EURIPIDES - HERAKLES

EURIPIDES

HERAKLES

J. Otto, Praha, 1924
preklad Klára Pražáková
edícia Sborník světové poesie (145)

literatúra staroveká, poézia, literatúra grécka
84 s., čeština
hmotnosť: 158 g

tvrdá dobová preväzba
stav: dobrý

4,40 € PREDANÉ

*svama* in *H-2-6*

Čí noha ochabuje, šatu druhova se drž a jeHo rukou!

Nechť starec starce podpírá!

Když kvetla mladost radostná, druh vedle druha v poli stál a společné nes' trampoty pro čest a slávu vlasti.

Hleďte, tvrdý otcův vzdor sálá jeho potomkům z očí pyšně planoucích.

Krutý osud stihl děti ubohé, ale jejich mladý zjev přes to září půvabem.

Zahynou-li, Hellado, jaké ztratíš obránce!

Hle, thebský vládce Lykos jde sem před palác.

L y k o s.
(Vystoupí ozbrojenou družinou.)

Já vznáším dotaz k otci Herakleovu a jeho choti smím-li, baže věru smím, jsa jejich pánem, po libosti ptáti se:

,,Jak dlouho ještě chcete smrti vzdorovat? Kde naděje vám kyne, že se spasíte?

(Ukazuje, na děti.)

Či věříte, že jejich otec vrátí se?

Je stínem mezi stíny. Neodvratná smrt vás plní děsem více než-li náleží

(K starci.)

Ty po Helladě chlubil jsi se jalově, že tvoje žena boha z Dia počala,

(K Megaře.)

a ty zas, že jsi chotí reka reků všech.

Co na tom bylo velikého, když tvůj choť buď plaza zhubil nebo nemejského lva? Ať nechlubí se, že jej v rukou zardousil, když uškrtil jej lapeného do tenat.

Ty činy k odporu vás sílí? Pro ně snad smrt má se vyhnout dětem Herakleovým ? Své slavné jméno získal v boji s šelmami ten zbabělec, jenž jiného nic nesvedl.

Štít na levici jeho nikdy netrčel ni nestál proti oštěpům. Znal jenom luk, zbraň zbabělců, jsa vždycky hotov k útěku. Kdo z luku střílí, neosvědčí chrabrosti, leč ten, kdo vyčkávaje pevně na místě, les hbitých kopí měří okem statečným.

Jen opatrnost k mému činu nutí mne, ne zloba. Příliš dobře vím, že zabil jsem Kreonta, otce Megařina, jehož trim jsem uchvátil. Nuž nechci, aby na živu ty děti zbyly — mého činu mstitelé.

A m f i t r y o n.

Ať Zeus ho ztrestá za synovu urážku, jak na Dia se sluší. Mojí věcí jest lži pusté, jimiž napadl tě, vyvrátit,

HAČIJA, MIČIHIKO - HIROŠIMSKÝ DENNÍK

HAČIJA, MIČIHIKO

HIROŠIMSKÝ DENNÍK
(Hiroshima Diary)
Zápisky japonského lekára od 6. augusta do 30. septembra 1945

Slovenské vydavateľstvo politickej literatúry, Bratislava, 1957
preklad Jozef Šimo
obálka Š. Belohradský
1. vydanie, 7.000 výtlačkov

beletria, román, literatúra japonská,
254 s., slovenčina
hmotnosť: 324 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu

PREDANÉ

*svama* in *H-2-6*

23. augusta 1945

Jasno, občas zamračené, čerstvý vietor.

Deň som začal návštevou elegantného záchodu, ktorý som včera objavil. Keď som sa vrátil do izby, pán Šiota sa na mňa uškŕňal. Videl ma cez okno a striehol, kam idem.

Pán Šiota bol naším správcom a už niekoľko dní bol zase v práci na svojom mieste. Len čo mohol chodiť, hneď v prvý deň sa objavil s dvoma vrecami; v každom bolo päťdesiat balíkov cigariet. Nikdy sa nedozviem, kde alebo ako k nim prišiel, no naše nadšenie je pochopiteľné. Nikdy predtým som nevidel toľko tabaku mimo trafiky a nikdy sa mi ani len nesnívalo, že budem mať poruke toľko cigariet. Na nejaký čas sme nechali cigarety vystavené, aby sme mohli popásť oči na tomto neočakávanom zdroji pôžitku. V celej nemocnici si fajčiari s uspokojením vydýchli. Veď dobrý, zdravý pracovník vždy viac zmôže s balíčkom cigariet. Aj výkonnosť študentov, ktorí nám pomáhali, dala sa primerane zvýšiť takýmto darčekom. Kým sme mali hojnú zásobu cigariet, mohli sme urobiť všetko. Tento prepych sa stal v Hirošime mimoriadne vzácnym pre svoju hodnotu pri výmennom obchode. Žasli sme nad šikovnosťou pána Šiotu.

„Môžem ich zadovážiť koľko len chcete,” zvolal sebaisto, „Fajčite len, ako sa vám páči! Keď sa vám minú, obstarám ďalšie.”

Fajčili sme a bafkali, koľko si nám len srdce žiadalo, a znovu sme ožili.

Dr. Sasada sa dnes cítil lepšie. Bolo už možné vidieť jeho detinskú tvár, ktorá vykukovala spoza červeno-hnedých chrást. Ešte nebol ani zďaleka vyliečený, ale bolo mu lepšie. Petechie, ktoré sa predtým tak snažil na hrudi zakrývať, tiež zmizli.

Popáleniny slečny Jamy boli ešte stále bolestivé, ale nemala príznaky petechií alebo epilácie.

Opuchliny slečny Susukidy sa zmenšovali a v tvári vyzerala lepšie.

Mojej žene klesla horúčka, ale ešte stále sa sťažovala na triašku. Nech jej bolo hocičo, nezdala sa byť chorá.

Všetci sme boli veselší. Petechie dr. Sasadu zmizli: to znamenalo, že nie v každom prípade sú petechie predzvesťou smrti. Tento objav ma potešil.

Okolo desiatej hodiny ma navštívil jeden môj známy, pán Isono, a prekvapil ma zprávou, že je novým riaditeľom Úradu spojov. Bol riaditeľom zdravotníckeho odboru na Ministerstve spojov a ja som si ho hlboko vážil pre jeho vzdelanosť a schopnosť vo funkcii administrátora nemocníc. Trápili ho chýry, že Hirošima bude na sedemdesiatpäť rokov neobývateľná, a preto som ho rýchle ubezpečil, že to tak nie je.

Ovzdušie v oddeleniach bolo v ostrom protiklade s ovzduším v našej izbe. Pacienti, ktorým vlasy nevypadávali, boli ustarostení, a ustavične sa ťahali za vlasy. Tí, čo stratili vlasy, boli presvedčení, že zomrú. Musím sa priznať, že aj sám som mal také starosti, hoci prípad dr. Sasadu ma presvedčil, že petechie môžu zmiznúť a nie sú bezpodmienečným príznakom smrti.

Zastavil ma pacient a spýtal sa ma: „Pán doktor, všakže aj vy máte redšie vlasy, nie?”

„Ja som sa s riedkymi vlasmi narodil,” odpovedal som mu, „a čas mi ich nijako nezhustil. Viete tak dobre, ako ja, že vypadávanie vlasov nijako nesúvisí s dlhým alebo krátkym životom.”

JUROVSKÝ, ANTON - SÚLAD V RODINNOM ŽIVOTE

JUROVSKÝ, ANTON

SÚLAD V RODINNOM ŽIVOTE
Príspevok k poznaniu vnútorného nažívania v našich rodinách

Matica Slovenská, Turčiansky sv. Martin, 1946
edícia Spisy Sociologického odboru MS (2)
1. vydanie

psychológia, sociológia,
270 s., slovenčina
hmotnosť: 475 g

tvrdá dobová preväzba
stav: dobrý

6,30 € PREDANÉ

*svama* in *H-2-4*

TACITOVY DĚJINY

TACITOVY DĚJINY

Edvard Grégr, Praha, 1866
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Tacitovy dějiny
preklad František Kott

literatúra staroveká
318 s., čeština
hmotnosť: 212 g

tvrdá dobová preväzba
stav: dobrý, ručné dobové poznámky do textu

9,00 € predané

*svama* in *H-2-3*

L. Vitellia se sedmi cohortami a pěti sty jezdců proti válce Campanskem se blížící postavil. Sám zkormoucen jsa náklonností vojínů a křikem lidu zbraně žádajícího zase okříval, an chátru lenivou a ničeho leda slov se odvažující, sám sebe klamaje, vojskem a legiemi nazýval. A poněvadž ho propuštěnci (něboť z přátel čím kdo vznešenější, tím nevěrnější byl) k tomu vybízeli, lid všech okresů svolati kázal a kteří se dali zapsati, ty přísahou si zavázal. A poněvadž příliš mnoho jich se hlásilo, rozdělil péči o sbírání vojska mezi consuly. Senátorům uložil, aby jistý počet otroků a jistou váhu stříbra odvedli. Římští rytíři nabízeli službu svou a peníze a i propuštěnci totéž dobrovolné podávali. Tato úslužnost na oko, pocházejíc ze strachu, proměnila se v náklonnost; a větší díl nelitoval tak Vitellia jako nehody a postavení nejvyšší vlády. A sám pohledem, hlasem a slzami útrpnost budil, sliby, jak to povahou úzkostných bývá, nad míru štědrý jsa. Ba chtěl, aby ho Caesarem jmenovali, ačkoli tímto jmenem dříve pohrdal;  avšak tenkráte to chtěl z pověry ve jmeno a poněvadž lidé v strachu rady moudrých i tlachání chátry jednostejně si všímají. Ostatně, jakož všecko, co s nepředloženou prchlostí se děje, z počátku mocné jest, ale časem ochabuje, senatorové a rytíři znenáhla se tratili, z počátku váhajíce a jen tam, kde sám přítomen nebyl, brzo jím pohrdajíce a bez rozdílu, až konečně Vitellius stydě se za marný pokus od toho, čeho se mu nedávalo, upustil.

59. Jak obsazení Mevanie a takřka znovuzrození války Italii strachu nahnalo, tak nepochybnou náklonnost k Vespasianově straně bojácný odchod Vitelliův vzbudil. Povzbuzeni byvše Samnitové, Pelignové a Maršové řevnivostí, že je Campanie předešla, jak to při nové ochotnosti bývá, ke všem vojenským pracím horlivě se měli. Ale krutou zimou při přechodu Apenninských hor vojsko trpělo, a poněvadž se jen s těží sněhem mohli prodrati, ačkoliv nikdo jejich pochodu nepřekážel, patrno bylo, do jakého nebezpečenství by se byli vydali, kdyby štěstí Vitellia nebylo nazpět obrátilo, které vůdcům Flaviovým často rovně jako jejich moudrost pomáhalo. Tam se setkali s Petiliem Cerialem, který v selském oděvu a krajin znalý jsa strážím Vitelliovým ušel. Cerialis byl Vespasianův blízký příbuzný a i vojenskou službou chvalně známý, a proto mezi vůdce vřaděn byl. Mnozí vypravovali, že také Flavius Sabinus a Domitianus utéci mohli; a vyslaní od Antonia poslové rozličnými prostředky lsti do města vcházeli, na místo a průvod poukazujíce. Sabinus předstíral, že jeho zdraví k namáhání a odvážlivosti nepostačuje; Domitianus měl sice chuť, ale bál se strážců od Vitellia mu přidělených, jakoby mu úklady strojili, ačkoliv přislibovali, že ho na útěku doprovázeti budou. Také sám Vitellius hledě ku svým příbuzným nic zlého proti Domitianovi nezamýšlel.

60. Když vůdcové Vespasianovi do Carsul přišli, několik dní tam odpočívali, až by orlové a prapory legií tam došli; a místo samo k ležení příhodné bylo, poněvadž mělo dalekou vyhlídku, bezpečný přívoz potravy a bohatá municipia za sebou. Zároveň doufali, že s Vitelliány, kteří deset mil daleko leželi, budou moci mluviti a je k zradě přemluví. S těží to snášeli vojíni a raději vítězství než mír chtěli. Ani na své legie nechtěli čekati, poněvadž je více za společníky kořisti než nesnází považovali. Antonius je svolal a poučil, že Vitellius ještě vojsko má, nerozhodné, pokud se radí, udatné, kdyby k zoufání přišlo. Počátky občanských válek že na štěstí visí, ale vítězství že rozumem a moudrostí se dobývá. Ze již Misenské loďstvo a překrásné přímoří Campanie odstoupilo a nic více z celého oboru země Vitelliovi nezbývá než co mezi Terracinou a Narnií leží. Že dost velikého vítězství bitvou Cremonskou dobyli a záhubou Cremony

DEMOSTHENOVY ŘEČI POLITICKÉ / DEMOSTHENOVA ŘEČ O VĚNCI / XENOFONTOVY PAMĚTI O SOKRATOVI

DEMOSTHENOVY ŘEČI POLITICKÉ

Edvard Grégr, Praha, 1863
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Demosthenovy řeči I.
preklad Edvard Novotný

DEMOSTHENOVA ŘEČ O VĚNCI

Edvard Grégr, Praha, 1864
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Demosthenovy řeči II.
preklad Edvard Novotný

XENOFONTOVY PAMĚTI O SOKRATOVI

Edvard Grégr, Praha, 1872
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Xenofontovy spisy  I.
preklad "Jednota českých filologů"

literatúra staroveká
210 + 100 + 174 s., čeština
hmotnosť: 297 g

tvrdá dobová preväzba
3 zviazané publikácie
stav: dobrý, ručné dobové poznámky do textu

PREDANÉ

*svama*fil*

Hlava III.

Sokrates napomíná Chairefonta a Chairekrata k bratrské lásce a svornosti.

1. Zpozorovav pak kdysi, že Chairefon a Chairekrates, bratři a jeho známí, se sváří, pravil uzřev Chairekrata: Rci mi, Chairekrate, nenáležíš snad přece i ty k lidem, kteří za užitečnější považují statky než bratra? a to ačtě přec ony nerozumné jsou, tento však rozumný, ony pomoci potřebují, tento však pomáhati může, a mimo to oněch více jest, tento pak jen jeden. 

2. Podivu hodno pak jest i to, myslí-li kdo, že mu bratři na újmu jsou, protože i jmění svých bratrů nemá, o spoluobčanech pak nemyslí, že mu na újmu jsou, protože i jmění spoluobčanů nemá, nýbrž zde může uvažovati, že lépe jest s mnohými bydleti a v bezpečnosti míti tolik, co mu stačí, než samoten žíti a veškero jmění svých spoluobčanů s nebezpečenstvím ve své moci míti, při bratrech však téhož poznání nemá. 

3. I otroky kupují si ti, kdo mohou, aby měli spolupracovníky, i přátel si dobývají, ježto pomocníků potřebují; ale o bratry své nedbají, jako by ze spoluobčanův stávali se přátelé, z bratrů však nikoliv. 

4. A přec velmi k přátelství přispívá původ z týchž rodičů a společné vychování, ježto i ve zvířatech vzniká jakási touha po soukojencích; krom toho pak i ostatní lidé váží si více těch, kdo bratry mají, než těch, kdo jich nemají, a méně na ně dorážejí.

5. A Chairekrates odvětil: Však kdyby, Sokrate, příčina rozepře nebyla veliká, tu snad by se slušelo, s bratrem se snášeti a ne pro maličkost se ho vzdalovati; neboť pokladem, jak i ty pravíš, jest přítel, je-li takým, jakým býti má; ale kdyby k tomu vše scházelo a on byl úplným opakem toho, k čemu by člověk usiloval o věci nemožné? —

6. A Sokrates pravil: Zdaž pak, Chairekrate, nemůže se Chairefon nikomu zalíbiti, jako právě ani tobě, či jsou lidé, jimž se i nemálo líbí? — Proto právě, Sokrate, odvětil onen, hodno mi, abych ho nenáviděl, že jiným může se líbiti, mně však, kdekoli se mnou jest, i slovem i skutkem více na škodu než k užitku jest. — 

7. Načež Sokrates: Není-liž pak, jako kůň tomu, kdo neumí a přece se pokouší ho užívati, na škodu jest, tak i bratr, když se kdo, neuměje toho, pokouší s ním obcovati, na škodu? — 

8. Jak pak bych já, pravil Chairekrates, neuměl s bratrem obcovati, znaje i dobrořečiti tomu, kdo dobrořečí, a dobře činiti tomu, kdo dobře činí; však tomu, jenž usiluje slovem i skutkem mě rmoutiti, nemohl bych ani dobrořečiti, ani dobře činiti, ba ani se o to nepokusím.

9. A Sokrates pravil: Podivně věru mluvíš, Chairekrate, žef bys psa, kdyby ti byl při stádech spůsobilý jsa a pastýře rád měl, k tobě však, kdybys se blížil, nevrlým byl, místo abys se naň rozhněval, dobrodiním chlácholiti hleděl, o  bratru pak tvrdíš, že by byl sice velikým dobrem, kdyby byl k tobě, jakým býti má, a při tom nechceš, ač přiznávaje, že znáš i dobrořečiti i dobře činiti, o to usilovati, aby k tobě co možná nejlepším byl? — 

10. A Chairekrates odvětil: Bojím se, Sokrate, že nemám tolik umělosti, abych Chairefonta takým k sobě učinil, jakým býti má. — A přec, pravil Sokrates, nemusí se, jak se mi zdá, nic zvláštního ani nového proti němu vymýšleti, nýbrž myslím, že tím, čemu i ty sám rozumíš, dal by se chytiti a velice by si tebe vážil. — 

11. Nemeškej tedy mi říci, odvětil on, pozoroval-lis, že znám nějaký prostředek lásky, o němž jsem nevěděl, že jej znám. — Rci mi tedy, kdybys chtěl některého ze svých známých příměti k tomu, aby, když by obětoval, zval tě k hodům, co bys činil? — Patrno, že bych jej sám napřed zval, když bych obětoval. — 

SBORNÍK VENOVANÝ D. DR. JÁNOVI KVAČALOVI PROFESOROVI TEOLOGIE K SEDEMDESIATYM NARODENINÁM

SBORNÍK VENOVANÝ D. DR. JÁNOVI KVAČALOVI PROFESOROVI TEOLOGIE K SEDEMDESIATYM NARODENINÁM

zredigoval Dr. Michal Lúčanský profesor teológie

Tranoscius, Lipt. sv. Mikuláš
Podielová kniha Hurbanovej evanjelickej spoločnosti literárnej č. 25
Bratislava 1933

zborník, náboženská literatúra,
334 s., slovenčina, čeština, nemčina
hmotnosť: 488 g

tvrdá väzba (zrejme dobová mäkká preväzba)
stav: veľmi dobrý

9,90 € PREDANÉ

*svama* in *H-2-4*

Vysokoctený pán profesor! Je akademickým obyčajom uctiť vynikajúcich vedeckých pracovníkov pri 7o. narodeninách i jubilejnou publikáciou. I Vy ste zasvätili svoj život vedeckému štúdiu diela a života nesmrteľného učiteľa národov Jána Amosa Komenského. Svojimi prácami razili ste cestu v tomto odvetví historickej vedy. Ale rozsiahla je Vaša vedecko-historická činnosť i z iných oborov. Vaše práce sú vysoko cenené v cudzozemsku, kde väčšinou i tlačou vychádzaly. Ako akademický učiteľ na univerzite v Dorpate, vychovávali ste vzdelancov, vodcov rôznym národom: Estoncom, Lotyšom, Litevcom a Poliakom. Že si i dnes ešte na Vás vdačne spomínajú, ukazuje i toto spoločné dielo Vám venované.

Ale úprimnou vďakou sme Vám podlžní tým viac my, domáci, slovenskí a českí evanjelici. Venovali ste sa i dejinám slovenského a českého evanjelictva. Patríte predovšetkým nám.

Prijmite tento náš jubilejný dar, ktorý Vám v mene spolupracovníkov oddávam, ako prejav našej úprimnej vďaky a úcty.

Váš oddaný

Michal Lúčanský.

Bratislava, dňa 7. februára 1933.

LUTHER, MARTIN - DOMOVÁ POSTILLA

LUTHER, MARTIN

DOMOVÁ POSTILLA
Dra Martina Luthera
vydaná
v Norimberku r. 1544

Kázne z textov evanjelických na všetky nedele a sviatky v roku

Daniel Pažický, Myjava, 1920
preklad Miloslav Križan

náboženská literatúra,
664 s., slovenčina
hmotnosť: 1222 g

tvrdá väzba, dobová preväzba
stav: dobrý

7,00 €

*svama* in *H-2-2*

Předmluva Jánova.

Ten začiatok, Ktorý robí Ján k tejto udalosti, zdá sa byť trocha cudzí. Lebo, ako príde k umývaniu nôh, keď povie: »Věda Ježíš, že

prišla hodina jeho, aby šel z tohoto světa k Otci; milovav své, kteříž byli na světě, až do konce je miloval.* Ako sa tieto slová srovnávajú s udalosťou? Veľmi dobre. Len keď dáme dobrý pozor na to. Lebo, keď hovorí: »Věda Ježiš, že přišla hodina jeho, aby šel z tohoto

světa k Otci,* tým chce v nás zvláštny záujem vzbudiť, aby sme cele vážne pozorovali na tento skutok a kázeň, ktorú o ňom káže, keďže nám to Pán predložil takmer v poslednej hodine, keď sa mal z tohoto života odobrať.

Pánovi mnoho záležalo na umývaní nôh.

Lebo je to prirodzená vec, že sa nám to na dlhšie a hlbšie do srdca vštepí, čo vidíme a počujeme u dobrých priateľov v ich poslednej hodinke, ako niečo iné. Taká je naša príroda, že vtedy viac a vážnejšie cítime, lebo v taký čas sa nestrpí žart a posmeškovanie. Ako by Ján povedal: Ja ti teraz rozpoviem takú udalosť a kázeň, ktorú máš aj preto tým ochotnejšie počúvať a tým pilnejšie si zachovať, lebo to bolo posledné dielo Pána Ježiša a takmer Jeho poslednia kázeň. Z toho môžeme vycítiť tú vážnosť, lebo, keby to bola nepotrebná práca, On by bol, dľa nášho zdania, pri druhých, veľkých starostiach a úzkostiach na taký sprostý skutok zabudnul.

K tomu slúži aj ďalší oznam Jánov o láske Pánovej k Jeho učeníkom, aby sme sa učili, že to umývanie nôh je taký skutok, a tú náuku nám predkladá, z ktorej vycítime zvláštnu lásku nášho drahého Pána Ježiša k nám. Tu sa teda dve veľké príčiny schádzajú, prečo nám je táto udalosť odporučená. Prvá je, že on to urobil pred Svojím koncom. Druhá, že to robí na dôkaz Svojej lásky. Z toho nasleduje, že nám významne mnoho záleží na tom skutku a kázni, lebo, kde núti Krista Jeho láska a priateľské srdce ku skutku, ten skutok nemôže byť zlý, ani chatrný.

Čomu sa učíme z umývania nôh.

K čomu to slúži, to označuje Ján umele, málo slovami, hovoriac: »Ježíš miloval své, kteříž byli na světě.* Ako by povedal: V tomto čase mal Ježiš svet opustiť, ale Jeho učeníci aj na ďalej pri ňom zostali. Tí potrebovali takí príklad a poučenie, ak chceli zostať Jeho pravými učeníkmi a nedať sa sviesť príkladom sveta. Lebo vieme, čo sveť robieva. Tu každý pamätá len na seba, nech druhí trpia čokoľvek. Na tom svetu málo záleží.

Umývanie nôh slúži proti príkladu sveta.

Kto teda na svete žije a nechce sa dať sviesť tomuto pohoršeniu, ten nech ide sem, hovorí Kristus, a nech nasleduje tento príklad, ktorý vám ja, váš Pán, teraz ukazujem. Ja nepanujem, ale slúžim vám, a nie vy mne. Tomu sa učte a to robte, tak budete blahoslavení, bez pohoršenia.

Umývanie nôh slúži proti pokušeniu diabla.

K tomu slúži tiež, čo Ján so zvláštnou pilnosťou oznamuje, že ďábel již byl vnukl v srdce Jidáše, — aby jej zradil.< Tým označuje, že nás bude nielen príklad sveta, ale aj diabol pokúšať a ponúkať ku vlastnej cti, moci a pýche. Oproti tomu nebudeme mať inej rady, pomoci, ani prostriedku, len tento príklad Kristov a jeho nasledovanie, ktorý nám predložil Pán zo zvláštnej lásky, keď mal byť vydaný od Svojho národu v ruky pohanov. Lebo na svete byt, znamená vlastne byť uprostried diablov. Tu neni možné, aby sme sa dobre spravovali, ak sa nepridŕžame Slova Božieho a zvlášte tohoto príkladu. Lebo telo sa nerado dá potlačiť; ono sa rado povyšuje. Aby tomuto pokušeniu predišiel, prednáša nám Pán tento príklad, aby sme na to mysleli a dľa toho sa chovali; lebo veď On dobre myslí a je samá láska a plápolajúci oheň k nám, — tak rád by nás zavaroval pred škodou a hriechom.

Tak pekne sa primlúva Ján prv, než hovorí o umývaní nôh, aby sme sa učili, čo chcel s tým Kristus označiť, a jako verne On s nami smýšľal. Ale tisíc a tisíc razy sa dnes o tom spieva a číta v ústavoch a v kláštoroch, lež nikto tomu nerozumie.

Lež čo znamenajú tie ďalšie slová Jánove: »Věda Ježíš, že jemu Otec všecko v ruce dal, a že od Boha vyšel a k Bohu jde?« To sú znamenité, veľké slová, v ktorých nám Ján predstavuje myšlienky Pána Ježiša prv, než učeníkom nohy umyl. Nemyslel On na Svoje utrpenie, ani nebol v duši skormútený, ako po umývaní nôh. Ale On myslel na Svoju slávu, v ktorej bol od večnosti u Otca, a ktorú teraz zase obdrží po svojom človečenstve, a večne v nej zostane. To boly vysoké myšlienky, ktoré ho od sveta na toľko odtiahly, že na žiadneho človeka nemyslel. Ale práve teraz, keď sa týmito myšlienkami o sláve večnej zaoberal, od razu a nenazdajky »vstal od večeře a složil roucho, a vzav zástěru přepásal se. Potom nalil vody do medenice i

TACITOVY LETOPISY / TACITOVA GERMANIA / TACITOVA KNIHA O ŽIVOTU A POVAZE GN. JULIA AGRICOLY

TACITOVY LETOPISY

Edvard Grégr, Praha, 1872
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Tacitovy dějiny I.
preklad František Kott

TACITOVA GERMANIA
čili kniha o poloze, mravech a národech Germanie

Edvard Grégr, Praha, 1870
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Tacitova Germania a Agricola
preklad František Kott

TACITOVA KNIHA O ŽIVOTU A POVAZE GN. JULIA AGRICOLY

Edvard Grégr, Praha, 1870
edícia Bibliotéka klassikův řeckých a římských
Tacitova Germania a Agricola
preklad Antonín Madiera

literatúra staroveká
256 + 80 s., čeština
hmotnosť: 214 g

tvrdá dobová preväzba
2 zviazané publikácie
stav: dobrý, ručné dobové poznámky do textu

9,90 € PREDANÉ

*svama* in *H-2-7*

28. Tož Gnaeus Pompejus, po třetí jsa konsulem, zvolen, aby mravy napravil; ale prostředky jeho byly tužší než provinění sama, on sám byl původcem i zároveň rušitelem vlastních zákonův, a čeho zbraněmi hájil, toho zbraněmi pozbyl. Na to nepřetrženě po dvacet let nepokoj trval; žádného mravu, žádného práva nebylo; zločiny ty nejhorší se netrestaly a mnohdy dobré jednání záhubu přineslo. Teprv za šestého svého konsulatu Caesar Augustus, svou mocí jist jsa, to, co za triumviratu byl nařídil, zrušil a pak zákony dal, jimiž v míru pod knížetem říditi jsme se měli. Odtud pouta přitužena, strážcové přidáni a po zákoně Papio-Poppaeově odměnami povzbuzováni, tak aby, kdyby kdo od výhod otcovských pustil, národ, otec všech, statky uprázdněné (odúmrtí) držel. Ale tyto zákony zasahaly hlouběji a město (Řím), Itálii a co kde bylo občanů, zachvátily a mnohý dobrý byt zničen. A strach hrozil všem, kdyby nebyl Tiberius, ku zjednání pomoci pět z bývalých konsnlův, pět z bývalých praetorův a tolikéž z ostatního senátu losem ustanovil, kteří přemnohé zápletky zákona toho odstranili a tak aspoň nějaké ulehčení na ten čas zjednali.

29. Touž dobou Nerona, jednoho ze synův Germanikových, do let mládeneckých již vkročivšího, otcům poručena učinil a ne bez úsměchů posluchačův žádal, aby povinnosti odbyti si vigintivirat sproštěn byl a o pět let dříve, než zákonem dovoleno bylo, quaestury domáhati se směl. Předstíral, že jemu a bratrovi jeho k žádosti Augustově totéž povoleno bylo. Ale zajisté i tehdáž (za Augusta) byli lidé, kteří z takové přímluvy podtají smích si strojili: a přece panství Caesarův počátek bralo a starý obyčej ještě byl před očima a svazek mezi pastorky a otčímem byl volnější nežli mezi dědem a vnukem. Kromě toho uděleno mu arcikněžství, a když poprvé na forum vkročil, toho dne dar (congiarium) byl dán lidu, jenž velmi tomu se těšil, že potomka Germanikova již dospělého viděl. Radost tato zvětšena brzy na to sňatkem Nerona a Julie, dcery Drusovy. A jak příznivě o tom se mluvilo, tak nemile všech se dotklo, že synovi Claudiovu Sejanus tchánem ustanoven byl. Zdálo se, že tím urozenost své rodiny poskvrnil a kromě toho Sejana, již tehdáž přílišné naděje podezřelého, nad to ještě povznesl.

30. Koncem roku zemřeli znamenití mužové Lucius Volusius a Sallustius Crispus. Volusius pocházel z rodiny staré, která však nad praeturu se nepovznesla; sám konsulat do ní přinesl, také úřad censorský při volbě decurií rytířských spravoval a první nahromadil bohatství, jež v jeho domě nesmírně vzrostlo. Crispa, z rodu rytířského pocházejícího, Gajus Sallustius, veleslovutný dějepisec římský, vnuka sestřina, za soujmenovce přijal. A ačkoliv jemu přístup k úřadům volný byl, přece Maecenata napodobuje, bez důstojnosti senátorské nad mnohé, kteří triumfovali a konsuly byli, mocí vynikal, liše se od obyčejův předkův chováním zjemnělým a uhlazeným a dostatkem i hojností živobytí k rozmařilosti více se blíže. Avšak přece jarý duch pod ní se skrýval, neobyčejných prací schopný a tím bystřejší, čím více ospalost a nečinnost na odiv stavil. Proto za neporušené moci Maecenata druhý, potom první byl, jemuž tajnosti císařův se svěřovaly a jenž i o vraždě Postuma Agrippy věděl, v starším pak věku více na oko přátelství knížete než skutečné moci požíval. To i Maecenatovi se přihodilo, ježto osudem to moci, že zřídka trvá dlouho, nebo že sytost se zmocňuje buď jedné strany, když všeho poskytla, buď druhé, když nezbývá, čeho by si ještě přála.

ZILYNSKYJ, OREST - SLOVENSKÁ ĽUDOVÁ BALADA V INTERETNICKOM KONTEXTE

ZILYNSKYJ, OREST

SLOVENSKÁ ĽUDOVÁ BALADA V INTERETNICKOM KONTEXTE

Veda, Bratislava, 1978
edícia Klenotnica slovenskej ľudovej kultúry (12)
prebal Jozef Szabó
ilustrácie Jozef Szabó
1. vydanie, 5.000 výtlačkov
príloha: SP platňa
71-157-78

ľudová hudba, hudba, folklór,
440 s., slovenčina
hmotnosť: 960 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

28,00 € PREDANÉ

*svama* in *H-2-7*

PhDr. Orest ZILYNSKYJ, CSc., (12. 4. 1923 v Krasnej, okr. Krosno, PĽR, + 16. 7. 1976 v lese neďaleko obce Trnava pri Laborci, okr. Michalovce) ako vedecký pracovník Ústavu pre českú a svetovú literatúru ČSAV v Prahe sa zaoberal literárnou históriou, literárnou kritikou a folkloristikou. Ako všestranne školený slavista si všímal vývin ukrajinskej literatúry v širokom historickom kontexte, najmä vo vzťahu k slovenskej a českej kultúre, ako folklorista zas folklór všetkých slovanských národov.

Na úseku folklóru sa orientoval na niekoľko tematických okruhov. Predovšetkým to bola teória folklóru a dejiny folkloristiky, ďalej výročná obradová poézia, ktorá sa postupne stala jednou z centrálnych tém jeho vedeckého záujmu. Výsledky dlhoročného štúdia zhrnul a zovšeobecnil v rozsiahlej monografii Ľudové dramatické hry u východných a západných Slovanov. Okrem toho to boli ľudové piesne a hrdinský epos u východoslovanských národov, najmä byliny a dumy, ako aj zľudovené piesne a poloľudová poézia, ktorá sa nachádza na rozhraní medzi folklórom a umelou poéziou.

Osobitne blízke mu boli balady, ktoré u slovanských národov skúmal na širokom pozadí ich konkrétneho kultúrnohistorického kontextu a interetnických súvislostí. Z tejto problematiky pripravil tri monografie: Slovenská ľudová balada v interetnickom kontexte, Ľudové balady Slovanov zakarpatskej oblasti a Ľudové balady východosloslovenských Ukrajincov. Tieto monografie predstavujú vyvrcholenie jeho vedeckovýskumnej a publikačnej činnosti. Autor v nich zhrnul poznatky svojho obsiahleho historicko-porovnávacieho štúdia, vďaka ktorému vytvoril diela prekvapujúce veľkým rozsahom, bohatým obsahom a hĺbkou vedeckého spracovania. Všetky balady dokumentuje nápevmi, presnou pasportizáciou, početnými variantmi národnej proveniencie a odkazmi na varianty iných slovanských i neslovanských národov.

Okrem spomenutých monografií výsledkom jeho tvorivého úsilia vo vedeckovýskumnej a publikačnej činnosti je vyše 200 štúdií, príspevkov, článkov, úvodov a doslovov i recenzií, ktoré sú uverejnené v rozličných slovenských, českých, ako aj zahraničných odborných časopisoch, zborníkoch a knižných vydaniach.

KLENOTNICA SLOVENSKEJ ĽUDOVEJ KULTÚRY ako populárno-vedecká edícia Národopisného ústavu SAV v Bratislave usiluje sa sprístupniť širokej verejnosti našej i zahraničnej najtypickejšie prejavy tradičnej ľudovej kultúry materiálnej, duchovnej a folklórnej oblastného alebo celoslovenského významu. Jednotlivé práce podávajú ucelený pohľad na spracúvaný národopisný jav alebo úsek slovenskej ľudovej kultúry.

V stručnej štúdii doloženej bohatou dokumentačnou prílohou podávajú genézu a vývin javu až do súčasnosti, pričom zhodnocujú nielen jeho význam, ale aj podiel v tradičnej ľudovej kultúre na Slovensku.

NOVELLI, LUCA - MOJA PRVÁ KNIHA O POČÍTAČOCH

NOVELLI, LUCA

MOJA PRVÁ KNIHA O POČÍTAČOCH
(Il mio primo libro sui computer)

Mladé letá, Bratislava, 1988
preklad Juraj Wiedermann
1. vydanie, 27.000 výtlačkov
066-098-88

knihy pre deti, výpočtová technika,
64 s., slovenčina
hmotnosť: 300 g

tvrdá väzba
stav: dobrý

0,70 € PREDANÉ

*svama* in *H-tv-1*

Zúčastníte sa spolu s Lenkou, Tomášom a psom Bonym na ich prvých stretnutiach s počítačmi. Pomocou vtipných obrázkov a zasväteného slovného výkladu môžete poznávať zaujímavý a zábavný svet výpočtovej techniky. V knihe sa dozviete niečo o

— histórii výpočtovej techniky — od rímskeho abaku až po mikroprocesory z Kremíkového údolia

— základných počítačových pojmoch, ako je binárna číselná sústava, programovací jazyk, programovanie, pamäť, CPU

— súčasnom využití počítačov v obchode, školách a domácnostiach

— využívaní počítačov v budúcnosti.

Informatívna a zábavná kniha, ktorá vás poučí doma alebo v škole.

HÁJEK, VÁCLAV - PRACUJEME S DREVOM

HÁJEK, VÁCLAV

PRACUJEME S DREVOM

Alfa, Bratislava, 1990
edícia Knižnica Urob si sám
ISBN 80-05-00527-X

hobby, domácnosť,
376 s., 477 čb obr., 19 tab., slovenčina
hmotnosť: 622 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, strany 2-14 oddelené od väzby

8,00 € PREDANÉ

*svama*in *H-2-5*