BAUDYŠOVÁ, LIBUŠE - PŘEVRATY

BAUDYŠOVÁ, LIBUŠE

PŘEVRATY

Josef R. Vilímek, Praha, 1927
edícia Vilímkova knihovna (239)

beletria, román, literatúra česká, podpis autora,
348 s., čeština
hmotnosť: 373 g

mäkká väzba
stav: dobrý

NEPREDAJNÉ

*H-6-5*

Teprve druhý den si uvědomil, že nebylo od něho opatrné, že je posílal najednou. Bylo více než pravděpodobno, že jedna nebo druhá sestra pozná stejný rukopis na obou obálkách a zví tímto způsobem, co jí chtěl zamlčeti. Chvíli ho mučila tato představa, ale konečně mávl rukou: Bohu poručeno —

Se zdvojeným úsilím vrhl se do příprav k volbám. Když poprvé vykládal shromážděnému lidu o důležitosti obeslání sněmu, když mu vypravoval, jaké škody utrpělo zejména české školství za dobu nepřítomnosti českých zástupců v zákonodárném shromáždění, zatanulo mu na mysli, jakou radost by měla Eva, kdyby mohla pozorovali zájem, s jakým lidé naslouchali jeho výkladům, s jakým souhlasem potkávaly se u všech jeho názory. Z některých schůzí nechtělo se lidem ani domů, obklopili Volného a žadonili, aby ještě neodcházel, aby vykládal dále. Když pak zvěděli, že on sám nemohl by ještě býti poslancem, protože neměl zákonem předepsaného věku, projevovali hlasitě svoje zklamání i přání, aby na ně nezapomněl, aby mezi ně opět přijel také tehdy, až by ho mohli voliti za svého zástupce.

Mladého muže hřály u srdce tyto projevy sympatií. Dávali mu alespoň na chvíli zapomínati na nezdar v lásce a přenášely ho opět do studijních let, kdy jako nedostižná meta stkvěla se před ním hodnost poslanecká. Ted jí byl blízko, byl oblíben stejně mezi vedoucími poslanci jako u lidu, ale štěstí, o němž býval přesvědčen, že je nerozlučně spiato s touto nejvyšší občanskou hodností, byl vzdálenější než kdy jindy. Co mohl očekávati od budoucnosti, když byl nucen zříci se toho, co by jeho životu bylo dalo teprve pravou náplň? Když nemohl pomýšleti na manželství? Na děti?

Zbývala mu práce. Práce v kanceláři, práce politická. Občas vyjednával v zastoupení svého chefa dr. Kučery s některými poslanci staro-i mladočeskými o smír mezi oběma skupinami, o nějž usilovaly rozvážnější živly na obou stranách. Těsně před volbami, dne 3. srpna, došlo konečně ke společné schůzi důvěrníků, při níž bylo usneseno, aby při volbách každá strana kandidovala pouze v těch okresích, v nichž zvítězila při volbách předchozích a teprve zvolení poslanci aby rozhodli, má-li býti sněm obeslán či ne. Ale již zde bylo patrno, že většina důvěrníků jest pro obeslání, bez ohledu na to, že dr. Rieger kategoricky prohlásil, že by v tom případě složil mandát.

Volnému, jenž byl schůzi přítomen jako zapisovatel, vynořila se při tom v mysli Skrejšovského jízlivá slova o tyranu ve straně, Riegrovi Neomylném. Bude vítězem ve své neústupnosti zeť nezapomenutelného dějepisce království českého? Bude míti ve společném klubu tutéž autoritu jako jeho zesnulý tchán či rozejde se se svými dosavadními přáteli jako Skrejšovský?

Myšlenky Volného zastavily se na okamžik u nešťastného žurnalisty, jenž po nuceném odchodu z redakce Politik marně usiloval, aby se domohl někdejšího vlivu na veřejné mínění svým novým německým deníkem Epoche. Na jeho statky byl vyhlášen konkurs a zasvěcenci věděli, že

.............................................................

.... posledná veta ...

I měšťáci jsou lidé.

MAZÁK, PAVOL - SLOVENSKÝ ROMÁN V OBDOBÍ LITERÁRNEHO REALIZMU

MAZÁK, PAVOL

SLOVENSKÝ ROMÁN V OBDOBÍ LITERÁRNEHO REALIZMU
Význam a tvar

Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava, 1975
1. vydanie, 4.000 výtlačkov
67-036-75

jazykoveda, literárna teória,
128 s., slovenčina
hmotnosť: 253 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, knižničné pečiatky

1,30 €

*trsos*litt*in*H-bar*RL

UČNÍK, PAVOL - STOP DOPRAVNÝM ÚRAZOM

UČNÍK, PAVOL

STOP DOPRAVNÝM ÚRAZOM
Zdravotnícka príručka prvej pomoci pre vodičov cestných motorových vozidiel

Obzor, Bratislava, 1974
obálka Ladislav Hruškovič
1. vydanie, 40.000 výtlačkov
65-009-74

doprava, zdravie, zdravotnícka literatúra,
112 s., čb fot., slovenčina
hmotnosť: 220 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý

1,00 €

*gopal2* in *parap*

SVITANIE

SVITANIE
Antológia rukopisnej poézie levočských študentov 1832/1839

Tatran, Bratislava, 1978
edícia Pamäti a dokumenty (37)
zostavil Edmund Hleba
prebal Miroslav Cipár
ilustrácie Miroslav Cipár
1. vydanie, 1.000 výtlačkov
61-935-78

poézia, literatúra slovenská, antológia,
168 s., slovenčina
hmotnosť: 255 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal po krajoch ošúchaný

7,00 €

*bib17*bels*H-bar-RR*

Rukopisný zborník poézie študentov levočského lýcea, dosiaľ širšej kultúrnej verejnosti neznámy a neprístupný, ktorý tvorí túto antológiu, vznikol v priebehu rokov 1832 až 1839. Jeho autori od prvých začiatkov sa venujú básnickej tvorbe a vzdelávajú sa v materinskom jazyku, ktorým v tom čase bola ešte bibličtina, i v iných jazykoch a národnom speve. Ich všestranná činnosť, ktorá sa postupne kryštalizuje, je naozaj priekopnícka. Pripravujú ňou pôdu štúrovcom, ktorí po nútenom odchode z Bratislavy našli svoj druhý domov v Levoči.

No kritériom pre mieru hodnôt ich poézie nebol ešte život plný protirečení a zápasov ako neskôr v epoche štúrovskej. Školili sa na klasicistických vzoroch a ich poézia vyúsťuje do idylického zmieru, hoci v nej bolo nemálo búrlivého vzruchu, apoteóz slnka i rána, ba aj vône lúk a pasienkov i osobného žiaľu a trpkosti s vidinami opätovanej či zavrhnutej lásky. Pravda, na pozadí týchto subjektívnych postojov, sú v nej aj hodnoty, ktoré neskôr dominujú v poézii štúrovcov. Tatry a slovanstvo, rodný kraj a slovenská vlasť i jej „slávska” reč nie sú len chimérické predstavy nostalgického snenia, ale už tušená a prebúdzajúca sa sila, čo zhmotní a uzemní štúrovské ideály pre potreby každodenného života slovenského pospolitého ľudu.

Uverejnením prvého výberu z rukopisnej poézie levočských študentov sprístupňujeme čitateľskej verejnosti významný dokument ideovo-estetickej orientácie predštúrovského básnického obdobia. Skromný básnický odkaz adeptov poézie, ktorá je živou súčasťou nášho literárneho vývinu v prvej polovici 19. storočia, je malým, ale cenným obohatením doterajších literárnohistorických poznatkov o kultúrnej Levoči. Veď ide o poéziu, ktorá v mnohých ukazovateľoch je úsvitom nových čias, predzvesťou veľkých udalostí v našom politickom i národnom živote.

PROMĚNY A MOUDROST

Kdež pevný hrad v důstojné jasnosti 

nadutě poslouchal morský jek, 

kdež pyšné veže v modré slávnosti 

vysmívali pluků dráždny vztek: 

tam ihle! již na skalném chluma čele, 

černých sloupů zboreniště stele, 

nad nimiž šedivých mraků zbor,

někdy v němém mraze — vedí spor.

Tam, kdež kolem trůna královského,

jenž se v stkvostném Indův zlate skvěl, 

skladný hlas trub plesu triumfského 

k zafirovému blankytu vrel nyní 

měky větřík balsámovou strasuje korist 

a tmu hrobovou ohvězduje jem půlnočný sních

a horký žel šepce jeho dmých.

Tam hle! nad zrcadlem stříbrochvělý, 

v tichém dechu pluje perná loď, 

než na zvor táhnou outokem vrelým 

počerné mhy, trne zeme plod.

Aj! dne sehnana mračna svým stroutím 

vykreší jiskru lítým strasknoutím, 

když křivolaký vynikne blesk 

a stroskoce lodi jeho tresk.

Ach! již visí vesel pozbaven 

na pošmurné vlne její bok, 

jest placht, provazu a kotvy zbaven, 

již jej zhltne okeána tok; 

než stopami vzejda ružovými

dúha se hned zardí nad stkvělými 

perlami kryštalojasných pěn,

ambrou dmýcha každý lůky kmen.

Takto mizí nádhernost a zlatý

vadne květ, jak amarantův raj, 

vypráhne potůček řeřabatý

jenž bloudil labyrintem prez háj. 

Dnes mé rty nebeský nektar sladí

dnes šerých myrtů vonný stín chladí, 

zítra horkého kalicha jed,

zítra mrakotného hroba led.

S člunem mého života tak zmítá

rudokrídlych živlů hlučný vztek, 

takto trhá zvazky bouře líta 

na lazurném zvori berlí věk.

Jen zásluha, moudrost trvá večne, 

jen tech bobek chveje nekonečne, 

jejích žídlo nevyčerpá čas,

je občerství planoucí vdech zas.

Ty buď, ó! ty buď i má vůdkyně 

ty mne říď prespanilá Gracie! 

nech mne souhlas z tvých rtů smácích kyne,

Vzbuď, ó! vzbuď ve mne MOUDROST, SOFIE!

Jozef Szilvágyi 1834

ŽIVNÝ, LADISLAV J. - BIBLIOGRAFICKÝ KATALOG 1924 II.

ŽIVNÝ, LADISLAV J.

BIBLIOGRAFICKÝ KATALOG 1924
část II.
Index autorů

Československý ústav bibliografický, Praha, 1925

bibliografia
160 s., čeština
hmotnosť: 252 g

tvrdá väzba
stav: dobrý, dobová tvrdá preväzba

3,00 €

*kvaja* in *H-2-9*

REZNÍK, JAROSLAV - TÚRY DO LITERATÚRY

REZNÍK, JAROSLAV

TÚRY DO LITERATÚRY
Po literárnych stopách Slovenska

Slovart, Bratislava, 2012
2. rozšírené a prepracované vydanie
ISBN -978-80+556-0498-5

encyklopédie, životopisy,
624 s., far. fot., slovenčina
hmotnosť: 2370 g

tvrdá väzba s prebalom, veľký formát
stav: veľmi dobrý

NEPREDAJNÉ

*H-5-3*

Druhé, prepracované a podstatne rozšírené vydanie úspešného literárneho zemepisu Jaroslava Rezníka Túry do literatúry Po literárnych stopách Slovenska prevedie čitateľa od západu našej vlasti na východ, od severu na juh, pričom navštívi množstvo nehnuteľných literárnych pamiatok, spozná ich ducha a vdýchne ich atmosféru. Poznávanie nie je chronologické, má územnú postupnosť. Cestou sa zastaví pri rodných domoch spisovateľov, prečíta si pamätné tabule, nazrie do múzeí, pamätných izieb či budov, v ktorých študovali, žili a tvorili naši najvýznamnejší literáti, môže im vzdať hold pri ich sochách, prípadne tíško postáť na cintoríne pri ich hroboch. V knihe sú stručne zaznamenané aj pôvod a tvorba súčasných slovenských spisovateľov, a to na princípe miesta ich narodenia. Kniha sa môže stať užitočným pomocníkom nielen pre študentov, ale aj pre učiteľov slovenského jazyka a literatúry všetkých typov škôl. Vytvára totiž predpoklady na využitie regionálnych prvkov pri vyučovaní literárnej výchovy.

PAULINY, EUGEN - SLOVENSKÁ FONOLÓGIA

PAULINY, EUGEN

SLOVENSKÁ FONOLÓGIA

Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava, 1979
obálka Peter Galvánek
1. vydanie, 3.830 výtlačkov
67-200-79

jazykoveda, slovenčina,
216 s., slovenčina
hmotnosť: 356 g

tvrdá väzba
stav: veľmi dobrý, knižničné pečiatky

2,00 € PREDANÉ

*trsos* in *H-bar*

ZELINOVÁ, HANA - VEČER NEPRÍDEM

ZELINOVÁ, HANA

VEČER NEPRÍDEM

Mladé letá, Bratislava, 1964
edícia Svet mladých
ilustrácie Osvald A. Klapper
1. vydanie, 10.000 výtlačkov
66-078-64

beletria, román, literatúra slovenská,
204 s., slovenčina
hmotnosť: 320 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: dobrý, prebal poškodený

0,40 € DAROVANÉ

*zukol5*

Vydali sme pre vás dievčenský román obľúbenej spisovateľky Hany Zelinovej: Večer neprídem. Hlavnou postavou románu je šestnásťročná Andrejka, jedináčik, dcéra bratislavských rodičov: mamy klaviristky, veľmi starostlivej, trochu prísnej, navonok trochu chladnej, ale vnútri tým úzkostlivejšej o dospievajúcu dcéru, otca hudobníka, veľmi nežného, veľmi citlivého, ktorý v snahe, aby jeho Andrejka šťastlivo prešla úskaliami prvej lásky, neváha vyspovedať sa pred svojou dcérou zo svojho mladistvého poklesku. Potom je tu Zef (nebojte sa toho mena, jeho pravé meno je celkom obyčajný Jozef a tú skratku Zef používa podobne ako parádnu vetrovku, sveter, skúter, len na očarenie dievčat). Zef by nebol ani taký zlý, keby nebol rozmaznaný svojím ľahkomyselným otcom a príliš dobrou matkou. A je tu pekná postava Vinca i vysokoškoláka Milana, ľahkomyseľnej Marcely a svedomitej Viery. Celý román je vlastne boj Andrejky o Zefa. Románom sa prelína aj boj rodičov Andrejky so starým otcom na dedine. Tento boj Andrejka vyhrá na celej čiare. Spisovateľka Hana Zelinová chcela vám týmto románom pomôcť vyznať sa v samých sebe a vo svojich prvých ľúbostných citoch. Nič zlého sa nestane, keď si tento román prečítajú aj vaši rodičia, možno skôr pochopia svoje dorastajúce dcéry, a už celkom nič sa nestane, keď si ho prečítajú aj chlapci. Aj im autorka nastavila v románe zrkadlo, v ktorom sa uvidia tak, ako sa možno nepoznajú. My by sme si priali vedieť len toľko, ako sa vám budú hrdinovia románu páčiť a koľko v nich nájdete zo samých seba.

Sny

PAMÄTÁM sa, že ma striasla zima, keď som vybehla na ulicu, á že ma rozbolela hlava. Preto sa na to pamätám, lebo od tých čias som všetko vnímala iba cez tú ničím neohraničenú, konca kraja nemajúcu bezodnú bolesť.

— Zabudla si zahasiť svetlo, — povedal Vinco, keď sme prechádzali cez ulicu.

Ozaj. Náš oblok svietil do tmy ako maják. Uvedomila som si to, ale na rozdiel od včerajšieho večera sa vo mne nič nechvelo.

Pri domových dverách mi podal Vinco kľúčik od bytu a opýtal sa ma, ako keby sa nebolo nič stalo:

— Legimitáciu mu dáš ty, alebo mu ju mám dať ja?

— Daj mu ju ty!

Vinco strčil modrú knižočku do vrecka nohavíc a povedal:

— Ležala v prvej zásuvke medzi ceruzkami. Čudujem sa, že mu nevyklala oči.

Tri kroky od nás si nejaký muž zapaľoval cigaretu. Keď prechádzal okolo nás, odhodil prázdnu škatuľku pod moje nohy. Vinco fľochol zlostne na muža a ešte zlostnejšie odkopol škatuľku, rovno pod kolesá štrnástky. Cudzí muž povedal: „No, no, no“ a pridal do kroku. Okrem neho na celej ulici nebolo živej duše, len my dvaja sme na nej postávali ako stroskotanci. Nebolo nám do reči. Vinco čušal a mňa bolela hlava. Okrem toho ma mrzelo, že je Zefova mama taká; že nevie hrať kanastu, že nemá blajchované vlasy a že má poriadok v byte. O čo by mi bolo teraz ľahšie presvedčovať Vinca, že Zef neklamal, keď tvrdil, že mu členskú legitimáciu zašantročila matka. Oh! Prečo je len Zefova mama taká poriadna a taká ako naše mamy? Veď každým svojím slovom priťažuje synovi! Nemala som k nej ísť a nemala som k nej ísť s Vincom! Po tom všetkom, čo videl a počul, nenájdeme pre Zefa nijaké ospravedlnenie.

Zo Svätoplukovej prichádzalo auto. Na diaľku som nerozoznala, aké. Pred mliekárňou Vincovej mamy šofér preradil rýchlosť a vyhodil pravú smerovku. Podľa neodborného odbočovania uhádla som, že je za volantom pán Mráz. Zahol moskvič za uhol nášho domu, ale predtým nás osvietil. To som tak potrebovala!

Vbehla som do chodby a vtiahla ta aj Vinca. Troška ho to prekvapilo, ale aj potešilo.

Videla som mu to na tvári.

Na chodbe bola tma. Niekto zabudol zavrieť pivničné dvere.

Tisla sa sem vlhčina a zápach kyslej kapusty pani Mullerovej.

Ktovie kedy ju zmyje a či dakedy uvarí ešte kološvársku kapustu, keď ju už nemá komu variť?

— Kde tu máte vypínač? — opýtal sa Vinco.

.............................................................................................

... posledná veta ...

Mesiac zájde za chmáru, do rána vybledne, ale čo urobím ja, keď sa Zef vráti?

SLOVÁKOVÁ, DAGMAR - GRAMATIKA NEMČINY V KOCKE

SLOVÁKOVÁ, DAGMAR
BOBRÍKOVÁ, KATARÍNA

GRAMATIKA NEMČINY V KOCKE
Doplnená o prehľad najpoužívanejších nepravidelných slovies

Alfa plus, Bratislava, 1994
Edícia cudzojazyčných príručiek
obálka Bohdan Jelínek
4. vydanie, vo vydavateľstve Alfa plus 1.
ISBN 80-967134-4-2

knihy v nemčine, jazykoveda, jazyky, nemecký jazyk,
56 s., slovenčina, nemčina
hmotnosť: 78 g

mäkká väzba
stav: dobrý

0,90 € DAROVANÉ

*gopal2* in *parap*

BAXTER, STEPHEN - CÍSAŘ

BAXTER, STEPHEN

CÍSAŘ
Plátno tkané časem
Kniha první
(Emperor. Time´s Tapestry: 1)

preklad Václav Viták
BB/art, Praha, 2009
1. vydanie
ISBN 978-80-7381-562-2

beletria, román, literatúra anglická, história,
376 s., čeština
hmotnosť: 569 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: veľmi dobrý

3,00 € PREDANÉ

*bib17* in *H-bar*

Brica žije ve studené severní okrajové části Římské říše. Když v hrozných bolestech pracuje k porodu, začne vykřikovat latinské věty. Latinu však nikdy neslyšela, natož aby ji uměla. Teprve později se ukáže, že tato žena pronesla proroctví, které se vztahuje ke smrti jednoho římského císaře. Proroctví, jež změní osud římského impéria pokud se naplní. A tím celou budoucnost až do našich dnů. Zkouší ten, kdo tká plátno času, změnit život lidstva? Římská říše padne a zmizí v propadlišti času, rodina Bricy je rozdělena, ale její proroctví je opisováno a předáváno z generace na generaci.

STEPHEN BAXTER je autorem, který získal řadu literárních cen. Jeho knihy vycházejí po celém světě. Baxter se narodil v roce 1957, vyrostl v Liverpoolu a vystudoval matematiku na Cambridgeské univerzitě. Na Southamptonské univerzitě získal doktorát. Je ženatý a žije v Northumberlandu. Píše romány i literaturu faktu. Román Císař je prvním dílem jeho volné historické série Plátno tkané časem.

Nectovelin pochopil, že válka je prohraná a že se Británie za jeho života Římanů nezbaví, když legionáři nasadili s plnou silou své obléhací zbraně. Hořící stěny pevnosti na kopci přelétl mrak projektilů se železnou špičkou, které začaly prorážet ničím nechráněné lebky durotrigských válečníků. A když mu nohu rozdrtila závora - cítil, jak se jeho kolenní jablko změnilo v cosi, co připomínalo na střepy rozbitou nádobu - věděl, že jeho osobní bitva skončila také.

Římští vojáci vstoupili do pevnosti. Bez emocí zapálili budovy v ní a začali strhávat zbytky jejích obranných valů. A chodili mezi raněnými. Některé okamžitě zabili meči. Ty, u nichž se jim zdálo, že by za ně mohlo být nějaké výkupné, sehnali dohromady jako stádo a donutili je sedět v blátě pod sítí zatíženou na okrajích. Nectovelin patřil k těm, kterým byl ponechán život. Seděl mezi zraněnými sténajícími Durotrigy a jeho vlastní bolest mu působila muka.

Vespasianus zahájil svůj útok na západ Británie v době, kdy byl císař ještě na ostrově. Tam bylo třeba očekávat odpor, jak Caratacus věděl, protože Durotrigové chovali v srdci pocit křivdy už od dob, kdy Caesar přerušil jejich obchodní styky s Galií. A tak se také stalo. Durotrigové a další kmeny se postavili Římanům s takovou zuřivostí, že se Catavellaunové mohli jen stydět.

Ale ani to nestačilo. Dokonce ani Nectovelin nepředvídal divokost a neúnavnost, s jakou Vespasianus zaútočil. Legát vybojoval více než třicet bitev a obsadil více než dvacet měst. A Nectovelin také neodhadl, jak efektivní jsou obléhací metody Římanů. Vespasiana podporovala římská flotila, která za ním plula podél jižního pobřeží. Pohled na velké, tiché koráby vnášel do srdcí těch, kteří je sledovali z pobřeží, velký strach.

A nyní vítězící Římané ničili tuto pevnost.

Ve skutečnosti to bylo velmi staré místo. Kolem okraje kopce byla jakási cesta, strouha s vyježděnými kolejemi. Místní mluvili o starých dobách, kdy usmiřovali své bohy tím, že chodili po této posvátné stezce, opravovali její náspy a dávali obětní dary. Děti rýpající se v hlíně v létě v odpoledních hodinách často našly opracované kamenné úlomky, kovové předměty z bronzu nebo železa - a občas dokonce i lidskou kost. Tento kopec byl osídlený a uctívaný odnepaměti; pevnost na jeho vrcholu byla pouze posledním důkazem zmíněného.

Nyní ale přišli Římané, a to byl konec. Legionáři zničili valy a vypáčili z vysokých bran velké kameny, aby zajistili, že pevnost nebude už nikdy obnovena. Kopec bude opuštěn, jeho účel zapomenut a změní se pouze v hádanku s prastarou zahloubenou stezkou a zničenými valy, kterou si budou lámat hlavu budoucí generace. Římané vždy dokončili to, co jednou začali.

„Tebe znám. “ Bylo to proneseno latinsky, ale Nectovelin během let od Agrippiny něco málo pochytil. Pomalu vzhlédl.

Nad ním stál samotný legát, Vespasianus. Neměl na sobě svůj slavnostní stejnokroj jako té noci v Camulodunu, ale odřené a krví potřísněné brnění. Ze špinavého čela mu stékal pot. Na Vespasianovi bylo vždy něco seriózního a Nectovelin to nyní cítil. Vespasianus zabíjel ve velkém; byla to jeho práce. Ale nevyžíval se v tom.

Legáta doprovázel spolu s jeho štábními důstojníky jeden mladší muž, zjevně Durotrig sloužící jako tlumočník. Byl čistý, oblečený do neposkvrněné tuniky, a nezdálo se, že by v hořící pevnosti svého kmene pociťoval nějaké zahanbení. Mladík položil otázku v jazyku Durotrigů.

.................................................................................

... posledná veta ...

Bolest sevřela Isoldu, jako kdyby se ocitla v tlamě nějaké obovské ryby, a její dítě vklouzlo do rukou Marie.

NOR, A. C. - RAIMUND CHALUPNÍK

NOR, A. C.

RAIMUND CHALUPNÍK
Dosud ne román

Vlastným nákladom, Praha, 1940
prebal Ferdiš Duša
4. vydanie

beletria, román, literatúra česká, podpis autora
264 s., čeština
hmotnosť: 311 g

tvrdá väzba s prebalom
stav: výborný

NEPREDAJNÉ

*kvaja* in *H-6-5*

*kvaja* in *H-6-5*

Kdosi napsal, že nejkrásnější partie Raimunda Chalupníka mohla docela dobře napsati Božena Němcová. Toto nejzralejší a nejpromyšlenějši dílo Norovo je silnou kronikou hrdinného boje o půdu a vlastnictví. Sytě a zemitě nadhozené povahy mužů mají namnoze citový primitivismus postav Hamsunových a jejich velkou lásku k životu. V prostém příběhu Raimunda, který začal od piky, šel na řemeslo, koupil zadluženou chalupu, oženil se, zvětšoval svůj grunt, neklesl ani v zlých dobách války, mohutněl a sílil, ježto tkvěl svými kořeny v půdě, splnil autor z valné části předpověď, kterou o něm pronesl F. X. Salda: že totiž je básníkem, který by mohl rozsévati zlato. Důvěrná citovost, s jakou liči osudy Adolfovy, nasvědčuje tomu, že zde psal kus svého životopisu. Několik láskyplných a teplých stran o dětech náleží k vrcholům české prózy. Raimund je opravdový silák, stojící s žulovou pevnosti uprostřed lidské bídy a malosti, které naplňuji život vesnice. Právě v těžké době by mohl býti vzorem vytrvalosti a viry, jež člověka vyvádí jednou z kolektivních útrap vsi a po druhé ze všeobecné malomyslnosti.

6

Bok dědiny, malý půl kilometru za vsí, těsně vedie silnice, vedoucí ke dráze, seděla panská kaple. Měla velmi krásné místo, vidouc celou vesnici jako na dlani. A díval-li ses se „skály“, kde bylo postaveno Chalupníkovo stavení, měl jsi „pansku kaplicu“ přímo uprostřed očí. Dvě širokánské, košaté lípy ji přikrývaly bohabojně korunami, pod nimiž kaple drobně klečela po způsobu útlého kuřátka. Skupina lip a kaple diváku z dálky nebo v noci musila se zdáti malým kopečkem nebo mohylou.

Kdoví, který z baronů tuto kapli postavil. Prostě kdysi dávno (dnes už je ošuntělá) ji dal postavit „pan“ — a „panem“ je jmenován odedávna majitel panství, velkého dvora, plného čeledi a deputátníků, a zámku, obrostlého psím vínem, které mělo za úkol zakryti jeho omšelý a nevzhledný zevnějšek. A kdoví, na čí paměť se tak stalo. Snad jen pro lesk panského rodu nebo z pýchy byla kaplica postavena.

Po celý dlouhý čas nebyla kaple nikdy otevřena. Vesničané, jdouce kolem, se ovšem požehnali. Děti, podléhajíce zvědavosti a dětskému zvyku, jenž panuje jistě v každé dědině, neopomenuly, kdykoli míjely kapli, podívati se klíčovou dírkou na vnitřek zádumčivé kaple. „Tam je šumně —“ říkaly, zvedajíce od klíčové dírky hlavu a obdivem polykajíce dech, neboť tam na oltáříku stála smutná, ctnostná, bílá panna Maria lurdská (byla jí aspoň podobná), zamželý lesk mosazných svícnů blýskal svou zašlou krásou a svítil zažloutlou bělobou dlouhých svěc, které se nikdy nerozžíhaly, jsouce zde pouze pro parádu. Maličko vyčichlé vůně z ovadlých kytic v sytě barevných květináčích prosáklo prostor kaple. U stupínku bylo vidět klekátko, co představují obrazy, které visely na pobočních stěnách, nebylo lze rozeznat — klíčová dírka je nepohodlná. A podél každé z obou bočních stěn stála jedna dlouhá kostelní lavice, viděl jsi ovšem pouze její přední konec. V celém tomto tichém, matném prostoru, do něhož slunce nahlídalo střídavě dopoledne levým, odpoledne pravým z gotických oken, strouc po zemi nádherný koberec zlatého roucha a zlatíc též prach, kterého zde všude leželo na prst tlusto, hospodařilo jenom několik pavouků, zamračených podivínů a ponurých samotářů, kteří zasítili svými závoji nejen kouty, strop a stěny, nýbrž i bílou postavu smutné panny Marie, která byla podobna lurdské. Několika zvědavým mouchám, jimž se zachutilo sem zaletět bůhví jakou skulinou, se zde nelíbilo a neustaly tudíž v smrtelném strachu, jaký máme vždy z hlubokého ticha, bojovat s tuhým sklem okna o propuštění, dokud se o neústupnost skla úplně neutloukly anebo nepadly přímo do pavoučí jámy lvové. Bůh sám ví, z čeho všichni pavouci zde žili a nebyli-li dokonce bídou do-

...........................................................................................................................

... posledná veta ...

Studená hlína tu byla čerstvá, voníc temně -