KRÁL, JIŘÍ - ZEMĚPIS ČLOVĚKA II.

KRÁL, JIŘÍ

ZEMĚPIS ČLOVĚKA II.
Člověk jako zeměpisný činitel

Česká grafická unie, Praha, 1941
edícia Věda všem II. (10)
obálka Zd. Guth

geografia
320 s., 80 čb fot., 4 rozkladacie mapy, čeština
hmotnosť: 674 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

5,00 € za oba diely spolu PREDANÉ

*kvaja*

Druhý díl je věnován člověku, který jako zeměpisný činitel, rozšířený po zemském povrchu velmi nerovnoměrně, mění původní přírodní oblasti, zeměpisné prostředí, ve kterých žije, v oblasti kulturní a to podle svých schopností, svých kulturních stupňů a své vůle, ale také podle možností, daných přírodou. Jeho činnost se projevuje velmi významně ve změnách původní vegetace a zvířeny, menší pak měrou ve změnách povrchových, v rozdělení vody a souše, ba dokonce i v podnebí, a to jako následek jeho hospodaření, nerostné těžby, dopravy, výměny a sídel. Těmito jevy se tu zabývají kapitoly, věnované zeměpisu sídelnímu, zeměpisu práce, zeměpisu dopravy a výměny. Poslední kapitolou politickozeměpisnou jsou pak nastíněny vzájemné vztahy lidských nová nazírání na zeměpis člověka a současně představuje jednotlivé problémy v celém rozsahu. Četná vyobrazení a mapky doplňují text, napsaný přístupnou formou každému čtenáři. Stran 320, 80 vyobrazeni a mapek, 4 vyklápěcí mapy. Vyšlo jako desátý svazek druhé populární řady knihovny: „Věda všem".

Život velkoměsta je vyjádřen především jeho strukturou, půdorysem. V něm je to pak hlavně, a to u velkoměst evropského rázu, typické rozdělení města podle převažujících funkcí jednotlivých jeho částí na střední část, v níž se soustřeďuje zejména obchod, nesoucí nejvíce znaků velkoměstského života, t. zv. city, zvanou tak podle londýnské City, dále na různé čtvrti či pásma odlišného rázu podle svých funkcí a obyvatelů, kteří je obývají, a zařízení, která jsou v nich postavena, a posléze na periferii, přecházející ve venkov. Toto rozdělení je výrazem centralisačního směru, který tato velkoměsta dnes stále ještě ovládá.

Velkoměstská city, která tvoří střed, resp. středy (nebývá totiž jedinou čtvrtí) velkoměsta evropského rázu se vyznačuje především velkým zhuštěním sídelních jednotek a zejména budov, sloužících pouze obchodním, správním a jiným účelům, na úkor nezastavené plochy, zde nesmírně drahé. Toto zhuštění není pak pravidelné, nýbrž se soustřeďuje podél hlavních tepen a teprve postupně proniká i do vedlejších ulic. Hranice city proti okolním čtvrtím proto rovněž nejsou výrazné, ostré. Nacházíme ji nejen u velkoměst v Evropě anebo v obou Amerikách. Vzniká ve velkoměstech všude tam, kde se usazuje běloch a kde kolonisuje nabyté území ve velkém počtu (na př. jsou v Bombay, Calcuttě). Jest však také výtvorem obyvatelů jiných ras (na př. Japonců v Tokiu aj.).

Počet obyvatelů takovéto city ustavičně klesá s mírou, jakou se mění obývací domy v budovy určené jen obchodní a jiné hospodářské funkci a v různé provozovny. Tak na př. londýnská City, která patří k nejstarším city celého světa, v r. 1851, kdy asi vznikala, vykazovala celkem 127.800 stálých, trvalých obyvatelů, v r. 1881 již jen 50.600, v r. 1921 13.700 a v r. 1931 11.000. Střed města se tu prostě vylidňuje. Zato však tu stoupá až úžasným počtem číslo t. zv. denních návštěvníků pravidelných (t. j. denně tu pracujících) a nepravidelných, občasných (t. j. občasných návštěvníků obchodů, divadel a pod.). Podobně je tomu v New Yorku, kde vznikla v Manhattanu hlavně tři takováto střediska, jedno mezi Broadway-East River, druhé v Midtown, třetí v Brooklynu, takřka bez obytných domů. V prvních dvou občasných denních a pravidelných denních návštěvníků bylo v r. 1934 zjištěno, a to v době mezi 8. až 17. hodinou, na 2,200.000, zatím co trvalých, t. zv. residenčních obyvatelů žilo tu jen 113.000. Ovšem pouze v pracovní dny ožívají tato city, v nedělích a o svátcích takřka liduprázdná (J. KREJČÍ).

Jiným výrazným znakem těchto city jest mnohopatrovost, vynucená nedostatkem a drahotou pozemků, a tím jejich denní, nesmírná přelidněnost. Tyto mnohopatrové domy, a zvláště mrakodrapy, mění pak často jejich ulice v nezdravé kaňony, přeplňující se lidmi v době příchodu a odchodu na pracovní místa a místa návštěvy do té míry, že chodníky a jiná dopravní i nejdokonalejší zařízení prostě již nestačí odvésti tyto masy lidí.

Dalším jejich znakem je mimořádně velká doprava, která vyžaduje velkých a rychlých dopravních prostředků a při nedostatku volného místa na povrchu podzemních a nadzemních drah, a ovšem velmi intensivního řízení a vedení. Dále nezastavená plocha zaujímá v těchto city místa co nejméně, takže s hlediska hygienického jsou to málo zdravé čtvrti, tím spíše, že ulice bývají k výšce domů obyčejně velmi úzké, větrání jejich je stiženo a přístupu slunce do nejspodnějších částí domů zabráněno. (Broadway v New Yorku jest nejvýše 45 m široká.)

K této city se připojují kol dokola jednotlivé čtvrti anebo pásma, která ve velkoměstě se zpravidla, podobně jako uvedená city, svou funkcí specialisují a tím i svou strukturou odlišují. Tak vzniká čtvrť vládní či úřednická, universitní, dělnická, obyčejně přelidněná, často s kasárnickými domy, proti které velkým kontrastem vyniká bohatá čtvrť zpravidla „západní“, t. zv. westend (srov. v Londýně - London přepychový Westend a chudý dělnický Eastend v okolí doků a továren), které ovšem všechny tu větší, tam menší měrou jsou vybaveny také nezbytnými budovami pro místní správu, potřeby kulturní, vyživování obyvatelů atd. Tyto čtvrti se postupně stále hustěji zalidňují a hustota obyvatelů, připadajících tu na obytné domy, velmi stoupá, pokud ovšem etnické zvyky ji neomezují (na př. Angličané dávají přednost bydlení co nejvíce individualisovanému v rodinných domech před bydlením v činžovních, mnohopatrových domech). Poměrně rychle roste pak i vzdálená periferie, která pohlcuje původní venkov a mění jeho způsoby života, hospodaření i sídla, a to díky snadné a rychlé dopravě zvláště pomocí okružních a podzemních drah, které ji přibližují ke středu města, v němž se soustřeďuje denní práce, a dále levnějšímu, zdravějšímu bydlení. Tam také se zpravidla usazuje i průmysl, který tam nachází dosti volného a hlavně levnějšího místa. Tak na př. střední část Londýna, administrativně zvaná County of London, za

..................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Tyto státy však a stejně i státy další a menší se většinou jen účastní velkého světového dění po boku výše uvedených velmocí, které tak fakticky určují základní vzájemné vztahy také jejich, řešené pak cestou mírovou anebo válečnou.

KRÁL, JIŘÍ - ZEMĚPIS ČLOVĚKA I.

KRÁL, JIŘÍ

ZEMĚPIS ČLOVĚKA I.
Člověk a zeměpisné prostředí

Česká grafická unie, Praha, 1941
edícia Věda všem II. (9)
obálka Zd. Guth

geografia
256 s., 46 čb fot., čeština
hmotnosť: 559 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

5,00 € za oba diely spolu PREDANÉ

*kvaja* in *H-bar*

Toto dílo je prvním spisem toho druhu v naší literatuře, které si zevrubně všímá člověka v rámci zeměpisného prostředí, v němž žije. Dílo, napsané přístupným slohem pro každého čtenáře, obsahuje následující kapitoly: Vztahy člověka k Zemi jako součásti Vesmíru. Člověk a podnebí. Člověk a vzdušné proudy. Člověk a voda. Člověk a půda. Člověk a vegetační pásma. Člověk a zvířena. Člověk a způsoby jeho života v různých zemských oblastech. Kniha přináší zcela nová pojetí v tomto odvětví zeměpisu, zvláště u nás takřka neznámá. Otevírá nové obzory, učí se dívati na přírodu a člověka a vykládá jejich vzájemné vztahy. Není suchopárným zeměpisem, odstrašujícím čtenáře jmény, čísly a hromaděním nezáživných faktů. Se zájmem jej přečte nejen zeměpisec a zvláště středoškolský profesor, ale i učitel, který hledá vysvětlení poměru člověka a přírody, historik, jemuž vyjasní poměr zeměpisu a jeho poměru k dějepisu, přírodovědec, národopisec atd., ale také každý, kdo hledá poučení o nových cestách, jimiž se dnes ubírá zeměpis. Vyšlo jako devátý svazek druhé řady knihovny „Věda všem“. Stran 256, se 46 vyobrazeními a mapkami.

Člověk a půda

Člověk a pevniny. Souš je místem, kde člověk žije trvale a kde zpravidla vykonává většinu své práce, zajišťující mu obživu, ošacení a bydlení, tři základní a hlavní to existenční jeho podmínky. Tato souš na zemském povrchu tvoří především pevniny, jejichž zeměpisná poloha, tvar, relief, skladba, vztah k mořím, podnebí atd., mají neobyčejný vliv na pozemní vegetaci, zvířenu a ovšem i na člověka samého. Jsou-li vlastnosti pevniny z uvedených hledisek většinou výhodné, stává se pevnina vhodným místem pro život člověka i jeho působení. Jsou-li většinou nevýhodné, ztrácí takováto pevnina na své hodnotě.

Severní polokoule naší země vykazuje více souše, než jižní (39% a 16%), při čemž podle OBSTa mezi 450 až 700s. š. pevnina má převahu nad mořem v poměru 61 : 39. Mezi 180 až 450 s. š. jest již poměr obrácený, 59% vodstva a 41% souše. Mezi 30° až 6o° s. š. se rozkládá většina souše v mírném pásmu čili v poloze již klimaticky neobyčejně výhodné. Na jižní polokouli souš převažuje nad vodstvem teprve v šířkách, které jsou pro člověka bezvýznamné, mezi 65°-900 j. š. (59 :41), a nadto dále velké plochy souše se tu rozkládají v teplém pásmu, málo výhodném. Při tom pevniny netvoří jako oceány souvislou plochu, nýbrž jsou od sebe rozděleny oceány a moři ve čtyři celky. Pevniny, t. j. souše, tvořící souvislé plochy na povrchu zemském, Eurasie a Afriky, tvoří první skupinu, která dosahuje plochu zhruba 79,9 milionu km2, Severní a Jižní Ameriky druhou o ploše zhruba 37,6 milionu km2, Australie o ploše 7,6 milionu km2 a Antarktis o ploše 14 milionů km2 tvoří pak další samostatné celky.

Ze všech těchto pevnin jest pro člověka většinou svými vlastnostmi nejvýhodnější Eurasie, kterou s hlediska kulturně-historického, nikoli však zeměpisného, lze rozděliti na Evropu a Asii. Většina její souše se totiž rozkládá v mírném pásmu, její členitost je velmi značná a dosahuje v procentech, vyjadřujících poměr plochy poloostrovů a pobřežních ostrovů k celkové ploše pevniny, hodnotu 26%. Jest obklopena většinou teplými moři a oceány, do nichž sestupuje rozsáhlými pevninskými prahy. Je spojena konečně s další pevninou, Afrikou, takže vytváří mohutný blok souše, který v západním svém díle lemuje Středozemní moře, neobyčejného významu pro člověka, svého času osu Starého světa, obklopenou zeměmi, z nichž vyšla nejstarší civilisace.

Ovšem je podstatný rozdíl mezi západní částí Eurasie, Evropou, která tvoří jakýsi mohutný poloostrov vlastnímu trupu asijskému, a východní částí, Asií. Středem takřka celé Asie prostupují mohutná horstva směru především západovýchodního, ve východní Asii pak směru jihozápadně-severovýchodního, které oddělují její sever a jih zpravidla neobyčejně dokonale. Nadto při velké kontinentalitě podnebí značné části pevniny vznikly tu rozsáhlé pouště, takřka neosídlené, tvořící další překážky ve vzájemném styku, hospodářsky skoro bezcenné. Extrémní tamní podnebí jest podporováno i značnou výškou Asie, která je ve svém průměru třikrát větší Evropy. Velké její řeky v severní části protékají dále oblastmi silně znehodnocenými podnebím, přecházejícími ve věčnou „merzlotu“, t. j. ve zmrzlou půdu, která jen v létě na krátkou dobu roztává, a ústí sice do mělkého moře, ale studeného a většinu roku lodím pro led nedostupného. Hodnota pobřeží je místy nepatrná pro nedostatek míst, vhodných pro přístavy. Jediný národ, Japonci, žijící na nejvýhodnějším místě v celé Asii, mohli tu proto dosáhnouti svého významného mocenského postavení. A přece, nač nesmíme zapomenouti, Asie byla kolébkou lidstva, v ní vznikly různé civilisace a z ní vyšli obyvatelé velké části světa.

Značné nedostatky Asie, která má ovšem také ohromné a velmi užitečné zejména nížinné plochy, jsou však plně vyváženy krajně příznivými zeměpisnými poměry Evropy. Většina jejího území je totiž v mírném pásmu. Plochy, zabíhající do studeného pásma, jsou nepatrné, plochy, zabíhající do pásma subtropického, jsou pak velmi cenné. Nemá vůbec oblastí, jako Asie, s podnebím tropickým. Části s podnebím pevninským nevykazují pak takových podnebných extrémů, jako je tomu v Asii. Její průměrná výška jest daleko menší, než Asie, což má i velký vliv na podnebí. Velké vlivy teplého moře Středozemního a zejména Golfského proudu jsou mimořádně důležité. Členitost pobřeží jest velmi vysoká. Moře proniká často hluboko do pevniny a zalévá pokleslá ústí velkých řek, četné poloostrovy a pobřežní ostrovy 

........................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Ostatně samo zeměpisné prostředí, ve kterém žije, by ani nemohlo nějak podpořiti tento předem marný jeho boj.

DORÉ, GUSTAVE - BIBLIA

DORÉ, GUSTAVE

BIBLIA

Gemini, Bratislava, 1990
zostavil Pavel Plesník
obálka Petr Holzner
1. vydanie
ISBN 80-85265-00-1

Biblia, náboženská literatúra,
480 s., slovenčina
hmotnosť: 1523 g

tvrdá väzba s prebalom, veľký formát

9,00 € stav: dobrý

PREDANÉ stav: dobrý *nab*
PREDANÉ stav: dobrý *nab*
PREDANÉ *krakri*nab*

DEBICKI, JACEK - DEJINY UMENIA

DEBICKI, JACEK
FAVRE, JEAN-FRANCOIS
GRUNEWALD, DIETRICH
PIMENTEL, ANTONIO FILIPE

DEJINY UMENIA
maliarstvo - sochárstvo - architektúra
(Histoire de l´art - peinture, sculpture, architecture)

Mladé letá, Bratislava, 2001
preklad Felix Kostolanský, Beata Mareková
obálka Svetozár Mydlo
2. vydanie
ISBN 80-06-01142-7

umenie, encyklopédie, história,
320 s., far. fot., slovenčina
hmotnosť: 1417 g

tvrdá väzba s prebalom, veľký formát
stav: výborný, nečítaná

PREDANÉ *home*ume*

Toto dielo medzinárodného autorského tímu predstavuje dejiny umenia od prvých pokusov človeka umelecky stvárniť prírodu v jaskynnej maľbe až po súčasné moderné umenie.

Autori si zvolili nielen chronologický, ale aj komplexný syntetický prístup. Umelecké dielo, či už maliarske, sochárske alebo architektonické, vidia v širších súvislostiach spoločensko-historického kontextu. Vybrali preto najreprezentatívnejšie diela jednotlivých umeleckých štýlov, podrobne ich analyzujú a charakterizujú, aby čitatelia získali prehľad vo svete umenia.

Kniha obsahuje vyše 500 kvalitných reprodukcií umeleckých diel, náčrty, prehľadné tabuľky, terminologický slovník a register. Autori ju určili nielen študentom dejín umenia, histórie a iných spoločenských vied, ale aj všetkým milovníkom krásna, ktorí dokážu oceniť rituálnu a magickú funkciu umenia a pokladajú ho za nesmierne obohatenie života.

STOPPARDOVÁ, MIRIAM - DOSPIEVAJÚCIM DIEVČATÁM

STOPPARD, MIRIAM

DOSPIEVAJÚCIM DIEVČATÁM
Čo treba vedieť o dospievaní, zdraví a kráse
(Everygirl´s Lifeguide)

Neografia, Martin, 1993
preklad Danica Vrchovinová
ISBN 80-85186-52-7

psychológia, dospievanie, sexualita, pre ženy, medziľudské vzťahy,
162 s., fot., slovenčina
hmotnosť: 314 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

0,90 € DAROVANÉ EGJAK

*gopal2* in *parap*

DOKOUPIL, NORBERT - PRVÉ AKVÁRIUM

DOKOUPIL, NORBERT

PRVÉ AKVÁRIUM

Príroda, Bratislava, 1980
edícia Živočíšna výroba - knižnica drobnochovateľa
obálka Peter Orvan
2. nezmenené vydanie, 40.000 výtlačkov
64-261-80

chovateľstvo, hobby,
53 s., slovenčina
hmotnosť: 82 g

mäkká väzba
stav: zachovalá, chrbát knihy uvoľnený

0,50 €

*gopal2* in *parap*

CHRISTIE, AGATHA - MÔJ ŽIVOTOPIS

CHRISTIE, AGATHA

MÔJ ŽIVOTOPIS
(An Autobiography)

Smena, Bratislava, 1986
edícia Eva (101)
preklad Michal Breznický
prebal Karol Rosmány
1. vydanie, 40.000 výtlačkov
73-070-86

autobiografia, životopisy, literatúra anglická, detektívky,
558 s., slovenčina
hmotnosť: 605 g

tvrdá väzba

PREDANÉ stav: dobrý *tomozom*biog*
PREDANÉ stav: dobrý *cesvo*biog*

Život a kariéra legendárnej anglickej spisovateľky detektívnych románov, poviedok a divadelných hier Agathy Christie je nielen skvelým príkladom tvorivej osobnosti, ale jej životné osudy sú priam historickým príkladom, ako sa žena môže prepracovať od druhoradého spoločenského i ekonomického postavenia I v spoločnosti k samostatnému postaveniu, získanému vlastnou tvorivou prácou.

Prežila dlhý, zaujímavý a plodný život. Narodila sa do doznievajúceho viktoriánskeho obdobia a dožila sa éry vesmírnych letov. Vo svojom životopise, ktorý napísala sedemdesiatpäťročná, evokuje uplynulú mladosť, vyrovnáva sa s prehrami i výhrami zrelého veku a vedome prijíma úbytok síl na konci života. Píše ho výsostne osobne, a tak sa jej autobiografia stáva výpoveďou o živote a práci výraznej osobnosti, odrazom jej tak povediac mikrosveta.

O širších spoločenských udalostiach sa rozpisuje len vtedy, ak zasiahli do jej života, o dobe, v ktorej žila a tvorila, hovorí len cez svoje životné zážitky, pričom nikdy nezachádza do intímnych podrobností ani zbytočností. Ani v tejto knihe sa nezaprela veľká spisovateľka a jej spomienky sú veľkým čitateľským zážitkom práve vďaka jej rozprávačskému umeniu, talentu, jemnému humoru a hlbokej múdrosti.

Po dvoch-troch dňoch v Mosule sme sa vybrali na cesty v pravom zmysle slova. Jednu noc sme prenocovali v hoteli v Tell Afar, zo dve hodiny cesty od Mosulu, a o piatej ráno sme nasadli do auta a vyrazili do okolia. Navštívili sme podaktoré miesta pri Eufrate, potom sme zabočili na sever vyhľadať Leonardovho starého priateľa Basraviho, šejka akéhosi tamojšieho kmeňa. Niekoľko ráz sme prešli brodmi, zopár ráz stratili a potom našli cestu, až napokon v predvečer sme dorazili na miesto. Bolo veľké vítanie, ohromná hostina a napokon nočný odpočinok. V dome z nepálených tehál, ktorý nám pridelili, boli dve izby na spadnutie a v nich dve železné postele stojace uhlopriečne v kútoch. Vznikla menšia ťažkosť. V prvej izbe stála posteľ pod dobrou povalou. Keď pršalo, nekvapkalo na ňu, čo sme hned zistili, práve sa totiž spustil dážď. Druhá posteľ bola vystavená prievanu, takže sa jej dostávalo hojne dažďa. Nazreli sme do druhej izby. Aj tam bola rovnako pochybná strecha, a izba bola menšia, postele užšie, bolo v nej menej povetria a svetla.

„Najlepšie bude, Katharine,“ navrhol Leonard, „ked ty s Agathou budete v menšej izbe, tam na postele nekvapká, a my sa vyspíme vo väčšej.“

„Budem spať vo väčšej,“ odpovedala Katharine, „a na suchej posteli. Ak by mi kvapkalo na tvár, nezažmúrila by som oka." Rozhodným krokom podišla k posteli a rozložila sa na nej.

„Ja si posteľ trochu odtiahnem, vyhnem sa tomu najhoršiemu,“ ozvala som sa.

„Nechápem,“ podotkla Katharine, „prečo by Agatha mala spať na posteli, na ktorú kvapká. Bude na nej spať daktorý z mužov. Bude na nej spať alebo Max, alebo Len, a ten druhý sa vyspí v menšej izbe, kde bude aj Agatha.“ Návrh sa vzal do úvahy. Katharine si premerala očami Maxa a Leonarda, ktorý z nich by jej bol užitočnejší, a napokon sa rozhodla dať privilégium láske k Leonardovi a Maxovi pridelila menšiu izbu spoločne so mnou. Rozhodnutie pozabávalo iba nášho veselého hostiteľa: po arabsky šepol Leonardovi zopár neslušných poznámok. „Ráčte,“ doložil, „ráčte! Podeľte sa, ako sa vám páči - tak či onak, muži budú spokojní.“

Lenže ráno spokojný nebol nikto. Zobudila som sa asi o šiestej, dážď mi cícerkom prúdil na tvár. A na Maxa v kúte sa voda priam liala. Odtiahol mi posteľ z toho najhoršieho, aj svoju odtlačil z kúta. Katharine nepochodila o nič lepšie ako ostatní, aj na ňu natieklo. Najedli sme sa, urobili si s Basravim výlet po jeho panstve a pobrali sme sa ďalej. Počasie sa veľmi zhoršilo, hladina v brodoch stúpla, prechádzalo sa nimi iba horko-ťažko.

Premoknutí a celkom zmorení sme napokon došli do Aleppa, do pomerne luxusného hotela Baron. Privítal nás syn majiteľa hotela Coco Baron. Mal veľkú okrúhlu hlavu, žltkavú tvár a smutné tmavé oči.

Túžila som jedine po horúcom kúpeli. Kúpeľňa, ako som zistila, bola poloeurópska, poloorientálna, takže sa mi podarilo pustiť si horúcu vodu, lenže ako zvyčajne vyrazila v takom oblaku pary, že som sa na smrť vyľakala. Chcela som prúd vody zastaviť, no máme, tak som iba kričala Maxovi, aby mi prišiel pomôcť. Došiel z chodby, zmiernil prúd vody a povedal mi, aby som šla do izby, že mi zavolá, keď bude kúpeľ taký, aby som mala z neho radosť. Odišla som do izby a čakala. Čakala som, čakala, a Max nevolal. Napokon som vykročila v župane a s hubou pod pazuchou. Dvere na kúpeľni boli zamknuté. Vtom sa zjavil Max.

„Čo je s mojím kúpeľom?“ spýtala som sa netrpezlivo.

„Je tam Katharine Woolleyová,“ odvetil.

„Katharine?“ zopakovala som. „Kúpeľ ste chystali mne, a kúpe sa ona?“

„Nuž, tak je,“ prikývol Max. „Chcela,“ doložil na vysvetlenie.

Pozrel mi rovno a odhodlane do očí. Slovom, stála som proti čomusi, čo sa podobalo zákonom Peržanov. „Nie je to čestné,“ dodala som. „Kúpeľ som si chystala ja. Kúpať som sa mala ja.“

„Áno,“ prikývol Max. „Viem. Lenže kúpať sa chcela Katharine.“

Vrátila som sa do izby a zamyslela sa nad slovami plukovníka Dwyera.

Uvažovať nad nimi mi prichodilo aj na druhý deň. Katharine na nočnom stolíku zhasínala lampa. Katharine sa necítila dobre, nuž s ubolenou hlavou ležala v posteli. Sama od seba som jej ponúkla svoju lampu. Lampu som jej aj sama zaniesla, aj dala do Poriadku. V hoteli mali zrejme málo lámp, tak som večer, ako sa len najlepšie dalo, čítala pri lampe, čo sliepňala z vysokej povaly, No mierne som sa zlostila až na druhý deň. Katharine si totiž

................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

"Pánbohzaplať za dobrý život a za všetku dožičenú lásku."

CAPUANA, LUIGI - MARKÍZ Z ROCCAVERDINY

CAPUANA, LUIGI

MARKÍZ Z ROCCAVERDINY
(Il marchese di Roccaverdina)

Tatran, Bratislava, 1976
edícia Svetová tvorba (114)
preklad Jozef Macek
35.000 výtlačkov
61-721-76

beletria, román, literatúra talianska,
262 s., slovenčina
hmotnosť: 381 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

0,90 € DAROVANÉ EGJAK

*cesvo* in * parap*

Luigi Capuana, hlavný predstaviteľ talianskeho verizmu, ktorý vznikol ako opozícia vtedajšej próze, kde prevládali patetické deformácie v zveličene dramatických príbehoch, znova objavuje pre literatúru pravdivosť, stvárňuje realitu, preniká do psychologických pochodov a sociálnych vzťahov presným popisom situácií z každodenného života, vytríbenou rečou osvieženou šťavnatými ľudovými zvratmi dosahuje výrazovú plnosť a sugestívnym skĺbením jednotlivých umeleckých zložiek vytvára scény neporovnateľne originálne a pôsobivé.

Vrcholom jeho beletristického úsilia je román Markíz z Roccaverdiny, kompozične najlepšie a rozprávačsky najšťastnejšie dielo, v ktorom sa mu nesmierne harmonicky podarilo stmeliť realistický námet, psychologické pátranie zavše chápavo zhovievavé k slabostiam ľudskej nátury, ale aj kritický postoj k nešvárom na sicílskom vidieku absolútne ovládanom všemocnou šľachtou. Rozvíja tu veľkolepú fresku plnú realistických detailov, psychologických rozborov, ukazuje prekvapenému čitateľovi krajinku zaľudnenú množstvom svojráznych postáv vo vzťahu k hlavnému hrdinovi síce len sprievodných, ale minuciózne vykreslených. Pomerne prostý, nekomplikovaný dej románu sa vyvíja s napätím priam detektívnym: Hlavná postava príbehu, aristokrat uzavretý vo svojom paláci, trýznený horúčkou výčitiek svedomia pre vraždu domnelého soka, vie až do konca románu zatajiť svoj zločin pred celým okolím aj pred svojimi najbližšími. Posadnutý a premožený strhujúcou vášňou k mladej sedliackej krásavici pružného tela, žene dojímavo jasného ducha a úprimne, bez akéhokoľvek sebectva a pokrytectva oddanej svojmu zvodcovi, vydá ju, aby sa vyhol klebetám a nepoškvrnil „česť rodu“, naoko za svojho sluhu s podmienkou, že nebudú spolu žiť manželským životom. Ale čoskoro ho začne zožierať žiarlivosť, lebo v svojej zaslepenosti vidí v mladom mužovi nebezpečného soka, a zabije ho pre domnelú „zradu“. Podozrenie z vraždy vie usmerniť na iného vidiečana, ktorý neskôr zomrie vo väzení. Vnútorne rozháraný markíz sa vrhne do verejnej činnosti, organizuje nové druhy poľnohospodárstva v založenom vinohradníckom družstve a keď sa ožení so svojou dávnou láskou zo šľachtických kruhov, horúčkovite obnovuje a zariaďuje zanedbaný, spustnutý kaštieľ. Ale pri všetkom tomto úsilí nemôže zabudnúť ani na svoju lásku k sedliackej dievčine, ani na svoj zločin. Výčitky svedomia napokon vyvrcholia v šialenstve. A keď ho vlastná žena sklamaná opustí, opäť sa zjavuje uňho tá, s ktorou kedysi žil, aby bdela pri jeho skonávaní, skromne, oddane, verne ako vždy.

Dlho zaznávaný a vlastne až súčasnou kritikou znovu objavený a ocenený taliansky spisovateľ LUIGI CAPUANA narodil sa roku 1839 v Mineu na Sicílii. Už veľmi mladý písal básne, zložil dielo o Garibaldim a niekoľko sonetov. Roku 1864 šiel ako novinár do Florencie, po prechodnom pobyte doma stal sa spolupracovníkom milánskych novín Corriere della sera. Potom prednášal na učiteľskom ústave v Ríme a od roku 1902 bol profesorom estetiky a štylistiky na univerzite v Catanii. Bol teoretikom verizmu, ako neobyčajne bystrý a citlivý literárny kritik propagoval moderné literárne smery, písal štúdie o súčasnom divadle a literatúre (1872, 1879— 82), romány Giacinta (1879), Vôňa (1890), Sfinga (1897), zbierky poviedok Profily žien (1890), Posadnutí (1893), Vidiecke poviedky (1894), Fausto Bragia a iné novely (1897), Ach, život! (1913), detské knihy Bol raz jeden... (1882), Ríša víl (1883). Najväšie majstrovstvo dosiahol v realistických románoch a psychologickou tematikou Markíz z Roccaverdiny (1901) a Duchovný zločin (1902). Zomrel roku 1915 v rodnom Mineu.

Keď markíz z Roccaverdiny vychádzal z uličky, v ktorej bol ukrytý dom cavaliereho Pergolu, stretol sa s donom Aquilantem; pod pazuchou mal zväzok listín a v ruke veľkú trstenú palicu, ktorá mu nebodaj mala slúžiť na podopierame, hoci chodil celkom vzpriamený, z času na čas potriasajúc hlavou. Okolo krku mal ovinutú širokú čiernu šatku, ktorú používal miesto viazanky. Vracal sa zo súdnej budovy.

„Och! Dobrý deň, pán markíz! V týchto končinách? Rozumiem! S cavalierem je teda naozaj zle?“

„Veľmi zle! ... Neuveríte to: vyspovedal sa!“

Markíz sa ešte vždy nespamätal z ohromenia a zmätku, čo v ňom vyvolala scéna, na ktorej bol prítomný, a opäť užasol, keď ho počul odpovedať:

„Je to prirodzené; muselo sa to stať.“

„Prečo?“

„Pretože všetky povrchné presvedčenia ľahko zmetie už prvý vietor, čo na ne zaveje. Chudák cavaliere prečítal hádam pol tucta takzvaných vedeckých kníh — niekoľkokrát mi ich šmaril do tváre, keď sme sa hádali — aj keď bol v koži materialistu a ateistu, zoči-voči tajomstvu smrti naskutku sa stal opäť tým, čím bol kedysi: veriacim katolíkom; zviera predtým, a ešte väčšie teraz! ... Odprevadím vás ...“ „Povedzte to jasnejšie.“

„Dvoma slovami. Ste spokojný, máte vieru v cirkev, veríte v Trojicu, v peklo, nebo, očistec, Matku božiu, anjelov, svätých ... Je to pohodlné. Ani vám na um nezíde, že by mohla byť dajaká iná pravda správnejšia, ako je tá, ktorú hlásajú kňazi...“

Markízovi ovisla hlava, hanbil sa, že doteraz ešte nikdy nemal odvahu úprimne prejaviť svoje presvedčenie. Opýtal sa ho:

„Ktorá?“

„Tá, ktorú svetu zjavil Swedenborg, apoštol Nového Jeruzalema ..."

„Ach! Rozumiem,“ trpko zvolal markíz. „Tak potom nemáme istotu o ničom! Človek by z toho stratil hlavu!“ „Absolútnu istotu, pán markíz.“

„Slovom, podľa vás, existuje boh? Áno, alebo nie?“ „Existuje; lenže nie ten, o ktorom nám rozprávajú kňazi.“ „A nebo, peklo, očistec?“

„Isteže, ale nie v takej forme, o akej hovorí cirkev a jej teológovia, so svojimi pohanskými fantáziami, so svojimi babskými legendami! Materiálny oheň, večný trest, blažené videnie ... Zdajú sa vám to vážne veci?“

„Človek by z toho stratil hlavu!“ opakoval markíz. „Naopak. Nič nás nevie tak potešiť ako táto nová náuka. Sami sme si tvorcami svojho osudu. Dobro i zlo, ktoré konáme, vplývajú na našu budúcu existenciu. Prechádzame zo skúšky do skúšky, očisťujeme sa, povznášame sa... ak sme sa stali schopnými polepšiť sa, zduchovnieť ...“

„Rozumiem ... už ste mi to povedali toľkokrát... Ale istota? Istota, spytujem sa ja!“

„Klopte a bude vám otvorené, povedal Ježiš. Pravda chce, aby sme ju nástojčivo hľadali, s duchom čistým a nezištným. Vy a všetci tí, čo sú vo vašom postavení, na to nemyslíte. Ste pohrúžení do hmoty. Robíte dobre jedine s tým úmyslom, aby ste si vydobili miestečko v nebi; nepácháte zlo, lebo máte strach pred peklom a očistcom... Istota? Tá je predovšetkým v logike. Veríte v absurdnosť. Akú máte istotu? Pretože vám tvrdili: Tak je to? A my dokazujeme, že tomu tak nie je. Dokazujeme, dajte dobrý pozor! ... Ten chudák cavaliere ...“

„Človek by prišiel o hlavu!“

Markíz nevedel povedať nič iné. Komu má dať za pravdu? Bol by sa chcel, s veľkým pokrčením pliec, vrátiť aspoň k predošlému stavu, keď myslel iba na svoje záležitosti a žil

.......................................................................................................................................................

... posledná veta ...

A dala sa odvliecť majstrom Vitom, nekladúc nijaký od­por, pokorná, odovzdaná, ako bývala vždy, presvedčená aj ona, že tam už nemôže dlhšie ostať, pretože jej osud to tak chcel!

SUCHOŇ, EUGEN - KRÚTŇAVA

SUCHOŇ, EUGEN

KRÚTŇAVA
Opera v šiestich obrazoch

OPUS, Bratislava, 1976
libreto spracoval Štefan Hoza a Eugen Suchoň
obálka Martin Benka
3. vydanie, 2.000 výtlačkov
62-167-76

hudba, hudobniny, vážna hudba, opery,
255 s., slovenčina, nemčina
hmotnosť: 813 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

25,00 €

*kvaja* in *H-5-1*

O´CONNELL, MARK - ZNAKY A SYMBOLY

O´CONNELL, MARK
AIREY, RAJE

ZNAKY A SYMBOLY
Ilustrovaná encyklopedie
Rozpoznávání a analýza vizuálních signálů, které spoluvytvářejí naše myšlenky a určují naše reakce na svět kolem nás
(Signs and Symbols)

Reader´s Digest Výběr, Praha, 2008
preklad Jitka Paříková
1. vydanie
ISBN 978-80-86880-96-9

ezoterika, mystika, história,
256 s., far. fot., čeština
hmotnosť: 1600 g

tvrdá väzba, veľký formát
stav: výborná, nepoužívaná

29,90 €

*H-5-1*

CALTÍKOVÁ, MILADA - PREHĽAD GRAMATIKY A PRAVOPISU SLOVENSKÉHO JAZYKA

CALTÍKOVÁ, MILADA
TARÁBEK, JÁN

PREHĽAD GRAMATIKY A PRAVOPISU SLOVENSKÉHO JAZYKA
s diktátmi a pravopisnými cvičeniami

Didaktis, Bratislava, 1995
1. vydanie (dotlač)
ISBN 80-85456-34-6

jazykoveda, slovenský jazyk,
96 s., slovenčina
hmotnosť: 125 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

predané

*gopal2* in * parap*

KUBKA, FRANTIŠEK - VELIKÉ STOLETÍ II.

KUBKA, FRANTIŠEK

VELIKÉ STOLETÍ II.
Básníkova svatba

Československý spisovatel, Praha, 1960
edícia Dílo Františka Kubky (8)
obálka Josef Blažek
2. vydanie, 10.000 výtlačkov

beletria, román, literatúra česká,
446 s., čeština
hmotnosť: 533 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

0,40 €

*cesvo*

Takto a podobně se psalo v petrohradských novinách: Když ministr Miljukov, důstojný a šedovlasý, dokončil svou řeč k shromáždění před Tauridským palácem, kde zasedá duma a odkud vyvřel pramen národních svobod, rozlévající se už po celé zemi jako potopa, oznámil za všeobecného jásotu jména nové, Prozatímní vlády, vlády ruské revoluce.

Četl: Předseda vlády kníže Lvov... Ministr zahraničních věcí profesor Miljukov ... Ministr vojenství Gučkov ... Tereščenko, Kerenskij... Každé jméno pozdravil zástup jásotem.

„Je to vláda demokratická, vlastenecká, vláda národní důvěry, vyšlá z lůna lidu,“ pravil Miljukov.

V té chvíli se v houfci slavnostně oblečených dam a pánů, studentů, gymnasistek, praporčíků, kapitánů, raněných poručíků s georgievskými kříži, rozvášněných slečen a rozradostněných jinochů něco pohnulo. Dva vojáci v papachách a bez řemenů, v prostřílených a umazaných pláštích, vyzvedli na rukou muže ve vojenské blůze, záplatovaných kalhotách a bez čepice. Muž měl strženou jefrejtorskou pásku na ramenou, vrásky kolem úst a krátce ostříhanou prošedivělou hlavu. Byla to kulatá hlava Sibiřana, patrně potomka politických vyhnanců. Tento muž zvolal velkým hlasem:

„Hej, vy tam, na balkóně!“ To volal tak na ministra zahraničních věcí, profesora, učence a státníka P. N. Miljukova! „Hej, vy tam, povězte laskavě, kdo jmenoval tuhle vládu?“

Miljukov zaslechl hlas, neboť na náměstí nastalo takové ticho, že bylo slyšet pěnkavu na nízké báni Kateřinina paláce. Miljukov sňal zlaté brýle. Sáhl si za límeček, zatáhl za černou kravatu a vytáhl z kapsy papír s jmény nových ministrů. Ruka se mu třásla. Mlčel a díval se na papír. Zase si nasadil brýle.

„Čekáme!“ volal znovu hlas. „Kdo jmenoval tuto vaši vládu?“

Stařík na tribuně se vzpamatoval a vyřkl jediné slovo: „Revoluce!“

Zástup zahřímal: „Sláva revoluci!“

Muž, zdvižený rukama vojáků, vyčkal však, až křik ustane:

„Ať žije mír bez anexí a kontribucí. Hanba vojně!“ zvolal a zmizel.

Jenda, který četl toto líčení v „Ruském slově“, byl přesvědčen, že muž, který se takto přel s ministrem Miljukovem, byl jefrejtor Okulov.

Takových jefrejtorů Okulovů byly však tisíce a milióny po celé ruské zemi. Po celé ruské zemi volali hanbu imperialistické válce a říkali:

„Buržoazie se chytila za šosy lidu. Lid svrhl cara! Buržoazie toho využila. Jí stačí, že se do Zimního paláce místo starých ministrů nastěhovali ministři noví. Kdo jsou tito ministři? Boháči nebo sluhové boháčů. Dali nám tito ministři aspoň slib, že bude půda naše? Vždyť tato vláda slouží statkářům! Slíbili nám alespoň, že bude mír? Naopak, slibují další válku, protože jsou sluhy ruských i cizích kapitalistů. Francouzi a Angličané mají radost. Vždyť oni sem poslali své špióny a provokatéry, aby pomohli oklamat ruský národ. Cizinci nastolili Prozatímní vládu! Pro sebe! Pro své peněžní žoky! Car nadělal dluhy ve Francii. Prozatímní vláda je chce platit. Z naší krve, z našich mozolů! Pokračuje v imperialistické válce. Chce anexe cizích zemí, chce kontribuce! Pryč s takovou vládou! Tohle není revoluce, to je převrat, jaký mají u nás ve zvyku dělat už několik set let. Jednoho cara vždycky zabijí a přijde druhý. To se opakovalo donekonečna. Nyní jeden car odešel a nastoupila celá hromada carů. Ale my nechceme žádné cary! My chceme mír a půdu!“

.....................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Taková byla básníkova svatba.