SOFOKLÉS - TRAGÉDIE

SOFOKLÉS

TRAGÉDIE

Svoboda, Praha, 1975
edícia Antická knihovna (29)
preklad Ferdinand Stiebitz, Václav Dědina, Radislav Hošek
predhovor Bořivoj Borecký
obálka Leo Novotný
1. vydanie, 31.750 výtlačkov

literatúra staroveká, divadelné hry
624 s., čeština
hmotnosť: 648 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: zachovalý, knižničné pečiatky, mierne uvoľnená väzba

2,00 € NENÁJDENÉ

*BIB09*

Sofoklés je největší z proslulého trojhvězdí autorů antické tragédie: Aischylos,

Sofoklés, Euripides. Jeho život spadá do zlaté doby Athén v V. století př. n. l. za Periklea. (Narodil se kolem roku 496, zemřel roku 406.) Více než dvacetkrát získal svými tragédiemi při dramatickém závodě athénském první cenu. Třetí cenou, jež se rovnala propadnutí, nebyla nikdy odměněna žádná z jeho sto třiceti tragédií.

Z tohoto díla se zachovalo sedm úplných tragédií a četné zlomky, především ze satyrského dramatu Slídiči, objeveného teprve roku 1912 v egyptských papyrech. Nejmohutnější jsou jeho tragédie z okruhu bájí thébských: Král Oidipús vypravuje na příběhu muže, jenž nevědomky zabil svého otce a žije v manželství s matkou, o nevyhnutelnosti osudu. Oidipús na Kolónu líčí konec jeho strastného života a Antigoné zachycuje v osudu Oidipovy dcery, která přes zákaz pohřbí svého bratra a pyká za svůj čin smrtí, konflikt svědomí s příkazy obce. Z okruhu bájí homérskych čerpal Sofoklés látku k tragédiím Aiás, jež zpracovává dramaticky sebevraždu hrdiny stojícího mravně výš než božstvo, Elektra, kde líčí osud Agamemnonovy dcery Elektry a pomstu Orestovu, a Filoktétés, jež předvádí psychologicky podaný příběh jednoho z homérskych hrdinů.

Poslední ze zachovaných tragédií, Tráchíňanky, líčí Hérakleovu smrt a jí předcházející rodinný konflikt.

Sofoklés jako stále hraný dramatický básník náleží k nesmrtelným postavám světové vzdělanosti a jeho dílo k největšímu kulturnímu odkazu antiky. Souborně vychází v češtině poprvé.

HYLLOS

Věc prostá: pochybila v touze po dobru. 

HÉRAKLÉS

To, bídáku, čin dobrý — otce usmrtit?! 

HYLLOS

Ta v domnění, že kouzlo lásky zchystá ti, jak spatřila tu dívku v domě, chybila.

HÉRAKLÉS

A kdo ji z Tráchíňanů takhle obloudil? 

HYLLOS

Ji Kentaur Ncssos dávno přemluvil, ať dá ti kouzlo lásky, čímž zas vznítí touhu tvou.

HÉRAKLÉS

Ach, ach já přenešťastný! Zmírám, ubožák!

Je konec, konec! Už mi slunce nesvítí, ach, chápu už tu ránu, co nás zasáhla!

Jdi, synu, od té chvíle nemáš otce již.

Jdi sezvat všechen rod mi přátel pokrevných, jdi pozvat nešťastnici Alkménu, jež se tak marně vzdala Diovi, ať poznáte hlas božských věšteb o mé smrti, jež znám já.

HYLLOS

Žel, matka není tu, ta právě v pobřežním teď sídlí Tírynthu, a jedny z dětí svých tam vzala s sebou, o ně tam i pečuje, druhé v městě Thébách bydlí, ať to víš!

Však je-li třeba, otče, něco vykonat, tvůj rozkaz provedeme my, co tady jsme.

HÉRAKLÉS

Slyš tedy! Dospěls tam, kde nyní ukážeš, když synem mým se zveš, též jakým mužem jsi. Já v dávných dobách dostal věštbu od otce, že z mužů žijících mě nikdo nezhubí, leč ten, kdo v Hádu dlí, sám již zhynulý.

To zvíře tedy, Kentaur, jak mi oznámil sám bůh, mě zabil živého, sám nebožtík.

A já ti zjevím věštbu navlas podobnou a novou, jež se s onou starou shoduje: když v horský Sellů háj jsem vstoupil, kteří spí jen na zemi, tu věštbu jsem napsal na desku tam při otcově dubu mnohojazyčném: ta hlásala, že v čase, jejž teď prožívám, se vyplní mi únik z daných svízelů, a v tom jsem viděl svoje blaho — nebylo však nic v tom jiného než tato moje smrt (vždyť nemůže se dostat trampot zemřelým!).

A že se to tak jasně, synu, shoduje, je nutné, abys nyní byl mým spojencem a nečekal, až ostře mluvit musel bych, však pomáhal mi svolně, přitom zvolil si ten nejkrásnější zákon — otce poslouchat.

HYLLOS

Ach, trnu, otče, že jsem v slovní rozepři se dostal, a co uznáš, rád to vykonám.

HÉRAKLÉS

Nuž nejdříve mi, synu, podej pravici.

HYLLOS

Proč slib tak závažný chceš na mně vymáhat?

XENOFÓN - VZPOMÍNKY NA SÓKRATA

XENOFÓN

VZPOMÍNKY NA SÓKRATA
a jiné spisy

Svoboda, Praha, 1972
edícia Antická knihovna (15)
preklad Václav Bahník
predhovor Ludvík Svoboda
obálka Leo Novotný
1. vydanie, 29.600 výtlačkov

literatúra staroveká
452 s., čeština
hmotnosť: 502 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý

4,80 € NENÁJDENÉ

*BIB09*

Vzpomínky na Sokrata a další Xenofóntovy spisy — Apologie, Hostina, vzešlé z autorova osobního styku s milovaným učitelem, dávají nahlédnout do duchovního světa velkého myslitele a podávají názorné příklady Sokratových bystrých a hlubokých postřehů a poznámek o všech oblastech lidského života — veřejného i soukromého — a praktické činnosti člověka. Filosofův zájem se soustřeďuje k problémům morálky, politiky, vojenství, hospodářství, náboženství, umění a obrací se i k nejintimnější sféře myšlení, cítění a jednání v životě jednotlivce.

Sokrates dovedl žít podle zásad, které hlásal: v tomto smyslu chápejme i jeho přípravu na smrt, když vysvětluje příteli Hermogenovi, proč ho jeho vnitřní hlas — daimonion — nenabádá k důraznější obhajobě:

„Zdá se ti snad zvláštní, že i bůh si myslí, že by pro mne bylo lepší, abych už zemřel? Nevíš, že bych byl až do této chvíle nepřipustil, že měl někdo lepší život než já? Největším zadostiučiněním pro mne bylo vědomí, že jsem žil po celý život zbožně a spravedlivě, takže jsem mohl být sám se sebou úplně spokojen, a stejný názor měli o mně moji přátelé. Kdyby teď měl můj život pokračovat ještě dál, vím, že bych nutně musil splatit daň stáří — hůř bych viděl, míň bych slyšel, byl bych tvrdší v učení a rychlejší v zapomínání toho, co jsem se naučil. A kdybych si uvědomil, jak se můj stav zhoršuje, a byl proto sám se sebou nespokojen, jaký půvab by pro mne ještě mohl mít život?

Možná že právě proto mi bůh ve své dobrotě milostivě dovoluje skončit život nejen v pravý čas, ale i tím nej snazším způsobem. Budu-li nyní odsouzen, tak způsob mé smrti — aspoň podle názoru těch, kteří se takovými věcmi zabývají — bude pro mne nejlehčí, pro mé přátele nejméně nepohodlný a přitom schopný vyvolat největší zármutek, to je přece jasné. Když člověk nezanechá v srdcích svých blízkých žádnou ošklivou nebo trapnou vzpomínku a zhasne s tělem zdravým a duší schopnou přátelského citu, jak by se nemělo lidem po něm stýskat?“

5. kapitola

Rozmarný spor Sókrata s Kritobúlem, kdo z nich je krásnější,

rozhodnou Syrákúsanovi hudebníci ve prospěch Kritobúla.

Potom se zas ujal slova Kalliás a řekl:

„Že se nepustíš, Kritobúle, se Sokratem do soutěže

o cenu krásy?“

„To sotva,“ poznamenal Sokrates, „vždyť vidí, že kuplíř má u členů poroty značnou vážnost.“

„Přesto se tomu nevyhýbám,“ řekl Kritobúlos. „Jen mi dokaž, že máš nějaký rozumný důvod pro své tvrzení, že jsi krásnější než já. Jen, prosím, dejte svítilnu blíž.“

„Předvolám tě nejdřív k předběžnému řízení v našem sporu a ty musíš odpovídat.“

„Jen se ptej,“ souhlasil Kritobúlos.

„Soudíš, že se krása vyskytuje jen u člověka, nebo

i v něčem jiném?“

„Ale to je přece jasné, že i u koně, u býka i u mnoha předmětů neživých. Vím například, že může být krásný i štít, meč nebo kopí.“

„A jak je to možné, že všechny tyto věci, které si nejsou vzájemně vůbec podobné, jsou krásné?“

„Každý předmět, který je dobře zhotoven k účelu, pro který si ho opatřujeme, nebo který je přírodou dobře uzpůsoben pro naši potřebu, je krásný,“ prohlásil Kritobúlos.

„A jestlipak víš, nač potřebujeme oči?“

„To je jasné, že na vidění.“

„Jestliže tomu je tak, pak jsou mé oči krásnější než tvé.“

„Jak to?“

„Protože tvé oči vidí jen to, co je přímo před nimi,

kdežto mé i to, co je trochu stranou, protože jsou vyboulené.“

„To by pak měl podle tebe rak nejkrásnější oči ze všech živých tvorů!“

„To také má,“ přisvědčil mu Sókratés, „vždyť jsou také nejsilnější.“

„Budiž; a čí nos je hezčí, tvůj, nebo můj?“ zeptal se Kritobúlos.

„Myslím, že můj,“ řekl Sókratés, „jestliže nám ho bohové stvořili k čichání. Vždyť chřípí tvého nosu je obráceno k zemi, kdežto mé je otevřeno nahoru, takže může přijímat vůně odevšad.“

„Jak by mohl být rozpláclý nos hezčí než rovný?“

„Protože není překážkou při dívání,“ vysvětloval Sókratés, „ale dovoluje očím dívat se přímo tam, kam chtějí, kdežto vysoký nos odděluje oči od sebe jako naschvál.“

„Tak to už se vzdávám předem, budeme-li srovnávat ústa,“ řekl Kritobúlos. „Jsou-li stvořena ke kousání, ukousneš toho přece mnohem víc než já. A nemyslíš si také, že polibek tvých tlustých rtů bude měkčí?“

„Podle tvé řeči by člověk věřil, že mám ústa šerednější než osel. Chceš důkaz o tom, že jsem krásnější než ty? Komu se spíš podobají Siléni, synové Najád, které jsou bohyně, mně, nebo tobě?“

Kritobúlos se vzdal:

„Už nevím, jak bych ti ještě mohl odporovat. Ať se už rozdají hlasovací kaménky, abych co nejdřív věděl, jaký trest nebo pokuta mě stihne. Jen to si vyprošuji, aby hlasovali tajně; bojím se, že by mě jinak tvé a Antisthenovo bohatství přemohlo.“

Dívka a chlapec provedli tajné hlasování. Sókratés prosadil, že byla postavena svítilna proti Kritobúlovi, aby nebyli porotci oklamáni, a že vítěz jako cenu ...

CLAUDIANUS - ÚNOS PROSERPINY

CLAUDIUS CLAUDIANUS

ÚNOS PROSERPINY
(De raptu Proserpinae)

Svoboda, Praha, 1975
edícia Antická knihovna (prémia)
preklad Jana Nechutová
predhovor R. Hošek
drevoryty Zdeněk Mézl
1. vydanie, 30.000 výtlačkov

literatúra staroveká, poézia
112 s., čeština
hmotnosť: 210 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý

2,40 € PREDANÉ

*BIB09*

Claudianus je vzdělaný básník, poeta doctus. Pracuje dokonalým veršem, který téměř nezná elizi, tak charakteristickou pro latinské básníky, a to právě prozrazuje cizince, který mistrně zvládl latinské veršování. Obsah jeho veršů vyžaduje namnoze složitých komebntářů, chceme-li proniknout do aktuálních dobových narážek, ale nepotřebuje vysvětlení, chceme-li se nechat unášet básnickou formou a obrazy. 

Zvláštním půvabem prosluly i jeho úvody k některým básním. Císaři, konsulové, uzurpátoři, nejvyšší zásluhy, nejpodlejší intriky, napětí doby a strach z barbarů oděných v kůže vystupují v celé Claudianově poezii vedle prostých lidských vztahů, vyjádřených smělými mytologickými obrazy zvláště ve svatebních písních, a vedle obrazů vzatých z běžného života anebo i ze staleté básnické tradice.

Rozporuplná doba zplodila i básnické dílo Claudianovo, plné rozporů. 

Jako když na nepřítele, jenž netuší úskok, se žene vojsko a tajnou stezkou z dna příkopu pod polem náhle pronikne k zavřeným hradbám a vítězných vojáků vlna do tvrze přelstěné proudí jak zrozenci země, tak Hádes, třetí Saturnův dědic, se cestou necestou dere úseky plnými skrýší a dychtivě touží se dostat pod nebe v bratrovu říši. Však brána nikde tu není dokořán, ze všech stran mu překáží vystouplé skály, které svíraly boha svou přepevnou, nezlomnou vazbou. On však nesnesl průtah a rozhněván do skály bije žezlem velkým jak trám. I Vulkán strnul a pec svou opustil, odhodil blesky i Kyklóps polekán hrůzou.

Slyšeli ti to, jež svírá Alp mrazivých okruh, i ti, co po tobě, Tibere, pluli, když ještě jsi nebýval věnčen triumfy Říma, i ten, kdo s člunem se po Pádu plavil.

Jako když thessalskou zem, kol skalami sevřenou, zalil Péneios vystouplý z břehů, pln bažin, a záplavou bránil rolníkům vzdělávat pole, tu udeřil trojzubcem Neptun do skály čnějící před ním, a z mrazného Olympu ihned po onom úderu mocném se oddělil vrcholek Ossy.

Vodám když umožněn průchod již zbaveným vězení svého, řeka zas do moře proudí a rolníkům vrací se půda.

Jakmile, zdolána Dítem, zem sicilská pozbyla pevné vazby a v bezednou propast se do šíře rozestoupila, na nebi náhlá hrůza se zjevila. Z určené dráhy vyšinuly se hvězdy a Medvěd se přes zákaz vnořil do moře, náhlý strach se líného Boóta zmocnil, ustrnul Órión bázní, zbleď Atlás, když zaslechl ržání. Výparem nejisté barvy se zastřela obloha zlatá, koně, uvyklé pastvě, jen v trvalé temnotě jasná obloha zděsila. Stiskli svá udidla tvrdá a jasem zmateni zůstali stát; oj strhli pak stranou a dychtí vrátit se stůj co stůj v ten hrůzný podsvětní chaos.

Jakmile pocítili však na hřbetě údery biče, slunce jak zvykli si snášet, tu rychleji pádí než řeka vzkypělá zimními dešti a prudčeji letí než kopí; tak ani parthská střela se neřítí, svištící Auster, tak ani myšlenka hbitá se nemihne vzrušenou myslí. Koním se zahřívá uzda, dech smrtící nákazu šíří ve vzduchu; stává se zhoubným i písek nasáklý pěnou. Nymfy se rozprchnou — na vůz bůh uchvátí dívku: ta pláče,

bohyně volá. Tvář Medúsy strašné již odkrývá Pallas, Diana rychle, jak může, luk napíná, nechtějí přece ustoupit strýci. K boji je společné panenství nití, krutého únosce zločin je roztrpčí. Hádés jak lev je, který se jalůvky zmocní, té ozdoby stáje i stáda, útroby obnažené jí rozrývá silnými drápy, přitom do všech svých údů lev zuřivou zběsilost vkládá; stane pak, zohaven krví, a roztřásá pletence hřívy, o marný pastýřů hněv se nestará, pyšně jím zhrdá. „Vladaři malátných Stínů, ty z bratrů svých

nejstrašlivější, “

Athéna zvolá, „ach která tě Lítice vzbouřila ostny hříšné a prokleté vášně? Proč opustils sídlo, kde bereš odvahu znesvětit nebe svým spřežením z podsvětních

temnot?

Ohyzdné Lítice máš, máš v podsvětí bohyně jiné, nevlídné Vzteklice též, ty hodí se k manželství s tebou! Bratrovo hájemství opusť a cizího údělu nechej!

Odejdi, spokojen Nocí! Nač sdružuješ s mrtvými živé? Proč tu jak přivandrovalec nám šlapeš po našem světě?!“ Takto Pallas naň křičí a bije hrozivě štítem spřežení dychtivé pádit, štít nastaví, zadržet chce je, změtí gorgonských hadů je tiskne a přitom i syčí, chocholem přilby je kryje; již k úderu pozvedá kopí

PLINIUS STARŠÍ - KAPITOLY O PŘÍRODĚ

GAIUS PLINIUS SECUNDUS

KAPITOLY O PŘÍRODĚ
(Naturalis historiae libri XXXVII)

Svoboda, Praha, 1974
edícia Antická knihovna (19)
preklad František Němeček
obálka Leo Novotný
27.750 výtlačkov

literatúra staroveká
354 s., čeština
hmotnosť: 430 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý

4,90 € PREDANÉ

*BIB09*

Kniha římského polyhistora Plinia Staršího Naturalis historia je rozsáhlým dílem encyklopedickým: zahrnuje anthropologii, živočichopis a rostlinopis, nauku o lécích a lékařství a nerostopis. K tomu je připojen výklad o různých oborech výtvarného umění. Zejména poslední kapitoly, jednající o starověkém umění, jsou kulturně velmi cenné, protože jsou bohatým zdrojem zpráv o starověké umělecké technice a o nesčetných uměleckých dílech, z nichž převážná většina je navždy ztracena.

V úřadě prokurátora neb legáta pobýval Plinius v různých provinciích římského impéria: v Hispánii, Gallii, Británii, v Malé Asii, krátce i v severní Africe. Odevšad vytěžil hodně poznatků, i když se jejich množství nedá srovnat s četbou. Tento nevšední, úžasně pilný a zvídavý badatel věnoval každou volnou chvilku zkoumán! přírody. Na tuto ušlechtilou vášeň doplatil smrtí při výbuchu Vesuvu r. 79 n. l. Při vší snaze o vědeckou objektivitu psal své knihy se zanícením básníka a v nejlepších pasážích svého díla se dobírá stylizace až umělecké. Pliniovo dílo mělo veliký vliv na znalosti přírodních věd až do nového věku. I když je překonáno, zůstane navždy důležitým svědkem starověkého vědění. Svou knihu uzavírá Plinius horoucím projevem obdivu k rodné zemi:

Na celém kulatém světě ve věcech, které zaslouží první místo v přírodě, je Itálie, ředitelka a vlastně druhá rodička světa, muži, ženami, vojevůdci, službami, chloubou umění, jasným nadáním, polohou a mírným podnebím, snadnou přístupností ke všem národům, splavným pobřežím a blahodárným vanutím větrů. Toho se jí dostalo polohou, neboť vybíhá do nejvýhodnější části mezi Východem a Západem, hojností vody, zdravými háji, členitými horami, kde vyhubeny šelmy, úrodnou půdou, žírnými pastvinami.

Buď zdráva, Přírodo, rodičko všech věcí, a dopřej, ať tě důstojně slavíme ve všech četných zemích, stojících pod vládou Quiritů!

Kapitoly o přírodě jsou prvním takto rozsáhlým výborem z Pliniova díla převedeným do moderní češtiny.

KNIHA XXX

Původ magie. Vliv na Nerona.

Další pověry

Magie není vědeckou naukou

Na neserióznost kouzelníků jsme poukazovali dosti často v předcházející části, kdekoli toho věc a místo vyžadovaly, a odhalíme ji ještě zřetelněji. Je záhodno, abychom o této věci pojednali soustavněji, byť stručně, už proto, že toto nejošemetnější umění mělo velkou platnost na celém světě po mnoho století. Nechť se nikdo nediví, že se těšilo takové vážnosti, vždyť jediné ze všech umění spojilo a sloučilo v jedno tři jiné disciplíny, jež ovládají lidského ducha. Nepochybně se zrodilo z lékařství a k tak lichotivým a vytouženým slibům přidalo ještě sílu jakéhos náboženství, jehož se i dnes slepě drží lidské pokolení; aby mělo větší úspěch, připojilo k tomu matematickou vědu astrologickou, ježto každý toužil znát, co ho v budoucnosti čeká, a věřil, že toho vědomí může dosáhnout nejjistěji od nebe. Tím způsobem magie, když se trojím poutem zmocnila lidských smyslů, vyspěla k tak obludné moci, že dnes stále převládá u velké části národů a v Orientě vládne jako král králů.

Vznikla bezpochyby u Zoroastra v Persii, v tom se shodují všichni autoři. Ale není dostatečně jasné, zda on byl jediný, či později pokračoval i někdo jiný. Eudoxos, jenž chtěl chápat magii jako nejužitečnější z odvětví moudrosti, zaznamenal, že ten Zoroaster žil šest tisíc let před Platónovou smrtí, a téhož mínění je Aristoteles. Hermippos, který o celém umění pečlivě psal a vysvětlil učeni Zoroastrovo, uložené do dvacetkrát sto tisíc veršů, vložil do svazků jeho obsahů své seznamy a zaznamenal, že bylo založeno Agonachem, učitelem Zoroastrovým; ten prý žil pět tisíc let před trójskou válkou. Tu je na první pohled podivné, jak se mohlo ono umění udržet v paměti po tolik věků, když nebyly o něm napsány pamětní spisy a nebylo pěstěno ani slavnými ani vytrvalými jeho nástupci. Kolik lidí by je totiž muselo znát jen z doslechu; z těch se jmenují Apukoros a Zaratos u Médů, Marmaros a Arabantifókos v Babylónii, nebo Tarmoendás v Asýrii, po nichž však nic písemného nezůstalo. Zvláště nápadné je, že Homér o kouzelnictví zcela mlčí v Íliadě, ale ve značné míře ho užívá při bloudění Odysseově. Vždyť Odysseia je vlastně založena výhradně na magii, chce-li se tak chápat báje o Próteovi a zpěv Sirén, a provozuje je dokonce Kirké při vyvolávání stínů z podsvětí. Ani později nikdo nevysvětlil, jak se dostala magie do lyckého Telmessu, města nanejvýš zbožného, kdy přešlo ke kouzelnicím v Thessálii; o nich se drželo dlouho povědomí v našem světě, kdežto zůstalo cizí kmenu trójskému, spokojenému s léčením Cheirónovým a s hřímajícím Martem. Divím se též, že pověst o kouzlech se tolik držela v lidu Achilleově, také, že Menandros, nemající sobě rovného v hloubce učenosti, dal jedné své komedii název Thessalia; v ní zaříkávání žen dovedlo stáhnout i Měsíc. O Orfeovi bych si dovolil domněnku, že vzal nejprve pověru a začátky ranhojičství z blízkých krajů; v celé Thessálii byli totiž kouzelníci.

První, kdo o magii psal a jehož spisy jsou zachovány, byl — jak shledávám — Osthanés; provázel Xerxa za jeho vpádu do Řecka a tento Xerxes ji přivedl do sousedních krajin a zasel jakoby semínka do světa; tak jej nakazil zrůdnou pavědou. Přesnější badatelé kladou Zoroastra krátce před tuto dobu a jiného z Prokonnésu.

IUVENALIS - SATIRY

IUVENALIS, DECIMUS IUNIUS

SATIRY

Svoboda, Praha, 1972
edícia Antická knihovna (13)
preklad Zdeněk K. Veselý
obálka Leo Novotný
2. vydanie (v Svobode 1.), 29.600 výtlačkov

literatúra staroveká
316 s., čeština
hmotnosť: 385 g

tvrdá väzba, papierový prebal
stav: dobrý

1,90 € PREDANÉ

*BIB09*

Pěti knihami svých satir zapsal se Decimus Iunius Iuvenalis zlatým písmem nejen do dějin římského písemnictví, ale stal se vedle Horatia, Vergilia a Terentia oblíbenou četbou vzdělanců středního i nového věku. Jeho pero, vynikající živou kresbou, tepalo ostře vady a kazy v životě současníků a podalo nám chmurný obraz poměrů v císařském Římě druhé poloviny našeho letopočtu. Opravdové básnické nadání, jehož se Iuvenalovi dostalo, umožnilo mu zmocnit se umělecky samého jádra lidských povah, jejichž karikaturně zveličené rysy v básníkových verších prosvítají dobovým koloritem a donášejí své poselství dnešku:

Na kraj světa bych šel a za mořské ledové pláně prchl, když na strunu mravů si osmělí troufale sáhnout lidé, již ctnostně se tváří, ač žijí v orgiích pustých! Vzdělaní především nejsou, i kdyby snad sádrový portrét Chrýsippův stál u nich všude. V tom spočívá vtělená moudrost:

Aristotelův věrný portrét či Pittakův koupit, několik Kleanthů původní práce si vystavit v domě! Na vnějšek nelze nic dát: jeť zhýralců přísného vzhledu v kdekteré ulici plno! Jdeš neřest kárat, ač sám jsi úchylný Sókratovec, jenž prvenství dobyl si zadkem! Na pažích štětiny tuhé i ostatní zarostlé údy svědčí o duchu přísném; však v zadnici nápadně hladké hnisavé vředy jim ranhojič řeže a směje se tomu... Vrhá se do zkázy moc, jež probouzí velikou závist, dlouhá titulů řada a skvělá je propasti okraj...

Co však jen přivedlo Pompeia k pádu, co Crassa, co muže, který kdys Quiríty zkrotil a mrskal je, 

jak se mu chtělo? Nejspíš to výslunné místo, jež hledali za každou cenu, právě ta odvážná přání, jež zlovolně splnili bozi. Cereřin podzemní zeť jen zřídkakdy přijímá krále prosté krve a ran a tyrany na loži zašlé!

SATIRA PATNÁCTÁ

O náboženské pověře a kanibalství

Komupak, bíthýnský Volusie, by nebylo známo, jaké uctívá stvůry ten bláhový Egypt! Tam jedni krokodýla si váží a druzí se ibise bojí, který se sytí hady. I kočkodan modly má zlaté, uctíván v kraji, kde záhadné tóny se z kolosu linou, Théby kde leží dnes v troskách, to staré a stobranné město.

Někde domácí rybu a někde kočky a jinde psa zas uctívají i celičká města, leč nikde — Dianu. Pór též a cibuli jíst i porušit hřích jest.

Ó jak posvátný národ, jenž přímo v zahradách pěstí taková božstva! — Jíst ovce si netroufá nikdo v té zemi. Podříznout kůzleti hrdlo se rovněž tam pokládá za hřích. Lidským masem se krmit — to smí se. 

Když Odysseus, hoštěn králem Alkinoem, kdys vyprávěl podobný příběh, smál se leckterý z hostů a leckterý jistě se horšil, vida v něm lháře i mluvku: „Hned rovnou jej do moře shoďte, aby jej Charybdis zhltla (však tentokrát skutečně pravá), tvrdí-li o Laistrýgonech a Kyklópech hrozných, že žijí! Spíše chci uvěřit v Skyllu či v srážející se skály anebo v kožené měchy, jež skrývají bouřlivé větry, v Kirčin kouzelný proutek, jímž Elpénora se dotkla, takže chrochtal jak vepř i s celou posádkou lodní. Myslí, že fajácký lid je opravdu na hlavu padlý?“

JARUNKOVÁ, KLÁRA - HRDINSKÝ ZÁPISNÍK

JARUNKOVÁ, KLÁRA

HRDINSKÝ ZÁPISNÍK

Mladé letá, Bratislava, 1980
edícia Klub maldých čitateľov
ilustrácie Miroslav Cipár
5. vydanie, 25.000 výtlačkov

knihy pre deti
104 s., slovenčina
hmotnosť: 298 g

tvrdá väzba

PREDANÉ stav: dobrý, venovanie na predsádke *BIB09*

DELIOVÁ, M. S. - SÓJA V NAŠEJ KUCHYNI

DELI, M. S.

SÓJA V NAŠEJ KUCHYNI
200 receptov
(Szójakonyha)

Vydavateľstvo Tibora Hradeckého, Bratislava,1996
preklad Tibor Hradecký
ISBN 80-85256-02-9

zdravie, recepty
64 s. slovenčina
hmotnosť: 60 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

0,20 €

*barpe*strav*

Zázračná sója

Americkí vedci objavili tajomstvo sójových bôbov a používajú ich ako najlepší liek na srdce a cievy. Látky, ktoré obsahujú, odstraňujú cholesterol, účinne sa nimi predchádza žlčovým kameňom, znižujú riziko vzniku rakoviny. Vysokokoncentrované rastlinné bielkoviny, zinok, vitamín B, vápnik a železo robia zo sóje výnimočnú a zdravú potravu.

Sójové bôby obsahujú prirodzené protirakovinové látky. Najnovšie výskumy odborníkov z univerzity v Massachusets dokazujú, že sója môže zastaviť rakovinu napadnutých buniek. Japonky, ktoré denne jedia sójovú stravu, trpia rakovinou prsníka štyrikrát menej ako Európanky.

Ten, kto denne zje za pohár varených sójových bôbov, chráni svoje srdce pred kolapsom. Lecitín a kyselina linolová nachádzajúca sa v sóji odbúravajú cholesterol, ktorý potom nemôže spôsobiť zúženie srdcových ciev. Ázijské národy jedia sóju v podobe klíčkov, syra tofu či iných produktov viac ako dve tisícročia. A majú najzdravšie srdcia na svete.

ŽIVOT 9/1996, Bratislava

SILVA, JOSÉ - SME SCHOPNÍ LIEČIŤ

SILVA, JOSÉ
STONE, ROBERT B.

SME SCHOPNÍ LIEČIŤ
Fantastický spôsob liečenia a sebaliečenia
(You the Healer)

Fontána, Šamorín, 1993
preklad Štefánia Škríbová
4. vydanie
ISBN 80-85701-03-0

alternatívna medicína, zdravie,
216 s., slovenčina
hmotnosť: 200 g

mäkká väzba

2,00 € stav: dobrý

PREDANÉ stav: veľmi dobrý *BIB09* 

Ako využívať Silvovu metódu kontroly mozgovej činnosti na sebaliečenie a liečenie druhých? Do týchto tajov ťa zavedie táto kniha pomocou 40 cvičení.

Z jej obsahu:
- ZAČÍNAŠ SI POMÁHAŤ
- POMÁHAŠ SVOJMU LEKÁROVI
- ŠPECIÁLNA FREKVENCIA LIEČIACEJ RUKY
- VEDOMIE AKO ZÁZRAČNÝ LEKÁR
- BOLESŤ A HYPNÓZA
- ODSTRÁNENIE BOLESTI
- RÔZNE TECHNIKY LIEČENIA I SEBALIEČENIA
- LIEČENIE RÔZNYCH CHORÔB
- AKO SI ODVYKNÚŤ OD FAJČENIA A PREJEDANIA SA
- AKO VYLIEČIŤ ALKOHOLIKA A NARKOMANA
- LIEČENIE NA DIAĽKU
- ČO Z TOHO MÁM, KEĎ BUDEM LIEČIŤ INÝCH?
- NOVÝ SVET PODĽA SILVU

40 dní, ktoré zmenia tvoj život

A. C. BHAKTIVÉDANTA SVÁMI PRABHUPÁDA - KRŠNA (1)

A. C. BHAKTIVÉDANTA SVÁMI PRABHUPÁDA

KRŠNA
Nejvyšší Osobnost Božství
část první
(Krsna, The Supreme Personality of Godhead, Part One)

The Bhativedanta Book Trust, 1992
ISBN 91-7149-053-1

náboženstvo, náboženstvá východné, literatúra staroveká
304 s., čeština
hmotnosť: 370 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

1,00 € *bruri*ezo
1,00 € *BIB09* PREDANÉ

V minulosti Kršna sestoupil na Zemi, aby vyjevil své věčné duchovní zábavy. Velký světec Vjásadéva je pečlivě zaznamenal ve védské literatuře. Kniha Kršna obsahuje popisy těchto zábav, které přivedou čtenáře 

do duchovního světa, do světa mimo čas a prostor, kde všichni žijí ve světle věčné transcendentálni Absolutní Osoby — Srí Kršny.