NEMČOK, MICHAL - ZÁKLADY ŠTRUKTÚRNEJ GEOLÓGIE

NEMČOK, MICHAL
MELICHAR, ROSTISLAV
MARKO, FRANTIŠEK
MADARÁS, JÁN
HODÁŇ, ŠTEFAN

ZÁKLADY ŠTRUKTÚRNEJ GEOLÓGIE

Mineralia Slovaca, Geocomplex, Bratislava, 1995
edícia Mineralia Slovaca - Monografie
1. vydanie
ISBN 80-967018-3-5

učebnice, geológia,
174 s., slovenčina
hmotnosť: 358 g

mäkká väzba
stav: dobrý

5,00 € *BIB09*  DAROVANÉ mipet

Základy štruktúrnej geológie je hlavná referenčná literatúra pre študentov štruktúrnej geológie a geológov využívajúcich štruktúrne dáta pre potreby geologických syntéz. Obsahuje krátke kapitoly rozoberajúce matematický a fyzikálny aparát deformačného a napäťového konceptu. Opisuje genézu a typy základných šruktúrnych prvkov.

Špeciálne črty knihy zahrňujú:
- geneticky orientovaný výklad
- referenčné matematické funkcie
- index termínov
- pôvodné medzinárodné termíny

MACHOVEC, JAROSLAV - KVETINY V BYTE

MACHOVEC, JAROSLAV

KVETINY V BYTE
(Květiny v bytě)

Príroda, Bratislava, 1976
preklad Mikuláš Krippel
fotografie Jaroslav Machovec, V. Otruba, Eva Otrubová
kresby Otakar Kudlík
3. nezmenené vydanie, 20.000 výtlačkov

domácnosť, hobby, botanika,
384 s., čb a far. fot., slovenčina
hmotnosť: 1136 g

tvrdá väzba s prebalom

0,80 € stav: veľmi dobrý *hroda**bot* DAROVANÉ
0,80 € stav: veľmi dobrý *BIB09*

Zmenou kultúry bývania v posledných rokoch a vytváraním príjemného pracovného prostredia s kvetinovou výzdobou vynára sa potreba vhodného výberu kvetín do týchto interiérov v súlade s modernou bytovou architektúrou a umeleckými doplnkami. Táto kniha má milovníkom kvetín umožniť výber kvetín a poučí ich ako tieto kvetiny v príslušnom prostredí (v bytovom interiéri, na pracovisku, na balkóne a pod.) pestovať.

V publikácii je uvedený význam kvetín v byte s krátkou históriou, hlavné zásady o teplote, svetle, zalievaní, rozmnožovaní, zeminách, výžive, substrátoch, živných roztokoch, hydroponickom pestovaní, o škodlivých činiteľoch a ochrane proti nim. Podstatný rozsah je venovaný estetickému usporiadaniu a použitiu kvetín v najrozličnejších interiéroch s ohľadom na požiadavky kvetín. Zaoberá sa aj kvetinami vo vázach, ikebanou, návrhmi na rozličné kompozície kvetín vo vázach a iných nádobách, technikou a pomôckami pre aranžovanie kvetín. V tabuľkách je uvedená široká škála vhodných druhov kvetín s najdôležitejšími pestovateľskými údajmi.

Publikácia je bohato ilustrovaná fotografiami, názornými perovkami a niekoľkými farebnými obrázkami. Okrem toho, že bude esteticky ľúbivá a pútavá, poskytne čitateľom také poznatky, ktoré im umožnia orientovať sa v neprebernej rozmanitosti druhov a v širokej škále požiadaviek na prostredie izbových kvetín so zreteľom na modernú bytovú kultúru.

A. C. BHAKTIVÉDANTA SVÁMI PRABHUPÁDA - VEDECKÉ POZNANIE DUŠE

A. C. BHAKTIVÉDANTA SVÁMI PRABHUPÁDA

VEDECKÉ POZNANIE DUŠE
(The Science of Self-Realization)


The Bhativedanta Book Trust, 2009
ISBN 978-91-7149-332-3

náboženstvo, náboženstvá východné, psychológia
304 s., fareb. obr., čeština
hmotnosť: 270 g

mäkká väzba
stav: výborný, nepoužívaná

0,80 € PREDANÉ

*BIB09* a *bruri* in *ezo*

 Dnešná doba sa vyznačuje hmotným pokrokom, ktorý vzbudzuje údiv, ale zároveň so sebou prináša problémy. Žijeme v spoločnosti plnej zmätku a otázky týkajúce sa osudu ľudstva sú aktuálnejšie než kedykoľvek predtým. Dokážeme sa postarať o svoju budúcnosť? Aký je zmysel života? Odkiaľ pochádzame? Čo sa s nami stane po smrti?

Šrí Šrímad A. Č. Bhaktivédánta Švárni Prabhupáda odpovedá na tieto otázky jedinečným a praktickým spôsobom - z pohľadu védského poznania -najobsiahlejšej a najstaršej vedy na svete.

Krišna,

Christos, Kristus

Šríla Prabhupáda a niekol’ko jeho žiakov sa v roku 1974 stretli Frankfurte nad Mohanom s otcom Emmanuelom Jungclaussenom, benediktínskym mníchom z kláštora v Niederalteiche. Keď si otec Emmanuel všimol, že Šríla Prabhupáda nesie ruženec podobný ružencu, aký používajú kresťania, povedal, že sa tiež stále modlí: „Ježišu Kriste, buď k nám milosrdný. “ Tak vznikol nasledujúci rozhovor.

Šríla Prabhupáda: Čo znamená slovo Kristus?

Otec Emmanuel: Kristus pochádza z gréckeho slova Christos, čo znamená „pomazaný“.

Šríla Prabhupáda: Christos je grécka verzia slova Krsna.

Otec Emmanuel: To je zaujímavé.

Šríla Prabhupáda: Keď Indovia vyslovujú slovo Krišna, často hovoria „Krista“. Krsta je sanskritské slovo a znamená „príťažlivý“. Keď teda oslovujeme Boha „Kristus“, „Krista“ alebo „Krišna“, oslovujeme tú istú najpríťažlivejšiu Najvyššiu Božskú Osobnosť. Ked Ježiš povedal: ,,Otče náš, ktorý si na nebesiach, posväť sa meno Tvoje," meno Boha bolo „Krišta“ alebo „Krišna“. Súhlasíte?

Otec Emmanuel: Myslím, že Ježiš ako Syn Boží vyjavil pravé meno Boha: Kristus. Môžeme oslovovať Boha „Otče“, ale ak Ho chceme osloviť pravým menom, musíme povedať „Kriste“.

Šríla Prabhupáda: Áno, „Kristus“ je iný spôsob, ako vysloviť „Krišta“ a „Krišta“ je iný spôsob vyslovovania Božieho mena „Krišna". Ježiš povedal, že by sme mali spievať meno Boha, ale včera som počul jedného teológa, ktorý tvrdil, že Boh nemá meno — môžeme Ho oslovovať len „Otče“. Syn môže hovoriť svojmu otcovi „otče“, ale otec má aj meno. Podobne „Boh“ je všeobecný názov pre Najvyššieho Pána, ktorého vlastné meno je Krišna. Preto keď oslovujete Boha menami „Kristus", "Krišta" alebo „Krišna“, oslovujete tú istú Najvyššiu Božskú Osobnosť. Otec Emmanuel: Áno, ak chceme hovoriť o pravom mene Boha, musíme Syn a Duch Svätý. Veríme, že iba Syn Boží môže vyjaviť meno Boha. Ježiš Kristus vyjavil meno Otca, a preto považujeme meno Kristus za zjavené meno Božie.

Šríla Prabhupáda: Vlastne to nevadí — Krišna alebo Kristus — mená sú rovnaké. Najdôležitejšie je, aby sme dodržiavali príkazy písem, ktoré odporúčajú pre tento vek spievanie Božích mien. Najjednoduchšie je spievanie mahá-mantry: Hare Krsna, Hare Krsna, Krsna Krsna, Hare Hare; Hare Ráma, Hare Ráma, Ráma Ráma, Hare Hare. Ráma a Krišna sú mená Boha a Haré je Božia energia. Keď spievame mahá-mantru, oslovujeme Boha spolu s Jeho energiou, ktorá je dvojaká — duchovná a hmotná. Teraz sme v zajatí hmotnej energie. Preto sa modlíme ku Krišnovi, aby nás milostivo vyslobodil z hmotného sveta a prijal nás do služby v duchovnom svete. To je celá naša filozofia. Hare Krsna znamená "Ó, Božia energia, ó, Bože (Krišna), prosím Ťa, zamestnaj ma v oddanej službe Tebe”. Pre človeka je prirodzené slúžiť niekomu. Z nejakého dôvodu však teraz slúžime hmotnej energii, ale ak túto službu zmeníme a začneme slúžiť duchovnej energii, potom bude náš život dokonalý. Robiť bhakti-jogu (láskyplnú službu Bohu) znamená oslobodiť sa od označení „hinduista“, „mohamedán“, „kresťan“, to či ono a len slúžiť Bohu. Ľudia vytvorili kresťanstvo, hinduizmus a islam. Až keď dosiahneme náboženstvo bez týchto označení a prestaneme si myslieť, že sme kresťania, hinduisti alebo mohamedáni, až vtedy môžeme hovoriť o čistom náboženstve čiže bhakti.

Otec Emmanuel: Mukti?

VERNE, JULES - DVA ROKY PRÁZDNIN

VERNE, JULES

DVA ROKY PRÁZDNIN
(Deux ans de vacances)

Mladé letá, Bratislava, 1977
edícia Knihy J. Verna
preklad Peter Ždán
ilustrácie Ondrej Máriassy
5. vydanie, 74.000 výtlačkov

knihy pre deti, dobrodružné
304 s., slovenčina
hmotnosť: 437 g

tvrdá väzba, papierový prebal

PREDANÉ stav: dobrý, prebal ošúchaný
PREDANÉ stav: dobrý, chrbát vyblednutý
PREDANÉ stav: veľmi dobrý, nepoužívaná *BIB09*

Ostrov, či pevnina? To bola neodbytná a vážna otázka, ktorou sa najväčšmi zapodievali Briant, Gordon a Doniphan. Pre svoje povahy a inteligenciu sa stávali skutočnými náčelníkmi tohto malého sveta. Často sa o tom zhovárali, mysliac na budúcnosť, zatiaľ čo najmladší sa venovali iba prítomnosti. Či už bola táto zem ostrovom alebo kontinentom, bolo zjavné, že nepatrí do tropického pásma. Dalo sa to vidieť na rastlinstve, duboch, bukoch, brezách, jelšiach, boroviciach a jedliach rôznych odrôd, na početných myrtovitých a lomikameňovitých rastlinách, ktoré sa vôbec nevyskytujú v stredných oblastiach Tichomoria. Zdalo sa dokonca, že toto územie musí byť na vyššej zemepisnej šírke ako Nový Zéland, čiže bližšie k južnému pólu. Mohli sa teda obávať, že zimy sú tu veľmi tuhé. Pôda v lese na úpätí skalnej vyvýšeniny bola už pokrytá hrubým kobercom opadnutého lístia. Iba borovice a jedle si zachovali ihličie, lebo sa obnovuje postupne a nikdy neopadne naraz.

— Preto si myslím, — poznamenal Gordon na druhý deň po tom, ako pripravili loď na stále bývanie, — že bude rozumné, keď sa neusadíme natrvalo na tejto strane pobrežia.

— I ja som tej mienky, — povedal Doniphan. — Ak budeme čakať, kým sa zhorší počasie, potom už bude neskoro hľadať nejaké obývané miesto, ktoré môže byť stovky míľ ďaleko!

— Len trpezlivosť! - ozval sa Briant. - Veď je ešte len polovica marca.

— Nuž hej, - pokračoval Doniphan, - pekné počasie môže trvať až do konca apríla a za šesť týždňov sa dá prejsť pekný kus cesty...

— Ak by nejaká cesta bola, — namietol Briant.

— A prečo by nebola?

— Pravdaže, — prisvedčil Gordon. — Lenže keby aj bola, či vieme, kam nás zavedie?

— Ja viem len toľko, — odpovedal Doniphan, — že by bolo rozumné odísť zo škunera ešte pred príchodom mrazov a dažďov, a preto nesmieme vidieť na každom kroku ťažkosti!

— Radšej ich predvídať, — namietol Briant, — než sa bláznivo odvážiť na cestu cez krajinu, ktorú nepoznáme!

— Ľahké je, - odpovedal ostro Doniphan, - nazvať bláznom každého, kto je inakšej mienky!

Doniphanova odpoveď azda mohla vyvolať nové Briantove námietky a zmeniť tak rozhovor na škriepku, ale tu zakročil Gordon.

— Škriepka nič neosoží, — povedal, — a ak sa chceme stadeto dostať, musíme sa najprv dohodnúť. Doniphan správne hovorí, že sa treba bez meškania vydať na cestu, ak sme blízko nejakej obývanej krajiny. Ale či je to možné! — spytuje sa Briant. A v tomto má aj on pravdu!

— Dočerta, Gordon! — rozohnil sa Doniphan, — či už pôjdeme hore na sever, či sa pustíme na juh, alebo zamierime na východ, nakoniec predsa len voľakde musíme prísť...

— Áno, ak sme na pevnine, — povedal Briant, — ale sotva, ak sme na ostrove a ak je tento ostrov pustý!

— A preto musíme najprv zistiť, kde sme, — odpovedal Gordon. — Opustiť Chrt, keď ani nevieme, či je aj na východe more, alebo nie...

— Ech! Práveže on nás opustí! — zvolal Doniphan, vždy náchylný tvrdohlavo sa pridržiavať svojej mienky. — Na tomto brehu neodolá náporom jesenných búrok!

— To pripúšťam, - odvetil Gordon, — ale jednako musíme najprv vedieť, kam ideme, než sa odvážime do vnútrozemia.

Gordon hovoril tak presvedčivo, že sa Doniphan voľky-nevoľky musel podvoliť.

— Som ochotný ísť na výskumy, — povedal Briant.

— Ja tiež, — doložil Doniphan.

— Ochotní sme všetci, — povedal Gordon, — lenže by bolo nerozumné vláčiť maličkých na prieskum, ktorý môže byť dlhý a únavný; preto myslím, že na to postačia dvaja-traja.

— Veľká škoda, — poznamenal Briant, — že tu nie je nablízku nejaký vyšší kopec, z ktorého by sa dal terén lepšie preskúmať. Nanešťastie sme v nížine, a ani keď sme boli ešte na mori, nezbadal som nikde na obzore ani jediný vyšší vrch. Zdá sa, že je tu len táto skalná vyvýšenina za pobrežným lesom. Ďalej sú akiste lesy, roviny a močiare, cez ktoré preteká rieka. Jej ústie sme už preskúmali.

LISTY HETÉR

LISTY HETÉR

Svoboda, Praha, 1970
edícia Antická knihovna (8)
preklad Václav Bahník
predhovor Radislav Hošek
obálka Leo Novotný
1. vydanie, 55.000 výtlačkov

antológia,literatúra staroveká,literatúra rímska,
232 s., čeština
hmotnosť: 287 g

tvrdá väzba, papierový prebal

2,90 € stav: dobrý *w-gagot*b-ita*

PREDANÉ stav: dobrý *BIB09*

 Milostné dopisy hetér patři k pozdním výtvorům řecké literatury. Jsou to elegantně a pikantně líčené scény řeckého života a představují nesmírně cenný kulturně historický pramen k poznání soukromého života řeckého člověka. Známe jména bezmála sto padesáti řeckých hetér — kněžek lásky —, jejichž milostné listy nic neztratily na svém půvabu dodnes. Vždyť kromě pouličních holek bylo mezi nimi mnoho mladých žen, které absolvovaly zvláštní školy pro hetéry, osvojily si bezvadné společenské chování, dovedly zpívat, tančit, hrát na různé nástroje, ale vyznaly se i v literatuře a ve filosofii.

Není divu, že hetéry byly pro své estetické i etické hodnoty nezřídka i trvale milovány. Názor tehdejší společnosti na tyto umělkyně lásky, oddávající se mužům sice za peníze, ale většinou podle vlastního zalíbení, nebyl dotčen pokřivujícím vztahem soukromého vlastníka k bytosti hmotně i duchovně podřízené.

,,Prodáváš se, jako se prodává žoldnéř, a svezeš každého, kdo zaplatí, jako námořní kapitán. Pijeme z tebe jako z řek, bereme tě do rukou jako růže. Nestyď se za svou přístupnost, buď naopak hrdá na to, že jsi stále po ruce. Vždyť i voda je pro všechny, oheň nepatří jen jednomu, slunce je božstvo společné celému lidstvu. Tvůj dům je chrám krásy, kdo do něj vstoupí, je kněz, kdo si v něm dává věnec na hlavu, je poutník, a peníze, to jsou desátky. Vládni poddaným k jejich radosti a nechť tě i nadále provází jejich úcta.“

V této rozkošné knížce milostné korespondence hetér se zvlášť zřetelně zrcadlí lidské vztahy ve světě antiky, vábící současného člověka, zmítaného rozpory moderní civilizace, svou kouzelnou bezprostředností a otevřeností.

15/ Poučení po lopatě

Filúmené Kritónovi

Proč se obtěžuješ psaním tolika dopisů? Padesát zlaťáků potřebuji, a žádné milostné dopisy. A tak plať, máš-li mě rád, a máš-li rád peníze, neotravuj.

Zdravím tě.

I Hetéry dovedou být vděčné

Bakchis Hypereidovi

My hetéry, všechny, kolik nás je, ti skládáme svůj dík, a vděčnost jedné jako druhé není o nic menší než vděčnost Frynina, neboť proces, který začal ten lump všech lumpů Euthiás, týkal se sice Fryny samotné, avšak znamenal nebezpečí pro nás všechny. Vždyť nedostaneme-li nic, až si budeme říkat o peníze za své milování, nebo budeme-li odsuzovány jako bezbožné za to, že budeme po vůli těm, kteří nám něco dají, uděláme líp, když pověsíme své řemeslo na hřebík; ušetříme tak aspoň nepříjemnosti samy sobě a nezpůsobíme také žádné svým přátelům.

Teď už si nebudeme muset na své povolání naříkat, protože Euthiás se zachoval jako sprosťák, naopak budeme si řemesla hledět, protože Hypereidés se osvědčil jako člověk ve všem všudy správný. Kéž ti tvé ušlechtilé jednání přinese hodně štěstí! Ve Fryně sis už zajistil výbornou milenku a my ostatní jsme připraveny kdykoli za ni zaskočit. Kdybys svou řeč, kterou jsi Frynu bájil před soudem, ještě sepsal pro veřejnost, pak bychom tě my, hetéry, opravdu daly udělat celého ze zlata, a ještě by sis mohl vybrat, ve kterém řeckém městě bys chtěl stát.

4/ Tvůj ochránce je kavalír

Bakchis Fryně Moje znejmilejší Fryno,

když jsi byla v nebezpečí, nebyl můj strach o tebe zdaleka tak velký, jako je teď má radost nad tím, že ses zbavila toho špíny Euthie a žes našla v Hypereidovi takového kavalíra. Já si myslím, že ti ten soud přinesl Štěstí, vždyť tě ten proces proslavil nejen v Athénách, ale i v celém Řecku.

Pro Euthiu hude pořádným trestem už to, že se sám připravil o potěšení stýkat se s tebou. Mám dojem, že to trochu přehnal s tou svou mileneckou žárlivostí, když ho popadl vztek — nemá ani trochu filipa. Můžeš si být jistá, že tě má ještě i teď raději než Hypereidés. U toho je totiž jasné, že chce, abys mu projevovala oddanost a lásku z vděčnosti za jeho obhajobu, kdežto Euthiu podněcuje ještě víc k lásce špatný výsledek procesu. Můžeš od něho znova čekat prosby a nářky a hodně peněz. Nesmíš se však dát obměkčit jeho prosbami, to bys, holčičko, zradila zájmy všech hetér a Hypereidés by si mohl myslit, že pomáhal někomu, kdo si to nezaslouží. A nedej také na ty, co tvrdí, že by ti byl obhájce houby platný, kdyby sis nebyla roztrhla před soudci šat a neukázala jim kozičky. Vždyť nebýt jeho řeči, neměla bys možnost učinit to v pravou chvíli.

5/ I hetéry dovedou být solidární

Bakchis Myrrhině

Kéž dá všemocná Afrodita, abys už nikdy nesehnala lepšího milence, ale abys musela až do konce života žít s Euthiou, s nímž se ted zahazuješ! Ty nešťastná ženská bláznivá, vždyť ses s takovým zvířetem úplně zničila! Ty se asi spoléháš na svou krásu — ale nepleť se, je přece jasné, že Myrrhinu hude milovat jen Fryně natruc.

Zřejmě chceš dopálit Hypereida za to, že jsi ted u něho klesla v kursu. A tak má Euthiás milenku sobě rovnou a ty zas milence, který se hodí k tobě. Jen na něm něco chtěj, v tu chvíli uvidíš, že se k tobě bude chovat, jako bys podpálila loděnice nebo rozvracela veřejný ...

OVIDIUS, PUBLIUS NASO - PROMĚNY

OVIDIUS, PUBLIUS NASO

PROMĚNY
(Metamorphoses)

Svoboda, Praha, 1974
edícia Antická knihovna (25)
preklad Ivan Bureš
predhovor Eva Kuťáková
obálka Leo Novotný
2. prepracované vydanie (v Svobode 1.), 39.750 výtlačkov

literatúra staroveká,
516 s., čeština
hmotnosť: 549 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý

5,00 € NENÁJDENÉ

*BIB09*

Ovidiovy Proměny (Metamorfosy) jsou básnickým dílem v hexametrech. Skládají se z patnácti knih a obsahují více než 200 bájí, které se zakončují nějakou proměnou. Téma proměny zaujímá v mytologii starých národů významné místo. Básně tvoří souvislý celek a jsou navzájem chronologicky spojeny. Autor postupuje od stvoření světa, jež je první „proměnou“, proměnou prvotního chaosu v kosmos, k historickým dobám až po nejnovější, oficiálně uznanou „proměnu“ Julia Caesara v kometu.

Po stránce umělecké jsou Proměny dílem, které dalo vyniknout nejsilnějším stránkám Ovidiova básnického nadání, hravé lehkosti jeho fantazie a umění vyjádřit duševní hnutí jednajících osob. S neobyčejnou lehkostí střídá Ovidius obrazy smutné a veselé, dojemné a hrozné, vznešené a směšné. Láska zde vystupuje v nejrozličnějších obdobách, ačkoliv milostná témata ani zdaleka nejsou jediná. Najdeme zde například popis idylického života chudé a zbožné manželské dvojice (Filémón a Baucis), ale nescházejí ani plasticky vypracované obrazy bitev a bojových scén. Při vší této různotvárnosti převládá sloh krátkého, dynamického a citově zabarveného vyprávění. Mýtus se proměňuje v půvabnou novelu, oživenou psychologickými postřehy a hojností detailů. Zajímavé je podání bohů, kteří jsou organizováni po římském způsobu: ti nejmocnější bydlí na nebi ve zvláštních palácích, kdežto pro „plebs“ jsou i zde vyhrazena jiná místa. Chování božských postav úplně odpovídá mravům římské galantní společnosti: klepy a milostná dobrodružství jsou jejich hlavním zaměstnáním. Jupiter podobně jako manžel v komediích provádí své kousky tajně, aby se to žárlivá žena nedověděla; dobře ví, že „vznešenost a láska se k sobě vespolek nehodí“.

V posledních částech díla přechází Ovidius od řeckých bájí a pověstí k italským a římským. Závěrečná kniha obsahuje mezi jiným výklad Pýthagorova učení o převtělování duší, tedy jakési filosofické zdůvodnění „proměn“.

Dílo, jež básník vytvořil před drtivou ranou osudu, totiž před odchodem do vyhnanství, přetrvalo a přetrvá věky. Vzdělané lidstvo mu bude navěky vzdávat díky a projevovat opravdovou úctu a obdiv za plynné a radostné verše jeho mladé Múzy, jejichž motivem byla ponejvíce láska, ale hlavně za PROMĚNY, ten půvabný svět dávných bájí, nad jejichž kouzlem a krásou se nám tají dech. Proto právem pokládáme Ovidia za jednoho z nejslavnějších a nejnadanějších světových básníků.

Latina, jazyk starých Římanů, bývala jedním z nejdůležitějšich učebních předmětů na gymnasiích téměř všech typů. Bývala oblíbeným předmětem, ale i postrachem mnohých studentů a samozřejmě zdrojem nejrůznějších studentských příhod, na něž se pak po létech tak rádo se smíchem vzpomíná. Snad nejnebezpečnějším úskalím, kterých ostatně jazyk latinský skýtal nepřeberné množství, byly překlady textů římských klasiků, ať už to byl v próze Caesar či řeči Ciceronovy v senátě, nebo — „nejhorší“ ze všeho — básně Ovidiovy, Vergiliovy, Horatiovy a jiných. Tu pak studenti sahali k „záchranným prostředkům“ různého druhu. A dopadalo to také různě.

Byla kompozice, už nevím, z kterého to bylo básníka, a pod lavicí, jakmile bylo dáno téma, šustily listy taháků, takových těch knížeček překladů, určených jen pro školní potřebu. Nějak jsem v taháku místo našel a jal se horečně opisovat, než se ,,latinská babička“, jak jsme naší profesorce familiárně mezi sebou říkali, vzbudí k bedlivější pozornosti. V tom spěchu jsem si nevšiml, že autor přeložil klasika v hexametru. Snad jsem to přehlédl proto, že to bylo tištěno v souvislých, plných řádcích. A šťastně jsem to opsal.

Asi za týden přinesla ,,latinská babička“ opravené kompozice, a ještě než je rozdala, pozvala mne k tabuli a nadiktovala ,,můj“ překlad. Pak zavelela, abych označil metrum, a tu k svému úžasu jsem zjistil, že vychází hexametr. Špičatě poznamenala, že ani netušila, jakého básníka má ve třídě. Napíše i kompozici v hexametru. Pak kategoricky žádala, abych jí dal tištěný překlad, odkud jsem to opsal. Nevím, jaký čertík mě posedl, že jsem to neudělal, a když i v následujících hodinách se toho domáhala, tu jsem prohrabal všechny hromady tiskovin u naší milé dodavatelky školské literatury a koupil překlad téhož autora od jiného překladatele, který se držel trochu otročtěji textu než ten můj. Jak to dopadlo, to už ani nevím, ale žádný větší karambol z toho asi nebyl.

V hodinách její latiny jsme často poprvé brali do ruky v dokonalých překladech řecké a římské klasiky, které nám přinášela, mnohdy rozdrbané, ze své knihovny. Tak se nám dostával do ruky Aischylos: i Sofokles, Euripides i Platon. Ale spokojena s námi tuze nebyla. To silně podtrhla svým výrokem při poslední hodině latiny, než jsme šli na ten takzvaný „svatý týden“: „Tak tedy jděte k maturitě! Ovládáte latinu asi tak, jako kdybych vás učila týden turečtině.“

Vladimír Havel

Vzpomínka z almanachu vydaného k padesátému výročí gymnasia v Strakonicích 1920—1970

KNIHA VI

Arachné

Všechno to vypravování si poslechla Athéna ráda, schválila píseň Múz i hněv, jímž vzplanuly právem.

K sobě pak děla: „Však chválit je málo, my hleďme být samy chváleny, naším božstvím my nestrpme beztrestně zhrdat!“

Na osud Arachny lýdské hned mysl svou upjala, neboť doslechla, že se chce rovnat ta dívka Minervě slávou v umění přísti a tkát. Jen uměním proslulá byla, nikoli rodem či stavem: vždyt otec fókajským nachem napouštěl savou vlnu — byl z Kolofóna, slul Idmón; matka už zemřela — z lidu však byla i ona, a stavem rovná manželu svému. Však Arachné po lýdských městech chtěla i proslulé jméno svým uměním získat, ač vyšla toliko z malého domu a bydlila v Hypaiách malých. Aby uvidět mohly ta její zázračná díla, často opustí víly sad viniční rodného Tmólu, často opustí nymfy břeh Paktólu, rodné své řeky.

Ale pak nejenom hotové dílo vždy vídaly rády, nýbrž i postup tkaní, tak půvabná byla to práce.

Dosud surovou vlnu ať kupila do prvních kupek, prsty do ní ať vjela a čechrala stále a stále vločky dlouhými tahy, až zjemněly do řídké mlhy, vřeténko oblé ať pod lehkým palcem se točilo hbitě, roucho ať tkala, vždy Athény žačku bys v dívce byl tušil. To však odmítá dívka, znát nechce se k mistryni božské: „Jen ať si závodí se mnou, když prohraji, pokutu přijmu."

V stařenu změní se Pallas, dá nepravé šediny k čelu, těžce se o berli belhá a v dívčinu chaloupku vchází.

„Před tím, co přináší stáří, se vždycky nemusí prchat,“ k děvčeti praví, „vždyť zkušenost přichází teprve s léty. Nezhrdej tedy mou radou! Ty hleď si jen takové slávy, nejlépe ze smrtelníků že ty znáš zpracovat vlnu, ale bohyni ustup a popros ji za odpuštění za svoje slova, ty smělá! Když poprosíš, odpustí ráda!“ Posupně vzhlédne k ní dívka, nit načatou upustí z ruky, k ráně již skoro se chystá a s vášnivým výrazem hněvu odsekne Athéně takto, nic nevědouc, ke komu mluví: „Hloupé nesmysly mluvíš, jsi zkrušena vysokým stářím, neboť i dlouho žít škodí. Ať poslouchá takové řeči tvoje dcera neb snacha, ač máš-li je, vždyť mám já sama pro sebe důvtipu dost! Tvé rady jsou zbytečné pro mne, na svém úmyslu trvám, chci pustit se s Athénou v závod. Pročpak nepřišla sama? Proč brání se zápasu se mnou?“ „Přišla, je tady,“ dí bohyně chladně, tvář stařeny sejme, v podobě pravé se zjeví. Hned před jejím božstvím se skloní víly i Lýdanky mladé, jen dívka se nepolekala.

Avšak i proti své vůli se Arachné zarděla; červeň náhle jí zbarvila tvář a zmizela, jako se barví nachově vzduch v té chvíli, kdy nad obzor vychází Zora, ale za krátkou dobu zas od slunce východu zbělá.

Dívka v svém úmyslu trvá a po hloupém vítězství bažíc, řítí se ve svůj osud. I nemá už námitek Pallas, zanechá varovných domluv a nechce už odkládat zápas.

Beze všech průtahů obě se postaví v opačnou stranu, každá jemňoučkou přízí svůj stav si popíná zručně.

V osnovu váže se příze a hřeben nit osnovy dělí, uprostřed osnovy špičatým člunkem se vetkává útek, ruka jej odvíjí z klubka, a když jej už protáhly přízí, přirazí paprsek, vsazené zuby pak přitisknou útek.

LUCANUS, MARCUS ANNAEUS - FARSALSKÉ POLE

LUCANUS, MARCUS ANNAEUS

FARSALSKÉ POLE

Svoboda, Praha, 1976
edícia Antická knihovna (33)
preklad Jana Nechutová
predhovor Eva Kuťáková
obálka Leo Novotný
1. vydanie, 23.750 výtlačkov

literatúra staroveká,
372 s., čeština
hmotnosť: 430 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý

3,20 € NENÁJDENÉ

*BIB09*

Jediné zachované dílo mladého básníka, synovce filosofa Seneky, je vynikajícím dokladem nemocné doby, výrazem „ztracených iluzí” římské aristokracie a zároveň významným uměleckým dílem. Lucanus, zpočátku osobní přítel císaře Nerona, měl možnost nahlédnout do života nejvyšší římské společnosti, a to jej posléze přivedlo k republikánskému smýšlení a k účasti v Pisonově spiknutí. Když bylo spiknutí v roce 65 odhaleno, byl Lucanův osud zpečetěn a „z laskavosti” císařovy směl skončit svůj život libovolným druhem smrti.

Přesto, že Lucanus zemřel ve svých 26 letech, byl autorem velmi plodným. Starověk znal celou řadu jeho básnických i prozaických děl. Nám se zachovalo pouze jeho nejvýznamnější dílo, nedokončený historický epos o občanské válce (Bellum civile nebo také Pharsalia), který předkládáme čtenářům pod názvem Farsalské pole. Námětem básně je válka mezi Caesarem a Pompeiem, jež vedla k pádu republiky. Lucanus postupně vykládá hlavní události této války, počínaje vystoupením Caesarovým a jeho přechodem přes Rubikon, líčí bitvu u Farsálu a smrt Pompeiovu; báseň je přerušena v epizodě Caesarova pobytu v Egyptě. Děj probíhá bez zásahů olympských bohů, chod událostí řídí Osud. Hlavní nit vyprávění se často ztrácí v dlouhých odbočkách, popisech, čarodějných scénách, ale i ve scénách bojových. Lucanus zde spojuje rétorickou obratnost s talentem a vášnivým zaujetím mladého člověka. Řeči jeho postav odpovídají přísným požadavkům řečnické teorie, jsou náležitě vybaveny vybroušenými básnickými tropy a figurami. Lucanus miluje vyjadřování v krátkých pointovaných větách, antiteze, apostrofy, prudké kontrasty a ponuré obrazy. Je tak poplatný deklamačnímu slohu své doby, který na rozdíl od „starého” slohu Ciceronovy generace dostal jméno „nový”.

Lucanův epos Farsalské pole byl vyhledáván čtenáři po celou dobu trvání evropské vzdělanosti, zvláštní oblibě se však těšil v 17. - 18. století, v době anglické a francouzské buržoázni revoluce, kdy byl pojímán jako manifest republikánství a nenávisti k despocii.

Domluvil, odvázal loďku a plachty svěřil hned větrům. Ty když začaly vát, tu nejenže padaly vzduchem hvězdy a zanechávaly v svém letu ohnivou dráhu, zdálo se dokonce, že se i souhvězdí třásla, jež pevně nejvýše na nebi stojí; jde mořskou hladinou černá hrůza a v dlouhém běhu se zdvíhají vlny, zle svými hřebeny hrozící — nejisté je, kam vát bude vítr; hladina kypí a svědčí, že začala bouře. Vtom praví správce zmítané loďky: „Jen pohleď, co zběsilá voda chystá! Zda západní duje, či východní vítr, je zcela  nejisté. Ókean zprava i zleva loď bičuje zrádně. Vítr je v mracích i v nebi. Když hledíme k hukotu moře, zmítá jím západní vítr. Vždyť v takové spoušti přec břehů hesperských nemůže dosáhnout loď ani trosečník její. Jediná spása: té cesty se vzdát, směr zaměnit, který není nám přán! Nuž dovol s tou týranou loďkou se vrátit k břehu, ať pevná zem nám není vzdálena příliš!“ Caesar, jist tím, že obtíže všechny mu ustoupí, praví: „Pohrdni hrozbami moře, svěř plachty zuřícím větrům! Jestli plout do Itálie se bráníš z návodu nebes, z návodu mého tam pluj! Máš jediný k obavám důvod oprávněný — že nevíš, kdo jsem: ten, kterého nikdy bohové neopustí, jemu Štěstěna tehdy jen škodí, přijde-li na prosbu teprv. Pluj bezpečně uprostřed bouře, když jsem ti ochráncem já! Zde nebesům hrozí a moři zkáza, ne naší loďce! Když tíží ji Caesar, to břímě chrání ji před vlnobitím! To šílené běsnění větrů nebude trvat už dlouho. Tvá loďka prospěje vlnám. Nazpátek nepluj! Hleď na břeh co nejbližší s plachtami doplout! Výběžek kalaberský v svůj přístav tě přijme, to věř mi, jestli už k záchraně člunu a mne nám nebude dána jiná země. Ty nevíš, co taková pohroma chystá: v běsnění nebe a moře přec sama Štěstěna bledá, čím by mi na prospěch byla!“ — Než dál mohl hovořit, dravá vichřice z rozbité loďky jim urvala strhaná lana, dolů pak smetla i plachty, co nad křehkým stožárem vlály. Zlověstně zaskřípal člun, jak v kloubech sroubení prasklo. Potom z celého světa se řítilo nebezpečenství. První jsi z Ókeanu ty, Caure, vystrčil hlavu, přitom jsi způsobil příboj. Již zuřilo moře, jež vzdouvals, všechny vody své nyní vstříc mohutným skaliskům zvedá. Naproti Cauru jde Boreás chladný, jenž vody zas vrací, hladina v pochybách vázne, kdo z nich jí stane se vládcem. Sveřepý severák skythský však zvítězil, stočil ty vody, z písků, na dně až skrytých, tak učinil mělčinu pouhou. Boreás nevznesl vlny až ke skalám, vždyť jeho proudy lámou se nárazy Cauru — a vzkypělé vody jsou schopny srážet se ještě i tehdy, když úplně ustaly větry. Myslel bych, ani Euros že nepřestal hrozit a Notos, černý bouřnými mraky, že neleží v Aiola skalním vězení, ale že všechny ty větry se řítí, a každý z obvyklé strany a brání si zhoubnými víry své říše, takže zůstalo moře stát uprostřed. Nevelká moře strhnou ty větry však s sebou: tak Tyrrhénské přechází do vln egejských, do loňského se Jaderské s hukotem valí. Kolik to vysokých hor, jež nadarmo tepalo moře, zakryl ten neblahý den! Ach, kolik svých vrcholů země pohřbila, zdolaná živly! Vždyť na našem břehu tak mocné vlny se nemohou zvednout, ty oklikou z jiného světa, z velkého Ókeanu, se přihnaly, svírají zemi, a ten mohutný příval pak vytváří zlověstné vlny. Olympský vládce tak přijal kdys na pomoc znaveným bleskům

CARUS, TITUS LUCRETIUS - O PŘÍRODĚ

CARUS, TITUS LUCRETIUS

O PŘÍRODĚ
(De rerum natura)

Svoboda, Praha, 1971
edícia Antická knihovna (12)
preklad Julie Nováková
2. prepracované vydanie (v tomto vydavateľstve 1.), 27.600 výtlačkov

literatúra staroveká, poézia
272 s., čeština
hmotnosť: 344 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý

3,20 € NENÁJDENÉ

*BIB09*

V proslulém eposu O přírodě vykladá Lucretius Epikurovu filosofii blaženosti na tomto světě. Účelem tohoto díla bylo zbavit lidi strachu před bohy, před smrtí a před osudem, zachránit člověka z mravní bídy v dobách nejistot a velkých společenských přesunů. Lucretius zapřísahá své spoluobčany, aby se nepachtili za mocí, slávou, bohatstvím; v předvečer občanských válek prosí bohyni Venuši o mír; úchvatně líčí přírodu, ale i věčný pokoj smrti. Jeho velebáseň, která ve své době soutěžila s Vergiliovým eposem o rolnictví o titul nej krásnější starořímské skladby, promlouvá dosud plným hlasem i ke čtenáři moderního věku:

Proto ano, ba ano! to příjmení „matka“ má země právem, neb lidstvo povila ona a v určitý čas i všecky živoucí tvory, co se jich honí a hemží hluboko v horách, a zároveň nebeské ptactvo pestrého peří.

Že však nějaká mez musí pro plodnost platit, ustala jako žena, jež zeslábne stářím.

Čas totiž celý svět s jeho tvářností mění, z jednoho stavu se všecko obrací v druhý, nic nevydrží být sebou, všecko je v toku a všecko přetváří příroda v podobu novou. Jedno vadne a trouchniví, umdleno věkem, a pod tím už pučí druhé a dere se z prachu. Tvářnost celého světa tak převrací doba, z jednoho stavu se země obrací v druhý, nemůže už, co kdysi, a nosí zas nové.

Úplný překlad Lucretiova eposu je teprve dílem naší doby. V roce 1945 dostávají čeští čtenáři citlivý překlad Lucretia z pera Julie Novákové; o tři roky později vychází posmrtně klasicizující překlad Josefa Koláře. Dnes předstupuje nakladatelství Svoboda před čtenáře s druhým, přepracovaným vydáním překladu Julie Novákové.

Zpěv Čtvrtý

V ZAPADLÉ KONČINĚ MÚS, kam nevkročil člověk,
až já — je rozkoš se blížit k netknutým zřídlům a pít;
je rozkoš si nové květiny trhat
a pro svou hlavu je splétat v nádherný věnec,
jejž nevtiskly dosavad nikomu na skráně Músy:
předně že zvěstuji veliké věci a z tuhých okovů pověr
že hledím vyprostit ducha;
potom že zpívám tak jasně o temných věcech,
krášle všecko v své písni básnickým kouzlem.

I to má totiž svůj dobrý a patrný důvod;
jako když lékař se protivný peluněk děcku pokouší podat,
kol dokola okolek číše sladkým a plavým mu napřed pomaže medem,
aby se bezelstné dítě tak ošálit dalo alespoň po rty
a mezitím peluňku spolklo odporný odvar,
tou mýlkou neduhu ušlo a na tento způsob se zhojit a zesílit mohlo:
podobně nyní i já — neboť nauka tato nezasvěceným se zdá být poněkud hořká
a dav se jí straní a hrozí — chci učení naše vyzpívat s Músami
básní luzného zvuku a lahodným múzickým medem je pomazat jaksi,
zda by se na tento způsob snad na moje verše upoutat dal tvůj duch,
až prohlédneš do dna věci i svět, jeho řád a podstatu celou.

JAKÉ JE PODSTATY DUCH, jsem vyložil výše, 

z čeho je složen, jak žije ve svazku s tělem 

a kterak v prvotní prvky se rozkladem vrací.

Ted začneme o tom, co s tamtím souvisí těsně:

to jsou ony tak řečené obrázky věcí,

které se věcem jak blána slupují z těla,

sloupnuty sem a tam se povětřím nesou,

a střetajíce se s námi, i v bdění, i ve snu

na nás pouštějí hrůzu: to hledíme leckdy

na mrtvých stíny a podoby úžasně věrné,

jež ze mdloby spánku nás nejednou vytrhly strašně.

To nejsou z Acherontu snad uprchlé duše,

nevěř, že stíny se vznášejí ve středu živých

či že by po smrti z nás snad zbývalo něco:

neboť podstata ducha i podstata těla

společnou smrtí se rozešly ve svoje prvky.

Proto ti říkám, že s vrchu a hladiny věcí se nesou podoby věcí a obrázky jemné.

I s myslí tupou je možno to poznat: viz další.

O prvcích věcí všech je uzavřen výklad,

jaké že jsou a jak různými tvary se liší,

jak puzeny neklidem věčným se hýbají samy

a na jaký způsob z nich kdekterá věc může povstat;

teď začneme o tom, co s tamtím souvisí těsně:

to jsou ony tak řečené obrázky věcí,

které by mohly slout i blány či slupky,

neb obrázek nese tvar i podobu věci,

z jejíhož těla se pokaždé odloupne k letu.

Předně od mnoha věcí, jež vidíme okem, 

uvolňují se prvky: bud v rozptylu řídkém, 

jako z polena kouř a z plamene teplo; 

anebo v spleti a hustě, jako když v létě