HÁJEK, VLADISLAV - URČOVÁNÍ STÁŘÍ A POHLAVÍ PĚVCŮ

HÁJEK, VLADISLAV

URČOVÁNÍ STÁŘÍ A POHLAVÍ PĚVCŮ

Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 1978
edícia Knihovna MOS (3)
ilustrácie Dan Bárta
obálka Ivan Urbánek
1. vydanie, 2.000 výtlačkov

zoológia, biológia, príroda, príručky,
247 s., čeština
hmotnosť: 300 g

mäkká väzba
stav : dobrý

12,00 € PREDANÉ

*regihu* in *H-2-9*

FRIEDRICH, JOACHIM - TANGO PRE ANU-LAURU

FRIEDRICH, JOACHIM

TANGO PRE ANU-LAURU
(Anna-Lauras Tango)

Mladé letá, Bratislava, 1994
preklad Marta Ličková
obálka Svetozár Mydlo
1. vydanie
ISBN 80-06-00545-1

beletria, román, pre ženy, knihy pre deti,
144 s., slovenčina
hmotnosť: 275 g

tvrdá väzba
stav: dobrý

0,50 €

*kolha*dets

"Bolo to v posledný deň pred letnými prázdninami, keď som v taxíku zazrela svojho mŕtveho otca. Mala som pocit, akoby mi niekto dal facku. V aute sedel ocko! To nie je možné. Veď je už takmer dva roky mŕtvy!" Príbeh strhujúci ako argentínske tango...

Keďže nebol nik doma, mohla som si zapnúť stereo tak nahlas, ako som chcela. Na prvý raz to bolo tak, ako som očakávala. Vôbec som nemala k tejto hudbe vzťah. Bolo si treba zvyknúť na ňu. A predsa tu bolo čosi, čo by som nevedela opísať, len som to cítila. Počúvala som platňu znova a znova. Bolo to ako tanec na povraze, nálada ustavične kolísala akoby medzi smútkom a radosťou zo života, ako keď prší a zároveň svieti slnko. Hoci som len počúvala, cítila som, ako sa hudobníci usilovali hudbou vyjadriť všetky svoje city. Čím dlhšie som počúvala, tým viac sa mi páčila. Bolo to ako droga. Táto hudba zodpovedala môjmu citovému rozpoloženiu vo chvíli, keď som pochopila, čo by mohol muž v taxíku znamenať pre Petra, a najmä pre mamu. Bola som z toho taká smutná, že som si priala, aby som ten taxík nikdy nebola videla. Predsa som však dúfala, že otec žije, hoci som sa tešila, že mama našla nové šťastie s Petrom. Aj Oliver bol dôvodom pre radosť. I keď nebol chlapec mojich snov, vedela som, že sa naňho môžem spoľahnúť. No potom sa zrazu znova vynorili obrazy z minulosti: nedeľné výlety s otcom, vankúšové bitky, žarty - a deň, keď sme sa dozvedeli o jeho smrti. Moje myšlienky boli ako tá hudba: tangový pocit.

Keď sa mama vrátila z práce, asi si myslela, že som sa zbláznila. Zamkla som sa do svojej izby. Ako reve stereo, to som si uvedomila až vtedy, keď mama stála za dvermi a kričala, ale ja som ju ledva rozumela.

„Ana-Laura! Čo sa ti robí? Chceš, aby sa vzbúrili proti nám všetci susedia? Okamžite stíš hudbu! A teraz konečne odomkni dvere! Preboha, dieťa! Čo je to s tebou?“

„Daj mi pokoj!“ zakričala som jej späť. Nezúrila som preto, že chcela ísť sama s Petrom do bytu starej mamy. Nech si ide. Jednoducho som nechcela, aby ma vyrušovala z tangového pocitu.

„Tak už dosť! Okamžite vyjdi z izby!“

„A keď nevyjdem?“

„Čo to má znamenať? Sľúbili sme ti predsa s Petrom, že sa budeme zaoberať tvojou historkou!“

„To nie je nijaká historka! A že sa ňou chcete zaoberať, nedaj sa vysmiať!“

„A to je zase čo?“

Znova vošla do mňa zlosť. Prudko som otvorila dvere. „To znamená, že chcete presliediť starej mamin byt. Lenže nás nechcete zobrať so sebou. Veď my sme iba hlúpe decká!“

Mama si skrížila ruky na prsiach, vzdychla a vyvrátila oči do plafónu. Nenávidím to!

„Tak je to teda. Včera večer si načúvala, však?“ „Nebolo to potrebné. Rozprávali ste dosť nahlas.“ „Veďže pochop, Ana-Laura. My sme len chceli...“ „Teraz ešte povedz, že ste chceli len to najlepšie pre mňa!“ kričala som na ňu. Chcela som znova zaplesnúť dvere, ale mama ich mocne držala.

„Teraz už dosť, Ana-Laura! Uznám ti, že si nazlostená. A uznám aj to, že nebolo správne niečo pred tebou tajiť. Ale nemôžeš aj ty pochopiť mňa? Neviem, či mám dúfať, alebo či sa mám báť, že ocko ešte žije.“

Všetka moja zúrivosť, môj tangový pocit sa zrútil ako domček z karát. „Veď aj so mnou je to tak. To je práve to.“

Mama ma vzala do náručia. Nebránila som sa. Ak sa jej nespýtam teraz, tak už nikdy.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

A pocítila som, že je to náramne príjemné.

MIKULA, ALOIS - PTAČÍ SVĚT

MIKULA, ALOIS

PTAČÍ SVĚT

Mladá fronta, Praha, 1975
edícia Jak (53)
ilustrácie Bohumil Starý
1. vydanie, 29.000 výtlačkov
23-033-75

zoológia, biológia
208 s., čeština
hmotnosť: 302 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, ex libris

4,00 €

*regihu* in *H-2-9*

FRÜHAUF, HANNEKE - ZSUZSA NA NÁVŠTEVE MOSTA MÁRIE-VALÉRIE

FRÜHAUF, HANNEKE

ZSUZSA NA NÁVŠTEVE MOSTA MÁRIE-VALÉRIE
ZSUZSA MEGLÁTOGATJA A MÁRIA VALÉRIA HIDAT

Ideen Formen, 2010
edícia Bridgeguard (3)
ilustrácie Linda Graedel
fotografie Hanneke Frühauf
preklad Eva Molnárová, Éva Soltész
1. vydanie, 1.000 výtlačkov
ISBN 978-3-9523458-8-7

dvojjazyčné, beletria, próza krátka,
60 s., far. fot., maďarčina, slovenčina
hmotnosť: 180 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: veľmi dobrý

4,90 €

*regihu* in *H-2-9*

COOPER, JOHN FENIMORE - POSLEDNÝ MOHYKÁN

COOPER, JOHN FENIMORE

POSLEDNÝ MOHYKÁN
(The Last of the Mohicans)

Mladé letá, Bratislava, 1993
edícia Stopy
preklad Šarlota Barániková
5. vydanie
ISBN 80-06-00080-8

beletria, román, dobrodružné, western
288 s., slovenčina
hmotnosť: 400 g

tvrdá väzba
stav: výborný

2,80 € PREDANÉ

*kolha* in * H-kris*

Dej tohto dielu slávnej pentalogie o Koženej Pančuche odohráva sa v čase dobyvateľských bojov Francúzov a Angličanov o nové územia Kanady, v ktorých Indiáni, najmä Mohykáni a Irokézi, zohrali významnú úlohu. Posledný Mohykán je azda najslávnejšie dielo J. F. Coopera. V ňom sa podarilo autorovi najdokonalejšie spojiť historický žáner s dobrodružným, opisy krásnej kanadskej prírody, temných, nebezpečných pralesov, nedotknutých civilizáciou, ako aj zvykov indiánskych kmeňov. Dcéry plukovníka Munroa, Kora a Alice, sprevádzané majorom Duncanom Heywardom, putujú do pevnosti William Henry za svojím otcom. Munro, veliteľ pevnosti, starý veterán, je vojak telom a dušou. Vojnové šťastie je však vrtkavé a zdá sa, že sa v ostatnom čase prikláňa na stranu Francúzov. Munro je už starý, dlho nevidel svoje dcéry. Preto by sa rád s nimi stretol. Indián Magua sa ponúkne, že Alicu a Koru bude sprevádzať. Namiesto toho ich zavedie do pralesa, kde sa dostanú do zajatia Hurónov. Maguovi záleží predovšetkým na tom, aby mal vo svojej moci dcéry plukovníka Munroa. Chce sa otcovi pomstiť na tom, čo je mu najdrahšie. Major Heyward, ktorý miluje Alicu a veľmi si váži statočnú Koru, podniká všetko, aby ich so Sokolím Okom a dvoma Mohykánmi, Čingačgúkom a Unkasom, zachránili.

Posledná narážka sa hlboko dotkla Hurónov a urazila ich. Mnohí, medzi nimi aj Magua, rozumeli cudzej reči, ktorou zajatec hovoril. Prefíkaný divoch zaraz zbadal, že je vo výhode, a usiloval sa ju využiť. Zhodil z pliec ľahký kožený odev, vystrel ruku a popustil uzdu svojej nebezpečnej výrečnosti. Hoci občasná slabosť, ktorá ho niekedy premohla, ako aj to, že opustil kmeň, oslabili jeho vplyv medzi týmito ľuďmi, no jeho odvahu a povesť veľmi dobrého rečníka všade uznávali. Nikdy nemal o poslucháčov núdzu a len zriedka sa stávalo, že ich nezískal pre svoju mienku. Teraz podnecovala jeho prirodzené vlohy ešte pomstychtivosť.

Slovom usmernil svoje narážky tak, že v kmeni, ktorý sa skladal len z niekoľkých rodín, sa mu podarilo každému udrieť na pravú strunu.

Nebolo pochybností, ako zaúčinkuje táto vzrušená, strhujúca reč hurónskeho rečníka. Magua tak obratne zapôsobil na city svojich poslucháčov a ich poverčivosť, že ich mysle, vždy ochotné priviesť krvavú obeť duchom svojich súkmeňovcov, stratili teraz v túžbe po pomste akúkoľvek známku ľudskosti. Najmä jeden bojovník, divý a zúrivý, nápadne a pozorne počúval rečníka. Tvár sa mu menila podľa toho, aký cit uňho práve prevládal, až nadobudla výraz nezmieriteľnej nenávisti. Keď Magua skončil, vstal, strašne zvrieskol a zatočil ligotavou sekierkou nad hlavou, až sa zablysla vo svetle pochodní. Tento pohyb a výkrik boli také nečakané, že slová nestihli zabrániť krvavému zámeru. Akoby mu bol z ruky vyšľahol jasný blesk, ktorý však v tej chvíli prekrížil tmavý, mocný pás. Blesk bol letiaci tomahavk, tmavý pás Maguova ruka, ktorá prudko zasiahla, aby ho odvrátila od cieľa. Pohotový zásah prišiel v najvyšší čas: ostrá zbraň preťala len vojnové pero z chumáča vlasov na Unkasovom temene a preletela vetchou stenou chatrče, akoby ju bol vyhodil nejaký ozrutný stroj.

Unkas naďalej ticho stál a hľadel nepriateľovi chladne do očí — nebolo na ňom badať ani zákmit vzrušenia. Mramor by nemohol byť chladnejší, pokojnejší a tvrdší ako jeho tvár v tomto nečakanom útoku pomsty. Potom, akoby ľutoval neobratnosť nepriateľa, ktorá vlastne bola preňho šťastím, usmial sa a zamrmlal vo svojej reči niekoľko pohŕdavých slov.

„Nie!“ povedal Magua, keď sa presvedčil, že sa zajatcovi nič nestalo. „Slnko musí svietiť na jeho potupu, ženy musia vidieť, ako sa trasie, lebo ináč bude naša pomsta len chlapčenskou hrou. Choďte! Odveďte ho, kde je ticho. Nech vidíme, či Delawar je taký hrdina a dokáže v noci spať a ráno umrieť.“

Mladí chlapci, ktorých povinnosťou bolo strážiť zajatca, hneď mu lykovými povrazmi sputnali ruky a za hlbokého, zlovestného ticha vyviedli ho z chatrče. Len vo dverách Unkas na chvíľu zaváhal. Obrátil sa, prebehol hrdým pohľadom po kruhu nepriateľov a v očiach mu Duncan videl, že ešte vždy nestrácal nádej.

Magua bol spokojný so svojím úspechom. A keďže bol priveľmi zaujatý tajnými zámermi, nevypytoval sa ďalej. Hodil na seba plášť, pritiahol si ho na prsia, a potom odišiel, nestarajúc sa o človeka, ktorý stál pri ňom, hoci to mohlo byť preňho osudné. Heywardovi sa po odchode nebezpečného nepriateľa veľmi uľavilo, i keď sa ho zmocňoval hnev, obavy a zvyčajná rozhodnosť konať. Vzrušenie, vyvolané Maguovou rečou, povolilo. Bojovníci sa znova pousádzali a chatrč zas naplnili oblaky dymu. Skoro pol hodiny neprehovorili ani slovka a pozerali rovno pred seba. Vážne a hlboké ticho nasledovalo zvyčajne po prudkých a pohnutých výjavoch, lebo títo ľudia boli práve takí zápalistí, ako sa vedeli ovládať.

Keď náčelník, ktorý predtým požiadal Duncana o pomoc, dofajčil, zdvihol sa konečne na odchod. Kývol prstom domnelému mastičkárovi, aby ho nasledoval. Duncan prešiel oblakmi dymu a bol rád z mnohých príčin, že bude môcť zasa vdychovať chladný a čistý vzduch sviežeho letného večera.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

"Ráno som videl synov Korytnačky šťastlivých a mocných: a predsa ešte, prv než nastala noc, žijem, aby som videl posledného bojovníka z múdreho kmeňa Mohykánov."

KOTRBA, VIKTOR - LEVOČSKÝ OLTÁR MAJSTRA PAVLA

KOTRBA, VIKTOR
KOTRBA, FRANTIŠEK

LEVOČSKÝ OLTÁR MAJSTRA PAVLA

Tvar, Bratislava, 1955
edícia Malá knižnica Tvaru (5)
1. vydanie, 3.300 výtlačkov

história, umenie, architektúra,
184 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 292 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: dobrý, obal ošúchaný

7,70 € PREDANÉ

*regihu* in *H-2-9*

Okolo dlhého stola, pokrytého plátenným obrusom, sú zhromaždení Majster a jeho učeníci pri poslednej večeri. Kompozícia sa skladá z niekoľkých samostatných skupín: okolo dlhého stola zaujali apoštoli miesta po dvoch; ústredná skupina Kristus so spiacim Jánom a sv. Petrom dominuje tak ako prirodzené dejové a optické ťažisko. Na úzkych čelných stranách stola sa umiestili dve rázovité postavy učeníkov, ktoré sa bezstarostne oddávajú jedlu a pitiu. Je iste nápadné, ako málo si je vedomá táto spoločnosť posvätnosti chvíle, ako celý dej zostáva temer výhradne v profánnej sfére, ba ako sa výjav pohybuje skôr vo svete fyzickom, bez akéhokoľvek duševného vzrušenia, ktorým bývajú naplnené výtvarné líčenia tejto témy od čias Leonardových. Je zaujímavé a charakteristické pre nenútený postoj i stredovekých umelcov, že líčia ľud aj v posvätných chvíľach bez obáv tak, ako skutočne cíti a koná, bez násilného povznesenia do dramatizovanej alebo umelej duchovosti. Spomeňme len početné výtvarné spracovania „Olivetských hôr," „Narodenia Pána“ atď. Aj majster levočského oltára zostáva svojím poňatím námetu „Poslednej večere“ plne umelcom stredovekým, ktorý prijíma nové realistické prúdy skôr v zmysle formálnom, neusiluje sa však o suverénnu koncepciu veľkých majstrov, ktorí vedia svoje diela plniť precíteným obsahom deja. Tu sedia okolo stola muži, ktorí jedia a pijú, no pramálo vedia o tom, čo sa tu odohráva a ktorí okrem niekoľkých výnimiek nevenujú pozornosť ani významnému gestu, ktorým Majster oznamuje tragický obrat najbližšej budúcnosti. Kristus, o málo vyvýšený nad učeníkov, práve prehovoril slová: „Ten jest, ktorému ja omočenej skyvy chleba podám. A omočiac skyvu chleba podal ju Judášovi, synovi Šimona Iškariotského.“ Mierne nakloniac krásnu hlavu upína Majster pohľad do diaľky, akoby do budúcnosti. Červenovlasý Judáš, s mešcom na chrbte, sedí podľa ikonografickej tradície na prednej strane stola, symetricky zaradený medzi svojich druhov. Po požití chleba potočí sa kŕčovitým pohybom, akoby chcel s výkrikom vyskočiť podľa slov Písma: „A hneď po tej skyve chleba vstúpil do neho satan. A vezmúc skyvu chleba, hneď vyšiel. A bola noc." Ján, ako vždy zlatovlasý miláčik Pána, odpočíva na Majstrových prsiach, ktorý ho lavicou naposledy hladí. Peter vedľa, s hlavou starostlivo opretou, opytuje sa Majstra, ktorý teraz oznámil svoj odchod: „Pane, kam ideš?“ Na túto ústrednú skupinu sústreďuje sa celá dramatická náplň výjavu. Iba jeden z učeníkov sa účastní spontánne v deji, sused Judášov, sediaci tesne pri ňom, odvracia sa od neho a zdôrazňuje tak izoláciu od zradcu, ktorý bol dosiaľ jeho druhom. Ostatní apoštoli sa venujú celkom bezstarostne jedlu a pitiu, ktoré stojí pred nimi na stole, alebo ktoré držia v rukách. Podľa ikonografickej zvyklosti sú účastníci večere bez atribútov, iba patrón kostola sv. Jakub starší je aj tu, podobne ako na reliéfoch, vyzdvihnutý svojím pútnickým klobúkom s mušľou. Aj Jakub je celkom zaujatý bochníkom chleba, ktorý drží pevným hmatom ľavej ruky; nožom v pravej ruke ho práve rozkrajuje na dve polovičky, aby dal aj svojmu druhovi, ktorý sa k nemu pohľadom i gestom prosebne obracia. Akú váhu kládol umelec na ikonografickú vernosť, vidíme na tom, že ani tu nezabudol na ťažkú pútnickú obuv na nohách sv. Jakuba.

Vľavo od ústrednej skupiny, zamestnanej zaháňaním hladu a smädu, sedí fúzatý muž so vzhľadom rybára so širokým golierom; práve si ukrojil kúsok z jedla, ktorý si ľavicou podáva do úst. Jeho mladší druh s kučeravou hlavou sa usmieva spod polozavretých mihalníc na veľký pohár vína, z ktorého sa chystá piť.

Iná dvojica, sediaca chrbtom k divákovi na prednej strane stola, je tiež upútaná k jedlu ako ostatní, bez hlbšej účasti na vlastnom dianí. Dvaja chlapíci, ktorí prisunuli svoje stoličky k bokom tabule, sa oddávajú vášnive jedlu a pitiu s nezastieranou hladovosťou. Mladistvý tovariš, oblečený v pracovnom šate s krátkym širokým rukávom, nakláňa sa lačne nad stôl, lavicou si zabezpečuje chtivo bochník chleba, kým pravicou si zrejme dáva kus mäsa do nenásytne otvorených úst. Aj na druhom konci stola sediaca postava vyjadruje celým svojím bytím dravú nenásytnosť. V prísnom profile ako jeho druh oproti nakláňa sa tiež nad stôl a upiera polozavreté oči do pohára, ktorý jeho raka zrejme nepustí hneď od úst.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Smelo by si mohol aj majster Pavel napísať na svoj náhrobok heslo svojho veľkého vrstovníka, norimberského umelca Adama Krafta: "Vitam cogito, non mortem" - život hľadám, nie smrť!

FREUD, SIGMUND - VYBRANÉ SPISY I.

FREUD, SIGMUND

VYBRANÉ SPISY I.
(Gesammelte Werke XI., XV.
Vorlesungen zur Einführung die Psychoanalyse
Neue Folge der Vorlesungen zur Einführung die Psychoanalyse)
Přednášky k úvodu do psychoanalýzy
Nová řada přednášek k úvodu do psychoanalýzy

Avicenum, Praha, 1991
preklad Jiří Pechar, Eugen Wiškovský
prebal Michal Houba
2. vydanie (v Avicenu), 20.000 výtlačkov
ISBN 80-201-0225-6

psychológia experimentálna, psychológia,
464 s., čeština
hmotnosť: 686 g

tvrdá väzba
stav: bez prebalu, dosky oddelené, podčiarkovaný text, knižničné pečiatky

9,00 € PREDANÉ

*bib14* in *H-kris*

Lidský sexuální život

Dámy a pánové! Zdálo by se, že není pochyb o tom, co máme rozumět pod slovem „sexuální“. Především je přece sexuální to, co je neslušné, to, o čem se nesmí mluvit. Kdosi mi vyprávěl, že žáci jednoho slavného psychiatra se jednou pokoušeli přesvědčit svého mistra o tom, že symptomy hysterických osob znázorňují tak často sexuální věci. S tímto úmyslem ho zavedli k lůžku jedné hysterky, jejíž záchvaty nepopíratelně mimicky napodobovaly porod. Řekl však odmítavě: No porod není přece nic sexuálního. Zajisté, porod nemusí být za všech okolností něčím neslušným.

Jak pozoruji, máte mi za zlé, že o tak vážných věcech mluvím žertem. Ale není to tak docela žert. Zcela vážně, není nijak snadné označit, co tvoří obsah pojmu "sexuální“. Jediná případná formulace by snad byla, že je to všechno, co souvisí s rozdílem obou pohlaví, ale bude vám připadat bezbarvá a příliš široká. Učiníte-li středem definice fakt sexuálního aktu, řeknete možná, že sexuální je každé počínání zaměřené na prožití slasti, které se týká nějak těla a speciálně pohlavních orgánů druhého pohlaví, a v podstatě má za cíl spojení genitálií a akt pohlavního styku. Ale pak nejste od ztotožnění sexuálního s tím, co je neslušné, opravdu nijak příliš vzdáleni, a porod opravdu k sexualitě nepatří. Budete-li však chápat jako jádro sexuality funkci rozmnožovací, vystavujete se nebezpečí, že vyloučíte celou řadu věcí, které nesměřují k rozmnožování, a přesto jistě sexuální jsou,  jako masturbace nebo dokonce i polibek. Ale jsme už zvyklí na to, že pokusy o definice vyvolávají vždy určité nesnáze; neočekávejme, že se nám v tomto případě povede lépe. Tušíme, že při vývoji pojmu „sexuální“ došlo k něčemu, co mělo za následek - podle výstižného významu H. SiIberera- "chybné překrytí“ jednoho významu druhým. Vcelku není přece jen tak nesnadné orientovat se v tom, co lidé označují jako sexuální.

V životě vystačíme pro všechny praktické potřeby s tím, že je to něco, co se nějak týká zároveň protikladu mezi pohlavími, získání slastného prožitku, rozmnožovací funkce a má přitom ráz něčeho neslušného, co je třeba skrývat. Ale ve vědě už to nestačí. Pečlivé výzkumy, umožněné jistě jen obětavým sebepřemáháním, nás totiž seznámily se skupinami lidských jednotlivců, jejichž „sexuální život“ se od obvyklého průměru naprosto nápadně odlišuje. Jedny z těchto „perverzních“ osob vyškrtly, abychom tak řekli, ze svého programu rozdíl pohlaví. Jejich sexuální touhy může vzbudit jen pohlaví, k němuž sami patří; druhé pohlaví, zejména jeho pohlavní orgány, pro ně vůbec není sexuálním objektem, v krajních případech je přímo předmětem odporu. Tím se samozřejmě vzdali jakékoli účasti na rozmnožování. Takové osoby označujeme jako homosexuální nebo invertované. Jsou to muži nebo ženy, kteří jsou jinak často - ne vždycky - dokonale vzdělaní, intelektuálně i eticky velmi vyspělí a zatížení jen touto jedinou osudnou úchylkou. Ústy svých vědeckých mluvčích se vydávají za zvláštní odrůdu lidského druhu, za „třetí pohlaví“, které má vedle obou ostatních stejné právo na existenci. Naskytne se nám možná příležitost jejich nároky kriticky ověřit. Nejsou samozřejmě, jak by o sobě rádi tvrdili, nějakým „výkvětem“ lidstva, nýbrž je mezi nimi přinejmenším zrovna tolik méněcenných a ničemných jednotlivců jako mezi těmi, kdo jsou v sexuálním ohledu jiného založení.

Tito perverzní provádějí aspoň se svým sexuálním objektem pořád ještě přibližně totéž jako normální lidé. Ale nyní následuje dlouhá řada abnormálních lidí, jejichž sexuální počínání se stále víc vzdaluje od toho, co rozumnému člověku připadá žádoucí. Co do mnohotvárnosti a podivnosti lze je přirovnat jen k oněm groteskním zrůdám, které P. Breughel namaloval jako pokušení svatého Antonína nebo k oněm dávno zaniklým bohům a věřícím, kterým dává v dlouhém procesí míjet kolem svého zbožného kajícníka G. Flaubert. Jejich hemžení volá po tom, abychom je nějak utřídili, nemá-li naše smysly zmást. Rozdělíme je na ty, u nichž se jako u homosexuálů změnil sexuální objekt, a na ty, u kterých se změna týká především sexuálního cíle. K první skupině patří ti, kterým už nejde o spojení obou sexuálních ústrojí a při pohlavním aktu nahrazují pohlavní orgán partnera nějakou jinou částí nebo oblastí jeho těla; nevadí jim při tom ani nedostatky organického uzpůsobení ani zábrany štítivosti (ústa, řiť namísto pochvy). Pak následují jiní, kteří sice ještě lpí na sexuálním ústrojí, ale nikoli pro jeho funkce pohlavní, nýbrž kvůli ostatním funkcím, na kterých se toto ústrojí nějak podílí z anatomických důvodů, nebo proto, že s příslušnými orgány sousedí. U těchto lidí zjišťujeme, že vyměšovací funkce, které byly při výchově dítěte zatlačeny do ústraní jako neslušné, jsou i nadále s to strhnout na sebe plný sexuální zájem. Pak přijdou jiní, kteří se vůbec vzdali jako objektu pohlavního ústrojí a místo něho povyšují na vytoužený objekt nějakou jinou část těla, ženský prs, nohu, cop. Za nimi ti, pro které ani žádná část těla nic neznamená, nýbrž všechny jejich touhy splňuje nějaká součást oděvu, střevíc, kus bílého prádla - fetišisté. Dále defilují osoby, které sice vyžadují celý objekt, ale kladou na něj zcela vyhraněné, zvláštní nebo hrůzné požadavky, i takové, že se musí změnit v bezbrannou mrtvolu, a v zločinném nutkání ji z něho také učiní, aby z něho mohly mít požitek. Ale dost už hrůz z této strany!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nebudeme mu to zazlívat, nemůžeme mu pomoci, ale nebudeme také kvůli němu smýšlet jinak.

PEROUTKA, FERDINAND - BUDOVÁNÍ STÁTU I.

PEROUTKA, FERDINAND

BUDOVÁNÍ STÁTU I.
1918-1919

Lidové noviny, Praha, 1991
obálka Pavel Štefan
prílohy Jarmila Fromková
3. vydanie
ISBN 80-7106-040-2

dejiny, história, Československo,
444 s., čeština
hmotnosť: 590 g

tvrdá väzba

PREDANÉ stav: dobrý *slaen*his*
 stav: dobrý, knižničné pečiatky PREDANÉ

*his*

SEDMIDENNÍ VÁLKA

Pokud Těšínska se týkalo, byla v Praze nálada považovat za pouhou „těšínskou příhodu“ nároky, které si Poláci dělali, i zatímní rozdělení země, jež si vynutili počátkem listopadu. Tento optimismus měl původ ve víře, že mírová konference za všech okolností uzná a potvrdí historické hranice českých zemí. To se považovalo za nárok nesporný, potvrzený také tím, že ve francouzské nótě z 21. prosince, jíž se odpovídalo na stížnosti českých Němců, bylo oznámeno mínění francouzské vlády, že československý stát musí mít do rozhodnutí mírové konference „dosavadní hranice historických provincií Čech, Moravy a rakouského Slezska“. Ta víra byla na některých stranách tak horlivá, že „Národní listy“ projevovaly netrpělivost, když Rada desíti, vyslechnuvší Benešův výklad o územních nárocích, nevyřkla příslušnost celého Těšínska k Československu ihned, ještě v téže hodině, nýbrž odkázala to s ostatními otázkami k projednání komisi. Napsaly v článku s titulkem „Méně skromnosti na kolbišti světovém“: „Nechceme pochybovat, že nám nebude ukřivděno, ale přece pozastavujeme se nad okolností, že po tříhodinové skvělé řeči dr. Beneše nebylo nám právo přiznáno hned, nýbrž že byla vyslána teprve komise a tím řešení oddáleno.“ Netušilo se, jak velice bude řešení oddáleno a zdrojem jakých bojů bude. Českému historickému právu byla přisuzována přílišná působivost na mysli zástupců cizích ras a cizích národů, kteří se sešli v Paříži. Fakt však byl, že mírová konference se dívala na tuto českou citovou záležitost chladně a že se řídila jiným uvažováním. Historické právo vyhrálo jen tam, kde bylo v souladu s jinými zájmy anebo kde mohlo být podepřeno jinými argumenty. I osobnosti nejinformovanější byly nakloněny podceňovat obtížnost těšínské otázky. Tak pravil prezident Masaryk v poselství po návratu: „Jednali jsme také o polské otázce ve Slezsku; dohoda je snadná — je to problém celkem nepatrný vzhledem k velikým úkolům, které nás čekají.“ V ministerské radě se vyjádřil: „Když se Polákům řekne, aby odešli, myslím, že to udělají, a potom tam někoho pošleme k přesnějšímu ujednání dohody.“ Poláci však měli právě opačné vlastnosti povahové, než jakých by bylo třeba, aby odešli, jsou-li napomenuti několika slovy.

Zatím se na Těšínsku vytvořil obraz balkánských poměrů, snad s tím rozdílem, že se pracovalo s vyspělejší technikou. Dohoda z 5. listopadu neměla uklidňující moc. Češi a Poláci stáli proti sobě nepřátelsky, vojáci, kteří se ve válce naučili házet ruční granáty, pokračovali nyní zde v této činnosti, a leckterý vlastník domku přišel o svůj majetek tím způsobem, že mu byl vyhozen do povětří těmi, kdo nesouhlasili s jeho národní příslušností. Ministersky předseda Kramář se vyjádřil 13. ledna k zpravodaji „Tempsu“, že „Češi nechtějí prolít slovanskou krev, ale že situace tam je neudržitelná“. Slezský Národní výbor, autor listopadové úmluvy, naléhal netrpělivě u pražské vlády, aby vymohla obsazení Těšínska dohodovým vojskem, nebo aby vůbec nějak ulehčila pozici českého živlu tam. Už v listopadu v memorandu žádali vládu: „Kdyby to však s dohodovým vojskem nešlo, prosíme, aby nám byl dán pokyn, zdali bychom sami neměli podniknout nějakou vojenskou akci.“ V prosinci se obrátil vůdce těšínských Čechů dr. Pele na velitele ostravské posádky a žádal ho, aby mu poskytl vojsko k obsazení Těšínska bez vědomí vlády. Po letech o tom sám psal: „Když nyní klidně o věci uvažuji, považuji to za štěstí, že mi tenkrát nevyhověl, ale v té době jsem byl pro to velmi roztrpčen.“ V polovici ledna byla deputace z Těšínska u prezidenta i u zástupce ministerského předsedy Švehly a opět žádala vojenský zákrok. Staly se tedy pozdější události hlavně na nátlak slezských Čechů; od nich pocházely také informace, že situace Poláků je tak zlá, že se ani bránit nebudou.

Poláci projevovali dostatečným způsobem, že se zařizují na Těšínsku natrvalo. Co bylo pražské vládě ještě třeba o tom vědět, zvěděla, když vláda polská nutila úředníky skládat slib polskému státu a začátkem ledna vypisovala v polské části Těšínska volby do varšavského sněmu a nařizovala tam odvody do

polské armády. Československo mělo nyní na vybranou: buď dopustí, aby Poláci na Těšínsku prosadili fait accompli, nebo se pokusí o fait accompli svůj. Aby se vyčkalo rozhodnutí mírové konference, k tomu obě strany měly příliš temperamentu. Mimo to se věřilo, že fait accompli má svou vynikající cenu a že mírové konferenci vždy je lehčí potvrdit hotové věci, než je vyvracet a nařizovat nové. Také dr. Beneš — ovšem o jiné otázce, o obsazení Slovenska —, psal v tom smyslu v listopadu do Prahy: tady, v Paříži, nejvíce prospívá tichý fait accompli. Pokud Těšínska se týká, naprosto se nezdařilo, aby pokus se udál tiše.

Československá vláda se nejdříve rozhodla požádat nejvyšší velení Spojenců, aby nakázalo československému vojsku Těšínsko obsadit. Osud té žádosti nebyl povzbuzující. Foch nenašel v sobě ani tolik shovívavosti k tomuto požadavku, aby aspoň odpověděl. To se mohlo vyložit jako zřejmé znamení, že Dohoda je rozmrzena takovými půtkami a že nebude vlídna k tomu, kdo ji bude unavovat aférami, které v Paříži se pokládaly za aféry desátého řádu. Avšak pražská vláda natolik důvěřovala ve zřejmost svého práva, že se potom odhodlala na důtklivé rady vojáků v ministerstvu národní obrany k vystoupení samostatnému. Ministerstvo národní obrany zamýšlelo již 17. ledna vydat rozkaz k postupu — tehdy vymohl prezident Masaryk odložení. Iniciativa vůbec vycházela od vojáků, vláda byla značně nerozhodná a spíše následující podnik jen kryla svým jménem. 21. ledna zaslala konečně československá vláda polské obšírný spis, který byl nazván memorandem, který však byl více než memorandem, totiž ohlášením vojenského postupu.

...................................................................................................................................................................

... posledná veta ...

S těmi, kdo jim v tom překáželi, nejednali vlídně.

NIŽNÁNSKY, JOŽO - DOBRODRUŽSTVÁ MÓRICA BEŇOVSKÉHO

NIŽNÁNSKY, JOŽO

DOBRODRUŽSTVÁ MÓRICA BEŇOVSKÉHO

Tatran, Bratislava, 1971
ilustrácie Jozef Šturdík
edícia Meteor (32)
prebal Karol Rosmány
5. vydanie (v Tatrane 1.), 50.000 výtlačkov
61-210-71

beletria, román,
596 s., slovenčina
hmotnosť: 625 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

1,50 € darované

*kolha* in *H-kris*

Dobrodružstvá Mórica Beňovského sú popri Čachtickej panej najúspešnejším historicko-dobrodružným románom Joža Nižnánskeho. Autor počul príbeh o Móricovi Beňovskom prvý raz z úst svojho starého otca a téma ho tak zaujala, že zozbieral dokumentárny materiál o tomto našom legendárnom svetobežníkovi a s obdivuhodnou fantáziou ho rozviedol. Dobrodružstvá, ktoré nám podáva kniha o Móricovi Beňovskom, sa nedajú ani vyrátať. Je v nej aj vojnový huriavk, aj trampoty šťastných i nešťastných lások, exotika ďalekých krajín, zápas s prírodou drsného severu i južných morí a predovšetkým - zápas dobra a zla, šľachetnosti a neľudskosti. Je tomu niečo vyše dvesto rokov, ťo v západoslovenskom mestečku Vrbovom v kúrii drobného zemana, vojaka z povolania, narodil sa Móric Beňovský, hrdina tejto knižky, slovenská obdoba slávnych cestovateľov Marca Pola alebo Mikluchu Maklaja. Kam ho osud zavial, prečo musel zanechať svoje útočište v Poľsku, prečo padol do ruského zajatia a dostal sa do vyhnanstva na Kamčatku, ako sa vyslobodil a zablúdil na japonské ostrovy, ako si podmanil Paríž a stal sa kráľom na Madagaskare - o tom všetkom hovorí táto kniha o hrdinovi, ktorý na konci osemnásteho storočia preslávil slovenské meno vo svete.

Kapitán lode „Sv. Peter a Pavel“

Už sa stmievalo, keď do izby Beňovského, premoženého chmúrnymi myšlienkami, vstúpil Wyndblath so zamračenou tvárou.

— Prinášam smutnú novinu, — hovoril. — S kapitánom Čurinom sa už nedá rozprávať. Bedáka, že má dlhov vyše hlavy a že v Ochotsku ho očakáva mrzký proces, ktorý iste prehrá.

— Poznám jeho galiby, — povedal Beňovský. — Teda nechce ísť do Ochotska?

— Nie. Šiel by ta vraj, len keby som sa za neho zaručil tritisíc rubľami a vymohol mu povolenie ujať sa vedenia obchodnej lode. Toto povolenie však nemôže získať, kým sa jeho proces neskončí. Keby loď „Sv. Peter a Pavel“ dostala iného kapitána, s tým by sme sa sotva mohli dohodnúť, bolo by po našom pláne.

Beňovský sa zamyslel:

— Nebolo. Myslím, že sa nám podarí využiť kapitánove ťažkosti.

Wyndblath pokrútil hlavou.

— I keby sa nám ich podarilo využiť a zabezpečiť, aby sa loď z tunajšieho prístavu pohla pod jeho vedením, nevedeli by sme odstrániť najväčšiu prekážku, pre ktorú kapitán nechce opustiť Kamčatku.

— A čože je to za neodstrániteľnú prekážku?

— Žena. Čurin sa zaľúbil až po uši do Kamčadálky, krásu ktorej ospevuje na každom kroku. Bez toho dievčaťa sa nepohne.

— To je jednoduché: dievča pôjde s ním.

— Nepôjde. Nemiluje ho. Nedá sa zvábiť ani najlákavejšími sľubmi.

— To je divné. Veď kapitánovi Čurinovi ženy ťažko odolávajú. A ak je to Kamčadálka, je to až nepochopiteľné. Poznáš to dievča?

— Nepoznám a márne som sa pokúšal dozvedieť od kapitána jej meno. Úzkostlivo ho tají.

— Bolo by to možné? — zvolal Beňovský po chvíli zamyslenia a začudovanému Wyndblathovi, ktorý nechápal, aké podozrenie v ňom skrslo, povedal:

— Tak sa mi vidí, že ja poznám to dievča. Mohol by som sa s kapitánom rozprávať ešte dnes?

— Áno. Tu bude dakde nablízku, lebo som sa s ním stretol cestou k tebe.

— Často ho vídam tu nablízku, — usmial sa Beňovský.

Keď Wyndblath odišiel, aby priviedol kapitána Čurina,

Beňovský zavolal Aglaju:

— Neobšmieta sa okolo teba istý pán, Aglaja? Nezalieča sa ti, aby si ho milovala?

— Zalieča, — zaliala sa rumencom.

— Nahovára ťa, aby si s ním opustila Kamčatku?

— Áno.

— Je to kapitán Čurin?

— Neviem, ako sa volá, ale viem, že je kapitánom lode „Sv. Peter a Pavel“.

— Volá sa Čurin. A povedz, Aglaja, dáš sa mu nahovoriť?

— Nedám.

— Ani vtedy, keby som mu pomohol nahovárať ťa?

Aglaja bola zmätená. Cítila sa, akoby sa bola dopustila nejakej viny. Nikdy sa nerozprával s ňou s takou prísnou tvárou a nikdy jej nedával také úsečné otázky.

— Povedz, Aglaja, išla by si s kapitánom Čurinom, keby som si to aj ja želal?

— Nie, — odvetila váhavo.

— Prečo?

— Lebo ho neľúbim.

Aglaja si zakryla tvár rukami a vybehla.

Práve sa vracal Wyndblath s kapitánom Čurinom.

..............................................................................................................................................................

... posledná veta ...

Prišla len smutná zvesť...