HIGGINS-CLARKOVÁ, MARY - KÝM MOJA KRÁSNA SPÍ

HIGGINS-CLARK, MARY

KÝM MOJA KRÁSNA SPÍ
(While my pretty one sleeps)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1996
edícia Zelená knižnica
preklad Mária Kočanová
obálka Anton Sládek
1. vydanie
ISBN 80-220-0750-1

beletria, román, detektívky,
184 s., slovenčina
hmotnosť: 255 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

1,90 €

*zukol4*

Jednu zo svojich posledných kníh s kriminálnou zápletkou situovala do atraktívneho prostredia newyorského módneho priemyslu. Záhadné zmiznutie excentrickej novinárky a spisovateľky Ethel Lambstonovej neprekvapí nikoho, len majiteľku módneho salónu Neeve Kearnyovú. Niektoré okolnosti naznačujú, že Ethel sa niekto pokúsil odstrániť. Keď sa Neeve nestretne s pochopením ani u vlastného otca, bývalého hlavného policajného komisára, pusti sa do pátrania na vlastnú päsť.

Spomenul si na dnešnú večeru. Tešil sa, že sa opäť stretne s Devom a Salom. Božemôj, ako je to už dávno, čo spolu vyrastali na Tenbroeck Avenue. Aký je len dnes Bronx doriadený! Kedysi to bolo úžasné miesto. Na každej ulici bolo najviac sedem domov, rástli tam husté lesy plné briez a dubov. Robili si v nich úkryty. Tam, kde je dnes rušná Williamsbridgeská cesta, mali Salovi rodičia voľakedy zeleninovú záhradu. Na lúkach, kam sa so Salom a Devinom chodili sánkovať, stojí Einsteinovo zdravotné stredisko... Ale aj tak je tam ešte stále dosť rodinných domov.

Na Park Avenue obišiel Myles kopu roztápajúceho sa snehu. Spomenul si, ako raz Sal stratil kontrolu nad sánkami, prešiel mu cez ruku a zlomil mu ju na troch miestach. Sal sa pustil do plaču. „Otec ma zabije.“ Dev to zobral na seba. Devov otec sa prišiel ospravedlniť. „Nechcel mu ublížiť, ale je to taký ťarbák.“ Jeho Eminencia biskup Devin Stanton. Povráva sa, že Vatikán s ním ráta pre novú arcidiecézu. Možno naňho čaká kardinálska čiapočka.

Keď Myles prišiel na Piatu avenue, pozrel doprava. Zrak mu spočinul na streche masívnej bielej budovy. Bolo to Metropolitné umelecké múzeum. Už dávno si chcel podrobnejšie pozrieť Dendurský chrám. Rýchlo prešiel šesť ulíc a nasledujúcu hodinu sa dal unášať jedinečnými pozostatkami zaniknutej civilizácie.

Až keď pozrel na hodinky, zistil, že je najvyšší čas pobrať sa domov a pripraviť na večer bar. V tej chvíli si však zároveň uvedomil, že sa vlastne ani nechcel pozrieť do múzea, ale na miesto Renatinej smrti. Zabudni na to, odhováral sa horlivo. Keď však stál pred vchodom, nemohol zadržať nohy, ktoré ho viedli za múzeum, na miesto, kde našli jej telo. Túto púť konal každé tri-štyri mesiace.

Červenkastý opar na stromoch v Central Parku bol prvým znamením zelene, ktorá čoskoro vyklíči. V parku bolo dosť ľudí. Bežci, opatrovateľky s kočíkmi, mladé mamičky s trojročnými neposedníkmi, bezdomovci schúlení na lavičkách. Pomalý prúd áut na cestách. Koče ťahané koňmi.

Myles zastal na čistinke, kde našli Renatu. Zvláštne, je pochovaná na cintoríne, ale ja mám pocit, akoby jej telo ležalo tu. Stál so sklonenou hlavou a s rukami vo vreckách jelenicového saka. Keby to bolo bývalo v takýto deň, v parku by bolo plno ľudí. Niekto by to mohol zazrieť. Mysľou mu prebehol verš z Tennysonovej básne: Drahá ako spomienka na bozky po smrti... Hlboká ako prvá láska, a neľútostne divá; Ó, Smrť v Živote, dni, ktorých už niet.

Dnes však Myles po prvý raz prežíval na tomto mieste vzrušujúci pocit zadosťučinenia. „Aspoň naše dievčatko je v bezpečí, carissima mia, aj keď nie mojou zásluhou,“ zašepkal. „A dúfam, že keď Nicky Sepetti stál pred Božím súdom, bola si tam a ukázala si mu cestu do pekla.“

Myles sa obrátil a rezko prešiel cez park. V ušiach mu zneli posledné slová Adama Feltona. „Výborne. Už sa viac nemusíte zaoberať Nickym Sepettim. Pred sedemnástimi rokmi ste prežili hroznú tragédiu. Mám však ešte jednu otázku. Ste schopný vyrovnať sa so svojím životom?“

Myles zopakoval odpoveď, ktorú rozhodným hlasom oznámil Feltonovi. „Áno.“

Neeve prišla z Ethelinho bytu do obchodu. Väčšina personálu už bola tam. Okrem svojej zástupkyne Eugenie zamestnávala ešte sedem predavačiek a tri krajčírky.

Eugenie v obchode obliekala figurínu. „Som rada, že sa zasa nosia kostýmy,“ skonštatovala a zručne aranžovala kabátik od škoricového hodvábneho kostýmu. „Ktorú kabelku?“

Neeve odstúpila. „Ešte raz ich podrž. Myslím, že tú menšiu.“

Keď Eugenia skončila kariéru modelky, bezstarostne prešla z čísla tridsaťštyri na štyridsaťštyri, ale zostali jej ladné pohyby, ktoré módni tvorcovia u nej tak obdivovali. Zavesila figuríne na plece kabelku. „Ako vždy, máš pravdu,“ povedala veselo. „Dnes bude rušno. Cítim to v kostiach.“

„Nech ti to tam zostane.“ Neeve sa pokúšala hovoriť pokojne, ale nedarilo sa jej to.

„Neeve, a čo Ethel Lambstonová? Ešte sa neukázala?“

„Niet po nej ani stopy.“ Neeve sa poobzerala po obchode. „Vieš čo, idem sa schovať do kancelárie a vybaviť si zopár telefonátov. Nikomu neprezraď, že som tu. Hlavne nie zákazníčkam.“

Najskôr zavolala Toni Mendellovej. Toni bola na celodennom seminári pre šéfredaktorov. Skúsila k Jackovi Campbellovi. Mal nejaké stretnutie. Nechala mu odkaz, aby zavolal. „Je to dosť súrne,“ povedala sekretárke. Prešla zoznam návrhárov, ktorý mala Ethel v zápisníku. Prví traja posledný týždeň Ethel nevideli. Iba im zavolala a chcela autorizovať citáty v článku. Návrhárka športového oblečenia Elke Pearsonová zhrnula rozčúlenie, ktoré Neeve zachytila u všetkých. „Nepochopím, ako som tej žene mohla poskytnúť rozhovor. Bila do mňa otázkami, kým sa mi nezakrútila hlava. Doslova som ju musela vyhodiť a mám dojem, že tým článkom nebudem vôbec nadšená.“

KUKUČÍN, MARTIN - RYSAVÁ JALOVICA A INÉ POVIEDKY

KUKUČÍN, MARTIN

RYSAVÁ JALOVICA A INÉ POVIEDKY

Mladé letá, Bratislava, 1984
edícia Klub mladých čitateľov
ilustrácie Oto Lupták
2. vydanie, 65.000 výtlačkov
66-008-84

beletria, poviedky
158 s., slovenčina
hmotnosť: 481 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

1,90 €

*zukol4*

RÚFUS, MILAN - BÁSNE

RÚFUS, MILAN

BÁSNE

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1981
ilustrácie Karol Ondreička
prebal Jozef Gális
1. vydanie, 5.000 výtlačkov
13-72-024-81

poézia
240 s., slovenčina
hmotnosť: 607 g

tvrdá väzba s prebalom, veľký formát
stav: dobrý, prebal po krajoch ošúchaný

5,90 € PREDANÉ

*zukol4*

Milan Rúfus (1928) — básnik, prekladateľ a esejista, ktorý je „bytostne zrastený s dobou i svojou krajinou a vo svojich hlboko precítených mysliteľských veršoch uvažuje o tragike, osudoch a nádejách človeka“. Jeho tvorba zaujíma popredné miesto v úsiliach strednej generácie slovenských básnikov. Oproti vydaniu z roku 1978 tento výber neobsahuje cyklus Z knihy rozprávok, ale je obohatený o komplexnejšie zastúpenie básní z kníh Hudba tvarov a Hora. Obsah tohto 4. vydania Básní tvoria kompletné zbierky Až dozrieme, Zvony, Stôl chudobných, V zemi nikoho a výber zo zbierok Chlapec maľuje dúhu, Kolíska, Hudba tvarov a Hora.

RYŠÁN, MILOSLAV - BONSAJ

RYŠÁN, MILOSLAV

BONSAJ

Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 1989
edícia Rostlinná výroba
2. upravené vydanie, 80.000 výtlačkov
fotografie Miloslav Ryšán, Zdeněk Thoma
ilustrácie Viera Postníková
obálka Jan Baltus, Ivan Houser, Ondřej Švarc
07-002-89

hobby, botanika
160 s., 50 ilustrácií, 60 čb fot., 32 far. fot., čeština
hmotnosť: 185 g

mäkká väzba
stav: dobrý

predané

*kamag*

MILLER, HENRY - OBRATNÍK RAKA

MILLER, HENRY

OBRATNÍK RAKA
(Tropic of Cancer)

X Egem, Praha, 1991
edícia X
preklad Jiří Nil
doslov Petr Hájek
obálka Aleš Najbrt
1. vydanie

beletria, román
214 s., čeština
hmotnosť: 221 g

mäkká väzba
stav: dobrý

1,00 €

*kamag*/*kocan2* in *belx-usa*

Klasický román moderní americké literatury vypovídá otevřeně o lidské sexualitě a je zároveň pokusem o syntetický obraz světa nahlíženého bez příkras a přesto poeticky.

Město je v tomto případě chápáno jako katalyzátor lidské individuality a autorův životní styl určuje postavení člověka, jemuž cíl stát se spisovatelem brání přijmout stálou práci. Často se ocitá na pokraji bídy, ale život ze dne na den nepovažuje za neštěstí, vychutnává naopak zajímavá setkání, prvek dobrodružství a nevázané lásky. Tento život reflektuje proudem spontánní výpovědi bez pevné osnovy, v krátkých úsecích nechává probíhat sled jevů, historek, portrétů, úvah a básnických vizí. Otevřená výpověď o lidské sexualitě, bezprostřední líčení vlastního intimního života a syrový slovník odsunuly knihu na řadu let do oblasti pornografie.

Koncem léta mě Fillmore pozval, abych se k němu přistěhoval a zůstal u něho. Bydlel v podkrovním bytě s vyhlídkou na jezdecká kasárna, kousek od Place Dupleix. Od výletu do Le Havru jsme se vídali velmi často. Nevím, kde bych dnes byl, nebýt Fillmora — nejspíš po smrti.

„Byl bych tě pozval už dávno,“ vysvětloval, „nebýt té malé čubky Jackie. Nevěděl jsem, jak jí dát kopačky.“

Musel jsem se smát. S Fillmorem to takhle bylo vždycky. Měl zvláštní nadání přitahovat všechny bezprizorné čubky. Jackie nakonec vypadla z vlastní vůle.

Nastávalo deštivé období, dlouhé bezútěšné dny, plné špíny, mlhy a plískanic, z nichž je člověk celý sklíčený a a zničený. V zimě je Paříž hnusné město! Podnebí, které se vám zažere do duše, nechá vás holé jako pobřeží Labradoru. Znepokojilo mě, když jsem zjistil, že ateliér je vytápěn jedinými kamínky. Zatím však tu bylo příjemně a vyhlídka z podkrovního okna byla nádherná.

Každé ráno mnou Fillmore drsně zatřepal a nechal mi na polštáři desetifrankovou bankovku. Hned jak odešel, znovu jsem zalehl, abych se dospal. Někdy jsem zůstal v posteli do poledne. Nic naléhavého mě nehonilo, kromě dokončení knihy, a to mě moc netrápilo, protože mi bylo celkem jasné, že ji stejně nikdo nevydá. Na Fillmora však stejně udělala veliký dojem. Když se večer s láhví pod paží vracel, jeho první bylo jít se ke stolu podívat, kolik stránek jsem nadrtil. Zpočátku mě jeho nadšení těšilo, ale později, když mi došel dech, mi šíleně vadilo dívat se, jak se prohrabuje rukopisem, hledá stránky a představuje si, že ze mne tečou jako voda z kohoutku. Když jsem neměl co ukázat, cítil jsem se přesně jako nějaká čubka, které poskytl přístřeší. Vzpomněl jsem si, jak říkával o Jackie — „všechno by bylo all right, jen kdyby mi občas nastrčila prdel.“ Kdybych byl ženská, rád bych mu nastrčil prdel — bylo by to mnohem snazší, než ho krmit očekávanými stránkami.

ale i tak se snažil, aby mi bylo dobře. Měl vždycky spoustu jídla a vína a semtam chtěl, abych s ním navštívil dancing. Rád chodil do černošského lokálu v Rue ďOdessa, kde pracovala krásná mulatka, a ta holka s námi občas chodívala domů. Nejvíc ho mrzelo, že nemohl sehnat francouzskou holku, která by ráda pila. Všechny pro něj byly moc střízlivé — nejraději si vodil ženské, se kterými mohl nasávat, než šli na věc. Líbilo se mu také, když si myslely, že je umělec. Vzbudit takový dojem nebylo nesnadné; chlápek, který mu garsonku pronajal, byl malíř, a v armoire po něm zbylo několik pláten, která jsme rozvěsili po celém bytě a jedno z nedokončených jsme okázale umístili na malířských štaflích. Naneštěstí byla všechna surrealistická a obyčejně budila nepříznivý dojem. Pokud jde o obrazy, není velký rozdíl mezi vkusem štětky, domovnice a ministra. Pro Fillmora bylo velikou úlevou, když nás začal pravidelně navštěvovat Mark Swift s úmyslem namalovat můj portrét. Fillmore Swifta velice obdivoval. Tvrdil, že je génius. A ačkoliv se Swift do všeho pouštěl s určitou zuřivostí, vždycky bylo k poznání, o co jde, ať už maloval člověka, nebo předmět.

Na Swiftovo přání jsem si nechal růst plnovous. Tvrdil, že můj tvar lebky vousy vyžaduje. Musel jsem sedět u okna s Eiffelovou věží v pozadí, protože ji také chtěl dostat do obrazu. Také na něm chtěl mít psací stroj. V tom čase si zvykl k nám občas zaskočit i Kruger; trval na tom, že Swift o malování vůbec nic neví. Popouzelo ho vidět věci v nesprávných proporcích. Věřil v přírodní zákony a to bezvýhradně. Swift na přírodu kašlal, chtěl malovat, co měl v hlavě. Každopádně teď stál na štaflích můj portrét od Swifta a dokonce i ministr by poznal, že je to lidská hlava, muž s plnovousem, i když v nesprávných proporcích. Domovnice se vskutku o obraz začala velice zajímat; byla toho názoru, že podoba je ohromující. A líbil se jí nápad s Eiffelovkou v pozadí.

Asi měsíc či déle takhle plynuly věci svým klidným tokem. Okolí se mi líbilo, zejména večer, když se potmě pojevila jeho truchlivost a špína. Náměstíčko, v soumraku a po setmění tak kouzelné a klidné, nabylo s příchodem tmy nanejvýš ponurý, zlověstný ráz. Stála tam dlouhá zeď, zakrývající z jedné strany kasárna, o níž se vždy opíral nějaký párek v kradmém objetí — často v dešti.

Skličující pohled, vidět milence tisknoucí se pod kalnou pouliční lampou ke zdi vězení: jako by byli zahnaní až do nejzašších konců, do krajních mezi. Co se dělo za zdí bylo neméně skličující. V deštivých dnech jsem často stával u okna a hleděl dolů na to, co se děje pode mnou, jako by to bylo něco, co se odehrává na jiné planetě. Připadalo mi to nepochopitelné. Všechno se konalo podle předpisu, ale předpisu, který musel vymyslet blázen. Zmítali se tam v bahně, vytrubovali na polnice, sedlali koně, všechno mezi čtyřmi zdmi. Stínová bitva. Spousta cínových vojáčků bez sebemenšího zájmu učit se zabíjet nebo čistit boty nebo hřebelcovat koně. Bylo to všechno naprosto směšné, ale zapadalo to do soustavy věcí. A když neměli co dělat, vypadali ještě směšněji, škrabali se, potulovali se s rukama v kapsách, koukali do nebe. A když šel kolem důstojník, sráželi paty a salutovali. Připadalo mi to jako v blázinci. Dokonce i koně vypadali jako pošahaní. A někdy vyjelo dělostřelectvo a v plné parádě klapalo po ulici a lidé stáli a zírali a obdivovali pěkné stejnokroje. Mně vždycky připadali jako armádní sbor na ústupu; jaksi ošumělí, uválení, schlíplí, uniformy jim byly veliké, všechna čilost, jíž se jako jednotlivci vyznačovali v tak pozoruhodné míře byla naráz tatam.

FAULKNER, WILLIAM - KMÍNI

FAULKNER, WILLIAM

KMÍNI
Rozpomienka
(The Reivers -  A Reminiscence)

Pravda, Bratislava, 1975
preklad Elena Chmelová
edícia Členská knižnica Pravda
prebal Juraj deák
1. vydanie
75-076-75

beletria, román
280 s., slovenčina
hmotnosť: 345 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

1,00 € DAROVANÉ THCK

*kamag*

Kmíni sú posledným románom Williama Faulknera, nositeľa Nobelovej ceny. Vyšli krátko pred autorovou smrťou roku 1962 s podtitulom Reminiscencia. A okamžite sa zaradili medzi klasické diela humoru, ktoré sa budú čítať znovu a znovu.

Prezrádzať priveľa o deji by bolo voči čitateľovi nezdvorilé. Je to knižka, ktorej dej sa rúti vpred závratným tempom. Môžeme však povedať toľko, že jedného dňa v roku 1905 si jedenásťročný Lucius Priest „vypožičal“ dedkovo auto za tichej spoluúčasti svojich dvoch starších priateľov — indiánskeho miešanca Boona Hogganbecka a černocha Neda McCaslina.

V tých časoch už len ich automobilová expedícia z Jeffersonu v štáte Mississippi do Memphisu bola výpravou hodnou neohrozených pionierov. No všetko, čo na tejto ceste zažili, bledne pred tým, čo ich čakalo v Memphise. Veľkolepý hazardný hráč Ned zamenil dedkovo auto za pochybného dostihového koňa. Všetko sa to začalo v noci, keď sa vo verejnom dome slečny Reby šeptom ukul komplot, a skončilo sa po konflikte so zákonom a po jednom z najvzrušujúcejších a najbizarnejších konských dostihov, s akými sme sa stretli či už v živote alebo v literatúre.

Napriek bláznivému humoru, šťavnatému jazyku a neuveriteľne rýchle sa vyvíjajúcemu deju, vnímavému čitateľovi neujde, že Kmíni, rovnako ako všetky ostatné diela Williama Faulknera, sú aj knihou o dojemne nežných ľudských vzťahoch a prenikavou morálnou sondou do ľudského vnútra.

Všetci sme sa zišli v kuchyni. „Pre boha živého!“ zvolal Boon. „Ty si zahandloval šéfovo auto za koňa?“ Musel to povedať dokonca dva razy. Pretože Ned ešte vždy hľadel na Minnin zub. Vyčkával totiž, kedy sa jej zub opäť ukáže. Možno jej slečna Reba povedala niečo alebo možno Minnie prehovorila sama od seba. Ja sa určite pamätám iba na to, ako Minnie uprostred reči, nech už povedala hocičo, pri elektrickom svetle v kuchyni na chvíľočku ústa hojne zažiarili zlatom, ako keby sám zub, keď bola vonku tma, dostal od mäkšieho svetla lampy akýsi nový lesk, akoby sa bol zaiskril ani oči toho koňa - na toto sa pamätám a potom na účinok, aký to malo na Neda.

Ned od toho na okamih celý zmeravel ako pri pohľade baziliška. I ja som tak zmeravel, keď som zub po prvý raz videl, nuž tušil som, čo prežíva Ned. Ibaže on to prežíval silnejšie. Nuž aj toto som si nejasne uvedomil, hoci som mal ešte iba jedenásť rokov: že medzi nami je priveľký rozdiel, a to nielen rasový, ale i vekový, aby som cítil to, čo cíti Ned. U mňa vzbudzoval Minnin zlatý zub iba zbožnú úctu, úžas, príjemný pocit; nemohol som sa však na to tak uprieť ako Ned. Tuto, v tej odvekej zrážke pohlaví, našiel protivníka hodného jeho meča; tuto, v odvekej tajomnosti rasovej spolupatričnosti, bola ona vznešenou kňažkou, za ktorú hodno položiť život -ak je človek schopný toľkej oddanosti. Ako sa čoskoro ukázalo, Ned nemal s Minnie takéto úmysly (prinajmenšom si robil iné nádeje). A tak musel Boon dva razy opakovať svoje slová, kým ho Ned počul - alebo si ho vôbec všimol.

„Viete práve tak dobre ako ja,“ povedal mu Ned, „že šéf nijaké auto nechce. Túto káru kúpil iba preto, že musel, lebo ho k tomu donútil plukovník Sartoris. Musel si to auto kúpiť, aby plukovníka Sartorisa znovu usadil na miesto, a nedovolil mu stade vyskakovať. Ved šéf má rád koňa - a to nijakú ťažnú mitrhu s nóbl menom, aké vy a pán Maury máte v povozníckej stajni: lež ozajstného koňa. A ja som mu takého koňa obstaral. V tej chvíli, ako tohto koňa uvidí, hneď na mieste mi povie, ako strašne mi je povďačný už aj za to, že som bol tam, kde som ho mohol pre neho uchmatnúť skôr, ako ho uchmatol niekto iný...“ Bolo to ako sen, ako prízrak: človek si to uvedomuje, a keby sa len mohol dotknúť čohosi tvrdého, skutočného, pravého, nezmeneného, sám by sa z toho sna prebral; Boon a ja sme mali hneď v prvom okamihu ten istý nápad: ibaže ja som bol rýchlejší, pretože na mne bolo akosi menej toho, čo bolo treba rozhýbať. Ned nás pristavil: obom nám čítal myšlienky: „Nemusíte sa chodiť pozerať,“ povedal. „On tu už bol a už ho má.“ Boon zmeravel uprostred kroku, a uprene sa zahľadel na mňa, obaja sme boli rovnako neveriacne zhrození, zatiaľ čo ja som nešikovne hmatkal vo vrecku. Ale kľúč od zapaľovania tam bol. „Pravdaže,“ povedal Ned, „on to oné vôbec nepotreboval. Bol to odborník. Tvrdil, že sa tomu rozumie, ako sa rukou dostať na zámku a skrútnuť ju zozadu. Aj to tak urobil. Ani sa mi to nechcelo veriť, kým som to nevidel. Preňho to nič nebolo. Ešte aj ohlávku prehodil koňovi...“

My - Boon a ja - sme nebežali, ale predsa sme sa dosť ponáhľali k prednému vchodu a slečna Reba aj slečna Corrie sa tiež pohli. Auto bolo preč. Iba vtedy som si uvedomil, že slečna Reba a slečna Corrie tam boli s nami a že dosiaľ nepovedali ani len slovka - neukázali, že sú prekvapené, ani zdesené; pozerali a počúvali, nič z toho všetkého im neušlo, ale nevraveli vôbec nič, akoby patrili k inej, osobitnej spoločnosti, k inej vrstve, ako sme boli Boon, ja, Ned, auto starého otca a ten kôň (nech už patril komukoľvek), a my so svojím počínaním sme ich vôbec neznepokojovali, iba sa na tom zabávali. A ja som si spomenul, že práve tak sa prizerala matka na mňa a na mojich bratov, keď sme sa pochytili s chlapcami zo susedstva, nič jej neušlo, stále bola rovnako

GARCZYŃSKI, STEFAN - CHYBY A OMYLY

GARCZYŃSKI, STEFAN

CHYBY A OMYLY
(Blad - źródla - unikanie)

Mladá fronta, Praha, 1982
edícia Třináct (137)
preklad Pavla Provazníková
ilustrácie Jiří Jirka
doslov Jiří Vaněk
prebal Jiří Jirka, Milan Kopřiva
1. vydanie, 30.000 výtlačkov
23-002-82

psychológia
208 s., čeština
hmotnosť: 298 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, knižničné pečiatky

0,30 € DAROVANÉ THCK

*kamag*

Garczyńského velmi početná knižní produkce je odpovědí na poptávku po přístupně podané orientaci v problémech, se kterými se setkáváme v běžném denním životě a k nimž má co říci i věda, zejména psychologie. Bystrý autor se v nich zříká spočinutí pouze v jediném oboru lidského vědění, a o tom, že tak činí záměrně, svědčí i jeho slova v úvodu přítomné knížky. Garczyńskému se do jeho knih nutně promítá rozmanitost jeho činností a zájmů. Vystudoval ekonomii a několik let působil jako národohospodářský publicista a rovněž pracoval jako úředník (na ministerstvu, v bance). Osvojil si čtyři cizí jazyky a působil jako učitel. Po řadu let dodává amatérským scénám své divadelní hry, napsal i román. Největší úspěch a značnou oblibu v jeho vlasti mu však získaly populárně naučné práce, jež sám chápe jako „cyklus všeobecného vzdělání“. Jejich vydání se nejednou opakuje. Patří k nim Umění pamatovat si, Umění rozhovoru, Psychické potřeby i Soužití snadné a složité, které již bylo přeloženo do češtiny (Mladá fronta 1977).

Široký rozběh, často jen letmé pozastavení u vyznačených problémů, lehké nadhození otázek pouze jako podnět a inspirace, nezřídka bez důkladného komentáře užití historických příkladů jedním dechem zároveň s evokací těch nejbanálnějších situací z každodenního života, předkládaných obvykle formou jednoduchého dialogu, a přitom množství cenných postřehů a nemálo hlubokých myšlenek — takový je vnitřně spletitý charakter textů S. Garczyńského a můžeme si jej ověřit i při četbě jeho knížky Blad, Źródla, Unikanie (Omyl. Jeho zdroje a jak se mu vyhýbat), poprvé vydané v originálu r. 1973 a nyní předložené českému čtenáři pod názvem Chyby a omyly.

Zmíněné široké rozpětí autorova zorného úhlu je úmyslné. Garczyński nechce opustit rozlehlé kolbiště života a proto uvádí „vedle chyb velkého ředitele podniku chyby malého Honzíka“. Dává-li přednost psychologickému hledisku, nezapomíná ani na některé praxeologické poznatky a využívá i hojných odkazů na jednotlivé myšlenky filozofů z různých dob bez zřetele (a namnoze i bez vnitřního vztahu těchto myšlenek) k celkové orientaci a povaze jejich učení.

Sebeláska

Chyba vzniká mimo jiné tehdy, kdy interpretujeme fakta nepřesně, když podvědomě „poopravujeme“ obraz skutečnosti, nebo jej dokonce nahrazujeme jiným, aby lépe sloužil našim potřebám. Jednou z nich je potřeba dobrého mínění o sobě. Nepřesně interpretuji fakta třeba tehdy, jestliže vlastní jednání měřím jinou mírou než jednání cizí. Když jde o mé děti, je hraní karet neomluvitelnou ztrátou času, jde-li o mne, je bridž nejlepší odpočinek; lenost podřízených pramení z jejich lhostejnosti, má drobná opomenutí vznikají z příliš velkého pracovního společenského a rodinného zatížení a z povinnosti neustále se dále vzdělávat.

„Poopravuji“ například svůj vlastní obraz, když přeceňuji své síly a schopnosti. Když ujede prvních několik tisíc kilometrů v životě, soudí mladý řidič, že zásady bezpečné jízdy se již na něho nevztahují. A kolik škod napáchají kariéristé chtiví moci, když na sebe berou povinnosti, k nimž nedorostli?

Aby mi obraz mé vlastní osoby činil potěšení, vysvětluji si malé i větší nedostatky ve svůj prospěch. Začínám mít lysinu? Každý přece ví, že na chytré hlavě se vlasy neudrží. Nejsem génius? Tím lépe, protože geniální lidé jsou mimo oblast své specializace tupci. Čtu pomalu? Kdo čte pomaleji, více si pamatuje. Jsem neduživý? Intelekt se rozvíjí na úkor těla. Že jsem několikrát někomu naletěl? To ano, ale ne že bych byl naivní, prostě vyznávám mravní zásadu, že lidem je třeba věřit. Všechny podobné útěchy jsou založeny na omylu nebo na sebeklamu, pro nás jsou však bernou mincí, protože slouží nejsilnějšímu citu na světě — sebelásce.

Chyby a omyly bývají také výsledkem snahy zachovat si dobré mínění o sobě při nezdarech. Jak je to možné, ptáme se a hledáme vinu mimo sebe: v okolnostech, v nepřízni osudu i lidí. Student se nedostal na univerzitu, protože jediný ze všech neměl protekci. Sportovec odpadl již v rozbězích a to ne proto, že zanedbával trénink, ale že neměl tretry. Příčinou autonehody, kterou zavinil řidič, byla jen vadná brzda, vinen byl tedy opravář. Z pana A udělala alkoholika ta okolnost, že žádnou věc nelze vyřídit, aniž by se při tom něco nevypilo. Muž C je lenoch, který tráví několik hodin v kavárně, protože v jeho profesi jsou široké společenské kontakty absolutní nutností. Muž F bere úplatky, protože kdyby je nebral, měli by mu to jeho kolegové za zlé a udělali by mu ze života v kanceláři peklo. V takovém výčtu bychom mohli pokračovat donekonečna.

Neocenitelné služby prokazuje v podobných situacích obětní beránek. Zjistilo-li se, že podnik vyrábí brak, inženýři nebo mistři svalují vinu — řekněme — na neoblíbeného zásobovače, projektanta nebo náměstka ředitele, takže všichni si nakonec mohou s úlevou oddechnout.

Vina je mimo nás, ale zásluhy — ty patří nám. „Osud je slepý,“ říká smolař, ale šťastlivec jistě nebude osudu upírat určitou schopnost výběru.

Sebelásce slouží také omyly, s jejichž pomocí zakrýváme před sebou rozpor mezi svým skutečným jednáním a představami o vlastní povaze, a tím si i při vysloveně nemorálním chování zachováváme dobré mínění o sobě. Následující věty opakujeme v duchu častěji, než k tomu opravňují okolnosti: „Stejně bych ničemu nepomohl.“ „Stalo se, co se muselo stát.“ „Moje úloha v záležitosti byla minimální.“ „Kdybych to nedělal já, udělal by někdo jiný na mém místě víc zla.“ Takovým způsobem ospravedlňujeme pohodlnou a bezpečnou pasivitu („tady se nedá nic dělat“) i prospěchářské jednání nebo činy shodné s egoistickými potřebami („žádná pravda není a dovoleno je všechno“).

Kdybychom to přehnali: nevznikl a neudržuje se názor na vepře jako symbol nečistoty a nízkosti proto, aby bylo jaksi snazší zabíjet ho? Nyní ale vážně. Nevidíme vlastní skrblictví a nazýváme je prozíravostí. Nevidíme vlastní nepořádnost, protože ji vydáváme za osvobození se od pedanterie. Nepřipustili bychom osobní animozitu, protože v našem podání dostává podobu boje o mravní čistotu, o spravedlnost, o vysokou kvalifikaci kolektivu, o náležité ovzduší na pracovišti atd. Opakováním klepů chceme vyvolat zájem o svou osobu a bavit společnost, ale kdyby se nás někdo zeptal, proč takové klepy šíříme, odpověděli bychom přesvědčivě, že jsou věci, o kterých by lidé měli vědět. Ve shodě se svým zájmem pochlebujeme panu X, a abychom se nehnusili sami sobě, věříme, že je opravdu hodnotným člověkem, ač tomu jinak nic

CURTIS, BRENT - THE SACRED ROMANCE

CURTIS, BRENT
ELDREDGE, JOHN

THE SACRED ROMANCE
Drawing Closer to the Heart of God

Thomas Nelson Publishers, 1997
ISBN 0-7852-7342-5

beletria, román, náboženská literatúra
216 s., angličtina
hmotnosť: 231 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

1,00 € DAROVANÉ EGJAK

*kamag*

From childhood on, something or Someone has called us on a journey of the heart. It is a journey full of intimacy, adventure, and beauty, but like any fairy tale it is also fraught with more than a little danger. To ignore this whispered call is to become one of the living dead who carry on their lives divorced from their most intimate selves, their heart. The Sacred Romance calls to us in our fondest memories, our greatest loves, our noblest achievements, even our deepest hurts. The reward is worth the risk. God Himself longs for us, if we are but willing . . .

The Sacred Romance strikes a chord in us because more than in any other age, we have lost touch with our hearts. We have left that essential part of ourselves behind in the pursuit of efficiency, success, and even Christian service.

If you long for something more, even if you don't know what that something is, then open this profound book. Before long you will find yourself eagerly turning the pages to find out what happens next. The Sacred Romance is the story of our lives; it is God's story. It is His invitation to experience His unfathomable love for us.

One of the first Arrows I (Brent) remember came on a fall morning when the green choruses of summer were no longer there to comfort me. I happened upon my mother standing by the stove one morning before school began, stirring oatmeal. She had been crying and the tears still welled up in her eyes. They were not the kind of tears shed in anger or even pain due to a momentary spat with my father. They were not due to some recently delivered message about illness or death in the family.

They were the tears of a frightened girl in her mid-twenties who could find no meeting place between the life she found herself living as wife and mother and the needs of her own wounded heart that never felt the connection with mother and father so necessary to living with courage and hope. I couldn’t have put that into words back then, but I felt the fear as a palpable enemy that needed to be quickly defeated. If there was an adversary of the heart that even adults did not know how to handle, my world was much less safe than I had thought. I moved quickly to help my mother vanquish this foe in the best way I knew how.

I think I put my hand on her arm and said something like, “It will be all right.” I remember feeling a separation within myself and from her even then that kept me from addressing her as Mom or Mommy. I didn’t understand that the arrows were already inside both of us. She looked angry that anyone could believe anything so foolish and said something like, “It’s not all right. You kids just don’t know what iťs like.”

My stepfather was not there to show me how to fend off Arrows such as these and so they entered into me and, as I later came to know, lodged in a deep place. Still later, I came to realize he did not know how to defeat the enemy either, for himself or me.

This other Message of the Arrows that I learned on fall and winter mornings seemed as strong and often stronger than the message of those summer creek-side singers. I remember sitting in the school cafeteria alone, trying to pull the Arrows out or at least cover them over so I could enter into the banter that seemed to flow so easily from my friends. I remember being pinned down on the playground by a friend of mine who was bigger than me and feeling that I would always be in that place if I wasn’t careful.

I remember standing in the kitchen of our old farmhouse in my pajamas one morning at the age of five or six when two men in felt hats and long overcoats came to ask where my parents were. They asked several questions, all of which I answered, “I don’t know.” Finally they turned in disgust and said in parting, “You don’t know much, do you, kid?”

There were other Arrows over the years that struck in that same deep place. Arrows that carried messages about ears that were too big, and a father who never called or wrote; my stepfather, who was a cowboy, commenting to my mother that I was a town kid; another stepfather who came and went and never stayed in touch. There was a girl I loved but couldn’t love (intimacy requires a heart that is released and mine was pinned down with unknown fears and grief) and so I let her go; and total confusion over what vocation I would pursue or even had any ability for. The Arrows flew and all seemed to strike close to that fearful place, a place that said that I was alone in a coldly indifferent world. And even the ones that didn’t, I made sure they ended up there. I needed the message to be at least consistent that the world was clearly a fearful place.

I remember, one day in winter in my early twenties, going back to stand on the bridge over that same creek that had been so magical for me as a boy. It was two years after returning home from college. I had spent most of five years there still pursuing the Romance through parties, alcohol, and drugs, and in always making sure I was present when anything was going on. I feared that if I missed any opportunity, the magic would come while I was not there and I would miss it forever. 

HALL, M. M. - REIKI - LIEČENIE VESMÍRNOU ENERGIOU

HALL, M. M.

REIKI - LIEČENIE VESMÍRNOU ENERGIOU
Študijný materiál
Len pre interné potreby kurzov

Eko-konzult, Bratislava
edícia Alternatívna medicína

zdravie, alternatívna medicína, alternatívne liečenie,
56 s., slovenčina
hmotnosť: 88 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

3,00 € PREDANÉ

*kamag*

MALET, LÉO - HORÚČKA V MARAIS / ČACHRE NA BULVÁRI SAINT MICHEL / NEMÁ NIČ NEPOVIE

MALET, LÉO

HORÚČKA V MARAIS / ČACHRE NA BULVÁRI SAINT MICHEL / NEMÁ NIČ NEPOVIE
Nové tajomstvá Paríža
(Fiévre au Marais - Micmac Moche au Boul´Mich´ - Pas de bavards á la Muette)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1989
edícia Zelená knižnica
preklad Anna Blahová, Mária Čanová, Mária Flochová, Juraj Groch, Štefan Moravčík
doslov Juraj Groch
prebal Svetozár Mydlo
1. vydanie, 80.000 výtlačkov
ISBN 80-220-0098-1

beletria, román, kriminálka, detektívky,
424 s., slovenčina
hmotnosť: 471 g

tvrdá väzba
0,50 € stav: dobrý *kamag*
0,50 € stav: veľmi dobrý *zlaci* darované THCK

Každý parížsky obvod má svojrázny kolorit, neopakovateľnú atmosféru a svojich typických obyvateľov, ktorí utvárajú život v štvrti v dobrom aj v zlom. Léo Malet (nar. 1909), francúzsky surrealistický spisovateľ a básnik, do každého z dvadsiatich parížskych obvodov zasadil detektívny príbeh, v ktorom je neustále prítomný genius loci. Cyklus jeho detektívok, nazvaný Nové tajomstvá Paríža, je modernou paralelou Tajomstiev Paríža, ktorými sa v prvej polovici devätnásteho storočia preslávil Eugene Sue a ktoré sú známe aj u nás. Protagonistom Nových tajomstiev Paríža je súkromný detektív Nestor Burma, ktorý je tak trochu Maletovým alter egom. Nestor Burma mnohému vďačí za dobrodružné skúsenosti a mnohoraké povolania, ktoré v živote vystriedal jeho tvorca Léo Malet. Je nezávislý, na nič a na nikoho neviazaný, iskrí humorom, dôvtipom a fantáziou, má zmysel pre poéziu a pre krásu, je galantným ctiteľom žien ako každý pravý Francúz, navonok síce tvrdý a cynický chlapík, ale v duši dobrák od kosti s vysoko vyvinutým zmyslom pre spravodlivosť. Neraz sa dostane do nepríjemností a do kritických situácií, pretože ho ruka osudu vždy posotí tam, kde sa niečo deje. V mnohom pripomína svojich súkromných blížencov z amerických detektívok, ale je typicky francúzsky, takisto ako sú francúzskym humorom a šarmom presiaknuté aj Maletove detektívne romány.

Izabela Bavorská

Keď som sa na druhý deň ráno zobudil, moje prvé myšlienky patrili Mauriceovi Badouxovi. Musím si ho zobrať na starosť. Pobral som sa do Marais a usadil som sa v bistre, ktoré sama prozreteľnosť umiestnila priamo naproti domu, kde býval môj čudácky študent. Až do obeda sa nič nestalo. Na poludnie vyšiel Badoux z domu a šiel si dať niečo pod zub do skromnej reštaurácie na Bretónskej ulici. Opatrne a dôstojne ťahal so sebou koženú aktovku, vyzeral pokojný, pohrúžený do myšlienok a celkove pôsobil väčšmi než predtým ako vysokoškolák. Keď odišiel z putiky, mal ma v pätách. Pustil sa Archívnou ulicou. Cítil som, ako sa červenám. Mimovoľne som sa poobzeral dookola, či tu niekde náhodou nestriehne Zavatter, aby sa na mne pobavil. Možno mal pravdu, keď zapochyboval o mojom podozrení. Vyzeralo to, že sledovať toho chlapíka nikam nepovedie, že je to luft. Ako sa dalo predvídať, vošiel do Národného archívu a počínal si pritom tak, ako keby tam bol doma. Z ulice som videl, ako prechádza širokým nádvorím a stráca sa v budovách určených na štúdium.

Zahrešil som, zdola som si zapálil fajku a vyparil som sa. Mal som toho po krk.

Potreboval som hodinu, aby som znovu nadobudol rozvahu. Až potom som vošiel do telefónnej búdky a zavolal Helene:

- Čo presne povedal Zavatter o tom chlapíkovi, ktorého sledoval? Že strávil deň v Národnom archíve?

- Popoludnie.

- Celé?

- Áno.

- Ďakujem.

Nezostávalo mi iné, len si želať, aby bol dnešok podobný včerajšku.

Zámka na Badouxovej izbe si sotva zaslúžila to meno. Nebola o nič zložitejšia ako priemerný volič, nezabezpečovala ju nijaká závora a takmer sama povolila, len čo som vytiahol z vrecka špáradlo na čistenie fajky, ktoré zároveň slúžilo ako otvárač konzerv. Bol by som býval radšej, keby bola väčšmi vzdorovala. Badoux sa podľa všetkého nebál ani zlodejov, ani indiskrétnych ľudí. Taká čistá duša nepatrila do môjho revíru.

Izba bola nezmenená. Tak ako predtým čistučká, strohá, s tým istým obdratým kobercom a s oblekmi na operadle stoličky.

Cez okno otvorené do jarného dňa, ktorý bol od chvíle, keď sa jar oficiálne ujala vlády, prvý hoden tohto mena, vnikal dnu na krídlach ľahkého vánku pouličný hluk.

Dal som sa do roboty.

Hoci som nevedel, čo vlastne hľadám, prehľadal som obleky, no našiel som iba jeden list, napísaný v Nantes 5. januára, ktorý sa začínal oslovením: „Môj drahý synovec...“ Pisateľka sa obávala o mládencovu budúcnosť; neschvaľovala, že sa rozhneval s otcom; no nesúhlasila ani s otcom, že pokladá syna za neschopného, a želala si, aby to nebola pravda. Synovec odpovedal a ako človek, ktorý vysedáva v archíve, nechal si kópiu listu - ak som náhodou nedržal v rukách originál listu, ktorý pisateľ z nejakých dôvodov neodoslal. V podstate protestoval, že by nebol na nič súci, za akého ho urbi et orbi vyhlásil jeho otec, a tvrdil, že sa prederie životom sám, bez cudzej pomoci. Nie bez výživného, prirodzene. Zakončil tak, aby sa z toho dalo viac-menej vyrozumieť, že poukážka bude vítaná.

Odložil som korešpondenciu tam, odkiaľ som ju zobral, a poprezeral som si potom knihy uložené v malej knižnici. Nič zábavné. Francúzske katedrály... Poklady z kameňov... Aký bol Paríž... Jedna z tých kníh bola v šalátovom vydaní. Boli z nej vytrhnuté dve alebo tri celostránkové ilustrácie, ktoré viseli zasklené nad peľasťou postele.

Maurice Badoux bol skutočne básnik rozvrtávajúci kameň. Žil v spoločnosti starých zrúcanín a žil z ruky do úst, len aby vydržal. Moje zistenia sa viac-menej zhodovali s tým, čo som počul od jeho otca, nedozvedel som sa nič nové. Ani v najmenšom to nevrhalo svetlo na povahu vzťahov, ktoré udržiaval s nebohým Cabirolom.

Stôl bol preplnený starými papiermi. Zahĺbil som sa do nich. Výsledok bol nulový.

..........................................................................................................................................................

...posledná veta...
Naozaj priliehavý názov

...posledná veta...

Jedna z nich zablúdila do otvoru mojej fajočky a s krátkym zasipením sa roztopila.

...posledná veta...

A Zuzanu som už nikdy nevidel.