CHESTERTON, GILBERT KEITH - PRÍHODY PÁTRA BROWNA

CHESTERTON, GILBERT KEITH

PRÍHODY PÁTRA BROWNA
(The Father Brown Stories)

Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1967
Spoločnosť priateľov krásnych kníh (220)
preklad Karol Dlouhý
obálka Anastázia Miertušová
1. vydanie, 40.000 výtlačkov
súčasť knihy: Doslov (Jozef Olexa)

beletria, detektívky,
376 s., slovenčina
hmotnosť: 455 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

PREDANÉ

Územčistý, okrúhly človiečik v ošumelých šatách a v čiernom klobúku, s rontgenovým pohľadom schovaným za okuliarmi, človiečik, ktorý sa zjaví všade tam, kde dôjde k záhadnému zločinu, a obyčajne vždy vtedy, keď už skúsení kriminalisti hádžu flintu do žita — to je páter Brown. Poradí si so záhadou zamknutej izby, uvedie na pravú stopu pátranie polície, vyvracia falošné dedukcie, očisťuje nevinných, zdanlivo nadprirodzeným záhadám dáva reálnu tvár.

Sudcovo zrkadlo

James Bagshaw a Wilfred Underhill boli oddávna priatelia a radi blúdili po nociach ulicami, viedli nekonečné rozhovory, zabočujúc znovu a znovu za nárožia mlčanlivého a zdanlivo neživého labyrintu veľkého predmestia, v ktorom bývali. Prvý, vysoký, počerný, dobromyseľný muž s pásikom čiernych fúzov bol policajným detektívom z povolania; druhý, gentleman s ostro rezanou tvárou, citlivým výzorom a plavými vlasmi, bol amatérom zaujímajúcim sa o odhaľovanie zločinov. Čitateľov najlepších vedeckých románov zarazí, keď sa dozvedia, že policajt rozprával a amatér načúval, dokonca s určitou úctou.

„Iba v našom remesle,“ povedal Bagshaw, „sa vždy predpokladá, že sa profesionál mýli. Koniec koncov nik nenapíše príbeh o holičovi, ktorý nevie strihať a ktorému zákazník musí pomáhať; alebo o taxikárovi, ktorý nevie viesť auto, kým mu jeho hosť nevysvetlí filozofiu šoférovania. Pravda, nemienim popierať, že často nás to zvádza do vybehaných koľají: alebo, ináč povedané, sme v nevýhode preto, lebo musíme postupovať podľa predpisov. Románopisci sa dopúšťajú chyby práve v tom, že nám neuznajú ani to, keď sa pridŕžame predpisov.“

„Pravda,“ riekol Underhill, „Sherlock Holmes by povedal, že postupuje podľa predpisov logiky.“

„Možno by mal pravdu,“ odvetil druhý, „myslím však kolektívny predpis. Podobá sa to práci armádneho štábu. U nás sa pracuje so spoločnými informáciami.“ „A myslíš, že v detektívnych príbehoch sa to nepriznáva?“ spýtal sa priateľ.

„Nuž, vezmime si hocaký ľubovoľne vymyslený prípad Sherlocka Holmesa a detektívneho úradníka Lestrada. Sherlock Holmes si trebárs vie domyslieť, že celkom neznámy človek, ktorý prechádza cez ulicu, je cudzinec, a to len preto, lebo sa pokúša orientovať v premávke tak, akoby chcel ísť vpravo a nie vľavo. Ochotne priznám, že si to Holmes domyslí. Som pevne presvedčený, že Lestrade by nič podobného neuhádol. Zabúda sa však na tú skutočnosť, že policajt síce všeličo neuhádne, ale pravdepodobne všeličo vie. Lestrade by asi vedel, že ten človek je cudzinec, čiste preto, lebo jeho úrad musí mať pod dozorom všetkých cudzincov; možno hádam povedať, že aj všetkých domorodcov. Ako policajt som rád, že polícia je taká informovaná; veď každý chce robiť svoju robotu dobre. Lež ako občan si zavše myslím, či nie je až priveľmi informovaná.“

„Vari chceš vážne tvrdiť,“ zvolal nedôverčivo Underhill, „že vieš niečo o cudzích ľuďoch na neznámej ulici. 2e keby tam z toho domu vyšiel človek, niečo by si o ňom vedel?“

„Vedel by som, keby to bol majiteľ domu,“ odpovedal Bagshaw. „Dom má prenajatý akýsi literát anglicko-rumunského pôvodu, ktorý poväčšine žije v Paríži, no prišiel sem v súvislosti s akousi svojou poetickou hrou. Volá sa Osric Orm, patrí medzi mladých básnikov a tuším, že sa dosť ťažko číta.“

„Ale ja mám na mysli všetkých ľudí na celej ulici,“ povedal jeho spoločník. „Zišlo mi na mu, že tu všetko vyzerá také neznáme, nové a bezmenné, tie vysoké holé steny a domy stratené vo veľkých záhradách. Všetkých nemôžeš poznať.“

„Niekoľkých poznám,“ odpovedal Bagshaw. „Tento záhradný múr, popri ktorom ideme, stojí na konci pozemkov sira Humphrey Gwynna, známejší je ako sudca Gwynne, je to ten starý sudca, ktorý sa za vojny tak veľmi rozčuľoval pre vyzvedačstvo. Susedný dom patrí istému bohatému obchodníkovi s cigarami. Pochádza z Latinskej Ameriky, je veľmi čierny, vyzerá ako ozaj-

HAŠEK, JAROSLAV - UTRPENÍ PANA TENKRÁTA

HAŠEK, JAROSLAV

UTRPENÍ PANA TENKRÁTA

Československý spisovatel, Praha, 1961
edícia Spisy Jaroslava Haška (6)
obálka Josef Lada, Alena Ladová
1. vydanie, 44.000 výtlačkov
súčasťou knihy: Doslov (Radko Pytlík) - Poznámky a vysvetlivky - Edičná poznámka

humor, beletria, próza krátka
304 s., čeština
hmotnosť: 374 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý, krátke venovanie na patitule

PREDANÉ

V šestém svazku sebraných spisů setká se čtenář opět s novou tváří Jaroslava Haška. Poznal již Haška tepajícího humorně zlořády církevní, dobírajícího si škodolibě rakouské úřady a policajty, zamýšlejícího se nad leckterým problémem sociálním i shrnujícího do veselých povídek zkušenosti ze svých cest po světě. Tentokrát seznámí se blíže s Haškem zaměřujícím svůj smysl pro humor do oblasti milostných citů. »Utrpení pana Ten-kráta« (první povídka tohoto svazku) je totiž jen úvodem k celé sérii humorných historek, v nichž láska a všechno, co s sebou přináší, je motivem ústředním.

Jaroslav Hašek dívá se na lásku manželskou i mileneckou očima humoristy a satirika. To pochopitelně neznamená, že zesměšňuje tento cit. Tropí si však šašky z jeho průvodních zjevů, z lidiček, kteří berou lásku za nesprávný konec, kteří ji všelijak využívají a zneužívají, nebo si s ní prostě nevědí tím či oním způsobem rady a jejichž trampoty jsou pak Haškovi zdrojem nejen veselých nápadů, ale i hlubší satiry společenské.

Vidíme to již v úvodním příběhu, v němž rakouský berní úředník pan Banzet, snažící se stůj co stůj provdat jednu ze svých nesčetných dcer, je právě typem takového stoprocentního měšťáka. na němž se jako v zrcadle odrážejí názory celé maloměšťácké společnosti. V jiné obsáhlejší povídce (Šťastný domov) »utahuje« si Hašek zase z domácnosti, kde manželka propadla vášni zlepšovat společný domov podle rad bláznivého ženského časopisu. I v této znamenité, nevázané grotesce vidíme, že Hašek míří svou satirou hlouběji, než by se snad na první pohled zdálo.

Vedle řady opravdu mistrovsky napsaných povídek najdeme v knize i některé, na nichž je patrno, že byly napsány horkou jehlou a s ohledem na vkus tehdejšího průměrného čtenáře. Je to pochopitelné, uvážíme-li, že Hašek musil zásobit svým humorem celou řadu časopisů, kam pravidelně přispíval. I zde rýsuje se však již osobitost Haškova způsobu práce. Cítíme ji ve způsobu, jak prokresluje charakter jednotlivých figurek, jak využívá svých důkladných vědeckých znalostí a jak dovede vnést i do historek celkem banálních ostrý satirický postřeh.

V šestém »milostném« svazku díla vidíme už zřetelně, jak se Hašek úspěšně probíjí ke své budoucí velikosti.

KDYŽ SRDCE JIHNE...

I

V HRAČKÁŘSKÉM KRÁMU

Panu Lejhanci se zdalo, že mladá, roztomilá krámská, vyběhnuvší z galanterního a hračkářského obchodu, se na něho roztomile a významně usmála.

A tak se stalo, že tento starší pán, kterého rozpalovaly úsměvy žen, vkročil odhodlaně do obchodu.

Bylo tam mnoho hezkých děvčat, ale pan Lejhanec padl do ruky starší, ošklivé prodavačce, která se ho s protivným úsměvem, který snad měl povzbuzovat ke koupi, tázala, čím může posloužit.

„Dejte mně, dejte mně,“ řekl pan Lejhanec, rozhlížeje se kolem, „třebas rukavice, ne, rukavice ne, řekněme kravatu, kravatu také ne, copak máte tamhle v té krabici?“

„Přístroj k holení, velice praktický, nikdo se s ním nemůže pořezat. “

Pan Lejhanec uviděl naproti za pultem v druhém oddělení slečnu, která na něho udělala před chvílí onen velký dojem.

„Ne, přístroj na holení to také není,“ řekl.

„Snad tedy břitvu nebo něco podobného?“

„Dávám se holit, ne, to si nepřeji, spíše límeček, ale límeček také ne, podívám se dál.“

Sel do druhého oddělení. „Velectěná slečno,“ pravil té roztomilé krámské, „rád bych něco koupil.“

„Máme tu velký výběr hraček,“ pravila, usmívajíc se velice pěkně.

„Ano, hračky, máte třebas míč?“ Snesla před něho plné krabice, přičemž měl příležitost obdivovat její hezké ručky.

„Míč, myslím,“ pravil konečně, přičemž mu srdce tlouklo neobyčejně rychle, „není ta pravá hračka, míč se, slečno, ach, jak vám to sluší, rozbije, nebo okno se s ním vytluče, zkrátka, máte roztomilé prstíčky, míč není hračka bezpečná.“

„Tedy snad si přejete lokomotivu nebo vlak.

„Ukažte mně, pěkně vás prosím, ach, slečno, tu lokomotivu a ten vlak.“

Snesla před něj několik lokomotiv s pérem i parní a pustila je po podlaze. Jak se sklonila, měl chuť políbit ji na krk.

„Jest to velmi pěkná hračka,“ řekl, „ale máte vskutku rozkošný krk, dělá to velký rámus a parní může vybouchnout a neštěstí je hotovo. Bude třeba poohlédnout se po jiné hračce.“ „Přejete si tedy obrázkovou knihu pro děti neumějící číst?“ „Prohlédnu si některou.“

Přinesla před něj haldu knih s hroznými reprodukcemi květin a zvířat, kterým se děti tolik obdivuji, a pravila, naklánějíc se přes pult: „Děti se v tom rády probírají.“

„Máte překrásné vlasy, roztomilé, doopravdy roztomilé, ale tyhle knihy můžete odnést.“

„Snad tedy nějakého medvěda nebo kočku,“ řekla zcela nevinně, „či panenku nebo vojáky; je to pro vnoučátka, že ano?“ Pan Lejhanec vyrazil z krámu. „Ta žába,“ bručel si, „copak jsem já, svobodný člověk, nějaký dědek s vnoučátkama na kolenou?!“

OKUDŽAVA, BULAT - BUDÚ Z NÁS GENERÁLI

OKUDŽAVA, BULAT

BUDÚ Z NÁS GENERÁLI
(Front prichodit k nam)

Mladé letá, Bratislava, 1967
preklad Marta Lesná, Ján Majerník
ilustrácie Vladimír Machaj
1. vydanie, 3.000 výtlačkov

knihy pre deti
68 s., slovenčina
hmotnosť: 324 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, pokreslená ceruzou na patitule, frontispice a tiráži, v texte 

1,90 € 0,90 €

*dets*

Kapitola druhá o tom, ako sme sa

so Žeňkom div nestali maršalmi

Spite pokojne, dobrí obyvatelia Januárova. Raz sa možno dozviete o ľuďoch, čo vás preslávili, o udalostiach, ktoré sa začali tu na tých uliciach, porastených pastierskou kapsičkou a harmančekom. Raz možno spomeniete dobrým slovom Žeňku Nôckina a Genku Polunina, tých najobyčajnejších z obyčajných chlapčísk, budúcich maršalov a hrdinov.

Keď sa prebúdzaš, ale si sa ešte celkom nezobudil, v hlave sa ti rodia veľmi múdre myšlienky. Keby som vynašiel taký stroj, čo by toto všetko zapísal, už dávno som sa mohol presláviť.

Žeňka si zo mňa uťahuje:

— Stále iba vymýšľaš. Kým taký stroj vynájdu, budeme starí. Škoda vymýšľať. Musíme sa stať maršalmi. Som o tom presvedčený. Dokonca ti presne poviem, kedy sa to stane. Pôjdeme do armády. Prejdú dva roky. Čo nevidieť sme podporučíci. Zas prejdú dva roky. Čo nevidieť sme poručíci. . . Rátaj ďalej po dvoch rokoch ... O tridsať rokov sme maršali.

— Dobre. A keď nás zabijú?

— Nezabijú . . .

— A ak nás teraz nevezmú?

— Ty si čudák. Čo by z toho mali? Ak za deň odpravíme len jedného fašistu, za rok to bude sedemsto, za desať rokov — celá divízia . . . čo na to povieš?

So Žeňkom sa neviem škriepiť. On všetko vie, všetko urobí, hneď má poruke argumenty.

Nemôžem mu neveriť, ale predsa mi je smutno. Žeňka bude maršalom skôr než ja. Kým ja budem rozmýšľať nad hlúpym strojom na zachytávanie myšlienok, on dosiahne svoje. A možno aj stroj vynájde skôr než ja, lebo vie tajomstvo. Povedal mi:

— To je nič. Už viem, ako ho spraviť, len nemám potrebné nástroje.

— A aké nástroje treba, Žeňka?

— Ó, to je veľmi vzácny nástroj. Volá sa svidrík. Už si o ňom niečo počul? Vezme sa takto, pritlačí sa gombík a rraz . . . rraz . . .

Kde by sme mohli zohnať ten tajomný svidrík??

Ale Žeňka sa tak ľahko nedá.

— Stroj — to je maličkosť. Chceš byť maršalom?

— Chcem, — vravím smutne.

— Tak zajtra hneď ráno ideme na vojenské veliteľstvo.

Videl som maršalov na obrázkoch — múdre, mužné tváre a hviezdy v šnúrach.

Neviem prečo, ale keď Žeňka hovorí o maršaloch, vidím klobúky s perím, čižmy a kepene, kordy a hnedé arabské jazdecké kone . . .

V noci som dlho nemohol zaspať. Kdesi vyhrávala kapela. Odprevádzali vojakov. Myslel som, ako sám budem vykračovať po uliciach, nebudem si všímať plačúce ženy a potom sa stanem maršalom a vojdem do mesta Januárova na hnedom koni. A zas bude vyhrávať kapela a už nikto nebude plakať. O tom všetkom som rozmýšľal. A za oknami sa spúšťala noc. Vyhrávala kapela. Niekde určite plakali. A ja som zložil takéto verše:

Z každého boja vyjdeš víťazne, 

veľa maršalov si stane 

pred tvoje oči jasné.

WERFEL, FRANZ - ŠTYRIDSAŤ DNÍ MUSA DAGHU I., II.

WERFEL, FRANZ

ŠTYRIDSAŤ DNÍ MUSA DAGHU (MOJŽIŠOVEJ HORY)
(Die vierzig Tage des Musa Dagh)

Spoločnosť priateľov klasických kníh, Bratislava, 1951
preklad Ján Spevák (1. diel), Emília Horanská (II. diel)
edícia Spoločnosť priateľov klasických kníh (79 a 80)
Predhovor
43.000 + 45.000 výtlačkov

beletria, román
420 s., + 412 s., slovenčina
hmotnosť: 466 g + 470 g

tvrdá väzba s prebalom

3,20 € stav: dobrý, prebal mierne ošúchaný *zukol6**belx*

2,90 € stav: dobrý, na patitule podpis a pečiatka majiteľa
PREDANÉ 

Historický román nemeckého autora opisuje osudy malého arménskeho národa, žijúceho na území Turecka, ktorý chceli Turci začiatkom tohto storočia brutálne vyhubiť. Štyridsať dni sa hrdinsky bráni päťtisíc Arméncov na hore Musa Dagh proti presile zúrivých Turkov. Dielo je vysoko umelecké, plné objektívnosti a humanistického zápalu za osud mladého národa...

Lepsius vytiahne v mučivej roztržitosti vreckovku a drží ju v ruke ako parlamentársku zástavu:

„Tu nejde o ochranu pred vnútorným nepriateľom, ale o zámerné vyhubenie iného národa.“

Vypovie to tupo a trhavo, pokým mu zrak, neznášajúci už Enverov pokoj, blúdi po kabinete s obrazmi polobohov. Nestojí tam monsignore Saven, patriarcha? Lepsius hneď vie, že by mal hovoriť o „hospodárstve“. Rýchlo sa vzchopí k novému napätiu síl:

„Excelencia, netrúfam si okrádať vás o čas prázdnymi slovami. Odvážim sa vás upozorniť na rozličné neoprávnenosti, ktoré ste si úplne neuvedomili, čo je pri úradnom zaťažení hlavného veliteľa prirodzené. Vnútrozemie, Anatoliu, Ciliciu, Sýriu poznám azda lepšie ako vy sám, lebo som tam dlhé roky pracoval za ťažkých podmienok.“ A teraz náhlivými slovami, lebo cíti, ako čas uniká, rozvíja svoju teóriu. Bez arménskej národnosti je Turecká ríša stratená hospodársky, kultúrne a teda aj vojensky. Prečo? Nechce ani hovoriť o obchode, ktorý je na deväťdesiat percent v rukách kresťanov, Excelencia vie predsa práve tak dobre ako on, že všetok dovoz je v rukách arménskych firiem, a že teda jeden z najvýznamnejších vojnových odborov, zásobovanie ríše surovinami a tovarmi, môžu vykonávať iba títo obchodníci. Pripomína svetový podnik, ako je firma Avetisa Bagradiana nástupcu, ktorý má v dvanástich europských mestách sklady, kancelárie a zástupcov. Treba iste menej času na zničenie takejto organizácie ako na jej vybudovanie. Pokiaľ však ide o samotné vnútrozemie, presvedčil sa Lepsius na svojich cestách už pred rokmi, že arménske poľnohospodárstvo v Anatolii čnie ako veža nad drobným poľnohospodárstvom tureckým. No vtedy nakúpili cilickí Arméni stovky mláťačiek a parných pluhov z Európy, čím dali Turkom znamenitú zámienku na krvipreliatie, lebo Turci potom nielen zavraždili desaťtisíc adanských občanov, ale rozbili aj mláťačky a parné pluhy na kúsky. V tom však je koreň zla a nikde inde. Arménska milet, najosvietenejšia a najpilnejšia vrstva otomanského obyvateľstva, už cez celé desaťročia vynakladá obrovské úsilie, aby pozdvihla ríšu z prastarého prírodného hospodárstva k moderným metódam poľnohospodárskym a k začínajúcej sa industrializácii. A práve za tento dobroprajný, priekopnícky skutok ju prenasleduje a ničí pomsta násilníckej lenivosti.

„Povedzme, Excelencia, že by sa dali nahradiť Turkami remeslá, živnosti, domáci priemysel, ktoré sú vo vnútrozemí čisto arménske, ale kto nahradí tých mnohých arménskych lekárov, čo študovali na najlepších europských univerzitách a opatrujú chorých Osmanov s takou starostlivosťou ako svojich rodákov? Kto nahradí tých mnohých inžinierov, advokátov, odborných učiteľov, čo ich práca poháňa krajinu bez prestania napred? Možno Excelencia odpovie, že z núdze sa dá žiť aj bez intelektu. Ale nedá sa žiť bez žalúdka. A práve žalúdok Turecka sa krája a pritom sa dúfa, že krajina takúto operáciu vydrží.“

SAPFO - Z PÍSNÍ LÁSKY

SAPFÓ

Z PÍSNÍ LÁSKY

Fr. Borový, Praha, 1945
preklad Ferdinand Stiebitz
obálka F. Muzika
edícia Pantheon (10)
definitívne vydanie
úvod o Sapfo - Ferdinand Stiebitz
Poznámky
Zoznam preložených zlomkov
Zoznam vyobrazení

literatúra staroveká, poézia, podpis prekladateľa
152 s., 4 reprodukcie antických kresieb, čeština
hmotnosť: 224 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý, na druhom patitule podpis s datovaním od prekladateľa, dobový výstrižok z novín

NEPREDAJNÉ

*H-6-2*

„Když trácké ženy usmrtily Orfea a roztrhaly jeho tělo, hlava a lyra, vhozené do řeky Hebru, odpluly do moře; a mořské vlny zanesly ta ústa, z nichž tryskal za živa tak čarovný zpěv, i s kouzelným nástrojem k ostrovu Lesbu. Tam byla hlava i lyra uložena do hrobu. A od té doby zpívali slavíci lesbičtí nejkrásněji."

Před půl třetím tisíciletím žila na ostrově Lesbu básnířka Sapfo, jež ráda zpívala o lesbických slavících, básnířka, v jejíchž melodických verších jako by zněla ozvěna hudby Orfeova kouzelného nástroje i jeho čarovného, podsvětní mocnosti přemáhajícího zpěvu. Není toho mnoho, co se nám dochovalo po staletích a tisíciletích z jejího slovesného odkazu, ale i to chudé torso, sestávající z úryvků a zlomků básní i písní, svědčí o osobnosti nad jiné silné, o pěvkyni bohy vskutku požehnané. Každá ta sloka, verš nebo pouhý Jeho útržek jsou toho dokladem nad jiné průkazným a v slovesném odkaze celé antiky bychom sotva nalezli něco tak lyricky bezprostředně silného, citově vroucího i básnicky nevšedního. I z nepatrných útržků jednotlivých básni nebo veršů můžeme vnímat jedinečnost osobnosti, jež před dávnými věky naučila mluvit milující duši a jež veršem vyjádřila tajemnou řeč srdce, do něhož vstoupila láska. Znamenitý znalec a povolaný tlumočník antických básníků, prof. Dr. Ferdinand Stiebitz, sebral a utřídil všechny ty básně, písně a zlomky, připínající se k Sapfinu jménu, v celek, který pod názvem Z písní lásky vychází jako další svazek druhé řady Pantheonu. Uveden jeho pronikavou a zasvěcenou studií o Sapfě, její době a díle, podává nám v mistrovském přetlumočení a výrazném přebásnění všechno, co je charakteristické a pro poznání osobnosti i poesie velké starověké básnířky důležité.

Řecká básnířka S a p f o, jež působila kolem r. 600 př. Kr. na ostrově Lesbu, desátá Musa podle jednoho epigramu přičítaného Platonovi, náleží mezi nemnohé evropské básnířky světového formátu. Ani pomluva, která se připojila k jejímu jménu, ani věky, které byly nespravedlivé k jejímu básnickému odkazu a zachovaly z něho jen ubohé trosky, nemohly zahladit její slávu pěvkyně bohy požehnané a její dílo, v slovesném odkazu antiky Jedinečné. Tak mnoho nám chybí k tomu, abychom jí plně porozuměli. Neznáme podrobněji dějiny její doby v její maloasijské vlasti, které jsou pozadím jejího působení. Málo toho víme z jejího života, který jistě byl aspoň nějaký čas velmi pohnutý. O nápěvech a hudebním doprovodu jejích písní nemáme ani zdáni. A z jejich písní se kromě jediné úplné zachovaly pouhé zlomky a zlomečky. Ale každé její slovo, které nám zachránila náhoda, je svědectvím její velké básnické osobnosti. Byla to žena, jež první naučila mluvit milující duši. Zlomky z jejích básní ukazují velkou znalkyni lidského srdce a velkou umělkyni slova. Při vší prostotě jejího výrazu a při omezenosti jejích představ, jež se pohybují v kruhu líbezné ženské společnosti sloužící Musám, Afroditě a Heře, jsou její písně výtvory, které budou i ve svých troskách stále budit podiv jako trosky řeckých chrámů. Tato knížka, nesoucí název Z písní lásky, přináší úvodem obraz Sapfiny lidské a umělecké osobnosti, překlad všech jejích zlomků jen poněkud významných a překladatelovy básnické evokace podnícené Sapfinými zlomky.

(výstrižok z (?) Lidové listy, 1.4.1945)

Kniha antické poesie

Ve velkolepé křivce vždy znovu a znovu se vracejí básníci všech věků k podivuhodné básnířce řeckého starověku, k Sapfě, této desáté Muse, jak (tito skvělou obyvatelku Lesbu nazval sám Platon. Zlomky její poesie so objevují v překladech u všech národů a reminiscence na klasickou poesii, jak ji vytvořil heroický pathos homérske tradice, jsou takřka vždy v obdivné závislosti na lyrice Sapfině. K nám nejnověji uvádí celý básnický půvab Saphin dr. Ferdinand Stiebitz, tlumočník řccko-římské básnické klasiky nad jiné povolaný, v knize nazvané klasicky jednoduše a vznosně »Z p í sn i   l á s k y«. V široce založené úvodní studii Stiebitz vykresluje jemným kritickým perem jak lidský, tak umělecký portrét básnířky, rýsuje současně i rozdílnost této umělkyně od jejích básnických současníků, spočívající v subtilní umělecké graciése, osobní aristokratičnosti a intimní lyričnosti její poesie. Delikátně se dotýká i známého erotického problému, jenž podle některých literárních historiků vrhal na tuto lesbickou pěvkyni stín amorality a mimořádnosti. Dílo Sapfino, jistě velmi rozsáhlé, jak lze souditi podle některých jiných historických dokumentu, se zachovalo jen v troskách, jejichž vznešená krása dává tušiti, jak podivuhodným asi bylo Saphino dílo ve svém celku. Stiebitz s hlubokou básnickou niterností převádí jak delší básnické zlomky Sapfiny, tak i jednotlivé verše, které jako vypadlé nádherné zlomky monumentální básnické fresky se nám zachovaly a které přesto jako by nás "přenášely do tichých zahrad, na jejichž měkkých trávnicích tančí vláčnými pohyby dívky v splývavých řízách a s květy ve vlasech, v jejichž zákoutích si důvěrná srdce šeptají o dívčích tužbách, zatím co panenské hlasy kdesi ztlumeně zpívají písně o kráse, mládí a lásce". Takřka výhradním motivem Sapfiných básnických zlomků je, jak známo, láska, eros, ale Sapfo neobkličuje svými zpěvy lásku erotickou jen jako takovou, nýbrž vidí ji v nádherné stavbě starořeckých náboženských a heroických mythů, legend a pověstí, její poesie není vášnivým vzýváním k lásce, nýbrž snovou meditací, jemným předením kouzelné oslavy všeho krásného. Tak se knihou Stiebitzovou rozšiřuje nejen řada našich zdařilých převodů z řecko-latinské poesie, nýbrž dostává se do rukou těch, kdož milují poesii a v ní nalézají tiché spočinutí, knihy plné básnické krásy a slávy. Knihu vydalo nakladatelství Fr. Borový v Praze. Grafická stránka byla svěřena F. Muzikovi. MK

IV

Já marně čekala do pozdní půlnoční chvíle. 

Když vycházel měsíc a prsty bělostnými 

mé pohladil rty, jež polibky tušenými

 se chvěly, a pohladil ňadra a lokty mé bílé 

a bledého stříbra mi nasypal do lící, 

já v úzkosti čekala tebe. Noc plynula svatá, 

a skryl se vyhaslý měsíc, i Plejády zhasly, 

a půlnoc přišla a kráčela zšeřelou ložnicí, 

v níž sama jsem ležela,

úzkostným tušením jata: 

žár ztavil mé údy,

jež mrazivou touhou se třásly

 — a já byla sama!

Sama, ó Afrodito, dnes ležeti bude Sapfo,

když zapadl měsíc a Plejady pohasly 

a výkřiky v neznámých záchvěvech

sténá zem!

A pouze Spánek, jenž k lůžku

snad přiletí, užaslý, 

té noci bude mým jediným milencem ...

AMMIANUS MARCELLINUS - SOUMRAK ŘÍMSKÉ ŘÍŠE

AMMIANUS MARCELLINUS

SOUMRAK ŘÍMSKÉ ŘÍŠE
(Ammiani Marcellini Rerum gestarum libri qui supersunt

Odeon, Praha, 1975
edícia Živá díla minulosti (74)
preklad Josef Češka
obálka Zdeněk Sklenář
1. vydanie, 15.000 výtlačkov
Predhovor "Výmluvný svědek pozdní antiky" - Josef Češka
"Historický úvod místo ztracených knih" - Josef Češka
Register s poznámkami, Obrazová príloha, Mapa,
Zoznam konzulov v rokoch 353-378
Zoznam obrazových príloh, Obsah

 literatúra staroveká, história,
568 s., čeština
hmotnosť: 650 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: výborný, na frontispice podpis majiteľa

8,90 € PREDANÉ

*H-TV-2*

V době úpadku římského impéria je autor Soumraku římské říše jediným historikem, který se může měřit se spisovateli předchozích údobí latinské literatury. Ammianus Marcellinus žil ve 4. století n. 1. a pocházel z řecké rodiny usazené v syrské Antiochii, kolébce jiného jeho významného současníka — starověkého řečníka Libania. Sloužil jako důstojník v římském vojsku v Orientu a později v Miláně. Tam poznal zblízka život na císařském dvoře, seznámil se s mladým Julianem Apostatou a zúčastnil se jeho vítězného tažení proti Germánům, později pak i nezdařilé císařovy výpravy proti Parthům. Marcellinus je právem pokládán za nejlepšího římského historika po Tacitovi. Ve svém díle vypsal dějiny římské říše od doby, kterou končí dílo Tacitovo. Zachovala se nám z něho nejcennější část, v níž se popisují události, jichž byl autor sám svědkem. Uvádí nás do zákulisí Constantiova dvora, zpravuje nás o urputných bojích o trůn, jehož nápadníci se neštítili sebekrutějších zločinů, o mohutných bitvách, obléhání měst a soukromém životě vládců. Ammianus Marcellinus líčí události a postavy s velkým psychologickým uměním a nad Tacita vyniká značnou objektivností. Byl pohan a s křesťanstvím nijak nesympatizoval, i když uznával, že může být protiváhou nezřízených mravů pozdně římské společnosti. Miluje zeměpisné a přírodovědecké odbočky a nadšeně vykládá o nebeských tělesech, o technických vynálezech, popisuje podrobnosti ze zoologie a botaniky. Přítomné vydání poprvé umožňuje čtenáři poznat dílo, z něhož byly dosud do češtiny přeloženy jen nepatrné výňatky.

Chvějíce se strachem, rozprchli se na všechny strany, a poněvadž se jejich nezkrotný vztek zmírnil, stěhovali spěšně své rodinné příslušníky i majetek do větší vzdálenosti. Hned po odstranění veškerých překážek byl položen most, a dříve než to mohly vzrušené kmeny tušit, bylo vidět na barbarském území římské vojáky, jak procházejí bez plenění Hortariovým královstvím.

Jakmile však stanuli v zemích králů tehdy ještě nepřátelských, postupovali středem odbojného území, všechno pálili a drancovali. Po vypálení oplocených chatrčí a po pobití spousty lidí bylo vidět, jak četní barbaři padají a jiní prosí o milost. A když se dospělo ke krajině zvané Capellatii nebo Palas, v níž hraniční kameny vyznačovaly pomezí římské a burgundské, byl zřízen tábor. Stalo se tak proto, aby mohli být přijati, aniž by pociťovali strach, rodní bratři a králové Macrianus a Hariobaudus, kteří uvědomujíce si, že se k nim blíží zkáza, přišli se sklíčenou myslí

prosit o mír. Po nich se dostavil hned také Vadomarius, jehož sídlo bylo naproti Rauraku. Poněvadž předložil psaní císaře Constantia, vřele ho doporučující, dostalo se mu patřičně vlídného přijetí, neboť byl kdysi augustem vzat pod ochranu římského státu.

Macrianus, uvedený se svým bratrem mezi orly a prapory, žasl nad pestrou nádherou zbraní i statných mužů, neboť to viděl poprvé, a prosil za své lidi. Vadomarius pak, uvyklý na naše vojáky, ježto byl na hranicích naším sousedem, obdivoval sice okázalou a skvělou výzbroj, ale přitom si vzpomínal, že podobné

věci vídával od útlého mládí. Po dlouhé úvaze a poradách byl se souhlasem všech povolen Macrianovi a Hariobaudovi mír, kdežto Vadomariovi, který si chtěl zajistit vlastní bezpečnost a zároveň přišel jménem poselstva jako přímluvčí prosit o mír pro krále Uria, Ursicina a Vestralpa, se zatím nemohla dát odpověď, aby vzhledem k své vrtkavosti barbaři po odchodu našich vojáků nesebrali nové síly a aby mír, jehož dosáhli prostřednictvím

druhých, nepovažovali za málo závazný. Ale i oni poté, co bylo spáleno jejich obilí i příbytky a mnoho jich bylo zajato i pobito, poslali vyslance a prosili tak, jako by se toho sami dopustili vůči našim, načež získali mír za podobných podmínek; v nich se ovšem nejvíce naléhalo na to, aby vrátili všechny zajatce, které při svých častých nájezdech uchvátili.

Zatímco se v Gallii péčí nebes dostávaly poměry do pořádku, byly na augustově dvoře rozvířeny převratné události,

z jejichž malicherných počátků vzešel žal a nářky. V domě Barbationa, tehdejšího velitele v hodnosti generála pěchoty, vytvořily včely nápadně velký roj, a když se znepokojen radil o této věci se znalci předzvěstí, odpověděli mu, že se ohlašuje velké nebezpečí, vycházejíce zřejmě z toho předpokladu, že tyto létající tvory lze z obydlí, jež si vystavěli, a od bohatství, jež nashromáždili, vypudit jen kouřem a hřmotným zvukem činelů.

Barbatio měl manželku jménem Assyria, nijak mlčenlivou ani chytrou. Když vytáhl s vojskem do pole připomínaje si v mnohonásobných obavách, co mu bylo předpověděno, tu manželka v návalu ženské pošetilosti poručila v nevhodnou dobu služce, kterou získala ze Silvanova majetku a jež se vyznala v tajném písmu, aby jí napsala pro manžela dopis. V něm ho takřka plačky zapřísahala, aby po blížící se Constantiově záhubě, až se on sám, jak doufá, chopí vlády, jí neopovrhl a nedal přednost manželství s tehdejší císařovnou Eusebií, vynikající nad mnohé ženy svou krásou.

Tento dopis co nejtajněji odeslala. Avšak služka si opsala, co jí paní nadiktovala, a když se pak všichni vrátili z tažení, utekla v první fázi nočního klidu i s opisem k Arbitionovi. Přijal ji dychtivě, načež mu odevzdala list. Arbitio udání uvěřil, a jak už byl pohotový v obviňování, předložil je císaři. Podle zvyku se té záležitosti nedopřálo ani potřebného času, ani klidu, a když se Barbatio přiznal, že dopis obdržel, a když byla jeho žena pádným důkazem usvědčena, že jej napsala, byli oba popraveni stětím.

Po jejich potrestání se rozvinula dalekosáhlá vyšetřování a stíháni byli viníci i lidé nevinní. Mezi nimi byl spolu s mnoha jinými, jako by byl zasvěcen do spiknutí, několikrát mučen i Valentinus, tribun protektorů a předtím primicerius; ale vyvázl živ, poněvadž o tom, co se událo, vůbec nic nevěděl. K odškodnění za nespravedlnost i nebezpečí si vysloužil hodnost provinciálního velitele v Illyriku.

Barbatio byl ovšem domýšlivý hrubec, nenáviděný mnoha lidmi. Když velel za Caesara Galia gardovým protektorům, počínal si podle a proradně, a když se po Gallově záhubě povznesl k vyšší vojenské hodnosti, vymýšlel rovněž různé lži proti caesaru Julianovi, a ač ho za to dobří lidé proklínali, žvástal před nastraženýma augustovýma ušima mnoho hrůzných nařčení. Zajisté neznal moudrý výrok starého Aristotela, který posílaje svého žáka a příbuzného Kallisthena ke králi Alexandrovi, přikazoval mu nejednou, aby před mužem, jenž má na špičce ... 

ARTHUR, ROBERT - ZÁHADA ZELENÉHO STRAŠIDLA

ARTHUR, ROBERT

ZÁHADA ZELENÉHO STRAŠIDLA
(Alfred Hitchcock and Three Investigators in The Mystery of The Green Ghost)

Mladé letá, Bratislava, 1975
séria Alfred Hitchcock a Traja pátrači (4)

preklad Svetlana Mrlianová-Marušiaková

ilustroval Jozef Cesnak
2. vydanie, 11.000 výtlačkov

knihy pre deti, záhady, detektívky,
136 s., slovenčina
hmotnosť: 276 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

6,90 € PREDANÉ

*H-2-1*

UPOZORNENIE PRE ČITATEĽA! Nechcem nikoho strašiť, ale pokladám si za povinnosť upozorniť vás, že na nasledujúcich stranách sa stretnete, ako už názov knihy naznačuje, so zeleným strašidlom. Okrem strašidla stretnete sa tu aj so zvláštnymi perlami a so psíkom, ktorý nehrá v príbehu nijakú úlohu, pretože vôbec nič nerobí. Alebo hrá? Nerobiť nič je niekedy rovnako dôležité, ako urobiť niečo. O tom ešte bude treba porozmýšľať.

Mohol by som vám povedať o mnohých ďalších nezvyčajných udalostiach, vzrušujúcich dobrodružstvách a napätých situáciách, s ktorými sa stretnete, ale viem, že si ich prečítate radšej sami. Uspokojím sa teda s tým, že uvediem Troch pátračov, ako som im to sľúbil.

Uvádzam ich už po štvrtý raz a musím sa priznať, že v prvých prípadoch som o nich veľmi pochyboval. Teraz sa mi však Jupiter Jones, Bob Andrews a Peter Crenshaw celkom zapáčili. Myslím, že vám budú dobrými spoločníkmi na večer záhady, dobrodružstva a napätia.

Títo traja chlapci si založili spolok Troch pátračov a vo voľnom čase riešia všetky možné záhady, s ktorými sa stretnú. Žijú v Rocky Beach, v Kalifornii, v meste na pobreží Tichého oceánu, niekoľko kilometrov od Hollywoodu. Bob a Peter bývajú u rodičov a Jupiter býva so strýkom Titusom Jonesom a tetou Matildou Jonesovou, ktorí vlastnia a vedú Jonesov bazár, skvelú zberňu, kde človek nájde skoro všetko.

V tejto zberni stojí na dvore asi deväť metrov dlhý obývací príves, ktorý sa poškodil pri nejakej nehode a ktorý sa Titusovi Jonesovi nikdy nepodarilo predať. Dovolil Jupiterovi a jeho priateľom, aby si z neho urobili moderný Hlavný stan pre svoj podnik. Je v ňom malé laboratórium, tmavá komora a kancelária so stolom, písacím strojom, telefónom, magnetofónom a mnohými príručkami. Celé zariadenie pozostáva z vecí, ktoré sa dostali do zberne a ktoré si Jupiter s chlapcami prerobili.

Hans a Konrád, silní plavovlasí bratia z Bavorska, ktorí pracujú v zberni ako pomocníci, na Jupiterovu žiadosť upravili hromady odpadu okolo prívesu tak, aby ho zvonka nebolo vidieť. Dospelí naň zabudli. Vedia o ňom len Traja pátrači. A aby sa tajomstvo neprezradilo, chodia do Hlavného stanu tajnými vchodmi.

Najčastejšie používajú ako vchod Tunel č. 2, ktorý tvorí dlhá pokrivená železná rúra, ktorá vedie z ich dielne čiastočne pod zemou, pod odpadom a pod Hlavným Stanom. Keď sa ňou preplazia, dostanú sa do Hlavného stanu cez sklápacie dvere. Existujú ešte iné vchody, ale o tých si pohovoríme, až keď sa k nim dostaneme.

Na väčšie vzdialenosti majú chlapci k dispozícii pozlátený rolls-royce aj so šoférom. Toto auto, ktoré môžu používať tridsať dní, vyhral Jupiter v súťaži. Ináč používajú svoje bicykle a dakedy sa zvezú s Hansom alebo Konrádom na niektorom z nákladných áut, patriacich zberni.

Jupiter Jones je územčistý, svalnatý a trochu bacuľatý. Zlé jazyky o ňom hovoria, že je tučný. Má okrúhlu tvár a často nahlúply výraz. Ale to je len taktický trik. Skrýva sa za ním prenikavá inteligencia. Jupiter má výbornú pamäť a je na to dosť pyšný. Má veľa dobrých vlastností, ale prílišná skromnosť medzi ne nepatrí.

Peter Crenshaw, vysoký, hnedovlasý a svalnatý, vyniká telesnou zdatnosťou. Je Jupiterovou pravou rukou pri stopovaní podozrivých osôb a pri iných nebezpečných podujatiach.

Bob Andrews je útlejší, má svetlejšie vlasy a viacej ho priťahuje štúdium. Hoci je veľmi odvážny, má na starosti predovšetkým záznamy a výskum. Je zamestnaný na polovičný úväzok v miestnej knižnici, kde môže pre Troch pátračov získať veľa informácií.

Všetko toto som vám povedal, aby som nemusel rušiť nasledovné rozprávanie opakovaním informácií, ktoré niektorí z vás už možno poznajú, ak čítali o predchádzajúcich prípadoch pátračov.

V každom prípade, vpred! Zelené strašidlo sa už práve chystá vykríknuť!

ALFRED HITCHCOCK

Štvrtá kapitola

Nečakaný telefonát

Nasledujúci deň Peter v Hlavnom stane vystrihovala novín články a obrázky a Bob ich lepil do veľkého výstrižkového albumu. Pánovi Andrewsovi sa nepodarilo zabrániť, aby sa príhoda so zeleným strašidlom na Zelenom panstve v Rocky Beach nedostala na verejnosť.

Sama príhoda so strašidlom by asi nenarobila taký veľký rozruch. Ale keď potom objavili tajnú miestnosť a kostru Greenovej manželky, ktorá mala na krku šnúru povestných perál — boli toho hneď plné noviny.

Novinári teraz vynášali na denné svetlo celú históriu Mathiasa Greena. Písali vo svojich článkoch, že bol nebojácnym kapitánom, ktorý obchodoval s Čínou, vedel čeliť každej búrke a nebál sa nijakých prekážok.

Objavili, že bol osobným priateľom a poradcom niekoľkých mandžuských šľachticov a že dostal od nich šperky. Ale strašidelné perly od nich neboli. Tie ukradol, a potom aj so svojou nevestou opustil Čínu a nikdy viac sa tam nevrátil. Zvyšok života strávil v ústraní na Zelenom panstve.

„Predstav si, že toto všetko sa odohralo tu, v Rocky Beach!“ vykríkol Bob. „Vieš, čo zistil otec a komisár Reynolds?“

Prerušil ho kovový štrkot. Niekto odsúval železnú mriežku, ktorá bola pred vchodom do Tunela č. 2. Hneď nato počuli tlmený šramot — bol to Jupiter, ktorý sa plazil dlhou pokrivenou rúrou — Tunelom č. 2. Potom nasledovalo dohodnuté zaklopanie na sklápacie dvere; otvorili sa dohora a vliezol nimi Jupiter, celý spotený a rozhorúčený.

„Fuj!“ povedal. „To je ale horúčava.“ Potom dodal: „Rozmýšľal som.“

DLABAL, JOSEF - ZÁPISNÍK PRACOVNÍKA POHOSTINSTVÍ

DLABAL, JOSEF

ZÁPISNÍK PRACOVNÍKA POHOSTINSTVÍ

Vydavatelství obchodu, Praha, 1956
edícia Knižnice pohostinství a cestovního ruchu (7)
obálka Jaroslav Turek
ilustrácie Josef Dlabal
1. vydanie, 5.000 výtlačkov

príručky, turistika, výživa,
296 s., čeština

mäkká väzba
stav: používaná

DAROVANÉ (kropet)

„Zápisník pracovníka pohostinství“ je pokusem o shrnutí nejdůležitějších provozních problémů a otázek z oboru veřejného stravování. Je třeba upozornit, že nejde o poradce, který by beze zbytku vyčerpal všechny provozní otázky jako naučný slovník, ale o poradce, který se pokouší být alespoň základními informacemi prospěšným při denní praxi. Má poskytnout odpověď pracovníkům hotelů se sty pracovníků právě tak, jako pracovníkům výčepu či stánku s občerstvením. Obsah proto musí být takový, aby pokud možno vyhovoval všem kategoriím. Tento zápisník je tedy sestaven z hlediska nejširší potřeby většiny pracovníků oboru veřejného stravování. Chce ukázat širokou problematiku, vzájemnou souvislost a upozornit, jak je třeba nazírat na určité úkoly. „Zápisník“ se snaží být praktickou pomůckou odpověďmi na četné, v denní praxi stále se vyskytující otázky. Ovšem, je třeba si uvědomit, že to nejsou trvale platné odpovědi, neboť měřítka se mění a vývoj přináší další zlepšení, a tedy i nové, lepší odpovědi.

Proto je nelze přejímat zcela dogmaticky a mechanicky, bez uvažování a přemýšlení, neboť každá situace vyžaduje vlastní, individuální řešení.

Jestliže při listování i při podrobném studiu naleznete alespoň na polovinu otázek odpověď, kterou jste si právě přáli znát, pak jistě splní „Zápisník“ svůj účel.

HÁJEK, MILOŠ - PŘEHLED NEJNOVĚJŠÍCH DĚJIN II. (1929-1939)

HÁJEK, MILOŠ

PŘEHLED NEJNOVĚJŠÍCH DĚJIN 1917 - 1939
II. (1929-1939)

Nakladatelství politické literatury, Praha, 1963
obálka Vratislav Jan Žižka
1. vydanie, 20.400 výtlačkov

história, dejiny
508 s., čb fot, mapy, čeština
hmotnosť: 826 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal po krajoch ohnutý

3,50 € 2,50 €

*his*