MAJEROVÁ, MARIE - NEJKRÁSNĚJŠÍ SVĚT

MAJEROVÁ, MARIE

NEJKRÁSNĚJŠÍ SVĚT
román

Čin, Praha, 1928
edícia Proud (39)
2. vydanie

beletria, román, literatúra česká, podpis autora
236 s., čeština
hmotnosť: 445 g

tvrdá väzba
stav: výborný, bez prebalu

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-2*

Románový obraz českého života na vsi v okolí Prahy od doby před první světovou válkou až do prosincové události r. 1920. Jeho hrdinka, svou osobní zkušeností a svým poznáním kruté třídní podoby kapitalistického světa, dorůstá v revolucionářku, jež celou svou bytostí splyne s bojem za lidský život těch nejpotlačovanějších.

ŽIVOTE SLADKOSTI...

U vrat vily, kterou si kdysi koupil major Dworzak, aby tu v klidu a venkovských radostech ztrávil dobu svého pensionování, stanul muž v stejnokroji a zazvonil. Kaftanka již nedoslýchala, ale zvuk zvonku byl tak náhlý a prudký, že jí projel jako panský rozkaz. Ihned odložila žehličku a běžela zahrádkou otevřít. Majorka hned na začátku války propustila služebnou dívku, neboť v nejistých dobách válečných nevěděla, bude-li mít pro ni dosti jídla. Těžko sháněla poživu. Pouze Antonín Bilanský jí pravidelně dodával mouku. Nikdo jiný z obce nebyl jí zavázán. Každý se jí vyhnul, aby nemusil odříci. Ale majorka, žena odjinud, nedovedla prosit. Dovedla se však uskrovniti; vždyť celý svůj dívčí věk se uskrovňovala, aby nedotčeno zůstalo věno, které jí zaručovalo možnost sňatku s aktivním důstojníkem. Tíseň válečné doby v ní probudila nejdříve veliký strach, že nebude moci býti živa z nepatrného kapitálu, který zbyl po manželově smrti, a jejž sama nedovedla nijak využiti na svůj prospěch. Potom se do ní zaryla krutou bolestí, když odešel do války Roman, její modla. Den po dni podléhala více obavám a melancholii. Marně ji těšívali její přátelé, revírník a ředitel cukrovaru, marně jí nabízeli výhodné uložení peněz v různých podnicích, setrvávala umíněně při starém pořádku, a zařizovala se tak, aby vyšla s málem. Kaftanka přicházela vyprat a vyžehlit, umývala dva, tři talířky po panině obědě, smířila se s galerií obrazů, jako se smířila s nevděkem všech, kterým pomohla na svět, aniž se kdy zeptali, jak žije a co jí. Dětí se nyní rodilo velmi málo. Dávno již nebylo ctí míti jich mnoho, jako když panímáma Bilanská slehla po šesté a Kaftanka si netroufala vykonáváti, co za drahé peníze dělaly její družky ve městech. Bála se smrti a zákonů, bála se poctivě boha, že by ji na věčnosti za to trestal. Selky, které si ji v těžké hodince volaly ze starého zvyku, odbyly ji vyměřenou odměnou, lepším jídlem po tři, čtyři dny, co k nim docházela, a potom jim zase byla cizí. Přes to se snažila Kaftanka, aby její ruce nezatvrdly těžkou prací, jak se žádá na ženách jejího povolání, hledala si vždy posluhu čistou, zatím co Betyna odřela doma všecko hrubé dílo.

Posluha u majorky se jí dobře hodila. A zasmušilá, zúzkostlivělá majorka byla klidnější v přítomnosti staré ženy, nežli vedle smíchu, zpěvu a křiku, jakým by se projevovala mladá bytost. A když pak Roman přijel raněný do Prahy, rozechvěním ani nespala, dokud ho nespatřila. Zdálo se jí, že ho znova nabyla, a nyní se oň bála dvojnásob. Toho strachu, pokud byl v lazaretě! Té úzkosti, když odjel do Vídně a psal odtud jen krátké lístky v dlouhých přestávkách, v nichž ho vždy znovu viděla na frontě terčem italských kulí, granátů, děl, aeroplánů, plynových útoků, bajonetů. Od převratu Roman vůbec nepsal, a dny uplývaly nekonečné, prázdné, končící se nocí, která nepřinesla osvěžení. V jednom z těchto dní vylákal na ní revírník slib, že se konečně vezmou, aby nestála tak sama ve stáří, opuštěná a trpká. Majorka hledala nyní útěchy v této vyhlídce, ale zároveň trnula hrůzou, co tomu řekne Roman, až se vrátí. Neboť mateřské srdce nikdy nepochybovalo, že se vrátí. Mateřské srdce nikdy nepochybuje. 

...........................................................................................

... posledná veta ...

Ale pak ji únava opět zavřela oči, a když Roman skutečně vešel, nehýbala se již.

SLÁDEK, JOSEF VÁCLAV - HLAS DOMOVA

SLÁDEK, JOSEF VÁCLAV

HLAS DOMOVA

Státní nakladatelství děstké knihy, Praha, 1958
ilustrácie Václav Karel
prebal Václav Karel
zostavil Bohumil Polan
doslov Bohumil Polan
1. vydanie, 20.000 výtlačkov

poézia, podpis ilustrátora, literatúra česká,
128 s., čeština
hmotnosť: 246 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-2*

KOSATEC

Šel jsem na pouť do Hronova, 
matička mi řekla znova:
„Jen si pozor dej!
Až tam půjdeš přes tu loučku, 
sáhni jenom po kloboučku, 
ale nekoukej. ”

Z háječku jsem v luka zahnul, 
klobouček na oči stáhnul, 
však jsem viděl přec: 
u potoka, u rozcestí, 
viděl jsem na louce kvésti 
modrý kosatec.

Ba, že nebyl na potočí 
kosatec, — to modré oči,

a já se jich ptal:

"Smím-li já vás utrhnouti?"

Řekly: „Tak!” - A tak jsme k pouti 

šli už spolu dál!

GREEN, MAURUS - ZOMRELA, ALE ŽIJE

GREEN, MAURUS

ZOMRELA, ALE ŽIJE
Príbeh Marie Orsoly
(She died She Lives, In Search of Maria Orsola)

Nové mesto, Bratislava, 1998
edícia Príbehy a svedectvá
preklad Vladimír Hirko
obálka Ladislav Vančo
1. vydanie
ISBN 80-85487-52-7

náboženská literatúra, životopisy,
144 s., slovenčina
hmotnosť: 155 g

mäkká väzba
stav: veľmi dobrý

1,00 € PREDANÉ

*gopal2* in *H-parap*R5

Maria Orsola zomrela ako pätnásťročná, no okolo seba zanechala nezmazateľnú stopu. V čom teda spočíva jej výnimočná príťažlivosť? Prečo sa autor, ktorý ju nikdy nepoznal, pustil písať túto knihu? A prečo sa mnohí iní púšťajú do toho istého hľadania? Maria Orsola a jej priatelia našli nový spôsob, ako spoločne žiť a hľadať Boha. A hoci nebola nejakým výnimočným členom skupiny, všetko to veľmi intenzívne prežívala. Jej úsilie premeniť tento objav na drobné - pre ňu to znamenalo predovšetkým boj so svojím temperamentom - pretrvalo v jej denníkoch, v listoch, ktoré napísala a v živých spomienkach rodiny a priateľov. Maria Orsola nezomrela, žije naďalej - aj v tých, ktorých životy zmenila.

ÔSMA KAPITOLA

Prelom

Keď niekto neviditeľný vedie tvoj život, skôr či neskôr sa jeho skrytá aktivita ukáže cez tvoju osobu aj navonok. „Môj Otec pracuje doteraz, aj ja pracujem. “ (Jn 5, 17) Ak Maria poznala tieto slová, zdá sa, že si ich dosah uvedomila až po návrate do Valia. Osláviť Boha bolo to najdôležitejšie v jej živote a túžila po tom, aby sa vedela úplne oddať jeho vôli, ale čosi ju ešte zdržiavalo. Bolo to, ako keď sa motýľ nemôže dostať na svetlo a bije krídlami do okna, neuvedomujúc si, že mu ho musí najprv otvoriť neviditeľná ruka.

Ale táto ruka bola bezmocná, kým Maria nedala súhlas, a ten nemohla dať, kým si myslela, že všetko závisí od nej samej. Možno sa modlila tak, ako keby všetko záviselo od Boha, ale kým o tom nebola presvedčená v hĺbke svojho bytia, jej modlitba nebola pravá. Ešte stála pred úlohou dopracovať sa k pochopeniu, aká podstatná je jeho skrytá práca v jej duši; aká je táto práca zodpovedná za každý krok na jej ceste k nemu; ako jej práca zatiaľ spočíva len vo vyslovovaní súhlasu s každou jeho výzvou, i keď sa jej zdá, že všetko úsilie je jej vlastné. Ešte sa nedopracovala k tomu, aby v hĺbke svojej bytosti cítila plnosť a silu jeho slov: bezo mňa nemôžete nič urobiť. “ (Jn 15, 5)

Nie je jednoduché odvážiť sa ísť ďalej, ako je denné „áno“ Božej vôli, nie je jednoduché vzdať sa všetkého úsilia o kontrolu vlastného života a konečne zvolať: „Veď ma, Pane! Som tvoj! “ Mnohí ľudia nie sú schopní urobiť tento krok prv, ako sa ich svet úplne zosype, pretože len úplné ochabnutie im môže ukázať, že už absolútne nevládzu urobiť ani krok bez požiadania o Božiu pomoc. Zdá sa, že to sa dialo s Mariou. A všetko sa to odohralo v rozpätí troch týždňov. Zrazu sa jej všetko zrútilo, ona sa všetkého vzdala a Boh sa jej ukázal. Ukázal sa jej v úplne novom svetle ako Láska. Bolo to, ako keby bol on, Láska, v úzadí čakal na znamenie, aby mohol vstúpiť do plného svetla a ponúknuť sa jej ako jediné riešenie. A tým znamením bolo objavenie jej slabosti. Vo svojej rytierskosti však neočakával, že Maria bude vo svojej slabosti volať o pomoc. Keď však táto výzva predsa prišla, konal bleskurýchlo, lebo vedel, čo Maňa nemohla vedieť: že čas, ktorý jej zvyšoval do konca života, bol veľmi krátky.

Začalo sa to koncom septembra obdobím sebaľútosti:

„Maria! - to Marinella volá Marisu. Maria sem, Maria tam, ale nikto nikdy nepríde za mnou. Zaradili ma do skupiny len preto, že viem zaspievať najvyššie tóny, pretože viem zaspievať tie dve piesne. Inak čím som pre nich? Ničím. Ak sa vyskytne čosi, čo viem dobre robiť, zavolajú ma. Na zájazde ma chcú len preto, aby mohli zaradiť do programu tie dve skladby.

Bussoneová, Maria Orsola! Kto je to? Po prvé, niekto so škaredým menom. Po druhé, nevychované dievča, ktoré odvráva, robí zle druhým, je nezbedné, skazené, skoro vôbec nemiluje a nie je na nič súce. To som ja, odstrčená, ktorú druhí ťahajú za sebou, ak ju potrebujú. Som schopná len bláznovstiev, iba sa zosmiešňovať v očiach druhých a navonok ukazovať svoje chyby.

Poznala som niekedy Ideál? Keby som chodila na zájazdy, aby som sa bláznila s nejakým chlapcom, bolo by všetko o toľko jednoduchšie. Nikto ma nemá rád! Počas skúšok sa nik neusmeje a nepovie:, Hore hlavu, držím ti palce! ´ Keď spievam, každý si robí, čo chce, rozprávajú sa, smejú, vtipkujú s inými. Potom prídu a robia mi výčitky, že som slabo spievala, že do spevu nevkladám srdce... Tu prichádza mama a opýta sa ma, či zvládnem dve písomné úlohy týždenne, keď musím ísť dvakrát v týždni na hodinu spevu, a ešte na tretiu hodinu gitary k donovi Gigimu. Skrátka, chce, aby som sa vzdala gitary.

Fajn, nechám tak gitaru. Prestanem hrať. Je mi to jedno! Veď aj tak nie som schopná utiahnuť to všetko. Nič to, život je aj tak krásny. La vie, la vie, c’est la vie!

Aká som len skazená! Ako len týram mamu! Ona vôbec nechce, aby som sa vzdala gitary. Chce len, aby som si všetko rozmyslela a našla spôsob, ako to všetko zladiť. Rozhodla som sa však. Mám toho po krk! Vzdávam sa gitary. “

KOVAĽ, JURIJ - SKLENÝ RYBNÍK

KOVAĽ, JURIJ

SKLENÝ RYBNÍK
(Stekľannyj prud)

Mladé letá, Bratislava, 1983
preklad Elena Linzbothová
ilustrácie Viera Kraicová
1. vydanie, 11.000 výtlačkov
66-101-83

rozprávky, knihy pre deti, literatúra ruská,
30 s., slovenčina
hmotnosť: 168 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, pečiatky v knihe

0,20 € DAROVANÉ

*bib17*

DUBY

Prišla jeseň.

Brezy a osiky ohnivo zažiarili. Iba duby stáli uprostred lesa ako zelené ostrovy.

Jeseň sa skončila. Lístie opadalo. Les sčernel, stemnel. Iba duby v ňom svietili ako ostrovy starého zlata.

Zima dlho neprichádzala, a keď prišla, nezostal na stromoch ani lístoček. Lístie duba zhrdzavelo, zredlo, ale aj tak sa držalo na konároch až do jari.

Na jar sa rozvili puky na brezách, rozkvitol divý orgován, ale na dubových konároch stále šuchorilo staré lístie.

Duby stáli uprostred nového jarného lesa ako ostrovy minuloročnej jesene.

ŠTUBŇA, ANTON - TRNAVA

ŠTUBŇA, ANTON

TRNAVA

Osveta, Martin, 1970
Edícia obrazových publikácií
obálka Robert Brož
fotografie Anton Štubňa
1. vydanie, 10.000 výtlačkov
70-019-70

monografie, publikácie obrázkové,
160 s., slovenčina
hmotnosť: 682 g

tvrdá väzba s prebalom

3,00 € stav: dobrý, pečiatky v knihe *bib19*H-bar*FL

PREDANÉ stav: dobrý, krátke venovanie *barpe*geo*

 

Trnava, centrum tabule medzi Malými Karpatmi a Váhom, metropola západného Slovenska, ležiaca medzi Bratislavou a svetoznámymi kúpeľmi Piešťany, stala sa roku 1238 prvá medzi terajšími slovenskými mestami slobodným kráľovským mestom. Križovatka starej českej cesty Praha—Budín a cesty Viedeň—Bratislava—Poľsko podmienila jej rozvoj: obchod, remeslá, vinohradníctvo držali toto mesto niekoľko storočí na výslní ekonomického, kultúrneho a politického života. Dnes je Trnava — „slovenský Rím“ — známa nielen množstvom kostolov, bývalou univerzitou z roku 1635, ale aj výrobou cukru a cukroviniek, automobilovými závodmi (bývalé Coburgove závody), výrobou sklených vláken, mechanických lisov, chemických výrobkov, Pedagogickou fakultou UK, futbalom, jarmokmi, i rozsiahlou výstavbou moderných štvrtí. Toto všetko — staré i nové — sa priam núka, aby ho fotograf zachytil a predstavil v obrazovej publikácii... Na pamiatku tým, ktorí toto mesto navštívili, pre informáciu tým, ktorí sa Trnavu chystajú navštíviť, ale i tým, ktorí radi listujú v našej histórii a obdivujú súčasnosť. Autor fotografickej časti Anton Štubňa podľa ideového návrhu Jozefa Šimončiča predkladá čitateľom hrsť krásy tohto starého a večne mladého mesta. Mlčanlivé hradby z 13. storočia, stredoveké vnútorné mesto so vzácnou architektúrou gotickou, renesančnou a barokovou, pamätné budovy — pamätníky kultúrnej minulosti, nové štvrte, priemyselný a obchodný ruch, rušné ulice i tiché zákutia parkov a pomníkov starej a novej slávy, i hlučné prostredie futbalového štadióna a chýrnych trnavských jarmokov — to všetko tvorí pestrú náplň tejto knihy, typickú atmosféru mesta, ktoré kedysi bolo kultúrnym centrom starého Uhorska. V knihe sa prihovára i básnik Viliam Turčány i archivár mesta Jozef Šimončič, ktorý v úspornej skratke vedie čitateľa bohatou históriou mesta a jeho umeleckými pamiatkami. Záver knihy tvorí resumé v reči nemeckej, anglickej a francúzskej. Obrazovú publikáciu o Trnave iste vďačne prijmú domáci a zahraniční návštevníci. Ale dobré služby vykoná aj medzi našimi krajanmi v cudzine.

FORMANOVÁ, EVA - PORAŽENÝ

FORMANOVÁ, EVA

PORAŽENÝ
povídka

Václav Petr, Praha, 1939
edícia Atom (104)
obálka Jaroslav Šváb
600 výtlačkov

literatúra česká, próza krátka, poviedky, podpis autora,
80 s., čeština
tvrdá väzba s prebalom

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý, prebal mierne poškodený

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-2*

Povídka Evy Formanové, to je opravdu dobrý začátek. Na první práci je podivuhodně hotová, není v ní rozpačitých vycpávek, nemaskuje lyrikou neschopnost vytvářet děj a osudy herců této tragické komedie. Půdorysem povídky je trojúhelník jmen: Josef, Vojtěch, Františka. Nelekejte se, nejde o zbanalisovaný trojúhelník manželských nevěr, to by bylo opravdu málo pro tvůrčí ctižádostivost Evy Formanové. O co jde? Je to historie parasitní duše, rozpolceného ubožáka bez vůle, posedlého slabošským obdivem ke vzoru toho, který „uskutečňuje hrdinský sen." Uctívaný Vojtěch, výsměšný a dobyvatelský, jdoucí směle a jistě od úspěchu k úspěchu, je zrcadlem Josefova tragického opičáctví, jehož kolísání mezi uctíváním a nenávistí je hlavní kulisou děje. Toto okukování cizího života, toto uspokojení s plížením se ve stopách dobyvatelského protichůdce, tento konflikt pružné a lehké duše s těžkou a trpkou, je ve zkratce osnovou příběhu. A Františka? Zlá a ošklivá blíženkyně Josefova, jen jiná podoba jeho ubohosti, nenávistná držitelka ponižujícího tajemství Josefových masek - je tou třetí ve hře sil útkujících povídku. Hranice beznaděje je dosaženo. Hraný a lhaný život končí hanbou útěku, končí bez hrdosti ubohých - ale proč říkati všecko?

Na procházkách, den ze dne stejných, Josef vytrvale přemýšlí o svém osudovém vztahu. Čím déle Vojtěcha zná, tím méně rozumí jeho pravé podobě, tím vzdálenější a uzavřenější je mu oblast jeho života. Několik podrobností, které snad probudí obdiv a zvědavost povídálků, neříká skoro nic. Josef často zaslechl vypravovat o jemném přepychu, který si Vojtěch oblíbil, úskokem se dověděl ledacos o jeho sběratelských zájmech, o znamenité galerii lidových primitivů, o řadě vzácných tisků, o knihovně, která udivuje bdělým a znaleckým výběrem. Nikdo však neřekl, že tyto záliby, které by lehkovážný pozorovatel snad prohlásil za pouhý ješitný rozmar bohatého muže, jsou podepřeny upřímným zaujetím a nepředstíranou láskou.

Nikdo nemluví o Vojtěchově nechuti k maloměšťácké zatuchlosti, nikdo nezdůrazní jeho odmítání všednosti, ani odpor k přetvářce a pokrytectví. Všichni se ovšem, jako na povel, podivují jeho hezké ženě a všichni se jí nadšeně dvoří, kdykoli se objeví v klubovně nebo na některé z výstav „Sdružení“.

Krása té paní — její snědá, přespříliš pravidelná tvář — často připomněla Josefovi rozvitý kalich tmavého květu. Výraz jejích očí byl smutný, okouzlující a záhadný, přece však tak málo osobitý, že se spíše zdál podoben pohledu loutky. Ta žena se nikdy nesmála, ba usmívala se zřídka kdy, a její zamlklost bývala plna chladu a záměrnosti, jako by — bezděčně snad napodobujíc Vojtěcha — úzkostlivě střežila soukromí a nedotknutelnost svého nadřaděného světa.

Nic z toho, co Josef za léta o způsobu Vojtěchova života vypátral nebo sám uhodl za nedělních odpolední, kdy s plachým smutkem přihlížel veselosti, kterou neuměl sdílet, ani zpola nenasytilo jeho zvědavost, neutišilo nerozumnou žádost, proniknout a neskresleně poznat sám základ Vojtěchovy osobnosti.

Povšiml si, jak náruživě uctívá Vojtěch radost, za jeho posměvačným klidem často spatřoval odvážné vypětí nikdy neuspokojené ctižádosti, vytušil jeho touhu po dobrodružstvích, kterým jeho statečná obraznost patrné nestaví mezí. Nepřestává se nadšeně podivovat svěžesti jeho smyslů, jemné citlivosti nervů, podivuhodně neporušenému jeho mládí. Trápí ho však, že se mu nepodaří prohlédnout pravou podstatu oněch radostí, lituje, že je mu odepřeno uhodnout, jakáže vlastně jsou výlučná dobrodružství, která Vojtěch najisto prožívá. Je uražen a zarmoucen vědomím, že se o nich nesmí zhola nic dovědět.

Vojtěchovy záliby do nekonečna zaměstnávají nadšené obdivovatele, každý jeho krok i sebemenší úspěch bývají dopodrobna, ba přespříliš důkladně rozebírány. Ani jediný z těchto výkladů však nic nového nezjeví, spíše jen Josefa roztrpčí trapnou nicotností. Všichni ostatně říkají totéž: vynášejí Vojtěchovy úspěchy u žen, (Josef ovšem brzy poznává, že Vojtěch o ženy nedbá, že nad ním nemají pražádné moci) vychvalují jeho obratnost a jistotu ve střelbě, v jízdě na koni, důvtipnou smělost v šermu. Horlivě vypravují o umění, s nímž na cestách umí vychutnat rozkoše ustavičné změny. Ženy arci nade všecko zdůrazňují Vojtěchovu dvornost a dokonalost v tanci.

Ale což tito směšní a úlisní pitomečkové, zamilovaní jen a jen do vnějšího lesku a do okázalosti, umějí promluvit o člověku? Jak zlomyslně asi by se Vojtěch smál, kdyby se uviděl v zrcadle takové pošetilosti.

— Jenom já chtěl být jiný, Vojtěchu, jenom já jsem si přál dovědět se o tobě mnohem víc. Proč jen jsem neuměl hned napoprvé potlačit svou nemírnou zvědavost, proč jen jsem s větší rozhodností neodpíral touze vetřelecky překročil hranice tvého radostného a silného světa? Nepředvídal jsem, jak přísně mě pokářeš za moji smělost. Ani v nejodvážnější představě jsem nedomyslil, jak spoutáš moji vůli, jak zlomyslně se přičiníš, aby nepolevila choroba mé nepřiměřené oddanosti, netušil jsem, jakým zármutkem mě potrestáš za účastenství, které ti — nezván — projevuji. Jak se teď skončí tvoje hra s mým podivínským životem?

............................................................................................

... posledná veta ...

Věru tě po právu kdekdo jmenuje bláznem, pakliže takhle chudácky a nemotorně chceš vyzrát na život.

KLENKOVÁ, HANA - NÁŠ PRESIDENT

KLENKOVÁ, HANA

NÁŠ PRESIDENT
Listy o životě doktora Edvarda Beneše

Melantrich, Praha, 1947
edícia Pramen četby (1)
obálka Jaroslav Štochl, Jaroslav Šváb
1. vydanie, 20.000 výtlačkov

životopisy, literatúra česká, podpis autora
112 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 300 g

tvrdá väzba s prebalom (zrejme dobová preväzba mäkkej väzby)
stav: veľmi dobrý, podpis autorky na patitule

NEPREDAJNÉ

*arumcz* in *H-6-2*

Kniha o životě a díle presidenta Edvarda Beneše, kterou vám v prvém novém ročníku Pramene četby předkládáme, budiž vám životním povzbuzením, co může vykonati i nejchudší jednotlivec, má-li v sobě sílu odhodlání něčím být, poctivě žít a pracovat. Sám president Edvard Beneš byl synem kožlanského chalupníka (jako Masaryk kočího), byla doma u nich častá nouze o peníze, všichni byli zapraženi do perné práce malého hospodářství. Dědeček, nejméně zdatný člen rodiny pro své stáří, vstával k práci již o čtvrté hodině ráno. Matka presidentova jako dívka sloužíj vala a později, když se vdala,  sama sekávala na poli kosou, orala, vláčela, žala. Otec pana presidenta prý měl prsty na rukou prací tak zmrzačelé jako pahýly. Malý Edvard musel jako dítě mnoho doma vypomáhat. Žilo se nejskrovněji, k snídani vařívala se česnečka, v poledne bývala vodová polévka. Nebylo na studování a Edvard sám měl být ševcem. Bratři, kteří studovali, sami vzájemně si vypomáhali. Kniha přítomná, která i tyto počátky života presidentova líčí, ukazuje právě vám, jaké houževnatosti bylo potřebí, aby chudý chlapec pronikl jako student a stal se v životě tím, čím je. Bylo tu mnoho uskrovňování a silné vůle, která přemáhala nesnáze i tehdy, když v životě bylo nejhůře. Edvard Beneš se mnoho učil a pracoval, než mohl dobýt tak skvělého místa v národě, jako první muž svého lidu. Když společně s Masarykem bojoval v cizině za první války za naše osvobození, i tu žil velmi skrovně, bez chvíle oddechu, ale věděl vždycky, co chce a kam cílí, poněvadž pracoval pro svůj národ s láskou uvědomělou. V nejtěžších letech za poslední války poslouchali jste mnozí jeho řeči k nám z ciziny. Byly všem útěchou a nadějí. Věřil vždycky pevně v naše osvobození a před svým návratem do vlasti ještě volal: „Občané českoslovenští! Vyjdeme z této války zase vítězní, sjednocení, svobodní. Musíme se však učit z chyb a z nedostatků minulosti stejně jako ze svých nových úspěchů a vítězství... Mějte víru v tento nový život a mějte všichni odvahu se k němu mužně, beze strachu a poctivě probojovat. “

Ve vás, mladí čtenáři, je největší víra v budoucnost národa. Ve vašem jednání a v dobrém a krásném vašem životě. Vy si utvoříte své štěstí jedině sami, a utvoříte národ šťastný, nebo těžko a bolestně žijící. Kniha, kterou vám do ruky vkládáme, chce vás k tomuto štěstí přiblížit právě dobrým příkladem jednoho z největších českých lidí, ne slovy, ale celou jeho životní podstatou. Jsme rádi, že můžeme jí po letech krutého poddanství opět zahájit svou sbírku knih a přejeme si, aby vám byl Pramen četby nadále takovou posilou a radosti jako býval v prvních a temných letech války. F. P.

List šestnáctý

22. dubna 1946

Když ses včera večer učil, Jene, udělal jsi něco, co mne hluboce vzrušilo. Vstal jsi a zavřel jsi radio, protože Tě vyrušovalo z práce. To otočení knoflíkem, ten pohyb, ten mě vzrušil, protože — nevím, jak bych to pověděla — protože prostě mně byl strašlivě známý. Tisíc myšlenek se s ním naráz vyrojilo, a jaké to byly bolestné, zlé myšlenky!

Trvalo to celých šest let. Chodím a otáčím knoflíkem, protože nemohu, nechci, nebudu poslouchat ty strašné věci, které z toho přístroje vycházejí. Udělám několik kroků, uběhne několik minut a já otáčím knoflíkem znovu. Což kdyby říkali něco, co musím vědět? Což kdyby se ve světě náhle nějakým zázrakem věci obrátily k našemu dobru? Musím poslouchat, musím. A za chvíli: Co to říkají? Co si to vymyslili? Že jsme věrni říši, že budeme spolupracovat? Ne, nechci to poslouchat. Běžím a otáčím knoflíkem zpět.

Můj Bože, opravdu to tak bylo. Jaký to byl divný, ubohý, zmatený život v těch dnech, kdy se Němci pokoušeli udělat z nás otroky. Řekla jsem dobře „ve dnech“. Protože večery a noci byly jiné. Jako bychom se byli z pološílených, ponížených, vyděšených tvorů změnili ve zcela jiné bytosti. A jako by se ty skřínky, od kterých jsme ve dne vyděšeně ustupovali, také změnily. Seděli jsme u nich bdělí, napjatí, pevní a sebevědomí a poslouchali jsme, jak nám povídají o zcela jiném životě a světě, než byl ten kolem nás.

Můj drahý hochu, byl jsi tenkrát ještě velmi malý, když se to dělo.

A začalo to jednoho říjnového večera roku 1938 právě u té podivné proměnlivé skřínky. Do toho večera jsme byli ještě velmi sebevědomí. Ještě před půl rokem se naši muži postavili jako pevná skála na hranicích, když němečtí vlci začali obcházet a jen vztekle zaskřípali zuby, když viděli, jak celý národ vstal. Ještě před měsícem jsme byli pevní a nezlomní. To bylo v září, když president republiky zavolal všechny muže do zbraně, aby šli hájit pohraniční kraje naší země proti Hitlerovi.

Jak vstali, jak se hnali jako bouře, jak jásavě letěli bránit nedotknutelnost země — a jak se potom vraceli jako zbití psi a lámali v bezmocném vzteku a zoufalství pažby pušek, neboť poznali, že všechno překrásné odhodlání bylo nadarmo.

Žádný československý člověk do nejdelší smrti nezapomene na slovo Mnichov, protože tam to bylo, kde hrstka lidí zničila v několika hodinách život československého národa. Tam naši zem zmrzačili, tam nás osekali, tam nám vzali překrásné kusy naší země a ještě si při tom řekli: „Zachránili jsme mír pro svět tím, že jsme obětovali Československo. “

Potom přišel pátý říjen. A tam u té skřínky, kterou jsme střídavě nenáviděli a milovali, tam to začalo. Nejdříve přišla bolest a beznaděj tak krutá, jako by se byl přiblížil konec života. 

VYSOKÁ ŠKOLA TECHNICKÁ KOŠICE

VYSOKÁ ŠKOLA TECHNICKÁ KOŠICE

Východoslovenské vydavateľstvo, Košice, 1977
fotografie Alexander Jiroušek

monografie, Košice,
96 s., slovenčina
hmotnosť: 295 g

mäkká väzba s prebalom
stav: dobrý

2,50 € NENÁJDENÉ

*gopal2* in *H-parap*R4

LOTI, PIERRE - HÁREMY ČARA ZBAVENÉ

LOTI, PIERRE

HÁREMY ČARA ZBAVENÉ
(Lés désenchantées)

Epocha, Bratislava, 1971
edícia Členská knižnica
preklad Hana Lerchová
prebal Ján Meisner
1. vydanie
75-002-71

beletria, román, literatúra francúzska,
256 s., slovenčina
hmotnosť: 331 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal poškodený

DAROVANÉ

*zukol5*

Francúzsky spisovateľ Pierre Loti nás svojím románom uvádza do tureckých háremov na začiatku nášho storočia a „zbavuje čara" tieto neprístupné príbytky, kde za zamrežovanými oknami trpí už kultivovaná mohamedánka, ktorá poznáva svet, a najmä postavenie ženy nielen zo západnej krásnej literatúry, ale nie je jej neznáma ani filozofia Schopenhauera a Nietzscheho. Mreže predsudkov a tradicií sú však príliš pevné, než aby ich dokázal prelomiť jej zúfalý vzdor. No so svojim postavením pokornej služobníčky, i keď obklopenej všemožným prepychom, sa už nikdy nezmieri.

Dej románu sa odvíja v sugestívnej forme listov, ktoré krásna, mimoriadne inteligentná Dženan píše spisovateľovi André Lhérymu. A keď sa napokon odhodlá mu jeden aj poslať a on príde ako pracovník vyslanectva do Istanbulu, stáva sa dôvernikom a vzácnym priateľom jej i jej dvoch sesterníc. Tieto tri zúfalé ženy, dychtiace po ľudskom porozumení a súcite, odhodlajú sa na neuveriteľné dobrodružstvo a tajne sa s ním stretávajú. André Lhéry takto nielen poznáva duše týchto večne zahalených „prízrakov", ale, sám si to neuvedomujúc, získava aj srdce Dženan. Táto citlivá duša je však príliš hrdá a príliš Turkyňa, aby sa priznala so svojim citom, a jej jediný priateľ sa tak nevedomky stáva spoluvinníkom ďalšej ľudskej tragédie, lebo „ ... láska mohamedánky sa nemôže skončiť ináč ako útekom alebo smrťou... Nuž moja hrdinka je príliš hrdá, aby nasledovala cudzinca. Zomrie teda nie priamo kvôli tomuto mužovi, ale skôr, ak chcete, pre neznesiteľné háremové požiadavky, ktoré jej nedovoľujú vyliečiť sa z lásky a snov."

Už štrnásť dní býval André opäť v štvrti Péra a opäť raz stretol v Istanbule v starom dome vo štvrti Sultána Selima svoje tri priateľky, ktoré so sebou priviedli milú neznámu, drobnú osôbku, zahalenú do takých hustých čiernych závojov, že ju takmer nebolo počuť. Na druhý deň dostal tento list:

Som ten ženský prízrak zo včerajška, pán Lhéry. Nevedela som, ako sa vám prihovoriť, no kvôli knihe, ktorú ste nám všetkým sľúbili, chcem vám porozprávať, aký je deň tureckej ženy v zime.

Vstáva neskoro, dokonca veľmi neskoro. Toaleta je zdĺhavá a robí ju ľahostajne. Predovšetkým si musí učesať zvyčajne veľmi dlhé, husté a ťažké vlasy. Potom sa obzerá v striebornom zrkadle, zistí, že je ešte krásna, mladá, pôvabná a je z toho smutná.

Potom sa ticho prechádza po salónoch a kontroluje, či je všetko v poriadku. Nasleduje prehliadka milovaných predmetov, spomienok, fotografií, čomu pripisuje veľkú dôležitosť. Potom raňajkuje, často sama, v niektorej veľkej miestnosti, obklopená iba černoškami alebo čerkeskými otrokyňami. Na prstoch ju mrazí dotyk striebra, rozostaveného na stole, ale chlad má najmä v duši. Hovorí s otrokyňami, kladie im otázky, ale odpoveď nepočuje...

A potom, čo robiť až do večera? Niekdajšie háremy, kde žilo niekoľko žien, boli asi menej smutné; robili si navzájom spoločnosť... Čo teda robiť? Maľovať, či hrať na klavíri alebo na lutne? Čítať Bourgeta alebo André Lhéryho? Alebo azda vyšívať, pokračovať v nejakej nekonečnej zlatej výšivke a sama sa zaujímať o to, ako sa mihajú jemné biele ruky, ozdobené ligotavými prsteňmi?... Človek túži po niečom novom, čaká na niečo len bez nádeje, že sa to splní, na niečo nepredvídané, čo by vzbudilo pozornosť, čo by sa chvelo, spôsobilo hluk, čo sa však nikdy nestane... Napriek blatu a snehu sa človeku žiada poprechádzať, keď už štrnásť dní nevytiahol päty z domu, ale žena sama nesmie vyjsť. Nemôže si vymyslieť žiadnu vychádzku, nič. Nedostáva sa jej priestoru, vzduchu. Aj keď má záhradu, zdá sa jej, že si tam neoddýchne, pretože kamenné múry sú privysoké.

Niekto zvoní! Ó, aká radosť, keby sa tak niečo stalo, alebo aspoň prišla návšteva!

Návšteva! Je to návšteva, pretože počuť, ako otrokyne bežia ku schodom. Rýchlo zrkadlo, upraviť si oči. Kto to môže byť? Ach, mladá, nedávno vydatá priateľka. Vchádza. Objatia, stisky rúk, bozky červených perí na bledé líca.

— Prichádzam vhod? Čo ste robili, moja drahá?

— Nudila som sa.

— Dobre, prišla som po vás, pôjdeme sa poprechádzať, hocikam.

O chvíľu ich už odváža zavretý koč. Vedľa kočiša sedí nepostrádateľný černoch Dilaver, bez ktorého nesmieme vyjsť a ktorý po návrate musí podať správu o tom, ako sme strávili čas.

Zhovárajú sa:

— Ľúbite Ali beja?

— Áno, — odpovedá novomanželka, — no len preto, aby som vôbec niekoho ľúbila. Túžim po náklonnosti. Nuž tak zatiaľ ľúbim tohto. Ak neskoršie nájdem niekoho lepšieho...

— Ja toho môjho neľúbim ani troška. Milovať nasilu, nie, ja nie som z tých, čo sa podrobia...

Ich koč uháňa, ťahaný dvoma nádhernými koňmi. Nesmú vystúpiť, to by nebolo comme il faut. A závidia žobrákom, čo sa na ne dívajú, keď idú okolo.

..........................................................................................

... posledná veta ...

A nech tvoje turecké sestry chránia na moje volanie ešte po niekoľko rokov pred zabudnutím vo svojich modlitbách tvoje drahé meno!...