MORIC, RUDO - Z POĽOVNÍCKEJ KAPSY

MORIC, RUDO

Z POĽOVNÍCKEJ KAPSY

Mladé letá, Bratislava, 1987
edícia Klub mladých čitateľov
doslov Rudo Moric
ilustrácie Mirko Hanák
9. vydanie, 60.000 výtlačkov

beletria, próza krátka, knihy pre deti
216 s., slovenčina
hmotnosť: 440 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

3,30 € PREDANÉ

*BIB06*

Horár ujo Bohdan, človek srdečný, dobre pozná prírodu, život zvierat. Za pochôdzky horou so svojim spoločníkom vše si spomenie, čo v hore zažil s lesnou zverou. Vtedy siahne do kapsy svojich poľovníckych skúseností a živo, farbisto i výstižne vyrozpráva príhody o líškemudráčke, o lesnom sedmospáčovi, o prefíkanej vrane a iných obyvateľoch lesov a polí. Utešene opisuje krásu prírody,

slovenských hôr.

Škodca

Počasie bolo naozaj krásne. Krištáľovopriezračný vzduch dovolil z Ostrého dovidieť až ďaleko do Oravy a aj hrebene Malej Fatry boli neobyčajne blízko.

A tu, na temene Ostrého, ujo znovu otvoril svoju koženú kapseľku, a už sa rozprávka sypala:

— Cez jeleniu ruju sem často chodievam, — začal. — Široko-ďaleko nieto takého rujaniska, ako je naše Ostro. Zďaleka sem chodia jelene za čriedami laní. Tu človek najlepšie vidí, koľko má v revíri chovných jeleňov a či sa mu nevyskytol nejaký mrzák so zakrpateným parožím. A takých veru v revíri netreba, iba čo ho špatia.

Ale najväčšia galiba je, keď sa v revíri nájde jeleň-spiatočník.

Ujo mi vyčítal z tváre, že neviem, o čo ide.

— To vám je jeleň, no, povedal by som, starec. A veru mrzúň je to poriadny. Jeleň-spiatočník je vlastne škodná zver. Veru tak! Z krásneho šestnástoráka sa vám po rokoch stane škodca revíru. Rok čo rok sa mu z parožia strácajú výsady, parohy sú chudobnejšie, až príde čas, keď mu ostanú vidlice alebo len silné a ostré špice. Ajajáj, a to vám je hotový postrach ostatných jeleňov. Spiatočný špiciak cez ruju len striehne, odkiaľ sa ozve trúbenie, a už letí v tú stranu. Laní si ani nevšimne, len sa ženie ostrými parohmi rovno do súboja. A to je veru nerovný boj. Veď si len predstavte: kdeže môže mladý jeleň s bohatou korunou parožia tak útočiť proti ostrým hrotom spiatočníka! Výsledok je vždy rovnaký: mladý jeleň klesá dopichaný na smrť...

Nuž takého škodného jeleňa som v týchto miestach dolapil hneď prvý rok, čo som sem prišiel...

Ujo urobil prestávku. Vstal, prešiel sa hore-dolu po mäkkej lúčke, akoby si príhodu najprv v hlave oživoval. A ja som sedel a od netrpezlivosti som hrýzol stebielko trávy. Ujo si o chvíľu konečne znovu sadol a pokračoval:

— Pri jednej pochôdzke natrafil som na zdochnutého jeleňa. Bol dopichaný ako rešeto a iste mal páľu, lebo sa dotiahol hen do doliny k potoku a tam aj zhasol.

Rany nasvedčovali jednému: v revíri mám škodného jeleňa.

Hneď som zverboval ostatných horárov a začali sme pásť po nemilom hosťovi. Ale kdeže! Ťažko je na takého starého prefíkanca naďabiť. Nachádzali sme miesta, kde jelene nocami tvrdo zápasili so škodcom, ale jeho nie a nie dostať na mušku. Už sme našli štyri obete toho zbojníka, a on vždy mal čas ujsť. Často menil miesto, brúsil z jedného grúňa na druhý a šarapatil. Aj sme na nočných postriežkach počúvali jeho zriedkavé hlbočizné vytrubovanie, ale kým sme došli na miesto, kde ten už bol! Išlo ma roztrhnúť od jedu! Veď ak ho nedostaneme, prídeme o polovicu chovných kusov v revíri.

Doma som už ani nehovoril, len hučal a zazeral ako hrom do buka, až ma všetci začali od strachu obchádzať.

Ale istého dňa som ho, paskudu, predsa dostal.

Bolo to akosi v polovici októbra. Vybral som sa na postriežku v tieto strany. Usalašil som sa na kraji veľkého rúbaniska. Z jednej strany pralesovitá hora, z druhej smreková a jedľová mladina. Z vysokého posedu som mal rúbanisko ako na dlani.

Čakám, čakám, ale ani lístok sa nepohne. Všade tíš. Až po dlhom čase vytiahla na rúbaň srna s dvoma mladými. Stará bola ešte v letnom kožuchu, ale mladé mali už šedivú zimnú srsť, lebo, viete, príroda útlejšieho tvora viac chráni.

Srnky sa pokojne popásali a ja som sa kochal pekným obrázkom.

Naraz vidím na hornom konci rúbane vychádzať z chrastiny jelenicu. Najprv stála ako socha, istila, či nehrozí nebezpečenstvo. Bola to stará, vedúca laň. Po chvíli pošla ďalej a za ňou druhá laň s mladým. Začali sa pásť; obhrýzali mrazom obškvrknuté rakytové lístie, bodľač a trávu.

KESEY, KEN - BOL SOM DLHO PREČ

KESEY, KEN

BOL SOM DLHO PREČ
(One Flew over the Cuckoo´s Nest)

Tatran, Bratislava, 1981
preklad Karol Dlouhý
doslov Dušan Slobodník
prebal Miroslav Cipár, Igor Imro
edícia LUK - Knižnica modernej svetovej prózy (89)
2. vydanie, 30.000 výtlačkov

beletria, román
280 s., slovenčina
hmotnosť: 397 g

tvrdá väzba s prebalom

2,50 € stav: dobrý, ošúchaný prebal * zukol4*

PREDANÉ stav: veľmi dobrý  *BIB06*

Základnou tematickou líniou a z nej vyplývajúcim myšlienkovým konfliktom najpozoruhodnejšieho a umelecky najkvalitnejšieho románu Kena Keseyho: Bol som dlho preč je analýza človeka a jeho úsilia o uplatnenie svojej individuality v nerovnom boji proti neľútostnej gigantickej mašinérii spoločnosti, ktorá sa usiluje každého jednotlivca ovládnuť a potlačiť v ňom i najmenší pocit ľudskej dôstojnosti. Terčom autorovej kritiky sa tu stáva nivelizácia ľudských hodnôt a strata individualizmu tentoraz u pacientov v ústave pre duševne chorých. Hrdinovia románu — ľudia z rozličných príčin vyhostení spoločnosťou — reprezentujú pestrú galériu postáv rôznych vrstiev kapitalistickej spoločnosti. Veľmi úzko ich však spája spoločný údel podrobenosti, nad ktorým drží každodenne „ochrannú“ ruku Veľká Sestra. Charakteristickou kompozičnou črtou diela je výrazný symbolický podtext, personifikovaný hlavnými postavami (Veľká Sestra — nástroj násilia a zla, McMurphy — boj za slobodu ľudského jedinca, Náčelník Bromden — boj proti rasovému útlaku, Bibbit — rezignácia). Rozprávačom príbehu je Náčelník Bromden, dlhoročný pacient poloindiánskeho pôvodu. Navonok vystupuje ako hluchonemý, v jeho vnútri sa však skrýva bystrý pozorovateľ, prostredníctvom ktorého nám autor predkladá strhujúci vývin udalostí v ústave. Do tohto sveta, ktorým manipuluje Veľká Sestra, prichádza ústredná postava románu — McMurphy — človek, čo sa rozhodol vzoprieť a poraziť Veľkú Sestru. Po dlhom úsilí sa mu napokon podarí v istom zmysle pokoriť túto ženu, získať si pacientov a prebudiť ich z duševnej otupenosti.

Sestry na seba pozrú, nechápu, čo tohto človeka posadlo. Pacienti pozrú na McMurphyho, ktorý sa v kúte cerí, a čakajú, čo doktor povie ďalej. Doktor pokývne hlavou.

„Áno, na tú istú strednú školu. A ako sme tak spomínali, náhodou prišla reč na karnevaly, ktoré škola usporadúvala — boli to úžasné, bujaré slávnostné podujatia. Výzdoba, fábory z krepového papiera, stánky, hry vždy to bývala jedna z najskvelejších udalostí roka. Býval som totiž — ako som sa už zmienil McMurphymu — predsedom stredoškolského karnevalu, a to tak v nižších, ako aj vo vyšších ročníkoch; boli to skvelé, bezstarostné roky..."

V dennej izbe je ticho ako v hrobe. Doktor zdvihne hlavu, poobzerá sa, je zvedavý, či sa nezosmiešňuje. Veľká Sestra naňho hľadí tak, že by v tomto smere nemala zostať najmenšia pochybnosť, ale doktor nemá okuliare, a preto ho pohľad ne-triafa.

„Tak či onak — aby sme skoncovali s tými bolestínskymi prehliadkami clivoty — v rozhovore sme sa s McMurphym zamýšľali nad tým, aký postoj by asi zaujali podaktorí pacienti, keby sme tu na oddelení usporiadali karneval?“

Založí si okuliare a znovu sa poobzerá. Nikto nad tým nápadom nejasá. Podaktorí sa pamätáme, že aj Taber sa pred pár rokmi pokúsil zosnovať karneval, a ako to vypálilo. Kým doktor čaká, z Veľkej Sestry vyhúkne mlčanie a hrozivo sa týči nad všetkými, každého vyzýva, aby sa mu postavil zoči-voči. Viem, že McMurphy nemôže, lebo má prsty v príprave karnevalu, a len čo mi zíde na um, že nikto nebude taký blázon, aby to mlčanie preťal, Cheswick, ktorý sedí tesne vedľa McMurphyho, zavrčí, vstane a poškrabká sa po rebrách, pričom si ani nestihne uvedomiť, čo sa vlastne stalo.

„Hm — viete, osobne som presvedčený,“ pozrie na McMurphyho päsť, ktorá spočíva vedľa neho na operadle kresla, ozrutný meravý palec z nej trčí dohora ako kravský chvost: „že ten karneval je naozaj výborný nápad. Aspoň nás to vytrhne z tej jednotvárnosti.“

„Správne, Charley,“ prikývne doktor, je Cheswickovi vďačný, že ho podporil, „a ani liečebná hodnota tu nie je zanedbateľná.“

„Rozhodne,“ pritaká Cheswick a už vyzerá spokojnejší. „Veru. Karneval je náramne liečivý. Na to môžete vziať jed.“

„To by bola s-s-sranda,“ poznamená Billy Bibbit.

„Hej, aj to,“ prisvedčí Cheswick. „Zvládli by sme to, pán doktor, celkom iste. Scanlon môže zahrať ten výstup s ľudskou bombou a ja môžem počas pracovnej liečby urobiť kolíky na hádzanie krúžkov.“

„Ja budem veštiť,“ pridá sa Martini a zaškúli na škvrnu nad hlavou.

„Ja viem celkom dobre čítať z dlane diagnózy chorôb,“ dodá Harding.

„Výborne, výborne,“ poznamená Cheswick a tleskne do dlaní. Dosiaľ sa mu nestalo, že by sa bol niekto pridal k tomu, čo povedal.

„A pokiaľ ide o mňa,“ ozve sa ťahavo McMurphy, „pokladal by som si za česť, keby som mohol obsluhovať koleso šťasteny. Mám totiž menšie skúsenosti...“

„Och, je tu kopa možností,“ vyhlási doktor, vzpriami sa na stoličke a skutočne sa začína nadchýnať. „Mám milión nápadov. ..“

A potom hovorí päť minút na plné obrátky. Je jasné, že mnohé z týchto návrhov už predebatoval s McMurphym. Popisuje hry, stánky, hovorí o predaji lístkov, potom sa tak prudko zháči, akoby ho sestrin pohľad trafil rovno medzi oči. Zažmurká na ňu a spýta sa: „Čo súdite o tom nápade, slečna Ratchedová? O tom karnevale? Tu na oddelení?“

„Pripúšťam, že sa tu črtajú isté liečebné možnosti,“ odvetí Veľká Sestra a odmlčí sa. Opäť z nej vyhúkne to mlčanie. Keď si je už celkom istá, že sa nik nevzoprie, pokračuje. „Ale zároveň sa nazdávam, že kým padne dáke rozhodnutie, mal by sa taký nápad prediskutovať na schôdzi osadenstva. Nebola to vari vaša myšlienka, pán doktor?“

,,Samozrejme. No chápete, iba som si myslel, že si to najprv overím u niekoľkých pacientov. Ale dozaista, schôdza osadenstva je prvoradá. Potom budeme plánovať ďalej.“

Každý si uvedomí, že karneval je týmto činom pochovaný.

Veľká Sestra zarapčí fasciklom, ktorý drží v ruke, a tým vezme veci opäť do hrsti. „Výborne. Ak teda už nemáme nič nové — a ak si pán Cheswick láskavo sadne — myslím, že sa môžeme pustiť rovno do diskusie. Máme,“ vytiahne z košíka hodinky a pozrie na ne, „ešte štyridsaťosem minút. Tak teda, ako som...“

CRISTOFANELLI, ROLANDO - DENÍK MICHELANGELA BLÁZNA

CRISTOFANELLI, ROLANDO

DENÍK MICHELANGELA BLÁZNA
(Diario di Michelangelo il pazzo)

Práce, Praha, 1981
edícia Kamarád
preklad Vladimír Janovic
prebal Rostislav Vaněk
2. vydanie, 107.500 výtlačkov

beletria, román
400 s., 32 s. príloh, čeština
hmotnosť: 567 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: výborný

2,90 €

*BIB06*

Jedná se o fiktivní deník, který Michelangelo nikdy nenapsal. Nejedná se také však o pouhý životopis či zbeletrozovaný katalog umělcových děl. Autor zvolil formu, která stojí někde uprostřed mezi literaturou faktu a románem. Setkáme se zde také s originálním výkladem řady psychologických momentů -např. Michelangelova vztahu k Leonardovi da Vinci, Raffaelovi nebo Juliu II. Poznáme umělcovy povahové rysy včetně jeho "podivínství" a "bláznoství". I děje načisto vnější , jako jsou mocenské zápasy jednotlivých papeů, intriky na jejich dvoře, politické zájmy Medicejských a jejich odpůrců republikánů a jiné dobové kulisy, dostávají dík autorově deníkově metodě zcela zvláštní ladění

Leonardo se dnes tvářil, jako by mu byl svěřen nějaký velkolepý a riskantní úkol. Jeho slova zněla slavnostně. Byl puntičkářský a liboval si v nekonečných příměrech. Ten člověk dokáže ze stébla trávy udělat trám. Touží vždycky po absolutním. Když uvažuje, jeho myšlenky často ztrácejí souvislost a odchylují se od vytčeného cíle. Má velkou vůli konkretizovat vlastní představy; ta mu však dnes naprosto selhala. Pochopil jsem, že od něho nelze požadovat definitivní soud v okamžiku, kdy ho vyslovuje. Má potřebu jej nepřetržitě korigovat. Ostatně je to právě on, kdo zastává názor, že žádný soud nesmí být nikdy pokládán za definitivní, protože se den ze dne zpřesňuje, tak jako člověk tíhne k tomu, aby se stále zdokonaloval. Na základě této úvahy bych se mohl domnívat, že z mého bratra Gismonda — bude-li se v průběhu let utvrzovat ve svém dosavadním způsobu života — se jednou stane dokonalý vagabund. Dokonalost naštěstí nemá jen jednu stránku a jednu tvář. Prosinec 1495.

Masopust 1496.

Skuhralové připravili Florenťanům truchlivý karneval. Žádné stromy nesené v průvodu ulicemi a zapalované na náměstích za bláznivého smíchu a ztřeštěných žertů, žádné maškarní mumraje, tance a zpěvy. Z průvodů se stala procesí, ze zpěvů hymny k Bohu a svatým, ze stromů přízračné kříže, vynášené z kostelů jako při pohřbu. Karnevalové veselí bylo nahrazeno strojenou slavností, která se líbila jen málokomu.

Florenťané se musejí vykoupit. Proto slaví masopust, jako by to byly Dušičky, proto veřejně pálí všechno, co je určeno k zatracení. Kají se za hříchy spáchané za časů Lorenzovy vlády, kdy panovala přílišná „svobodomyslnost“. Mnoho žen si ustřihlo copy a zřeklo se svých tretek. Co nepodporuje návrat k nejpřísnější katolické morálce, je házeno do plamenů, ať jsou to předměty nebo knihy. Není žádný rozdíl mezi „bezbožností“ u klasiků a touto malicherností, kterou čas odvane i bez naší pomoci. V tom zdánlivém triumfu morálky je velký kus fanatismu. Je to svár dvojí mentality a dvou epoch. Pláč mnicha od San Marka může být upřímný, ale jeho důsledky jsou nepřirozené. Jde o dvě různé pravdy.

(Když je člověk řeholníkem, měl by být pokojný. V žádném případě — potřebuje-li už nějak projevit své city — by se neměl plést do politiky.)

Učební doba, jíž musí projít mladý člověk v dílně kteréhokoliv mistra, je protimluv. Nadaný mladík se může stát umělcem i bez pomoci učitele. Toto mé přesvědčení je v rozporu s názorem panujícím ve florentských uměleckých dílnách. Umělci poznávají zákonitosti umění, aniž si to často uvědomují. Školní učební doba slouží k tomu, aby adeptovi bránila v horoucí touze po svobodě, která je hnací silou. Skutečný talent se však nedá udolat poučkami. Umění odolávat tlaku pravidel (která lidem malého nadání přece jenom něco dávají) a mít odvahu s nimi bojovat — to je úkolem mladého člověka předurčeného k tomu, aby po sobě něco zanechal. Nikomu však nebráním, aby pěl pokrytecké chvály na počest mistrů.

Pro nic z toho, co si myslím o umění, nehledám potvrzení ve svém okolí. Když člověk tvrdí tyto věci veřejně, ve Florencii i jinde, je považován za rebela proti obecně platnému myšlenkovému řádu. Leonardo například moje myšlenky zavrhuje. Když sám uvažuje o umění, počíná si jako autor předpisů nebo lépe řečeno jako typický quattrocentista. V jeho řečech je vždycky skryta (ale já ji cítím) určitá výzva druhým, aby ho následovali. Chce je přesvědčit, že jeho metoda je ta jediná, která může formovat velkého malíře. Pro něho stéblo trávy nebo ruka mají na obraze stejnou hodnotu a je záhodno je studovat se stejnou pílí. A krajina musí být zobrazena právě tak pečlivě jako lidská figura. Zkrátka každý prvek obrazu má podle něho být propracován.

ŠIMON, JOSEF - VYVOLÁVAČ

ŠIMON, JOSEF

VYVOLÁVAČ

Československý spisovatel, Praha, 1988
fotografie Taras Kuščynskyj
edícia Klub přátel poesie
1. vydanie, 12.000 výtlačkov

poézia
136 s., čeština
hmotnosť: 285 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: výborný

4,40 €

*BIB06*

Lze říci, že Šimonova intimní lyrika se ociťuje v některých pasážích na hranici erotiky: autor je však natolik zkušeným básníkem, že v žádném případě nesklouzne do laciné polohy, ale snaží se vygradovat verš ke svébytnému básnickému tvaru. Část sbírky je věnována problematice tvůrčí i otázkám smyslu poezie vůbec

na mé hladině tvoje tvář . . .

když

do mne ponoříš 

kteroukoliv

obnaženou část svého těla 

na

mé hladině se ustálí 

tvoje tvář

když do mne spadne hvězda 

na

mé hladině po miliónech let 

se ustálí tvoje tvář 

a

když se prostor

do mne opře ramenem

na

mé hladině se ustálí 

tvoje tvář

příště

tvá ústa z ledové tříště 

šeptají: příště 

z cisteren v betonu dní 

prosakují sny

invazní jednotky tvé pleti 

voní jak naše děti 

i z prostoru který vymezila slova 

nám udělají: doma

ŠKVORECKÝ. JOSEF - SEDMIRAMENNÝ SVÍCEN

ŠKVORECKÝ. JOSEF

SEDMIRAMENNÝ SVÍCEN

Naše vojsko, Praha, 1965
edícia Živé knihy (53)
ilustrácie František Hudeček
obálka František Hudeček
2. vydanie, 35.000 výtlačkov

beletria, próza krátka
132 s., čeština
hmotnosť: 203 g

tvrdá väzba s prebalom
stav:dobrý

7,50 € 3,50 €

*BIB06*inc*/belc a juda

Na malém městečku K. žijí drobní lidé jako všude jinde. Nejsou ani zvlášť dobří, ani zvlášť špatní, jsou jenom různí - a pak je najednou patologická horečka dějin zažene pod společný jmenovatel, který je zároveň vizitkou násilné smrti: židé. Fašismus, ona nejhlubší „noc lidskosti", zalije v krvi prostou poezii a drobná dramata obyčejných lidských životů ...

A právě o těchto obyčejných lidských životech, na které se zákeřně snáší stín fašismu, vypráví Skvorecký v „Sedmiramenném svícnu". Je to vzpomínková kniha, říká o ní autor. Napůl skutečnost, a napůl — snad sen, snad symbol. Proto také nejsou všechny příběhy knihy realistické. Ale, píše autor v jedné z povídek, v téhle historii nejde o realismus. Což není válka spíše fantasmagorie než skutečnost, a je-li to skutečnost, jsme my skutečně lidé?

Odpověď na tuto otázku ovšem v knize není. Tu vůbec nelze nalézt v knihách, ale jenom na dně vlastního svědomí každého z nás.

Historii Kukačky nezná nikdo. A snad se ten příběh ani nestal a je to jenom legenda, mýtus. Kdo v něm bude hledat realismus, najde nepravděpodobnost. Ale v téhle historii nejde o realismus. Což není válka spíš fantasmagorie než skutečnost, a je-li to skutečnost, jsme my skutečně lidé? A protože válka je možná, není snad možná historie Kukačky?

Zná ji samozřejmě Sára Abelesová, která žije v Izraeli — jestli žije. Jistě ji znala stará paní Adele Rittenbachová a také Leo Feld, jenomže ti už oba odešli cestou všeho těla; Leo někdy v letech 1943—45, neznámo kde a neznámo jak, pani Adele Rittenbachová roku 1945 v městském starobinci v K.

Stará paní Rittenbachová pracovala léta jako hospodyně v domácnosti pana Husy, obchodvedoucího firmy Arpád Ohrenzug, textil en gross & en detail, který se oženil s Němkou Tildou Schröderovou z B. Paní Rittenbachová byla vlastně součástí Tildiny výbavy; do služby u Schröderů nastoupila několik měsíců před tím, než se Tilda narodila, a dělala tam pak napůl služku, napůl chůvu; její otec byl horský tkadlec, a tak byla na práci zvyklá od malička. Němka to ovšem byla, jak se říká, jako poleno, a v mých vzpomínkách žije stále v zeleném dirndlu a s velkou nákupní kabelou, s níž ráno co ráno obcházela mlékaře, řezníka a hokynáře a hlaholila silným německým hlasem, ale česky, asi takovou češtinou, jaké užívají kabaretní komici, když chtějí nehybné obecenstvo vyprovokovat k smíchu. „Ja sem Némka a ja se tšéski nenaučila to nejtélši smert.“

Pan Husa naproti tomu pocházel z rodiny ryze české. Měl nosopršku, kulatou, pečlivě vyholenou, švejkovskou tvář a kudrnaté pačesy, jeho tatínek býval hrobníkem na židovském hřbitově, a pan Husa se od mládí zdatně činil ve střižním velkoobchodě papá Ohrenzuga, kde to od učedníka přes příručího dotáhl až na obchodvedoucího. Uměl buclatýma ručkama převracet na pultě těžké štůčky plátna jako žonglér, a byl kdykoliv ochoten vynést obrovskou roli gabardinu před krám za zákazníkem, aby se kupující na denním světle mohl přesvědčit o žádoucím odstínu a odpovídající kvalitě.

To všechno až do jisté doby.

Sáru Abelesovou jsem znal ze školy. Byla hezká, černovlasá, černooká a závodila za S. K. K. ve skocích do vody a v plavání na znak. Když mě bylo patnáct a jí sedmnáct, začala se mi líbit víc, než se mi líbily ostatní hezké dívky v K., jenomže byla o ty dva roky starší, chodila s Leo Feldem, který byl okresním rekordmanem na sto metrů kraul, a o jazz se nezajímala.

A pak — mně bylo patnáct v roce 1939.

Mezi nejnápadnějšími změnami, které tento historický rok provázely v městečku K., patří jedno z předních míst jistě metamorfóze, jež se udála s panem Husou. Pod nosoprškou mu z ničeho nic vyrašil černý knírek, velice podobný knírku vůdce a říšského kancléře, a tento vůdce se stal i vůdcem pana Husy. Kudrnaté pačesy padly za oběť holičské mašince a zbylo po nich pruské strnisko; kolem úslužných očí obchodvedoucího se vrásky složily do přísného vojáckého výrazu, ohnutý hřbet se napřímil

TOLSTOJ, ALEXEJ - KRÍŽOVÁ CESTA

TOLSTOJ, ALEXEJ

KRÍŽOVÁ CESTA

Živena, Martin, 1947
edícia Knihy Živeny (32)
preklad Zora Jesenská
obálka Vojtech Stašík

beletria, román
284 s., slovenčina
hmotnosť: 344 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, bez prebalu, na frontispice krátke venovanie

1,90 €

*BIB06* PREDANÉ

V rokoch, kedy Zora Jesenská redigovala edíciu Knihy Živeny, darilo sa jej v edičnej praxi uplatniť aj svoje prekladateľské schopnosti a ponúkať slovenským čitateľkám viaceré významné diela ruského realizmu. Preklad Krížovej cesty je jedným z prvých príkladov. Kniha vyšla ako 32. zväzok edície Knihy Živeny.

....

„Nuž, hľa, dievčičky, zasa sme spolu,“ povedal Nikolaj Ivanovič, potiahol si na bruchu zámišový frenč, chytil Jekaterinu Dmitrijevnu za bradu a šťavnato ju bozkal na líce — „dobré ráno, dušička, ako si spala?“ Keď išiel poza Dášinu stoličku, bozkal ju na vlasy.

„Nás dvoch teraz ani korbáčom nerozoženieš, Kaťuša, chlapík dievča — robotnica.“

Sadol si za stôl, pokrytý čistým obrusom, pritiahol si porcelánový kalištek s vajcom a nožom mu začal srezávať vrštek.

„Pomysli si, Kaťuša, obľúbil som si vajcia po anglicky — s horčicou a maslom, neobyčajne chutné, radím ti skúsiť. A Nemcom ti dávajú po jednom vajíčku na človeka dva razy do mesiaca. Ako sa ti to páči?“

Otvoril veľké ústa a zasmial sa:

„Akurátik tým vajcom dobijeme Germániu na mäkko. Už sa im vraj deti rodia bez kože. Bismarck im vravel, somárom, že s Ruskom treba žiť v mieri. Neposlúchli, opovrhli nami — teraz nech sa páči — dve vajíčka na mesiac.“

„To je hrozné,“ povedala Jekaterina Dmitrijevna a sklopila oči, „keď sa deti rodia bez kože — to je

jednako hrozné, komukoľvek sa rodia, — či nám či Nemcom.“

„Prepáč, Kaťuša, ale táraš.“

„Ja len viem — keď každý deň zabíjajú, zabíjajú, zabíjajú, to je také hrozné, že sa nechce žiť.“

„Co robiť, moja milá, musíme sa na vlastnej koži naučiť, čo znamená ríša. Len sme čítavali v rozličných Ilovajských, ako akísi sedliaci bojovali na rozličných Kulíkovských a Borodinských poliach. Mysleli sme si — ríša je veľmi milá a príjemná vec. Pozrieš na mapu — ach, Rusko veľké! Ale teraz ráčte dať určité percento životov na zachovanie celistvosti toho, čo je na mape namaľované zeleným cez celú Europu a Áziu. To je nie veselé. Teda, ak povieš, že je náš štátny aparát zlý, — s tým môžem súhlasiť. Teraz, keď idem umierať za ríšu, predovšetkým sa spytujem — a vy, čo ma posielate na smrť, vy ste v plnej zbroji štátnickej múdrosti?—Môžem spokojne preliať krv za vlasť? Hej, Kaťuša, vláda ešte vždy zo starého zvyku zazerá na samosprávne organizácie, ale už je jasné — bez nás sa teraz nezaobíde. A my zprvu za malíček, a potom už za celú ruku schmatneme. Som veľmi optimisticky naladený.“ Nikolaj Ivanovič vstal, vzal si s kozuba zápalky, stojačky si zapálil cigaretu a hodil dohárajúcu zápalku do škrupiny z vajca. „Krv nebude preliata zbytočne. Vojna sa skončí tým, že pri štátnom kormidle zastaneme si my, samosprávni činitelia. To, čo nemohli spraviť Zem a Sloboda, revolucionári a marxisti — urobí vojna. S Bohom, dievčence.“ ....

GALKO, LADISLAV - KYTICA SLOVENSKÝCH ĽUDOVÝCH PIESNÍ

GALKO, LADISLAV

KYTICA SLOVENSKÝCH ĽUDOVÝCH PIESNÍ

Osveta, Martin, 1970
edícia Knižnice Miestneho odboru Matice slovenskej (3)
obálka Oľga Grúberová-Johanidesová
1. vydanie, 20.000 výtlačkov

hudobniny, notové zápisy, ľudová hudba
224 s., slovenčina
hmotnosť: 253 g

tvrdá väzba, malý formát
stav: dobrý

5,50 € PREDANÉ

*BIB06*

Osobitosť každého národa je daná osobitosťou ľudových tradícií. Ich hlavným nositeľom je jazyk ľudu a ľudová kultúra. Oba tieto atribúty sú podstatou ľudovej piesne a sú adekvátne zvýraznené v jej slovesnej i hudobnej zložke.

Práve preto s prebúdzaním národného povedomia šiel ruka v ruke predovšetkým záujem o ľudovú pieseň. Odhalenie existencie piesní temer neznámeho slovenského ľudu, spoznanie prekvapivej jedinečnosti týchto piesní a najmä ich neuveriteľné množstvo svojho času priam šokovalo kultúrny svet. Temer nevyčerpateľná zásoba ľudových piesní nevšedných pôvabov je dosiaľ jedno z najväčších bohatstiev nášho národa, ktorého máme viac ako ktokoľvek iný. Preto nám je nadovšetko drahé a nečudo, že pričasto sa vynárajú aj obavy oň. Už od čias národného barda Jána Kollára alarmujúco sa vraví o zanikaní slovenských ľudových piesní a o naliehavej potrebe ich záchrany. Práve tak, ako sa s hrdosťou spomína ich krása, jedinečnosť v najširšej kultúrnej sfére, rozmanitosť v tematike, ich myšlienková hĺbka a umelecká hodnota, rovnako sa s obavou pripája aj výčitka, akoby náš ľud o ne nedbal, ba na ne zabúdal. Piesne nám vraj miznú, hynú a pomaly odumierajú.

V čase, keď sa znovu vraciame k zdravej národnej výchove, potrebné je oživiť aj ľudovú pieseň, aby ako jeden z hlavných nositeľov národných tradícií pomáhala budiť národnú hrdosť a sebavedomie národa. Sledujúc tieto ciele, predkladáme našej verejnosti aj tento skromný spevníček. Vybrali sme doň 150 piesní (podľa želania vydavateľa najmä svadobných a žartovných) z temer 5000 dokumentárne zachovaných piesní minulého storočia. Takto po desiatkach rokov opäť sprístupňujeme predovšetkým najstaršie, dnes už temer nedostupné a širšej verejnosti neznáme notové vydania slovenských ľudových piesní, predovšetkým zbierky Martina Sucháňa (Písne světské lidu slovenského v Uhřích, 1830) — ktorá bola donedávna nezvestná — a Ladislava Furedyho (Nápěvy ku Zpěvankám vydaným od Jána Kollára, 1837), ďalej podávame výber unikátnych alebo najstarších verzií piesní zo zbierky Jozefa Czupru (Ľudové piesne z Liptova a Oravy z polovice 19. storočia, 1958) — tu sú piesne doplnené o texty, nájdené po vydaní notovej časti, potom z dvoch zväzkov matičného zborníka (Sborník slovenských národných piesni, povestí, prísloví..., zv. I. 1870, zv. II. 1874) a tiež z nezverejnených rukopisov, Maticou slovenskou pietne opatrovaných, k mimoriadne významnej trojzväzkovej edícii Slovenské spevy (zošitové vydanie v rokoch 1880—1907).

Niektoré z týchto piesní azda nedožili dnešných čias, s istotou to však nemožno tvrdiť, hádam tie, ktoré — ako sa zdá — neslúžili širším ľudovým potrebám. No je pozoruhodné, že mnohé z nich pretrvali bezmála pol druhého storočia bez podstatnejšej zmeny. Pri hodnotení tu uverejnených piesní z tohto hľadiska, najmä pri utváraní záverov o ich súčasnej existencii, bude účelné osvojiť si názor, že všetky slovenské ľudové piesne v ich neustálej premene jednotlivec nepozná a ani poznať nemôže — to je nad jeho sily.

Pieseň objektívne existuje len počas spevu. Je výrazom iba istého okamihu, istej osobnej dispozície, istého priestoru. Jej tvárnosť sa mení so zmenou a rozličnosťou času, interpréta i miesta. Fixovaný záznam pieseň umŕtvuje; je výrazom iba jedinej z nespočetných podôb. Popritom niekto pozná takúto verziu istej piesne, iný zasa inakšiu. Je známe, že určitý text na rôznych miestach má obmenený alebo rozličný nápev a naopak, určitý nápev na rôznych miestach má obmenený alebo rozličný text, nehovoriac o odlišnosti jazykových dialektov a o odchýlkach súvisiacich s vývojom pravopisu pri fixovaných záznamoch. Isteže, Liptákovi sú bližšie liptovské piesne, Záhorákovi sú zasa milšie záhorácke pesničky; pritom jeden ich pozná viac, iný menej. Všetky piesne v ich nekonečnej premennosti pozná iba národ.

PŘEMOŽITELÉ ČASU 21

PŘEMOŽITELÉ ČASU 21

Nezávislé tiskové centrum, Interpress magazín, Praha, 1990
obálka Lubomír Přibyl

životopisy
192 s., čeština
hmotnosť: 236 g

mäkká väzba
stav: výborný

0,60 € PREDANÉ

*H-TV-3*

Giacomo Casanova, Erasmus Rotterdamský, Francois René de Chateaubriand, Václav Matěj Kramerius, kronika Dalimilova, Karel May, Sándor Petőfi, Walt Whitman, Pavel Ivanovič Beljajev, Imhotep, Justus Liebig, František Palacký, Ptolemaios, Bavor Rodovský z Hustiřan, Julius Sachs, Friedrich von Flotow, Maria Felicita Malibranová, Eugene Ormandy, Artur Rubinstein, Max Ernst, Václav Levý, Georges Seurat, Václav Špála, Kitagawa Utamaro, František Krumlovský, Anna Magnaniová, Jan Pivec, Romy Schneiderová,  Josef Skupa, Henry Hudson, Alexander von Humboldt, Ludvík Leichhardt, Otto Nordenskjöld, Richard Štorch 

MILNE, ALAN ALEXANDER - MACKO PUF

MILNE, ALAN ALEXANDER

MACKO PUF
(Winnie-the-Pooh, The House at Pooh Corner)

Mladé letá, Bratislava, 1988
preklad Margita Príbusová
ilustrácie Ladislav Nesselman
edícia Klub mladých čitateľov
2. úplné vydanie, 16.000 výtlačkov

knihy pre deti, rozprávky,
292 s., slovenčina
hmotnosť: 611 g

tvrdá väzba
stav: poškodená väzba, uvoľnené listy

1,90 € PREDANÉ

*H-2-6* (lizde)

BORSKÝ, LEV - BEDŘICH NIETZSCHE

BORSKÝ, LEV

BEDŘICH NIETZSCHE
Vývoj jeho filosofie

edícia Hajnova knihovna děl domácích i cizích (7)
Nakladatelství dr. Ant. Hajna, Praha, 1912

filozofia
230 s., čeština
hmotnosť: 335 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, dobová preväzba (?), v texte podčiarkované pasáže ceruzou

NEPREDAJNÉ

*H-6-6*

Život a dílo největšího z filosofů XIX. století, od jeho mládí, studia, vědecká, filosofická a ethická, přehled díla, jeho význam a vztah ke kolegům a veřejnosti

vodu, jež vyniknou později, v oceněni významu filosofie Nietzscheovy. Sama sestra jeho, pí. Foersterová-Nietzscheová to připouští v úvodu svém k onomu dílu (XV.), „že nám zde Nietzsche ukazuje jen jako z vysoké hlídky výhled na nádherné cíle, ale že nás tam sám nevede“.

Situace, z níž vychází zde Nietzsche, jest stále táž, jako po opuštění nadčlověka. Když selhal poslední pokus zachrániti hodnoty dobra, zbyly mu, jak jsem tehdy ukázal, jenom hodnoty síly a moci. Nyní po oněch velkých poznatcích, po nové orientaci, zní jeho formulace jinak. Když se mu hodnoty dobra ukázaly býti hodnotami dekadence a úpadku lidstva, zbývají mu jen hodnoty opačné, jež formuluje nyní jako princip „v ů l e k moc i“.

Tento svět jest nyní Nietzschemu vůlí k moci — a ničím mimo to!

Smys1em života jest mu nyní jenom moc, síla, zdraví, zdatnost.  Ideály jeho jsou nyní Caesar a Napoleon, velcí a bezohlední, silní a bezsvědomití. Jeho vzory jsou nyní „p á n i“, jejichž habitus, jejichž povahu a smýšlení tak stkvěle dovedl zrekonstruovati a s takovým nadšením a láskou vylíčiti. Jeho hodnotami jsou nyní jenom hodnoty biologc k é, jen ony mají určovat i smysl života, jen ony mají panovati neobmezeně a svrchovaně, absolutně. Diktatura hodnot života nad všemi ostatními a p r o t i všem ostatním jest n y n í cílem Nietzscheovým.

A hodnotou života, jeho principem a podstatou ukázala se Nietzschemu „vůle k moci“: „ne „vůle k životu" (Schopenhauer), nýbrž vůle k stupňování života: ne „boj o život“ (Darwin), nýbrž boj o vyšší, silnější život; ne „pud k sebezáchování“ (Spinoza), nýbrž pud k „sebevzrůstu“: ne filia chai neixos(Émpedokles), nýbrž zápas ( dyáv ) o vítězství a přemoc byl jemu podstatou všeho dění, jak praví žák jeho Peter Gast ve své vydavatelské zprávě ke svazku VII. (s. II.)

Karakteristickým jest líčení sestry Nietzscheovy, kdy vzešla mu tato idea o „vůli k moci" jako principu všeho života a děni.

V nejvážnější a nejtěžší chvíli lidského života, ve válce francouzsko-německé roku 1870—71, na bojišti uprostřed mrtvých a raněných — a přes ně — se zrodila tato idea. Nietzsche, nemoha k svému velkému žalu táhnouti do války jako voják, jelikož se stal svou professurou v Basileji příslušníkem neutrálního Švýcarska, účastnil se války jen jako ošetřovatel raněných. Vraceje se tak jednoho večera z bojiště, kde slyšel celý den sténáni a nářek raněných a umírajících, přicházel do nějakého městečka, jímž vedla vojenská silnice. „Když zahýbal, — vypravuje jeho sestra, — kolem kamenné zdi, uslyšel náhle duněni a pocítil chvění země a kolem něho letěl nádherný pluk jízdy, krásný jako výraz odvahy a síly svého národa. Hluku přibývalo a v tom následovalo jeho milované dělostřelectvo — sloužilť u něho sám — jak jej bolelo nemoci se vrhnouti na koně a státi tu nečinně u zdi. Konečně se hnala pěchota: oči se leskly, stejnoměrný krok duněl jako rány kladivem na tvrdé půdě. A když se celý tento sbor přehnal kolem něho. bitvě, snad smrti vstříc, tak nádherný ve své sile životni, ve své odvaze k boji, tak zcela výraz rasy, která chce vítěziti, panovati nebo padnouti — tu cítil jsem, pravil Nietzsche své sestře, „že nejsilnější a nejvyšší vůle k žití se neprojevuje v tichém zápasení o bytí, nýbrž jako vůle k boji, vůle k moci a k přemoci! Ale cítil jsem také, pokračoval prý po chvíli karakteristicky, jak jest dobré, že Wotan vložil tvrdé srdce do prsou vojevůdců, jak jinak by mohli unésti zodpovědnost posílati tisíce do smrti, aby svůj národ a tím samy sebe přivedli k panování.“

Tak se v něm zrodila ona idea uprostřed všeho toho, co mohlo nejvíce proti ní mluviti, uprostřed strašných jejích následků, před nimiž zavírali oči nebylo lze. Tak prošla hned při svém zrození nejhorším křížovým ohněm možných námitek, ne theoretických, nýbrž faktických.

Dlouhá léta ji potom Nietzsche sledoval, než se ji odvážil hlásati. Teprve po třinácti létech se objevila v „Zarathustrovi“ a teprve po patnácti létech odhodlal se její původce proklamovati v ní základní princip všeho života a dění na tomto světě.

Tuto svou theorii zamýšlel Nietzsche dokázati ve

CSEREY, FARKAS - ISTEN' ANNYÁNAK A' BOLDOGSÁGOS SZÉPLŐTELEN SZÉP SZŰZ MÁRIÁNAK...

CSEREY, FARKAS -

ISTEN' ANNYÁNAK A' BOLDOGSÁGOS SZÉPLŐTELEN SZÉP SZŰZ MÁRIÁNAK LÓRÉTOMI LITÁNIÁBAN LÉVŐ NEVEZETEK´ RENDIN FOLYÓ DICSERETE

Trattner János, Viedeň, 1772
rytiny Jacob Adam

náboženská literatúra,
144 s., maďarčina
hmotnosť: 243 g

tvrdá kožená väzba
stav: dobrý

NEPREDAJNÉ

*H-1-1*