TOLSTOJ, ALEXEJ
KŘÍŽOVÁ CESTA I.
Sestry
(Choždenie po mukam)
Svoboda, Praha, 1952
edícia Spisovatelé Sovětského svazu (18)
preklad Pavel Bojar, Olga Bojarová
obálka Vojtěch Tittelbach
40.400 výtlačkov
beletria, román,
290 s., čeština
hmotnosť: 429 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: obal ošúchaný, na predsádke podpis majiteľa
1,00 € PREDANÉ
*H-TV-1*
Křížová cesta je dílo širokého historického rozsahu. Zobrazuje ohromné sociálni přesuny, které se staly v Rusku, otřeseném válkou a revolucí. Doba děje první části této trilogie jsou předválečná léta, léta světové války od roku 1917 až těsně do Říjnové socialistické revoluce. Události druhé části trilogie se rozvíjejí v bouřlivé době občanské války a intervence. Osobní život dvou sester, Káti a Dáši, první láska obou, svět jejich domácích zájmů, radostí a žalů tvoří základ námětové osnovy románu Sestry. Avšak již první část trilogie daleko překročuje rámec rodinného a sociálního románu. Dašina láska k inženýru Těleginovi, nezdařilý rodinný život Kátin, její láska k důstojníkovi Roščinovi je nakreslena na širokém společensko-politickém pozadí. Toto pozadí na některých místech nabývá zvláštního významu jako typické zobrazení základních faktů a událostí určité historické epochy. Spisovatel zřetelné formuluje a řeší mnoho aktuálních, vzrušujících otázek, které souvisí s historií jeho vlasti a národa. Problematika Ruska si pomalu dobývá v románě významného místa. Rodinný román přerůstá v mohutnou epopej o heroickém ruském národě a jeho nejlepších představitelích. Silou umělce-realisty ukázal Tolstoj rozklad ruské buržoasní společnosti před válkou a před revolucí, prohnilost dekadentství, od něhož vede přímá cesta k reakci, tmářství, bezideovosti vyžívajícího se buržoasního umění. Avšak od tohoto světa pokrytectví, nechutnosti a podvodu se ostře odlišují postavy Tělegina, oblíbeného hrdiny Alexeje Tolstého, a dvou okouzlujících ruských žen — Káti a Dáši. Přísná mravní čestnost, vyhraněnost a čistota, zroucí láska k životu, jsou charakteristické rysy těchto lidí. Obklopující je lež se jich nedotýká, nešpiní je. I láska Dáši a Tělegina je stejně čistá, čestná a přímá jako oni sami. Tito dva hrdinové, kteří připomínají Levina a Kitty z „Anny Kareniny“, milují „čistě, svěže a radostně“. Zářivý, slunečný den na Volze a oslnivě bílý parník, na jehož palubě se Daša a Tělegin setkávají, symbolisují jasné štěstí těchto dvou lidí.
„Tehdy se zdálo, že tato zářící cesta — široká, pomalu se vinoucí řeka — vede ke štěstí: tento vodní prostor a parník „Fedor Dostojevskij“, spolu s Dášou a Těleginem se vlijí do modrého, nekonečného moře světla a radosti — štěstí.“
Ve snaze o isolování světa od lži a nechutnosti, od hrůz krvavých jatek, Tělegin touží udržet svoje štěstí bez skvrn. Ilusornost těchto snů svého hrdiny ukazuje A. N. Tostoj v druhé části trilogie.
Když vrátný hotelu „Vídeň“ svlékal Bessonova z kožichu, řekl mnohoznačně:
„Alexeji Alexejeviči, čekají na vás.“
„Kdo?“
„Osoba ženského pohlaví.“
„A kdo to je?“
„Neznám ji.“
Bessonov prošel do odlehlého kouta přeplněného restauračního sálu, dívaje se nezúčastněným pohledem někam daleko nad hlavy lidí. Správce hotelu Loskutkin, nakláněje se svými šedivými licousy nad Bessonovova záda, oznamoval, že mají výtečný skopový hřbet.
„Nebudu jíst,“ pravil Bessonov, „dejte mi bílé víno, to mé.“ Seděl upjatý a vzpřímený, ruce si položil na ubrus. V této chvíli na tomto místě jako obvykle upadl do chmurného vytržení. Všechny dojmy za celý den se tu smíchaly v ladný, rozmyslný tvar a v jeho nitru, v hloubce, rozvlněné naříkáním cikánských houslí, vůní ženských voňavek a dusnem přeplněného sálu vznikal stín onoho tvaru, jenž přišel zvenčí, a tento stín byla — inspirace. Bessonov cítil, že jakýmsi vnitřním, nevidoucím hmatem postihuje tajemný smysl věcí a slov.
Zvedl číšku a napil se vína, aniž rozevřel zuby. Srdce tepalo pomalu. Bylo mu nevýslovně příjemné, když tak cítil, jak je celý pronikán hudbou a hlasy.
Naproti u stolu pod zrcadlem večeřeli Sapožkov, Antoška Arnoldov a Jelizaveta Kijevna. Včera napsala Bessonovovi dlouhý dopis, stanovila si s ním tady schůzku a teď tu seděla zrůžovělá a vzrušená. Měla na sobě šaty z pruhované látky, černé se žlutým, a právě takovou stuhu měla ve vlasech. Když vkročil Bessonov, začalo jí být dusno.
„Buďte opatrná,“ zašeptal jí Arnoldov a ukázal najednou všecky své vykotlané i zlaté zuby, „pustil herečku k vodě, je teď bez ženské a je nebezpečný jako tygr.“
Jelizaveta Kijevna se zasmála, zatřásla pruhovanou stuhou a pustila se mezi stolky k Bessonovovi. Lidé se za ní ohlíželi a smáli se jí.
V poslední době se život Jelizavety Kijevny vyvíjel smutně — den za dnem bez práce, bez naděje na zlepšení — nic než smutek. Tělegin se do ní zřejmě nezamiloval, choval se k ní zdvořile, ale vyhýbal se rozhovorům a setkání o samotě. A Jelizaveta Kijevna pak zoufale pociťovala, jak právě jeho potřebuje. Když v předsíni zazněl jeho hlas, dívala se pronikavě na dveře. Šel po chodbě tak jako vždycky — po špičkách. Čekala, srdce se jí zastavovalo, dveře se jí před očima rozplývaly, on však je minul. Kdyby alespoň zaklepal a poprosil o zápalky.
V těchto dnech na vztek Žirovovi, jenž s kočičí ostražitostí nadával na všecko na světě, koupila si Bessonovovu knížku, rozřezala ji želízkem na vlasy, přečetla si ji několikrát za sebou, polila ji kávou, pomačkala ji v posteli a konečně při obědě prohlásila, že Bessonov je genius... Těleginovi nájemníci se vzbouřili. Sapožkov o Bessonovovi řekl, že je houbou na zahnívajícím těle buržoasie. Žirovovi naběhla na čele žíla. Malíř Valet rozbil talířek. Jenom Tělegin seděl neúčastně. Tu na Jelizavetu Kijevnu přišel tak řečený „moment provokace sebe samé“: dala se do smíchu, utekla do svého pokoje, napsala Bessonovovi nadšené, nejapné psaní o tom, že se s ním musí sejít, pak se vrátila do jídelny a beze slov hodila dopis na stůl. Spolubydlící si jej přečetli nahlas a dlouho se o něm dohadovali. Tělegin usoudil:
„Je to velmi odvážné.“
Jelizaveta Kijevna pak odevzdala psaní kuchařce, aby je ihned donesla do schránky, a měla pocit, že se řítí do propasti.
Teď, když přišla před Bessonova, řekla mu odhodlaně:
„Psala jsem vám. Přišel jste. Děkuji vám.“
A ihned si sedla na židli proti němu, bokem ke stolu, přehodila si nohu přes nohu, loket opřela o ubrus, podepřela si bradu a zahleděla se na Alexeje Alexejeviče namalovanýma očima. Bessonov mlčel. Loskutkin přinesl druhou skleničku a nalil víno i Jelizavetě Kijevně. Začala:
ZERER, ANTON
