MISTR ECKHART A STŘEDOVĚKÁ MYSTIKA
Zvon, Praha, 1993
preklad Lenka Karfíková, Miloš Dostál, Jan Sokol
úvodná štúdia Jan Sokol
1. vydanie, 3.500 výtlačkov
ISBN 80-7113-074-5
mystika, náboženská literatúra, filozofia,
376 s., čeština
hmotnosť: 468 g
tvrdá väzba s prebalom
stav: výborný, nepoužívaná
15,00 € PREDANÉ
*H-TV-2*
Bohatá osobnost německého učence, mystika a kazatele mistra Eckharta (kolem 1260—1327) je v současné době opět předmětem zájmu nejen historiků, lingvistů, filozofů a teologů, ale i čtenářů, kteří v duchovní literatuře hledají pomoc pro hlubší založení svého života. Eckhart se proslavil zejména svými německými kázáními, ale byl také mistrem pařížské univerzity a po řadu let představeným české dominikánské provincie. Jako odvážný a originální myslitel inspiroval několik významných myšlenkových proudů a měl veliký vliv na pozdější německou náboženskou literaturu i filozofii. S nadšením a úctou se k němu hlásili lidé tak různých názorů, jako Mikuláš z Kusy, G. W. F. Hegel, F. W. Schelling, M. Buber, C. G. Jung, E. Fromm, L. Marcuse a M. Heidegger.
Ve snaze vyslovit svoji náboženskou a mystickou zkušenost užívá Eckhart často nečekaných a živých paradoxů, které po staletí inspirovaly filozofy i zbožné věřící. Ke konci jeho života byla řada takových tvrzení církevní autoritou odsouzena, Eckhart se však se svou církví nerozešel a skrze své žáky a čtenáře působí až dodnes. Podivuhodná krása a zvláštní vnitřní svoboda jeho slova není jen svědectvím dávných dob, ale mluví živě i dnes ke každému, kdo se jí chce a dovede otevřít.
Výbor obsahuje dva hlavní Eckhartovy traktáty, 22 německých kázání i část jeho zachovaných latinských spisů. Ukázky z děl významných středověkých náboženských myslitelů, na něž Eckhart navazuje, i z děl jeho nejbližších žáků a pokračovatelů zařazují Eckharta do celku středověkého myšlení, které je dnešním čtenářům málo známé a obtížně přístupné.
Bula „In agro dominico“ papeže Jana XXII. z roku 1329
Jan, biskup, služebník Božích služebníků, na věčnou památku.
Na poli Páně, jehož strážci a dělníky nás nebeský úradek bez našich zásluh ustanovil, musíme bděle vykonávat rozvážnou duchovní péči, aby když nějaký nepřítel mezi semeno pravdy zaseje plevel, mohl být už v zárodku vypleněn dřív, než vyrostou zhoubné výhonky. Aby tam, kde byla umrtvena setba neřestí a vykořeněno trní omylů, vesele vzcházela setba katolické pravdy.
Věru že s bolestí oznamujeme, že v naší době jeden člověk z německých zemí jménem Eckhart, doktor a mistr svatého Písma z řádu bratří kazatelů, chtěl vědět víc, než bylo třeba, ne však podle soudnosti a vodítka víry, nýbrž tak, že přestal naslouchat pravdě a přiklonil se k výmyslům. Sveden oním otcem lži, který se často proměňuje v anděla světla, aby místo světla pravdy šířil ohavnou temnotu smyslů, začal tento zbloudilý člověk proti zářivé pravdě víry šířit na poli Církve trní a plevel, jako škodlivé bodláčí a jedovaté trní horlivě přednášeje četné nauky, které v srdcích mnohých zamlžují pravou víru. Učil je hlavně před prostým lidem ve svých kázáních a uložil i ve svých spisech.
Z vyšetřování, které proti němu už dříve v té věci zahájil z pověření svého úřadu náš ctihodný bratr arcibiskup Jindřich z Kolína a které se nakonec obnovilo z našeho pověření v římské kurii, jsme se dozvěděli, že podle doznání téhož Eckharta je jisté, že kázal, učil a napsal dvacet šest článků, které znějí takto:
1. Když se ho jednou ptali, proč Bůh nestvořil svět už dříve, odpověděl, že Bůh nemohl svět stvořit dřív, protože nic nemůže působit dřív, než samo jest; takže jakmile jen Bůh byl, hned stvořil svět.
2. Dále, že lze připustit, že svět je od věčnosti.
3. Dále, že zároveň a najednou, když Bůh byl a když zrodil svého Syna, stejně věčného a ve všem rovného Boha, zároveň stvořil i svět.
4. Dále, že v každém i špatném skutku, ať je zlý jako trest nebo jako vina, se stejné zjevuje a stejně září Boží sláva.
5. Dále, že kdo někoho proklíná a někomu zlořečí, tím samým
hříchem chválí Boha, a čím víc zlořečí a čím vážněji hřeší, tím víc Boha chválí.
6. Dále, že kdo zlořečí i samému Bohu, tím rouháním Boha chválí.
7. Dále, že kdo prosí Boha o to či ono, prosí o zlo a prosí špatně, protože prosí o opak dobra a opak Boha a modlí se o to, aby se mu Bůh odepřel.
8. V lidech, kteří o nic neusilují, ani o čest, ani o prospěch, ani o vnitřní zbožnost, ani o svatost, ani o odměnu, ani o království nebeské, ale kteří se toho všeho zřekli, i toho, co jim patří — v takových lidech se vzdává Bohu čest.
9. Nedávno jsem přemýšlel, zda bych chtěl od Boha něco dostat nebo si od něho něco přát: velice bych si to rozmýšlel, protože kdybych od Boha něco dostával, stál bych pod ním jako nějaký sluha a on by mi dával jako pán — ale tak bychom vůči sobě ve věčném životě stát neměli.
10. Budeme úplné přetvořeni v Boha a proměníme se v něho. Podobně, jako se ve svátosti chléb proměňuje v Tělo Kristovo, tak budu proměněn v něho, že on ze mne učiní své jediné bytí, ne jen stejné. Při živém Bohu je pravda, že tu nebude žádný rozdíl.
11. Cokoli dal Bůh Otec svému jednorozenému Synu v lidské přirozenosti, to všechno dal i mně: nic z toho nevyjímám, ani sjednocení, ani svatost, všechno dal mně jako jemu.
SMIEŠKOVÁ, ELENA
