěl jich třináct.

A zrovna, když dovyprávěl třináctou a závory neboli šraňky šly nahoru, podívali jsme se s panem Werichem na sebe, rozesmáli jsme se a aniž jsme si řekli slovo, věděli jsme, že ten nápad s vyprávěním anekdot u spuštěných závor použijeme. Pak jsme ty anekdoty, vyprávěné u spuštěných závor na různých místech Prahy, rozstrkali a rozstříhali mezi jednotlivé episody druhého dílu seriálu "Přiložte životopis" - jestli se račte pamatovat.

.....................................................................................

... posledná veta ...

A děkuji Vám!

MIK, PAVEL - AMATÉRSKÁ VÝROBA LAMINÁTOVÝCH KÁNOÍ A KAJAKŮ

MIK, PAVEL

AMATÉRSKÁ VÝROBA LAMINÁTOVÝCH KÁNOÍ A KAJAKŮ

Olympia, Praha, 1980
fotografie Pavel Mik
obálka Ivan Urbánek
1. vydanie, 8.000 výtlačkov
27-008-80

technika, domácnosť, hobby,
127 s., 12 s. čb fot., čeština
hmotnosť: 131 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

3,50 €

*gopal2* in *H-parap*R4

TRIFONOV, JURIJ - INÝ ŽIVOT

TRIFONOV, JURIJ

INÝ ŽIVOT
(Drugaja žizň / Predvariteľnyje itogy)

Tatran, Bratislava, 1980
edícia LUK - Knižnica modernej svetovej prózy (77)
preklad Viktória Slobodníková
prebal Miroslav Cipár, Igor Imro
1. vydanie, 8.000 výtlačkov
61-142-80

beletria, novela, literatúra ruská,
222 s., slovenčina
hmotnosť: 300 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

1,20 €

*zukol5* in *H-parap*R4

Jurij Trifonov patrí k autorom, ktorí vedia polyfonickým štýlom vyjadriť činy a myšlienky svojich postáv. Ovláda zákonitosti modernej prózy, vie skĺbiť prítomnosť s minulosťou, vie vyjadriť súčasne dej i pocit. Materiál pre obidve diela „Iný život" a „Predbežná bilancia" Trifonov čerpá z prostredia, ktoré mu je dôverne známe — zo súčasného moskovského života. Rovnako blízke sú mu aj postavy: literáti, dramatici, výtvarníci, študenti, vedeckí pracovníci humanitných odborov. Ústrednou postavou románu Iný život je historik Sergej. Dej sa odvíja retrospektívne, jeho žena Oľga Vasilievna rekonštruuje ich spoločný život od zoznámenia na brehu mora cez veľkú lásku až po dni ich spoločného života. Hrdina novely Predbežná bilancia rekapituluje svoj doterajší život v čase, keď odišiel od rodiny a s podlomeným zdravím sa ocitne osamotený. Trifonov majstrovsky zobrazuje každodenné drobnosti, jemné nuansy medziľudských vzťahov. Trifonovove romány patria k umelecky výrazným dielam sovietskej prózy, sú to diela výpoveďou a štruktúrou moderné, prihovárajúce sa dnešnému človeku.

Jurij Trifonov sa narodil roku 1925 v Moskve. Pracoval ako zámočník v továrni na lietadlá, neskôr ako dispečer. Bol redaktorom závodného časopisu. Absolvoval Literárny inštitút M. Gorkého. Publikuje od roku 1947.

Prekladám rozsiahlu poému svojho priateľa Mansura, tritisíc veršov. Nazýva sa Zlatý zvonček. Zvončekom, ako sa možno dovtípiť, je dievčina: jej rodáci jej dali túto prezývku za zvonivý, melodický hlások. Poému uverejnia tu v Moskve i v Minsku. Prečo v Minsku, neviem. To je už jeho vec. Ponáhľam sa, potrebujem peniaze a najneskôr desiateho júna musím odtiaľto odcestovať. Terajšie horúčavy sú krátkodobé, môžu sa zmeniť, môže ich vystriedať dážď, ale od júna sa horúčava ustáli, je pevná ako liatina — nezľutuje sa ani nad obláčikom, ani nad kvapkou dažďa. Prekladám denne šesťdesiat veršov — to je veľa. Nečakám na inšpiráciu: o ôsmej ráno vypijem šálku čaju, ktorý som si večer priniesol v termoske, hrbím sa nad stolom do druhej, o druhej obedujem v mizernej čajchane pri pošte a od tretej sedím do piatej alebo do šiestej — vtedy už začínam cítiť v zátylku tlak a pred očami sa mi jarabie. Ale čo mám robiť? Prekladať básne — to je moje povolanie. Nič iné neviem. Prekladám podľa doslovného prekladu. Prakticky môžem prekladať zo všetkých jazykov sveta, okrem dvoch, ktoré trochu ovládam — nemčiny a angličtiny — tu mi chýba odvaha alebo mi to nedovolí svedomie. Slávu nepotrebujem, to už mám za sebou (nie slávu, pravdaže, ale túžbu po sláve).

Vraj čoskoro, asi dvadsiateho, začne sa sezóna v letnej reštaurácii Platan a bude sa mi žiť ľahšie. Pred niekoľkými dňami, keď sa mi už pred očami robili kruhy, zašiel som do čajchany — je to obyčajný hostinec, po našom snack-bar a či bufet, kde okrem vodky, minerálok, piva, červeného vermútu, vajec na tvrdo, cibule, pampúchov, rybacích konzerv býva zavše čaj a pilaf z mäsa neurčitého pôvodu, obávam sa, že ťaviehom — a na povzbudenie som vypil dva poháriky mizernej ašchabadskej vodky. Pil som s pôžitkom, ale trochu aj s obavami. A vodka na mňa zapôsobila čudne. Nedá sa povedať, že by som sa opil — možno sa prejavilo to, že som už dlho nemal v ústach alkohol — hlava mi fungovala jasne, všetko bolo v rámci normy, okrem jedného bodu, ako v Kafkovom svete, kde je všetko hodnoverné, okrem nejakej istej okolnosti: napríklad toho, že Samsa sa zmenil na hmyz. Marilo sa mi, že mizerná ašchabádska vodka, čo stojí na mojom stole, je doslovný preklad, ktorý musím prebásniť štvorstopovým amfibrachom do ruštiny, a potom to bude fľaša moskovskej vodky. V ten deň som preložil vyše sedemdesiat veršov. V noci ma zobudil známy ťažký sen — moje zvyčajné schodište. Zdalo sa mi, že kráčam hore akýmisi nekonečnými schodami, každý krok je čoraz ťažší, čoraz menej síl naň zostáva, nevládzem dýchať — a keď sa už zdalo, že je koniec, že sa udusím — odrazu sa zobudím. Bolelo ma srdce, pustil som sa hľadať vodu. Termoska bola prázdna; včera po vodke som vylogal všetok čaj. Som ja trpák! Predsa som vedel, že v noci možno budem potrebovať čosi na pitie.

Obliekol som sa a vyšiel som do záhrady. Bola nádherná noc. Svietil mesiac. Dávno som takú noc nevidel. Dva platany sa týčili ako dve skaliská, vôkol nich sa kužeľovite šírila čierna nepriezračnosť, zato agáty, tuja a rozličné iné menšie kríky a stromky sa v svite mesiaca striebrili a šelestili, zurčali, dýchali. Ich dych napĺňal vzduch sladkosťou. Dal sa priam piť. Spravil som niekoľko krokov na slabých nohách, sadol som si na lavičku a pil som vzduch. To je nôcka! Na smrť najvhodnejšia. Myslel som na to, že môžem umrieť. Na smrť sa nemyslieva. Myšlienky na smrť — to je strach. Sedel som na lavičke, chrbtom som sa opieral o teplý kmeň stromu a horúčkovite som myslel: zatelefonovať, Mansur, prichádza o desiatej, auto, kardiogram, zo pätnásť rubľov, pri infarkte je bolesť oveľa silnejšia, úder sekerou do pŕs. Ach, aký som hlupák — pil som vodku. Potom, keď sa bolesť utíšila a dych bol pravidelnejší — zo dva razy sa mi podarilo zhlboka sa nadýchnuť — pomyslel som si, že by to bolo priveľmi nezmyselné. Predsa nejaký zmysel musí byť. Nejaká bilancia. A smrť prichádza až po nej. Teraz sa moje myšlienky trochu uspokojili.

Keď bolesť pominie, myslieť na smrť je ľahšie. Kdesi ďaleko na horskej ceste šlo auto — v tichu bolo zreteľne počuť, ako šofér pred zákrutami uberá plyn.

Nie, smrť ma nenaľakala. Predsa obrovská väčšina ľudí umrela a žije iba nepatrná časť. (Bolesť načisto prešla, vstal som z lavičky a pustil som sa po aleji. Chcel som dôjsť k studni a pre istotu si nabrať do krčaha vody. ) Isteže, je to trpké: dosť málo som stihol. Nezasvätenému sa môže zdať, že to vôbec nie je tak. Urobil som aj to, aj ono, kadečo. Ale veľmi dobre vieme, že je to bagateľ. Naplánoval som si to inakšie. Hoci — ako inakšie? Čo som mohol urobiť inakšie? 

.....................................................................................................

... posledná veta ...

Ako vždy, baltické podnebie malo liečivý účinok: dýchal som zhlboka a rovnomerne, tlak sa normalizoval a keď sa náš pobyt chýlil ku koncu, zohnal som si dokonca raketu a po troche som hrával tenis.

ONDREJOV, ĽUDO - PRÍHODY V DIVOČINE

ONDREJOV, ĽUDO

PRÍHODY V DIVOČINE

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1956
edícia Krídla
ilustrácie Ľubomír Kellenberger
2. vydanie (vo vyd. SS 1.), 6.400 výtlačkov

beletria, dobrodružné, knihy pre deti, literatúra slovenská,
300 s., slovenčina
hmotnosť: 582 g

tvrdá väzba (dobová preväzba)
stav: používaná, knižničné pečiatky

1,00 €

*bib19* in *H-parap*R4

Začal sa zápas, aký ľudské oči len málokedy môžu vidieť. Pavián sa bránil zubami-nechtami, leopard ho driapal labami a zahrýzal sa mu do krku hlbšie a hlbšie. Prevaľovali a metali sa po zemi, že nebolo možno rozoznať, ktorý z nich je mocnejší a ktorý vyjde živý z tohto zápasu.

Chcel by som vidieť človeka, ktorý by sa bol odvážil hľadieť na ten strašný zápas bez primeranej a bezpečnej zbrane v rukách. Ani ja som nevydržal — priznám sa. Len čo som sa spamätal, pustil som sa skokom ku kolibe. Hneď vtedy som mal príležitosť presvedčiť sa, aká dobrá vec je vykosený a vyčistený chodník. Nohy sa pohybujú voľne, nič ich nezachytáva, človek si letí ako vo vetre.

Koliba bola prázdna. Tanganiku v nej nebolo. Kam sa mi ten človek podel?

Schytil som pušku a utekal naspäť na bojište. Vražedný boj dvoch zvierat, ktoré som mal v láske azda najmenej zo všetkých živých tvorov na svete, naplnil ma akýmsi hnevom. Mal som vôľu oboch zastreliť, a tak ich potrestať.

Na moje veľké prekvapenie časť paviánov sa vrátila k svojmu napadnutému druhovi. Boli to samí veľkí a starí samci; samice a mláďatá ostali opodiaľ pri lese a odtiaľ pozerali, prichystané, v každej chvíli na útek, ako sa zápas skončí.

A tu som videl zápas ešte ohavnejší, ako bol predošlý. Starý napadnutý pavián, dohryzený a dokrvavený, ležal na zemi a vydával ryčaniu podobné strašné hlasy. Leopard ho nepopúšťal, škrtil a driapal ho, pritom sa z času na čas oháňal labami proti ôsmim paviánom, ktorí ho napádali od chrbta. Raz jeden, raz druhý samec sa hodil na leoparda, zaťal do neho svoje silné zubiská a rýchlo odskočil. Leopard krvácal, potriasal sa, zdalo sa, že ustáva. Jeho pohyby boli čoraz pomalšie a nevládnejšie.

Nemohol som streliť. Svedomie mi nedalo. Čosi mi našepkávalo, že sa zúrivci potrestali sami. Boj dobojujú, ale azda obaja zahynú.

Ešte jeden zo samcov skočil na leoparda, zaťal sa mu zubami do kože a strhol ho z umierajúceho paviána. A vtedy, napodiv, leopard už iba zasipel, akoby to urobila velikánska mačka, obrátil na útočníka svoje ohnivé, zlovestné oči, ale neskočil za ním, ani zuby naň nevyceril. Nevládne fučiac a vrčiac, začal sa ťahať k lesu, na tú stranu, odkiaľ bol vybehol. Odchádzal ako smrteľne ranené zviera, ktoré už cíti obstávať smrť okolo seba. Staré paviány ho odprevádzali so zúrivým štekotom.

— Ale teraz už bude dosť tých mrzkých kúskov! Practe sa mi z očí, potvory psohlavé! — skríkol som na paviány a vystrelil do povetria.

Hneď boli v lese, len sa tak za nimi tráva rozvinila. Pobrali sa práve na opačnú stranu, ako liezol leopard. Ešte i priškrtený a polomŕtvy pavián sa zdvihol zo zeme a potácavo sa vliekol za nimi.

— Nezájdeš ty ďaleko, — myslel som si, pozerajúc na krvavé stopy, ktoré zostávali po ňom. — Leopard ťa usmrtil. Onedlho ťa objíme tma pod stromami pralesa; vydýchneš naposledy a tvoj zápas sa navždy skončí.

Obrátil som sa ku kolibe; Tanganika mi už prichádzal naproti. Bezstarostný a usmiaty. Nič nevedel o tom, čo sa odohralo pred mojimi očami.

Vysvitlo, že bol zháňať ovocie i mladých vtákov, aby sme mali zásobu na horšie časy, ak by sa náhodou zadaždilo.

...................................................................................................................

... posledná veta ...

Na znak svojej veľkej vďačnosti venujem mu túto knihu.

PALLAS, GUSTAV - IDEA ŽIVOTA

PALLAS, GUSTAV

IDEA ŽIVOTA
Essaye o životním optimismu i skepsi

Vojtěch Hrách, Praha, 1940

filozofia, podpis autora,
98 s., čeština
hmotnosť: 165 g

tvrdá väzba, malá formát
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-2*

6. CESTA K VYJASNENÍ.

Vrozený romantismus detské duše se jen těžko smiřuje se skutečností a jejími nekompromisními zákony. Dítě se nedívá na svět kriticky t. j. vnímá jej sice svými smysly bezprostředně a čistě, ale vnitřní jeho zákonitost pro ně neexistuje — ono chce míti dění životní takovým, jakým se jeví jeho subjektivním sklonům.

V některých směrech jest dítě tvor zvlášť jemně vnímavý. Působí na jeho myšlenkový svět silně i vjemy, na které dospělý člověk reaguje jen slabě. Svěží duši dětské jsou velkými a důležitými velmi často i zjevy zdánlivě docela podružné, jež dospělý člověk podceňuje. Dobrý vychovatel s tím musí počítat. Jen kdo se dovede vmyslit a vžít do duše dětské, to pochopí a proto jen velmi opatrně dítěti podává, co tvoří obsah života, především ovšem zas citového.

Neboť v pozdějším věku dítě se stává kritikem neúprosným, nekompromisním, přímým, až krutým. A nezapomíná po celý život, neboť vjemy mládí jsou nejsilnější, velmi často rozhodující pro vývoj celé povahy. Těžce se často člověk propracovává později z omylů, nepochopení, nesvědomitosti nebo i zloby svého prostředí.

V rozmanitých odstínech a formách prodělávají bolesti a krise mládí všichni myslící a vnímaví lidé; někdo již v dětství, jiný později, Také stopy, které zanechávají v duši, jsou rozdílné podle individuality a letory: někdo postupem let duševně zpohodlní a přechází v klidný indiferentismus, jiný prohlubováním duševního života zaostřuje krise minulosti a pokouší se nalézt východisko z bludných sfér nebo alespoň zjednodušení těchto otázek ve filosofii, ethice, sociologii, dokonce i v materialismu a destruktivních názorech moderní doby.

Ale dětství, to krásné, svěží dětství, nikdy se živelně nepodloží autoritativnímu násilnictví duševnímu. A nemá-li dost možností, aby se vzepjalo proti utiskovateli, tedy trpí, mučí se a někdy i zoufá.

...........................................................................................................................

... posledná veta ...

Jedině s tohoto absolutního stanoviska dovede člověk dát jen alespoň přibližnou závěrečnou odpověď na otázku, co jest ideou života.