TONDI, ALIGHIEROCÍRKEV A DNEŠEK
Státní nakladatelství politické literatury, Praha, 1960
preklad Vladimír Marek
obálka Petr Diviš
1. vydanie, 10.000 výtlačkov
náboženstvo, politika,
176 s., čeština
hmotnosť: 120 g
mäkká väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky
2,00 €
*balbe* in **S4Z**
Autorem této knihy je bývalý význačný představitel jezuitského řádu profesor A. Tondi. Jeho dílo ,, Jezuité“ bylo přeloženo do několika jazyků a v krátké době vyšlo dvakrát i u nás. Jeho nová práce, která v našem nakladatelství vychází pod názvem ,,Církev a dnešek“, je psána pro českého čtenáře. Redakce v ní - kromě zkrácení některých míst z technických důvodů - nedělala žádné podstatné úpravy a její znění je tak prvním autorským vydáním.
„14. října 1933 Německo odešlo ze Společnosti národů. Aby ospravedlnila tento krok, vypsala vláda nové volby do Reichstagu a plebiscit (12. listopadu 1933), jenž se konal v ovzduší krutého teroru. Biskupové nakázali věřícím hlasovat ve volbách i v plebiscitu pro fašisty („Der katolische Episkopat etc.“, již cit.; srv. kapitolu „Plebiscit z 12. listopadu 1933“). Tak 6. listopadu kardinál Bertram otevřeně prohlásil, že katolíci musejí podpořit fašistický stát. Biskupové obhajovali vystoupení Německa ze Společnosti národů (poselství arcibiskupa Grebera z 8. listopadu). Bavorští biskupové ve své adrese nazývali Hitlerovu politiku „politikou míru“ a žádali, aby katolíci dali svůj hlas fašistům.
Z této záplavy hnusných událostí lze vytěžit výsledek velmi poutavý a poučný. Tváří v tvář faktům, nad nimiž jsme se zamýšleli, nás totiž spontánně napadá otázka, proč k takovému paktování docházelo. Poslechněme si nejprve, co o tom říká Vatikán. Ten tvrdí, že církevní hierarchie to vše podnikala jen a jen pro „dobro náboženství“.
Znamenitě!... Ale my se ptáme, jaký vztah, sebeslabší, sebenepatrnější, mohl být mezi křesťanstvím a fašismem? Zřejmě žádný. Jednat takto znamená — ledaže bychom měli co činit s lidmi nejapnými či přímo slabomyslnými (a o to tady nejde) — přilévat vodu do ohně a čekat, že vzplane. Zamýšlíme-li se nad těmito událostmi, zdá se nám vskutku, že sníme.
Ale stará moudrost říká, že nic se neděje bez důvodu.
A také každé spojenectví musí mít jako základ přinejmenším společný zájem obou stran, jež spojenectví uzavírají. Po zralé úvaze a i při nejlepší snaze omluvit neomluvitelné musí i člověk mdlého rozumu pochopit, že dělej co dělej nenajdeš tento společný zájem ,,v úzkostech a péči o ochranu katolického náboženství'' ani o křesťanstvo vůbec. Nejenže takové starosti byly absolutně cizí fašismu jakéhokoli druhu, zvláště fašismu německému, ale fašismus v každé své podobě byl dokonalým protikladem zmíněných věcí.
Ale někdo nám namítne: papež, kardinál Pacelli, ostatní kardinálové, arcibiskupové, biskupové atd. byli lidé prostí a bezelstní, kteří prodchnuti živou touhou po dobru dali se ošálit Hitlerovými sliby.
Okamžik!...Takové věci by bylo možno tvrdit, kdyby šlo o průměrné lidi, nepříliš nadané rozumem. Ale připisujeme-li je jedné z nej schopnějších diplomacií na světě, totiž diplomacii vatikánské, je takový argument jen k smíchu.
Cože?!.. .Tedy například svatá stolice a vůdcové katolické církve v Německu nevěděli, kdo to jsou fašisté, nacisté? Neznali jejich program? Ve Vatikánu a mezi německými duchovními snad nečetli ,,Mein Kampf", jehož první svazek Hitler vydal v Mnichově roku 1925 a druhý svazek tamtéž roku 1927?
Pamatuji se, že brožurkami, velkými i malými, propagandistickými publikacemi přeloženými do hlavních cizích jazyků a popisujícími cíle a metody nacistů se to tehdy jen hemžilo. V Miláně byl roku 1932 přeložen a vytištěn péčí Pietra Solariho „Program nacionálně
