TIGRID, PAVELKAPESNÍ PRŮVODCE INTELIGENTNÍ ŽENY PO VLASTNÍM OSUDU
Odeon, Praha, 1990
ISBN 80-207-0149-4
2. vydanie, 100.000 výtlačkov
história
320 s., čeština
hmotnosť: 397 g
tvrdá väzba, papierový prebal
stav: výborný
PREDANÉ
*home*belc*
Po více než čtyřicetileté přestávce se na publikacích vydávaných v Československu začíná znovu objevovat jméno autora, o němž se nedá říci, že by kdy vymizelo z našeho povědomí. Pavel Tigrid je jedním z neivýznačnějších mluvčích českého kulturního exilu a v této úloze vystupuje také nejdéle. Skoro pětatřicet let je šéfredaktorem pařížského čtvrtletníku Svědectví, věnovaného české kultuře a společnosti. Vedle velmi rozsáhlé publicistické činnosti v časopisech vydal jedenáct knih a tou poslední z nich je právě Kapesní průvodce. Titul knihy je výmluvný: formou dialogu tu autor vysvětluje mladé turistce z Československa, která si není jista, má-li emigrovat, základní soudobé problémy české společnosti, a jak politické a sociální dění v republice posledního takřka století podmínilo a ovlivnilo osobní osudy mladé generace, k níž tato turistka patří. Rámcově vychází Tigrid z vlastní zkušenosti, z nesčetných rozhovorů, které s příslušníky této generace vedl, a téma samo je založeno na mimořádně široké znalosti událostí i osob, které naše osudy v posledních desetiletích formovaly, všeho dění, jehož byl autor sám často přímým účastníkem, na rozsáhlé sečtělosti v publicistické, politické a historické literatuře i na nespočetných diskusích, při nichž měl možnost konfrontovat a tříbit si svůj názor. Ale přestože Tigrid vykládá v široké perspektivě, je patrné, ze mnohem raději podává fakta a jejich souvislosti než vlastní názory. Ostatně sám říká, že čím víc člověk o daném tématu ví, tím víc otázek a nejasností na něm také vidí, a proto i pojetí a hodnocení dílčích i obecných témat nechává často s otevřeným koncem.
Přestože Tigrid odmítá přijímat tvrzení, u nichž nemá záruku pravdivosti, je tato kniha zaměřena na tak horké a osudové otázky, že u některých pasáži musí počítat se čtenáři, v nichž vyvolají nesouhlas nebo aspoň pochyby. Jenže stejně jako nadšení a poučení čtenáři přispěje k úspěchu knihy v nemalé míře i polemika. Ostatně snadno najdeme jedno místo, kde se autor očividně zmýlil: neočekává - píše tam že svou vlast bude moci ještě někdy navštívit. Tím úctyhodnější je, že vlastně celý život věnoval věci Československa, jeho kultuře a společnosti. Už před válkou vytvořil na Zbořenci Divadelní kolektiv mladých a působil v redakci Studentského časopisu. Když se mu roku 1939 podařilo uprchnout z Protektorátu do Londýna, pracoval v českém vysílání BBC a vydával česky a slovensky Kulturní zápisník a anglicky Review 42. Po válce vydával s Ivo Ducháčkem týdeník Obzory a později byl šéfredaktorem týdeníku Vývoj. Únorové události mu znemožnily návrat do vlasti z NSR, kde právě pracoval na reportáži. Zformoval tam Pomocný výbor pro uprchlíky z Československa, později založil československou redakci Svobodné Evropy a jejím ředitelem byl až do r. 1952, kdy odešel do Spojených států. Tam založil r. 1956 Časopis Svědectví a s ním se pak r. 1960 jako evropský představitel amerického nakladatelství přestěhoval do Paříže. Kromě velkého počtu časopiseckých článků a několika rozhlasových her vydal řadu knih, z nichž bychom měli jmenovat aspoň Ozbrojený mír (1948), Marx na Hradčanech (1960), Politická emigrace v atomovém věku (1968 a 1974, poslední vydání Praha 1990), Le Printemps de Prague (Pražské jaro, 1968, bestseller přeložený do italštiny, japonštiny, portugalštiny), La chute irrésistible d´Alexander Dubcek (Nezadržitelný pád A. Dubčeka, 1968, též anglický a Italský překlad), Amére révolution (Hořká revoluce, 1977, též italsky), Révoltes ouvriéres á l´Est 1953-81 (Dělnické vzpoury na Východě, 1981, též německy) a posléze Kapesní průvodce (1988).
