BURIAN, JAN - NA SHLEDANOU ZÍTRA

BURIAN, JAN

NA SHLEDANOU ZÍTRA
Písňové texty, články a výstřižky

Folk & Country, Praha, 1995
1. vydanie

autobiografia, hudba, literatúra česká, podpis autora
256 s., čeština
hmotnosť: 359 g

tvrdá väzba
stav: výborný

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-2*

FREMER, MILOSLAV - ZÁKLADY POLITICKEJ EKONÓMIE

FREMER, MILOSLAV

ZÁKLADY POLITICKEJ EKONÓMIE

Pravda, Bratislava, 1984
preklad Eva Breznenová, Rozália Daňková, Dagmar Farská, Marta Chvosteková, Jana Julényová, Eva Kohútová, Dana Kopčoková, Dagmar Pelikánová
1. vydanie, 8.000 výtlačkov
75-100-84

politika, ekonomika, učebnice,
528 s., slovenčina
hmotnosť: 551 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

0,80 €

*gopal2* in *H*parap*R4

BODICKÝ, SAMO - OTCOVA KLIATBA

BODICKÝ, SAMO

OTCOVA KLIATBA

Tatran, Bratislava, 1973
edícia Plody (12)
zostavil Daniel Šulc
doslov Daniel Šulc
prebal Ľubomír Krátky
1. vydanie, 20.000 výtlačkov
61-362-73

beletria, poviedky, próza krátka, literatúra slovenská
276 s., slovenčina
hmotnosť: 347 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal ošúchaný

0,80 €

*zukol5* in *H-parap*R4

SAMO BODICKÝ, píšuci pod vlastným menom i pod pseudonymami Samo Samovič, Sam. Javorov i pod rôznymi značkami, patrí medzi tých spisovateľov, ktorí sa za svojho života okrem časopisecky publikovaných prác nedožili rozsiahlejšej knižnej publicity. V roku 1882 vyšli totiž v Škultétyho novozaloženej Slovenskej knižnici ako prvý zväzok iba dve Bodického novely pod názvom Povesti Sama Bodického. Nič iné autor knižne za svojho života nevydal. Do smrti v roku 1919 (narodil sa v roku 1850) napísal však viacero povestí, ktoré publikoval v známych časopisoch (Orol, Slovenské pohľady, Národnie noviny) i v časopisoch iných (Cirkevné listy, Národný hlásnik, Slovenské noviny), ktoré duchovné plody našich spisovateľov uverejňovali len sporadicky.

Samo Bodický za námety svojich próz si vyberal témy zo života slovenských dedín. Týmto (spolu s Antonom Bielkom) — realistickou slovesnou technikou — je vlastne predchodcom veľkých realistických plátien kukučínovského typu. Jeho tvorba dokazuje, že slovenská národná spisba pociťovala potrebu v druhej polovici minulého storočia (najmä pred vyvrcholením storočia) odchýliť sa od tém, ktoré uzákonila a zafixovala predchádzajúca literárna epocha.

Od začiatku svojej literárnej aktivity, školiac sa na dielach ruskej klasickej literatúry (sám z nej prekladal), najmä na Turgenevových Poľovníkových zápiskoch, vytvoril Bodický prózy, v ktorých vychádza v ústrety novej literárnej orientácii. V jeho prácach sa stretávame zo začiatku síce s prostredím pánov (Starý mládenec, Zaľúbenec, Nihilizmus), no postupne prechádza k obrázkom zo života dedinského ľudu, aby v zobrazovaní tohto života zakotvil natrvalo. Všímal si mnohotvárnost života na dedine. A tak popri nevyhnutných ľúbostných sporoch, veselých príhodách, zobrazil viaceré tragédie v živote dedinského človeka, úžerníctvo, závisť, pijanstvo.

Svoje príbehy Bodický podáva so zmyslom pre objektivitu, s porozumením, triezvo a nepateticky. Nezakrýva a neidealizuje ani neidylizuje, podáva triezve obrazy tak, aby zobrazil dedinu v jej diferencovanosti a rozpornosti.

Po rokoch, keď sa vraciame znovu k časti Bodického diela, robíme to nie náhodou. Táto tvorba znamená veľa vo vývine literatúry a prináša i mnohé fakty zo života našich starých otcov či praotcov. Hodno si tieto príbehy zo života prečítať. Len ich poznaním môžeme pochopiť mnohé, čo nasledovalo.

PRVÁ ĽÚBOSŤ

Dedinská poviedka

Detské roky trávil som v Košanoch; obyvatelia mojej dediny dokázali, čím môže ľudská nerozumnosť a nedbanlivosť prispieť k znešváreniu krásnej prírody. Kde predtým zelená bučina chránila pôdu strmých briežkov, tam nerástla už ani trávička a len biele skaliny ukazovali svoje plešivé hlavy. Kde predtým tichý potôčik umýval nohy lepkavých jelší a snoval vôkol nich vence vonnej nezábudky, tam povodeň vyhĺbila siahové jarky, na brehoch ktorých osamotené kry pichľavého hlohu čakali najbližšiu povodeň, aby ich so základom preniesla pár siah dolu jarkom.

Smutné bolo okolie a smutná dedina: nízke domčeky, zo všetkých strán zaplavené štrkom, z roka na rok hlbšie upadali a za mojich čias sotva oblôčiky vyčnievali zo zeme. Len na konci dediny pod vŕškom postavený mlyn pýšil sa celosťou, veselo hrkotal akoby ozávod s hybkými jazykmi ženičiek, ktoré sa v ňom zhromaždili po práci.

Povolanie mojich spoluobyvateľov bolo roľnícko-ovčiarske a najžiadúcejšia doba roku bola im žatva a najradostnejší deň — Demitra. Vrchol ich túžob nevyčnieval nad hojnosť žita a syra. Rozumie sa, že v tejto spoločnosti ani moje túžby nemali vysoký vzlet, ale vzor som mal.

Každý deň okolo havránky zacvendžali nad dedinou spiežové zvonce. „Už idú valasi! “ kričali chlapci v radostnom rozochvení. Pred stádom oviec poskakovali útlonohé kozičky, veselo potriasajúc končitými bradami, za stádom podopieral sa o ostrú valašku valach.

Celá to čierna postava, na hlave ligotal sa vymastený klobúčik, obrúbený karmažinom, na ľavom pleci visela čierna kabanica, ovesená vôkol hrdla na čierny remeň, vybíjaný lesklými krúžkami. Košeľa čierna, zamastená, nesiahala k drieku, ktorý obopínal úzky opasok, okrášlený štvornásobným radom mosadznej retiazky. Útle krpčeky, poviazané čiernymi návlakmi, priliehali k nohám. K tomu si primyslieť okrúhlu, vyhriatu tvár, pod nosom mladé fúziky, rýchly skok, prenikavé hvizdnutie na prste a máte môj vzor predstavený.

Dobrodružstvá valašského života zdali sa mi stáť na výške ľudskej možnosti. Podľa toho riadili sa aj naše detské zábavy; obrazotvornosť vedela si vytvoriť zo skál ovce a z vody žinčicu a i keď tu i tu skončila sa naša zábava údermi dávanými i prijatými, to všetko patrilo do rámca valašského života.

To boli zábavy len pre chlapcov; zábavy spoločné s dievčatami boli iného spôsobu. Detská myseľ vedela vynájsť hru, aby v nej malo oboje pohlavie rovnú účasť. Napodobnili sme život starších; obyčajne sme predstavovali odvod k vojsku. Dievčatá si podľa vôle vybrali z radu chlapcov svojich synov, ktorých mali oplakávať. Šli sme do mesta; po ceste matky čo najžalostnejšie vykladali, každá vychvaľovala svojho syna a keď nás odobrali za vojakov — všetkých bez výnimky, lebo len planých chlapcov neberú k vojsku, bolo naším príslovím — až vtedy začala sa hrozná lamentácia, zalamovanie rukami, objímanie hrdla, hlavy a mnoho ráz zbaláchali sme celú dedinu.

Býval som horlivým spoluhráčom a dbal som na to, aby sa naša hra čo najvernejšie podobala skutočnosti, ale najväčšmi ma držalo v napnutosti, keď dievčatá ohliadali sa vôkol seba, aby si podľa vôle vybrali svojich synov. Srdce mi hlasite klopalo, bola tam Anička

...............................................................................................................

... posledná veta ...

Nuž veď inšie nežiadal.

DOMČEK Z KOCIEK

DOMČEK Z KOCIEK
Výber rozprávok z Medzinárodnej série obrázkových kníh

Mladé letá, Bratislava, 1979
zostavila Lýdia Kyseľová
autori poviedok: Ljuba Štíplová, Nataša Tanská, Bodo Schulenburg, Olga Hejná, Éva Janikovszká, Ela Perociová, hanna Januszewská , Rudo Moric, Václav Čtvrtek, Leopold Suchodolčan, fred Rodrian, Elena Čepčeková
ilustrácie Mirko Hanák, Viera Gergeľová, Gertrude Zucker, Jana Sigmundová, Lásló Réber, Lidija Ostercová, Božena Truchanowská, Jozef Baláž, Stanislav Duda, Marlenka Stupicová, Werner Klemke, Ľuba Končeková-Veselá
1. vydanie, 21.000 výtlačkov
66-185-79

knihy pre deti, rozprávky,
168 s., slovenčina
hmotnosť: 613 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, pečiatky v knihe

1,90 € PREDANÉ

*bib17* in *H-bar*FR

LINDGRENOVÁ, ASTRID - PIPPI DLHÁ PANČUCHA NASTUPUJE NA LOĎ

LINDGRENOVÁ, ASTRID

PIPPI DLHÁ PANČUCHA NASTUPUJE NA LOĎ
(Pippi Långstrump går om bord)

Mladé letá, Bratislava, 1970
preklad Jaroslav Kaňa
ilustrácie Karel Teissig
1. vydanie, 5.000 výtlačkov
66-127-70

beletria, rozprávky, literatúra švédska, knihy pre deti,
112 s., slovenčina
hmotnosť: 427 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, pečiatky

9,90 € PREDANÉ

*bib19* in *H-bar*FR

Z cesty sa ozývalo dupkanie mnohých nôh, veľa rečí a smiechu. Bol tam Tommy s batohom na chrbte, Annika v novučičkých bavlnených šatách, ich pani učitelka a všetci spolužiaci okrem jedného, neboráka, ktorého rozbolelo hrdlo v deň výletu. A na čele všetkých šla Pippi na svojom koni. Za ňou sedel Pán Nilsson s vreckovým zrkadielkom v ruke. Púšťal so zrkadielkom slnečné prasiatka a bol velmi spokojný, keď sa mu podarilo vrhnúť prasiatko Tommymu do očí.

Annika bola naskrze presvedčená, že v ten deň bude pršať. Bola si tým taká istá, že sa bezmála už vopred hnevala. Ale predstavte si, ako sa občas šťastie usmeje — slnko ustavične svietilo, hoci šli na výlet, a Annike sa od radosti rozohrialo srdce, ako vykračovala po ceste v novučičkých bavlnených šatách. Ostatne všetky deti vyzerali veselé a nadšené. Na okraji cesty bolo plno čerkáčov a na jednom mieste zazreli lúku plnú púpavy. Všetky deti si zaumienili, že cestou domov si natrhajú kytice čerkáčov a púpavy.

— Taký prekrásny deň, — vzdychla Annika a hádzala očkom po Pippi, ktorá sedela na koni vzpriamená ako generál.

— Veru, tak dobre som sa necítila odvtedy, čo som sa bila s černošským boxerom v San Franciscu, — prisvedčila Pippi. — Chceš si trocha zajazdiť?

Pravdaže chcela a Pippi zdvihla Anniku na koňa. Ale keď to videli ostatné deti, ani ony nemohli odolať a chceli jazdiť. Pippi im to dožičila. Rad-radom. Pravda, Annika a Tommy jazdili o kúsok dlhšie ako ostatné deti. Bolo tu však dievčatko, ktoré tlačila topánočka. Pippi jej dovolila, aby stále sedela za jej chrbtom. Ale Pán Nilsson ju ťahal za vrkoč, len čo sa dostal k nej.

Cieľom výletu bola hora, ktorá sa volala Zázračná pre svoju zázračnú krásu. Keď prišli už takmer do cieľa, Pippi zoskočila zo sedla, potľapkala koňa a prihovorila sa mu:

— Nosíš nás tak dlho, že máš právo byť ustatý. Nemá zmysel drieť donekonečna.

Potom niesla koňa na svojich mocných rukách, až prišli na malú rúbaň v lese, kde ich pani učiteľka zastavila. Pippi sa obzrela a zvolala:

— Hej, Zázraky, poďte sem, uvidíme, kto je mocnejší!

Ale pani učiteľka jej vysvetlila, že v hore nie sú zázraky. Pippi bola veľmi sklamaná.

...........................................................................................

... posledná veta ...

Napokon sa celkom stratili.

MOZART, WOLFGANG AMADEUS - LISTY OTCI

MOZART, WOLFGANG AMADEUS

LISTY OTCI

V. Čechák, Praha, 1930
preklad Marie Erhartová, František Bartoš
číslovaný výtlačok č. 131

autobiografia, hudba, bibliofília, číslovaný výtlačok
94 s., čeština
hmotnosť: 152 g

mäkká väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-2*

Vienne ce 27. jullet 1782.

Nejdražší, nejmilejší otče! — prosím Vás, pro všechno na světě Vás prosím, dovolte mi, abych se směl oženit se svou drahou Konstancí. — Nemyslete, že je to jen proto, abych byl ženat — na to bych dovedl ještě počkat. — Ale vidím, že to nevyhnutelně vyžaduje má čest, čest mé dívky, mé zdraví a spokojenost. — Mé srdce je zneklidněno, v hlavě mi víří — jak mohu pak na něco rozumného myslit, jak mohu pracovat? — Kde nabrat sil? — Většina lidí si myslí, že jsme již svoji — matka je proto rozzlobena — a ubohá dívka i já se tím k smrti utrápíme. — Tomu se dá tak snadno odpomoci. — Věřte mi, že ve Vídni, kde je tak draho, dá se právě tak lehce žít jako kdekoliv jinde; záleží to jen na hospodaření a na pořádku. —Ten není u mladého, zvláště však u zamilovaného člověka, nikdy. — Kdo dostane takovou ženu jako já, může být jistě šťasten. — Budeme žít docela klidně a skromně a přece budeme spokojeni. — A nestarejte se — vsázím se, že kdybych dnes, Bůh uchovej, onemocněl, nejvznešenější šlechtici by mne podporovali (a zvláště byl-li bych ženat). To mohu říci s jistotou. —Vím, že kníže Kaunitz mluvil o mně s císařem a s arciknížetem Maxmilianem. — Očekávám toužebně Vaše svolení, můj nejdražší otče — očekávám je určitě — závisí na něm má čest a sláva. — Neodkládejte tak dlouho radostnou chvíli, až sevřete v náruči svého syna s jeho ženou. — Líbám Vám lOOOkrát ruce a jsem Váš

nejposl. syn

W. A. Mozart.

P. S. Srdečně líbám svou milou sestru. Má Konstance se poroučí Vám oběma. Adieu.

VACEK, MIROSLAV - NA ROVINU

VACEK, MIROSLAV

NA ROVINU
Bez studu a bez příkras

Periskop, Praha, 1994
fotografie Karel Mevalda
1. vydanie
ISBN 80-901746-0-4

autobiografia, história, podpis autora
248 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 377 g

tvrdá väzba
stav. dobrý

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-2*

VELEL JSEM DIVIZI, ARMÁDĚ I FRONTU

Opravdu jsem frontu nakonce velel, ale zdaleka ne hned po příchodu z Akademie generálního štábu. Muselo uběhnout ještě devět let, než se tak stalo. Devět let, která při nezasvěceném pohledu nepředstavují ani tak dlouhou dobu, ale jak pro koho. Mně se občas zdálo, že při té práci stárnu nějak rychleji, než obracím listy v kalendáři. Příčin mohlo být jistě mnoho. Nedostatek zkušeností, které jsem dost často musel nahrazoval větší intenzitou práce, celková vypjatost vojensko-politické situace ve světě a z ní vyplývající požadavky na armádu, řešení zdánlivě bezvýznamných každodenních záležitostí, které patří také k životu, ale i mnoho zbytečných, byrokratických úkonů, kterých jsme se jen s obtížemi a zdlouhavě zbavovali a mnohých se nezbavili dokonce vůbec. Zákonitě to byla léta úspěchů i nezdarů, velká, větší, ale také úplně normální, malá cvičení, stovky a tisíce hodin strávených u podřízených útvarů ve snaze pomoci řešit jejich problémy, konfliktní situace s nadřízenými, ale i podřízenými, vlastní omyly a chyby, starost o výstavbu objektů důležitých pro obranu republiky, ale i péče o lidi a vojenskou techniku.

Když jsem pracoval ve funkci náčelníka štábu divize, měl jsem pocit, že dělám víc než můj velitel. Mnohdy mi vydal úkoly až ve večerních hodinách, kdy se vrátil se spoustou problémů od útvarů. Měl toho jistě také dost, ale pro mě a některé důstojníky štábu to byl signál, že máme před sebou ten den už třetí osmihodinovou šichtu. V té době jsem ale nedoceňoval jednu věc. Že jako náčelník štábu-první zástupce velitele jsem sice hodně pracoval, ale zodpovědnost nesl právě velitel. Mnohé z toho, co pro mě zůstávalo utajeno, jsem však mohl vzápětí po absolvování Akademie generálního štábu zakusit sám na sobě.

Snad jediné, co bych chtěl popřít, ale nemohu, bohužel, přesvědčivě dokázat, je to, že jsem nedychtil po dalších funkcích. Argument je snad pouze jeden. Většina lidí je normálních a s vyššími funkcemi si připouští i větší zodpovědnost. Výjimky i tehdy potvrzovaly pravidlo. V tom jsem byl asi dost neschopný, a proto jsem se nestal ani výjmečným. Přesto mi dnes někteří pánové stále připomínají moji závratnou kariéru, kterou přičítají pouze období tzv. normalizace. Nebudu se přít. Ale i já mám příklad. Z plukovníka jsem se stal armádním generálem po čtrnácti letech služby, když jsem předtím získal veškeré dostupné vojenské vzdělání a prošel nezbytnou praxí u vojsk. Nedávno nám pánové předvedli, že když je dobrá vůle, lze totéž v sametu stihnout na jedné funkci náčelníka generálního štábu za necelá dvě léta. Znám v naší armádě jenom jednoho člověka, který to stihl rychleji. Byl to armádní generál Alexej Čepička. Tomu to ovšem „přilepily“ na ramena všechno najednou a nesnažili se předstírat „normálnost" takovéhoto „revolučního“ aktu.

Tehdejší ministr národní obrany a“mádní generál Martin Dzúr mě ustanovil velitelem 20. motostřelecké divize v Karlových Varech. Musím přiznat, že ne on, ale někteří pod ním se ptali, zda je pro mě přijatelné, abych se vrátil tam, kde jsem před sedmi lety skončil jako řadový pracovník štábu. Sám pro sebe jsem si jejich obavy rozluštil tak, zda v Karlových Varech a jejich blízkém okolí nemám z té doby pověst nemakačenka, opilce či hlupáka. Netrpěl jsem tímto komplexem a nestyděl jsem se ani za své politické a občanské postoje z předcházejících let. Pokud si snad někdo myslel, že mé sebevědomí bylo podepřeno tím, že většina důstojníků musela po roce 1968 odejít do zálohy, tak se mýlí. I od karlovarské divize odešli, ale podstatná část z nich, kolem 90 procent, zůstala sloužit.

Já jsem v tom, že se vracím, viděl i některé přednosti pro sebe. Znalosti z předcházející služby byly nezanedbatelnou výhodou. Zkuste si představit, jaký objem faktů je nutné si osvojit, než můžete alespoň nabýt dojmu, že rozhodujete o záležitostech spadajících do naší kompetence opravdu kvalifikovaně, na profesionální úrovni.

Karlovarská divize patřila tehdy ke svazkům stálé pohotovosti, což znamenalo, že byla schopna s počty osob a techniky, které měla už v míru, začít plnit bojové úkoly a v průběhu jejich plnění pak zmobilizovat zbývající, méně podstatnou část osob a dopravní

PAVLÍKOVÁ, ŠARLOTA - NEMČINA 5

PAVLÍKOVÁ, ŠARLOTA
SLIVKOVÁ OĽGA

NEMČINA 5
pre základné školy

Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava, 1990
ilustrácie Ondrej Slivka
1. vydanie
ISBN 80-08-00023-6

učebnice, jazyky,
248 s., slovenčina, nemčina
hmotnosť: 260 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

3,50 €

*gopal2*jaz*

FELDEK, ĽUBOMÍR - JANTÁROVÝ SVET

FELDEK, ĽUBOMÍR

JANTÁROVÝ SVET

Mladé letá, Bratislava, 1977
ilustrácie Miroslav Cipár
1. vydanie, 3.500 výtlačkov
66-183-77

rozprávky, knihy pre deti, poézia, literatúra slovenská,
80 s., slovenčina
hmotnosť: 334 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, pečiatky v knihe

9,90 € PREDANÉ

*bib17* in *H-bar*FR

Bosá rozprávka

Bol jeden princ a jednu princeznú si chcel

vziať za ženu.

A ona k nemu prišla a on ju poslal preč.

Mohla sa za to poďakovať kameňu.

To ti bol taký kameň, ktorý mal aj reč.

Ten kameň ležal pri vchode na princov hrad 

a princezná naň stúpila a bolo zle.

Ten kameň nikoho na svete nemal rád 

a o tom, kto naň stúpil, vravel všetko oplzlé.

Princ si to teda vypočul a poslal ju preč.

Potom sa poškriabal však za uchom a šiel

ju navštíviť.

A povedal: — Vieš, je tam kameň, čo má reč.
Ten musíš prekročiť. Už vieš? Tak čakám.

Príď!

A ona bola šťastná a hneď v druhý deň 

bežala na ten hrad a stúpila zas na kameň. 

Kameň zas klial, princ plakal, princezná si

vzdychla: — Och,

ale keď ja tak rada chodím po tých kameňoch!

A takto pekne všetko skončilo sa.

Vieš, ona bola ešte veľmi maličká a veselá a bosá.

KAMENEC POD VTÁČNIKOM 1355 - 2005

KAMENEC POD VTÁČNIKOM 1355 - 2005

Obecný úrad Kamenec pod Vtáčnikom, 2005
zostavil Milan Šimo
ISBN 80-9693545-6-2

monografie
142 s., čb a far. fot., slovenčina
hmotnosť: 275 g

mäkká väzba
stav: výborný

9,90 € PREDANÉ

*bib19* in *H-bar*FL