CURWOOD, JAMES OLIVER - KOČOVNÍCI SEVERU

CURWOOD, JAMES OLIVER

KOČOVNÍCI SEVERU
(Nomads of the North)

Mladé letá, Bratislava, 1972
preklad Štefan Kýška
ilustrácie Vladimír Machaj
2. vydanie, 15.000 výtlačkov
66-067-72

beletria, dobrodružné, román
196 s., slovenčina
hmotnosť: 440 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

1,20 € PREDANÉ

*kolha* in *H-kris* (požičané tom. bar.)

KAPITOLA XVIII

Stáva sa, že smrť človekom otrasie, ale ho nerozžiali. A tak to bolo s Nanette Le Beauovou. Na vlastné oči videla hrozný osud svojho muža, ale napriek svojej jemnej duši neplakala nad ním, ani si neželala, aby zostal nažive. Napokon ho stihlo, čo si zaslúžil: spravodlivá odplata. A Nanette ani nie tak kvôli sebe ako kvôli dieťaťu nepociťovala ľútosť. Durant, ktorý bol iba o niečo menší lotor než mŕtvy muž, ani nepočkal na modlitbu, neopýtal sa jej, čo má robiť. Vykopal do zmrznutej zeme jamu a pochoval Le Beaua takmer ešte skôr, než telo vychladlo. Nanette to nebolo ľúto. Surovec odišiel. Navždy odišiel z jej života. Už ju nikdy neudrie.

Miki ležal v klietke skrútený na konci reťaze. Od tých strašných chvíľ, keď vytrhol život z hrdla človeka-zvieraťa, ledva sa pohol. Keď Durant odtiahol mŕtvolu, ani naňho nezavrčal. Doľahla naňho úzkostná a neprekonateľná tieseň. Nemyslel na surové bitky, ani na to, že ho Le Beau chcel usmrtiť palicou: necítil bolesť v skaličenom a doráňanom tele, ani v krvácajúcich čeľustiach a zbičovaných očiach. Myslel na Nanette, ženu. Prečo ušla s takým hrozným nárekom, keď zabil človeka-zviera? Nezrazil ju na zem človek, nezvieral jej rukami biele hrdlo, keď Miki skočil na reťazi a prehrýzol mu krčnú žilu? Tak prečo ušla a nevrátila sa?

Ticho zaskučal.

Popoludnie už temer uplynulo a na lesy sa husto spúšťal skorý súmrak severskej zimnej noci. V tom šere sa pred mrežami Mikiho väzenia zjavila tmavá Durantova postava. Miki pudovo nenávidel tohto lovca líšok z okraja veľkej pustatiny, ako nenávidel Le Beaua, pretože svojimi surovými tvárami a ničomnosťou si boli ako bratia. No jednako na Duranta nezavrčal, keď zvedavo Madel do klietky.

„Uch, ty diabol!“ zachvel sa Durant.

Potom sa zasmial. Bol to tichý, strašlivý smiech, spola udusený v hrubej čiernej brade. Mikimu prebehol telom podivný chlad.

Nato sa Durant zvrtol a vošiel do chaty.

Nanette vstala a podišla k nemu. V smrteľne bledej tvári jej horeli veľké tmavé oči. Ešte neprekonala otras z Le Beauovej tragickej smrti, no v očiach sa už zračil akýsi nový výraz. Nevyzerali takto, keď dnes popoludní prišiel Durant do chaty s Jacquesom. Začudovane na ňu pozeral, ako tam stála s dieťaťom v náručí. Bola to už iná Nanette. Durant sa cítil nesvoj. Ako to, že iba pred niekoľkými hodinami sa smelo smial, keď ju muž hanobil hrubými nadávkami — a teraz neznesie upretý pohľad jej očí? Bože! Nikdy si doteraz nevšimol, aká je pôvabná. Vzchopil sa a zvážil svoj plán.

„Nebudete chcieť toho psa,“ začal. „Vezmem si ho so sebou.“

Nanette mlčala. Akoby temer ani nedýchala, keď naňho hľadela. Zdalo sa mu, že čaká na vysvetlenie; a potom mu napadlo, aby si pomohol lžou.

„Viete, na novoročnú slávnosť na stanici Fort O’God mal byť veľký zápas medzi jeho psom a mojím,“ pokračoval, šúchajúc ťažkými nohami. „Preto Jacques — váš manžel — cvičil tohto divého psa. A keď som toho učana — vlčieho diabla — uvidel lomcovať mrežami klietky, pochopil som, že skántri môjho psa tak rýchlo, ako líška skántri králika. Nuž sme sa dohodli — kúpil som ho za dve krížené a desať červených líšok, ktoré mám vonku.“ (Zdalo sa to také pravdepodobné, že nabral odvahu. Znelo to pravdivo a mŕtvy Jacques už nemohol vyvrátiť jeho tvrdenie.) „Teda pes je môj,“ dodal trocha rozjarene,

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

A keď nadíde noc, spí s ním pes Miki.

LEHÁR, JAN - ČESKÁ STŘEDOVĚKÁ LYRIKA

LEHÁR, JAN

ČESKÁ STŘEDOVĚKÁ LYRIKA

Vyšehrad, Praha, 1990
1. vydanie
ISBN 80-7021-015-X

literatúra stredoveká, lyrika, literárna teória,
408 s., čeština
hmotnosť: 518 g

tvrdá väzba

1,50 € stav: dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky
1,50 € stav: dobrý, bez prebalu, knižničné pečiatky

Obsáhlý soubor textů české lyriky od 10. století po husitství.

*bib14*belc*

PARIS, MILOŠ - FAKTA ZE ZÁKULISÍ

PARIS, MILOŠ

FAKTA ZE ZÁKULISÍ
Praha 1968 - Moskva 1991

Cesty, Praha, 1991
edícia Propadliště dějin
ISBN 80-85363-19-4

história, socializmus
80 s., čeština
hmotnosť: 88 g

mäkká väzba

1,30 € stav: dobrý, knižničné pečiatky
0,90 € stav: dobrý, knižničné pečiatky, podčiarkovaný text

*bib14* in *H-kris*

Dokumentační materiál Pražského jara, který jako součást této publikace předkládám čtenáři, má svoji pohnutou historii. V roce 1981, když jsem byl zatčen jako podezřelý z ilegálního doručování finančních prostředků ze zahraničí našim disidentům, byla nařízena domovní prohlídka. Osm příslušníků Státní bezpečnosti pod vedením majora Svobody hledalo důkazy v bytě, na chatě i v zaměstnání. Jeden z nich se za přítomnosti mé manželky zabýval písemnostmi z psacího stolu. Nalezl mezi nimi složku Srpen 1968 a doklady z ministerstva zahraničí, v níž byl i tajný poznámkový sešit ze schůzí kolegia a zjednání u ministra. Všechno podal manželce se slovy: „Je to prohlédnuté, ukliďte to. Bude to potřebovat..."

Děkuji tomuto odvážnému pánovi, že jsem mohl svoji knihu i s autentickými záznamy připravit k vydání.

Dr. MILOŠ PARIS se narodil 3. 6. 1924 v Praze. Do diplomatických služeb nastoupil na začátku padesátých let a od roku 1953 působil ve špičkových funkcích československé diplomacie. Byl vedoucím sekretariátu ministra zahraničních věcí a členem jeho kolegia. V letech 1960 - 1965 pracoval jako první zástupce velvyslance ČSSR v Sovětském svazu a poté vedl I. teritoriální odbor ministerstva, který měl na starosti naše styky se SSSR, PLR a s NDR. V letech 1968 - 1970 byl zahraničněpolitickým poradcem prezidenta.

Za naši republiku se zúčastnil mnoha mezinárodních jednání. V období Pražského jara byl účastníkem nejdůležitějších rokování představitelů pěti socialistických států s vedením KSČ a ČSSR.

Osobně poznal řadu minulých i současných sovětských a ruských politiku, mezi nimi i některé organizátory nedávného puče. V Československu patří mezi největší znalce sovětské a ruské problematiky.

Přesto jej v roce 1970 pohovorová komise UV KSČ ve složení P. Auersperg, M. Müller, V. Žižka a V. Hanák za přítomnosti ministra J. Marka a mluvčího „zdravého jádra" na ministerstvu V. Moravce vyloučila z KSČ. Od té doby pracoval v Železničním stavitelství Praha, závod 05 převážně na výstavbě trasy C pražského metra.

Uvnitř bylo pološero, polovina letadla byla v cestovní verzi a v zadní části byl salónek. Pasažérů zatím nebylo mnoho. A ani o sobě všichni navzájem nevěděli.

Prezident nám sdělil, že letíme nejdříve do Bratislavy, kde má nastoupit G. Husák. Velitel letadla se omlouval, že nemají nic k pohoštění, nestačili to připravit, ale v Bratislavě to určitě napraví. Dalo se soudit, že nikdo z posádky zatím nevěděl koho mají na palubě. Teprve během letu zjistili, že prezident republiky cestuje na oficiální návštěvu SSSR.

Měli jsme sovětskou Pravdu z 20. srpna, která v úvodníku odhalovala pravičáky a kontrarevoluci v KSČ i ohrožení socialismu a československého pracujícího lidu. Prezident mi uložil, abych přeložil článek G. Husákovi.

Nutno ještě dodat, že Husák byl předsedou komise pro federalizaci, pro niž v našem pojetí neměli v Sovětském svazu vůbec žádné pochopení. Naopak, kladli otázku, co by se stalo, kdyby si takovou federalizaci vynucovaly národy SSSR. O Husákově činnosti po rehabilitaci podával do Moskvy informace zcela zřejmě Biľak, kterého Husák zjevně ignoroval. Jeho pozvání do prezidentovy delegace bylo tedy pro mnohé překvapením. Vždyť v té době byl prvním tajemníkem ÚV KSS Biľak. Stejně neočekávané bylo, že se na bratislavském letišti loučilo s Husákem celé předsednictvo ÚV KSS, zatímco Biľak zůstal nepovšimnut.

Prezident se chtěl ještě téhož dne vrátit do Prahy. Jeho hlavní starostí bylo, aby se cizí vojenská mašinérie nedala do pohybu. Aby se naši lidé nenechali vyprovokovat.

Na letišti vítal delegaci Brežněv, snažící se o obvyklou oficiální srdečnost. Přivezené publikum mělo transparenty s obvyklými zdravicemi. L. Svoboda přijal celý ceremoniál chladně s vážným výrazem ve tváři. Jel v jednom odkrytém voze s Brežněvem, který tu a onde mával, ale prezident nikoliv. Slyšeli jsme, jak se na několika místech z olemovaných chodníků ozvalo rusky „ať žije Dubček". Nejsilněji to zaznívalo v blízkosti ministerstva zahraničí. Zato Kreml, kam se vjíždělo z Manéžního náměstí, byl vylidněn.

Ubytování v jeho reprezentační části proběhlo poměrně rychle. Prezident měl apartmá hned vedle velkého sálu, zařízeného jako jídelna a zároveň i jednací místnost. My jsme byli ubytováni poblíž. Pro ostatní účastníky byly připraveny místnosti o patro výše. Nebylo to nejlepší. Spojení se zastupitelským úřadem bylo možné jen při návštěvě velvyslance v Kremlu. Telefony k dispozici nebyly.

Situace v Kremlu se po příjezdu prezidenta nijak neuklidnila. Zprávy z Československa i ze světa, které nám samozřejmě v nejčerstvější podobě nemohly být známy, vytvářely v delegaci KSSS napjatou situaci. Sovětská strana už byla jistě informována o cestě ministra zahraničí J. Hájka do New Yorku a určitě také měla podrobnější informace o XIV. sjezdu KSČ. S nepříliš příznivým ohlasem se vojenská akce proti Československu setkala ve všech pěti zúčastněných zemích.

Za této situace přišli sovětští představitelé k první schůzce s prezidentem republiky. Nervozita z nich přímo vyzařovala. L.Svoboda si však za stůl nesedl. Obrátil se na Brežněva, že s ním chce mluvit mezi čtyřma očima.

Zašli za dveře do vedlejší místnosti a prezident řekl: „Jsem zde proto, abych v co nejkratší době zajistil v naší zemi obnovení činnosti všech ústavních i stranických orgánů ve složení, v jakém byly řádně zvoleny. Dále chci dosáhnout aby se vojenské orgány nevměšovaly do našich vnitřních záležitostí a projednali jsme postupný odchod vojsk ze země. Jako prezident se odpovídám našim národům, všemu lidu a tyto požadavky považuji za svou povinnost vznést jako voják. My dva jsme spolu prožili těžkou chvíli v době války. Šlo vám o život. Vy dobře víte, jak jsem se zachoval. Také mě jde nyní o život bez našich zatčených představitelů se domů, před svůj lid, vrátit nemohu. A vy víte, co v takovém případě udělá čestný voják." Přitom si sáhl na náprsní kapsu.

Brežněv takto stroze vyjádřené stanovisko nečekal. Při zmínce o příhodě z války jen pokyvoval hlavou. Poté se otázal, jakou má prezident představu. Ten odpověděl, že mají přivézt všechny zadržené soudruhy, aby se s nimi ještě dnes vrátil do Prahy, kde ihned přistoupí k práci. Brežněv odpověděl, že prezidentovy návrhy přednese svým soudruhům a sdělí mu jejich stanovisko.

Tím rozhovor za zavřenými dveřmi skončil. Oba vešli zpět do sálu, kde se sovětské vedení shluklo kolem Brežněva. Vzápětí všichni odešli.

Odpoledne přišli Brežněv, Kosygin a Podgornyj k rozhovoru s L. Svobodou. Na naší straně zasedli s prezidentem za stolem Husák, Dzúr, Piller, Biľak, Indra, Kučera a přítomen jsem byl i já. Brežněv přednesl stanovisko předsednictva ÚV KSSS: „... chci vám za naši stranu říci, že závěry lednového i květnového plenárního zasednání UV KSČ podporujeme. Přesto musíme konstatovat, že o nebezpečí, které u vás narůstá, jsme na všech setkáních mluvili. Nikdy jsme nechtěli někoho ve vašem vedení měnit. Při jednáních v Čierné jsme souhlasili prakticky se vším, co vedení KSČ chtělo. Ale po Čierné a po Bratislavě se situace nezlepšila. Viděli jsme, jak je zpracováván váš lid. Mnohokrát jsme o tom hovořili s Dubčekem. Nikdy jsme nepožadovali změnu vlády nebo vedení strany. Přece jsme všichni byli v Čierné, kde jsme se dohodli. Šlo prakticky o výměnu tří lidí: Pelikána v televizi, Císaře v ÚV KSČ a Šika ve vládě. Dokument z Bratislavy stále považujeme za velmi vážný, za základ pro politiku KSČ. Vaše propaganda jej označovala za vítězství KSČ, ani Rudé právo se s ním správně nevyrovnalo.

Kolikrát jsem mluvil s Dubčekem a Kosygin s Černíkem. Stále jsme upozorňovali, jaké u vás narůstá nebezpečí. Naposledy jsem telefonoval Dubčekovi, když zasedalo vaše předsednictvo. Byl velmi nervózní a odmítal jednat. Chtěl jsem, aby o našem rozhovoru informoval předsednictvo a vyřídil soudruhům mé pozdravy. Dubček to zamlčel. Analyzovali jsme vše, co se u vás objevovalo ve vystoupeních členů ÚV KSČ, ale nic nového pozitivního jsme nenašli. Dubček chtěl všechno řešit sjezdem.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Perestrojka v SSSR  a obnovení demokratických států ve Střední Evropě budou natrvalo zapsány do světové historie.

HLINKA, JOZEF - SLOVENSKÁ KORUNOVÁ MENA V ROKOCH 1939-1945

HLINKA, JOZEF

SLOVENSKÁ KORUNOVÁ MENA V ROKOCH 1939-1945

Davel, Bratislava, 1992
fotografie Dagmar Veliká
ISBN 80-900931-2-4

numizmatika, notafília, zberateľstvo, hobby,
28 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 62 g

mäkká väzba

1,50 € stav: veľmi dobrý, knižničné pečiatky PREDANÉ

1,50 € stav: veľmi dobrý, knižničné pečiatky

PREDANÉ

*bib14* in *H-kris*

RYBÁR, CTIBOR - ŽIDOVSKÁ PRAHA

RYBÁR, CTIBOR

ŽIDOVSKÁ PRAHA
Průvodce památkami
Glosy k dějinám a kultuře

Akropolis, 1991
ilustrácie Jaroslav Staněk
obálka Karel Chaba, Milan Maršo
1. vydanie
ISBN 80-85334-04-6

dejiny, Praha, sprievodca,
344 s., čb fot., čeština
hmotnosť: 506 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, knižničné pečiatky

3,20 € *bib14*(2x)

(7xout)

Pražské židovské muzeum bylo založeno v r. 1906 jako třetí z větších spolkových židovských muzeí ve střední Evropě (Vídeň 1895, Frankfurt 1897). Bezprostřední příčinou jeho vzniku byla od roku 1895 probíhající asanační přestavba pražského Židovského Města. Snaha o založení muzea vyvrcholila v květnu 1906, kdy se jednalo o záchranu památek z bohatých inventářů Cikánovy a Velkodvorské synagógy, určených v té době ke zboření.

Nejvýznamnější úlohu při ustavení muzejního spolku sehrál dr. Salomon Hugo Lieben (1881-1942), který právě ukončil studia na pražské univerzitě a publikoval již své první práce z kulturních dějin pražských Židů. Obětavým pomocníkem se stal Liebenovi jeho přítel Markus Bruckner, který zajišťoval většinu organizač-

ních prací spojených s agendou muzea. Významným spolupracovníkem byl také JUDr. Augustin Stein, magistrátní rada, známý představitel tehdejšího českožidovského hnutí a pozdější předseda pražské Židovské náboženské obce. Prvním předsedou muzejního spolku se stal JUDr. Adolf Hahn, člen představenstva Velkodvorské synagógy.

Stanovy „Spolku k založení a vydržování Židovského muzea v Praze“ byly schváleny zemským místodržitelstvím 29. srpna 1906 a vydány tiskem v české a německé verzi. Spolkové záležitosti má řídit dvanáctičlenné kuratorium, které spravuje spolkové jmění, sestavuje roční rozpočet, jedná o úkolech spolku a jednou do roka podává na valné hromadě členů zprávu o své činnosti. Finančních prostředků spolek nabývá členskými příspěvky, dary a případnými výtěžky z přednáškové a publikační činnosti. Mimo své zakládající, nadační a čestné členy měl v roce 1906 muzejní spolek 31 řádných členů, 79 členů v roce 1907 a na 110 členů v roce 1908. Tento počet stoupl na 254 členů v roce 1910 a zvýšení počtu členů lze předpokládat i v následujících letech.

Důležitou součástí stanov byl program muzea: Spolek má sbírat, uchovávat a vystavovat předměty synagogálního a domácího kultu, zejména uměleckého charakteru, dále archiválie, rukopisy a tisky, týkající se židovských dějin a literatury, a nakonec pořizovat vyobrazení židovských památek, osobností a předmětů. Tři uvedené základní druhy sbírkových fondů byly i po 35 letech existence muzea ve vyrovnaném poměru: Z celkového počtu 1 101 předmětů obsahovala sbírka 453 kultových předmětů, 339 archiválií, rukopisů a tisků a 309 obrazů, rytin a fotografií. Nejzajímavější na sběrném programu muzea je však územní vymezení jeho sběrné oblasti na Prahu, Čechy a historické země Království českého. Toto regionální zaměření bylo v rámci židovského muzejnictví takto výslovně formulováno při vzniku pražského muzea vůbec poprvé. Sám S. H. Lieben v něm spatřoval specifičnost a vlastní význam pražského Židovského muzea, neboť jím získala jeho sbírka svoji celistvost a historický význam.

Protože v době založení muzea probíhala přestavba v centru Židovského Města, muselo se prozatím spokojit s provizorním uložením svých sbírek v okrajové části Starého Města, v Benediktské ulici č. 5. Uložení sbírek ve dvou místnostech v prvním patře tohoto domu se uskutečnilo v letech 1907-08 a v polovině roku 1909 byla tato první expozice muzea zpřístupněna veřejnosti.

Nové umístění pro svoji expozici získalo muzeum v místnostech v prvním patře novostavby pražského Pohřebního bratrstva v Josefovské ulici

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Součástí hřbitova je urnový háj, kde je kromě jiných pohřben básník Jiří Orten (1919 - 1941)

BALLEK, LADISLAV - KONÍK Z ORLANDA

BALLEK, LADISLAV

KONÍK Z ORLANDA

Mladé letá, Bratislava, 1989
Ilustrácie Igor Rumanský
3. vydanie (v ML 1.), 8.000 výtlačkov
ISBN 80-06-00101-4

beletria, novela, knihy pre deti,
80 s., slovenčina
hmotnosť: 282 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: výborný

1,60 €

*kolha* in *H-kris*

„Odo dňa, ako sa v Palánku zjavil plagát s hlavou bengálskej tigrice a pod ňou nápis CIRKUS ORLANDO, bolo celé mesto hore nohami. Palánčania, celkom spochabení, videli v príchode cirkusu najväčšiu udalosť jari, a nebolo človeka, ktorý by sa mu netešil. Ľudia vzrušene postávali pred plagátom, gestikulovali, vymýšľali si a chytali sa za bruchá, len čo si spomenuli na niečo smiešne. Krútili sa pred hlavou tigrice ani pred zrkadlom. Cirkus ich zbalamutil, až zabúdali, že sú serióznymi obyvateľmi starého stoličného mesta. “

Príchod cirkusu Orlando, vlastne udalosť spätá s jeho príchodom, navždy poznačí a zblíži tri bytosti — krásneho cirkusového koňa, ktorého si miestne deti vo svojich predstavách spájajú s rozprávkovým slncovým koňom, malého chlapca Kávapipiho a mestského smetiara Kuzmu. Príbeh Koník z Orlanda je dokladom o nevšednej láske človeka k zvieraťu a o ľudskom obdive ku všetkému krásnemu a ušľachtilému.

Zaslúžilý umelec Ladislav Ballek vstúpil do povedomia čitateľskej verejnosti najmä románmi Južná pošta, Pomocník a Agáty. Kým lyricky ladená Južná pošta je knihou o dospievaní a dozrievaní a je vhodná aj pre mládež, Pomocník s podtitulom Kniha o Palánku a Agáty s podtitulom Druhá kniha o Palánku sú čítaním pre dospelých. Autor v nich zobrazuje kvas a formovanie juhoslovenského pohraničného mesta tesne po druhej svetovej vojne. Staré hodnoty zanikajú, nové sa iba kryštalizujú, formujú. Na pozadí širokého, panoramatického plátna južnej prírody, jej tepla, farieb a vôní, akoby mnohými ťahmi štetca maľuje autor príbehy a postavy jednotlivých obyvateľov Palánku.

Jedným z najlyrickejších a najdojímavejších je príbeh Koník z Orlanda. ktorý sme pre našich mladých čitateľov vybrali z Agátov.

Chlapec sa medzitým privrával zvieraťu, vábil ho bližšie k mrežiam. Zviera sa nehýbalo z miesta, iba čo človiečika pozorovalo so zlovestným mrmlaním.

Kávapipi, ako to už deti robievajú, vopchal napokon do škáry ukazováčik a privolával ním medveďa k sebe. Grizly natiahol krk, a už sa jeho divé oči zjavili pred škárou. Jeho ťažká hlava sa nečakane rýchlo preniesla z rohu klietky až ku mreži, chlapca prenikla strašná úzkosť, zmeravelo mu telo, no bolo neskoro. Zacítil šklbnutie a pálčivú bolesť.

Medveď odhryzol chlapcovi prst.

V rovnakej chvíli vyvádzali z vagóna koňa. Každého z prítomných razom zaujal. Mal nevídane jasnožltú srsť, niečo medzi páperím kuraťa a pravým južným poludním. Detiská až zhíkli. Zamarilo sa im, že z vagóna vystupuje rozprávkový Slncový kôň.

Žltučkého, inak statného koňa, vyvádzal z vagóna menší chlapík, zjavne Talian. Zostupoval po mostíku pospiatky a koňa držal za ohlávku. Vtom z neďalekého vagóna vyrazil srdcervúci detský výkrik. V prítomných vyvolal zdesenie, omračujúci pocit ťažkej spoluviny.

„Hííí — žišikriste!“ ozval sa dav.

Talianovi sa zamarilo, že pristúpil dieťa. Vyskočil, zatrepotal nohami a dopadol na okraj mostíka, kde stratil rovnováhu. Prekoprcol sa na zem, no v zmätku nevypustil z rúk ohlávku.

Nikto z prítomných nevedel neskôr presne opísať, ako sa to stalo — oči aj mysle ľudí sa upriamili na koľaje. Za srdcervúceho, priam zadúšajúceho kriku scuplo tam zo schodov vagóna telo malého chlapca a zvíjalo sa od bolesti. Celé okolie nákladnej stanice sa zaplnilo bolesťou a stonmi.Hrôza a muky prestúpili tých, čo sa zadívali pod vagón, a citlivejším prišlo zle. Väčšina sa nemohla spamätať, šírilo sa podozrenie, že dieťa buď zrazil nejaký vlak, hoci práve neprechádzal nijaký, alebo ho uštipol dajaký hrozný tropický had, ktorý sa medzitým odplazil kamsi do neďalekých záhrad okolo domov pri trati. Myšlienka na vlak bola hrozná, no predstava veľkého jedovatého plaza celkom desivá.

Keď sa ľudia spamätali a zvrtli hlavu ta, odkiaľ iba na pol ucha začuli nejaký dutý úder, pád, ston a bolestivé zaerdžanie, videli pri vagóne ležať žltého koňa so skrvaveným bokom, akoby padol dolu zo slnka. S vypätím síl sa pokúšal postaviť na nohy. Okolo neho skackal malý Talian, vše si dvíhal rukami koleno pod bradu, aby si ho, zakrvavené pod roztrhnutou nohavicou, pooblizoval, a niečo pritom zlostne aj bolestivo vykrikoval. Každému to prichodilo dôležité, veľmi ľubozvučné aj žalostivé, no nikto mu ani zamak nerozumel.

Jeden zo žandárov chytil zamdletého chlapca pod pazuchu ako vekňu chleba, vysadol s ním na bicykel a hnal sa do susednej ulice, kde v tichom prostredí medzi borovicami, gaštanmi a zelenými trávnikmi ležali rozložené biele budovy tunajšej štátnej nemocnice.

Kým železničiari a preľaknutí cirkusanti ohľaduplne a neisto vracali zvedavcov nazad k múrom cintorína, odkiaľ sa pozbiehali k miestu nešťastia, druhý strážmajster, mestskí policajti, odvážnejší železničiari a krotitelia s ošetrovateľmi zvierat z obidvoch strán pobiehali popri súprave a sliedili po vozňoch, kde boli umiestnené hady a šelmy, no ďalšieho odvážlivca našťastie už nenašli.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Na udalosť z povojnovej železničnej stanice v Palánku si možno už nikto nespomenul, lenže kdesi po Ostrave chodil muž bez prsta, ktorým vstúpil raz na juhu Slovenska do osudu cirkusového koňa a ten do osudu jedného smetiara a tí dvaja do osudu mnohých malých chlapcov z mesta, ktorí medzitým dorástli a pri spomienke na krásneho žltého koňa zo svojho detstva sa láskavo a srdečne usmievali na celý svet.

GRABOWSKI, SŁAWOMIR - FILEMON, BONIFÁC A HAVKÁČ

GRABOWSKI, SŁAWOMIR
NEJMAN, MAREK

FILEMON, BONIFÁC A HAVKÁČ
(Przygody kota Filemona / Filemon i Bonifacy / Filemon, Bonifacy i szczeniak)

Mladé letá, Bratislava, 1988
preklad Peter Čačko
ilustrácie Kristína Hargašová-Šimková
1. vydanie, 18.000 výtlačkov
066-055-88

beletria, rozprávky, knihy pre deti
208 s., slovenčina
hmotnosť: 494 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, na patitule neautorské venovanie

1,00 €

*kolha* in *H-kris*

HARTMANN, LUKAS - ANNA-ANNA

HARTMANN, LUKAS

ANNA-ANNA
(Anna-annA)
Román pre deti

Mladé letá, Bratislava, 1994
preklad Mária Smoláriková, Karin Rauterová
obálka Svetozár Mydlo
1. vydanie
ISBN 80-06-00380-7

beletria, román, knihy pre deti,
232 s., slovenčina
hmotnosť: 360 g

tvrdá väzba
stav. dobrý

PREDANÉ

*kolha* in *H-kris*

Niekedy sa stáva, že sa udejú neuveriteľné veci a vyplnia sa najtajnejšie sny. Prihodí sa to aj desaťročnej Anne, vyrastajúcej pri rozvedenej mame Otílii, pre ktorú školský kopírovací stroj vyhotoví nielen novú čítanku, ktorá Anne slúži pri hrách s rodinkou Gygaxovcov, ale venuje jej aj novú sestru -annU. Navlas podobnú dvojníčku, v ktorej Anna získa nielen dôvernú priateľku, ale aj pocit istoty, že nebude už viac sama. Každý človek je však jedinečnou bytosťou, a tak aj Anny nie sú celkom rovnaké. Kým Anna je rozvážnejšia a plachejšia, annA koná nebojácne a nerozumie vôbec matematike, čo privádza do zúfalstva učiteľa Wullschlegera. Dievčatá vymyslia plán, podľa ktorého budú striedavo spať v podkroví a striedavo chodiť do školy. Dúfajú, že si nikto nič nevšimne. Jedného dňa sa však v dome zjaví polícia. Pre Anny nastala rozhodujúca chvíľa, ktorej sa veľmi obávajú: musia sa spoločne ukázať Otílii a tá rozhodne, či si obe ponechá. Pokým k tomu dôjde, prežijú Anny ešte veľa podivuhodných vecí. Lukas Hartmann, otec troch detí, známy švajčiarsky novinár a spisovateľ, sa Annou-annoU, svojou prvou knihou určenou detskému čitateľovi, zapísal do Čestnej listiny IBBY - Medzinárodného združenia pre detskú knihu. Príbeh o dvoch Annách bol sfilmovaný a úspešne sa premieta v mnohých európskych mestách.

ŠŤASTNÁ ANNA

„Anna! Anna!“

Bolo už niekoľko minút po siedmej a v izbe sa ešte stále nič nehýbalo. So zreteľným zaštrnganím položila Otília šálky na stôl.

„Anna!!“ tentoraz to znelo nástojčivejšie. Toho spachtoša nie je možné dostať z postele, pomyslela si Otília. Idúc okolo Anniných dverí, poriadne na ne zabúchala: „Vstávaj, Anuška, inak prídeš neskoro!“

Naplnila Anninu šálku pariacou sa čokoládou, natrela chlieb s maslom a položila vedľa šálky. „Tak už mám toho dosť!“ povedala, energickými krokmi podišla k detskej izbe a rovnako energicky otvorila dvere. Dnu bola ešte tma a prevládal teplý, kyslastý vzduch. „Len počkaj,“ skríkla Otília, „hneď budeš hore!“

Bez toho, aby sa zadívala na posteľ, prešla krížom cez izbu, otvorila okná a odstrčila okenice, takže dnu hneď začal prúdiť čerstvý, búrkou prečistený vzduch. Otília zostala tak chvíľu stáť, tvárou obrátená k slnku v letnom ráne; potom sa otočila a chcela, ako to príležitostne robila, spola žartovne, spola rozhodne, stiahnuť prikrývku, pod ktorou sa Anna schovávala.

„No, ty, sedmi...“ Slovo jej zostalo trčať v hrdle, cíp prikrývky, ktorý už držala v ruke, jej zasa vykĺzol.

Nie, to nemohla byť pravda: na vankúši ležali dve hlavy, na ktorých začali rozospato žmurkať oči, a to najbláznivejšie, to najneuveriteľnejšie bolo, že obidve hlavy sa podobali ako vajce vajcu.

Otília sa jednou rukou prichytila okraja postele; druhou si pretierala oči. Štípala sa do ruky a potlačila výkrik bolesti; ale ten prelud nezmizol, práve naopak; obidve hlavy sa nezávisle jedna od druhej začali pohybovať.

Anna Prvá sa fučiac nadýchla čerstvého vzduchu, Anna Druhá srdnato zívala a odhalila dve ramená, ktoré sa vystierali a naťahovali. Otília prehovorila pomaly a rozvážne: „Nesnívam, nesnívam.“ Teraz prikrývku skutočne stiahla, aby si to potvrdila, ale ku každému jednotlivému pohybu sa musela doslova nútiť.

Áno, či tomu veriť chcela, alebo nie, mohla napočítať dva trupy a štyri nohy, zahalené do dvoch rozličných pyžám, ktoré obidve, ako si presne spomínala, patrili Anne, jej Anne.

„Ježišmária,“ predralo sa koktavo, slabika za slabikou, cez Otíliine pery.

Raňajší chlad, ktorý prúdil dovnútra, prenikol k obidvom spánkom zahriatym Annám, ktoré tu ležali odokryté. Konečne sa zobudili. annA ako prvá spoznala Otíliu, ktorá tu nad nimi stála, krútiac hlavou, a bezfarebné pery mala pevne stisnuté. Bleskovo sa narovnala, stiahla na seba prikrývku, a prikrčila sa na samom okraji postele. Anna sa všetkými desiatimi prstami zakvačila do plachty, akoby sa bála, že ju odtiaľ v nasledujúcom momente odnesú, alebo odfúknu.

„Povedz...“ Otíliin nadmieru rozrušený pohľad blúdil sem a tam. „Povedzte,“ opravila sa, „čo sa to tu deje?“

„Ach, mama,“ zašepkala Anna, „teraz sa to práve prezradilo.“

„Prezradilo?... Čo dočerta...“ Otília ešte stále nebola schopná dokončiť vetu. Mechanicky podišla k oknu a znova ho zavrela. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... posledná veta ...

Starý otec vedel, že sa na neho spoľahli, potlačil zívnutie a pokúsil sa do tmy, ktorá sa pred ním rozprestierala, preniknúť skúmavým pohľadom.