HORST, BERNARD
TICHÉ ZÁTOČINY
Leopold Mazáč, Praha, 1942
edícia Nová cesta (8)
obálka Viktor Polášek
1. vydanie
literatúra česká, beletria, román, podpis autora
408 s., čeština
tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý
NEPREDAJNÉ
*kvaja**h-6-2*
Když se před více než patnácti lety počalo v Českých literárních časopisech (Host, Lumír a j. ) objevovat jméno B. Horst, tušil opravdu jen málokdo, že za tímto jménem stojí autor přímého pohledu na svět a společnost, epik stejně mužný jako rozvážný, který bude mít sílu sáhnout až ke kořenům lidských osudů.
Román „Tiché zátočiny“ je v pořadí Horstových knih osmým dílem. A vidíme tu nejpřesvědčivěji, jak Horst od počátku až po „Tiché zátočiny“ přibírá vždy nové a nové stavební kameny pro své dílo, odkrývá nové a nové bohatství jazykové a jak tento zmyšlený problematik hledá v svém díle odpověď na složité stavy duševní a osudové otřesy, jejichž rejstřík je u něho stále bohatší a stále překvapivější. Byl-li jeho předposlední román vyznamenán r. 1941 jubilejní cenou Ottova nakladatelství, stalo se tak zajisté jen proto, že se porotci přesvědčili o stále stoupající a stále pevnější vývojové lince spisovatelově. Po této románové symfonii a po cyklu nových próz přichází Horst s románem „Tiché zátočiny“, v němž jeho slovesná umění uzrává do plné, epicky hutné a přitom jemné krásy, jak jsme toho v naší literatuře svědky opravdu jen málokdy.
Román „Tiché zátočiny“ je knihou o mládí. Ústřední děj, vyrůstající z věčného rozporu mezi ilusí a životem, z neustálého překonávání životních svízelů a protivenství, z oprávněné touhy mládí včas a plně se uplatnit, z otázek osobní cti a odpovědnosti — ukazuje, promítnut na citlivou desku lidských duší, opravdovou hodnotu lidských skutků, jež je možno s těchto hledisek měřit a posuzovat.
Složitá psychologie díla, jež má za cíl pronikat do hlubin lidských osudů, prolíná osobní i společenský život všech Horstových postav.
Aby se mohl spisovatel dobrat až na dno této hlubiny, zvolil pro svůj román prostředí, prosycené problémy tvůrčími a uměleckými. Učinil to proto, aby tím lapidárněji mohl ukázat nejen vliv prostředí na vývoj lidské osobnosti, nýbrž i proto, aby mohl sledovat působení osobnosti na prostředí, v němž žije. Tato vzájemná polarita: prostředí — lidská bytost, v své plnosti u nás tak zřídka zobrazovaná, určuje celý ráz Horstova románu. Žijí v něm plně nejen jeho ústřední postavy, nýbrž stejně přesně, podrobně a přesvědčivě je líčeno i celé jejich životní prostředí, takže vzájemně vytvářejí plastický, sytě prokomponovaný obraz, který je hoden úkolu svého autora, jednoho z nejsilnějších a nejprůbojnějších představitelů soudobé české prózy.
